Obvyklá otázka, kterou velmi často slýchávám, zní: "Proč píšete, když jste lékař?" V anglosaských zemích je přitom z podtextu slyšet úžas: "Jste snad tak špatným lékařem, že musíte psát? Psaní přece není žádné seriózní povolání!" K tomu musím poznamenat, že bylo a je mnoho píšících lékařů, jak každý vzdělaný člověk dobře ví, což jsem si před informační explozí vysvětloval tím, že medicína dřív bývala "řemeslem", něčím ohraničeným, co bylo možno zdolat a ve zbývajícím čase pak sledovat jiné zájmy, přičemž se uplatňovaly humanitní a dokonce i sociální složky zkušeností. Já sám jsem se svými prvními literárními pokusy začal ve třinácti letech, v osmnácti jsem uveřejnil svůj první překlad (ne právě dobrý) Coleridgovy knihy "Rhime of the ancient Mariner", tedy ještě před začátkem studia medicíny. Prvních literárních úspěchů jsem však dosáhl až mnohem později, kolem třicítky, a to třemi knihami krátkých povídek, které byly označeny "nálepkou" science-fiction.
Pracoval jsem tenkrát v jednom sanatoriu pro neurotiky, což byla na tehdejší dobu a východní Evropu mimořádná instituce, odvolávající se na Maxwella Jonese a Morena, a jejíž šéf mne přijal především proto, že jsem byl spisovatel - snad si od toho něco sliboval. Jenže já tehdy psal povídky, které se nezabývaly psychologií, což mnohé překvapovalo. Mými pacienty byli lidé podstatně starší než já (přibližně kolem padesátky, teprve později se průměrný věk nemocných snížil, dnes máme dvacetileté! ), a měl jsem pocit, že je přece nemohu zneužít tím, že bych jejich tajemství zveřejnil - alespoň tak jsem si to zdůvodnil. A pokud se mluvilo přímo o mých knihách, zmocňovaly se mne rozpaky; teprve mnohem později, až jsem se stal skutečně známým spisovatelem, jsem pochopil, že lidé jsou spíše pyšní, jsou-li jejich životní osudy využity v literatuře.
V té době jsem zjistil, že se mi čím dál hůř daří skloubit dohromady různorodost mých zájmů. Podepsal jsem smlouvu na filmový scénář, přišla pozvání na zahraniční cesty atd., a dělit dny na poloviny mezi literaturu a pacienty, kteří měli stále nové a nové problémy a požadavky, se ukazovalo nemožným. Pracoval jsem proto v týdenních turnusech, tedy každý druhý týden, což bylo částečně umožněno politickou situací. Lze říci, že jsem v liberálnějších 60. a 80. letech více psal, zatímco v 50. a 70. letech jsem zas ze známých důvodů více pracoval jako lékař. Za normalizační éry jsem výhradně léčil.
Začal jsem také - díky příkladu Morenova psychodramatu, které jsem viděl v N. Y. - zkoušet projekty, jež mohly přispět k integrování literatury do terapeutickém konceptu. V první řadě se nabízela tzv. biblioterapie. V našem ústavu jsme tenkrát léčili asi třicet pacientů, kteří mohli ve svém volném čase číst. Bylo to ovšem v dobách, kdy kritika přísně vyžadovala "pedagogické" působení literatury, čili především kladného hrdinu jako vzor pro mládež. Katarze nebyla zmiňována, stejně tak se zcela mlčelo o odreagování se. Pokusili jsme se tenkrát našim pacientům, žijícím v konfliktech a stresech, nabídnout dvě řady knih: Černou - začínající Dantovým Peklem, a bílou - s jeho Rájem. Téměř 90% depresivních pacientů, trpících fobiemi a úzkostmi, chtělo číst černou řadu. Tento výsledek by byl pro tehdejší estetiku zhoubný, proto jsme mohli o výsledcích našich experimentů publikovat jen velmi málo.
Při dalším pokusu jsem vyzval pacienty k psaní. Ukázalo se však, že raději malovali nebo tancovali, literatury jako takové využívali nanejvýš k zachycení svých problémů a konfliktů. Z toho vznikla tzv. korespondenční terapie - vyměňovali jsme si s pacienty dopisy, přičemž jsem kladl důraz na analýzu stylu. Právě ve stylu se odráží náš charakter, styl je pro každého poznávacím znamením. Byla to však dlouhá a únavná práce, při níž se ztrácel hlavní faktor terapie - osobnost terapeuta. Přesto věřím, že jsem určitých výsledků dosáhl, především u těch pacientů, kteří téměř obsedantně rádi psali dopisy. Některým bylo tímto pokusem pomoženo, a ještě dnes jsem přesvědčen, že se tu nabízí nové, nepříliš prozkoumané pole. Myslím si, že kupříkladu všichni psychologové a psychiatři, kteří v mnoha časopisech pravidelně zaplňují své sloupky nejrůznějšími radami, by měli myslet nejenom na obsah a jak přesně odpovědět, ale především by měli umět posoudit i formu dotazů. - Tohle období skončilo tak, že jsem byl brán v úvahu spíše jako specialista zabývající se stylem, stejně jako to dělá grafolog s rukopisem, a na mé vlastní psaní jsme již nebrali ohled.
V 60. letech jsem poznal Stanislava Grofa, dnešního guru New Age. Tenkrát se totiž v Praze vyrábělo LSD - domnívám se, že jsme byli jedinou zemí, snad kromě Švýcarska - a Grof a jeho skupina s touto drogou tenkrát dělali první pokusy, při nichž se fantazie projevovala zcela zjevně. Zpočátku však také šlo především o obrazy - Grof doufal, že skrze svá sezení přivede pacienty až k jejich prožitkům, které získali před narozením. Dnes, po zákazu LSD, pracuje nadále s holotropním dýcháním, čímž přivádí pacienty do jejich minulých životů a až ke kosmickému vědomí - a v tom jsou již obsaženy prvky našeho žánru i se všemi svými vlastnostmi.
Já osobně jsem tehdy podobné experimenty odmítl, protože jsem zažil velmi bouřlivé LSD sezení s třicítkou pacientů a nechtěl jsem již nikdy nic takového opakovat, krom toho měli v našem sanatoriu službu vždy jen jeden lékař a jedna sestra. Přítomnost tzv. SF v představách pacientů mi byla však již tenkrát jasná. Jednalo se převážně o obrovské postavy buď z cizích planet nebo hlubin moře, které pacienty polykaly nebo vycucávaly, přičemž se jejich stresové stavy ještě více prohlubovaly; to všechno se dalo vysvětlovat jako opakování zážitků při narození.
Udělal jsem však tenkrát i jinou zkušenost. Jako SF autora - nikoli lékaře - mne často navštěvoval mladý student, který by mohl být označen za fana, neboť se pokoušel o překlady knih z angličtiny, který se mnou zcela náhle - stalo se to při jedné z mých zahraničních cest - přerušil kontakt. Příště jsem ho potkal až na oddělení naší kliniky, kde byli hospitalizováni psychotici: trpěl právě těmi představami, které se objevují v mnoha SF románech. A tak jsem se stal svědkem, jak se všechny představy našich pacientů postupně modernizují. Dnes již nejsou pronásledováni radiovlnami nebo prokletím, ani nejsou posedlí ďáblem jako dříve, nýbrž mimozemšťany. Avšak na rozdíl od ostatních tím trpí! Tento rozdíl se prozatím nedaří zcela jasně vysvětlit. Mám však ve své knihovně studii z dvacátých let, kde je ještě uvedeno, že pacient je pravděpodobně nemocný, protože se cítí být odposloucháván v telefonu - tenkrát to byla naprosto jasně bláznivá představa...
Tyto představy jsou podmíněny nejen časově, ale i sociálně a kulturně. Uvedu příklad: Počátkem 60. let jsem pracovně navštívil Vietnam (napsal jsem tam Odhalení doktora Donga), a v tehdejší české nemocnici v Haiphongu jsem byl hostiteli uvítán s poznámkou - Vaši pomoc nepotřebujeme, takoví pacienti u nás nejsou! Večer pak byla na počest naší delegace uvedena lidová hra, která se jmenovala "Fu v džungli". Pojednávala o mladém muži, který přestal mluvit se svými spoluobčany, protože slyšel hlasy džungle. Proto byl vesničany zaveden do džungle a ponechán o samotě... Bezpochyby to v minulosti i další primitivní národy - na severu s ledem, na jihu s pískem - dělaly podobně. A bezpochyby se vždy jednalo o vzácné výjimky, protože psychiatrie je více potřebná tam, kde je civilizace pokročilejší.
Existuje také zajímavá kategorie lidí, kteří na veřejnosti působí zcela normálně, v práci jsou úspěšní a vedou spokojený rodinný život, ale představy tohoto druhu je odlišují od ostatních. K mému velkému překvapení jsem před lety potkal v Moskvě poměrně úspěsného spisovatele, tehdy přibližně sedmdesátiletého, který mi se vší vážností sdělil, že ho koncem války navštívili v bytě, který dostal jako generál sovětské armády, dva malí zelení mužíčci a požádali ho, aby jim podepsal své knihy. On ale poznal, že to byla lest - žádný důstojník (a zejména dělostřelec!) nemohl být tak malý. A k tomu tak nápadně zelené uniformy! - Zůstal s nimi ve spojení, žijí na venkově a informují ho pomocí šifrovaných dopisů o životě na Marsu...
Šifry a tajné kódy ostatně hrají v psychiatrii velkou roli. Po válce byl na pražské klinice vyšetřován známý případ, bývalý důstojník československé tajné služby, který lékaře ujišťoval, že jeho rozvedená žena posílá z jednoho místa nedaleko Prahy, z tamějšího hostince, ke hvězdám světelné obrazy, v nichž vyzrazuje vyzbrojení našeho státu. Používala přitom prý zcela nových šifer. Tento muž byl před svým penzionováním specialistou na šifry. Jeho žena na uvedeném místě pochopitelně již dávno nežila, byl však přesvědčen, že se tam schovává... Je třeba dodat, že ho tyto nešťastné představy pronásledovaly ještě před Gagarinovým startem a že to tenkrát vzbudilo pozornost policie. Jinak žil sám, v klidu a oblíben svými sousedy, měl jen tu nešťastnou vlastnost, že musel své představy sdělovat různým státním orgánům - a tak se na klinice objevovali noví a noví vyšetřovatelé, protože každý mladý ambiciózní důstojník se snažil svého předchůdce stůj co stůj odhalit jako spojence nepřítele, jestliže utajoval tak veledůležité zprávy. Jenže jakmile se u nás seznámili s pacientovým chorobopisem, zklamáni odcházeli - zatímco ti ostatní se jim tajně smáli. Jen náš kapitán zůstal svým představám věrný a navrhoval stále nové a nové šifry pro zprávy do vesmíru.
Jiný, ještě známější případ popsal profesor Stuchlík. Nemluví přitom jen o nějaké představě, ale o jakémsi "individuálním mýtu". Šlo o absolventa vysoké školy, penzionovaného učitele jazyků. Psal již od svého mládí, denně několik tuctů stránek. V jeho rodině se vyskytovali psychotici, ale i velmi nadaní lidé, také jeden známý básník. Náš učitel v mládí onemocněl těžkou tuberkulózou, často zůstával celé dny sám. Měl mimořádně vysoký IQ a jazykově byl velmi nadaný, takže konstruoval umělé jazyky, jimiž pak mluvil. Existují o tom celé štosy speciálních zpráv. Tyto cizí jazyky začal projektovat již v sedmi letech, když si z kostek postavil město, které umístil do jiného světa...
Ve svém příběhu, o němž sice věděl, že není pravdivý, který však jako pravdu pociťoval, vyprávěl o letadle, jež se zřítilo a shořelo poblíž města, v němž žil. Nebylo to však obyčejné letadlo, nýbrž UFO. Následujícího dne po havárii k němu zavítala návštěva - dívka, která neštěstí přežila, se představila jako Drahorjané Sedeno, dcera univerzitního profesora na planetě Thetis (v jiné verzi Astron). Naučil ji češtině a později se vzali. Líčila mu život v jejím světě a učila jej "ischich". Muž navrhl podrobnou mapu Astronu, sepsal podrobný železniční jízdní řád Hesperie (země na Astronu), sestavil telefonní seznam hlavního města. Kreslil známky, jízdenky a bankovky platné v této zemi. V jeho pojetí je naše Země dvojčetem Astronu. Manželka-mimozemšťanka mu prozradila, že tam žil v minulém životě.
Když jsem v 50. letech tohoto pacienta viděl poprvé, působil zcela normálně, jen si stěžoval, že dostává příliš málo papíru. Po celé dny svého léčebného pobytu psal, texty měly většinou logickou souvislost a do detailů byly správné. Musel jsem si je přečíst, vždyť jsem chtěl být spisovatelem. Tenkrát se u nás o SF ještě nevědělo vůbec nic. Tento muž zemřel teprve v 70. letech, jeho pozůstalost - obrovský archiv a jeden román o tisíci stran - převzal literární archiv v Praze. V tomto speciálním případě byla hranice mezi tvůrčí prací a nemocí velmi těžko stanovitelná. Všichni jsme obdivovali autorovu píli a inteligenci a při každém setkání jsme si kladli nesčetně otázek o podstatě lidské tvůrčí činnosti. Při této příležitosti je dlužno také vzpomenout Hölderlina, Lovecrafta, Dicka a mnohých dalších autorů...
Jak to tedy přijde, že tyto tzv. SF představy hrají v psychiatrii takovou roli? Chtěl bych zde upozornit na analogii s již vzpomínanou malířskou produkcí pacientů. Prvním významným lékařem, který se zabýval uměleckou činností svých pacientů, byl v 19. století A. Tardieu. Zásadní práci udělal Hans Prinzhorn, který v Heidelbergu ve 20. letech shromáždil sbírku několika tisíc obrazů a objektů, která je dodnes známa pod jeho jménem a i v současnosti způsobila v USA rozruch. Zakladatel sbírky již na počátku pronesl tato prorocká slova: "Výtvarné představy našich pacientů reagují na nejtajnější úzkosti a tendence naší doby, a proto se tolik podobají modernímu umění."
Prinzhornových následovníků byla celá řada, mezi jinými i Leo Navrátil, kterého jsem ve Vídni na Steinhofu navštívil, a všichni se shodují, že toto umění je charakterizováno chybějícím vztahem nebo poruchou mezi autorem a okolím, neboť existuje analogie mezi stavem kulturní epochy a stavem psychotických pacientů, jejichž obrazy lze chápat jako satiru nebo karikaturu tzv. normálních poměrů. Výtvarné pojetí často směřuje k formalismu nebo ornamentalismu, autoři mají mnohdy sklon k paradoxu nebo k mísení nesouvisejících prvků a stylově se blíží surrealismu či expresionismu, což nacisté náležitě zdůraznili na výstavě "Zvrácené umění", kde byla vedle obrazů pacientů vystavena díla Kleea a Kokoschky. Avšak ještě dříve se se sbírkou identifikovali především surrealisté, kteří v pojetí duchovního života a výkladu snů vycházeli z učení zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, což nakonec Bretona přivedlo k sepsání prvního manifestu surrealismu. Tzv. antipsychiatři, kteří povstali ze stínu D. Lainga, tato díla vysoce hodnotili jako potvrzení svých teorií. Máme zde tedy dva extrémy: od naprostého odmítnutí nacisty, kteří v tomto umění viděli důkaz degenerace, až po bezmezný obdiv.
Dodnes v psychiatrii neexistuje shoda názorů na etiologii těchto nemocí. Odvážíme-li se stručného a nepřesného názoru, že se jedná o poruchu vztahu mezi jedincem a jeho okolím, mohli bychom tuto tezi generalizovat a tvrdit, že podobný vztah je charakteristický i pro současné umělce, tedy i pro spisovatele SF. Literární činnost pacientů je, bohužel, v porovnání s výtvarným úsilím, méně častá, ale mnohdy stojí našemu žánru tak blízko, jako se obrazy sbírky Prinzhornovy podobají Kokoschkovým. Zdůrazňuji však, že intenzita tvorby se mění v závislosti na stavu pacienta.
Poslední otázkou zůstává, zda má tato umělecká činnost očistný účinek, zda je možno uměním pomoci, respektive léčit. Odvažuji se dokonce vyslovit hypotézu, že každodenním malováním a psaním SF románů lze nejen sebe, ale i diváky a čtenáře před psychickým utrpením "očkovat". Zde už se nabízejí další souvislosti, např. s koncepcí a kreativitou, ale to už je jiná kapitola. V tomto civilizovaném, leč bláznivém světě by se nám snad mohlo podařit šílenství spoutat, zmírnit a předcházet mu tím, že především v literatuře všechno vyslovíme a správně formulujeme. Ale na druhé straně bychom měli být spokojeni, jestliže lidi, kteří to potřebují, smíme jen pobavit.
