Otvoril ho a slabý závan vzduchu mu napovedal, že Poki sa už prebudil. Poki - to meno sa hodí pre papagája, pomyslel si. Opäť sa posadil do kresla a trpezlivo čakal. Chápal, že Poki si potrebuje ponaťahovať krídla.
Konečne ho ucítil.
Zložiac krídla, prechádzal sa po Richardovej ruke, pleciach, hlave a späť. Poki sa hral. Na nášľapovom mieste predných i zadných nôh mal široké a mäkké mozole umožňujúce nečujnú chôdzu.
"Poď, môj malý. Choď sa napráskať," šeptal a upír zapišťal, akoby mu rozumel. Richard zaklonil hlavu. Netopier sa zaplietol do vlasov, hlavička sa mu kolísala pod uchom pána tvorstva.
Bleskurýchlym uhryznutím vyrezal do kože malú ranku, ale Richard nič nepocítil. Pokiho rezáky boli ostré ako najjemnejší chirurgický skalpel. Pyštekom sa lačne pritlačil k červenajúcej ranke.
Človek sa ovládol, potlačil nutkanie zraziť a rozšliapnuť ten šteklivý jazýček, ktorý mu pumpovacím pohybom vysával krv. Niekedy sa čudoval, že sa Poki pri tom nasávaní nezadusí, keď visí dole hlavou.
Netrvalo to ani tri minúty a netopier sa začal oslobodzovať. Richard mu pomohol a potom ho schoval v dlani. K ranke si priložil tampón a utrel aj pár nezbedných kvapiek.
Poranenie bolo svojou veľkosťou zanedbateľné, ale antikoagulačné látky v Pokiho slinách na dlhý čas zabraňovali zrážaniu krvi. Práve o sliny Richardovi išlo. To ony spôsobovali tie fantastické vízie. Bol si istý, že ani jeden umelo vyrábaný preparát sa nevyrovná neznámej zložke netopierích slín. Okrem toho, Richardovi ešte nijaká skúška nedopadla pozitívne; tým sa mohol pochváliť len málokto v Autorskom syndikáte.
Netopier spokojne ležal v teplej ľudskej dlani. Jeho vačok bol na prasknutie naplnený krvou. Richard sa mu milo prihováral a bruškom palca zľahka hladil upíra po krídlach. Dával pozor, aby ho neporanil. Nesmierne dokonale inervovaná koža bola viac ako Pokiho očami.
Opatrne zavesil svoj poklad na jeden z mnohých smokingov, oči mu svietili elánom. Po tom, čo starostlivo zavrel šatník, rozsvietil lampu na pracovnom stole. Avšak prv, než začal pracovať, chytil do rúk šál a zahalil si ním krk, bohato posiaty drobnými chrastami. Cítil sa tak istejšie.
Ponáhľal sa, lebo vedel, že vydavateľ netrpezlivo čaká na ďalší bestseller. Písal ako v tranze, akoby vôbec nerozmýšľal, a s chvatom vymieňal papiere, akoby prepisoval niečo takmer nekonečné.
Usiloval sa využiť každé uhryznutie múzy.
* (1992)
Tom-tom sa objavil jedného dňa pod odkvapom. Po nose mu stekala dažďová kvap, spal. Našiel ho Gregor a ako so všetkým, narobil i okolo Tom-toma kopec tajností. Odniesol si ho do svojej jaskyne, kam nedovolil vstúpiť ešte nikomu z nás, a skúmal. Zistil nasledovné:
že jeho nález má 4 očividné končatiny,
výbežky,
jamy,
a že z neho občas vytekajú rôzne tekutiny.
A tak zaradil Gregor Tom-toma do našej skupiny už v to ráno, kedy ho našiel, hoci obyčajne sa s podobnými rozhodnutiami nikam neponáhľal. (Po čase sme ho začali podozrievať, že sa chcel Tom-toma jednoducho čím skôr zbaviť.)
Našli sme ho na prahu pláže, previazaného ozdobnou citrónovožltou stuhou. Gregor nám chcel urobiť radosť. Tom- tom vyzeral ako čosi schúlené, mäkké biele, mrviace sa, šuštiace.
"Dá sa to jesť?"
Zdeno si kľakol a privoňal.
"Ak sa to nedá jesť, tak ma to nezaujíma," vyhlásil Božský Ervín. Ale nechystal sa preč, pretože veci, ktoré sme nachádzali na prahu pláže, boli často veľmi užitočné, aj keď nie práve chutné.
"Je ako my," odhalila som.
To biele mäkké k Tom-tomovi nepatrilo a dalo sa poľahky šúpať. Ukrývalo jeho bledú pokožku a fakt, že Tom-tom je omnoho väčší, ako sme si pôvodne podľa veľkosti balíčka mysleli. Božský Ervín obozretne ustúpil.
"Čo to robí?"
"Dýcha."
Tom-tomova hruď sa pravidelne dvíhala a klesala a dotýkala sa kolien, ktoré si k nej pritískal rukami.
"Je ako my."
"Ja ho chcem," vopchal sa B. E. predo mňa a záľubne si prezeral najdúcha. Zohol sa a opatrne sa ho dotýkal. Kľakol si a labužnícky privoniaval.
A vtedy sa Tom-tom prebral, aby Božského Ervína ozdobil svojimi zvratkami. Tí dvaja k sebe už nikdy potom nepociťovali prehnanú náklonnosť.
Tom-tom otvoril oči a ústami zalepenými hnedou a zelenou, kúskami a odrobinkami, s nami nadviazal kontakt.
Povedal: "Tom-tom."
* 1993
"Najdu tě, najdu," zpíval v hlavě neúnavný kolovrátek. Ruka sáhla do tmy, roh zatočil zeď jiným směrem. Vydal se za ní, aniž tušil, kam jej vede, po pár krocích nečekaně zastaven sítí pavučiny.
"Nic nevidím, tak k čemu to," povzdechl hluboce, opřel se zády, ostré výstupky se zaryly do masa. Rukama přejel po víčkách ve snaze zbavit je přilnavého závoje.
"Bavíš se dobře?" vykřikl vstříc nepřítomnému. Z hlubin temné, neproniknutelné prázdnoty jakoby ozvěna vracela jeho smích.
"Sám ses rozhodl jít," šeptal hlas v uších, "hořel jsi touhou, nadšením. Uhasil jsi plamen lepkavým potem strachu?" téměř cítil dech na líci.
"Ty tady nejsi," odháněl myšlenky, křehké žilky praskaly v očích v úsilí prohlédnout temnotu.
"Jsme obluzeni vlastními bludy," znechuceně zasyčel ten druhý.
Neklid pohnul nohama, tělem, slepé prsty hmataly hlubokou černou tmu. Slyšel své supění, skřípot oblázků pod kůží podešví. V kostech cítil obludnou rozlehlost chodeb, copany se splétají, vlní, nasál mdlý, stojatý pach hlubin.
Minul další roh, lehounký vánek se o něj otřel, vybídl ke spěchu. Prudce narazil na neprostupnou hradbu.
"Proč mlčíš, tak směj se," uhodil pěstí lhostejnou zeď. "Tys mě sem poslal, do tohoto hrobu," vzlykl, čelo chladil o kámen.
"Tma nepochází z tmy," konečně zašuměl hlas. "Tma je proměna světla," vemlouval se, pohladil.
Zavřel oči, nyní jako by lépe viděl. Zády ke slepému rameni pokračoval v cestě.
"Nemám se čeho bát," snažil se přesvědčit nástrahy bludiště, "najdu své arkánum."
Šel nyní rychle, lhostejný k záludným úderům hrbolatých, nahrubo tesaných zdí, necitelný ke krvácejícím ranám křehkého těla. Zvuk kroků se rozlehl, poznal, že vyšel z úzké chodby. Otevřel oči, rozpukaná, vydrolená stěna před ním pulzovala slabým přísvitem. Neodvažoval se ptát, nechtěl vědět, není-li to cíl.
Znovu úporně napínal zrak, zdálo se, že uprostřed je plocha temnější, že z ní začíná vystupovat tvar. Přistoupil o krok, o dva, přistihl se, že zadržuje dech.
Obraz se zvolna zaostřil, uviděl postavu muže, mladého, silného, čas ještě nestačil nakreslit svůj znak na jeho čele, nedotkl se hladkých paží, nesložil svou tíhu na ramenou, neroztřásl nohy.
"To jsem přece já," pomyslil si udiveně, zkoumal svou podobu, zaražen nerozhodným výrazem ve tváři dvojníka. Zlehka se dotkl zdi. Pulzování ustalo, obraz se rozzářil, teprve nyní si uvědomil, že postava muže tvoří jen část. Znovu poodstoupil, aby uviděl celek.
"Vypadá jako hrací karta." Téměř se rozveselil. "Ty jsi mé arkánum?"
Plochá kresba ožila, získala hloubku. Vedle mladíka stály dvě ženy, napravo s korunou na hlavě, nalevo bez ní.
"Vyvol si," zaslechl lehounké zašeptání, "pravou či levou cestu."
Pohlédl do tváře žen. Ta s korunou byla čistá, ta bez ní silná. Ta s korunou něžná, ta bez ní mocná. Ta s korunou srdce, ta bez ní rozum. Jeho výraz byl nyní zcela podoben tomu ve tváři mladíka z karty.
"Jak se mám rozhodnout, chci přece obojí. Jsem člověk, ne malba. Jsem směsí těch dvou."
"A přece - musíš," zaválo tak slabě, že téměř neslyšel.
Přivřel víčka, zkoumal rysy, gesta, sklon hlavy žen, stále znovu přitahován leskem koruny, čím déle se na ni díval, tím víc lákala, mámila, vábila.
"Tebe chci," přistoupil napravo, dotkl se obrazu. Zkřehlé prsty sevřela teplá ruka, žena se pohnula, tvář pozlatil úsměv.
"Dobře sis vybral," ujistila jej křišťálovým hlasem, "aspoň já si to myslím." Pohlédla na svou družku, nehybnou, potemnělou. "Pojď ke mně," vybídla laskavě, "pojď si vzít, co je tvé."
Zlehka se vyšvihl na rám karty, vstoupil dovnitř. Muž uprostřed zmizel.
Stál vedle ženy, živoucí, sám snad nezměněn, však obraz jeho dvojníka jako by vypadl ze stránky listu, zbyla jen silueta, za její břitkou hranou se otvírala nekonečná prázdnota zářící hvězdami.
"Nepůjdeš dál?" Korálové rty zdvižené v úsměvu, sklonila hlavu k rameni, zvala pohledem zpod řas.
Sledoval ostrou hranici mezi podivným místem, na němž stál, a hlubokým prostorem ještě podivnějším. Pohlédl do její přívětivé tváře, ucítil povzbudivý stisk křehkých prstů. Sklopil k nim oči.
Jeho ruka, sevřená teplou, drobnou dlaní královny. Klouby se kroutily, každou vteřinou sesychala kůže, paže slábla, hrudník se propadal, záda hrbila, pocítil slabost v kolenou, v pergamenem potažených kostech.
"To je mé tělo?" vydechl třaslavým hlasem starce. "Cos to provedla? Vysála mé mládí, sílu? Sevřelas mou ruku na počátku života - a teď se dívám na jeho konec?"
"Čeho se lekáš? Mnozí by dali víc za menší cenu," blýskla zlatou korunou, přísným pohledem.
