Kdo ví, kdy se rozhodne mě oslovit, myslí si dívka.
"Líbí se vám panenky, slečno?" odhodlá se konečně mladík.
Opravdu, tohle je duchaplný způsob navazování známosti, usoudí dívka, našpulí rty do srdíčka a odpoví: "Panenky! Och ano! V dětství jsem jich měla spoustu."
Mladík rozváže stuhu, otevře krabici a vytáhne nádhernou panenku s výraznou tvářičkou plnou půvabu. "Co říkáte téhle?"
"Překrásná!" Dívka si ji prohlíží. "Obdivuhodná!" A napadne ji: Nakonec je to prodavač loutek!
"Mám jich doma bohatou sbírku," pochlubí se mladík. "Panenky, to je moje vášeň. Chtěla byste se na ně podívat?"
Jak originální! řekne si dívka uznale. Místo obvyklé sbírky známek... Souhlasí, oči dokořán zvědavostí, ale opatrně. "Vy nějak spěcháte! Vždyť vás ani neznám."
"To se hned napraví," řekne mladík a podá jí ruku. "Jmenuji se Mike. Moc mě těší, že vás poznávám."
"Já jsem Luisa. I mě těší."
Víme, jak tyhle věci končívají. Takže se nemůžeme divit, vidíme-li Luisu a Mika nejdřív chvíli v kavárně, pak na romantické procházce parkem, znovu v kavárně a pak v restauraci a konečně v mladíkově bytu. Na několika širokých policích jsou rozesazeny panenky, jedna vedle druhé, jedna krásnější než druhá, všechny jako by představovaly skutečné ženy, každá jinak oblečena, každá s jinou postavou a odlišnou tváří, každá jako opravdová osobnost.
"Tak tohle je můj malý harém, Luiso. Děvčata, to je Luisa."
Dívka sepne ruce, okouzlena, nadšena. "Jsou úžasné. Skvělé! Jako živé!"
Zatím co Mike připravuje drink, Luisa vezme jednu panenku do ruky. Zvláštní, myslí si a trne. Jako by to byla malinká lidská bytost, dokonalá až do nejmenších detailů. Cítím dokonce, jak jí tluče srdíčko... Jak rychle tluče! Člověk by skoro řekl, že je polekána.
"Skutečně je polekána," směje se Mike, jako by četl Luisiny myšlenky. "Ano, bojí se. Ale ne o sebe. O vás!"
Oba mladí lidé usednou a připijí si. Dlouze hledí jeden druhému do očí.
"Tomu nerozumím," ozve se pak dívka. "Proč by se panenka měla bát o mne?"
"Ano, je to tak. Ona má strach, že i vy budete patřit do mé sbírky."
"Víte, že jste velmi duchaplný? Panenka, která se bojí. Dokonce o mne."
"To není žádná duchaplnost a brzy se o tom přesvědčíte." Mladík se tajemně usměje.
"Co tím chcete říct?"
"Chci říct, že i vy už se pomalu proměňujete v panenku. Ani ne za půl hodiny bude proměna dokončena. Odvar, který jste právě vypila, ještě nikdy neselhal."
Po chvilce jakoby rozpaků se dívka začne pobaveně smát. "To je absurdní! Jak vás může napadnout takový nesmysl?"
"Kdepak nesmysl. Namíchal jsem vám do drinku čarodějný lektvar a ten z vás udělá mou otrokyni." Mladík se zachechtá. "Otrokyni, kterou budu telepaticky ovládat. Občas vám přikážu, abyste vyrostla do svých přirozených rozměrů. Pokaždé, když budu mít chuť pobavit se s vámi v posteli."
Nevěří? Usedne vedle něho na divan a vezme ho za ruku. "Máte rozkošný způsob dvoření," poznamená s obdivem. "Celý ten ceremoniál a všechny ty řeči mi měly dát na srozuměnou, že se vám líbím?"
"Zrovna si myslím, že na dlouhý čas zůstaneš mou harémovou favoritkou. Jsi kouzelná."
Luisa je potěšena.
Polibky, objetí. Po nějaké chvíli se zdá, že je Mike trochu menší. Zmenšování se zrychluje, boty sklouznou na podlahu, kalhoty jsou příliš dlouhé, a také rukávy saka a košile. Hlava skoro mizí v límečku, bradu a ústa už není vidět.
"Co se to děje?" křičí mladík tenkým hláskem.
"Děje se, co se dít musí, protože jsem vyměnila skleničky," vysvětlí dívka s úsměvem. "Ten lektvar jsi vypil ty."
"Rychle protijed!" kňučí hlásek přeskakující do vystrašeného pištění. Jeho hlava mezitím úplně mizí v límečku košile. "Je vedle na poličce, hned vpravo. Prosím tě..."
"Leda bych byla blázen," směje se Luisa. "Takový pěkný panáček! Budeš pýchou mé sbírky."
Rozepne mu košili a vytáhne z ní nahou loutku, která šermuje ručičkama a zuřivě se brání.
"Uklidni se," zašeptá něžně, "vždyť tě nesním. Budeš mým harémovým favoritem. Pojď, u mne najdeš spoustu panáčků. Už na tebe čekají."
* 1980
(Z autorovy povídkové sbírky Delirium, vydané nakladatelstvím La Sfinge, Venezia, přeložila Ludmila Freiová, 1994)
Víme, že v životě se takové věci, jak naznačuje autor, nedějí. Panáček brzy skončí pod postelí a později - zaprášený a obalený pavučinami - v kontejneru, odkud ho vyhrabe starý ožran a pokusí se na něj nalákat roztomilou holčičku za účelem zneužití. Ta skutečně situace zneužije, uškrtí tuláka švihadlem, panáčkovi utrhá ručičky, nožičky a nakonec hlavičku. Nic víc se utrhat nedá.
Takový je život.
* /Jam/
"Teď už ho má." Zerek se ohlédl na ubožátko spící v rakvi, kterou toho dne dokončil; klidně do ní dítě uložil, neboť nebyl pověrčivý a neměl postel navíc.
"Věděla jsem to," zašeptala Alon a zemřela. Vždyť jsem se ani nezeptal, jak se dítě jmenuje, uvědomil si Zerek, sotva se tiše vyplakal nad svou ženou a zlým osudem. Ve snu by ho nenapadlo, že to nedochůdče umí mluvit.
Wenna mluvila, a jak! Z její bledé pusinky plynuly souvislé, rozumné, místy až ozdobné věty. To objevil hned dalšího dne, kdy holčička slabounkým hláskem plným slz pronesla nad matkou pohřební řeč, jakou by nesvedl ani starosta.
"Jiné rozloučení už nebude, Alon," řekl Zerek. "Já moc mluvit neumím." A dal se do stloukání další rakve, obyčejné, bez ozdob, z bílého dřeva.
Wenna nevyžadovala zvláštní péči. Najedla se s ním a jala se šmejdit po domě. Chodit uměla, ale lezení bylo pro její tenké nožky pohodlnější. Zalíbilo se jí na půdě, kde si chvíli povídala s pavouky, až uslyšela tiché prozpěvování. Pozpátku jako ráček slezla ze schodů a našla vousatého muže, jemuž od prvního pohledu říkala táta, v zadumání nad víkem rakve. "Máš starosti?" oslovila ho. Otočil hlavu a usmál se. Přesně jako maminka. Vztáhla k němu hubené, průsvitné ručky. Zvedl ji. "Na rakvi má být jméno, " vysvětlil jí. "Ale já neumím psát. Vždycky jméno obkreslím podle našeho písaře. A o tohle mu nemůžu říct, víš?"
"Napíšu ti ho," pronesla klidně Wenna. "A psát tě naučím."
"To jistě," souhlasil Zerek. "Jenže všude žvaní, že truhlář se zbláznil a učí se číst."
"Tobě to vadí?" divila se Wenna. "Ostatně už umíš číst. Čteš rychleji než on."
"Ovšem. A ještě rychleji rozdávám pohlavky těm jeho uličníkům."
"Přidej jim i za mě," ušklíbla se Wenna. Mrňavá holčička s velkou hlavou byla terčem posměšků, nezbývalo jí, než nevšímat si jich. Počkejte, až vyrostu, slibovala těm hloupým klukům. Jen počkejte.
Moc nevyrostla. Nejmenším děvčatům sahala sotva k ramenům a byla pořád tenká, jako by se měla každou chvíli přelomit. K tomu ta hlava, nevalné vlásky, hranaté čelo a příliš vypouklé oči, křivá zádíčka. Zato života v sobě měla za dva. Zerek se vedle ní zdál velký, silný a pomalý. Také byl pořád vousatější a trochu se hrbil, ale ženy z vesnice o něj i tak projevovaly zájem. Snad by se nechal chytit, jenže Wenna bděla. "Je docela hezká, ta vdova," tak obyčejně začínalo její hodnocení, "a milá, a povídá se, že dobře vaří, ale... Je tak hloupá!" Tím končila a Zerek přikyvoval.
Byl to Wennin nápad, naučit se řeč a písmo cizinců. "Je užitečné rozumět jim," tvrdila, a sama si zašla do jejich ohrazeného sídla a přinesla kouzelnou krabičku. S klidem vyslechla otcovy výčitky, prohlásila, že cizinci vůbec nejsou nebezpeční, a ukázala mu, jak ten nástroj pracuje. "Žádná kouzla. Dívej se a poslouchej."
Wenna se od cizinců naučila jejich způsobu psaní, ťukala na malé čtverečky s nakreslenými písmeny v dolní části krabičky, písmena se poslušně objevovala nahoře na prázdné černé ploše. Vedle slov, jež takhle napsala, se ihned rozsvěcely tytéž výrazy v řeči cizinců a cizí hlas je pomalu, pečlivě vyslovoval.
"Ta věc ví úplně všecko," zabručel Zerek. "Nepovídej, že není kouzelná!"
Wenna se jen zasmála. "Žádný kluk z vesnice se ti nevyrovná," prohlásila téměř zamilovaně. Byla to pravda.
Jenže Wenna musela pokukovat po mládencích. Bylo jí šestnáct a byla dospělá, i když malinká. Pro okolí její snahy představovaly povyražení. Wenna se chvílemi vznášela na oblacích snů, chvíli trpěla. Zerek trpěl s ní. Občas někoho zmlátil, jenže tím pomohl jen sobě a jen na pár dní. Později si říkal, že Manyho měl mlátit mnohem víc. Many byl hezký drzý kluk a Wenna do něj byla celá pryč.
Až jednoho večera se vrátila od řeky, kde se mládež po večerech scházela, nápadně zamlklá.
"U řeky je zima?" zeptal se Zerek.
"Ani ne." Wenna si sedla a dívala se, jak Zerek hobluje desku budoucího stolu. Byla tak potichu, až se otočil. Viděl v šeru obrovské oči pod vystupujícím čelem, tenký ohrnutý nos a sevřenou čárku rtů. Nevnímala ho. Byla jinde. Nechal práce a připravil skromnou večeři. Obvykle to dělala Wenna. Dnes ne. Snědla, co jí podal.
"Wenno," řekl tiše. "Je to jenom hloupý kluk."
Rozplakala se a stulila se mu na klíně. Kolíbal ji jako malou, až usnula.
Ráno našli Manyho v řece. Utopil se ještě zvečera. Všichni věděli, co krátce předtím řekl Wenně, a kdyby nebyla tak malá a bezmocná, nejspíš by ji podezírali.
Jenže ona byla doma, dumal Zerek a cosi se mu strašně nelíbilo. "Radši se už nezamiluj, holčičko," vyjádřil své přání a Wenna pokorně přikývla.
Plnila své povinnosti poctivě, jen zpočátku občas brblala, že se málokdy dostane ven, aby si mohla prohlédnout planetu, na které už tráví kdovíkolik týdnů. Muži ze stanice se jí dobromyslně smáli. Byli rádi, že ji tu mají. Paolin byla milá, štíhlá plavovláska, a i když neměla ve zvyku věnovat svou přízeň na potkání, služba s ní byla mnohem méně nudná.
Poprvé se vydala na výlet po šesti týdnech služby na stanici. Krajina, ubíhající za oknem obyčejného terénního vozidla, vyhlížela vcelku civilizovaně. Políčka s pracujícími rolníky, vesničky, osamělé domky, rybníky, člověk by si skoro myslel, že je doma, v nějakém zapadlém koutě na Zemi. Zblízka bylo znát, jak primitivně domorodci svá políčka obdělávají, jak hrubé mají šaty a jak ubohé jsou jejich příbytky. A ta ustrašená úcta, kterou vesničtí obyvatelé cizincům projevovali! Ubožáci, říkala si Paolin se špetkou bezděčného pohrdání.
Příliš si domorodců nevážila. Nevážila si ani celé té planety. Dokud se neseznámila s Wennou. Dokud se jednou s kolegy nedostala do města Modrebu a nespatřila první obraz.
"Já to umím," přesvědčovala Zereka. "Umím udělat obraz."
"Kde ses to naučila?" vyzvídal zasmušile. Tohle totiž byla moc drahá hračka.
"Nikde. To se nedá naučit. Ale jsem si tím jistá."