* Z němčiny přeložila Zdenka Žourková
(C) 1994 LD ČSSFF (SF& F WORKSHOP)
"Mizerná, nadmutá planeta!" zahučel Pugh, když se nad ním kopule dómu otřásla a asi o kilometr dál na jihozápad praskl jeden z vředů a zamlžil večerní červánky stříbřitým hnisem. Slunce zapadalo již dva dny. "Budu rád, až zas uvidím obličej nějakého člověka."
"Díky," neodpustil si Martin.
"Jistěže ho máš dost lidský," pospíšil si Pugh, "ale dívám se na něj už tak dlouho, že ho ani nevnímám."
Hlasité, chrčivé rádiové signály z komunikátoru, který obsluhoval Martin, zeslábly, vystřídal je obličej a hlas. Obličej vyplnil celou obrazovku - měl nos asyrských králů, bronzovou pokožku, samurajský pohled a oči barvy železa: mladé, vznešené.
"Tak takhle vypadají lidské bytosti?" užasl Pugh. "Už jsem zapomněl."
"Ticho, Owene, všechno je slyšet!"
"Průzkumná základno Libra, ozvěte se! Volá výsadek Vrabčáka!"
"Tady Libra. Naváděcí paprsek ustálen. Pojď dolů, Vrabčáku."
"Odpoutání za sedm pozemských sekund. Udržujte spojení." Obrazovka oslepla, potom začala jiskřit.
"Takhle vypadají všichni? Martine, ty a já jsme ošklivější, než jsem si myslel."
"Drž hubu, Owene..."
Celých dvaadvacet minut sledoval Martin signál sestupujícího roje, pak ho skrz průzračnou kopuli spatřili jako padající hvězdičku na krvavě zbarveném východě. Výsadek klesal hladce, v řídké atmosféře Libry nehlučně, tiše. Připnuli si na skafandry přilby, prošli vzduchovým uzávěrem a lehkými kroky jako Nižinskij s Ňurejevem se rozběhli k lodi. Tři moduly se zařízením se dosud snášely povětřím a postupně, ve čtyřminutových intervalech přistávaly ve stometrových vzdálenostech východně od člunu.
"Tak vylezte," pronesl Martin do interkomu ve skafandru. "Čekáme vás u dveří."
"Jen pojďte, metan je přímo báječnej," dodal Pugh.
Poklop se otevřel. Jediným atletickým švihem z něho vyskočil mladík, kterého viděli na obrazovce, a dopadl na zrádný, prachem pokrytý lávový Libry. Martin mu potřásl rukou, ale Pugh nadále zíral na poklop, z něhož stejně lehce vyskočil další mladík a hned za ním mladá žena, která se vyhoupla neméně svižně, navíc s půvabným zavrtěním. Všichni byli vysocí, měli bronzovou pleť, černé vlasy, vysoko položené nosy a šikmá oční víčka - všichni vypadali stejně.
Z poklopu vyskočil čtvrtý.
"Jo, kamaráde," prohodil Pugh k Martinovi, "dostali jsme klon."
"Ano, je tomu tak," souhlasil jeden z nich. "Jsme desetiklon. Jmenujeme se John Chow. Vy jste poručík Martin?"
"Já jsem Owen Pugh."
"Alvaro Guillen Martin," představil se Martin obřadně a mírně se uklonil. Z poklopu se vyhoupla další dívka, měla stejně krásný obličej. Martin na ni upřel pohled a nervózně koulel očima. Zřejmě o klonování nikdy neuvažoval a nyní prodělával šok z toho, že je něco takového technicky proveditelné.
"Jen klid," poznamenal Pugh argentinským dialektem. "Jsou to jen znásobený dvojčata." Stál tak, že se dotýkal Martina loktem, a byl rád, že se ho dotýká.
Setkat se z cizím člověkem není snadné. Dokonce i ten největší extrovert má při setkání s tím nejpokornějším neznámým určité obavy, i když si je neuvědomuje. Neudělá ze mě blázna? Nezničí mi mou představu o sobě samém? Nevetře se do mě a nezmění mě? Nebude jiný než já? Ano, určitě bude. To je právě to strašné: neznámo neznámého.
Po dvou letech na mrtvé planetě, hlavně po posledním půlroce, který prožili o samotě jako dvoučlenný tým, kdy se každý den viděli jen oni dva, je setkání s někým cizím dokonce ještě těžší, i když by mělo být vítané. Člověk odvykne změnám, ztratí kontakt a znovu v něm ožije strach, primitivní úzkost a staré obavy.
Klon, pět mužů a pět žen, zvládl za několik minut to, na co by jeden člověk potřeboval snad půlhodinu - pozdravili se s Pughem a Martinem, porozhlédli se po Libře, vyložili člun a připravili se na cestu. Když vešli do dómu, zaplnili prostor pod kopulí jako roj zlatých včel. Bzučeli a nevtíravě hlučeli, vytlačovali ticho ze všech koutů, oživovali všechny prostory medově nahnědlým hemžením lidské přítomnosti. Martina uváděl do rozpaků pohled na dívky s dlouhýma nohama a rukama, které se na něho - všechny tři současně - usmívaly. A usmívaly se o něco přívětivěji než chlapci, i když neméně zářivě sebejistě.
"Jsou zatraceně sebejistí," zabručel Owen Pugh na svého přítele, "to je to. Představ si, že jsi desetkrát sám sebou, že máš devět sekundantů pro každičkej pohyb, devět hlasů pro každý rozhodnutí. To bude nádhera!"
Jenže Martin už spal. I Chowové usnuli, všichni současně. Jejich tiché oddechování pronikalo do všech koutů dómu. Byli mladí a nechrápali, to chrápal Martin, z jehož nugátově zbarveného obličeje, matně ozářeného západem slunce, kolem něhož Libra obíhala, konečně zmizelo napětí. Pugh nastavil kopuli dómu tak, aby hvězdy nahlédly k nim dovnitř. Někde mezi nimi bylo i Slunce...
Hvězdy, ta obrovská zářivá společnost, klon nádhery. Pak usnul a zdálo se mu, že ho otřásajícími se komnatami pronásleduje jednoooký obr.
Někdo z klonu na ně šlápl. Probudili se, dívka se s odhalenými ňadry posadila, uzardělá a rozespalá. Jedna ze sester jí něco pošeptala. Dívka bleskla očima po Pughovi a zmizela ve spacím pytli. Z jiné strany se snesl zlostný pohled a ještě z jiné se ozval hlas: "Víte, zvykli jsme si na vlastní pokoj. Doufám, kapitáne Pughu, že vám to nevadí."
"Těší mě to," odpověděl Pugh zpola po pravdě. Pak se musel zvednout, oblečený jen ve spodkách, v nichž spával, a připadal si jako oškubaný kohout, celý bledý, poďobaný uhry a vychrtlý. Málokdy tolik záviděl Martinovi jeho celistvě hnědou pleť.
Spojené království přežilo údobí hladomorů dost dobře, ztratilo méně než polovinu populace, a to bylo nejúspěšnější přežití vůbec, dosažené díky přísné kontrole rozdělování potravin. Překupníci z černého trhu a chamtiví zlodějíčci se popravovali - každá špetka se uschovala a pak rozdělila. Zatímco v bohatších zemích převážnou většinu lidí zkosil hladomor a jen několika málo jedincům se vedlo velice dobře, v Británii jich zemřelo méně a dobře se nevedlo nikomu. Všichni vyhubli. Jejich synové byli vyhublí; jejich vnuci byli vychrtlí, nedorůstali do velké výšky, měli křehké kosti a byli náchylní k infekcím. Když se údělem civilizace stalo vystávání ve frontách, dokázali v nich Britové udržet pořádek, a proto nepřežili ti nejpřizpůsobivější, ale ti, kteří měli smysl pro spravedlnost. Owen Pugh měl malou, vyzáblou postavu. Nicméně byl zde.
Právě v tuto chvíli si však přál, aby zde nebyl.
Při snídani jeden z Johnů řekl: "Snad byste nás, kapitáne Pughu, mohl informovat..."
"Říkejte mi Owene."
"Owene, můžeme se pustit do práce podle rozpisu. Je v dole něco nového, jiného, než jste uvedl ve svém posledním hlášení? Před přistáním, když jsme ještě kroužili kolem planety V, jsme viděli vaše zprávy."
Martin mlčel, i když důl byl jeho objevem i projektem, a Pughovi nezbylo než se usilovně snažit. Promlouvat ke klonu nebylo nic snadného. Stejné tváře a na každé z nich stejný inteligentní výraz zájmu, navíc se k němu všichni nakláněli nad stolem v téměř stejném úhlu. A všichni současně přikyvovali.
Na kombinéze měl každý z nich nad znakem Těžebního sboru pásku se jménem - samozřejmě křestní jméno John a příjmení Chow, avšak prostřední jména se lišila. Podle nich se dali rozlišit muži: Alef, Kaph, Jod, Gimel a Samed; a rovněž ženy: Sade, Dalet, Zajin, Beth a Reš. Pugh se snažil ta jména používat, ale brzy toho nechal - někdy ani nedokázal říct, kdo z nich hovoří, protože všechny hlasy zněly stejně.
Martin si namazal topinku a kousl do ní, pak se zeptal: "Vy jste tým, že?"
"Jistě," odpověděli dva Johnové.
"Tedy tým! Dosud jsem nechápal smysl toho, o co tu kráčí. Kolik každý z vás ví o tom, co si myslí ostatní?"
"Přesně řečeno, vůbec nic," ozvala se jedna z dívek, Zajin. Ostatní ji souhlasně, majetnicky pozorovali. "Žádné mimosmyslové vnímání, nic tak fantastického. Ale uvažujeme stejně a jsme úplně stejně vybaveni. Když nám dáte stejný podnět, stejný problém, budeme pravděpodobně reagovat stejně a dospějeme k řešení za stejnou dobu. Zpravidla si ani nemusíme nic vysvětlovat. Jen zřídkakdy se nechápeme. To nám týmovou práci usnadňuje."
"Kristepane, to je něco," neudržel se Martin. "My jsme si s Pughem za prvních šest měsíců nerozuměli sedm hodin z deseti. Jako většina lidí. A co v krizových situacích? Když narazíte na neočekávaný problém, jste stejně dobří jako normál... jako tým, který mezi sebou nemá žádné takové vazby?"
"Statistika zatím ukazuje, že ano," odpověděla Zajin.
Klony zřejmě prodělávají výcvik, napadlo Pugha, musí je přece konfrontovat s problémy, musí nabýt jistotu a schopnost uvažovat. Všechno co slyšel, však znělo poněkud reklamně přibarveně a vyvolávalo to dojem odpovědí určených pro veřejnost.
"Nepraktikujeme brainstorming, protože náš tým netěží ze vzájemné soutěživosti rozdílně uvažujících mozků, ale na druhé straně máme nespornou výhodu v tom, že se klon vybírá z nejlepšího lidského materiálu, z jedinců, kteří mají nad 99% ideálního inteligenčního kvocientu a genetického složení alfa AA a tak dále. Jsme mnohem využitelnější než většina jednotlivců."
"A to desetinásobně. Kdo to je..., kdo vlastně byl John Chow?"
"Určitě génius," poznamenal zdvořile Pugh. O klonování se nezajímal tak dychtivě jako Martin, něco o něm věděl již z dřívějška.
"Byl to leonardovský typ," odpověděl Jod. "Biomatematik, také violoncellista a podmořský lovec, zajímal se o problematiku strukturálního inženýrství a tak dále. Zemřel dřív, než vypracoval své nejdůležitější teorie."
"Takže každý z vás představuje jinou složku jeho myšlení, jeho nadání?"
"Ne," potřásla hlavou Zajin a s ní souhlasně i několik ostatních. "Samozřejmě, že základní vybavení a sklony máme shodné, ale my jsme inženýři specializovaní na využití vzdálených planet. Příští klon může mít rozvinuty zas jiné aspekty základního vybavení. Je to jen otázka výcviku - genetická podstata je vždy stejná. Jsme John Chow, ale prodělali jsme jiný výcvik."
Martin se zatvářil, jako by utrpěl nervový otřes. "Kolik je vám let?"
"Třiadvacet."
"A říkáte, že zemřel mladý. Odebrali z něho zárodečné buňky předem nebo nějakým způsobem...?"
Slova se ujal Gimel: "Zahynul při leteckém neštěstí, když mu bylo čtyřiadvacet. Mozek zachránit nemohli, a proto odebrali některé střevní buňky a kultivovali je pro klonování. Rozmnožovací buňky se pro klonování nepoužívají, protože mají jen polovinu chromozomů. Střevní buňky se naštěstí snadno zbavují specializace a dají se přeprogramovat na celkový růst."
"Jablko nepadne daleko od stromu," řekl Martin statečně. "Ale jak je možné, že z některých jsou ženy...?"
Nyní se ozvala Beth: "Je snadné přeprogramovat polovinu klonovací masy na ženy. Stačí jen vymazat z poloviny buněk mužský gen a tím je vrátit k základní, tedy ženské formě. Opačný postup je náročnější - to se musí navěsit umělý chromozom Y. Proto klon pochází od mužů. Klony totiž nejlépe fungují, jsou-li složeny z obou pohlaví."
A znovu Gimel: "Tyto technické a funkční záležitosti jsou velice důkladně propracovány. Daňoví poplatníci chtějí za své peníze to nejlepší a klony samozřejmě nejsou nic levného. Když vezmete buněčnou manipulaci, inkubaci v N-gama placentě a udržování a výcvik pěstounských skupin, náklady na každého z nás vyjdou asi na tři miliony."
"A pokud jde o další generaci," řekl Martin stále ještě s přemáháním, "předpokládám, že... že se rozmnožujete sami."
"My ženy jsme sterilní," ozvala se Beth naprosto vyrovnaným hlasem. "Uvědomte si, že z naší původní buňky byl vymazán chromozom Y. Muži se křížit mohou, pokud chtějí, se schválenými ženami. Ale když budete chtít získat typ Johna Chowa, kolikrát budete potřebovat, stačí jen reklonovat buňky našeho klonu."
Martin se vzdal. Přikývl a kousl do vychladlé topinky.
"Tak takhle to s námi je," řekl jeden z Johnů a všem se změnila nálada tak rychle, jako změní hejno špačků jediným mávnutím křídel směr, aby následovalo svého vůdce, aniž lidské oko postřehne, kdo z nich tím vůdcem je.
Byli připraveni vyrazit. "Nepůjdeme se podívat do dolu? Pak vyložíme zařízení. Máme pár nových typů robotů, to vás určitě bude zajímat. Ano?"
I kdyby Pugh nebo Martin nesouhlasili, asi by to sotva vyslovili nahlas. Johni byli zdvořilí, ale jednotní. Jejich rozhodnutí měla svou váhu.
Pugh, velitel Základny Libra 2, propadl pochybnostem. Může dělat šéfa této desetičlenné skupině geniálních superbytostí? Když se před výstupem oblékali, přimkl se k Martinovi. Žádný z nich nepromluvil.
Po čtyřech v každém ze tří velkých tryskoletů vzlétli na sever od dómu nad špinavě kalnou, zvrásněnou pokožku planety, ozářenou svitem hvězd.
"Pustina," poznamenal někdo.
S Pughem a Martinem letěl jeden chlapec a jedna dívka. Pugh si říkal, zda to nejsou zrovna ti dva, kteří se dnes v noci dělili o jeden spací pytel. Určitě by jim nevadilo, kdyby se jich na to zeptal. Sex pro ně musí být něco tak samozřejmého jako dýchání. To vy dva jste dnes v noci dýchali spolu?
"Ano," řekl nahlas, "je to pustina."
"To je poprvé, co jsem venku, kromě výcviku na Měsíci." Dívka měla přece jen o něco vyšší a příjemnější hlas.
"Jak jste snášeli skok prostorem?"
"Chtěl jsem to zkusit na vlastní kůži, ale nadopovali nás." To řekl chlapec zamyšleně. Zdálo se, že jejich osobnosti jsou výraznější, když byli pohromadě jen dva. Nepotlačuje opakování jedince právě jeho osobnost?
"Nedělej si starosti," řekl Martin, který se věnoval řízení tryskoletu, "nemůžeš zažít neexistenci času, protože nic takového není."