Najednou už neviděl otevřenou cestu, vlídnou pomocnici, detaily. Pohlcen hrůzou náhlého stáří, mrknutím oka prchajícího věku, se prudce odpoutal, odskočil od ní pln odporu, strachu, zoufalství. Pod chodidly ucítil chlad kamenné podlahy. Obraz se zachvěl, žena se smutně usmála.
"Tys to nevěděl?" zeptala se unaveně. "Netušils, že tam se rodíš jako stařec?" ukázala k cestě, jejíž bránu znovu uzavírala nehybná postava muže.
Poslední jiskra pohledu královny zmatněla, pohyb se zastavil, obraz se ztrácel, bledl přísvit na zdi. Propadl se do tmy.
Teprve nyní poznal cenu ztraceného, vrhl se proti kameni, znovu křepký, mrštný, mlád. Drsná stěna byla mrtvá. V uších mu zazněl smích, odrážel se od zdí, prolétal chodbami, znovu se vracel, kroužil kolem, jako by se nemohl nasytit vlastního zvuku. Smích zklamaný, hořký. Pojednou ztichl. Tma zhoustla napětím.
"Dověděl ses o sobě víc, než jsi chtěl," uslyšel známý šepot. "Jdi. Nemáš už co hledat."
Na tvář mu padlo denní světlo, přivřel oči před ostrou září slunce, které spalovalo vzpomínky. Vykročil na jedinou cestu, která mu zbývala, na cestu zpátky.
* (1993)
Snad proto, že jsme spolu o Luně přestali mluvit, dosáhla už naše společná neuróza takového stupně, že když se objeví Měsíc na obloze, zatahujeme těžké plyšové závěsy na oknech ložnice, aby se nám nezdálo o krvi, aby Nika neplakala ze spaní a všechny noční můry aby zůstaly ve svých skrýších.
Jsem na Lunu zvědavý. Moje žena Nika se jí bojí.
Oba dva jsme se s ní přijeli vyrovnat.
"Buďte vítáni doma," pravil na uvítanou. Neměl jsem mu to za zlé. My jsme doma dole na Zemi, on zase tady na Měsíci. Dívá se na věc svýma očima. Za těch jedenáct let, co jsme se neviděli, se příliš nezměnil. Stále stejně urostlý, svalnatý, elegantní. Starý dobrý kamarád se zlatým srdcem, vynalézavým mozkem a oddanou duší. Obdivovatel mého otce, správce jeho díla a věrný nohsled. Stiskli jsme si pravice.
Cestující se valili čtyřmi proudy z visutých eskalátorů klesajících z provozní zóny kosmodromu. Poskakovaly tu děti s očima navrch hlavy: poprvé na Měsíci! Kolem stánků se suvenýry se tlačili lidé. U toalet a umýváren stály fronty. Viděl jsem domorodce, jak se s náručí květin proplétá davem vstříc krásné pozemšťance v blyštivém laserotovém kostýmu. Těžkopádný manželský pár se dvěma kufry, vyděšený nezvyklou gravitací a nečekanou holotronní reklamou: lunární průkopníci v nemotorných, zaprášených skafandrech vyklouzli nad hlavy návštěvníků na lunoběžkách ze starodávné rakety. Z koutů se ozývají polekané výkřiky - to když tam přízraky dorazily a vyprchaly v silných zdech. Ani já jsem nezůstal klidný, když kolem nás prošuměla zlatovlasá Luna oděná jen do závojíčku z "mlhy a rosy". Ohlížím se starostlivě po Nice - zůstala ledově klidná. Zavěsila se do Sandyho a jen povytáhla lehce obočí, když jakýsi rozjařený mládenec objal fantom kolem boků a ten se mu vzápětí rozplynul mezi rukama.
Nika na Sandyho reagovala kupodivu dobře. Předběhli mě a já se musel dívat, jak si důvěrně šeptají, jak se smějí. Před jedenácti lety dala Nika vale umělecké dráze. Od té doby vyteklo mnoho nevinné krve, ale ti dva se tváří, jako by se jich to netýkalo. Jako by právě Sandy nebyl autorem zrůdného projektu a Nika jeho inspirací. Když se náhle pustila jeho paže, aby mu urovnala zlatou sponu na kravatě, a on ji objal kolem ramenou, začal jsem žárlit. Otočil se ke mně a šťastně se usmál.
Tehdy se začala prosazovat mladičká talentovaná tanečnice, která vystupovala pod uměleckým jménem Luna. Její nadání a půvab sem přitáhly plno prachatých turistů ze Země na jedinečnou striptýzovou atrakci "Poslední závoj". Bylo mi tenkrát jedenáct, ale zamiloval jsem se jako muž. Dokázal jsem se propašovat skoro na každé představení a hltat očima z některého z důmyslných úkrytů tu erotickou bombu století.
Nika byla vskutku nádherná holka: chytrá a záhadná jako Šeherezáda, prvotřídně rostlá, temperamentní, muzikální, sexy. Jako striptérka neměla konkurenci. Když při rafinovaně propracovaném tanečním aranžmá poshazovala všechny kousky netradičního odění, až na jeden, slyšel bys v sále spadnout jehlu. A když nakonec strhla a odhodila kšiltovku pradávného pařížského uličníka, zvolna a splývavě jako pohlazení ji přikryly proudy dlouhých vlasů - efekt, který se nedal uskutečnit v jiné než měsíční gravitaci. To byl její "poslední závoj", který si nakonec shrnula na záda.
Sandy, její manažer, pořád bědoval, že to není ono. Kudy chodil tudy dumal, co číslu chybí, i když publikum řičelo a slintalo, a všichni ti burani, co tady byli za prací, i jejich bohatí šéfové, Lunu zbožňovali.
Nakonec na to přišel.
"Ty nemáš strach?" ptám se Niky. Švitoří, flirtuje se Sandym, ta tam je její sklíčenost. Tragédie rychlokvasek, z nichž právě před týdnem padla poslední, je jako zázrakem zapomenuta.
"Strach z čeho, miláčku?" diví se. Sandy si ji obdivně prohlíží - je stejně krásná jako tenkrát.
"Z večera. Z jejího vystoupení. Z toho, že jsi najednou tak bezohledná a cynická."
"Jen klid, příteli," napomíná mě Sandy ze své židle, na níž je rozvalený jako pán všech hvězd a vesmírů. "Všechno je v nejlepším pořádku. Nika je dnes šťastná, no tak jí to dopřejme."
Za pár měsíců mi bude třicet let a Niku dělí od čtyřicítky pouhé čtyři roky. Mohli bychom se tedy chovat jako rozumní lidé. Přesto ničemu nerozumím. Začínám si připadat jako nevděčný osmnáctiletý klacek, co se po sedmi letech dětského zbožňování oženil se striptérkou a stáhl ji na Zemi, aby tam nechal ležet ladem její talent. Ano, to já byl ten lump, ne Sandy, jenž z ní vytvořil erotický symbol a pak ji prodal mému otci. Nebyl to ani otec, kterému stačilo právě těch sedm let k vypiplání "osmnáctiletých" rychlokvasných klonek, schopných pravou Lunu nahradit, pročež mi ten hřích velkoryse odpustil, zvláště když série kvalitnějších, dospívajících podle přírodních hodinek, měla již brzy začít pomalu, ale nezadržitelně vyrůstat z dětských střevíčků. Když předtím zbohatl na jejím talentu a těle, které měl stokrát, tisíckrát napodobit a právě tolikrát i zničit.
Měl bych opravdu zachovat klid, jak mi radí Sandy. Jenomže moje nervová soustava je vážně oslabena soužitím s Nikou, jejím pocitem studu a viny. Teď už si ale opravdu nevzpomínám, proč jsme sem vlastně přijeli. Jestli to bylo opravdu kvůli té galamaškarádě, pak nevím, co si mám o nás dvou myslet. "Musím to konečně vidět a prožít," řekla mi doma Nika, když jsme to nechtěně probírali. A já ji, bůhví proč, chápal.
Někdo mi klepe na rameno. Ach ano, je to Nika. Natahuje si rukavičky, Sandy jí podává kabelku a mazlivě se dotýká její nahé paže.
"Ty s námi nepůjdeš?" ptá se mne ostře moje žena.
"Kam nepůjdu?"
"Za tvým otcem. Očekává nás."
"Musíš to zvládnout sama. Nějak se na to necítím. Uvidíme se večer... Tam..."
Dívám se za nimi: kráčí spolu bok po boku; večer se tak budou přibližovat uličkou mezi jásajícím davem ke královské lóži, kam je vezme můj otec, pán Měsíce, zlý, nenasytný, chlípný...
"Sbohem, Viktore," volá na mě Nika a ještě mi zamává ode dveří.
"Na shledanou," utrousím za jejím stínem.
Dál už musím jít pěšky. Úzká pěšina v nízkém borovém lesíku mě vede k farmě obehnané vysokou zdí. Vrátný cvrnkne na pozdrav prstem do čepice a pouští mě dovnitř na propustku, kterou jsem dostal od Sandyho. Na slunné jižní terase hlavní budovy se tiše pohybují ošetřovatelky v bílých stejnokrojích mezi postýlkami nemluvňat. Počítám: Padesát osmnáctiletých klonek, pro každou sobotu jedna. Pak padesát sedmnáctiletých..., a tak dál, až ke kolébce. Na všechna sobotní představení budoucích osmnácti let je tu připravena jedna nová, čerstvá, svěží. Všechny z ročníku jsou navlas stejné. A další přijdou. Udělá tomu někdy někdo konec?
Na hřišti mezi laboratořemi si hrají malá děvčátka. K jejich rozlišení slouží výrazné identifikační kódy našité na blůzkách. Tetují jim je hned po narození z umělé matky, jak se říká tomu stroji, do podpaždí. Jedno se ke mně přiblížilo dlouhými, plavnými skoky přes švihadlo a zvědavě si mě prohlíží Ničinýma modrýma očima. Rád bych něco řekl, ale chybějí mi slova, tak jdu raději dál.
Starší Luny obývají sektor F. Ve druhém patře třetí budovy otevírám namátkou jedny dveře. Hledím na hubená záda třináctileté dívky, obrácené k pianinu stojícímu v rohu hned vedle panoramatického okna. Je to pohodlný pokoj s širokým lůžkem, velkou knihovnou a barevnou pastelovou kresbou bez rámu přes půl stěny nad anatomickým křeslem, v němž si hoví panenka v růžové kombinéze - a s Ničiným obličejem. Obraz je zpracován Brattesovou metodou, protože mne hned vtáhne do svého příběhu. Cítím sirný pach, z jícnu vulkánu mne olíznou plameny... Dílo opravdového umělce.
"Tos malovala ty?" ptám se dívky, která na klávesách rozvíjí květnatou improvizaci nejsladší části písně Mé srdce patří životu od Freisetta Cecila. Přestane hrát a otočí se ke mně. Nika!
"Ano, pane," odpoví zdvořile.
"Máš velký talent, děvenko. Měla bys ho rozvíjet studiem." Hned si však uvědomuji absurditu svých slov.
"Děkuji, pane," řekne dívka a plaše se usměje.
Křečovitě jí úsměv vracím a couvám na chodbu. I když dobře vím, kde hledat dnešní favoritku, po téhle zkušenosti už v sobě nenajdu dost odvahy, abych ji navštívil.
"Luna! Luna!" skanduje obecenstvo.