Mívala takový sen. Pod rukama jí rostl z chomáčku strom či keř. Obrazy mívaly podobu rostlin... Do jejího stromu však bylo líp vidět. Nejen z povrchu a podél hlavních větví. Kdo se pozorně díval, mohl spatřit všechny tajné kouty a v nich malé události, které se tam staly, rozpuknutí pupenu, rozvíjející se list, včelu, jak usedá na květ, mohl cítit, jak bolí cestování brouků pod kůrou. Byl to strom i nebyl. Mohl se stát řekou s mnoha prameny a hlídat hbitý pohyb ryb pod hladinou, i líný růst leknínů a šplíchot brodících se nohou. Barvy na obraze, který Wenna snila, měly více vrstev a byly pro každého jiné, záleželo na tom, jak hluboko dohlédl. Věděla, že dokáže dělat lepší obrazy než kdokoli jiný, přestože v životě viděla jen jediný, v přijímacím pokoji starosty. Zato o nich hodně slyšela v bolině. Žilo tam dost umělců, kteří dříve obrazy tvořili. Dožívali mezi zavrženými, vyčerpáni dlouholetým úsilím, na němž bohatli pouze kupci. Ti jejich díla levně skupovali a draho prodávali, a tvůrce nechávali uboze živořit. Wenna měla dost rozumu. Ale touha byla silnější.
Nakonec Zerek spočítal peníze, zavřel dílnu a vyrazili do města. V Modrebu na trhu se je pokusili okrást. Stávalo se to běžně. Banda zlodějů obstoupila vyplašeného venkovana a oloupila ho, zatímco místní, měšťané a trhovci, se bavili.
Zerek s Wennou však nebyli vyplašení. Dívka se schovala za otcova široká záda, on chytil oběma rukama svou důkladnou hůl a lehce se s ní ohnal. Chlapík, který neuskočil dost rychle, se svalil na zem a hlasitě hekal. Ostatní se rozprchli.
"Nejsou moc stateční," zabručel Zerek.
Wenna se rozhlédla. "Tady. V tomhle stanu je mají." Myslela jen na chomáčky.
Ve stanu, přísně střeženém zamračeným hromotlukem, jich měl mladý kupec desítky. Zerek na něj pohlédl s úctou. Nikdo neví, co vlastně chomáčky jsou, zato každý v životě vyslechl spoustu napínavých příběhů o jejich lovcích.
Na plochém vrcholku hory Omilhao, jenž ční nad mraky, a proto zdola není vidět, rostou chomáčky v podivné zahradě. Vyrůstají z úžlabí ostnatých větví na černých, jakoby ohořelých stromech bez jediného lístku, vybublávají na světlo nestíněné mraky, mokré, křehké a tiše pukající. Dokud nevyschnou a nedozrají, může je neopatrný dotek lidské ruky zničit. Chomáčky postupně schnou a nabírají svou měňavou narůžovělou barvu, a jejich povrch, zprvu hladký a vlhký, se rozpadá na tisíce blýskavých jiskřiček.
Dostat se do zahrady je nesmírně obtížné. Už proto, že svahy hory Omilhao jsou strmé, kameny na nich ostré, viklavé a zrádné; čas od času se spojí v lavinu, která prohučí po úbočí a všechno bere s sebou. Jinde zas poutníka chytá za nohy a drásá zlé trní tvořící neprostupné houštiny. Až docela nahoře pod mraky je hora samý led, a hluboké skalní průrvy trpělivě čekají...
Kterýsi král, jehož jméno lidé s úlevou zapomněli, dal kolem úpatí hory postavit mohutnou, vysokou hradbu z kamene a dřeva, cihel i železa, a poručil svým vojákům, aby ji hlídali. Král zemřel, ale stráže žily dál. Založily svérázný rod, jehož život vyplňovalo hlídání hradby. Strážci se dají koupit, ale cena za průchod je vysoká. Navíc mají tihle potomci vojáků své vrtochy. Stane se, že je lovec chomáčků vpuštěn dovnitř, a na zpáteční cestě najde bránu zavřenou. Je uvězněn. Na den, na deset dní, navždy, záleží na náladě strážců.
Na Omilhao se odváží málokdo, a kdo přinese tolik chomáčků jako tento mladý obchodník, zaslouží úctu.
Mladík si měřil Wennu a Zereka pozorným pohledem. "Máte na to?" zeptal se ostře.
"Wenno, podívej se na ně," pobídl Zerek dívku a otočil se k obchodníkovi. "Ještě nevím. Ceny prý jsou různé. A chomáčky také."
"Poznáš to?" ušklíbl se mladý muž.
"Já ne. Dcera ano." Oba se zadívali na Wennu. Obcházela nízké stolky s vystavenými chomáčky. Skláněla se k nim, zkoumala je zblízka, dotýkala se jich a brala je do rukou, ani jedinkrát přitom nevyvolala ten zvláštní tichounce kvílivý zvuk nelibosti, který vydávají, vezme-li je do dlaně nepovolaná osoba.
Mladík k Wenně přistoupil, ve tváři užaslý výraz.
"Mají tě rády," zašeptal. Zvedla k němu oči. "A co to znamená, pane?" usmála se. Vycítila, že mu nepřipadá ošklivá. Viděl hlouběji než jiní. "Dáš mi slevu?"
Mlčky kývl. Mlčel, protože v tu chvíli nedokázal promluvit.
"Máš vybráno, Wenno?" zeptal se Zerek. Jemu se zdály chomáčky všechny stejné, ale od Wenny se dávno naučil, že věci bývají jiné, než je na pohled vidět.
"Ano," vydechla. Zrůžověla a oči jí zářily. "Tenhle. A tenhle."
"Řekni cenu," vybídl Zerek zaraženého mladíka.
"Wenno," hlesl obchodník, "vezmi si je a udělej své obrazy. A přijď. Přinesu ti další. Teď už vím, jaké chceš."
První muž, který Wennu bere vážně, uvědomil si Zerek. "Rozmysli si to," poradil mladíkovi, "my víme, jak jsou drahé!"
"Už jsem se rozmyslel," řekl lovec chomáčků. "Byl to můj krk, který jsem pro ně nasazoval. Nemluv mi do mých věcí."
Zerek podle Wenniných pokynů opatrně zabalil oba chomáčky do míšků z jemné látky, jakou by Wenna v životě neplýtvala na svůj vlastní oděv, a uložil je do proutěné krabičky a do svého vaku. Ani v jeho rukou chomáčky nekvílely.
"Smím tě někdy navštívit?" ptal se mladík nejistě a Zerek žasl. Wenna pokývla. "Bydlíme v Sokolné. Hned za sídlem cizinců. Můj otec je truhlář."
"Já jsem Šet," uklonil se mladý muž, nečekaně se sehnul a políbil dívčiny tenké prsty.
Pomalu se zvedla a zahalila se do průsvitné tuniky. Vedro... Že bych si šla zaplavat? Protáhla se a mrkla na silnici. To je přece Wenna! Mrňavá, ošklivá dívenka s velkou hlavou. Asi s otcem...? Podobní si zrovna nejsou. To děvče musí být velmi inteligentní, když se naučilo naši řeč jen s pomocí učebního programu pro domorodce. Já bych to tedy nedokázala.
Paolin se postavila na kraj střechy a zamávala rukama. "Wenno!" Dívenka na cestě zvedla hlavu. "Pojď sem!" volala Paolin.
Bylo vidět, jak dívka diskutuje s otcem, který se zřejmě k návštěvě u cizinců stavěl odmítavě. Přemluvila ho. Došli k bráně současně s Paolin.
"Dobrý den," uklonil se urostlý vousatý domorodec, a Paolin si všimla jeho úsporných, elegantních pohybů.
"To je můj táta," řekla Wenna. "Učili jsme se vaši řeč spolu."
"Bezva," mínila Paolin. "Tak pojďte na návštěvu!"
Na rozlehlém nádvoří bylo plno stromů, pod nimiž si pozemšťané rozestavili lavičky a stolky. Usadili se a Paolin objednala u číšníka-robota svačinu. Wenna roboty znala od dřívějška. Ani Zerek nevypadal překvapeně. Zato Paolin nemohla odtrhnout zrak od jeho tmavých, teplých očí. Pak ji upoutaly jeho ruce, volně položené na stole. Působily dojmem klidné síly. Ruce s mozoly a krásnými dlouhými prsty. Většinou mlčel, jen doplňoval povídání své dcery, když si moc vymýšlela. Wenna má fantazii, myslela si Paolin, jak dramaticky vypráví o té bitce se zloději! A táta se usmívá pod vousy.
"Byli zbabělí. Utekli." prohlásil Zerek. Wenna po něm jen loupla očima a pokračovala nadšeným líčením stánku s chomáčky. Paolin zpozorněla. Od okamžiku, kdy v Modrebu spatřila obraz, umělecké dílo, kterému se nic na Zemi nepodobá, cítila neurčitý nepokoj, hlad po dalších obrazech a prázdnotu, když je nemohla nikde objevit, ačkoli objela kolik vesnic v okolí a vyptávala se i kdekoho z kolegů na stanici; každý o nich slyšel, ale nikdo nevěděl, kde se nacházejí a jak vznikají.
"Obrazy jsou úžasné," řekla tiše. "Ty je umíš dělat, Wenno?"
"Umím," přikývla.
"Ještě jsi to nezkusila," ozval se Zerek.
"Dej mi jeden chomáček," řekla dívka. "A potřebuji dílnu. Místnost. Slunce mě ruší." To už kolem nich postávalo pět či šest pozemšťanů, překvapeně si obhlíželi Wennu a Zerek dostal ohromnou chuť jim namlátit jako drzým klukům ze sousedství.
Cizinci zavedli své hosty do laboratoře. Zerek si vybavil, že to slovo označuje druh dílny, té jeho se to ovšem nepodobalo. Wenna položila chomáček na hladkou desku stolu, stála nad ním a dotýkala se ho. V laboratoři se udělalo horko. Zerek zatím pošilhával po cizí dívce. Od začátku se snažil nevšímat si jejího úboru. Ona je jistě zvyklá oblékat se takhle, a nic tím nemyslí... Ucítil dotek na rameni. Paolin mu posunkem naznačila, že si má svléknout svoji hrubou, teplou halenu. A boty taky, ukázala. Poslechl. Ještěže jsme se před chvílí koupali v řece, pomyslel si, ale stejně se na cizinku Paolin bál pohlédnout. Dlouho, příliš dlouho se ženám vyhýbal. Až zapomněl, jaké jsou.
Wenna vzala chomáček do prstů. Vstřebávala touhy té křehké věci-bytosti a přidávala k nim svá vlastní přání. Spojila je. Pod rukama jí začalo cosi růst.
Přihlížející tajili dech, některým se do očí draly slzy. Viděli to nejdřív v její tváři. Na hezkém, pravidelném obličeji by nikdy nemohl tak jasně vystoupit smutek, bolest, naděje... Krása skutečnost ukrývá, ošklivost ji křičí nahlas, ale bez diváků, bez posluchačů. Musela to být právě taková křehká pokřivená tvářička, nedozrálá pro tolik síly, aby pozemšťané, otupení symetrií a dokonalostí věcí, jež je obklopují, znovu viděli... Byl to keř, strom, květina, stavba a složitý příběh, obraz slepého malíře, dílo sochaře, který přišel o ruce, historie světa napsaná negramotnou žebračkou, plačící na cizích pohřbech, bolestný křik narkomana zbaveného své drogy, navždy, neboť zatímco snil své sny, nastal konec světa.
Paolin procitla. Obraz byl hotov a byly v něm všechny básně, které nepřečetla. Wenna stála před tou obrovskou, nadýchanou, chmurnou a vítěznou věcí a hrbila se únavou. Kdosi ji vzal do náruče, aby se mohla opřít a narovnat.
Zerek hleděl na dceru, a už vůbec neměl chuť cizince zbít. Vždyť oni rozumějí. Chápou její obraz.
"Spát," vydechla Wenna. Paolin pokynula dvěma mužům v pracovních oděvech. "Nechte ji odpočinout... Třeba na ošetřovně." Obrátila se k Zerekovi. "Pojď, ukážu ti, kde bydlím."
Šel. Bylo nebezpečné jít za ní. Náhle objevil, že se sám před sebou celá léta vydával za starce a že to vůbec není pravda. Chtěl jsem zapomenout... Zapomněl jsem...
Nezapomněl. Rychle pochopil, co si přeje cizinka Paolin, a přál si to také. V jejích pokojích stále svítilo světlo. Nevěděl, jak dlouhá byla noc, a jestli to byla jen jedna noc. Snad jich bylo i víc. Nespal. Nemohl spát vedle krásné cizinky Paolin. Když viděl, že je unavena, zvedl z podlahy své šaty.
"Proč?"
Uhnul její ruce. "Nevím, proč jsem tady a zač mě máš," vysvětlil. "Odejdu a budu o tom přemýšlet."
"Nerozumím ti," řekla nešťastně. "Nebylo to krásné?"
Usmál se a přikývl. "Musím jít."
"A dcera?"
"Není moje dcera," prozradil jí. "Vzbudím ji a odejdu."
"Staráš se o ni, a není tvá dcera," opakovala Paolin.
"Je to dlouhý příběh. Neumím vyprávět."
"Přijdeš někdy?"
Zavrtěl hlavou. "Ne. Jestli chceš, přijď ty za mnou." Pohlédl jí do očí a trpce se zasmál. "Nepřijdeš."