"Jen bych to jednou rád zkusil," vysvětloval chlapec. "Abychom věděli."
Vrcholky Merionethu na východě vypadaly ve světle hvězd jako malomocné. Z jednoho z kráteru se k západu vinul chochol mrznoucího plynu. Tryskolet zamířil k zemi. Na okamžik se chlapec a dívka objali, jako by chtěli jeden chránit druhého. Jsme jedné krve, ty i já, napadlo Pugha, ale doslova, nikoli obrazně. Jaké to asi je, když je člověk někomu tak blízký? Když se vždy dočká odpovědi na každou otázku, když se nikdy netrápí pocitem osamělosti? Když miluje svého bližního jako sebe sama? Tím se řeší ten starodávný problém. Bližní je jako já a láska je dokonalá.
A už tu byla Pekelná tlama, důl. Pugh byl geologem a Martin dělal technika a kartografa. Ale když Martin při průzkumu Libry objevil uranový důl, dostal plnou Pughovu důvěru, včetně odhadu vydatnosti rudy a naplánování těžebních prací.
Tyhle děti byly vyslány ze Země několik let před tím, než na ni dorazila Martinova hlášení, a proto nevěděly, jaká práce je čeká, dokud se sem nedostaly. Těžební sbor vysílá své týmy pravidelně a naslepo, tak jako pampeliška rozhazuje svá semena, protože se dá předpokládat, že se pro ně vždycky nějaká práce najde - když ne na Libře nebo nejbližší planetě, tak na jiné, o níž se dosud neví. Vláda potřebovala uran příliš naléhavě, než aby čekala, až se k ní skrze světelné roky dostanou nějaké zprávy. Tenhle materiál je jako zlato - prastarý, ale nezbytný a vyplatí se vyvážit jej lidmi, pomyslel si Pugh trpce, když se díval, jak vysocí mladí muži a ženy vcházejí pod mihotavým třpytem hvězd jeden po druhém do tmavého jícnu dolu, pro který Martin vymyslel jméno Pekelná tlama.
Vstoupili dovnitř a jejich automaticky řízené čelní svítilny se rozzářily. Na vlhkých vrásčitých stěnách se míhalo dvanáct světelných odlesků. Pugh uslyšel, jak Martinův měřič radiace zapípal.
"Tady je ta díra," informoval je Martinův hlas vysílačkou a přehlušil pípání i mrtvé ticho, které je obklopovalo. "Jsme v boční průrvě - před námi je hlavní kolmý průduch." Tmavý jícen se před nimi doširoka otevíral, světlo svítilen na jeho protější konec nedosáhlo. "Zdá se, že k vulkanické činnosti zde došlo naposledy před několika tisíci lety. Nejbližší vyhaslý kráter je asi pětadvacet kilometrů odtud východním směrem, v Příkopu. Tenhle prostor je seizmicky stejně nebezpečný jako celá okolní oblast. Silné svrchní čedičové vrstvy z vychladlého magmatu udrží všechny spodní struktury přinejmenším tak dlouho, dokud zůstanou samy stabilní. Hlavní žíla leží v hloubce šestatřiceti metrů a formou pěti bublinových výronů se táhne na severovýchod. Je to žíla kvalitní jako potrubí napěchované vysoce kvalitní rudou. Přečetli jste si, kolik má procent, ne? Těžba taky nebude problém. Postačí, když ty bubliny vytáhnete nahoru."
"Zvednout pokličku a nechat je, aby samy vypluly." Potlačovaný smích. Hlasy začaly rozmlouvat, ale všechny zněly stejně, z rádia ve skafandru se nedalo určit, odkud přicházejí: "Všechno to rovnou otevřít. - Takhle to bude bezpečnější. - Ale je tady pevná čedičová střecha. Jak silná, deset metrů? - Podle zprávy tři až dvacet. - Na celém úseku vyhodit kvalitní rudu. - Využít téhle přístupové cesty, trochu ji srovnat a položit kluznou dráhu pro roboty. - Dopravit sem vrtáky. - Máme dost materiálu na výztuže?"
"Martine, jaký je váš odhad, kolik se tady dá vytěžit?"
"Řekněme něco mezi pěti a osmi milióny kilogramů."
"Transportní loď přistane za deset pozemských měsíců. - Před dopravou se to musí zahustit. - Ne, NAFAL už nebude mít problémy s hmotností, nezapomeň, že minulé úterý to bylo šestnáct let, co jsme opustili Zemi. - Jasně, odvezou všechno, co se vytěží, a vyčistí to na oběžné dráze."
"Spustíme se dolů, Martine?"
"Jen lezte, já tam už byl."
První z nich - Alef, což hebrejsky znamená vůdce - sjel po žebříku dolů, ostatní ho následovali. Pugh s Martinem zůstali stát u okraje jámy. Pugh přeladil interkom, aby měl spojení jen s Martinem, a všiml si, že Martin udělal totéž. Unavovalo je poslouchat, jak jedna osoba přemýšlí deseti hlasy - nebo to jeden hlas vyslovoval myšlenky deseti mozků?
"Tlustý střevo," poznamenal Pugh, když shlížel do černého jícnu na žilnaté stěny poseté bradavicemi, na nichž se zachytávaly zbloudilé paprsky svítilen. "Břicho. Zatraceně obrovský nacpaný vnitřnosti."
Martinův měřič pípal jako ztracené kuře. Stáli uvnitř epileptické planety, dýchali kyslík z nádrží a na sobě měli skafandry, které nepropouštěly žíravé látky ani škodlivou radiaci, které odolávaly teplotám do dvou set stupňů, měly vysokou pevnost vůči natržení a co nejdokonaleji, jak jen to šlo, chránily svůj zranitelný, měkký obsah.
"Po příštím skoku," řekl Martin, "bych rád našel planetu, kde nebude vůbec nic, co by se dalo využít."
"Tohle jsi našel ty."
"Příště mě zapomeň doma."
Pugha to potěšilo. Doufal, že s ním Martin bude chtít pracovat i v budoucnu, ale neměl ve zvyku o svých pocitech hovořit, proto váhal zeptat se ho přímo. "Pokusím se," řekl.
"Nenávidím to tady. Jeskyně mám sice rád, ale jen když je mohu prolízat. Tahle je však pěkně svinská. Nemůžeš se ani spustit až na dno - i když si myslím, že tahle parta to možná zvládne. Jsou to machři."
"Je to přece vlna budoucnosti... nebo něco takovýho," zabručel Pugh.
Vlna budoucnosti vyšplíchla po žebříku nahoru, spláchla Martina ke vchodu a zaplavila ho hlasy: "Máme dost materiálu na výztuže? - Když přestavíme jeden z extraktorů na fixátor, pak ano. - Nebude stačit miniaturní exploze? Kaph může sílu výbuchu spočítat..."
Pugh znovu přepnul interkom, aby je slyšel. Díval se na ně, jak ze svých neúnavných mozků chrlí nepřebernou spoustu myšlenek, a na Martina, jak mezi nimi beze slova stojí, na Pekelnou tlamu i na vrásčitou planinu.
"Domluveno! Co na tenhle předběžný plán říkáte, Martine?"
"Je to vaše dítě," řekl Martin.
Dva z příslušníků klonu zůstávali pod kopulí dómu a zabývali se výpočty a administrativou, často však vyjížděli na kluzáku do dolu, kde prováděli měřením a zkoušky. Byli to matematici klonu, Zajin a Kaph. Matematickou přípravu prodělali všichni, avšak jen oni dva v ní pokračovali od jedenadvaceti do třiadvaceti, vysvětlila Zajin, zatímco ostatní se specializovali v jiných oborech: geologii, hornictví, strojírenství, elektronice, nástrojové robotice, aplikované jaderné fyzice a tak dále. "Kaph i já cítíme," svěřila se, "že jsme z klonu nejblíže tomu, čím vlastně byl John Chow během svého osamělého individuálního života. Byl sice především biomatematikem, ale v tom žádného z nás na jeho úroveň nedotáhli."
"Potřebovali nás především pro tento obor," řekl Kaph tónem zaníceného vlastence, jak se občas celý klon projevoval.
Pugh i Martin brzy dokázali rozpoznat tuto dvojici od ostatních: Zajin podle osobitého projevu, Kapha jen podle jiného odstínu nehtu na levém prsteníčku, k němuž přišel, když v šesti letech špatně mířil kladivem. Podobných fyziologických i psychických rozdílů mezi nimi existovalo určitě víc. Příroda sice mohla být identická, ale výchova nikoli. Avšak najít ty drobné rozdíly bylo obtížné, o to obtížnější, že s Martinem a Pughem v pravém smyslu slova nekomunikovali. Žertovali s nimi, byli k nim zdvořilí, dobře s nimi vycházeli, ale nic jim nedávali. Nebylo však nic, nač by si člověk mohl stěžovat - byli velice příjemní a projevovali patřičnou dávku standardního amerického přátelství.
"Vy pocházíte z Irska, Owene?"
"Nikdo nepochází z Irska, Zajin."
"Existuje spousta amerických Irů."
"Jistě. Jenže to už nejsou Irové. Podle mých posledních informací jich je na celém ostrově jen pár tisíc. Nepodrobili se regulaci porodnosti, takže jim došly potraviny. Po třetím hladomoru zbyli z Irů pouze kněží, pro které - nebo alespoň pro většinu z nich - platí celibát." Zajin a Kaph se škrobeně usmáli. Neměli žádnou zkušenost ani s bigotností, ani s ironií.
"A etnicky jste co?" zeptal se Kaph.
"Velšan," odpověděl Pugh.
"A řeč, kterou s Martinem mluvíte, je velština?"
Do toho ti nic není, pomyslel si Pugh, ale nahlas pronesl: "Ne, to je Martinův dialekt, nikoli můj. Je to argentinština, pochází ze španělštiny."
"Naučili jste se ji, abyste se mohli soukromě domlouvat?"
"Před kým potřebujeme soukromí? To si jen člověk občas potřebuje popřát potěšení mluvit mateřštinou."
"Naší mateřštinou je angličtina," řekl Kaph lhostejně. Koneckonců, proč by měl projevovat zájem a účast? To je přece něco, co dáváme, protože to sami potřebujeme dostat zpátky.
"Je ta vaše země Velš něčím zajímavá?" zeptala se Zajin.
"Wales? Ano, Wales je zajímavý."
Pugh zapnul stroj na řezání kamene, který interferenčním šumem překazil další konverzaci, a když se stroj rozběhl, otočil se k nim zády a vydatně si velšsky ulevil.
Navečer se uchýlil k argentinskému dialektu, aby mohl s Martinem mluvit soukromě. "Pářej se ve stejnejch dvojicích, nebo se každou noc střídají?"
Martin vypadal překvapeně. Na okamžik se mu na tváři mihlo něco nezvykle cudného. Ale ten výraz rázem zmizel. Zaujalo ho, co Pugh řekl. "Myslím, že je to náhodný."
"Nešeptej, kamaráde, to nevypadá slušně. Myslím si, že se střídají. Že by podle nějakýho rozpisu?"
"Aby nikoho nevynechávali."
Martin se nestydatě rozesmál, pak smích potlačil. "A co my? Nás nevynechávají?"
"To je ani nenapadne."
"A co když jedný z těch holek udělám návrh?"
"Řekne to ostatním a rozhodnou se jako skupina."
"Já nejsem žádnej kanec," rozohnil se Martin a jeho snědý obličej ještě víc potemněl. "Nedovolím, aby mě posuzovali..."
"Jen klid, machismo," přerušil ho Pugh. "Ty to skutečně chceš některý z nich navrhnout?"
Martin nakvašeně pokrčil rameny. "Jen ať si zůstanou u svýho krvesmilstva."
"Je to krvesmilstvo nebo spíš masturbace?"
"To je mi fuk, pokud to dělaj tak, abych o tom nevěděl."
Počáteční snahy klonu chovat se zdrženlivě brzy ustaly, protože je k tomu nenutila žádná nezbytnost, ani vědomí přítomnosti někoho cizího. Pugh s Martinem byli každý den stále více zaplavováni neustávajícími citovými, sexuálními i duševními výlevy - zaplavováni, avšak opomíjeni.
"Ještě zbývají dva měsíce," poznamenal Martin jednoho večera.
"Zbývají na co?" utrhl se Pugh. Poslední dobou byl čím nedůtklivější a Martinovo chování mu šlo na nervy.
"Než si odpočineme."
Pugh si uvědomil, že už za šedesát dní se má zbytek jejich posádky vrátit z průzkumu ostatních planet soustavy.
"Zaškrtáváš si dny v kalendáři?" naježil se.
"Dej se dohromady, Owene."
"Co tím chceš říct?"
"To, co říkám."
Najednou k sobě pocítili jen opovržení a odpor. S tím se rozešli.
Martin se skláněl pod rozzářenými světly a kreslil jednu ze svých elegantních mistrovských map - tentokrát to byla mapa znázorňující celou Libru, celou její rakovinou poznamenanou tvář. Kromě něho pod kopulí nikdo nebyl - zešeřelý dóm vypadal prázdně jako v době, než přiletěl klon.
"Kde je naše zlatá tlupa?"
Martin zabručel, že neví, a dál se věnoval příčnému šrafování. Pak se napřímil, podíval se do slunce, které nanicovatě trčelo nad východní plání jako velká rudá ropucha, a potom na hodinky, které ukazovaly 18:45. "Dneska se to tady párkrát hezky otřáslo," utrousil a vrátil se ke své mapě. "Cítils je taky? Tady popadala spousta beden... Jo, a mrkni se na seizmograf."
Jehla zanechala na válci stopu jak po taneční křeči, ani na okamžik si nedopřála oddychu. Za odpoledne zaznamenal přístroj pět otřesů velké síly a jehla dvakrát dokonce vyskočila mimo rozsah. Z počítače napojeného na seizmograf vypadl proužek se záznamem: Epicentrum 61' S - 42' 4" V.
"Tentokrát to nebylo v Příkopu."
"Připadalo mi, že je to cítit jinak než obvykle, Owene. Ostřeji."
"Na Základně Libra 1 jsem dokázal ležet celou noc bez usnutí a vnímat, jak zem poskakuje. Zvláštní, na co si člověk zvykne."
"Zcvokl bys, kdyby sis nezvykl. Co je k večeři?"
"Myslel jsem, že něco ukuchtíš."
"Čekal jsem na klon."
S pocity zneužívaného mučedníka vytáhl Pugh tucet krabic instatního jídla, dvě z nich zasunul do rychloohřívače a zas je za okamžik vyndal. "Tak tady je večeře."
"Napadlo mě," ozval se Martin od stolu, "co kdyby se některý klon sám klonoval. Nelegálně. Udělal si tisíc duplikátů - deset tisíc. Celou armádu. Pak by klidně mohl urvat moc, že jo?"
"Jenže na kolik miliónů by taková várka přišla? Umělá placenta a vůbec všecko. To by se nedalo utajit. Museli by mít celou planetu sami pro sebe. Tenkrát, než přišly hladomory a na Zemi ještě existovaly národní vlády, se takový řeči vedly: klonujte nejlepší vojáky, nadělejte jich celý pluky. Ale než to mohli spustit, došly jim potraviny."
Povídali si docela přátelsky, jak bývali zvyklí.
"Je to zvláštní," poznamenal Martin, aniž přestal jíst. "Dneska ráno vypadli hodně brzy, že jo?"
"Všichni kromě Kapha a Zajin. Mysleli, že dneska vytáhnou první dávku. O co jde?"
"Že se nevrátili na oběd."
"Hlady neumřou, neměj péči."
"Vypadli už v sedm."
"No a co?" Pak si Pugh uvědomil, že láhve se stlačeným vzduchem obsahují zásobu na osm hodin.
"Kaph a Zajin jim možná vzali náhradní nádrže, když odcházeli. Nebo jich tam mají celou hromadu."
"Měli, ale přinesli je zpátky, aby je znovu naplnili." Martin ukázal na jeden ze stohů, které rozdělovaly dóm na místnosti a chodbičky.
"V každém skafandru je poplašný zařízení."
"Není to ale automat."
Pugh byl unavený a měl hlad. "Jen si sedni, kamaráde, a dlabej. Však se o sebe dovedou postarat."
Martin se posadil, ale do jídla se nepustil. "Byl to obrovskej otřes, Owene. Ten první. Tak silnej, že jsem se vyděsil."
Po chvíli mlčení Pugh vzdychl a řekl: "Tak jo."