Mnozí tu nejsou poprvé - ti už tajemství posledního závoje znají, i když doposud jen v rychlokvasném provedení. Ostatní, kteří ještě měsíční striptýz neviděli, hoří zvědavostí. Sedí tu plno mužů a žen, kteří se na léta letoucí zadlužili, jen aby si mohli zaplatit cestu na Měsíc a na dnešní premiéru. Slyším, jak za mnou někdo říká: "Rychlokvasky se při tom neuměly odvázat. Dnes přijde originál!" Jen první dobrá kopie, ušklíbnu se. Pouze první dobrá kopie. Ještě jednou mrknu do lóže, ale co naplat, otec je v ní stále sám.
Zazní tuš. Kruhové jeviště napíchají bodové reflektory. Vchází Luna a pět tisíc lidí vstává, tleská a provolává jí slávu. Dnes je zase oblečená jako La Luna, starodávný tuláček, historický šibal a uličník, dítě vělkoměsta: do plandavých kalhot, šněrovacích botek, halabala pozastrkované košile bez límečku a záplatovaného sáčka s dírou místo kapsy. Vlasy ukrývá pod frajersky naraženou čapkou s dlouhým štítkem. Doprovází ji postarší atlet ve smokingu. Ani Luna už není nejmladší. Zářivě se usmívají a zdraví své jásající obecenstvo. To už si ale někteří všimli, že tady něco nehraje. Ovace přerušuje pronikavý pískot.
Už se nemusím nikam vláčet. Našel jsem svou ženu. Právě se Sandym předvádí malou klauniádu: vypne se na špičky a znehybní - obrazovky předvedou detail chvějícího se malíčku na levé ruce - on ji natahuje k životu pomyslným klíčkem, který vězí v jejích zádech. Když je procedura u konce, snáší se na sál tichá hudba a loutka ožívá. Začíná stepovat.
Teď přišla ta pravá chvíle, kdy bych se měl zvednout a odejít. Sedím však jako přibitý, zhypnotizovaný tím, co musí s nemilosrdnou zákonitostí přijít, nedokážu ani zavřít oči.
Luna se vlní v bocích, tančí, odhazuje jeden kousek oděvu za druhým. Hudba nabírá na síle. Syntezátory sviští jako vichřice. Teď už je jen jedno jediné, otevřené burácející nebe a žena, která s ním srostla jako s vlastní kůží, je uragán. Už má na sobě jen pavučinkový závoj, který předtím skrývala hrubá košile, a rošťáckou čepici. A pak už ani to, jen vlasy a poslední závoj.
Sandy, který se stáhl do pozadí, vystupuje na světlo a cosi jí podává. Luna bere do ruky hrubý řeznický nůž s širokou, ostrou čepelí. Zakloní se a setřese vlasy na záda. Ještě jednou se s úsměvem zavlní v bocích, pošle vzdušný polibek nám všem, kteří na ni bez dechu civíme, vbodne špičku nože těsně nad svou stydkou kost a prudce trhne nahoru.
Konečně pominulo kouzlo, mohu zavřít oči a nacpat si prsty do uší - abych slyšel jen vlastní jekot. V horkých vlnách se na mě nalévá vášeň i ukojení davu.
"Sbohem, Veroniko." Prodírám se ven z řady, k uličce, a pak ven, k tichu a samotě.
* (1991)
"Těší mě."
Proč?
Neví.
Ani já.
"Těší mě."
Jeden z nich vyskočil z okna. Shora dolů, protože bydlím ve třetím patře. Budu muset zajít za sklenářem.
* (1993)
Dílna Hanse Mullera se nacházela ve velké místnosti bývalého skladu, co by kamenem dohodil od Queenboroughského mostu. Všechna okna budovy byla zabedněna prkny a brzy ji čekala demolice; Hans věděl, že se bude muset dříve nebo později vystěhovat. Jediný vchod vedl přes útulek místního gangu mladistvých, s nimiž neměl problémy, protože nebyl tak hloupý, aby spolupracoval s policií, která mu občas na toto téma kladla nepříjemné otázky. Policisté však v podstatě chápali jeho zvláštní situaci a příliš nenaléhali, takže Hans tam se všemi žil v poměrně dobré shodě a docela spokojeně.
Práce, kterou se nyní zabýval, by naplnila pýchou srdce jeho bavorských předků. Před deseti lety by se sám divil. Všechno začalo tím, že mu jeden nesolventní zákazník zaplatil televizorem...
Hans na tento obchod přistoupil nerad, ne snad proto, že by byl staromódní nebo vůči televizi zaujatý, jen prostě neměl dost času, aby ji mohl sledovat. Pak si ale pomyslil, že může televizor kdykoli za pár dolarů prodat, ale než se k tomu odhodlal, rozhodl se vyzkoušet, jak vlastně program vypadá.
Zapnul televizor: obrazovku zaplnily pohybující se postavy a Hans, stejně jako miliony lidí před ním, ztratil hlavu. Vstoupil do světa, o kterém dosud neměl ani tušení - do světa válčících kosmických lodí, exotických rostlin a podivných bytostí, do světa kapitána Zippa, velitele Kosmické legie.
Teprve když po poněkud nudném předvádění podivných vlastností podivuhodných rostlin, nazývaných Křupky, přišel na pořad boxerský zápas mezi dvěma unavenými muži, kteří bojovali asi s takovou vervou, jako by podepsali smlouvu o neútočení, teprve pak okouzlení zmizelo. Hans byl prostý člověk. Vždycky miloval pohádky a tohle byla novodobá pohádka, obsahující věci, o kterých se bratřím Grimmům ani nesnilo. A tak se stalo, že Hans televizor neprodal.
Po několika týdnech počáteční naivní a nekritický obdiv zmizel. Hanse nejprve začal dráždit nábytek a další doplňky světa budoucnosti. Jak už bylo řečeno, měl duši umělce a jednoduše nedokázal uvěřit, že by se za příštích sto let změnil estetický vkus natolik k horšímu, jak se o to snažili producenti seriálu o podivuhodné rostlině.
Trochu se také zamyslel nad zbraněmi používanými kapitánem Zippem a jeho protivníky. Hans samozřejmě nepředstíral, že se vyzná v konstruování protonových dezintegrátorů, byl však přesvědčen, že zcela určitě nemusí vypadat tak neohrabaně. Kostýmy hrdinů a vnitřní vybavení kosmických lodí byly stejně špatné. Jak to věděl? Vždycky měl vysoce vyvinutý smysl pro účelnost věcí, což se projevilo i v tomto pro něj novém oboru.
Už jsme naznačili, že Hans byl prostý člověk. Ale byl také vnímavým pozorovatelem, a protože se dovtípil, že v televizi jsou ukryty peníze, pustil se do práce. A jestliže hlavní producent »Kapitána Zippa« nebyl dosud znechucen svým výtvarníkem, nezbylo mu než se nad ním zamyslet, jakmile uviděl výtvory Hanse Mullera. Byly naprosto realistické a přirozené - nebylo v nich ani stopy po toporné vyumělkovanosti, která v poslední době odrazovala i ty nejmladší Zippovy obdivovatele. Hans byl okamžitě angažován.
Kladl si pevné podmínky. Všechno, co dělal, dělal pouze pro své vlastní uspokojení, což mu nové příjmy, které mnohonásobně překračovaly jeho dřívější možnosti, spolehlivě umožňovaly. Zůstal ve své malé dílně a dál tam pracoval naprosto sám. Toužil vytvářet pouze prototypy, výrobní vzory. Hromadná výroba se mohla odbývat kdekoli jinde - byl řemeslník, nikoli tovární linka.
Tento systém fungoval výtečně. Během následujících šesti měsíců podlehl kapitán Zipp proměně, která přivedla do rozpaků všechny autory konkurenčních kosmických seriálů. Diváci totiž přestali Zippovy příběhy chápat jako pouhé filmy o budoucnosti a začali je pokládat za budoucnost samu - o tom nebylo žádných pochyb. Nové pojetí postupně inspirovalo i herce: nečekaně se začali chovat jako cestovatelé časem, kteří se místo ve 20. století ocitli ve viktoriánské éře a mrzí je, že byli zbaveni pohodlí technických vymožeností svého věku.
Ale nic z toho Hanse nezajímalo. Byl šťastný, tvrdě pracoval, odmítal všechna setkání s kýmkoli kromě hlavního producenta, všechno zařizoval telefonem a konečný efekt své práce sledoval na obrazovce televizoru. O jeho kontaktech s poněkud fantastickým světem komerční televize svědčila jen krabice Křupek, stojící v koutě dílny. Kdysi tento dárek vděčného producenta ochutnal a dodnes děkoval bohu, že není placený za to, aby to svinstvo musel jíst.
Byl právě pozdní sobotní večer, pracoval na novém modelu kosmické přilby, když si uvědomil, že už není sám. Pomalu se otočil od ponku a podíval se ke dveřím uzamčeným na klíč - jak by je někdo mohl tak tiše otevřít? U vchodu stáli dva muži a pozorovali ho. Hans ucítil, jak mu srdce stoupá do krku, ale ovládl se. Naštěstí neměl v dílně peníze, ačkoli na druhé straně, pomyslel si, kdo ví, zda to lze považovat za štěstí, protože by je to mohlo rozzuřit...
"Kdo jste?" zeptal se. "Co tu chcete?"
Jeden z nich přistoupil blíž, zatímco druhý ostražitě hlídal u dveří. Oba na sobě měli pláště a klobouky naražené tak hluboko do čela, že jim nebylo vidět obličeje. Jenže jsou příliš dobře oblečeni, uvědomil si Hans, než aby to byli obyčejní lupiči.
"Neznepokojujte se, pane Mullere," odpověděl ten první, jenž zřejmě bez problémů četl v jeho myšlenkách. "Nedošlo k přepadení. Jsme tady služebně. Jsme... z bezpečnosti."
"Nerozumím."
Druhý muž sáhl do aktovky, kterou ukrýval pod pláštěm, a vytáhl svazek fotografií. Chvíli se jimi přebíral, než našel tu, kterou hledal.
"Dal jste nám pořádně zabrat, pane Mullere. Dva týdny jsme vás hledali... Vaši zaměstnavatelé vás drží v tajnosti. Určitě vás chtějí schovat před konkurencí. Teď jsme vás však našli a chtěli bychom, abyste nám odpověděl na několik otázek."
"Nejsem žádný špion!" zvolal podrážděně Hans, když pochopil význam těchto slov. "Na nic takového nemáte právo! Jsem loajální občan Spojených států!"
Muž jeho výbuch ignoroval a podal mu fotografii.
"Poznáváte to?" zeptal se.
"Ano. Je to interiér kosmické lodi kapitána Zippa."
"Projektoval jste to vy?"
"Ano."
Muž mu ukázal další fotografii.
"A co je tohle?"
"Letecký pohled na marťanské město Poldar."
"Váš vlastní výmysl?"
"Samozřejmě," odpověděl Hans, příliš pobouřený, než aby zůstal ostražitý.
"A tohle?"
"Protonová pistole. Ta se mi celkem povedla."
"Řekněte nám, pane Mullere..., to všechno jsou vaše vlastní nápady?"
"Nikomu jsem je neukradl."
Tazatel přistoupil ke svému společníkovi a chvíli se domlouvali, příliš tiše, než aby Hans něco zaslechl. Očividně se shodli, protože přerušili rozhovor dříve, než si Hans vůbec vzpomněl na telefon.
"Je mi líto, pane Mullere, ale došlo k vážnému úniku informací. Možná se to stalo... hm... náhodně, nebo snad nedbalostí, ale to na situaci nic nemění. Budeme vás muset vyslechnout. Prosím, pojďte s námi."