A teď, když mám obraz před sebou, chtěla bych něco jiného. Ještě větší dar... Vznášeli jsme se nad zemí, trhali kytky na oblacích a ochutnávali nebe - potom odešel. Přijď za mnou, jestli chceš... A já nevím. Jsou tak upřímní. Je v nich tolik pravdy, až to bolí... Bojím se. Ale ty jeho oči! Vlasy. Ramena... Já se zblázním. Tak pomalu mě hladil... Kde přitom byly tvrdé mozoly, kam zmizely z jeho dlaní?
"Paolin," řekl velitel, "vždyť za ním můžeš zajít. Nejsi tady v klášteře."
Konečně se mohla rozplakat. Stejně to na mně každý pozná... Za tři dny mám dlouhé volno... Za tři dny.
"Ty si myslíš, že jsi pro ni... hračka?" ozvala se.
"Hm. Nech toho. Přemýšlím."
"O čem?"
"O tobě. Udělal jsem pro tebe moc málo... Nenechal jsem tě umřít. Hm, to je toho... Měl bych se vypravit do zahrady pro chomáčky. Každá hradba má někde skulinu. Měl bych se domluvit se Šetem..."
"Už sem nepatříme, viď?" pronesla Wenna zadumaně. Zerek vzhlédl. Je to tak. Do téhle dědiny už nepatříme.
Večer udělala Wenna druhý obraz. Zerek stál za ní, když ho dokončila a pomalu odtáhla ruce. "Tohle není strom," řekl. "To je tvoje srdce zevnitř. Je v něm výčitka, svědomí a strach. Tys zabila Manyho."
Wenně tekly slzy. Obrátila se a objala ho kolem pasu. O moc výš by stejně nedosáhla. "Já to nevěděla... Nevěděla jsem, že ho zabíjím..."
"Netrap se tolik," vzdychl bezmocně. "Nebo budu plakat s tebou."
Druhého dne si přišel učitel pro hotovou lavici a užasl nad Wenniným dílem. "Kde jste to vzali?" vykoktal.
"To Wenna," odpověděl Zerek. Dívka šila u okna. Ani se nepohnula, neohlédla se.
"Nesmysl. Tohle je umělecké dílo. Lepší, než co jsem viděl ve městě."
"Myslíš, že bych utrácel za obrazy?" Zerek pohoršeně zvedl obočí. "Nebo že kradu?"
Učitel vycouval. Zerek se uměl zamračit.
Ještě téhož dne se učitel vydal do města. Tam šel pěšky, zpět se vracel rychlým kočárem. Nebyl sám.
Z kočáru vystoupil bohatě oděný pán a nedůvěřivě si měřil obyčejnou chalupu, před níž zastavili. Učitel ho však postrčil dál. Vešli do dílny. Pán se chytil za srdce, vydal zvuk mezi prudkým výdechem a vzlykem a vrhl se k obrazu. Hleděl a hleděl a Wenna se držela zárubně kuchyňských dveří, protože jí bylo jasné, že tenhle pán vidí všechno, vidí dovnitř, do tajných zákoutí, do zapletených příběhů, tak, jak to chtěla.
Podíval se na ni, ve tváři ještě čerstvý dojem z obrazu. "Vezmu tě do města," řekl. "Musíš se učit. Tohle je strašně divoké. Citlivému člověku by to mohlo ublížit."
"Ublížit?" zamumlal Zerek, "přeháníš, pane. Je to čisté."
Znalec umění se neurazil. "Ano. Ale i ty jsi čistý. Každý není."
Zerek sklonil hlavu. "Wenno. Pojedeš?"
"Ještě ne," odpověděla tiše. "Chci si ještě vyzkoušet něco divokého."
"Pouštíš se do neprozkoumaných věcí," upozornil ji pán z města.
"Já vím."
"Ozvi se, až s tím skončíš," nabídl jí. Přikývla. Až skončím...
"Musíme. Je tam trní." Zerek jí vzal nebezpečně vyhlížející nástroj a obratně se pustil do jejích vlasů. "Vždyť ti to sluší," podivil se, když byl hotov. Prohlížela se v maličkém zrcátku. "Hm... Dopadneš hůř. Já to neumím, nejsem holič."
"Na mně nezáleží," zasmál se. "Dej se do práce!"
Potom si zbytek vousů oholil břitvou a Wenna zatím našla v truhle kožený oděv, jaký se nosí za silného větru. Nejvhodnější oblečení na výpravu za chomáčky. Otočila se od truhly a užasla. Zerek stál u okna a upevňoval si na záda krátký meč v kožené pochvě. "Nemusí být vidět na první pohled."
"Já vím," řekla. "Jen se dívám, jak jsi mladý a hezký. Nikdy jsem si toho nevšimla."
"Tak to má být," usmál se. "Wenno. Vezmi si, na čem ti nejvíc záleží. Sem se už nevrátíme."
"A peníze od pána z města," připomněla. "Musíme zaplatit strážím."
"Možná ne," mínil Zerek. "Jako kluk jsem vlezl do každé zahrady. V jedné jsem uviděl tvoji matku, jak se umývá ve škopku. Potom bylo moc těžké vydržet ty tři roky, než nám oběma bude šestnáct..."
"Nikdy jsi mi o tom nevyprávěl."
"Neumím vyprávět... Obleč se."
Vyšli před dům a loučili se s ním. Vtom uslyšeli rachot a před chalupu se snesl létající vůz cizinců.
Paolin pochopila okamžitě. Odcházejí. Utíkají? Hleděla na Zereka. Skoro by ho nepoznala. Jak omládl! Utíká přede mnou?
"Odcházíte? " Vyschlo jí v krku a slova zazněla drsně.
Natáhl ruku a pohladil její vlasy. Zvedl své zavazadlo a hodil si ho na záda. "Jdeme na horu Omilhao. Možná se nevrátíme."
"Pak musím s vámi," rozhodla Paolin. Sama nevěřila tomu, co říká.
Zerek se mlčky usmíval. Pečlivě urovnal Wenně na zádech její proutěný košík. Čekal.
Když s ním nepůjdu, celý zbytek života budu mrtvá... Jak se umí dívat! Jak se dívá právě teď! Neřekne nic. Nepozve mě, nezažene mě... Co pro něj znamenám? "Co pro tebe znamenám?" vzlykla Paolin.
"Ženu," řekl. "Co znamenám já pro tebe?"
"Muže." Otevřela dveře vrtulníku. "Nastupte. Zkrátíme si cestu."
"Proč se musíme plahočit pěšky?" vzdychla Paolin. Stoupali obtížným terénem, začínala mít dojem, že tohle nezvládne.
"To je zvyk, na kterém strážci trvají," odpověděla Wenna. Její tenké nožky měly neuvěřitelnou výdrž. "Já myslím, že na tom trvá i zahrada. Kdyby mohl krást chomáčky kdejaký sprostý lupič, brzy by nezbyly vůbec žádné."
Paolin odkopla trní, jež se jí sápalo po noze. Zerek ji podepřel, když uskočila před pružnou větví a málem spadla do mělké jámy. "Jako by odtud právě vstalo něco hnusného," otřásla se.
"A mělo to křídla," špitla Wenna. "Duchové hory. Potkáme je pod vrcholem."
Paolin se tiskla k Zerekovu rameni a při dívčiných slovech pocítila, jak se zachvěl. Tváří mu přelétl mrak zlého tušení. Ne, nebál se bytostí s křídly. Bál se Wenny. Je v ní neznámo. Jdeme do neznáma. Dvě části neznáma splynou, a co bude pak?
"Lavina!" vykřikla Wenna.
"Rychle do křoví!" Zerek táhl Paolin, Wenna běžela jako horská kozička. Lavina prohučela těsně kolem keřů, kam se nakvap ukryli, a zasypala je prachem. Keře zešedly a Paolin se zdálo, že kýchají a otřepávají se zrovna jako lidé.
"Máme štěstí," řekl Zerek. "Teď je na svahu málo pohyblivých kamenů, lavina je vzala s sebou..."
Šplhali přímo do vrchu a Paolin domorodcům prostě nestačila. Co chvíli na ni museli čekat.
Chlupatého tvora s drápy a ostrými zuby, který na ně vyskočil z výklenku vyhlodaného ve skále větrem, Zerek přesekl vejpůl. Meč jsem si připravil opravdu šikovně, pochválil se.
"Tohle zvíře neznám," podivila se Paolin. "A my mysleli, že máme zachyceny všechny živé tvory."
"Asi žije jen tady," řekl Zerek.
"Raději tyhle skály obejdeme," navrhla Wenna.
Museli přebrodit ledový potok. Zerek přenesl Wennu a chystal se vrátit pro Paolin, ale ta už vstoupila do potoka sama. Uprostřed proudu jí u kolen cvakly pěticentimetrové zuby. Leknutím strnula na místě. Zerek skočil a zubaté rybě skoro usekl hlavu. Tělo sebou mrsklo a vylétlo na břeh.
"Má to nohy!" vyjekla Paolin. "A třetí oko!"
Wenna ohrnula rty odporem. Třetí oko, vzadu na hlavě. Patří ta ryba k duchům Omilhaa?
"Už budeme pod ledovcem," ukázal Zerek do dálky. Věnec mraků a mlhy, pod ním bledý lesk sněhu a ledu. Krása. Ale je to strašně daleko.
Přespali ve stanu a za svítání vkročili na ledovec, svázáni důkladným lanem. Několikrát Paolin zachránilo před pádem do ledové propasti. Nekonečně dlouho stoupali v oslepujícím bílém lesku a ochromujícím nebezpečí. Potom se Zerek náhle ztratil dívkám z očí. Lano se napjalo a strhlo je za ním. Klouzali dolů dlouhým ledovým korytem a přistáli na trávě, celí roztřesení jízdou. Kus šli po rovině, pod nohama zelenou trávu, před očima šedé mraky. Pak cesta začala znovu strmě stoupat do mlhy.
V mlze potkali přízraky. Obrovité postavy, o hlavu vyšší než Zerek, s hranatými čely, vypoulenýma očima a křídly, se vynořily proti poutníkům jako hrozivá stěna. Paolin odjistila pistoli v pouzdře. Zerek spojil ruce za hlavou. Z této polohy mohl bleskově tasit.
"Chcete dál za každou cenu?" promluvil jeden z obrů řinčivým plechovým hlasem.
"Chceme!" vyhrkla Wenna.
"Ona je naše!" vykřikl obr a sklonil se k ní. "Ta nesmí dál!"
Těžkou rukou v rukavici chytil dívku za ramínko. Zerek ťal po jeho paži. Obr Wennu pustil a zařval. "Běžte!" zavelel Zerek.
Wenna poslechla a rozběhla se do mraků. Paolin zůstala stát na místě. Obři mávli křídly a vznesli se. Z jejich rukou vyšlehly blesky. Zerek se svalil na zem a kutálel se ze strany na stranu, aby ho blesky nezasáhly. Paolin vytrhla z pouzdra pistoli, nastavila nejvyšší intenzitu paprsku a vystřelila. Přejela létající obry svým vlastním ohněm. Za děsivého jekotu se ztratili v mracích. Zerek vstal. "Duchové Omilhaa," řekl.
"Padlí andělé," vzlykla Paolin. Objala ho kolem krku.
"Díky," zašeptal. "A teď do zahrady."
Prošli mlhou a přelezli nízkou kamennou zídku. Spatřili černé stromy bez listí, černou zem bez trávy a pukající chomáčky. Wenna stála u nejbližšího stromu.
"Tohle se nesmí krást," povídala si polohlasně. "Musíme... Kvést. Tady."
Zerek náhle pochopil, že jí už nikdy nebude rozumět. Rád by ji zadržel, protože se chystala k něčemu nenapravitelnému, ale nedokázal se odlepit z místa.
Wenna se rozběhla zahradou a dotýkala se chomáčků. Nejdřív se ozvala tichá hudba, která sílila, tóny a melodie se mísily, až se zdálo, jako by se překřikovalo pět, deset, sto orchestrů; po nebi se honily mraky s větrem, slunce vysoušelo déšť nebo ho měnilo v páru, hromy a blesky udávaly jednotný rytmus rozhádaným kapelám, a zahrada s černými stromy zmizela, ztratila se v záplavě skutečných, zelených i rudých stromů, trávy a zdivočelých květin velikých jako kolo od vozu. Užaslí poutníci se octli v nejnižším poschodí bizarní stavby s terasami, věžičkami, sloupy a vlajícími závěsy v nesčetných otevřených oknech, s jezírky s labutěmi a rychlými potůčky, po jejichž hladině se proháněly barevné kachničky a pod ní stříbrné ryby, zírali v němém údivu na známá i docela neznámá zvířata, pobíhající v lesích podobných zahradám či parkům, jež co chvíli přiběhla až k nim a zvědavě si je prohlížela i očichávala, stáli a kolem nich pučel a bujel nový svět.
"Wenna je jim podobná," vyslovila těžkým jazykem Paolin. To ty vůně, tisíce cizích i jakoby důvěrných vůní v neurčitelné útočné směsi... "Těm duchům Omilhaa. Já už vím... Tady se schovával zbytek ráje... Wenna je dcera padlého anděla. Přišla sem, a to je jejich konec."