Bez nadšení vytáhli dvoumístný kluzák, který měli vyhrazený pro sebe, a zamířili na sever. Dlouhé svítání pokrylo celé okolí jedovatou červenou želatinou. Horizontálně se táhnoucí stíny ztěžovaly vidění, stavěly před nimi stěny z falešného železa, a když jimi hladce pronikli, proměnily rozsáhlou, mělkou dolinu za Pekelnou tlamou v obrovské jezero plné krvavé vody. Kolem vstupu do tunelu vyrostla džungle z jeřábů, kabelů, servisních a hloubicích strojů, robovozů, skluzů a řídicích kabin, vše nakupené bez ladu a skladu a trčící do rudého světla.
Martin seskočil z kluzáku a rozběhl se k dolu - ale hned se vrátil k Pughovi. "Proboha, Owene, spadlo to," vydechl.
Pugh vstoupil do tunelu, aby se přesvědčil na vlastní oči - pět metrů za vstupem končil tunel nablýskanou, vlhkou černou stěnou. Stěna byla vystavena účinku atmosféry teprve krátce, vypadala organicky, jako tkáň nějakých vnitřností. Vstup do tunelu, kvůli dvojkolejné trati pro robovozy rozšířený odstřelem, vypadal nezměněně, ale pak si Pugh povšiml, že ve stěnách jsou tisíce drobných pavučinových prasklin. Zem pokrývala jakási slizovitá kapalina.
"Byli uvnitř," řekl Martin.
"Třeba ještě jsou. Určitě měli nádrže se vzduchem navíc..."
"Hele, Owene, koukni se na tu čedičovou desku na stropě. Nevidíš, co otřes udělal? Jen se koukni!"
Nevysoký pahrbek terénu, který tvořil strop jeskyně, dosud vytvářel ten neskutečný dojem optického klamu, avšak obráceně: propadl se, stala se z něj široká prohlubeň. A když do ní Pugh vstoupil, spatřil, že je rovněž popraskaná spoustou drobných trhlinek, z nichž stoupal bělavý dým, takže vznikal dojem, že sluneční paprsky jsou nadnášeny výpary toho kalně rudého jezera.
"Důl za to nemůže. Nikdo to nezavinil!"
Pugh se rychle vrátil k Martinovi. "Ne, nikdo to nezavinil, Martine. Přece nemohli být uvnitř všichni současně?"
Martin se vypravil za ním. Prohlížel poškozené stroje, nejdříve zběžně, pak podrobněji. A potom našel kluzák. Uvízl bokem v prohlubni s koloidním prachem. V kluzáku byly dvě postavy. Jedna byla napůl utopena v prachu, avšak číselníky skafandru ukazovaly normální funkce. Druhá visela v popruzích ven, skafandr měla na přeražených nohou roztržený a tělo zmrzlé na kámen. Nikoho dalšího nenašli.
Jak nařizovaly předpisy a jak bylo zvykem, mrtvé tělo okamžitě spálili laserovými pistolemi, které sice podle předpisu stále nosili, ale nikdy nepoužívali. Pugh s vědomím, že se mu udělá co nejdříve špatně, dovlekl toho, který přežil, do jejich dvoumístného kluzáku a poslal s ním Martina. Pak se vyzvracel, pečlivě vypláchl zvratky ze skafandru, a když našel nepoškozený čtyřsedadlový kluzák, vydal se za Martinem. Chvěl se, jako by mu chlad Libry pronikl až na kůži.
Pugh přinesl dvě láhve potravinového koncentrátu a dvě skleničky lihoviny. "Napij se," řekl. Martin poslechl, ale lihovinu zapil tonikem. Posadili se na bedny vedle Kaphova lůžka a usrkávali ze skleniček.
Kaph ležel bez hnutí. Tvář měl jako z včelího vosku, lesklé černé vlasy mu spadaly až na ramena. Křečovitě rozevíral rty a slabě a přerývavě dýchal.
"To musel být ten první otřes, ten silnej," začal Martin. "Musel posunout do stran celou strukturu, a ta se pak propadla sama. V okolních horninách jsou určitě nějaký plynový vrstvy, jako v jednatřicátým kvadrantu. Ale vůbec nic neukazovalo na..."
V té chvíli se jim svět zhoupl pod nohama. Věci poskakovaly a řinčely, hopsaly a tančily a posmívaly se.
"Ve dvě odpoledne to bylo zrovna takový," ozval se uprostřed všech těch trosek v Martinově rozechvělém hlase Rozum. Ale když vřava utichla a věci přestaly tančit, Nerozum hlasitě vykřikl strachy.
Pugh přeskočil rozlitou lihovinu a přitiskl Kapha na lůžko, ale svalnaté tělo ho odhodilo. Pak Martin sevřel Kaphovi ramena. Kaph křičel, rval se a dusil - obličej mu potemněl. "Kyslík!" vykřikl Pugh a rukou, vedenou jakýmsi neomylným instinktem, nahmátl v ledničce správnou injekční stříkačku. Zatímco Martin přidržoval Kaphovi masku na obličeji, zabodl Pugh jehlu na správné místo do bludného nervu a vrátil Kapha životu.
"Nevěděl jsem, že ovládáš takový kejkle," vydechl ztěžka Martin.
"Lazarův vpich. Můj táta byl doktor. Někdy ale nefunguje," zabručel Pugh. "Dal bych si ten drink, co se mi vylil. Skončilo už to zemětřesení? Já to nepoznám."
"To se netřeseš jen ty. Ozývají se sekundární otřesy."
"Proč se dusil?"
"To nevím Owene. Koukni se do příručky."
Kaph už dýchal normálně a vrátila se mu zdravá barva, jen rty měl dosud tmavší. Nalili si nové sklenky na odvahu a s lékařskou příručkou se k němu opět posadili.
"Pod heslem Šok a Otřes mozku tu o dušení nic nepíšou. Měl na sobě skafandr, proto se nemohl nadýchat nějakýho svinstva. Nevím. Víc se nedozvíme ani z Domácího herbáře báby kořenářky... Hemoroidy... Fuj!" Pugh odhodil příručku na bednu sloužící jako stůl. Kniha nedopadla, kam měla, protože Pugh nebo bedna byli dosud rozechvění.
"Proč nesignalizoval?"
"Cože?"
"Těch osm v dole na to nemělo čas. Ale on a ta holka byli venku. Možná že ona byla u vstupu do tunelu, kde ji zastihl první sesuv. On musel být někde venku, možná v některý ovládací kabině. Rozběhl se k ní, vytáhl ji a připoutal do kluzáku, nejspíš chtěl hned letět domů. Ale za celou dobu nestiskl poplašnej knoflík. Proč?"
"Něco ho přece praštilo do hlavy! Pochybuju, že si vůbec uvědomil, že ta holka je mrtvá. Nebyl při smyslech. Ale i kdyby byl, nevím, jestli by ho napadlo volat zrovna nás. O pomoc se přece obraceli jen na sebe."
Martinův obličej připomínal indiánskou masku. V koutcích úst měl hluboké rýhy, oči jako uhel. "To je to. Jak mu asi bylo... Když začaly ty otřesy, byl sám, venku..."
Jako ve snaze odpovědět Kaph pronikavě vykřikl - vztyčil se a sklouzl z lůžka. Pěstí srazil Pugha, vrávoravě se dopotácel k hromadě beden a klesl k zemi; rty měl promodralé a bělmo očí vypoulené. Martin ho dovlekl zpátky na lůžko a dal mu dávku kyslíku. Pak si klekl vedle Pugha, který se právě zvedal do sedu, otřel mu rozbitou tvář.
"Owene, jsi v pořádku? Bude to dobrý, Owene?"
"Asi jo," odsekl Pugh. "Proč mi dřeš ksicht?"
Martin odhodil útržek pásky z počítače, nyní potřísněný krví. "Myslel jsem, že je to ručník. Tady o tu bednu sis rozsekl tvář."
"Dostal se z toho?"
"Zdá se, že jo."
Upírali oči na strnule ležícího Kapha. Za pootevřenými tmavými rty se mu bělela linka zubů.
"Vypadá to na epilepsii. Třeba má poškozenej mozek."
"Co ho nadávkovat až po uši meprobamatem?"
Pugh potřásl hlavou. "Nevím, co bylo v tý injekci proti šoku. Abysme ho nepředávkovali."
"Možná že se z toho vyspí."
"To bych rád udělal sám. Kvůli němu a zemětřesení se sotva udržím na nohách."
"Dostals pěkně zabrat. Jen jdi, já ještě chvilku posedím."
Pugh si vyčistil poraněný obličej, stáhl si košili - a zarazil se. "Neměli bysme ještě něco dělat? Pokusit se...?"
"Všichni jsou mrtví," pronesl Martin důrazně.
Pugh si lehl na spací pytel, avšak již o několik okamžiků později ho probudil odporně sykavý zvuk člověka zápolícího o život. Vrávoravě se zvedl, nahmátl injekční stříkačku a pokusil se ji zabodnout do správného místa, třikrát za sebou, ale neuspěl. Začal Kaphovi masírovat srdce. "Z úst do úst!" řekl a Martin poslechl. Konečně se Kaph chrčivě nadechl. Srdce mu tlouklo pravidelně, stažené svaly se začaly uvolňovat.
"Jak dlouho jsem spal?"
"Půl hodiny."
Zvedli se, upocení. Země se otřásla, kopule se prohnula a dóm se rozkymácel. Libra jim znovu předvedla tu svoji odpornou polkou, ten svůj tanec smrti. I když slunce stoupalo, zdálo se, že se zvětšuje a rudne; v řídké atmosféře planety se zřejmě rozvířil prach a promíchal plyn.
"Co mu je, Owene?"
"Myslím, že umírá s ostatními."
"S ostatními...? Ale oni už jsou po smrti."
"Devět z nich. Jsou mrtví, zřejmě se udusili. Všichni ale byli jeho součástí a on jejich. Zemřeli, a on teď umírá s nimi, s jedním po druhém."
"Pro lásku boží," neudržel se Martin.
Další záchvat proběhl téměř stejně. Popáté to bylo horší, protože Kaph bojoval a zuřil, pokoušel se promluvit, ale nedostal ze sebe ani hlásku, jako by měl ústa zavřená kamenem nebo jílem. Poté útoky zeslábly, ale Kaph také. Osmý záchvat přišel ve čtyři třicet. Pugh a Martin až do pěti třiceti dělali, co mohli, aby udrželi život v těle, které se nebránilo sevření náruče smrti. Udrželi ho sice naživu, avšak Martin prohlásil: "Ten příští ho dorazí." A to se také téměř stalo, nebýt toho, že Pugh vydechoval svůj dech do Kaphových netečných plic, dokud sám neomdlel.
Když se probral, kopule zvenčí nepropouštěla žádné světlo a uvnitř se nesvítilo. Zaposlouchal se a rozeznal oddechování dvou spících lidí. Pak znovu usnul a vzbudil ho až hlad.
Kaph se konečně probudil. Martin k němu přistoupil: "Jak ti je, chlapče?" Žádná odpověď.
Pugh zaujal Martinovo místo a zahleděl se do prázdných hnědých očí, které na něj sice hleděly, ale neviděly. Odvrátil se stejně rychle jako Martin. Ohřál potravinový koncentrát a přinesl ho Kaphovi. "Vezmi si, pij."
Viděl, jak se svaly Kaphova hrdla napnuly. "Nechte mě umřít," řekl mladík.
"Ty neumíráš."
"Z devíti desetin jsem mrtvý," pronesl Kaph zřetelně a pečlivě. "Nezbylo ze mě dost, abych mohl zůstat naživu."
Ta slova zněla natolik přesvědčivě, že Pugh měl co dělat, aby jim sám nepodlehl. "Ne," řekl rozhodně. "To oni jsou mrtví, ti ostatní. Tví bratři a sestry. Ale ty nejsi oni a žiješ. Jsi John Chow. Svůj život máš ve svých rukou."
Mladík nehybně ležel a upíral oči do tmy, která tam nebyla.
Rádio zakašlalo a promluvilo: průzkumná výprava volala z lodě. "Přistaneme na Libře za pět týdnů, Owene. Upřesňuji, že za třicet čtyři pozemských dnů a devět hodin od této chvíle. Co se u vás zatím děje?"
"Je to špatný, šéfe. Těžební tým zahynul, všichni, až na jednoho. Pod zemí. Zemětřesení. Před šesti dny."
V rádiu se ozval praskot, ta píseň hvězd. V tuto chvíli se loď nacházela na oběžné dráze kolem planety II. Časová prodleva činila šestnáct sekund pro každý z obou směrů.
"Všichni zahynuli? Kromě jednoho zahynuli? Ty a Martin jste v pořádku?"
"My jsme v pořádku, šéfe."
Dvaatřicet sekund.
"Vrabčák nám tu nechal další těžební tým. Mohu je místo do kvadrantu sedm nasadit na projekt Pekelná tlama. To domluvíme, až přistaneme. Ty a Martin si potom v každém případě odpočinete. Teď se držte. Ještě něco?"
"Už nic."
Dvaatřicet sekund.
"Dobrá. Sbohem, Owene."
Kaph to všechno slyšel. Později mu Pugh řekl: "Šéf tě možná požádá, abys tady zůstal s dalším těžebním týmem. Už to tady znáš." Chtěl mladíka jen varovat. Kaph neodpověděl. Od chvíle, co prohlásil, že z něho nezůstalo dost k životu, nepronesl jediné slovo.
"Owene," řekl Martin do vysílačky skafandru. "On se pomátl, je nepříčetnej. Cvok."
"Na člověka, který devětkrát umřel, si vede docela dobře."
"Dobře? Dobře jako vypnutej android, jo? Jedinej z pocitů, co mu zbyl, je nenávist. Koukni se mu do oči."
"To není nenávist, Martine. Poslyš, je fakt, že je v jistým smyslu mrtvej. Nedovedu si představit, co cítí. Ale nenávist to není. Ani nás nevidí. Jako kdyby tu byla moc velká tma."
"Ve tmě už bylo podříznutejch krků! Nenávidí nás, protože nejsme Alef a Jod a Zajin a -"
"Třeba. Ale já myslím, že si připadá sám. Nevidí nás, ani neslyší, tak je to. Nikdy nemusel nikoho jinýho chápat. Nikdy dřív nebyl sám. Celej život mu stačilo jeho devět vlastních já, s kterýma si rozuměl. Neví, jaký to je existovat sám. Musí se to naučit. Dej mu čas."
Martin ztěžka zavrtěl hlavou. "Pomátl se," trval na svém. "Hlavně nezapomeň, že ti může jednou rukou zlomit vaz, když jsi s ním sám."
"To může," usmál se Pugh s jizvou na tváři.
Stáli před vzduchovým uzávěrem kopule a programovali jeden ze servisních strojů k opravě tahače. Na Kapha, který seděl uvnitř dómu jako moucha v jantaru, bylo dobře vidět.
"Hoď mi to těsnění. Proč si myslíš, že je mu už trochu líp?"
"Má silnou osobnost, o tom žádná."
"Silnou? Zmrzačenou! Devět desetin z něho nežije, jak sám prohlásil."
"Ale není mrtvej. Je to živej člověk: John Kaph Chow. Měl jenom moc zvláštní výchovu. Ale každej kluk se nakonec musí trhnout od rodiny. On to dokáže."
"To nechápu."
"Přemýšlej trošku! Na co to klonování je? Aby vylepšilo lidskou rasu. Jde to s náma z kopce. Vezmi mě. Ve srovnání s tímhle Johnem mám poloviční IQ. A přesto mě vzali, když jsem se dobrovolně přihlásil do služby k Dálkovému výzkumu, protože mě potřebovali; dali mi umělou plíci a spravili mi krátkozrakost. Kdyby bylo dost zdravých chlapů, vzali by krátkozrakýho Velšana s jednou odrovnanou plící?"
"Nevěděl jsem, že máš umělou plíci."
"Jo, mám. Ale ne plechovou. Lidskou, vypěstovanou v nádrži ze zbytku kdovíkoho - klonovanou, dá se říct. Takhle se dělají náhradní orgány - myšlenkově je to stejný jako klonování, ale místo celejch lidí je to jen kousek. Chci tím ale říct, že takovejch, jako já, je dneska až moc, zatímco takovejch, jako byl John Chow, dost není. Pokoušejí se zvednout úroveň lidskýho genetickýho fondu, z kterýho skoro nic po té populační katastrofě nezbylo. Takže jestli někoho klonujou, pak jen silnýho a chytrýho člověka. A je to jen logický, o tom žádná."
Martin něco zabručel; servisní stroj začal vrnět.