Jeho hlas zněl tak rozhodně a autoritativně, že si Hans bez dalších poznámek začal oblékat plášť. Byl natolik přesvědčen o pravomoci svých návštěvníků, že ho ani nenapadlo požádat je o legitimace. Cítil sice jisté zneklidnění, ale nepropadl panice. Věděl samozřejmě, k čemu tady došlo. Vzpomněl si, že kdysi slyšel o jistém spisovateli fantastické literatury, který již během války popsal se znepokojující důkladností atomovou bombu. Nebylo mu však jasné, jak se mohlo něco takového přihodit jemu.
Ještě se otočil ve dveřích, aby zkontroloval dílnu, a pohlédl na muže, kteří ho následovali.
"To je hloupý omyl," řekl. "Pokud jsem v televizi vyzradil nějaké tajemství, tak úplně náhodou. Nikdy jsem neudělal nic, co by mohlo zajímat FBI."
A tehdy konečně promluvil i druhý muž, velmi špatnou angličtinou s podivným přízvukem.
"Co je to FBI?" zeptal se.
Ale Hans už ho neslyšel, protože právě v tu chvíli uviděl jejich kosmickou loď.
* (1957)
Přeložil Josef Hořejší
Zrovna jako v tom snu. Už si ho nepamatuje, jen ten pocit, jen poslední, již rozplývající se obraz, zachycený v polospánku, ve kterém - odkudsi zvenčí - viděla samu sebe jako jakousi šedivou, podivně zkroucenou a zhroucenou hmotu, jako zmatený a hrůzný propletenec dvou zkamenělých těl. Dívala se na sebe a zároveň věděla, že je to ona a že je - mrtvá...
Probudila se celá ztuhlá. Místnost pomalu tonula v šeru, jak lojové kahany dohořívaly a baterie nouzového osvětlení slábly, a venku už byla noc. Dlouho se pak česala - jen popaměti, hřebenem, co neměl ani polovinu zubů - a jako zaklínadlo si přitom stokrát dokola šeptala: Musím pro tebe přece být krásná, můj milý, krásná... A na krk náhrdelník ze světélkujících bobulí jeřabin, a když do toulce dávala poslední tři šípy a přes rameno Karakův luk, šeptala si: Musím tě přece přivítat, můj drahý. Nakonec pak hodinky s polorozteklým displejem a vylámanými tlačítky - náš čas nám už běží. Těšíš se na naši schůzku? Doufám, že aspoň tak jako já, můj nejmilejší!
To už s ní třese horečka a napětí a také strach, když už stojí venku a hledá očima v mihotavých obrysech stínů. Jen jeden pokus, ale šance jsou vyrovnané, má dychtivá hrůzo. Jsi vyhládlý a unavený. Jak jen musíš být vyhládlý, když mě následuješ až sem? Zůstal jsi sám, bojíš se? Musíš si už zoufat. Ale posečkej ještě chvíli, i já se bojím a náš čas ještě nepřišel, ještě ne. A znovu a znovu si tiše, tichounce šeptá - ještě ne, ještě ne, ještě ne... Za zády cítí drsnou, drolící se zeď, uvnitř drsný, svírající strach, a zbývá už jen přeběhnout nádvoří. Srdce tiká nekonečné vteřiny - úder po úderu - ve které přijdeš? Vím, že jsi tu, že tu na mne čekáš. Už jdu, slyšíš? Už jsem tady, už mě tu máš, můj Draculo!
Pak ztichly i krysy ve všech koutech a pavouci zmizeli ve svých skrýších. Srdce bije, bolí a plíce cosi tiskne. Tak kde, kde, kde jsi? Jaké máš oči, když se na mě ze tmy díváš? Znám jen obrys tvých špičatých uší a stopu tvých špičatých zubů. Již dlouho zahálely, ale já už je na sobě cítím... To šílené ticho! Jsi v něm všude a odevšad mě vidíš. Kde jsi? Křičím do tmy - a ta mlčí. Odkud přijdeš? Tak odkud! Točím se a stíny pobíhají kolem. Já čekám!
A potom - jako zablesknutí stínu, jen zákmit někde na okraji, když se v příštím okamžiku odlepí běžící silueta ode zdi, ke které se ona ještě před chvílí tiskla. Srdce prudce stažené v úleku, ale ruka sama zvedá zbraň a opisuje oblouk, jak před ní to temné cosi zase prchá - dokud má zbraň a dokud na něj míří, neodváží se jí postavit. Je však rychlý, všichni upíři jsou rychlí, tak rychlý, že i její šíp zvoní o zeď. Tak rychlý, že další šíp zakládá už vstříc dalšímu útoku. Zase oblouk - k ní a rychle pryč, ze tmy do tmy, běží po čtyřech jako velká šelma a za ním druhý ztracený šíp.
Pak se ocitá v nevýhodě - ona ví, kde je, a on nemá kam běžet. Je zase ticho a za ní v mase obří stavby, obestřené oparem mlžného přísvitu, vchod do široké chodby. Ano, tak je to správné, tady tě chci mít! Pro tu chvíli ji chrání volný pruh nádvoří a chvějící se hrot posledního šípu - čekej, jen čekej, ještě chvíli! Čísla na displeji kulhavě ubývají a uvnitř roste - strach. Ještě chvíli a ukáži ti náš osud! A závratně nekonečná, mrazivá prázdnota, hladově čekající pod tou myšlenkou, se v ní náhle rozevírá, valí se na ni, drtí a hrozí ji pohltit.
Tehdy ji zradily ruce, když jí prudce otřásl ostrý šramot někde blízko a tětiva vyklouzla z roztřesených prstů. Šíp kamsi zapadl, vykřikla. Odhodila luk a utíká dovnitř, do chodby. Klopýtá, zahazuje prázdný toulec a utíká dál, do nitra stavby. Přízračný svit kolem sílí, šramot jeho kroků má v patách. Vysoko nad ní, sevřeno zubatými siluetami rozpadajících se zdí, se klene nebe s hvězdami. Tak pojď, má hrůzo. Přemlouvá vlastní strach. Dobrá, jen pojď! Utíká. Železné schody, můstky, můstky, schody. Chodby. Bolest v boku a v lýtku a hrůza už je blízko. Jejich dupot splývá v jedné ozvěně. Dech! Chci dýchat, ale jen sípot a bránice v křeči. Podlamují se jí kolena a hlava se točí. Strach mrazivou rukou svírá srdce. Prosím, ať už to skončí! Přesto běží dál a marně rve plíce... Pak zborcené potrubí a chybějící žebřík... Přece ještě ne! Ne...!
Najednou stál před ní. Těžce dýchal, tvář ještěra a lidské oči, nos bez chrupavky a z řady vyceněných zubů dvě bílé jehly. Ruce s drápy a zbytky obleku kdysi snad i s frakem. Nemyslela na nic, když jí strhával náhrdelník z krku, když se na ni vrhal. Jen chabě pozvedla ruce proti jeho neskutečné síle...
Ale on ji zase pouští. Odevšad se náhle rozléhá mocné dunění, můstek i stěny se zachvívají, pak znovu.
To je náš čas, slyšíš? Náš osud! Nekonečná úleva, svět se zatočí a zem jí uhne pod nohama. Zvedá ji a bere do náruče. Zdá se, že se kolem bortí stěny. Můstek sebou trhne a nakloní se. Dává se s ní do běhu. Neutečeš! usmívá se ona. Cítí jen lehkost a apatii. To je konec! Konec! Pak ji ale probouzí bolest, když se uhodí. Cuká sebou v jeho náručí - ne, tam ne! - a on ji pouští. Padají a ústí chodby před nimi vybuchuje nárazem masy hmoty. Utíkají dál, táhne ji za sebou, chvílemi vleče. Za nimi se řítí stěny...
Reaktor..., promluví hlubokým, chrčivým hlasem on, rozumím... Ale ty...? Nerozumím. Pořád ji drží. Má velkou, silnou a hrubou ruku, ale drží ji lehce, docela jako člověk. A mluví a chápe jako člověk, vůbec ne jako zvíře.
Já... Hlas se jí zadrhne a závrať znovu podlomí kolena. Zadrží ji a posadí se s ní tak, že ji opře o sebe. Dotýká se jí zlehka a opatrně.
Jsem nemocná, vypraví ze sebe, umírám.
Upír mlčí.
Proč mě nezabiješ? Promluví tiše, ale pohnout se bojí. Zády cítí jeho zvedající se hrudník a chvílemi i pomalý, slabý tep jeho srdce.
Proč? Hlas má náhle tichý. Zní prázdně a téměř se ztrácí v hutném tichu. Proč? Už je konec. Ještě snad byla naděje, ale už není. Cítíš ten klid? Mluví jakoby sám k sobě, snad na ni opravdu zapomněl.
Klid? Pohne se mu v náručí a on ji k sobě mimovolně přitiskne.
Ano, klid. Ještě před chvílí tu byla naděje a s ní i strach, dusily mě a hnaly za tvou krví... Už ji nepotřebuji.
Ale brzy tě hlad přemůže, nebo ne? I když se snaží, hlas se jí zachvěje.
Hlad? Věříš tomu, že se vaší krví živíme?
Kratičké zablesknutí naděje. Vzápětí uvědomění - už ji nepotřebuji, nepotřebuji žádnou naději - a jen únava v jejím hlase. Co tedy?
Nejsme odolní proti ozáření. Vy ano. Vaše krev nám dovoluje přežít. Bez ní umíráme, rychle umíráme.
Umíráš? Obracím se k němu. Slyším jeho namáhavý dech.
Již dlouho. Vaše krev je pokaždé jen úplatou za další chvíli života... Poslední slova už jen šeptá a ticho je rychle rozpouští a pohlcuje. Pak tu zůstává jen ono. Ticho.
Všichni umíráme. Koho z nás jste nezabili vy, zabila nemoc, promluvím po chvíli.
Nemoc? Vaše krev nebyla nemocná.
Možná pro vás, ale nás jižní nemoc zabíjí. Nikdo se jí nedokázal ubránit. Proto jsme se rozhodli odejít.
Myslíš tu dětskou horečku? Z nás nikomu neublížila.
I ve tmě poznám, že se usmívá, pak se však zarazí. Zvednu se na loktech a dívám se, kde tuším jeho tvář. Jste imunní?
A z pohybu jeho těla cítím, jak přikyvuje: Ano, jsme...
Slova dlouho doznívají. Něco ve mně křičí a vzpíná se. Jen se však k němu víc přitisknu a dál se mlčky choulíme k sobě.
Je to tak dávno, co jsem mu spílala, že tvými zuby rozerval Karakovo hrdlo. Dávno, co jsem ho proklela a tobě přísahala smrt. Pak přišla horečka z jihu. Bylo mnoho mrtvých, a já ho opět proklínala. A pak zas a znova, když jste nás - oslabené a hladové - přepadali po nocích, zatímco jsme polomrtví a s vámi v patách prchali na sever, když jsem sama poznala, že umírám.
Tehdy jsem však pochopila, že osudu nikdy nemohu uniknout, a zoufalá a plná nenávisti jsem se mu chtěla postavit.