Zerek nevěděl, co je ráj a padlí andělé. Beze slova se vydal vzhůru po schodišti, které před ním právě vyrostlo, zářilo čerstvým mramorem a zvalo k opatrnému našlapování, on se však po něm rozletěl, jako by neměl v nohách dlouhou pouť na vrchol hory. Dostihla ho až u světlého paláce se sloupovým průčelím. Opíral se o kraj kašny s modrou vodou tryskající z otevřených rybích tlamiček. "Vidíme obrazy, jaké opravdu jsou." Najednou se mu nedostávalo dechu. "Wenna je probudila k životu, a ony se už nikdy nedají spoutat do chomáčků..."
"Můžeme tady žít?" zašeptala Paolin. Zavrtěl hlavou. "Tady může žít jen ten, kdo se k tomu narodil. Ostatní odejdou. Uvidíš."
Ve věži nad nimi se otevřelo okno, odrazila se v něm žlutá sluneční záře a z ní vyhlédla Wenna. Na dlani držela chomáček. Nedočkavě jiskřil. "Pojďte za mnou! Rychle!"
Točité schody je dovedly do kruhového pokojíku vysoko nad zemí. Ačkoli, kdovíkde byla země... "Podívejte se ven!" vyzvala je Wenna.
Krajinu kolem nepoznávali. Všude se rozrůstal zázračný lesopark s lehkými stavbami, barevnou nádherou ptáků a poletujícími odrazy slunce na vodních hladinách a lesklých listech a tryskajících praméncích. "Zaroste celou planetu," vydechla Paolin. Wenna vážně kývla. "Temní odcházejí a země se třese. Vaši lidé to pochopí a odejdou. Sem už nepatří." I ona se změnila. Vyrostla, vlasy měla po ramena, husté a zvlněné jako voda, záda se jí napřímila a oči i řasy získaly sytou barvu.
"Jak bychom mohli patřit do ráje," hlesla Paolin.
Wenna pohladila chomáček na dlani. "Tohle je cesta. Musíš si pospíšit, Paolin. Vaše létající lodi se brzy vznesou, jinak by je růst nového světa zničil." Vyhodila chomáček oknem. Objevilo se ústí světlé chodby se zářícími stěnami a stropem z pavučin, orosených duhou. "Naše cesta," opakovala Wenna a vykročila z okna. "Za chviličku budeme na stanici."
Co jsme měli, krásná Paolin? Noc, kousek dne, čekání, cestu a bolest... Proč tak málo? Proč víry, trhající lidská těla na kusy, fičely tolikrát kolem mě, tak blízko, že jsem se jich mohl dotknout, a nechaly mě žít? Proč, když se cítím tak starý, a k tomu pláču?
"Město," řekla Wenna a ukázala na něco, co neviděl, neboť to bylo přerostlé zelení a záplavou bílých teras. "Brána," napřáhla prst. "Zůstala tu."
Brána byla krásná a čistá, špína a lišejníky, které na ní viděli ještě nedávno, cestou na trh, zmizely a zbyl jen tvar, jenž ozdobí každý svět.
Prošli pod světlým obloukem. Wenna utrhla kulaté růžové ovoce, jaké nikdy předtím na světě nebylo, a vychutnávala jeho svěžest. Zerek neměl hlad. Asi už nikdy nedostanu opravdový hlad, myslel si. Podvědomě sledoval směr, kudy se dřív šlo k tržišti. Nepotkali ani živáčka. Na venkově, tam bylo lidí víc, ale nepoznávali se navzájem, jako by se právě narodili. Jen lidé z boliny, které Wenna znala a zdravila, zůstali stejní i se svou pamětí. Opustili však své vyhrazené sídliště a rozešli se do světa.
"Tady někde..." šeptla dívka. "Ano. Tady..." Zerek nadzvedl větev s hustými rudozelenými listy. "Šete!" vykřikla Wenna. Zerek opatrně vyprostil bezvládné, zkrvavené tělo ze zeleného hrobu, ale když položil ruku na mužovu hruď, nepatrně se zvedala. Wenna se sklonila nad mladíkovou nehybnou, potrhanou tváří. "Žije," užasla.
Pod keřem zčistajasna vytryskl pramínek. Wenna nabírala vodu do dlaní a jemně jí polévala a vymývala Šetovy rány. Trochu mu nalila do úst. Zakašlal, slabě a bolestně, a otevřel oči. "Wenno," vydechl s námahou, "chtěl jsem tě hledat..."
Zerek zaslechl tichý nářek. Odhrnul další větve a objevil okénko do sklepa. Obratně se jím protáhl a skočil dolů. Na ošklivé hromadě staré řepy leželo drobné tělo. Zvedl je. Bylo lehké. Mrtví jsou těžší... Kolem krku se mu ovinuly živé paže. Okénko mezitím zarostlo zelení, s níž musel vybojovat těžký boj. "Lidé se s tebou vždycky budou prát, jen si nemysli, ty jeden nafoukaný keři," řekl větvím, jež ho nakonec musely pustit ven i s kořistí, kterou jim vyrval. Složil ji na slunci u pramene, vedle Šeta. "Moje sestra," zasípal mladík. "Žije?"
"Teď zahyneme všichni," řekl Zerek. Na bývalém náměstí se točil větrný vír a blížil se. "Každý svět je jen pro někoho..."
"Zachraň se, Wenno!" křikl chraptivě Šet a snažil se zbavit jejích rukou.
"Ne!" Svírala ho pevně. Volnou ruku napřáhla k Zerekovi, ten objal Šetovu sestru, viděl zblízka její bílou tvář a úplně černé oči, smířené s koncem, držel se Wenny a té cizí dívky, a čekal, jaké to bude. Smrt určitě bolí, vždyť život bolí také...
Vír se těsně u nich zastavil, jako by váhal, a pozvolna se rozplynul. Vzduch se uklidnil a zteplal.
"Žijeme," řekla Wenna.
"Nevím, jestli o to vůbec stojím," zabručel Zerek, ale Šetova sestra mu stiskla paži a zavřela mu ústa dlaní. Jak může vonět, když ležela na nahnilé řepě, podivil se a pro tu chvíli pustil z hlavy nepříjemnosti nového světa kolem sebe.
* 1993
V rozpacích jsem se u ní zastavil.
"Nemám, co bych ti dal," řekl jsem, ač neprosila.
Zvedla hlavu.
"Máš," zašeptala. "Dej mi doušek svého dechu."
Dal jsem jí dech.
"Ale je severní," omluvil jsem se, "a ty jsi obrácena k západu."
Usmála se. "Obracím se do všech stran, odevšad sbírám dech."
Vida, jak ji můj dech posílil, dal jsem jí ještě; všechen, který jsem v té chvíli mohl postrádat.
Seskočila z rozcestníku, náhle mladá a svěží.
"Kam chceš jít?" lekl jsem se. "Je noc."
"Jednou začne svítat. I v noci je třeba jít, dokud je dech."
"Ale kam?"
"Tam," ukázala. "Kupředu. Neboj se, najdu cestu. Pokaždé jsem ji našla."
Vběhla mezi stíny.
"Jak se jmenuješ, odvážná?" napadlo mě zavolat.
Už byla daleko, přesto mi vítr přinesl její odpověď:
"Bosna."
* 1993
(C) 1994 LD ČSSFF (SF& F WORKSHOP)
Hracie.
Odkladať.
Prosté.
Na doske ležalo niekoľko kráľov, množstvo zostrelených vojenských krídiel, státisíce, milióny pešiakov. Od obzoru po obzor sa tiahlo pole polí posiate dúhovými figúrami. A všetky boli živé. Dočasu.
Hráč sa pohyboval po uhlopriečke štvorca ukotveného jedným vrcholom v oku, v morskom oku, hop, hop. Krok-sun- krok. Keď dorazil, vypil oko na dúšok. Bolo uhynuté a kilogramy rýb naraz ťažili hráča v žalúdku i na srdci. Zbytočný ťah. Hráč sťažka zložil svoje napuchnuté telo na dobitom dobytom hracom poli a rozhúpal obrovské, ako balón nafúknuté brucho. Čľap, čľap, žblnk, ueee. Hnaný dáviacim reflexom vylieval potom okolitým poliam dlho svoje srdce i žalúdok, až kým cez zuby nepreciedzal posledné otrhané plutvy rýb, už trochu natrávené.
Zeleň smaragdových chrbtov okolitých polí máličko pohasla, udusená bezfarebnými zvratkami. Červenkasté jahody sa hanbili za svoju červeň mŕtvolným pachom vyvrhnutých strieborných tiel, plnených črievkami a kostičkami. Svet podľahol zmenám. Zaujímavé. Približovacím sklom rozdelil sa hráč na niekoľko obrazov a skúmal tú premenu bývalého na nové, stvorenie odporného z krásneho, divy entropie. Zaznačil si posledný ťah do zošitka a odklepol rozhodcovskej časomiere hlavičku. Nad hlavou mu zahrmelo, blyslo sa, a niekde, ďaleko, či neďaleko, protihráč potiahol.
Keď sa obloha opäť rozjasnila, obsiahol hráč zrakom konečno, ktorému panovali jeho šošovky, no ťah svojho protihráča nedovidel, i keď videl temer všetko. Pacičkami sa prehrabal vnútornosťami rýb, rozvažoval. Bolo treba premyslieť stratégiu ďaľšieho ťahu. Napriahol sa. Časomiera mu odpustila popravu a robila ťik-tááák.
Pravidlá hry.
Prelistovať.
Pomôže.
Stránky knihy mu prevracal lenivý tok elektrónov, či iných, elementárnejších častíc, neutíchajúci vánok. Návod na výhru pre každého. Čítal si lákavý titul príručky a zatiaľ ho atakovali písmená zoradené do slov zoradené do viet zoradené do odstavcov zoradené do kapitol zaradených do knihy. Hľadal v záplave šľahnutí ostrých chvostíkov elektronických signálov usporiadanie. Poriadok. Intenzita úderov podliehala exponenciálnej smrti, utláčaná do konečného zabudnutia kvadratickým bytím hmotných vecí. Čísla strán ovládala jednoduchá aritmetická postupnosť. Postupnosť samohlások vo vetách nápadne pripomínala rozvoj potenciálu akejsi zložitej organickej molekuly v dostatočne malom okolí bodu rovnováhy. Dokázal to všetko exaktne popísať. Ó, zdalo sa, že vie všetko. Vedieť všetko mu však pri obmedzení na konečno svojich šošoviek nestačilo. Pravá pacička karhala ľavú pacičku zababranú nestráveným obsahom čriev rozosiatych rýb. Ľavá pacička zahanbene utekala do vrecka. Obzeral si okolité hracie polia. Ešte stále. Možností bolo niekoľko.
Prvá.
Prebrodiť more zvratkov a ukázať cestu skupinke pešiakov, ktorá na neho spoza kopca lepkavého bieleho piesku odovzdane vzhliadala.
Stratégia a predpoveď vývoja situácie: 10% obyvateľstva púštneho poľa odmietne nasledovať svojich zaslepiesočnejších spolupešiakov. Budú eliminovaní (vlastnými silami skupiny). Zvyšných 90%, teraz už opäť 100% (čísla magické!) vstúpi do jeho šľapají. Niektorí zídu z cesty, iní nebudú vládať. Mŕtvym rybám, i tým dravým, už sú na nič, ale nerozmýšľajúca mazľavá brečka okolitých bažín urobí mňam! a utopí ich. Treba prihodiť i čosi na nepredvídateľné situácie, celkom more zvratkov neprejde 30% pešiačikov-chudáčikov. 70% úspešnosť. Nie zlé. A opäť 100% z týchto 70% postupuje napred novou zemou. Vyhliadol im tamto údolie. Úrodné. Príhodné. Celkové straty - žiadne. Úspešnosť - 100%. Hráč plesal. Tento ťah sa mu páčil, nebola to však jediná možnosť.
Druhá.
Obetovať strelca. Strelec sedel v guľometnom hniezde, hniezdo na konári vysokého Pinus nigra, borovice čiernej, a matka guľomet sa mala podaisto čochvíľa vrátiť, lebo strelec už hladno otváral ústa, nedočkavo sa obzeral, vykláňal z hniezda. Briskná sumarizácia ďaľších možných pozícií. Hráč zamlžil šošovky, zatvoril oči, a pred vnútorným zrakom sa mu odohrávala Pinus nigra, obnažená až na biele lyko, na cievy krvácajúce miazgou. Vzrušujúce peep show pre sadistov a veriacich kontragrínpísákov. Takto mala vyzerať obeta strelca: krikľavá scéna, ale každý ťah treba premyslieť do dôsledkov. Takto mala vyzerať obeta strelca do dôsledkov: matka guľomet prilieta, ale svoje dieťa už nenachádza. Hynie od žiaľu preliatymi slzami, ktoré korodujú jej citlivé telo. A strelec, obetovaný medzitým na oltári nejakého božstva, ktoré pohľadáme na okolitých poliach, strelec s vyrvaným srdcom, ktoré vo chvíli, keď mu ho vytrhli z hrude jediným trénovaným pohybom, ešte bilo, strelec bez srdca, je napokon navyše použiteľný v nejakej vzdialenej bitve, prenesený ľavou, či pravou pacičkou na miesta, kde nikto nevie nič o jeho ošemetnej minulosti, o tom, že je bez srdca. Celkové straty: jedenkrát Pinus nigra, jedenkrát matka guľomet, jedenkrát srdce vojaka. Suma sumárum: jedenkrát matka guľomet. Hráč si ožužľal palček. Tento ťah sa mu páčil.