Kaph jedl jen málo. Polykání mu dělalo potíže, dusil se, po několika soustech se vždy vzdal. Zhubl o osm až deset kilogramů. Asi po třech týdnech se mu však chuť k jídlu vrátila a jednoho dne si začal prohlížet věci, které patřily klonu - spací pytle, výzbroj a písemnosti - a které Pugh pečlivě srovnal do hromádek mezi bednami na vzdáleném konci. Kaph všechno roztřídil, zničil kupu papírů a zbytečností, zbývající věci svázal do malého balíčku. Pak znovu upadl do svého částečně pohyblivého kómatu.
O dva dny později promluvil. Pugh se právě snažil opravit kolísání zvuku v přehrávači, ale bez úspěchu, a Martin odletěl s tryskoletem, aby překontroloval mapy Pamp. "Zatracenej krám!" ulevil si Pugh.
Kaph se zeptal bezbarvým hlasem: "Nechcete, abych se na to podíval?"
Pugh vyskočil, pak se ovládl a podal mu přehrávač. Mladík ho rozebral, pak zase složil a položil na stůl.
"Dej tam pásek," prohodil Pugh záměrně nedbale a dál něco kutil na vedlejším stole.
Kaph založil nejbližší pásek, nějaký chorál, a lehl si na lůžko. Zvuk stovek lidských hlasů zpívajících současně se linul celým dómem. Kaph nehybně ležel se strnulým výrazem na tváři.
V následujících dnech se ujal některých běžných prací, aniž ho k tomu někdo vyzval. Nedělal však nic, co vyžadovalo vlastní iniciativu, teprve když mu řekli, aby udělal to či ono, zareagoval a provedl to.
"Vede si dobře," pochvaloval si Pugh argentinským dialektem.
"Nevede. Stává se z něho stroj. Dělá to, na co je naprogramovanej. Je na tom hůř, než kdyby nefungoval vůbec. Už to není člověk."
Pugh si povzdechl. "No jo, tak dobrou noc," řekl anglicky. "Dobrou noc, Kaphe."
"Dobrou," řekl Martin.
Kaph neřekl nic.
Následujícího rána při snídani se Kaph natáhl přes Martinův talíř, aby si vzal topinku.
"Proč nic neřekneš?" nadsedl Martin, ale podráždění očividně potlačil. "Můžu ti ji podat."
"Dosáhnu na ni sám," odpověděl Kaph bezbarvě.
"Jasně, ale pochop, že požádat někoho, aby ti něco podal, nebo popřát dobrou noc nebo pozdravit sice není důležité, ale je to stejné, jako když se tě někdo na něco zeptá; mohl bys odpovědět..."
Mladík se netečně díval směrem, kde Martin seděl, ale vypadalo to, že člověka, na kterého hledí, dost dobře nevidí. "Proč bych měl odpovídat?"
"Protože ti někdo něco říká."
"A proč?"
Martin pokrčil rameny a rozesmál se. Pugh vyskočil a zapnul drtič. O něco později řekl: "Prosím tě, Martine, nech toho."
"V malých odloučených posádkách je moc důležitý, jak se kdo chová, když už lidi musí pracovat spolu. O tom ho poučili, ve vzdáleným kosmu to ví kdekdo. Tak proč se tomu schválně vyhýbá?"
"Říkáš sám sobě dobrou noc?"
"Cože?"
"Nechápeš, že Kaph nikdy neznal nikoho jiného než sebe?"
Martin se zadumal a pak vybuchl: "Potom ale je celý to klonování na houby! Neuspěje. Co pro nás tahle horda duplikovanejch géniů může udělat, když ani neví, že existujeme?"
Pugh příkývl. "Asi by bylo moudřejší oddělovat příslušníky jednoho klonu od sebe a vychovávat je s ostatníma lidma. Jenže takhle je to zase báječnej tým."
"Určitě? Ne, nemyslím. Kdyby se tahle parta skládala z deseti průměrnejch, nevýkonnejch planetárních inženýrů, byli by všichni ve stejný době na stejném místě? Nechali by se všichni pozabíjet? Co když se všichni tihle géniové, když nastaly otřesy a skály se začaly propadat, rozběhli jedním směrem, aby zachránili toho, kdo byl nejdál? Dokonce i Kaph, kterej byl venku, se hrnul dovnitř... Je to jenom spekulace, ale pořád si myslím, že z deseti obyčejnejch zmatkařů by jich vyvázlo víc."
"Nevím. Je fakt, že identický dvojčata mají sklon umírat zhruba ve stejnou dobu, a to i tehdy, když se nikdy neviděla. Identita a smrt, to je moc zvláštní..."
Dny ubíhaly, rudé slunce se plazilo po tmavé obloze. Kaph, když na něho promluvili, neřekl ani slovo. Pugh s Martinem se na sebe každým dnem stále častěji utrhovali. Pugh si postěžoval na Martinovo chrápání. Uražený Martin si přestěhoval postel na druhou stranu a nějakou dobu s Pughem nemluvil. Pugh si pak pohvizdoval velšské lidové písničky, dokud si zas nezačal stěžovat Martin, takže pak na nějakou dobu přestal mluvit taky.
Den před tím, než měla přiletět jejich loď s průzkumnou výpravou, Martin oznámil, že si zaletí na Merioneth.
"Myslel jsem, že mi aspoň pomůžeš dokončit počítačovou analýzu hornin," řekl dotčeně Pugh.
"To může udělat Kaph. Chci se ještě mrknout na Příkop. Užít si," dodal Martin dialektem a rozesmál se. Pak odešel.
"Co je to za řeč?"
"Argentinština. To jsem ti jednou už říkal, ne?"
"Nevím." Po chvíli mladík dodal: "Asi jsem toho spoustu zapomněl."
"Tohle není nic důležitého," pronesl Pugh uklidňujícím tónem, protože si najednou uvědomil, jak je tenhle rozhovor důležitý. "Kaphe, pomůžeš mi s počítačem?"
Kaph přikývl.
Pugh nebyl hotov se spoustou výpočtů, proto jim práce trvala celý den. S Kaphem se pracovalo dobře, mladík byl mnohem rychlejší a systematičtější než on. Jeho monotónní hlas sice člověka znervózňoval, ale zbývalo přečkat už jen ten jeden jediný den, než přiletí loď, stará posádka, přátelé...
Při svačině se Kaph zeptal: "Co se stane, když loď ztroskotá?"
"Všichni se zabijí."
"Myslím, co by se stalo s vámi."
"Vysílali bychom signály SOS na všechny strany a snížili si příděly na polovinu, dokud by pro nás nepřiletěla záchranná loď ze základny Třetí oblasti. Je to čtyři a půl pozemského roku odtud. Pro tři lidi tady máme železné zásoby na - dejme tomu - čtyři až pět pozemských let. Vyšlo by to tak tak."
"Pro tři lidi by poslali loď?"
"Poslali."
Víc už Kaph neřekl.
"Tak už dost s těma veselýma úvahama," řekl Pugh povzbudivě a zvedl se, aby se pustil do práce. Vtom ho to strhlo stranou a židle mu uhnula před rukou. Skokem připomínajícím nedokončenou piruetu prudce narazil na stěnu kopule. "Dobrý bože!" vyrazil ze sebe mateřštinou. "Co je to?"
"Zemětřesení," řekl Kaph.
Na stole poskakovaly a drnčely hrnky, kupa papírů se svezla z bedny na zem. Blána kopule se napnula a pak splaskla. Pod nohama se jim ozývalo burácení, byl to zpola zvuk a zpola chvění, jakési subsonické dunění.
Kaph seděl bez hnutí. Zemětřesení nemůže polekat člověka, který už při něm zahynul.
Pugh zbledl jako křída. Černé vlasy mu trčely jako dráty. "Martin je v Příkopu," řekl vyděšeně.
"V jakém příkopu?"
"V té velké rozsedlině. Tam je epicentrum místních otřesů. Podívej se na seizmograf." Pugh zápolil se vzpříčenými dvířky stále poskakující skříňky.
"Kam jdete?"
"Přece za ním!"
"Tryskolet si vzal Martin. Používat během zemětřesení kluzáky je nebezpečné. Nedají se dobře ovládat."
"Proboha, chlape, drž hubu!"
Kaph se zvedl, a když promluvil, jeho hlas zněl stejně netečně jako dřív: "Není nezbytné, abyste se za ním vydával nyní. Je to riskantní."
"Jestli spustí alarm, zavolej mě rádiem!" vykřikl Pugh, zaklapl si přilbu a rozběhl se ke vzduchovému uzávěru. Když vyšel ven, rozvířila Libra své otrhané sukýnky a zatančila mu pod nohama břišní tanec, který končil až někde u rudého obzoru.
Z nitra dómu Kaph pozoroval, jak se kluzák, který se mihotal jako meteor, rozjíždí a mizí k severovýchodu. Pak si země znovu odkašlal a kopule se roztřásla. Průrva na jih od dómu vypouštěla žluč černého plynu.
Na hlavním ovládacím panelu zavřeštěl zvonek a rozblikala se červená kontrolka. Pod ní byl nápis Skafandr 2 a ještě níž bylo připsáno A. G. M.
Kaph signál nevypnul. Pokusil se dovolat Martina, pak Pugha, ale od nikoho nedostal odpověď.
Když dozněly sekundární otřesy, vrátil se k práci a dokončil, co Pugh nestihl. To mu zabralo asi dvě hodiny. Každou půlhodinu se snažil navázat spojení nejdříve se Skafandrem 1, pak se Skafandrem 2, ale bezvýsledně. Asi za hodinu přestalo červené světélko blikat.
Nadešel čas k večeři. Kaph ohřál jídlo pro jednoho a najedl se. Pak ulehl na lůžko.
Sekundárních otřesy již ustaly, v dlouhých intervalech přicházelo jen velice vzdálené chvění. Slunce, zploštělé, narudlé a nezměrné, viselo na západě. Nebylo slyšet jediný zvuk.
Kaph vstal a začal se procházet mezi vším tím zabaleným i rozbaleným nepořádkem. Ticho trvalo. Přistoupil k přehrávači a pustil první pásku, která mu přišla do ruky. Byla na ní elektronická hudba, bez harmonie, bez zpěvu. Hudba skončila. Ticho trvalo.
Na poličce se vzorky hornin visela Pughova bunda od uniformy, chyběl na ní jeden knoflík. Kaph si ji chvíli prohlížel.
Ticho trvalo.
Dětský sen: Na světě kromě mě nikdo nežije. Jen já sám na celém světě.
Na sever od dómu, nízko nad zemí, zazářil meteor.
Kaph otevřel ústa, jako by se pokoušel něco říct, ale navyšel z nich žádný zvuk. Rychle přistoupil k severní stěně a zadíval se ven, do rosolovitě rudého světla.
Hvězdička se přiblížila a klesla. Do vzduchového uzávěru se nacpaly dvě postavy. Když vstoupily dovnitř, Kaph stál těsně vedle. Martin měl skafandr pokrytý jakýmsi zvláštním prachem - vypadal jako nalíčený a stejně plný bradavic jako povrch Libry. Pugh ho podpíral.
"Je zraněný?"
Pugh se vyloupl ze skafandru, pak pomohl Martinovi sloupnout ten jeho. "Má otřes," řekl úsečně.
"Na tryskolet spadl kus útesu," vysvětloval překotně Martin, sedl si ke stolu a gestikuloval rukama. "Naštěstí jsem v něm zrovna nebyl. Zaparkoval jsem a hrabal se v té oblasti s uhlíkovým prachem, když jsem ucítil, jak se všecko krabatí. Tak jsem vylezl na takový pěkný kousek vyvřeliny, kterého jsem si povšiml už shora, dobře zakotvený a mimo útesy. Pak jsem uviděl, jak ten kousek planety padá na tryskolet - to tedy byl pohled! - a pak mě napadlo, že v něm mám náhradní láhve s kyslíkem, a proto jsem zmáčkl poplašné tlačítko. Jenže jsem nedostal rádiové spojení. To se tady při otřesech běžně stává, takže jsem ani nevěděl, jestli sem můj signál dorazil. Kolem padaly kusy skal, všechno poskakovalo a ve vzduchu bylo tolik prachu, že člověk neviděl na metr před sebe. Už jsem si začínal říkat, co tak nějak k ránu udělám s dýcháním, když jsem spatřil našeho Owena, jak šmejdí ve všem tom prachu a svinstvu jako veliký šeredný netopýr..."
"Chceš jíst?" zeptal se Pugh.
"Samozřejmě, že chci jíst. Jak jsi prožil ty otřesy tady, Kaphe? Žádné škody? Vlastně to ani tak velká dávka nebyla, že ne? Co na to seizmograf? Měl jsem smůlu, že jsem se ocitl v epicentru toho všeho. Cítil jsem se tam jako na patnáctém stupni Richterovy stupnice - jako při totální destrukci planety..."
"Seď," přerušil ho Pugh. "A jez."
Martin se trochu najedl a příval jeho slov opadl. Potom odešel ke své posteli, dosud stojící na opačné straně, kam ji přestěhoval, když si Pugh stěžoval na jeho chrápání. "Dobrou noc, ty jednoplicní Velšane!" zavolal přes celý dóm.
"Dobrou noc."
Víc už Martin neřekl. Pugh zatemnil kopuli, seřídil lampu tak, že dávala méně světla než svíčka, a jen seděl - nedělal nic, neříkal nic, nic nevnímal.
Ticho trvalo.
"Dokončil jsem výpočty."
Pugh kývl na znamení díků.
"Signál od Martina přišel, ale nemohl jsem se spojit s vámi ani s ním."
"Neměl jsem tam chodit," řekl Pugh s námahou. "I s jednou lahví měl vzduchu na dvě hodiny. Když jsem vyrazil, mohl už mířit domů. Takhle jsme zůstali všichni bez kontaktu. To mi pořádně nahnalo."
Ticho se vrátilo, nyní přerušované Martinovým táhlým, tichým chrápáním.
"Milujete Martina?"
Pugh upřel na Kapha hněvivý pohled. "Je to můj kamarád. Pracujeme spolu. Je to dobrý chlap." Odmlčel se. Po chvíli dodal: "Jo, miluju ho. Proč se na to ptáš?"
Kaph neodpověděl, ale pohledem zabloudil k Martinovi. V obličeji měl jiný výraz - jako by právě zahlédl něco, co dřív neviděl. Taky jeho hlas zněl jinak. "Jak můžete... Jak dokážete..."
Na to neměl Pugh odpověď. "Nevím," řekl, "je to zvyk, částečně. Nevím. Každý z nás je sám, to jistě. Co můžeš dělat jiného, než zkusit podat ruku do tmy?"
Kaphův zvláštní pohled vybledl, jako by ho spálila jeho vlastní intenzita.
"Jsem unaven," ozval se znovu Pugh. "Byla to hrůza, když jsem ho hledal tam v tom černým prachu a svinstvu, zem se otvírala a zavírala... Jdu spát. Kolem šestý čekáme zprávu z lodě." Vstal a protáhl se.
"Je to klon," poznamenal Kaph, "ten další tým, který sem přiletí."
"Je? A co?"
"Dvanáctiklon. Letěli s námi na Vrabčáku."
Kaph seděl ve žluté záři lampy, a zdálo se, že se v myšlenkách vrací k tomu, čeho se bál - nového klonu, násobku nějakého já, jehož nebyl součástí. Byl jen ztraceným dílem rozbité soupravy, zlomkem části, nezkušeným ve své samotě, neznalým dokonce i toho, jak člověk projevuje lásku vůči jinému jedinci. Teď bude muset čelit absolutní, uzavřené soběstačnosti dvanáctiklonu - to po tom chudákovi nikdo nemůže chtít.
Pugh mu položil na rameno. "Šéf tě nebude nutit, abys tady s tím klonem zůstal. Můžeš jet domů. Nebo můžeš pokračovat s námi. Hodil by ses nám. Ale s rozhodnutím nespěchej, však na to přijdeš."
Tichý hlas dozněl. Pugh stál, shrbený únavou, a rozpínal si košili. Kaph na něho hleděl - a náhle viděl to, co dosud nikdy nespatřil: uviděl Owena Pugha. Uviděl někoho jiného než sebe. Uviděl cizího člověka, jak podává ruku do tmy.
"Dobrou noc," zamumlal Pugh a nasoukal se do spacího pytle. Napůl už spal, a proto nezaslechl odpověď, která přišla až za malou chvíli. Kaph do tmy opakoval přání dobré noci.
* Přeložil Jindřich Smékal
"Koukej mazat zpátky k mámě," houkl znovu na kluka.