To už jsi zbyl jen ty, ale i nás bylo jen pár, kteří ještě měli naději, naději přežít. Jenže ta nebyla pro mne, mojí nadějí ses stal ty. Opustila jsem je a vlákala tě sem. Teď si jen matně dokáži vybavit to rozechvělé rozrušení téměř podobné štěstí, když jsem zjistila, že havarijní systém dosud funguje. Podařilo se mi ho načasovat. Ani jsem nedoufala, že to vyjde. Musela jsem tě přilákat do budovy reaktoru v pravý čas, a tys mě mohl zatím tisíckrát zabít. Ale vidíš, dokázala jsem to... Ano, pokoušela jsem se představit si, jak s tebou zůstanu sama. Dokonce jsem se na to těšila - že budu mít stejnou smrt jako Karak. Připravovala jsem se na ni, chtěla jsem ji vychutnat, prožít se vší bolestí, se vší hrůzou!
A právě to dělám...
Slova jsou zbytečná. Mlčíme a jen se dotýkáme, jak to milenci po milování dělávají. Jsi něžný a milý a já si představuji, že i smrt je tak něžná a milá a že to ona se mě dotýká a hladí po nahých ramenou a bocích, tiskne mě k sobě a dýchá mi do vlasů.
Objímáme se ve tmě a moje tělo zatím zahlcuje virus jižní horečky. Ty se brzy zadusíš nedostatkem červených krvinek. Cítíme však jen klid.
Moje krev by tě mohla zachránit. A ve tvé obíhají protilátky proti mému viru. Přesto mlčíme. Hroby jsou pro mrtvé a mrtví nemluví. A my máme nádherný hrob. Jsme nádherní mrtví.
Vidím nás odkudsi zvenčí, jako ve snu, jak - objímajíce se - jsme v jednom zkameněli v krásnou, pevnou, věčnou sochu. Dívám se na nás a cítím klid, můj drahý.
(1993)
Je to jazyk a rtuť, vánoční stromek, který je z masa, větve, to jsou skutečná žebra, kosti, vánoční stromek jako jazyk boty, bota horečně dýchá, na půdě je nesnesitelné vedro a žena středního věku se chystá, že předvede hysterický výstup. Chce se koupat. Neznámá ledvina neznámého živočicha strhává lavinu. Křeslo je celé z králíků, z jejich žlučníků, z jejich dějin, z jejich ledvinových kamenů a střepů ze svatojánských mušek. Jazyk olízne ženu středního věku a ta začne nesnesitelně ječet. Mrakodrap z překližky oceňuje kliky a rameno spravedlnosti začíná jednat. Jazyk, ten největší jazyk, který ten den našli v sirotčinci, pošťuchuje ženu středního věku a ta přestane ječet, jako když utne. Jako když utne jazyk.
Přivážejí sfingu a palačinky. Faraon vyvolává hysterickou scénu, prach na půdě víří, pavučiny jsou vlastně velká kluziště a všecky svaly, nabobtnalý vařič, bedna, všecky výklady světa, ve kterých leží jediný klobouk, ve všech výkladech světa je teď jediný klobouk, faraón dělá hysterickou scénu, kabát strhává lavinu. Odvážejí sfingu, dřevěný kůň se hrabe na její místo, je to horník se sbíječkou, nebo s česnečkou, česneková polévka je to, co přivádí faraona k dalšímu zachvatu vzteku, jediný klobouk ve všech výkladech světa je sám výkladem světa, jeho vysvětlením, hysterická žena na půdě opět začíná ječet.
"V kapsách jsme ovšem nenašli nic," říká rukavičkář a loupe cibuli. V tu chvíli se zdvihají všechny oceány jako žádostivá skleněná oka. Vynášejí popel. Když vysypali popelník do zakarpatské popelnice, zjistili, že v kamnech shořel i dvorní ceremoniář kníže Montenuovo. Připletl se nechtěně ke kamnům a spadl mezi polena. Shořel v okamžiku.
Jazyk líže ledvinu, půda je opět plná bouřek. Jsou tu blesky i bouřky, ty klobouky. Bouřka se u nás říkalo zabíjačkové polévce. Na půdě bude zabíjačka. Starší pán v zánovním svrchníku (později bylo zjištěno, že to byl dvorní rada Naujocks) se omlouvá, že dnes nemůže hrát vepře, nekonal dnes ještě velkou potřebu a na jeho hereckém výkonu by to bylo poznat. Omluvit se přišel i lékárník Mělnický, je také indisponován, rozhodně by nesvedl roli sekáčku na maso.
Dřevěný houpací kůň neváhá ani okamžik. Opásán dlouhou bílou zástěrou z hrubého plátna vrhá se na hysterickou ženu a zručně ji porcuje. Zabíjačka na půdě přece jen byla. Vepřová kůže té ženy, opařená a oškrábaná, leží svinutá v koutě půdy a admirál k ní přikládá klíček. Natahuje a natahuje a pak se šťastným výrazem ve tváři pozoruje, jak se z kůže stává dětské autíčko a nataženo na klíček rejdí po půdě neustále a tak dlouho, až je výklad světa hotový.
* (1991)
Vyšel ze skály v hodinu, která k tomu nebyla určena. Nikdo ho nečekal. Měkce zelená tráva na paloucích mezi tmavorudými hloučky vysokých stromů byla touto dobou plná žluťoučkých ptačích mláďat. Mláďata je potřeba opatrně překračovat a našlapovat na bílé hrací křemínky. Mohu se sehnout, vyhodit jich do výšky devět a nastavit dlaň. Křemínků dopadne deset a desátý přitom rozpustile ťukne do ostatních. Zasmál se své představě a soustředil se na chůzi. Mláďata neuhnou. Prošel pod stromy a jejich rudé listy mu napadaly na ramena a do vlasů a zůstaly tam. Vyšel z lesa na břeh Tůně Odeslání.
Na břehu, kde tráva ztmavla od neustálého loučení, seděli dva z jeho rodu a pracovali na oživení. Žena byla blíž a kámen, který hladila, už nesl stopy jejích dlaní. Nevěděla o světě, oči měla přikryté bílými víčky. Muž ji objímal jednou paží kolem ramen, druhou ruku držel vysoko vztaženu a světlo, zdržující se nad Tůní, mu vstupovalo do prstů.
Simistaor se zastavil. Namáhavý obřad se chýlil ke konci. Ještě Pohyb, Hlas a... Loučení.
Kámen se nepozorovaně proměnil. Vytrhl se ženě z náručí, na trávě se blaženě protáhl, připomínaje žluté ptačí mládě. Nemohl tušit, že z něj nebude šťastný pták, ale cosi nesmírně složitého, nespokojeného, trpícího, a že to začne hned, jakmile se octne v hustých mlhách pod hladinou Tůně. Vydal čistý tón, čtyři sta čtyřicet kmitů za vteřinu, a muž i žena vstali a smutně se na sebe usmáli.
Muž se otočil a spatřil příchozího. Nikdy se neviděli. "Tys už přišel, Simistaore," podivil se. "Pojď, máš plno síly, hodíš daleko!"
Simistaor přikývl. Sehnul se pro tu věc, v níž už teď bylo mnohem víc než mohli pochopit, a s rozmachem ji vrhl daleko do Tůně. Ozval se bolestný výkřik, sprška mlhy vystříkla až k nim a zanechala na jejich oděvech černé, spálené skvrny. Žena si zakryla tvář, zaleskly se slzy, které předcházejí novou touhu, spustila ruce a řekla: "Kde se asi narodí?"
"Musíme za Velkým," promluvil muž a udělal první, nejobtížnější krok z místa oživení a loučení. "On říká, že je poslední Velký a že všechno končí. Pojď. Mluví těžce a pomalu."
"Každý si může myslet, že všecko končí s ním," poznamenal Simistaor, "když se jeho myšlenky mění v kámen."
Šli lesem, kde se křivé stromy prodíraly ke světlu prasklinami ve skalách, rozeklaných a zvětralých, ale ještě vzdorujících červenému živlu větví a listí. Simistaor se usmíval nad tím bojem a jeho společník užasl, když mu náhodou pohlédl do tváře.
Žulová vrata domu Velkého se otevírala myšlenkou. "Stůj, Keridaore," řekl Simistaor. Jeho společníka nepřekvapilo, že ho zná jménem. Znali se všichni.
Simistaor spatřil na dveřích obyčejný zámek. Klekl si k němu, protože jeho ruce byly rychlejší než myšlenky, které neustále váhaly u vrátek nervových spojení. Nad otisky jeho kolen ve spečeném písku budou vrtět hlavami všichni, kdo přijdou a najdou vrata dokořán.
Zámek nezapomněl na povinnou poslušnost obratným rukám, žula zakvílela a otevřela se navždy. Chodba obrůstala šedorudými lišejníky, kráčeli po vysokém mechovém koberci. Mech dorůstal do výšky jejich kolen. "Dlouho tudy nikdo nešel," řekl Keridaor. "Měl jsem zůstat venku."
"Ne." Simistaor vztáhl ruku a dotkl se jeho lokte. Z hloubky se ozvalo temné bušení. Údery pomalého srdce, jeden za vteřinu. Mech se chvěl, jako by chodbou letěl vítr.
"Vzplane," řekl Keridaor.
"Není tu tolik síly, aby zažehla oheň. Podívej." Mech černal, jak se blížili k sálu, jenž se zvolna stával hrobkou Velkého, a před prahem už z něj zbýval jen prach.
Velký ležel ve svém sále na žulovém lůžku, celý z kamene, jen se ještě díval, slyšel a bilo mu srdce, jedenkrát za vteřinu. Rty měl pootevřené, ale nepohnuly se, když mluvil.
"Otevřel jsi dva zámky, Simistaore," pronesl hlasem zavírajícího se hrobu, "porušil jsi zákony."
"Jinak bych se opozdil," odvětil Simistaor.
"Jsi mladý a bílý, máš modré, pružné žíly, ukryté pod kůží," zamyšleně hučel Velký, "ale nestaneš se Velkým. Já jsem poslední."
"Ubývá nás," řekl Simistaor. "Mramorové chodby jsou plné úzkosti. Vůně se chvějí a zapomínají, o čem chtěly vyprávět."
"Jeď na Zubatý vrch." Velký mluvil čím dál pomaleji. "Najdi si tam ženu. Už nikdo další se nenarodí z mramorových chodeb."
"Zubatý vrch je daleko, a mě žádný kůň neunese," namítl Simistaor.
"Cestou přes hory ti ubude tíže." Hlas Velkého se nepatrně zbarvil smíchem. "Podobáš se člověku."
"Víc už neuslyšíš," ozval se Keridaor. "Zavřel oči a brzy se zavře skála."
"Nezavře," prohlásil Simistaor. "Půjdeme. Mám před sebou cestu."
Údery srdce zmlkly a koberec mechu se uklidnil. Už mu nic nebude bránit v růstu.
V komnatě vytesané uvnitř nejvyššího zubu hory, vyzdobené mnoha větvemi světlonoše, od starých, slabě rudě žhnoucích jako uhasínající ohniště, až po nejmladší, sálající téměř bílým světlem, seděla na skromném lůžku žena, již nazývali Nejstarší sestrou. Před ní na studené zemi seděl se zkříženýma nohama šedovlasý poutník.
"Vzdaly jsme se života s muži, kteří jsou velcí jen proto, že šlapou po nás," řekla Nejstarší sestra. "Pustila jsem tě sem, ačkoli jsi muž. Tak povídej!"