Ale boli tu ďaľšie možnosti.
Tretia.
Mnohomíľový skok za hranice viditeľna. Ach, koho by nelákala takáto možnosť, vidieť zatiaľ nevidené. A tá pravdepodobnosť zdvíhajúca hlavu z prachu, udupaná doteraz k nule okolnosťami, pravdepodobnosť stretnúť protihráča! Hráč spustil rolety a za mihalnicami si prežil v labyrinte vysokoorganizovanej byrokracie neurónových sietí duševný orgazmus splodený touto predstavou do poslednej kvapôčky semena. Keď vzrušenie vyprchalo, zahanbene spražil na kašu neorganizovanej organickej hmoty všetkých pešiakov na dohľad, ktorí ho pozorovali vo chvíľach slabosti. A priznal si. Hra. Pravidlá. Víťazstvá i partie, od ktorých utiekol...Ich tajný zmysel sa ukrýva v možnosti stretnúť protihráča. Počítal. Celkové straty: zatiaľ nevyčísliteľné, čiže z hľadiska štatistiky nulové. Úspešnosť: ??? All in all: získať všetko, alebo nič, alebo len niečo. Viachodnotová logika. Zatvoríš predtým otvorené dvere, a potom nimi vstupuješ do prostriedkov hromadnej dopravy, akými sú planéty, postele. Zatvoríš dvere znovu v nádeji, že tentokrát si konečne vymkol svet za ne, že si čosi rozdelil, a napokon, so snahou verifikovať svoje predpoklady, neočakávane týmito predtým otvorenými, potom zatvorenými a opäť zatvorenými dverami, vstupuješ do prostriedkov hromadnej popravy, akými sú chladničky, stoličky ctižiadosti. Gilotíny pracujúce v režime s oneskorením. Hráč pochovával upálených pešiačikov roztržito ucapkanými bahnovými koláčikmi, civel do zošitka. Tento ťah nevyzeral dobre, tento ťah ho priťahoval. Stretnúť protihráča... Lenže zázračná hra ponúkala nespočet možností a všetky bolo treba premyslieť i s vývojom situácie do tretieho pokolenia. Hráčovi sa ponúkali i iné evetuality. Napríklad.
Štvrtá.
Piata.
Siedma.
Hráč s výdychom vypustil svoje telo na masový hrob nevedomých stvolov. Usmieval sa. Štyri veže ho zdravili salutáciou a legitimovali. Strážili. Hráč zamával svojou zbierkou identít, veže sa cerili nadšením, práve splodené článkonožce úslužne škrabkali hráča na chrbte. Stiahol z oblohy časomieru. Bác, amputoval jej nožičku. Časomiera zaznamenala jeho ťah. Bolo presne : 32 sekúnd, keď jej dušička konečne odlietala do južných krajín.
Hráč napol zrak. Nad hlavou mu zahrmelo, blyslo sa, a niekde, ďaleko, či neďaleko, protihráč potiahol. Keď sa obloha opäť rozjasnila, obsiahol hráč zrakom konečno, ktorému panovali jeho šošovky, no ťah svojho protihráča nedovidel. Hracia doska bola priveľká.
Hráč naslinil sčernalý ukazovák, obrátil v zošitku novú stranu, zubiskami ohrýzol tupý koniec ceruzky. Priložil hrot na papier. Dumal. Bolo treba premyslieť stratégiu ďaľšieho ťahu.
* 1994
Všichni je moc dobře známe! Jsou velcí, oškliví, nafoukaní, zlí a prolhaní. Lžou, když tvrdí, že Naše zem je jejich. Nikdy v ní nežili! Jen občas do ní sestupují jako vetřelci. Terorizují nás již stovky let, vraždí nás a mučí. V našich vzpomínkách dosud žijí jména tisíců odvážlivců, kteří se vydali na hranice našeho a jejich světa na výzvědy, tisíců statečných, kteří když byli objeveni a zajati, zemřeli smrtí hrdinů, aniž jediným slůvkem prozradili naše tajemství. Budiž jim Naše zem lehká!
Dlouho jsme jen trpěli, den za dnem deptáni nepřáteli ze všech stran. Tato naprosto nelítostná válka se však v posledních letech stala ještě hrozivější, až přerostla v totální genocidu. Naše zem je systematicky ničena a otravována těmi nejstrašnějšími jedy, my sami jsme hubeni po stovkách! Mnoho let jsem byli zatlačeni do defenzivy, a pokud jsme se přec jen zmohli na odpor, byly to jen zoufalé protiútoky malých a špatně organizovaných partyzánských skupinek, které byly velmi snadno a tvrdě rozprášeny, neboť jsme nebyli jednotni.
Dnes jsme svorni! A naše situace je naprosto jiná, neboť mám tu čest a milou povinnost předsedat první Celosvětové koordinační radě. Zcela jednomyslně jsme se shodli na pořadí úkolů, které nás čekají. Nejprve vyřídíme naše úhlavní nepřátele, ty odporné zrůdy a kreatury, potom přijdou na řadu další. Ano, vyřídíme i ty, kteří již od nepaměti létají vzduchem a vraždí nás, nešetříce ani omladiny. Nyní tedy konečně nastal čas odplaty!
Víme, že boj nebude krátký ani lehký, bude mnoho padlých. Nelitujme však těchto obětí! Vždyť na jeho konci náš čeká svoboda - svoboda bez uzurpátorů a tyranů!
Pryč s nimi! Hrr na lidi!
A potom, co potom, vážené žížaly?
Potom dáme ptákům do zobáků!
* 1994
Naklonil jsem se mu přes rameno, abych lépe viděl, a přitom mi do nosu zavanul prazvláštní pach tvořený pronikavou vůní smůly, ohně a vypalovaných integrovaných obvodů: "Výpočetní bunkr s archivním sejfem," konstatoval jsem.
"Jo, pohled z dálnice," přikývl Nipon sedící na okraji křesla. "Ještě chvilku a..." napjatě sledoval monitor, co chvíli si nervózně přihlazoval mastné a do očí padající vlasy, jež mu obtáčel kroužek vytlačený čelenkou, spočívající nyní vedle klávesnice jako mrtvý pták. Poklepával nohou: "Už, už to bude," řekl a čelem málem ťukl o obrazovku. Ten člověk sem ani kapku nepatřil. Skočil do úrovně páté generace přímo po hlavě a bral ji stejně samozřejmě jako jeho prapradědeček, kmenový medicinman, svá jasnovidná vidění.
Hučel jsem mu do ucha: "Co čekáte, že dokážu, když je vlastně po všem?"
"Teď mám už jen čtyři pobočky," řekl posmutněle. Zdálo se, že mou otázku nevnímá.
"Co v nich vlastně je?"
Sekl po mně pohledem: "Co v nich je!" zvýšil hlas. "Všechno, všechno v nich je - celá paměť našich předků, medicína, která nás chrání, kouzla šamanů..."
Na monitoru se objevila dlouhá bílá chodba, sterilní a čistá, po jejímž stropě se plazily dvě řady zářivek.
Zpozorněl: "Už jdou," vyhrkl, jako by totéž nesledoval už několikrát předtím, "vidíte?"
Do záběru vešlo pár temných postav působících v tom prudkém osvětlení jako pouhé stíny. Měly v sobě cosi zvířecího, plynoucího z přirozeného chování, ale i dokonale ústrojného, svědčícího naopak pro stroje.
Postrádal jsem v tom logiku: "Copak se dá tak jednoduše dostat do archivního bunkru?"
Bezmocně rozhodil paže: "Když oni se chovají moc primitivně," stěžoval si, "s tím už žádná ochrana nepočítá."
"K čemu pak takový bunkr vlastně je?"
Pokrčil rameny: "Kdyby spadlo letadlo... nebo bomba..."
"A s čím tedy počítáte?"
V očích mu zajiskřilo. "S tím co má úroveň, průnik přes síť, rozbití obranného kódu - ne obyčejné násilí a zbraně," dokončil zhnuseně. Jeho indiánští předci přišli z Jihovýchodní rezervace, z té líhně géniů uvažujících tak logicky, že jejich myšlenky šly kódovat přímo do počítačových jazyků. Byli mimořádně schopní analytici, ale přitom děsně naivní, nepoučení minulostí.
V hlavě mi bliklo - zřejmě předpokládal, že k mé drsné tváři patří i patřičná výbava drsňáckých zkušeností, které by mohl využít. Já měl ale odrazující vizáž už od kolébky, a v časech dokonalé plastické chirurgie mu bylo zbytečné vysvětlovat, že má tvář není pracovním nástrojem, ale důsledkem nepřekonatelných obav z narkózy. Vše bylo třeba uvést na pravou míru: "Ale já jsem doma spíš v tom prvním."
Tvářil se jako sfinga: "To vím."
"Co tedy čekáte, že udělám?"
Vstal: "Že ochráníte náš majetek," řekl a položil mi majetnicky ruku na rameno.
"Proč právě já?"
"Protože je to naše společné dědictví," pronesl slavnostně a s důrazem, abych snad nepřeslechl slovo "naše", "kapka indiánské krve proudí i ve vašich žilách... Nebo se snad pletu?"
"Kdo vám to řekl?"
Shovívavě se pousmál: "Dobrý stopař čte i v náznacích."
"Dobře," pokrčil jsem rameny, "máte pravdu. Stejně ale..."
Mávnutím ruky mě umlčel: "Nejsme staré squaw, abychom ztráceli čas planými řečmi, jste přece odborník, poradíte si..." odmlčel se, jako by chtěl položit důraz na to, co přijde, "...ale hlavně to musí být bez násilí, nechceme vykopat válečnou sekeru, rozumíte?" Přes svou impozantně chlapskou figuru, která se už delší dobu dala najít jen u těch několika "primitivních" civilizací, byl zřejmě ještě větší pacifista než já. Jeho důvody byly nejasné; ty mé každý pochopil, jakmile mě poznal o trochu blíž. Naštěstí jsem nebyl sám - tak zcivilizovaných nás byla většina.
Ze stínů na obrazovce se mezitím vyklubalo pět skutečných postav, které zblízka vypadaly na profíky v černých elastických skafandrech. Vzájemně se odlišovaly jen typy zbraní, jež třímaly v rukou.
"Tyhle metody museli hledat daleko v minulosti," řekl jsem snaživě.
Přizvukoval: "Něco takového udělá jen cvok."
"Cvok anebo politik, každý z nich může mít důvod. Já hádám na politiku," tipnul jsem si, "nekandidoval jste v poslední době do něčeho?"
Důrazně zavrtěl hlavou.
"Třeba o tom ani nevíte..." uvažoval jsem. "A že si zasedli zrovna na vás..., nechápu proč?"
Pokrčil rameny: "Ničí všechno, co má co dělat s námi."
Zabijáci míjeli jednu z bočních kamer, která je na okamžik zabrala z profilu. Něčím byli zvláštní.
"Jako bych je už někdy někde viděl," řekl Nipon zamyšleně.
"Taky mi připadají povědomí."
"Že by Čejenové?" nadhodil nejistě.
Obraz poslední postavy, zachycený okem kamery, přinesl rozuzlení, praštil mě mezi oči jako střemhlavý bombardér: "Už to mám!" zaječel jsem. Obrys kompromitující podrobnosti se objevil na kombinéze, když dotyčná přehazovala brokovnici s upilovanou hlavní z levé ruky do pravé. "Prsa! Ženský! Letos to zase přišlo do módy."
"To není můj džob," řekl omluvně, a doopravdy nevypadal na člověka, který listuje v módních žurnálech. Byl prostě dítě, orientační smysl si zachoval jen pro oblast prérií a pouští, betonovou džungli, v níž žil, nechápal. Vybral si mě za důvěrníka: "Řekni," vymáhal odpověď, "kde se v nich bere taková nenávist k indiánům? Já myslel, že jsou ty doby dávno pryč..." Opřel se o stůl a na paži mu vyvstal sval - pravý sval, takový, že já bych neschrastil peníze na podobný ani z té nejobyčejnější biomasy.
Závistí se mi sevřel žaludek: "Vždyť je v jednom kuse dráždíte."
Vyvalil oči: "My? Jak? Manitu je mi svědkem..."
"No právě: Manitu, totemy, medicína, svaly - a k tomu ještě počítače! Kdy už si konečně všimnete, že je takové věci provokují?"
"To jim vadí?" podivil se.
"Vadí," sykl jsem pohrdlivě, "ještě hůř, to je ponižuje."
"My už jsme ale takoví..."
"Potom se nemůžete divit, že po vás jdou, když na každém kroku vystavujete samčí náturu. Takovou reklamu dokáže vydržet málokdo..."
Zvuk mi dával za pravdu. Zahlcený reproduktor zachrčel, chraplavý štěkot samopalů občas přerušil výbuch granátu a razantní puff vydávané brokovnicí. Ženy zaujaly nehybné pozice a zbraně jim v rukou poskakovaly jako psi rvoucí se ze řetězů. Několik vteřin příšerného řevu vystřídalo ticho rušené jen klapotem porouchané klimatizace. Místností se vznášel dým, na několika místech hořela izolace a vysoké bloky paměťových modulů byly probity kulkami. Bílá, vazká tekutina záznamového média vřela a vystřikovala z jejich vrcholků až kamsi ke stropu. Hořící lak se škvařil a barevné totemové obrazce, zdobící jejich povrch, se odlupovaly a v podobě hořících kapek dopadaly na zem.