Velbloud znepokojeně zafrkal. De Zotto strnul. Nervózně si prsty prohrábl své dlouhé šedivé vlasy. Snažil se proniknout zrakem závoj hustého deště. Brzy bude muset přejít karavanní stezku. Kdykoli mohl narazit na Araby. Velbloud znovu vylekaně natáhl vzduch do nozder. De Zotto trhl uzdou a zvíře zůstalo stát. Ohlédl se přes rameno po klukovi. Ten se dál čvachtal blátem, dokud nedošel na de Zottovu úroveň. I on se zastavil a s vylekaným výrazem ve tváři vytáhl z pouzdra u pasu dlouhý nůž z úzkou čepelí. De Zotto obtočil velbloudovy přední nohy kusem provazu a opatrně dolezl na vrcholek nejbližšího návrší. Kluk se držel jen pár kroků za ním. Oba dva se zatajeným dechem nahlédli do mělkého údolí pod nimi.
Jako rána mečem protínala úval rozblácená linka karavanní stezky. Jen pár kroků stranou od ní klonili před deštěm hlavy nákladní velbloudi tísnící se v nevelkém hloučku. Hlídal je Arab zabalený do promoklého pláště s černobílou kafíji omotanou kolem hlavy; seděl na zkřížených nohách a marně se choulil před přívaly deště. Z držení jeho těla bylo patrné, že je prokřehlý a nevyspalý. Velbloudi, oždibující za jeho zády otep promáčeného sena, ho teď nezajímali. Nepřál si nic víc, než se prospat a trochu se ohřát. Chvíli si rozmrzele čmáral kouskem dřívka v rozčvachtaném písku, pak je přihodil na čadící ohníček a pomalu začal klímat. Vypadal jako osamělý obchodník potulující se od oázy k oáze, ale vojenská nákladní sedla naskládaná opodál na hromadu pod plachtou prozrazovala něco jiného. Marně se muž a chlapec rozhlíželi po zbývajících arabských vojácích. Někde se tu musel potulovat jízdní oddíl mamlúků. De Zotto v duchu zaklel.
"Co chceš dělat?" zašeptal kluk.
De Zotto mlčel. Přemýšlel, jak se vyhnout Arabům.
"Půjdu s tebou. Chci k Trabajovým partyzánům," pokračoval kluk dál šeptem. "Jestli chceš, tak ho vyřídím," nabídl se.
V poslední chvíli chytil de Zotto kluka za halenu a stáhl ho zpátky, dřív než mohl s nožem v zubech vyrazit k dřímající arabské hlídce. Nepouštěl z prstů hrubou pytlovinu chlapcovy haleny a táhl vzpouzejícího se kluka zpátky k pokojně vyčkávajícímu velbloudovi. Muž i chlapec spolu v tichosti zápolili. De Zotto jen doufal, že je nezahlédne muslimská hlídka.
"Idiote," vztekal se de Zotto, když konečně zase stáli v bezpečném skrytu na dně kotliny. De Zottův velbloud na ně shlížel velkýma hnědýma očima a nevzrušeně přežvykoval.
"Pomažeš zpátky do vsi. S tebou by to teda Trabajo chytil," bouřil de Zotto polohlasem.
Kluk se po něm vztekle ohnal nožem. De Zotto instinktivně uhnul a ostří jej minulo jen o vlas.
"Zabiju tě" sykl kluk nenávistně a ještě jednou se po něm rozehnal. "Zabiju tě, de Zotto. Zabiju!"
"Marko, ty kluku pitomá," šeptal zadýchaně de Zotto a nespouštěl oči z ostré čepele namířené na jeho hruď. "Snad bys nechtěl toho Araba doopravdy zabít?"
Místo odpovědi Marko znovu vyrazil proti de Zottovi. Tomu se povedlo zachytit chlapcovu ruku s nožem. S tichým úpěním zápolili o zbraň. De Zotto musel vynaložit všechny síly, aby Markovi nůž vykroutil. Znovu stáli proti sobě a ztěžka oddychovali. Chlapec si otřel bláto z tváře mokrým rukávem a vyrazil proti de Zottovi holýma rukama. Teď už de Zotto neváhal a pěstí srazil kluka k zemi.
"Zabiju tě a pak zabiju i jeho," sípěl Marko vztekle. Klečel v hlubokém předklonu v blátě, rukama se držel za břicho a vlasy coural v kaluži.
"A přivedeš do neštěstí celou ves!" odsekl mu de Zotto.
"Je to lepší, než sedět a nic nedělat. S Arabama je konec. Konec, rozumíš! Do jednoho je vybijem. Prší! Copak to nevidíš? Vždyť se naplňují proroctví Filipa Haggarského!"
"Nic se nenaplňuje a ani nenaplní, ty idiote. Nic! A ty teď pomažeš domů. Nikam jinam než domů, rozuměl jsi."
Marko mlčel.
De Zotto popadl Marka za halenu na prsou a násilím ho postavil na nohy.
"Jdi," řekl a postrčil ho směrem ke vsi. Nechybělo moc, aby se na kluka rozkřičel. "Jdi a už nikdy nezkoušej takovou hloupost. Můžou nás postřílet všechny. Tvoje pitomý hrdinství by nás přišlo hezky draho. A proroctví toho tvýho Filipa Haggarskýho by nám nebylo nic platný, na to můžeš vzít jed. A teď upaluj domů! Upaluj, nebo tě seřežu až zmodráš! Běž!"
Marko natáhl mlčky k de Zottovi ruku pro svůj nůž. De Zotto odmítavě zavrtěl hlavou.
"Jdi už," zopakoval chlapci ještě jednou. Sám se otočil a popošel ke svému velbloudovi netrpělivě přešlapujícímu pod tíhou nákladu. Odmotal provaz z jeho předních nohou, sevřel pevně v dlaních dlouhou uzdu a vyrazil směrem, kde se v mracích ztrácely vrcholky hor. Obrovské zvíře se svou pomalou klátivou chůzí vydalo v de Zottových stopách. Za chvíli Markovi zmizeli za poloprůsvitnou oponou deště.
Tím skončil Markův sen o útěku ze vsi k Trabajům. Chvíli počkal, jestli se de Zotto náhodou nevrátí, a pak začal téměř obřadnými pohyby odmotávat dlouhou šňůru, kterou měl na několikrát obtočenou kolem pasu. Nechával klouzat smyčky provazu mezi prsty, jako kdyby se s nimi mazlil, a přitom znovu pomalými kroky stoupal na návrší.
"Ježíši Kriste," kvílela matka.
"Buď zticha, ještě tě někdo uslyší," okřikl ji otec a sklonil se k Markovu rameni. Rána vypadala ošklivě. Otec si na ni posvítil zblízka lucernou a konečky prstů opatrně zkoumal, jestli není zasažena kost.
Markovou tváří zaškubala bolest. S očima těkajícíma po tmavé střeše stanu, narychlo poházené surovými ovčími kůžemi, naslouchal šumění deště. Už dva týdny se na poušť valí z nebes přívaly vody a jindy mrtvá krajina se mění v něco, co nikdo z Vyhnanců ještě v životě neviděl. Dna suchých vádí zalily rozbouřené vody. Akácie a tamaryšky, ještě před nedávnem mrtvější než zkamenělá kost, se zazelenaly. Mezi pískem a kamením vyráží křehká stébla trav a květiny doslova před očima rozvíjejí svá poupata. Přesně tak, jak to předpověděl svatý Filip Haggarský a jak si to vymodlily generace Vyhnanců.
Matka dál přesýpala mezi rty tichá slova modliteb a přitom rychlými, jistými pohyby připravovala obvazy.
"To vás ten déšť připravil všechny o rozum?" zuřil dál otec a přitom stahoval obinadlem, rudnoucím prosakující krví, Markovo rameno. "Minulý týden se pokusil Juan zabít jednoho z Al-Obaidího lidí. Sám jsi viděl, jak skončil."
Matka se pokřižovala při vzpomínce na to, jak se musela celá ves dlouhé hodiny dívat na tisíc ran bičem do něčeho, co se každým šlehnutím kožené žíly měnilo z plavovlasého chlapce na krvavý cár. Tlumeně zakvílela a nepřestávala drmolit zakázané modlitby.
Marko stále naslouchal hlasu deště a jen to mu dávalo sílu nepropadnout strachu, který byl stále silnější. Dnes poprvé zabil. Nebylo to těžké. Zadrhl šňůru kolem Arabova krku a držel. Stačilo jen počkat, než nepřítel přestane chroptět. Arab dokázal po Markovi tnout zahnutou šavlí, kopal zuřivě nohama a mlátil kolem sebe pěstmi. V té chvíli se ještě choval jako nepřítel. Ale pak už vypadal jen jako člověk. Chroptěl a zmítal se, než umřel. Třeštil oči a neskutečně promodralý jazyk se mu dral ven z úst. Do poslední chvíle nechápal, co se s ním děje, a nedokázal uvěřit tomu, že umírá. Byl to pohan, ale umíral stejně jako kdokoli jiný. Marko se při té vzpomínce otřásl. Zabít je hřích. Ale zabít ve jménu svaté víry... Proč na něj Bůh sesílá pochyby? Nemůže to mít jinou příčinu, než že si ho vyvolil mezi jinými, aby mu prokázal svou milost těžkou zkouškou. Marko zaťal zuby a byl znovu rozhodnutý obstát. Už tolik nepochyboval.
"Musí pryč," obrátil se otec k matce a té se roztřásla brada.
"Pryč? V tomhle stavu? Vždyť je to ještě dítě..." zakvílela.
"Dítě," procedil otec skrz zuby. "Zabil muslimskou hlídku," zašeptal, jako kdyby jen trochu hlasitěji pronesená slova mohla přivolat mamlúky.
"Kam by šel?" namítla matka zoufale.
"Musí do hor. K Trabajovi a jeho lidem," rozhodl otec nekompromisně.
Matka pohlédla na syna očima doširoka rozevřenýma strachem.
"Alespoň na čas," dodal otec chlácholivě. "Brzy se nám zase vrátí."
Marko se usmál. Ano, brzy se vrátí. Velice brzy. Dešťové mraky s sebou nesou svobodu. Tak to předpověděl svatý Filip: A požene křesťan pohana, jako on hnal jeho pradědy...
Nahmatal otcovu dlaň a stiskl ji. Tak přece se dostane k Trabajům!
Matka s těžkým vzdycháním plnila cestovní vaky z velbloudí srsti vším, co dokázala vyštrachat ze skrytých koutů nuzné domácnosti. Otec pomohl chlapci vstát. Uchopil ho v podpaží a vedl jej opatrně ven. Protáhli se vchodem a vyšli do noci bez hvězd. Studený vítr honil po pláni nápory deště a mraky couraly svá vodou nasáklá břicha skoro po zemi. Oáza spala. Marko opatrně našlapoval v kluzkém bahně. Tinta jej uvítala tichým frkáním. Položil jí dlaň na nozdry a velbloudice namáhavě klesla na kolena. Otec jí přes hrb přehodil jezdecké sedlo a cestovní vaky. Matka zůstala stát opodál, jako by ještě stále nevěřila ničemu z toho, co se kolem ní dělo. Ve svých splývavých černých šatech, ztmavlých deštěm, se Markovi téměř ztrácela ve tmě, z níž matně prosvítala jen její bledá, utrápená tvář.
"Jeď stále k jihu," radil mu otec. "Dej si pozor. Vyhýbej se karavanním stezkám a oázám. El Tádž objeď velkým obloukem přes kopce na západě. Projedeš Černé písky a za Hřebenem zmijí už určitě narazíš na někoho z Trabajových lidí. Vrátíš se s nimi, až povstanou proti muslimům. O nás s matkou se neboj. Jsme na tebe hrdí..."
"Stůj!" ozvalo se ze tmy arabsky a vzápětí ozářilo prostranství světlo reflektorů.
"Jeď! Utíkej!" vykřikl otec zoufale a úderem hole pobídl velbloudici. Ta uběhla jen pár kroků, když ze tmy zaburácel výstřel. Velbloudice klopýtla a jako podťatá se zřítila k zemi. Matka propukla v hlasitý pláč.
Marko se stačil v poslední chvíli skulit stranou. Mrtvá masa velbloudího těla, hrabajícího kolem sebe ve smrtelných křečích divoce nohama, jej jen těsně minula. Než si stačil uvědomit, co se stalo, sevřely ho ze všech stran kužele ostrého světla. Mamlúci se hnali k mrtvému velbloudu a bláto jim mastně mlaskalo pod podrážkami bot. Otce i matku srazili k zemi pažbami pušek a víc se o ně nestarali. Obstoupili chlapce.
"Vstaň, ďaure," přikázal mu hlas ukrytý za oslnivou hradbou světel.
Marko se jen pomalu sbíral se země. Dva z mamlúků ho popadli pod rameny a neurvale ho postavili na nohy. Strhli z něho plášť a v půli roztržený jej hodili na zem.
"Víš, jaký trest tě čeká za vraždu věřícího?" zeptal se znovu hlas. Oslněný Marko zahlédl za kruhem reflektoru snědou tvář lemovanou černým vousem plným kapek deště.
"Zemřeš, ďaure," řekl mamlúk a v jeho řeči nebyla ani zášť ani lítost. Nebylo v ní nic víc než holá pravda. Markův zrak padl na roztržený plášť sáknoucí rychle řídkým blátem.
"A ukřižovavše jej, rozdělili roucho jeho..." zašeptal nepřítomně. "Je to náš déšť. Náš. Snesl se na celou Saharu, aby smyl z její tváře a z tváře světa pohany. Čas nazrál na novou rekonquistu..."
Velitel mamlúků k němu přistoupil několika dlouhými kroky a jedinou ranou do tváře, která naplnila Markova ústa krví, jej umlčel.
Marka drželi mamlúci ve starostově chýši. Stál přivázaný k jednomu z trámů. Na ohništi uprostřed chatrče se žhavilo železo.
"Kam jsi chtěl utéct?" zeptal se velitel mamlúků ibn Jusuf a naklonil se těsně k Markově tváři.
"Nevím. Někam pryč. Do pouště. Prostě kamkoliv, jen abyste mě nedostali."
"Před chvílí jsi tvrdil, že jsi nevinný. Tak proč jsi utíkal?" naléhal dál ibn Jusuf.
"Zabil jsem v sebeobraně. Ten muž mě napadl jako první. Bránil jsem se. Nechtěl jsem zabít. Naše přikázání říká: Nezabiješ!"
Marko se sám před sebou styděl za to, že lže. Ze strachu lže. Bojí se Arabů, má hrůzu z těch, které by chtěl porazit a vyhnat. Jenže v ohništi se žhaví železo. Věděl, co s ním Arabové dovedou. Teď už je skoro oranžově červené.
"Kam jsi chtěl utéct?" vrátil se znovu ibn Jusuf ke své otázce.
Marko mlčel. Je mlčení menším hříchem než lež?
"Chtěl jsi k Trabajům, že je to tak?"
Velitel mamlúků kývl na svého pobočníka a ten sáhl pro železo. Pomalu, hrozně pomalu se s ním blížil k Markovi. Už je držel jen stopu od Markova obličeje. Marka hřál ve tváři jeho žár. Žhavý kov se nepřestával blížit. Cítil, jak se mu škvaří vlasy a obočí. Pak se žhnoucí hrot dotkl jeho čela. Neudržel se a zařval. Mamlúk přidržel železo jen na chvíli na kůži Markova čela a zase s ním rychle ucukl zpátky. I tak po něm zůstala bolest deroucí se až do nitra mozku.
"Ptal jsem se, jestlis nechtěl utéct k Trabajům," naléhal arabský velitel.
Markovi se zvedal žaludek z bolesti, strachu a pachu připáleniny. Rychle přikývl.
"Kde jsou Trabajové?"
Tohle přece nesmí říct. Tohle ne. Mohou z něj vypáčit všechno, ale ne zradu Trabajů. Ti něco takového neodpouštějí.
"Nevím," hlesl.
K jeho čelu se znovu začalo pomalu přibližovat železo. Marko si stačil všimnout, že starosta di Gennaro se otočil do kouta, aby mučení neviděl. Pak mu tělem znovu projela nesnesitelná bolest.
"Nevím," vyrazil ze sebe. "Já to nevím!"
Nechybělo moc, aby začal brečet.
"Kdo to ví?" zeptal se ibn Jusuf, když mamlúk odtáhl rozžhavený kov a zastrčil jej zpět do ohniště mezi doutnající usušený velbloudí trus.
Marko si uvědomoval, že je to jen kratičký odklad dalšího trápení. Utrpení, které nedokáže snášet. Musí jim něco říct. Musí. Ale nesmí tím nikomu ublížit. Nikomu z křesťanů se nesmí nic stát.