"Vpustilas mě, protože jsem ti už zdálky oznámil svůj příchod." Poutník měl hluboký hlas a hluboké oči. Nejstarší sestra se zachvěla. "Není pro mě žádná zvláštní čest mluvit s tebou," pokračoval poutník. "Necením si nikoho, kdo sám sebe považuje za víc než prach, mužů ani žen. Mám však zprávu. Ze Země Začátku, od Tůně Odeslání, přijde muž a vybere si tady ženu. Nesmíš mu bránit. Země za horami nesmí zůstat prázdná. Jinak se mlha z Tůně vyleje i přes vrcholy hor, o nichž si ty myslíš, že tě bezpečně chrání."
"Hory jsou vysoké," namítla. "Tvůj hlas se podobá zvuku tlustých strun, proto tě poslouchám. Slova nedávají smysl."
"Protožes zavřela svůj rozum do chodeb Zubatého vrchu. Pusť ho ven a nech ho proběhnout po lese." Poutník vstal a čelo měl až u stropu.
"Ty po nikom nešlapeš," řekla zamyšleně. "Je to pravda, že obyvatelé Země Začátku se rodí z kamene?"
"Bylo to pravdou," odpověděl úsečně. "Odcházím." Pohnula se za ním. "Chceš mě snad vyprovázet?" podivil se.
"Chci tě zdržet. Na jedinou noc."
"Musí to být zrovna noc?" Usmál se, protože pochopil. Zvedl ji a položil na skromné lůžko. "Chci se zdržet," řekl, když klečel nad ní.
Dveřnice za ním zavřely, třesklo dřevo a kov, a Nejstarší sestra řekla: "Sejdeme se ve Velkém sále." Tam jim téměř doslova zopakovala poutníkovo sdělení.
Orjaalx se přitiskla k dřevěnému obložení stěny, malá a tmavá, se schoulenou tváří. Nechtěla jsem žádného muže, tepalo jí v hlavě, žádného z vesnice ani ze samot, a nechci ani žádného z kamene. Určitě je větší než poutník, s těžkýma rukama. Odejdu odtud. On si z nás má vybrat! Bude to jako na trhu? Rozhlédla se. Některým ženám svítily oči. Vyklouzla ze sálu, běžela k bráně a protáhla se ven úzkou skulinou, tak úzkou, jak jí síly dovolily otevřít. Utíkala pryč, do lesa, jehož větve se ve tmě rozsvítí. Jsou-li cesty pro poutníka, jsou i pro mě.
"Musíš se vrátit, Keridaore," řekl svému průvodci. "Ke své ženě a k hladině Tůně."
Stiskli si ruce a rozešli se, každý na svou stranu hor.
Simistaor putoval dlouho, a jeho krok byl lehčí a lehčí, ale sil mu neubývalo. Narůžovělá záře, kterou vídal za nocí, se přiblížila. Před sebou měl Zubatý vrch. Musím ho obejít, vchod je z opačné strany. Zrychlil. Byl zvědavý a po dlouhém osamělém putování toužil po setkání s bytostmi, jež myslí, mluví a naslouchají. V noci pod růžovými větvemi potkal dívku.
Potácela se mezi stromy, padala a znovu vstávala, vzlykala únavou. Její šaty byly na cáry a tělo, které dobře viděl, v něm probudilo tichou radost. Dívka zase upadla. Několika kroky ji dostihl a zvedl. Držel ji v napjatých pažích, nechtěl ji k sobě příliš tisknout, bál se své síly. Dívka byla tak měkká a křehká...
"Můžu tě nést?" zeptal se. "Kam jdeš?"
"Utíkám," vydechla, "utíkám před mužem z kamene."
"Vždyť už nemůžeš," namítl. "Chceš snad umřít?"
"Nevím..."
Tiše se zasmál. Zkusil bosou nohou, jestli je tráva pod stromem dost suchá, a jemně tam dívku uložil. "Odpočívej," přikázal jí. "Utrhnu ti jablko. Ty bys na ně nedosáhla. Půjdeš dál, až budeš vědět."
Seděla pod stromem, u jeho sametového kmene, poslušně odpočívala, a dívala se na vysokého mladého muže s pomalými, jistými pohyby, jak hledá nahoře ve větvích to nejkrásnější jablko. Pro ni. Měl teplé ruce a držel mě bezpečně, vzpomněla si. Pak spatřila před sebou jeho bledou tvář a vedle červené jablko. Několikrát si ukousla a usnula, a ve spánku nakousnuté jablko pevně svírala.
Simistaor poseděl chvilku u ní, potom ho napadlo, že země je v noci chladná a může dívku studit. Opatrně si ji položil na klín a opřel se zády o strom. Nepotřeboval spát, ale chtěl se účastnit jejích snů.
Orjaalx se probudila první. Slyšela ve spánku pomalý, pravidelný tlukot. Teď věděla, že to tluče jeho srdce. Ležela na něm celou noc. Spala s nosem zabořeným do mužova ramene a rty se dotýkala jeho kůže. Jeho tělo bylo pevné a tvrdé, ale měkčí než zem, a mnohem příjemnější.
Pohnul se, zvedl bílá víčka s tenkými modrými žilkami, usmál se na ni. "Zdálo se mi, že utíkáš přede mnou."
"Ne," řekla dívka. Položila mu ruce kolem krku, tak to bylo pohodlné. Vnímala zblízka jeho vůni, ale nedokázala rozeznat, co jí připomíná. Tak voní mlha po ránu ve skalách. To Orjaalx nevěděla. "Utíkám před někým, kdo by si mě mohl chtít vzít."
"Vzít?" podivil se Simistaor. "Jsi bytost, která myslí, mluví a naslouchá. Jak by si tě mohl někdo vzít? Nikdo si tě nemůže vzít jako jablko!"
"Nikdy jsem neslyšela žádného muže takhle mluvit."
Dívka se zavrtěla a její špičaté koleno se mu zarylo do stehna, zalechtalo to, musel se zasmát. "Jsi první žena, se kterou mluvím," řekl, "a líbí se mi to. Líbí se mi taky tvoje kolena a oči, ve kterých je tma, a líbí se mi, jak si držíš jablko a můj krk."
"Nechci už utíkat," oznámila mu. "Co budeme dělat?"
Najednou patří ke mně a říká my! A včera utíkala... Dívka se pomalu zvedla, jako by se jí nechtělo, a protáhla se. Díval se na ni zdola a znovu cítil tu radost jako včera.
"Já ti to povím!" ozval se hrubý hlas z křoví a na malý palouk, kde nocovali, se nahrnulo deset chlapů ozbrojených dýkami, řetězy a holemi. Ošklivých, zarostlých, páchnoucích. Simistaor cítil jejich pach velice ostře, choulostivý čich byl v té chvíli jeho nevýhodou. Neměl strach, jen nevěděl, co chtějí dělat.
"Lesní přízraky!" vyjekla Orjaalx. Ona o nich věděla dost.
"Nejsou to přízraky," namítl Simistaor. Stál už na nohou a prohlížel si je.
"Co ty jsi zač?" Muž ve špinavém klobouku ho jemně dloubl dýkou do boku.
"Vezmem dívku, ta se bude hodit!" houkl jeden z lupičů, "chlapa svážeme, ať se nám neplete."
Simistaor se nepohnul, nechal se bez odporu omotat řetězy. "Chcete ji někam odvést?" zajímal se nevzrušeně.
"Jistěže odvést!" smál se muž v klobouku. "Do města! Tady ji nikdo nekoupí."
"Koupit..." Simistaor se s tím výrazem setkal ve staré paměti chodeb, ale nevěnoval mu tehdy pozornost. "Co to znamená?"
"To je horší než vzít!" vykřikla dívka. "Už mi nepomůžeš!"
Simistaor bez námahy přetrhal ty směšné řetězy. Jejich zbytky sevřel do pěstí a obořil se na lupiče. Házeli po něm noži, ale ty se od něj odrážely. Hole se o něj tříštily.
"Běžte pryč, nerad bych vás zabil," řekl jim klidně.
Někteří se schovali do křoví, ale další vztekle zařvali a znovu zaútočili. Simistaor vložil do rány řetězem víc síly a první lupič klesl na trávu s rozbitou lebkou. Brzy ho následoval druhý. Teprve teď se zbylí ztratili.
Orjaalx vylezla zpoza tlustého kmene. Celá se třásla. "Postrach všech lidí na samotách a těch, kdo pracují v lese," drkotala zuby. "Vraždí a kradou. I ženy, viděl jsi. Měl jsi je pobít všechny. Pojď."
Zavrtěl hlavou. "Nechtěl jsem je zabít." Ohlédl se na dva mrtvé. Nevěděl, jak se lidé pohřbívají, a dívka se o tom nechtěla bavit.
"Pojďme odtud," opakovala.
"Dobře," uklidnil ji. "Pověz kudy, a půjdeme."
Šli řídnoucím lesem, většinu času se drželi za ruce, dívka chroupala jablka, ořechy, kořeny jedlých bodláků a dívala se po houbách. Bylo mu do smíchu. Ti lidé pořád něco pojídají. U jezera, kam ho dovedla, foukal studený vítr. Dívka povídala něco o loďce, ale na břehu žádnou neobjevili. "Musíme jít kousek podél břehu, na nějakou narazíme. A přeplujem na druhou stranu."
Simistaor měl obavy, že ho loďka neunese. Přestože už byl zase o kus lehčí než včera...
"Chyť mi rybu!" vykřikla najednou Orjaalx a rozesmála se. Odhadl hloubku u břehu a hbitost těch šupinatých tvorů. "Zkusím to," řekl vážně. Než mu v tom mohla zabránit, shodil šaty a skočil do ledové vody. Sahala mu k ramenům. Znehybněl. Poplašené ryby se rychle uklidnily a začaly kroužit kolem něj. Jistým pohybem sáhl po té největší a podával ji dívce. Vylezl z vody a klidně nastavil záda mrazivému větru.
"Takhle ryby nikdo nechytá," řekla tiše.
Mlčel a cítil chlad, ale vítr za to nemohl, chlad byl uvnitř jejích slov. Jí se na něm něco nezdálo, a on neměl tušení, jak to napravit.
"Obleč se," řekla, "půjdem zpátky."
"Kam?" Nechtělo se mu oblékat. Kdyby se tak mohl přikrýt rudými listy!
"Do Zubatého vrchu. Do úkrytu sester." Otočila se k němu zády. Přistoupil k ní a dotkl se jejích vlasů. Když nic nenamítala, zabořil do nich ruku a nahmatal její šíji. Jak může unést hlavu s takovými myšlenkami, s tak divnými nápady... Orjaalx vychutnávala jeho ruku ve vlasech a náhle jí v uších zazněla slova poutníka, do té chvíle ukrytá. "On nic neví. Ty se musíš k němu sama přiblížit!"
"Ne!" vykřikla. Prudce se mu vytrhla. "Já nechci! Zavedu tě k sestrám a vybereš si jinou. Některým zářily oči, když na tebe pomyslely..."
"Ne," řekl mírně. Sebral ze země své šaty. "Já tě zavedu k sestrám a vrátím se zpátky přes hory."
"A Tůň a mlha?" zděsila se.
"Bolest zůstane bolestí, i když ji cítí jediná bytost," pronesl záhadně. "I když jsem to jenom já."
"Myslela jsem, že tě nic nebolí. Voda ani vítr tě nestudí, neznáš hlad ani únavu, zbraně tě nezasáhnou..."
"Můžu tě nést?" usmál se. "Něco mě přece zasáhlo."
Dívala se na něj se zakloněnou hlavou a náhle jí vytryskly slzy. Pár jich zachytil do dlaně, cinkly o sebe, byl to něžnější zvuk než u padajících křemínků, pálily a mrazily tak, jak to neumí oheň ani led. Zvedl oči a nejdřív si pomyslel, že její potrhané šaty rozfoukal vítr. Ale vítr za nic nemohl.