"Jak mohou něco takového udělat?" stiskl zuby, až mu na tvářích vyvstaly šlachy.
"Půjdou i po těch zbývajících?" Vlasy mu poletovaly kolem hlavy, jak horlivě přikyvoval. "Kolik jich už vlastně vyřídily?"
"Tahle pobočka byla třetí," řekl pohřebně.
"Vždycky to udělaly stejně?"
"Skoro."
"Proč tedy ke každému vchodu nepostavíte partu chlápků, která by proti nim použila stejné metody?"
V okamžiku se opět proměnil v energického náčelníka: "Nemluvím dost jasně?" Vrásky na tváři měl náhle hlubší, ruce sevřel v pěst. "Řekl jsem bez násilí, proto jsem si najal odborníka na jemnou techniku -" zřejmě jsem nepůsobil dost chápavě, "- vás," dodal. "Teď ukažte, co umíte!"
Brada mi klesla na hrudní kost; na tuhle humanitu jej muselo naprogramovat pěkně staromódní náboženství. "Jsou za tím naše dámy," řekl jsem váhavě.
"A co na tom?
"S ženskejma bejvaj největší potíže."
"Vy jste profík," lichotil, "poradíte si, máte zkušenosti, a k ruce dostanete mou nejlepší odbornici pro ženské otázky. Nezná tabu, všechno umí a splní, co vám uvidí na očích."
Příliš jsem tomu nevěřil, ale on o tom se mnou rokovat nehodlal, stiskl tlačítko na ústředně a jakousi rytmickou řečí, bohatou na sykavky, odříkával cosi do mikrofonu.
Chtěl jsem ho upozornit, že se nemusí obtěžovat, ale obraz reality mi zaklapl ústa - ta žena šla s módou.
"Ještě něco je třeba?" zeptal se ten kouzelný dědeček.
Chtělo to čas, hodně času: "Kdy myslíte, že se zase objeví?" sondoval jsem.
"Zítra," řekl s jistotou
"Fajn, na práci mám tedy celou noc." Chtělo se mi řvát, ale dělal jsem, že se k ránu ukoušu nudou.
"Indiána uklidní, když vidí, že je v rukou odborníka," poznamenal spokojeně a utřel si upocené dlaně o leginy. "Ještě něco?"
"Jen trochu klidu."
"Howgh," řekl.
"Vás," vydechl jsem.
Samozřejmě to nevzala doslova, protože v místnosti, do níž mě dovedla, bylo kromě koutku určeného pro odpočinek i geniální technické vybavení - doutnající obrazovky byly tím nejintimnějším osvětlením.
"Dáte se hned do práce?" otázala se a svůdně zakmitala dlouhými řasami.
Nedalo mi to, cosi mi říkalo, že mám tu nejlepší příležitost načerpat základní informace o svých budoucích protivnicích.
Zřejmě to mělo cosi společného s výchovou, ne s tou obvyklou, naopak, bylo to v ní jaksi od narození, přenášeno z pokolení na pokolení. Svedla mě velice snadno, a ta blízká setkání heterosexuálního druhu byla více než inspirativní. Niponova sekretářka měla sice vysedlé lícní kosti a hrubé černé vlasy, dlouhé až k bokům, jí kapku padaly, ale jinak byla formát. V ničem mi nepřipomínala mou poslední ženu - na nic se neptala, nic neříkala... Úvodní etapu jsme mohli zcela přeskočit. Ten zážitek mě přivedl na myšlenku, že je čas začít s intenzivní léčbou.
Něco takového se mi zatím ještě nestalo, kruci, aby po mně ženská, jakákoli ženská takhle vyjela. Sám sobě jsem stoupl v ceně, ale potřeboval jsem o tom ještě slyšet, pokud možno přímo od ní, abych si vše mohl pěkně uložil do podvědomí na horší časy...
A tak jsem se zeptal, když bylo po všem: "Čím to, že jsi o to tolik stála hned od začátku, připadal jsem ti... nějaký zvláštní... nebo jiný než ostatní?"
Usmála se: "Přece jsem musela udělat to, co jsem ti viděla na očích."
"Na očích?"
"No jistě. Vždyť víš - přál si to."
Zklamání: "Jo tak..."
"Dala jsem ti přesně to, co jsem ti na nich viděla. Ale vydržet se to dalo," řekla laskavě.
S takhle poddajnou ženskou jsem se ještě nesetkal, snad už ani neexistovaly... Indiánky měly něco do sebe, byly prostě buďto děsně staromódní, anebo natolik supermoderní, že předešly čas; prostě jiné, feminismus jim byl cizí.
Niponka teď už hlasitě oddechovala a asi snila o vigvamu uprostřed širých prérií a o bizoních houních, které znala jen z Národního muzea. Mě naopak ten neočekávaný sex dostal do zvláštně činorodého rozpoložení, v němž si muž, pod vlivem narůstajícího sebevědomí, uvědomuje své nedoceňované možnosti. Nápady nebraly konce, a nebyly to jen ty obvykle standardní situace. Pral jsem je přes snímače na disk, a potom sebou praštil na postel - krása! I ta má polovina byla ještě trochu teplá.
Ráno mě dostalo připraveného, alespoň jsem měl ten pocit do chvíle, než jsme spustil vše, co jsem v noci připravil. V denním světle to nevypadalo tak dobře jako ve tmě, udivilo mě, že jsem se spokojil s něčím takovým. Euforie se nedostavila. Vyplivlo mě to opět na počátku, a nezbývalo než použít obvyklý způsob - jít na věc přes centrální městskou knihovnu, obsluhovanou zastaralým strojem SYMPS 5000. Do toho stařešiny jsem pronikl už jako malý kluk, a pokaždé mi dokázal, i když nevědomky, poradit.
Na uvítanou zazářila obrazovka monitoru starorůžovým nádechem nevinnosti. Zkusmo jsem stiskl několik kláves a systém vrátil hlášku: CHYBNÝ KÓD
"Kruci, měnili zámek." Naštěstí byly použity začátečnické číselné řady se spíše formální ochranou, platil je totiž stát, a ten si vzdělání cenil více než několika šlupek, plynoucích od trvalých předplatitelů. Na třetí pokus jsem byl v něm.
Na obrazovku padl stín, Niponka: "Myslíš, že máš s tímhle šanci?" Něco z lehkonohé chůze jejích předků jí zůstalo.
"Napadá tě něco lepšího? Nechcete násilí..."
Nepřesvědčil jsem ji: "Ale tohle?" řekla váhavě.
"Vybrali jste si mě, a tak už to na mně budete muset taky nechat. Z toho, že bych přitlačil, strach mít nemusíte, pral jsem se jen tehdy, když už nešlo vykoumat, jak zdrhnout."
Hlas, který jí zazněl z hrdla byl podivně chraplavý: "Už zbývá málo času!" Měnil se jí, s každým slovem byl hrubší a hrubší.
"Cože?"
"Nipon ti říká, abys spěchal," řekla stejně chraplavě.
"On říká?"
"Je ve mně," odpověděla.
Nasucho jsem polkl: "Ví o všem, co se tu děje?"
Přikývla: "A hovoří mými ústy."
Nepřihrál mi ji tedy pro nic za nic: "Už mi nevěříš?" oslovil jsem jej.
"Nevidím výsledky."
"Protože máte úplně pitomou metodu. Vy potřebujete chlápka, který jim vytluče mozek z hlavy. Co si to s nimi rozdá a pošle je do věčnejch lovišť!"
Umlčela mě: "Dost," řekl Niponův hlas, "nech vykrucování a začni..." Jistě nevědomky mi tiskla zápěstí tak důrazně, že jednoduše nešlo odmítnout.
Svěřili se do rukou teoretika s hrozivou vizáží, snad počítali s tím, že bude stačit, když ho ukáží jako strašáka. Pokrčil jsem rameny. Na obrazovce stálo VÍTÁME VÁS V MĚSTSKÉ KNIHOVNĚ a syntezátor hrál poslední song se zcela nesrozumitelným intelektuálním textem.
Párkrát jsem stiskl ENTER, než naskočil kořenový adresář - stovky hesel, které mi říkaly něco málo anebo vůbec nic. Projel jsem všeobecně přístupné bloky a namířil do studijních oblastí s nižším stupněm utajení.
"Já se ovšem bez praktika neobejdu," bručel jsem si pro sebe, "já ne, i když musím..." poškádlil jsem jeden z informačních bloků začátečnickým pokusem o průnik.
"Bez násilí," chrčela Niponka.
"No jasně."
Můj komplic už lezl - poznal jsem to podle milisekundového poklesu napětí, které málem vykoplo systém. Ohmátl okolí, aby nepadl do pasti, a teprve potom vyslal kontrolní dotaz. Vzápětí jej můj kód pošimral pod žebry a jeho odpověď se rozprskla po obrazovce jako ohňostroj se všemi povolenými šestnácti miliony odstínů barev. Secesní reliéfy, pošmourné stíny šmrnclé rumělkou a oblé tvary evokující vůni silného hovězího bujónu. Prostě věci, které měl rád, přestože je znal jen z vyprávění.
Syntezátor zavyl: *Kde se tu bereš?* sténal šokovaný jeho výslovností.
"Nazdar, Gregu," houkl jsem o něco hlasitěji než obvykle, protože zvuk nebyl jeho nejsilnější stránkou.
*Rád, tě vnímám,* zachrčel potěšeně, až jeho drnčivé er zarachotilo jako setrvačník.
Niponka mi stála za zády: "Kdo je to?" Otázka se v ní vzepjala jako kůň před překážkou.
"Starej kámoš, ten nejsprávnější profík pro naši práci."
Chvíli s ním mluvila, nejprve svým vlastním kultivovaným hlasem, ale hned na to se jí z hrdla ozval úsečný křik náčelníka Nipona.
"Pověz jim něco o sobě, Gregu."
Původně byl jen systémovou kostrou vyplněnou bezpečnostními programy, superproduktem bez vlastní inteligence... a pak přišla neurointegrace. Stačil mu prostor, sebezdokonalování zvládal sám, za pomoci expertního systému se vypracoval na skvělého diagnostika. Greg šplhal po vrcholcích vzpomínek pohnutých bojů s těmi nejpříšernějšími obludami z binárního světa...
"Tak tohle je ten nejlepší profesionál v širokém okolí, má nejrychlejší reflex, který zvládnou jen programy ve strojáku, a není schopen fyzického násilí..."
Skromně přerušil mé opěvné ódy: *A co ty? Máš potíže?* zajímal se.
"Já ne, ale mám pro tebe kšeft, přesný retro styl z dob tvého mládí. Samopaly a granáty, žádné algoritmické kejkle." A pral jsem to do něj, protože byl schopen přebírat data s daleko vyšší kadencí.
Niponka mlčela, do tváře chytila tik. Víčko levého oka jí létalo nahoru a dolů, jako by je ovládal multivibrační obvod spínající s ďábelskou rychlostí.
"Tak odkud začneme?" spěchal jsem na něj.
*Vlítnu do těch zbývajících poboček a vsadím se s tebou, oč chceš, že je předem navštívily všechny do jedné. Určitě po nich zůstaly nějaké stopy.*
"A dál?"
*No, potom je najdeme... a hlavně jejich slabé místo.*
Niponka si sedla, přehodila nohu přes nohu a kouřové punčochy s jemným vzorem se jí napjaly přes zdeformované stehno. Ve vzduchu viselo cosi jako napětí, hlas srdcí zamřížovaných našimi žebry nabíral na tempu, až dosáhl toho nejvhodnějšího rytmu pro nebezpečnou práci.
*Veď mě!*
Gregův hlas působil jako lokální umrtvení, umrtvení všeho kromě nás a naší cesty. Vytáhl jsem ho z jeho bejváku a hodil na síť. Nipončiny dlouhé nohy se křečovitě napjaly, od kotníku přes lýtko a kulaté koleno jí běželo široké oko. Byla v tranzu, a podle pozice, již zaujala, převzal dohled nad akcí sám náčelník. Zuby jí drnčely, do rytmu sykala hesla a klíčové kódy. Obrazovka svítila s nebývalou intenzitou, Greg letěl světlovodnými vlákny a tunely ústředen maximální přenosovou rychlostí...
Niponka zmlkla, chvíli trvalo, než zakotvila v normálu: "Je v Donweru, ten je nejblíž." Ústa měla vyschlá tak, že se jedno slovo lepilo na druhé.
*Nemůžu dovnitř,* zabručel.
Niponka chrčivě nabrala dech: "To není možné," podivila se, "je otevřeno."
*Zbourej antivirový zámek.*
"Proč? To přece..."
*Mám je v sobě.*
"Riskuj náčelníku, nemáš jinou možnost," vycítil jsem, jak moc se Greg nutil k pravdivé odpovědi...
*Jsou to reklamní slogany Per Fektů. Vlezou všude, ale neškodí.*
"Běž," řekla.
Vklouzl do operační paměti a měnícími se výpisy nám dával vědět, jak pokračuje prohlídka dat. Hledal něco, co do programové skládačky nezapadalo, anebo to, co do ní zapadalo až příliš.