Ibn Jusufův mamlúk se shýbl k ohništi. Prohrábl čadící palivo a zkontroloval rozžhavené železo.
Ještě ne. Proboha ještě ne, šeptal si Marko. Musí ho něco napadnout. Mamlúk, zdálo se, už byl s teplotou železa spokojen.
"De Zotto! De Zotto to ví," vykřikl Marko. Starosta di Gennaro sebou při těch slovech trhl.
Ano. Když si to má někdo odnést, ať je to Miguel de Zotto. To on se smál proroctvím Filipa Haggarského. Ať tedy chcípne de Zotto, a Bůh tomu bude jen rád.
"Kde je ten člověk?" zeptal se ibn Jusuf starosty. "Chci ho tu mít."
"Odešel za obchodem," odpověděl starosta bezbarvým hlasem.
"Nejspíš hodně daleko," usmál se ibn Jusuf zle. "Možná že odešel až k Trabajům. Kdy se vrátí?"
Marko mlčel. Nenáviděl de Zotta. Ve vesnici ho neměl rád nikdo, snad s výjimkou jeho velbloudů, ovcí a koz. Jidáš zradil Krista... Je tohle zrada?
"Ráno by měl být zpátky ve vsi," pronesl di Gennaro ztěžka.
"Uvidíme," usmál se znovu ibn Jusuf. "I kdyby nepřišel, my už si ho najdeme."
Mezi stany se ozvaly kroky koní a na náves vjel na bílém kohejlanském hřebci velitel mamlúků. Kůň pod ním tančil neklidnými kroky a hluboko se bořil do rozšlapaného bahna. Mamlúk odepnul od sedla dlouhý kožený bič stočený do pečlivých smyček a podal jej jednomu ze svých mužů. Pak pomaličku popojel až k davu vesničanů. Natlačil svého koně tak těsně k Vyhnancům, že hřebcovy dokonalé, doširoka rozevřené nozdry dýchaly do tváří Markova otce i matky, které mamlúci drželi v přední řadě.
"A byl-li někdo zabit, dali jsme jeho nejbližším právo, aby jej pomstili," vykřikl velitel nad hlavy zástupu. "Tak je psáno v koránu. Není boha kromě Alláha. A jen na nás je, abychom spravovali svět podle zákonů, jež nám dal Mohammed, jeho prorok."
Velitel nechal účinek svých slov podtrhnout tichem, které zavládlo po jeho řeči a smísilo se s všudypřítomným ševelením deště na cosi, co se dalo ve vzduchu skoro nahmatat. Mamlúk shlížel ze sedla svého koně s pohrdáním na mlčící dav. Pak si všiml neklidu v zadních řadách. Mezi hrůzou ochrnutými, nehybnými vesničany se prodíral muž s dlouhými prameny šedivých vlasů staženými k hlavě pruhem modré látky.
"Jmenuji se Miguel de Zotto, pane," řekl muž téměř čistou arabštinou, když se zastavil u hlavy velitelova koně, dotýkaje se přitom ramenem schýlených zad Markova otce. "Jsem pastýř."
Velitel dal posunkem najevo svým lidem, aby toho drzého chlapa zatím nechali být.
"Jsem křesťan, pane," pokračoval de Zotto, "ale znám korán stejně dobře jako bibli. A proto vím, že jsi mluvil pravdu. I v bibli by se dala nalézt podobná slova. Ale vím také, že v jiné súře koránu nabádá Prorok své věrné, aby se snažili oplatit zlo dobrem, protože pak se z nepřátel stanou jejich přátelé."
V mamlúkově tváři pomalu převládal výraz zběsilého vzteku nad nejkrajnějším znechucením. Jak se ten chlap může veřejně přiznat ke své pohanské víře. Kde bere tu drzost!
"Prosím tě proto, pane," pronesl de Zotto s pokorně skloněnou hlavou, "abys ještě jednou zvážil své rozhodnutí potrestat smrtí toho hocha, protože..."
"A dost!" křikl ibn Jusuf. Přinutil svého koně k polovičnímu obratu a mluvil teď více ke svým vlastním lidem než k de Zottovi a vesničanům. "Když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, až jim způsobíte úplnou porážku. A nejste to vy, kdo je zabil. To Alláh je zabil. Tak zní vůle Prorokova. Tak a nijak jinak. Mějte na paměti tahle slova Mohammedova. Omare," obrátil se velitel k muži, který si líně pohrával se smyčkami biče, "až začneš bičovat tělo toho nevěřícího psa, pak neudeří tvá ruka, ale ruka Alláhova!"
Muž s bičem popošel k Markovi. Ženy a děti přivřely hrůzou oči.
"A tohohle," ukázal velitel bradou k de Zottovi, "potrestáš stejně. Hned, jakmile z něj dostaneme, co potřebujeme."
Dav vesničanů tiše zahučel. Vzápětí se sice ztišil, ale jeho pobouřený šum zcela neumlkl. Obyvatelé oázy stáli nehnutě s očima upřenýma k nebi a po strnulých tvářích jim stékal déšť. Velitel nervózně poposedl v sedle a dal mlčky Omarovi pokyn, aby začal. Vzduchem práskl bič. Rozsekl kůži na Markových zádech, ale nevyrazil z jeho úst jedinou hlásku. Šum davu pomalu, ale nezadržitelně sílil s každým dalším úderem biče.
"Ticho!" křikl velitel mamlúků. "Ticho!"
Marko ztratil vědomí a visel bezvládně v poutech, zatímco po jeho těle stále tančil bič. Na odsouzencova záda dopadaly další a další rány. Nepokoj v davu pomalu sílill. Mamlúci byli stále neklidnější a i jejich velitel rychle ztrácel svou sebejistotu. Podvědomě se rozhodl couvnout s koněm o pár kroků dále od vesničanů. Pozdě. Najednou se proti němu s řevem vzedmula vlna lidských těl hnaná neovladatelnou smrtelnou záští. Mamlúci nestačili na výpad vůbec zareagovat. Ozvalo se pár nazdařbůh vypálených ran, ale ty nemohly zastavit masu lidí, která povalila velitele i s koněm. Ibn Jusuf neviděl kolem sebe nic jiného než prsty doširoka roztažené bezmeznou touhou drtit a trhat.
"Zabíjejte! Zabíjejte!" křičel velitel na své vojáky. "Na stezce Alláhově se neumírá..." Ječel pak ještě chvíli pod těly vesničanů, dokud mu kamenem nerozbili hlavu.
Po prvním překvapení se mamlúci přece jen dokázali semknout do sevřeného hloučku. Navzájem si kryli záda a se strojovou pravidelností pálili ránu za ránou do vzbouřené masy lidských těl. Jejich střely až příliš snadno nalézaly svůj cíl. Zástup zakolísal.
"Kupředu! Vpřed!" zakřičel de Zotto na vesničany.
Bylo to šílenství, bojovat s arabskou přesilou. Ale teď se už nedalo nic jiného dělat. Jedinou alternativou boje byla odevzdaná smrt. I di Gennaro si to rychle uvědomil. Chabou nadějí vesničanů byl prchavý okamžik překvapení. Starosta sám vyrazil s holí v ruce proti chladnokrevně střílejícím vojákům. Smrtící rána si jej našla po pár krocích. Vesničané definitivně ztratili odvahu. Zastavili se. Jako by najednou nevěděli, co dál.
Mamlúci vycítili svou šanci, a aniž přerušili palbu, začali pomalu postupovat proti vzbouřencům. Jejich střely nedělaly rozdílu mezi muži, starci, ženami a dětmi a rozsévaly po návsi smrt. Ochromeni hrůzou a ohlušeni střelbou lidé nic kolem sebe nevnímali. Neslyšeli vzdálené hřmění, které rychle přerůstalo v dusot stovek koňských kopyt blížících se rychlostí písečné bouře. Neslyšeli řinčení stříbrem kovaných koňských postrojů a zbroje. Neslyšeli bojový chorál, který nesli jezdci na svých rtech. Teprve když se návsí mihl první muž v sedle zchváceného plnokrevníka, zakřičel kdosi: "Trabajové! To jsou Trabajové! Poslední z Nepokořených!"
Sveřepá, touhou po krvi pohanů rozvášněná jízda Trabajů rozdrtila mamlúky podkovami svých koní. Pak zablýskly slavné trabajské meče, aby dokonaly dílo zkázy. Jezdci v plném trysku seskakovali z koní, od nichž odstřikovala pěna potu, a jako smyslů zbavení sekali do mrtvých těl mamlúků, dokud byť jen vzdáleně připomínala lidské trupy. Trabajové se opíjeli krví, bojem a vítězstvím. Potáceli se bojištěm se jménem Karla Martela na rtech jako v transu. Tu a tam vzplály šarvátky o kořist, hlavně o pušky a munici. Teprve varovné výstřely vypálené rychle za sebou do vzduchu učinily přítrž nejhoršímu běsnění.
Uprostřed návsi seděl na ušlechtilém rapovi muž zahalený do oblaku páry, který se zvedal z těla uštvaného koně. Vysoko nad hlavou svíral ukořistěnou muslimskou pušku, mířil do oblohy a střílel tak dlouho, dokud nevyprázdnil zásobník. Jezdec i zvíře byli pokryti potem, bahnem a krví. Pak Pedro Trabajo sklonil hlaveň k zemi a obrátil svou tvář k oblakům. Prudký příval deště mu začal smývat z obličeje stříkance bláta.
"Děkujeme ti, dobrotivý Bože, žes dopřál vítězství našim zbraním," ječel Trabajo a zalykal se deštěm. "Požehnej dál naše kroky. Se svatým deštěm v tváři se nezastavíme, dokud neosvobodíme hrob svatého Petra a ze Sixtiny nevyženeme koně barbarů!" Jeho hlas na chvíli zanikl v bojovém pokřiku mužů jeho kmene, který však umlčel jediným pohybem ruky.
"Stojíme znovu před Poatiers. Krev, kterou jsme prolili ve jménu Božím, je táž, která potřísnila ostří mečů mužů Karla Martela. Dnes se naplnilo proroctví svatého Filipa Haggarského. Právě dnes a na tomto místě začíná nová rekonquista. Jsme to my, koho si vyvolil Bůh mezi všemi. A my nastoupíme cestu, na jejímž konci bude osvobozen celý Sever, vlast našich předků..."
Trabajova řeč znovu zanikla v ohlušujícím jásotu, který však umlkl dříve, než bylo Trabajovi milé, jakoby spláchnut přívaly deště a smutku nad padlými. Ticho zesílené neustávajícím deštěm bylo pak o to tísnivější.
Trabajové rychle obrali mrtvé o každou jen trochu cennou věc a nečinili přitom rozdílu mezi muslimy a křesťany. Nad oázou zakroužil černý stín tryzny. I Trabajové měli své padlé a spolu s vesničany je odnesli stranou, aby se ani po smrti nemísila jejich krev s krví poražených pohanů. Na návsi pak postávaly zamlklé hloučky a lidé chodili se svěšenými hlavami.
K Pedru Trabajovi, který odsedlával koně, se přišoural de Zotto.
"Zbláznil ses, Pedro!" vmetl Trabajovi do tváře. "Copak i tys přišel v těch deštích o rozum? Ještě dneska v noci, když jsem ti předával náklad, jsi mi sliboval, že se nenecháš strhnout. A teď jsi se svými lidmi tady a krákáš tu jako nějaký pomatený kazatel."
"Kdybych nepřijel, byl bys mrtvý, Migueli," potřásl Trabajo hlavou. "Vybili by celou vesnici. Lidé už nechtějí čekat. Ani moji lidé ne. Už mají po krk štvanic a schovávání v horách. Už je neudržím. Nemám na vybranou."
Lidé, procházející kolem nich, se zastavovali a stále víc a víc jich naslouchalo jejich rozhovoru.
"Kdyby žil di Gennaro, řekl by ti totéž co já. Filip Haggarský je schozofrenik. Už věštil tolik věcí, které se nesplnily a nikdy nesplní..."
"Ale vždyť prší!" zařval Trabajo vztekle.
"Slepé kuře našlo zrno," mávl de Zotto rukou a dav kolem začal nahlas reptat. "Tenhle déšť je dílem muslimů," vykřikl de Zotto, aby ho všichni slyšeli. "Všichni to víte, ale tváříte se, že to není pravda!"
Podrážděné reptání lidí znovu nabralo na síle.
Trabajo se rozhlédl kolem a jen silou vůle potlačil ochromující strach, který mu roztřásl ruce. Jeho válečníci stáli mezi venkovany a svírali jílce mečů. Nikdo z nich nebyl příčetný. Všem jim hořely oči touhou zabíjet. Chtěli věřit svému snu a nehodlali si jej nechat vzít. Trabajo se musel soustředit na každý svůj pohyb, aby dokázal uvolnit podpěnku. Tak i sem už pronikly ty zvěsti, které ho budí v noci ze sna jako nejstrašnější můra. Ani tady neunikne svým pochybám.
"Arabové prý vystřelili na oblohu spoustu strojů, aby seslali déšť na Saharu," pokračoval de Zotto nesmlouvavě.
I tohle už Trabajo slyšel. A nejen od de Zotta, který mu to do omrzení opakoval při každém jejich setkání. Trabajo se znovu s úzkostí rozhlédl kolem sebe. Vesničané i jeho vlastní lidé napjatě čekali, co odpoví. Zatracený chlap, ten Miguel. K čemu potřebuje tu svou pravdu. Vždyť je jediný, kdo o ni stojí.
"Je to lež," ozvala se tichá, ale zřetelná slova za Trabajovými zády. Otočil se, teprve když si všiml vytřeštěných pohledů, které upírali všichni někam za něj. U kůlu stále ještě visel zbičovaný chlapec. Maso mu v cárech vyhřezávalo mezi zbytky kůže zad a po nohách mu stékala krev. Přesto všichni slyšeli, jak zřetelně opakuje: "To je lež!"
De Zotto ztěžka polkl. Nejistě se rozhlédl kolem sebe.
"Říká se" pokračoval, "že na severním pobřeží od Tendžry na západě až po Fustát na východě přistávají lodě muslimů. Přicházejí, aby nás vytlačili na jih od pouště, které dá déšť život. Nemůžeme útočit. Naopak. Musíme ustupovat. Ustupovat tak rychle, aby nás nedostihli. Stáhneme se k velkým jezerům na jihu a tam vybudujeme říši. Jednou budeme dost silní. Jednou ano, ale ne teď!"
"To je lež!" opakoval Marko ještě naléhavěji a matně si uvědomoval, že všichni kolem visí na jeho rtech a čekají, co řekne.
"Jít na sever znamená zkázu a smrt!" vykřikl Miguel zoufale.
De Zotta vlastně nikdo neměl moc v lásce. Snad jedině Trabajo a di Gennaro ho znali natolik, že si jej vážili. Starosta byl mrtev a Trabajo hrál svou vlastní hru.
Marko začal pomalu odříkávat verše z Numeri : "Slovem Božím pohrdl a přikázání jeho za nic sobě položil. Proto konečně vyhlazen bude člověk ten a nepravost jeho zůstane na něm. Nechť ho bez milosti..."
Někdo hodil první kámen a de Zotto pod tou ranou zakolísal. Vzápětí ho zasáhla druhá. Vzduchem létalo kamení a nenávistný jekot. Trabajo couvl stranou a vyskočil na odsedlaného koně. Z výšky koňského hřbetu sledoval, jak se dav vypořádává s jeho i svými pochybami. Pobídl hřebce a lidé jej následovali. Marko zpod přivřených víček zahlédl, jak koňská kopyta našlapují nejistě na něco měkkého.
Pak se pozornost všech upřela k Markovi. Měřili si jej něvěřícími pohledy a báli se k němu přistoupit blíž. Díval se do jejich vytřeštěných očí, které toho od rána spatřily příliš mnoho, než aby to byli schopni přijmout za své. Hleděli na něj a čekali, že jim pomůže. Slova se mu sama drala přes rty.
"Vidíte rány mé, tedy vložte v ně prsty své, a vztáhněte ruce své, a vpusťte v bok můj, a nebuďtež nevěřící, ale věrní."
Zahlédl mrtvá těla otce a matky. Ležela na okraji návsi. Hrdlo se mu stáhlo bolestí a do očí mu vstoupila vláha slz. Ale věděl, že nesmí naříkat. Musí být silný.
"Odvažte ho a postarejte se o něj," přikázal Pedro Trabajo svým mužům a jako první poklekl do bláta. "Když jeho vidíte, uvěříte," lovil v paměti dávno zapomenutá slova. "Blahoslavení však, kteříž neuvidí a uvěří. Vstal z mrtvých jako Syn Boží."