Objal ji, aby jí nebylo zima, když už se tak nerozumně zbavila té chatrné ochrany, a z dotyku jejího hladkého bříška pochopil, že její počínání nebylo nerozumné, že mělo přesný cíl, jehož také okamžitě dosáhla. Bál se, aby ji nerozmačkal, neublížil jí, ale nebyla tak křehká, jak se zdála. Opíral se o lokty, celý překvapený tím, co se stalo, a náhle ucítil, jak mu vánek, při zemi docela slabý, čechrá vlasy.
"Zůstanu tady," řekl Keridaor. "Nemá smysl utíkat. Uplynulo dost času a Simistaor se nevrací. Není už naděje."
Obláček mlhy se vyhoupl nad hladinu a blížil se k jeho bosým nohám. Keridaor pocítil strach, ale nepohnul se. Čilý chomáček se vysunul ještě výš, ale vtom ztratil oporu hladiny a bezmocně klesl zpět. Mlha se skromně schovala pod břeh.
"Simistaor překročil hory," řekla jedna z žen. "Není sám."
* (1993)
PSÁNO K PĚTISTÉMU VÝROČÍ OBJEVENÍ AMERIKY
Zvlněná krajina byla porostlá vysokou trávou a řídce oživovaná skupinkami stromů. K jedné z nich jsem dovlekl krosnu, vyndal vysílačku, zapnul ji o oznámil: "Jsem na dohled." Odpovědělo mi mlčení; operační důstojník si možná na chvilku odběhl.
Vytáhl jsem od pasu sekerku a usekl z nízkého keře několik větví. Šlo to špatně, tomahawk byl z mizerné oceli, laciné zboží s dýmkou v hlavici a s troubelí v topůrku, hodil se nanejvýš tak k rozbíjení hlav, ale ne k sekání dřeva.
Z krosny jsem ještě vytáhl polní láhev, brašnu přes rameno s pemikanem a s nejdůležitějšími věcmi, pak jsem ji i s vysílačkou zamaskoval - jestli se mi podaří splnit úkol, zamířím rovnou na sever, domů. Třeba mě po těch letech žena a děti ještě poznají.
Proslulé věže tábora na Žluté šedé řece se podobaly zdobeným nohám nábytku v kreolských usedlostech, ale tohle přirovnání nevystihovalo jejich mohutnost. Ty stavby byly prostě obrovské, jako by někdo na chladicí věže atomové elektrárny posadil koule odpovídajících rozměrů a tak pokračoval nahoru, kde se zhruba v polovině dalšího prvku věže ztrácely v mlze, která v tomhle kraji stále zakrývala oblohu se sluncem a hvězdami. Podle uskupení stavby se dalo soudit, že spodní rotační paraboloidy skutečně nějaký čas jako chladicí věže sloužily.
Zastavil jsem se před bránou tábora. Po její pravé straně čněl masivní totemový kůl. Rozpraskané dřevo nebylo omalované, jednotlivá vytesaná zvířata už zčásti ztratila působením nevlídného počasí své tvary, a Hromový pták na hlavici se rovněž utápěl ve všudypřítomném oparu. Po stranách brány se táhla palisáda ze železobetonových sloupů, byla tam však jen z důvodu zdůraznění vstupu do tábora, protože na každé straně po několika desítkách kroků končila. Do napajedla vlevo od brány vytékal z mosazné trubky pramínek vody.
Naklonil jsem se nad napajedlo a prohlížel si svou vlastní tvář. Obličej nemladého, nestarého muže, orámovaný dlouhými neupravenými vlasy s vpleteným orlím perem za pravým uchem, pokrytý krátkými vousy, které si možná už brzo vytrhám pinzetou vyrobenou z lastury říční škeble. Špinavě hnědé vlasy a vousy měly téměř stejnou barvu jako pokožka; tyto neutrální odstíny vznikly po stovkách let trvajícím mísení všemožných ras.
V zrcadle hladiny jsem ještě viděl náhrdelník z velkých barevných kamenů, nahé paže s mnoha náramky, z nichž některé jsem nosil pro ozdobu a jiné sloužily jako platidlo. Pod vestou z huňaté kožešiny saňového psa se skrývala dvaadvacítka terčovnice, zbraň vhodná tak pro dítě, jenže tahle měla v hrotu každého z projektilů kapičku rtuti. Jinak moji výstroj doplňovaly už jen legginy, zdobené na švech koňskými žíněmi, bederní roušky a pár ošlapaných mokasínů.
Jak jsem se tak zhlížel v napajedle, orlí pero za mým uchem promluvilo: "Timmy, dej si pozor na dva Checrowy na shromažďovacím prostranství, snaž se jim vyhnout."
Hlas byl roztřesený a vůbec se mi nelíbil, tak nepovědomý, jak záznam vlastního hlasu bývá. I kdyby někdo stál vedle mne, neslyšel by nic, lebeční kost přenášela vibrace z bandáže brku přímo do vnitřního ucha.
Prošel jsem bránou nikoli jako bezejmenný. Teď už jsem měl jméno, které znělo Ten, který jde druhý.
Ulice, do nichž jsem vstoupil, byly jako meandry vodního toku, tu širokého, jinde úzkého a rychlého. Tábor na Žluté šedé řece byl rozhodně výjimečný, nepodobal se stavbám pueblos, ani splácaným sídlům na severu, ale vznikal z větší části naráz podle zastavovacího plánu, vytvořeného špičkovým architektem. Protože stál na křižovatce kultur, měly domy, ať maličké zemnice nebo obrovské ubytovací bloky, rozličné tvary - byly zde vigvamy z neomítnutých cihel, dlouhé domy ze dřeva, skla a oceli i týpí z tónovaného betonu. Vše pokrývaly stylizované znaky obrázkového písma. Někde tam se skrývala i galerie naivního realismu, kterou jsem si moc přál navštívit.
Tábor zvučel jako podrážděné vosí hnízdo. Bojovníci, opěšalí i jedoucí na nízkých koních, houfy uječených dětí i výrostků, tiché ženy zahalené v navajských přikrývkách, ti všichni spěchali jedním směrem a já se loudal za nimi. Shromažďovací prostranství bylo rozlehlé, tvaru zubatého čtverce, uprostřed hořel táborový oheň. Jezdci přejížděli sem a tam, nazí, pokrytí tlustou vrstvou tuku a pomalovaní červenou a modrou, barvami Pawdanů. Na hlavách měli slavnostní čelenky s mnoha pery nebo vlčí masky, stříleli do vzduchu z ručnic a mávali pestře omalovanými válečnými kyji. "Dnes je dobrý den pro umírání!" volali.
Osada na Žluté šedé řece vysílala další bojovníky proti sousednímu kmeni Wichigů. Mne se to netýkalo. Z úkrytu za rámem, na němž se sušila čerstvě stažená volská kůže, jsem konečně spatřil dva další, kterých se to netýkalo rovněž. Checrowové.
Stáli před nálevnou, opírali se o dlouhé hlavně předovek, vysocí, štíhlí, temně hnědí. Oba oblečeni do zapraných, původně snad bílých bavlněných košil, bederních zástěrek z vyrudlého kalika a vysokých mokasínů nad kolena, jejich svalnatá stehna se černě leskla v rozptýleném světle. Hlavy měli vyholené až na huňaté ostrůvky skalpových kadeří. Pohrdlivě se usmívali a rozhlíželi se, čím by se pobavili.
Nebýt varování, byl bych prošel kolem nich. Pochopil jsem, co se stalo v předchozím čase: odhadli ve mně cizince bez přátel v tomto táboře, začali mě provokovat a urážet. Taková situace přímočaře vedla k boji o život.
Přemýšlel jsem, co dál, a prohlížel si strakaté koníky barevných jezdců. Všichni ti závodní rychlonozí běžci a trpěliví svalnatí tahouni, vyšlechtění krasavci i zparchantělé herky se během pár staletí smísili do jediného plemene, které nejlépe odpovídalo prostředí a způsobu života. Tak jako my všichni. Možná že to takhle někdo zařídil, někdo, kdo se postaral o obnovení vyzkoušeného a osvědčeného modelu společnosti, včetně symbolů a rituálů.
Byly samozřejmě i výjimky. Například Checrowové z jižních horských pouští, potomci potomků Afričanů, příliš hrdí na svou temnou pleť, než aby nehledali partnery jen mezi sebou.
"Timmy," zabzučelo mi za uchem, "náš člověk bydlí dlaň a tři prsty od rohu Mývalí a Krocaní. A vážně ti radím, dej pozor na ty dva černé čahouny."
Mývali žijí zpravidla na severu - opatrně jsem se proplétal vnitřními ulicemi, až jsem narazil na červené mývalí tlápoty, chytil se jich, a když je zkřížily žluté krocaní stopy, odpočítal jsem osm vchodů.
Dlaň a tři prsty. Netušil jsem, kdo zavedl tenhle idiotský způsob počítání, nejspíš ten, který používá jmen Nanobozho, Manitou, Rabbit, Watanka, ale má i jiná. A tak jsem se teď musel vyjadřovat i já, i když umím zpaměti řešit parciální derivace a integrály třetího stupně.
Dveřní otvor nebyl ničím zakrytý, podobně jako většina vstupů v táboře. Malebně jsem se do něj poskládal, oči oslepené světlem cezeným skrz šedou pokličku ležící nad krajinou, a nazdařbůh jsem řekl: "Zdravím tě, Běžče z Cariboo. Přináším ti pozdrav a poselství!"
"Vejdi, poutníku," pozval mě zevnitř ženský hlas.
Běžec z Cariboo detailně odpovídal popisu. Mohutný, svalnatý, krátce ostříhaný a bezvousý. Masivní čelisti mu opticky zvětšovaly hlavu, takže se paradoxně podobal přerostlému dítěti. Na sobě měl plátěné kalhoty, tedy nikoli legginy a bederní zástěrky, kožená vestička odhalovala hluboké jizvy v prsních svalech, pozůstatky Slunečního tance. Tyto jizvy vzniknou, když si chlapec nechá kůží i masem provléci řemeny, jež jsou na opačné straně uvázány ke Slunečnímu kůlu, a tak dlouho sebou trhá, až se od kůlu odtrhne. Teprve pak je přijat mezi dospělé bojovníky.
"Posaď se," pokynul mi Běžec z Cariboo, "a řekni svou zprávu."
Zůstal jsem stát. "Mé jméno je Ten, který jde druhý. Přináším ti pozdrav od tvého příbuzného Dvě stužky. Žádá tě o laskavost."
V Běžcově tváři se nepohnul ani sval. Za mými zády opět promluvila žena: "Dvě stužky, sachem z White-Face- Rocku!" zasyčela. "Přišel jsi mi odvést muže?"
Vstoupila do mého zorného pole oblečena nikoli do obvyklých ženských šatů, ale do mužské haleny, zdobené několika řadami třásní, sahající jí těsně nad kolena; bosé nohy měla dost pohledné. Nespletené vlasy rozdělovala pěšinka uprostřed, odhadl jsem ji na pětatřicet let. Pořád byla velmi hezká. Běžec z Cariboo nemohl mít obyčejnou ženu.
Založila si ruce na prsou, prsty pravičky jí vklouzly do rozříznutého průramku pod levým ramenem a něco tam uchopily, nejspíš rukojeť vrhacího nože. Zmocnilo se mě zděšení, ale nikoli z těch dvou: bandáž za mým uchem se opět rozechvěla.