*Něco mi skřípe pod nohama. Nic tu není, ale díra, která po tom zbyla, je děsně neobvyklá.*
"Bylo tam něco cizího?" ujišťoval jsem se.
*Asi.*
"A co je na té díře tak zvláštního?" ptal se Nipon cizími ústy.
*Zdá se být větší než je zapotřebí. Ten, co ji udělal, nešetří místem. Tak by správný obchodník se svým majetkem nikdy nenaložil.*
Niponka větřila: "Už tam nic není?" jistila se.
*Ne, ale tahle stopa nebude jediná.*
Položil jsem jí ruku na rameno: "Teď po nich půjde, je to lovec."
Potuloval se sítí sem a tam a občas poslal hlášku, která jej představovala jako nezkušeného uživatele bloudícího bahnem dat. Bezvadné mimikry, pro nás minuty čekání a pro něj kilometry cest vzduchem i kabeláží.
A potom přišel signál: schéma frontální dívčí tváře neurčitě unylého výrazu, obklopené po stranách rostlinnými úponky.
"Má je," plácl jsem dlaní o stůl, "už je našel."
Greg se vracel a cestou nám do pasivního pozadí obrazovky sázel adresy průchozích ústředen. Hmátl jsem po uživatelském seznamu: "Tak," jel jsem ukazovákem po stránce, "cílová adresa -" byla až dole, předposlední údaj, "- tady to je. Bývalý obchod se zvířecím masem, teď patří oddělení FEMINY XXIII., je v něm pobočka pro ženské výtvarné umění."
*Jistí ji jedna suchá amatérka, která má všechno zakázáno,* dodal Greg protahující se spokojeně už v naší paměti.
Těžkopádně jsem přemýšlel: "Jak ale na ni, když nic nemůže?"
*Vsaďme na šok,* navrhl.
"Tys na to kápl." Byli jsme, myslím, v té nejlepší sestavě pro produkci šoků: teoretik s vizáží vraha, psychický hermafrodit a program nakažený rakovinou. Ideální skupina pro průnik. Mé zkušenosti, vstřebané za nedlouhé manželství, nám teď mohly být k užitku. Na vlastní kůži jsem zakusil, jak velkou paseku dokáží nadělat správně vybrané informace. Už jsem to jednou nevědomky udělal - má bývalá žena pocházela z venkova; tohle, spojené s nedostatkem novinek a s nezájmem o všechno, kromě ní, nás přivedlo ke krachu, když jsem si ji odvezl do informační smršti velkoměsta - to byl konec.
"Mám dojem, že vím, co na ně zabere," řekl jsem tajemně.
"No?" vyjekla Niponka.
"Co takhle zkusit, jestli nemají mezery ve vzdělání..." napínal jsem ji.
"Jaké? Tak mluv!"
"Co byste řekli tomu, kdybychom jim pustili program z jiné než červené podknihovny."
Tahle cesta měla naději.
"Zkus to," rozhodl Nipon.
"Gregu!"
Zobrazil názvy uložených textů: *Nechám si to od ní zaplatit, to je totiž ten nejlepší způsob, jak se dostat bez potíží skrz jejich bezpečnostní systém,* skřípavě se rozesmál.
Měl pravdu, čisté informace za rozumnou cenu bral každý. Běžná transakce, převod z konta na konto.
Přenos začínal statí s názvem: SEXUÁLNÍ FUNKCE V PŘÍRODĚ A U ČLOVĚKA. Prima lekce pro vzbuzení pozornosti, určitě teď seděla před obrazovkou a hltala ji jedním dechem. Tedy za předpokladu, že uměla číst.
VÝVOJ ZÁJMŮ A ZÁŽITKŮ SEXUÁLNÍCH: generační instinkty, erotické zájmy, libido... Podněty byly úzce fyziologické, ty nejužší, orientované pouze na ženin zrak.
Její reakce nebyla odmítavá, na přečtení první stránky potřebovala sto pětaosmdesát sekund, na pátou jí stačilo už o dvacet méně. Stránkovala text na obrazovce, úder ukazováku o klávesu měla nežensky tvrdý, prst jí tuhl, měl jsem dojem, že je vzrušená.
PODMÍNKY PRO SEXUÁLNÍ ŽIVOT A JEJICH VÝVOJ.
Hltala stránku po stránce, dosáhla rytmu metronomu.
*Ted jdu já.*
Vstoupil mezi dva pakety dat. Zpředu byl přitištěn na sexuální pochody normální, zezadu na odchylné.
MUŽSKÉ A ŽENSKÉ VLOHY, STYL MUŽSKÝ A ŽENSKÝ, MUŽSKÉ A ŽENSKÉ KOUZLO... Stupňované ataky koncentrovaly její pozornost jediným směrem.
Nezkreslené informace - gradace - probuzené pocity. Greg s ní mohl dělat cokoli, poddala se, vše bylo v pohybu. Převedla nás z pozice pióna do pozice střelce a Greg udělal tah, kterým ji matoval, měl ji na lopatkách, a opakoval ho stále dokola: tam, zpátky, tam zpátky... K předaným informacím přistoupila zcela uživatelsky, nechala je do sebe vniknout a použila je pro vlastní rozkoš. Udělala si svátek a práci pustila k vodě.
"Dobrá cesta, bratři," skřípal Nipon v něžných Nipončiných ústech.
Já zatím uspokojen nebyl: "Doufám, že něco vyštrachá i proti těm dalším."
Zatím nám pouštěl data, která považoval za zajímavá. Zakládací listinu výtvarné sekce, programové prohlášení, pár dekorativních panó tvořících jádro sbírky. Podle mě práce před anebo po malířově zenitu. Dekorativní obrázky plné tvrdých linek a jemných pastelových odstínů. Greg byl ovšem uprostřed opiátů secese ve svém živlu.
Do proudu sladkých mazanin padlo jako bomba schéma připomínající náčelníkův sejf.
"Donwer," vykřikl Nipon, "plánek, kosoúhlá projekce."
*Je v aktualitách.*
"Co je u něj? Má doprovodnej text?" vyletěl jsem.
*Jen dnešní datum a čas, deset nula nula.*
Na hodinách bylo devět třicet: "Pusť všechno od začátku." Choval jsem se jako nenasytný milovník výtvarného umění. "Obrázek po obrázku, znova a znova," strnul jsem v agresivní nehybnosti s očima zavěšenýma na obrazovce. Čenichal jsem v jejich smetí a hledal klíč.
"Samé ženy," řekl Nipon, "jsou na nich samé ženy."
Musel jsem přiznat, že výběr byl pořízen s určitým vkusem, s novým vkusem, který věděl, co je ženskost. Na mě to sice působilo jako kýč, ale zřejmě jen proto, že jsem nic takového dosud na živém originále neviděl. Nehnul jsem s tím ani o píď, i když jsem prošel všechno. Od počátku do vyčerpání. Nic. Slunce se nám dralo do místnosti a obrazovka poblikávala jako nazelenalá stoka.
"Znovu."
Ženská, ženská, další ženská, a ještě...
"To je ono!" konečně mi došlo v čem je systém. "Jedem ještě jednou," přikázal jsem, "v tempu."
Bylo to ono, dokonalá personifikace. Hudba - ženská a gesto naslouchání; malířství - ženská v segmentovitém oblouku hledící do snové krajiny; poezie - ženská a krajina. Stále dokola: podzim - ženská... Dotáhly ten program ad absurdum. Vše oblé a hladké, jemný tvar, jemné barvy, oblouk... Jakoby připravené pro reklamní kampaň "Za ženskost".
Niponka v sedě přešlapovala: "Stihneme něco udělat?" ptala se.
*Jo,* zavrčel Greg, *jdu na to.*
V dálce zadrnčel motor, ze zatáčky vyjela dodávka počišťovací party a líně předrncala brzdicí mozaiku. Měla přesné tempo těch, kteří nedělají pro vlastní potěšení. Pneumatiky pomlaskávaly na tajícím asfaltu, pravé přední kolo házelo. Skrz sklo poprášené pouštním pískem nebylo na ten obrázek klidu a pohody pořádně vidět. Zapíchly to vedle poloprázdných kontejnerů s odpadky a otevřely dveře.
"Zase jich je pět," zasyčel Nipon.
Přikývl jsem: "Sehraná parta." Šly do sejfu jako do kostela, tiše, jedna po druhé. "Připravily se precizně a mají senzační smysl pro detail, i zbraně nesou spíš jako košťata."
Kráčely chodbou s koncentrací herců, jistojistě věděly, že jsou v záběru.
Niponka nervózně ťukala prstem o stůl a Greg teprve teď, téměř v poslední chvíli, opustil paměť Donwerského centrálního počítače.
*Všechno je připraveno,* hlásil, jeho hlas k nám přicházel z veliké dálky a zanikal v nepřirozeně hlasitém šumu ventilace.
Před vstupem do výpočetního sálu zůstalo komando na okamžik stát. Ta zastávka měla dva důvody: dosažení stavu koncentrace a uvedení zbraní do střelecké pohotovosti. Šéfka s brokovnicí rozrazila dveře z kouřového skla a vrazila do sálu, v patách měla ostatní. Vržena setrvačností a nadrilovanou řadou pohybů zaklekla, přitiskla pažbu zbraně k rameni, až potom se rozhlédla. Její ohnutý ukazovák spočíval na spoušti a měl náskok před dějem v mozku, naštěstí jen malý.
Vykřikla: "Panenkomaria!"
Těžko v prvním okamžiku říci, zda její prudkou reakci způsobila radost, nebo odpor z nakreslených znaků. Horečnatě pracující personál právě dokončil grafickou výzdobu procesoru, přetřel obrázky totemových zvěrstev a pokryl ho odshora až dolů ryze ženskými symboly všech velikostí i barev, a poučen Gregem uplatnil tentýž styl i u všech falických paměťových modulů.
"Dostals je," zaječel jsem, zatímco Niponka vydávala jen nesrozumitelné vzdechy exaltického štěstí.
*Obyčejná kosoúhlá projekce,* řekl skromě Greg.
"A nás jsi dostal taky... Tahle data jdou očima přímo do mozku. Na něco takového mohl přijít jen ten, kdo má symbolismus v krvi."
Rozesmál se: *Víc. Víc než v krvi,* řekl, a věděl o čem mluví, prostě to měl v sobě.
"Hau, hau, hau," blekotala Niponka šokovaná naší reklamní kampaní.
Kosočtverec vedle kosočtverce, malý, velký, prostřední, a v každém z nich odshora dolů čára. Všude, i na doutnajících obrazovkách se skvěly jednoznačně ztvárněné piktogramy, vzrušením rozechvělé v neprokládaných řádcích.
Dámy byly v koutě, prostě grogy, dostalo se jim podpory těch, od nichž to v žádném případě nečekaly. Měly slzy v očích: konečně je někdo pochopil!
Na každém z těch odporných sloupů byl alespoň jeden ze symbolů jejich pohlaví. Nic je nemohlo potěšit více než zájem, který jsme jim tak dali najevo.
"Skvělé," jásal Nipon.
Chytil jsem Niponku za rameno a zatřásl s ní: "Berte to jako pomoc, za kterou musí zaplatit. Na tenhle originální design máme monopol!"
*Trefil jsem se do jejich vkusu,* vrčel spokojeně Greg.
A mě to bralo stejně jako je: "I do našeho," pochvaloval jsem si, "doufám, že nám všem půjde ode dneška o stejnou věc..."
A Greg? Ten je jako koule, celý obsypaný reklamními taháky Per Fektů: JDEME NA TO PŘES VÁŠ VKUS! Je mu fajn v supermoderní pamětové matrici, vytapetované odshora až dolů tím stylovým vzorem, prý od jakéhosi Preissiga, který na něj už dávno nemá platný copyright.
* 1990, 1993
(C) 1994 LD ČSSFF (SF& F WORKSHOP)
- - -
Dr. Brixi často hovoříval o svých potížích s močovými kameny
Měli jsme mu to za zlé mluvil o nich jako o démantech
I když byly přítomny děti
Na úvoze vykukují Brouk a Babka
Skalní nápisy
Mluvívali jsme pak o černé kometě
která přeletěla nad Prahou
Vždy v úterý ve 3.15
Zastavila se pokaždé nad Hanspaulkou
A letěla pak
Vyprávět kozám
Co nůž a co dláto
Dr. Brixi nám to míval za zlé
Myslíval si že chceme znevažovat jeho písek
Ale my jsme přitom mysleli na perutě Polynésie
A kus drátu v uchu
Které představovalo služku v bílé zástěrce
A kus mléka
V nose ohnivzdorné pokladny
- - -
Kanibal v tunelu metra u stanice Hl. nádraží
Udílí rady dr. Briximu
Ale ten ho už neposlouchá
Protože přijíždí rychle souprava
- - -
Tajemné halo kolem měsíce
Halo není žádné haló
Není to povyk ani celofán z tlačenky v telefónu
Halo je francouzsky kolo okolo Měsíce
Který je psem vesmíru
Protože má blechy a živí se černými růžemi ze slunce
Pstruhy z vodopádu Mléčné dráhy
A komickým starcem z černé perly
Zapomenuté na lavičce v Riegrových sadech
- - -
Tunel pak zavřeli
Černá perla se kutálela až ke kozám
Které údivem ztratily mléko
A místo něj jim z vemen prýštily
Kužele světlometů
protiletecké obrany.