Tentokrát žádná slova, nikdo nic nekomentoval, pouze jeden z mých náramků vysílal stav mého organismu v předešlé budoucnosti, stav ohrožení.
Zvýšení adrenalinu v krvi a napětí ve svalech.
Téměř dvojnásobná tepová frekvence oproti normálu.
Zrychlený dech.
Pokles tlaku krve v tepně.
Tam někde vpředu, ve světě, který už nenastane, jsem bojoval, krvácel, umíral.
Různé tóniny pípání a tikání se slily do jednoho nerozlišitelného zvuku. Trvalo to jen chvíli a pak to rázem skončilo. Buď jsem zemřel, nebo předešlá varianta odezněla.
Mé pocity se mi promítly do tváře, Běžec i jeho žena si mě udiveně prohlíželi. Dosedl jsem na nabízenou židli ze smrkového dřeva, omluvně se usmál a škrtl nehtem o orlí pero. "Promiňte, právě jsem poslouchal špatné zprávy."
"Přines nám čaj, Křídlo, a usedni s námi," kývl Běžec z Cariboo na ženu a pak se zašklebil na mne: "Slyšel jsem, že White-Face-Rock vyplenili Checrowové. Slyšel jsem, že některé jeho obyvatele upekli na pomalých ohních, jiné stáhli z kůže a nechali umírat na rozpálených skalách. Tohle všechno jsem slyšel."
Vysmál jsem se mu. "Ne, tohles neslyšel, pouze sis to úpěnlivě přál!"
Věděl stejně dobře jako já, že pueblo White-Face-Rock bylo bez použití těžkých kanonů prakticky nedobytné. A vyrobit větší kalibr než třiašedesát bylo z a k á z á n o , porušovalo by to rovnováhu mezi jednotlivými kmeny, a ostatně - příliš dokonalé zbraně zmenšovaly požitek z boje a radost z vítězství.
Běžec se stále ještě šklebil, ale tentokrát smířlivě a uličnicky. "Pamatuju si tě z Rocku, kamaráde, z doby, kdy jsme začínali. Říkali ti tuším Hříbě. Býval jsi perfektní střední útočník, i když na to sotva máš postavu. Tak povídej, co ode mne chce sachem? Osedláme koně a vyrazíme?"
"Dvě stužky od tebe chce jen laskavost, opravdu, jen informaci. Prýs byl při tom, když k východnímu pobřeží dorazily tři koráby, tři velké čluny se vzdutými plachtami, na nichž byl tento znak." A nakreslil jsem prstem na desku stolu imaginární kruh, do něhož byly vetknuty rohy čtyř rovnostranných trojúhelníků uskupených do tvaru kříže:
/OBR/
Běžec z Cariboo se na mne dlouze zadíval a pak zašeptal: "Je pravda, že jsem teď pobýval na východním pobřeží, Hříbě, ale o něčem takovém jsem neslyšel."
Naklonil jsem se přes stůl a řekl mu do obličeje: "Sachemové z White-Face-Rocku se při Tanci duchů uvedli do transu a nahlédli do budoucnosti. Ty víš, že znají budoucnost, avšak nikoli způsob, jakým se uskuteční. Nejde o ty čluny a jejich vzduté plachty. Odmysli si je, stejně jako legendy o bílém Kukuřičném bohu z východu. Hledáme ty bílé lidi, kteří přišli přes moře. Pomoz nám, prosím."
Křídlo před nás položila porcelánové šálky s čajem a přisedla. "Tak mu to řekni," pronesla ponuře, "oni se to stejně dozví."
"Tedy, Hříbě, bílé lidi, o kterých mluvíš, jsem viděl u východních Rosageů. Nepřipluli na korábech, ale na vraku hnaném bludnými proudy, o kterých byli přesvědčeni, že je vedou k okraji plochého světa. Ten vysoký černovlasý muž s bílou pokožkou, o kterého ti nejspíš jde, byl zasažen těžkým vzduchem a ve chvíli, kdy jsem s ním mluvil, měl silně poškozené plíce. Rosageové je dobře přijali, avšak zapomněli je upozornit na nebezpečí hnané větrem po pláních. Myslím, že v této chvíli již nežije. Je mi to líto, Hříbě."
Ale já jsem mu nedal pokoj. "Byla s ním bílá žena?"
"Ano, mladá žena, které přenechal koně, když prchali před těžkým vzduchem... Byl to muž, jakého bych si přál mít za přítele."
Pili jsme čaj a přemýšleli o svých věcech. Mému protějšku se náhle zajiskřilo v očích. "Jsem hlupák," řekl. "Jakže teď zní tvé jméno? Ten, který jde druhý? Tak se vám to přece podařilo!"
Vytrhl jsem si orlí pero i s chomáčkem vlasů a podal je přes stůl. "Už to nepotřebuju. Ten, který šel první, zemřel."
Běžec z Cariboo odmotával bandáž. "Víš, než jsem odešel z Rocku, pracoval jsem se Solomonem Koňskou tváří právě na tomhle, na přenosu informací do minulosti pomocí částic s nadsvětelnou rychlostí. Takže ty -"
"Ano, White-Face-Rock nemohl vyslat větší oddíl, bylo by to příliš nápadné. Vyšli jsme jenom my, kteří máme zkušenosti z terénu, a každý dostal takovouhle věcičku, která umožňuje ve chvíli, kdy nastanou komplikace, vybrat příznivější variantu skutečnosti."
Hovořil jsem a Běžec si zatím okouzleně prohlížel lamelovou strukturu přijímače ultrasvětelných částic.
"Prošel jsem Prérií psounů se shluky těžkého vzduchu. Překonal jsem nárazníkové pásmo mezi Pawdany a Wichigy, kteří vykopali válečné sekery, skrýval jsem se před tlupami migrujících Checrowů. Vyhýbal jsem se medvědům a pumám, nepříčetným hladem v důsledku letošního králičího moru. Hledal jsem cestu v bažinách kolem přítoků Žluté šedé řeky a nakonec jsem to dokázal téměř napoprvé," odříkával jsem s patřičnou hrdostí. "Teprve při vstupu do tábora jsem se dostal do nesnází, podal sám sobě zprávu a vyhnul se nebezpečí, dříve než nastalo."
"Jaký má ta věc dosah?"
"Tři sta metrů v prostoru a necelou hodinu v čase. Nevylučuju, že sachemové mají k dispozici výkonnější zařízení."
"A minulá varianta dějů?"
"Nějakou dobu trvají obě skutečnosti souběžně, tvrdil mi Koňská tvář, potom ta původní odezní, zmizí... Musím jít." Vstal jsem. "Podám zprávu a tím končí i má úloha. Jen pro vaši informaci: důležitá je ta bílá žena, tu je třeba chránit. Nosí v břiše dítě, budoucího mesiáše. Za třicet let, řekli sachemové, dosáhne tento člověk zastavení regulačních bojů mezi jednotlivými kmeny. Půda bude znovu obdělávána a země hustě osídlena. Z množství vyjdou nadaní jedinci, kteří objeví nové zdroje energie. Expanze ke vzdáleným světům bude pokračovat -"
"Vy!" zaječela Křídlo zcela nečekaně. "Vy se svou expanzí, vy, kteří si myslíte, že umícháte jadernou fúzi v kotlíku nad ohněm z kravského trusu! Vy, kteří se nepřestanete snažit o to své čisté využití atomové energie, dokud nám všem zase nezačne odpadávat maso od kostí! Podívejte se na oblohu nad táborem, ta věčná mlha je vaším dílem. Stejně tak shluky těžkého vzduchu a možná i letošní králičí mor. Uvědomte si konečně, že expanze skončila ve chvíli, kdy poslední galon ropy proletěl výfukem nějaké pitomé mašiny!"
Ta žena měla pravdu, ale nelíbilo se mi, že toho věděla tolik. Řekl jsem se sklopenýma očima: "Jsem jen pěšák, ženo."
Z radosti nad snadným splněním úkolu jsem se zapomněl vyptat na podrobnosti a Křídlo si toho všimla: "A ještě přesnou adresu, aby ses náhodou nemusel vracet. Chceš přece znát adresu?" Mluvila už tišeji, ale sveřepý výraz ji neopouštěl. "Rosageské východní pobřeží, vesnice náčelníka jménem Zpívající oblak."
Pokynul jsem jim na znamení díků a vyšel do Mývalí ulice. Slavnost skončila. Nazí bojovníci odjížděli, v řadě za sebou, k jiné bráně, než kterou jsem do tábora vešel. Svírali štíty, oštěpy, pušky a luky, nezvykle tiší, stejně jako špalír po obou stranách cesty. Jen dusot neokovaných kopyt se hluše vznášel k nízkému nebi, které v tu chvíli vypadalo jako spodek desky stolu nějakých obrů.
Co nejrychleji pryč! bzučelo mi v hlavě. Pak jsem si vzpomněl na galerii naivních realistů a uvědomil si, že jestli teď odejdu z tábora, už se nikdy nevrátím a ty obrazy si neprohlédnu. Otočil jsem se a vracel se zpět.
Neušel jsem ani třicet kroků, když jsem se s nimi téměř srazil. Dlouhé hlavně riflí nesli opřené o pravá ramena a prsty obemykali křesadlové zámky. Pod černou kůží na lících se jim vlnily čelisti, jak v ústech přehazovali žvýkací gumu.
"Helou, kamarádíčku," oslovil mě ten vyšší Checrow. "Kdepak ses nám schovával?"
Nebyl jsem dost opatrný, všimli si mě na náměstí a celou tu dobu mě hledali. Vláčným pohybem jsem zvedl ruku ke svému náhrdelníku a stiskl jeden z kamenů. Snažil jsem se mluvit pomalu a zřetelně:
"Timmy, bílí lidé, které hledáme, jsou na východním pobřeží v jedné rosageské vesnici. Víc o nich bude vědět náčelník Zpívající oblak. Upaluj z tábora, a jestli potkáš dva vysoké Checrowy, střílej bez varování!"
Oba Checrowové se mi dívali přes levé rameno a ze rtů jim nemizel přezíravý úsměv. "Rozumíš mu, M'Bwazu?" řekl ten menší. "Tento člověk trpí! Co myslíš, M'Bwazu, neměli bychom mu pomoci, aby se netrápil?"
Rituál, kterým je oběť přesvědčována, že je skutečně obětí, měli zažitý a propracovaný do podrobností. Nebylo třeba nechat proběhnout všechny jeho fáze.
Odvysílal jsem zprávu zhruba do chvíle, kdy jsem hledal Mývalí ulici. Ocitl jsem se ve slepém rameni řeky času, ze kterého se právě začala ztrácet voda a za chvíli zanikne. Ve skutečnosti se nikdy nesetkám s Běžcem z Cariboo, ani s jeho ženou.
Za poslední dva roky, které jsem znovu strávil ve White-Face-Rocku, jsem vyšel ze cviku, ale pořád mám šanci. Pravou rukou pomalu a okázale sáhnu pro tomahawk, levičkou pak tasím terčovnici, už jednou mi tenhle trik vyšel. A ještě zprávu, ještě pár slov, která po mně zůstanou:
"Timmy, zkusím to udělat jako tenkrát v Sonoře. Když se mi poštěstí, doběhnu do galerie a budu si prohlížet ty obrazy, dokud se nezačnou rozplývat a s nimi já i celý svět kolem."
* (1992)
Základna