Rglaj Wau Nol se s námahou zachytil hrany stolu a zprudka se napil z poháru vyřezaného z kambaří lebky. Čůrky vína mu stékaly od koutků úst až ke krku, kde se vpíjely do límce z jemných krajek.
"Měl by sis dát taky, Saikire," vyzval rglaj neohebným jazykem hubeného mužíčka choulícího se na zemi u jeho nohou. "Vypadáš mizerně."
"Nic mi není, rglaji," zašeptal mužíček.
"Neodmlouvej!" okřikl jej Wau Nol.
"Na hranicích A-sgoru stojí šiky Pennisetů, rglaji," zašeptal Saikir naléhavě a únava v jeho hlase prozrazovala, že tu větu opakoval za dnešní noc již mnohokrát a pokaždé bez úspěchu. Nepochodil ani tentokrát.
"No a co!" vybuchl rglaj nakvašeně.
"Z jejich dvojitých tlam kapou nedočkavě sliny už při pouhém pomyšlení na válku s námi, rglaji. Jsou opilí chutí zabíjet! Už svírají ve svých čtyřprstých pařátech jílce mečů vykládaných lidskými zuby a skučí blahem při pomyšlení na to, jak budou krmit své bojové rarohy očima našich dětí. Je čas, rglaji! Je nejvyšší čas povolat do zbraně všechen lid A-sgoru, muže i ženy. Všechny, kdo uzdvihnou meč nebo napnou tětivu. A ty musíš vyrazit v jejich čele k půlnoční hranici," pokračoval Saikir dál naléhavým šeptem.
Rglaj si sám dolil pohár vínem a vztekle mrštil prázdnou konvicí do kouta.
"Neodváží se vstoupit na území A-sgoru! Nebudu se muset s tou chátrou vůbec špinit!" zařval.
"Sám víš, rglaji, že to, co říkáš, není pravda," namítl zoufale Saikir.
"Co si to dovoluješ," zavrčel Wau Nol výhružně. "Ty... ty... Můžu tě rozdrtit jediným pohybem svého prstu! Mám ti ukázat kupní smlouvu? Mám? Podepsali ji tvoji rodiče, Saikire. A ty budeš tu smlouvu ctít, nebo, při Juutovi, budou brzy přitloukat tvou uťatou hlavu za jazyk k chrámovým veřejím. Rozuměl jsi?"
Saikir mlčel.
"Tak rozuměl!"
"Ano, rglaji."
"Nebyls víc než dvojbuněčný zárodek v lůně své matky, když tě prodala. Nemůžeš popřít, že měla právo provést s tebou, co se jí zlíbí. A udělala to nejlepší, co mohla, když tě prodala mým rodičům, dej jim Věčný Mír, jehož nenabyli zde. Nebo ti snad u mě bylo někdy zle? Chybělo ti někdy něco?"
Saikir ani teď neodpověděl. Proklel svou matku nesčetněkrát za to, co s ním provedla, a stejně tak proklínal i otce, který jí v tom nedokázal zabránit. Wau Nol upadl do opilecké samomluvy a Saikira si prozatím nevšímal.
"Dvě buňky," zařičel rglaj. "Prachmizerné dvě buňky a co mě stály. Co mě stál celý tvůj rod. Výnosná místa pro tvé neschopné, vypečené bratry, kteří by jinak chodili o žebrácké holi jako tví rodiče. Bohatá věna tvým šeredným sestrám, které by si jinak nikdo nevzal. Renta tvým rodičům, statek, nevolníci..."
Na dveře komnaty dopadly údery obrněnou rukavicí. Než rglaj vůbec zjistil, co jej ruší, vešel dovnitř jeho pobočník Norbu Lam. Sotva popadal dech, jak chvátal schodištěm věže za svým pánem. Poklekl před rglajem na obě kolena, dotkl se čelem podlahy a dlaně si přiložil do týla.
"Pennisetové překročili hraniční řeku Mad Khola a jejich hlavní voj míří sem, na planinu A-sgor, rglaji. Je jich bezpočet a cestou -"
"Ven!" zařval Wau Nol. "Vypadni, než se přestanu ovládat! Okamžitě ven!"
Zmatený a vystrašený Norbu Lam chvatně vstal ze země a o překot couval ven z komnaty. Dveře za ním tiše zapadly a v komnatě zavládlo stísněné ticho, jež teprve po hodné chvíli přerušil Saikir.
"Musíš se postavit do čela vojska, rglaji. Už teď nechávají Pennisetové své psy obcovat s našimi ženami a z jejich vlasů pletou udidla pro své koně. Jejich rglaj snídá každé ráno syrová játra, která vlastnoručně vyrve z těla živého zajatce, a opájí se jeho smrtelným chropotem. Musíš se postavit do čela vojska, rglaji!"
"Odejdeme do hor Guru-kše," vyrazil ze sebe ztěžka Wau Nol. "Najdeme v tamních slujích bezpečné místo a počkáme, až Pennisetové zase odtáhnou. Kdysi to tak udělal i rglaj Ells Strand. Pennisetové se nikdy nezdrží dlouho na jednom místě..."
"Protože je vydrancují tak, že by v něm neměli z čeho žít, rglaji," vykřikl Saikir nešťastně. "Obyčejní lidé nemají tvé plnokrevné koně, aby mohli prchat tak rychle jako ty. Jim už zbývá jen boj na život a na smrt. A rglaj Ells Strand? Toho proklel za jeho zbabělý útěk všechen lid A-sgoru až do desátého pokolení. Tím desátým pokolením jsi ty, rglaji Wau Nole."
"Už jsem řekl," trval na svém rglaj. "Odejdeme do hor!"
Saikir poznal, že prohrál svou celonoční bitvu o A-sgor. Za okny šedlo nebe svítáním. Přinášelo utrpení a smrt tisícům. Saikira, Dárce Velkého rglaje, se zmocnila únava a smutek. Bezmyšlenkovitě zašátral v kapse a nahmátl hrot chráněný tenkým pouzdrem. Když jej před časem nalezl v komnatě rglajova bratra Wau Keie, nechtěl věřit tomu, co stálo v přiloženém dopise. Hrot je napuštěn jedem smrtelným pro rglajovo tělo. Pro rglaje a pro nikoho jiného. Saikir se od té doby o podobné věci hodně zajímal, a tak zjistil, že mniši z klášterů v Guru-kše i jiných koutů A-sgoru umějí vyrobit takové kouzelné zbraně. Věřil té věci tím spíš, že dobře znal sílu nenávisti Wau Keie vůči bratrovi a jeho touhu přepásat si své tlusté břicho šerpou Pána A-sgoru.
Teď měl Saikir neodolatelné nutkání vrazit otrávený hrot do rglajova těla, do jeho opilé, brunátné, strachem stažené tváře. Ale byla tu smlouva, kterou podepsala jeho matka. Nemohl na rglaje vztáhnout ruku. Nechal prsty opět volně vyklouznout z kapsy.
"Je mi z tebe stydno, rglaji," řekl Saikir smutně. "Kdo jiný než já by měl lépe znát tvůj strach ze smrti. Celý svůj život týráš svého Dárce, abys mohl zůstat naživu. Teď ses rozhodl učinit svým Dárcem národ A-sgoru..."
"Ty!" postoupil rglaj výhružně proti Saikirovi a v pěsti drtil pohár z kambaří lebky. "Ty," zašeptal ještě jednou a hlásky mu jen stěží přecházely přes opilé rty. Pak mrštil číší směrem k Saikirovi a bezvládně se sesunul k zemi. Téměř okamžitě začal chrápat.
Saikir nad ním stál a prsty znovu svíral jehlu ve své kapse. Stačilo by jen přiložit hrot k jemné Wau Nolově pokožce a zlehka zatlačit. Kdo by mu mohl vyčítat, že tuhle stvůru navždy poslal na Věčný Mír k pekelným branám Entreenu. Saikir váhal. Pak vrzly za jeho zády dveře a on taktak stačil ukrýt jehlu v šatech. Rglajův komorník přišel, aby uložil vládce A-sgoru na lůžko. Jediným rázným pohybem paže vyhnal Saikira z komnaty a začal opatrně svého pána svlékat z šatů páchnoucích potem a vínem.
Navzdory časnému ránu ožívaly chodby paláce kvapným ruchem. Tu a tam zahlédl Saikir i špatně ukrývané vaky těch, kteří nedokázali čekat s útěkem až na chvíli, kdy bude palác opouštět jejich pán. Jen málokdo odpověděl Saikirovi na pozdrav přiložením dlaní do týla. Všichni pospíchali po schodištích a chodbách s plnýma rukama.
Saikir se prodíral stále houstnoucím davem a duchem byl kdesi daleko. V jednu chvíli málem vrazil do muže, který vlekl obrovské zrcadlo v drahocenném, vykládaném rámu. Muž zavrávoral a jen tak tak nabyl znovu rovnováhy. Saikir se v jediném okamžiku spatřil celý v dokonalé ploše zrcadla. To stačilo, aby se probral. Jako pokaždé, i teď s ním ten pohled otřásl, protože mu napadrť rozbil jeho snahu ignorovat své Dárcovství. Připomenul mu je s ještě větší tvrdostí, než to učinil před chvíli rglaj.
Jeho snědou tváří prorážely dvě velké skvrny mléčně bílé pokožky, jíž se už po celá pokolení pyšní rod a-sgorských rglajů. Saikir se otřásl při pohledu na prameny Wau Nolových žlutých vlasů deroucích se z jeho vlastní černě smolné kštice. Daleko nejhorší však byly oči. Jejich duhovky téměř neobsahovaly obvyklou hněď očí obyvatel A-sgoru. Zcela ji vytlačila sytá modř duhovek rglajů. Ty oči mu nepatřily - to byly oči Wau Nola. Nikdy na sebe nedokázal pohlédnout bez pokořujícího pocitu, že je jen slepencem, který dal někdo bez ladu a skladu dohromady z trosek dvou fetišů, z nichž jeden byl vytesán z černého kamene kynla a druhý z bílého palsangu.
Nevěděl ani, jak se dostal ranním zmatkem paláce do své komnaty. Zabouchl za sebou těžké dvěře a sesypal se na lůžko vystlané regalími kožešinami. Pak se rozplakal nad svou vlastní bezmocí. Nedokázal to. Nedokázal vztáhnout ruku na svého pána, kterému patří podle smlouvy. Ať je proklet rglaj! Ať je prokleta ta zatracená smlouva! Ať je proklet i on sám. Nedokázal zabít jediného muže a zvolil tím jistou smrt pro tisíce jiných. Čestných, statečných a nevinných.
V jeho neštěstím otupělé mysli náhle zaskomírala nepatrná jiskřička naděje. Tu myšlenku musel nosit v hlavě už dlouhou dobu, ale snad ji ta část jeho mozku, která vzešla z Wau Nola, úmyslně dusila v samém zárodku. Znovu nahmatal v kapse jehlu. Nezabil rglaje. Nedokázal to a už k tomu jen těžko bude mít vhodnou příležitost. Ale může v sobě zabít to, co z Wau Nola nosí od narození ve svém těle. A až přijdou mniši-léčitelé s ostrým nožem a dlouhými dutými jehlami, aby odebrali ze Saikirovy holeně Wau Nolovu kostní dřeň, která v objetí Dárcova těla získává schopnost dočasně vzdorovat rglajově vrozené chorobě, bude pozdě na Wau Nolovu záchranu. To prokleté Ells Strandovo sémě nepřežije svou říši, oběť vlastního sobectví a zbabělosti.
Saikir strhl z jehly její obal. Hrotem našel modravou, lehce vypouklou linku žíly na svém předloktí a zatlačil. Hrot projel kůží a smočil se v jeho krvi.
Nejstrašnější byl pohled do Saikirových očních důlků. Nikdo se nedokázal k Dárci přiblížit, dokud mu jeden ze sluhů nepřehodil přes tvář kožešinu staženou z lůžka. Teprve pak se mohli mniši přesvědčit, že život z rglajových buněk v Saikirově těle nenávratně vyprchal.
Nikdo neměl odvahu oznámit tu věc Wau Nolovi, protože jej mohlo čekat jen jediné - příšerná smrt ve sluji s útočnými včelami yppol. Avšak když to nakonec přec jen rglajovi opatrně sdělili, začal se k jejich velkému úžasu jen divoce smát.
"Ten blázen, ten ubohý blázen," zajíkal se Wau Nol. "Přesně tohle jsem od něj mohl čekat!"
Pak zvážněl.
"Dejte zjistit, od koho měl Saikir jed a k yppolám s ním. My vyrážíme do hor a cestou se zastavíme v Miparu."
Matka ze sebe vyrazila nelidský výkřik a mniši konečně zahlédli hlavičku novorozence, jak se dere na svět potřísněna plodovými vodami a matčinou krví. Tvář převora Miparu se rozzářila širokým úsměvem. Skvrny mléčně bílé pokožky na svrasklém čílku dosvědčovaly, že se právě rodí nový Dárce Velkého rglaje.
Mniši poklekli jako jeden muž a začali se modlit mantru díkůvzdání.
* (1993)
Základna