Trabajo si uvědomoval, že jestli si nechá ujít tuhle příležitost, druhá se mu už nenaskytne. Hrob svatého Petra zůstane navěky v rukou barbarů. Pod Michelangelovými freskami v Sixtinské kapli budou ržát chalífovi hřebci. A on sám se nikdy... Rozhlédl se kolem sebe. Lidé pomalu jeden po druhém poklekali se skloněnými hlavami a modlili se.
Šplhali se na vrcholek táhlého hřbetu. Ve vzduchu bylo již několik dní cítit slanou vůni moře a oni se těšili, že z návrší konečně spatří jeho vody. Když Marko a Trabajo vyjeli na vrcholek, zprudka zarazili koně. Mraky se v tom okamžiku protrhly a na zbroji obou mužů se zalesklo slunce. Za nimi se pomalu hromadili jejich lidé, zastavovali se a vyděšeně hleděli do údolí pod sebou. Proti nim kráčela na své cestě k jihu mnohamiliónová armáda muslimů. Její zadní voje se ztrácely v nedozírných dálkách. Jako nezadržitelná příbojová vlna před sebou hnala smetí křesťanských uprchlíků a jejich stád, drtíce každého, kdo jen na okamžik zaostal.
Pedro Trabajo mlčky tasil meč. Marko se, pokud mu to horečka a bolesti jeho ran dovolovaly, rovněž napřímil v sedle koně a sáhl po meči. Věděl, že by měl něco říct. I Trabajo to od něj čekal. Ale byl tak slabý, že by spadl s koně, kdyby se pokusil jen otevřít ústa.
"Kdysi dávno, když křesťané vyháněli Maury z Evropy, měl Pelay v bitvě u Cavadongy jen třicet bojovníků, třicet divokých oslů," vykřikl třesoucím se hlasem Trabajo. "Zanechal za sebou na bitevním poli pětadvacet tisíc mrtvých Maurů a dobyl velkého vítězství. Vpřed Vyhnanci! Před vámi je země vašich otců! Vpřed! Karel Martel a Pelay jsou s vámi! Vpřed!"
V té chvíli se od severu přihnala další mračna a začalo znovu pršet.
* 1993
(C) 1994 LD ČSSFF (SF& F WORKSHOP)
Poznal jsem to už předem. Vždycky poznám, když se Tirinth tváří starostlivě. A dívá se přitom na mě, aniž by ke mně otočil obličej. Občas tomu prostě nemůže zabránit, i když je můj přítel. To jsem ještě netušil, že půjde o stejný test, jaký předtím zabil Bentiho.
Benti bydlel v sousední kóji. Říkal o sobě, že je jogín. Fakt je, že se většinu času zabýval vytvářením různých směšných poloh a tvářil se přitom povzneseně. Zvlášť si liboval v sedu s nohama zkříženýma tak, až měl chodidla na stehnech. Říkal tomu "lotosový sed". Když jsem se ho ptal, co znamená "lotos", nevěděl. Ale prý přežil tolik testů jen díky těm polohám, které ho naučily ovládat své tělo.
Já taky umím ovládat své tělo. Každý, kdo se pohybuje, to umí. Všichni lidé, i Tirinth a Mlath a laborantky. Růže a květiny ne.
Ale Benti tentokrát své tělo neovládl. Testovali ho v jeho kóji, hned vedle mé. To se nestává moc často. Tirinth s Mlathem mu dali něco sníst. Benti se tvářil kamenně a já jsem pochopil, že právě ovládá své tělo. Potom si sedl na zahrádce své kóje do Lotosového sedu a před kóji se posadila laborantka na židli. Mlath řekl Tirinthovi, že Benti je k ničemu, protože vydrží víc než ostatní lidé a taky torgani. Proto se nehodí na testy. Řekl to torganskou řečí a všichni to slyšeli. Ale jenom já jsem rozuměl, protože jsem ledacos odposlouchal od torganů, kteří se o nás starají. Nikdo to neví. Ani Tirinth nic netuší. Je to moje tajemství.
Benti seděl potichu. Laborantka si četla. Tirinth mi vysvětlil, co to znamená číst a jak se to dělá. Ale nenaučil mě to, i když jsem moc prosil. Prý bych věcem v knížkách stejně nerozuměl a byl bych z nich jenom popletený. Tirinth má určitě pravdu. Vždycky má pravdu.
Zalil jsem zahrádku své kóje a hrál si s oblázky a pískem. Pak jsem se několikrát pokusil přepočítat květy a poupata svých růží, a vždycky jich bylo o hodně víc než mám prstů na rukou i nohou. Mám nádherné růže a prstů mám osmnáct. O dva jsem přišel už dávno při jednom testu. Občas jsem se podíval na Bentiho. Pořád seděl a ovládal své tělo. Nakonec jsem si lehl do prohřátého písku a usnul jsem.
Vzbudil mě výkřik laborantky. Netušil jsem, že i torgani umí vylekaně křičet. Vyskočil jsem a hned viděl, že Benti se svalil a je mrtvý. Přiběhli Tirinth s Mlathem a další laborantky, vyndali Bentiho z kóje a odnesli ho pryč. Viděl jsem, že Tirinthovi je Bentiho líto. Benti byl v laboratoři nejdéle ze všech. Teď jsem nejstarší já.
Pak Tirinth přišel a řekl mi, že při tomhle testu zůstanu doma, a mně se udělalo zle, protože jsem věděl, že budou zkoušet, jestli to, co zabilo Bentiho, zabije taky mě. Tirinth to poznal a řekl mi, ať neblázním, že to bude trošku jiné než u Bentiho. Prý proč by mě zabíjeli, když mají beztak málo lidí. Benti umřel, protože měl prázdný žaludek. Já teď dostanu najíst, a bude to krupičná kaše, kterou mám tak rád. Pak teprve spolknu to, co Benti. Mně to neublíží, protože to mé tělo v té spoustě kaše nenajde. Každý musí čas od času na nějaký test, jinak by musel pryč. Hlavně abych teď snědl co nejvíc kaše.
Já nechci pryč. Co bych dělal jinde? A co by tu dělaly moje růže? Nikdo neví, co která potřebuje. A Tirinth by mě neposlal na test, ve kterém bych neměl žádnou šanci. Tirinth mě má rád. A ví, jak mám rád krupičnou kaši. A svoje růže. Byl jsem statečný a snědl všechnu kaši. Mlath, který se později taky přišel podívat, se tomu smál. "Cos tomu svému miláčkovi nabulíkoval, že se tak cpe?" ptal se torgansky Tirintha a ten mu řekl: "Pravdu." Mlath se tomu smál ještě víc. Řekl Tirinthovi, že kdyby u toho nebyl, určitě by mi nedal plnou dávku a zmařil by tak pokus.
Pak jsem musel sníst takový odporný kus jídla a vzpomínal přitom na Bentiho, jak ovládal své tělo. Mlath se znovu smál, jak se kroutím, a kdyby mě prý neznal, že by si myslel, že už umírám. Pak šel konečně pryč a Tirinth řekl laborantce, co mě měla hlídat, aby ho hned zavolala, kdyby něco, zvlášť kdybych se zkroutil a držel za břicho. Měl jsem pocit, že možná tuší, že trochu rozumím torgansky. Tirinth je prima a je dobré mít přítele. Potom mě poklepal po rameni a řekl, že jsem chlapík a ať teď dělám co chci a nebojím se, jenom ať nechodím do pokojíku, protože by mi nemohli pomoct, kdyby se mi udělalo zle. Pak odešel a já zůstal sám s laborantkou, která si sedla na židli před kóji. Už si nečetla a zírala na mě.
Jak má člověk dělat, co chce, když na něho někdo zírá? A neví, jestli ho břicho bolí strachy, nebo jestli si tělo i v té kaši už našlo to, co zabíjí. Nevydržel jsem to dlouho a šel jsem se přes Tirinthovo varování schovat do svého pokojíčku. Ale oknem jsem viděl, že laborantka ze židle zašátrala na boku mé kóje až úplně dole, tam, kde se spouští déšť, vítr a světlo, a zvedla všechny stěny a strop mého pokojíčku až úplně nahoru, takže jsem se neměl kde schovat. Obrátil jsem se k ní zády, ale přenesla si židli na druhou stranu naší řady kójí. Ještě několikrát jsem se otočil a pak se rozzlobila a zavolala Tirintha. Řekla mu torgansky, že jestli je opravdu tak důležité, aby někdo sledoval tomu vrtichvostovi obličej, ať si to dělá sám. Nevím, co je to vrtichvost, ale přišlo mi líto, že mi říkají tak ošklivě, a rozplakal jsem se.
Tirinth mě vzal do náruče, hladil mě a říkal laborantce, že je přirozené, že se bojím o život, když jsem viděl, jak umřel Benti, aniž by mu laborantka stačila pomoct. Myslím, že to od něj nebylo hezké, protože Benti ovládal své tělo tak dobře, že vůbec nešlo poznat, že umírá, dokud nebyl úplně mrtvý. Laborantka si to asi myslela také, protože řekla, že za Bentiho nemůže a že Tirinth je sprostý, když jí to připomíná. Přitom se jí začala klepat brada a rozbrečela se.
Tirinth ji nejspíš taky chtěl vzít do náruče, ale tam jsem byl už já, takže mě položil zpátky do kóje vedle bazénku, aby mohl uklidnit ji. Ale jak se uklidňují laborantky nevím, protože se mi najednou udělalo hrozně špatně a já vyzvracel všechnu kaši i s tím, co zabíjí. Chtěl jsem se umýt v bazénku, ale spadl jsem tam a začal se topit. Tirinth s laborantkou mě vytáhli a odnesli vedle do laboratoře, kde různými přístroji zjišťovali, jak mi je. Bylo mi dobře, protože zjišťování, jak mi je, je nepříjemné a někdy bolí, ale nejde o život. Byl jsem šťastný, že jsem přežil další test. I Tirinth měl radost, i když to na sobě nechtěl dát znát. Jenom Mlath, který pak taky přišel, bručel, že jsem úplně k ničemu a že to věděl předem.
Pak mě vrátili do kóje a já s hrůzou zjistil, že jsem u bazénku ulomil větev žluté růže s jedním květem a dvěma poupaty. Honem jsem ji zasadil, ale bojím se, že už byla zaschlá a umře. Růže neovládají své tělo jako lidé, ale umírají stejně.
Večer v pokojíku mi pak bylo hrozně smutno kvůli růži, Bentimu i mně.
Druhý den jsem ji na to upozornil a řekl, že její tráva by mohla umřít. Benti měl na zahrádce samou trávu a ještě velkou suchou větev nějakého stromu. Odpověděla, že jí to vyhovuje, protože je správné, aby i naše zahrady vypadaly stejně jako život lidí.
Byl jsem celý popletený z toho, že o téhle věci ví. Vyprávěl jsem jí o Bentim, jehož život byl přehledný, pravidelný a klidný jak trávník.
Pozorně mě poslouchala a pak řekla: "A kam se poděl ten tvůj Benti?"
Rozesmutnilo mě to a šel jsem do svého pokojíku a přemýšlel o ženě, která chce, aby se její život podobal poušti.
Později, když jsem šel ošetřovat svoje růže, byla venku a hřála se na sluníčku. Právě když jsem zaštipoval odkvetlý rudý květ, ozval se na druhé straně haly veliký křik a jekot. Určitě to byl Soho. Šel na test. Nikdo jiný tak neječí a nebrání se, když jde na test. Žena se vyděsila. Každý, kdo slyší Sohův jekot prvně, se vyděsí.
"Proboha, co se to děje?!" vykřikla a vyhlížela tím směrem skrz mříže. Tirinth, Mlath a dvě laborantky se tam snažili Soha spoutat a odvézt. Dýtr si všiml, že žena je na dosah jeho kóje a bez dechu sleduje, co se děje Sohovi, a potichu se kradl blíž. Viděl jsem, že zase rychle dýchá, ale nebylo to v tom rámusu slyšet. Jako vždycky se totiž i mnoho dalších lidí, kterým vůbec nic nehrozilo, přidalo k Sohovi. Dýtr měl pyj už zase ztopořený a já jsem vykřikl, abych ženu varoval, ale mám slabý hlas. Dýtr ji najednou skrz mříže chytl za rameno a přitáhl zády k sobě. Oběma rukama ji potom zahákl v podpaží a vší silou přitiskl její ramena k tyčím. Dýtr je silný jako málokdo a já viděl, jak vykřikla. Potom ale křičet přestala a zatímco Dýtr hledal nejvýhodnější polohu, soustředila se, aby její lokty měly k němu volnou cestu. Ve chvíli, kdy si Dýtr už už myslel, že má vyhráno, vrazila mu je oba najednou do břicha až se celý zkroutil. Odskočila od jeho kóje a z bezpečné vzdálenosti sledovala, jak se pomalu sbírá. Potom skočila do bazénku a dlouho zůstala pod vodou.
Když vylezla, byl Soho dávno pryč a Dýtr se uklidil do svého pokojíku. Zeptala se mě: "Tohle... Tohle je laboratoř?"
Zavrtěl jsem hlavou: "Ne, laboratoř je vedle. Tady bydlíme."
"Je to laboratoř." Sedla si na zem a schovala obličej. "Proboha," slyšel jsem její vzdech, "laboratoř." A ztichla.
Díval jsem se na ni a přemýšlel. Když nakonec zvedla hlavu, nesměle jsem jí navrhl: "Podívej, kdyby ti to nevadilo, já bych tvou trávu zaléval."
Dívala se na mě jako by nerozuměla. Pak jí pohled sklouzl mezi mé nohy. "Tak tobě je líto trávy?" zeptala se. Vzpomněl jsem si na Bentiho. Ten by své tělo ovládl. "Prasata," řekla žena a ten den už se mnou nemluvila.
V noci jsem nemohl spát. Pořád jsem musel myslet na trávu, která umírá jen proto, že nikoho nezajímá. Není sice tak hezká jako růže, ale to přece není žádný důvod. K ránu jsem se rozhodl, že sousední zahrádku zaliji tak daleko, jak jen přes mříže dokážu.
Potichu jsem vstal, vzal kbelík a dal jsem se do toho. Snažil jsem se co nejmíň šplouchat a dlouho jsem myslel, že se mi to docela daří. Ale když už jsem byl skoro hotový, najednou jsem uslyšel kousek od mříží tichý hlas: "Už toho nech. Jestli chceš, zítra řeknu torganům, aby nám zřídili dveře."
"Dveře?! To doopravdy jde?" vyhrkl jsem, protože jsem o něčem takovém zatím jen slýchal.
"Samozřejmě, hlupáčku. V porodnici byly mezi ženou a mužem vždycky otevřené dveře. Jak jinak by se rodili lidé?"
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Lidé se rodili jinde a sem jenom přicházeli. Nenapadlo mě, že by v tom mohl být problém. Ale měl jsem velkou radost.
"Ale dveře budu ovládat jen já!" změnila žena tón a já měl zase pocit, že nevím, oč jde. Ale nevadilo mi to a spal jsem pak dlouho do rána.
Vzbudil mě hluk. Vykoukl jsem ven a uviděl, jak torgan, který k nám chodil opravoval poruchy, odstraňuje kus mříže mezi našimi kójemi a místo něj vsazuje nový, který se mohl otáčet. Pochopil jsem, že jsou to ty dveře. Trochu jsem se divil, že to šlo tak rychle. Tirintha jsem musel často moc prosit, když jsem něco chtěl, a s Mlathem jsem to už ani nezkoušel. A teď jsem viděl právě Mlatha, jak s uspokojením sleduje stavbu dveří.
Když bylo všechno hotovo, hned jsem vylezl z pokojíku a šel dveře vyzkoušet, ale nepovolily, dokud jsem nepoprosil ženu a ta je neotevřela ze svého pokojíku. Zatímco jsem u ní zaléval trávu, vysvětlila mi, že může dveře kdykoli zamknout, kdybych se choval jako Dýtr. Slíbil jsem jí, že se tak chovat nebudu, a ona na to nic neřekla.
Potom chtěla, abych jí vyprávěl o sobě, ale já neumím vyprávět a nevím, co bych jí měl říkat. Tráva už byla stejně zalitá, a tak jsem se radši honem vrátil do své kóje a zavřel za sebou dveře. Mary pokrčila rameny, šla do svého pokojíku a dveře zamkla. Poznal jsem to, protože cvakly.
Po několika dnech mi Mary řekla, proč je tady. Ze školky se stejně jako ostatní ženy dostala do porodnice. Jenže nechtěla rodit torganům žádné děti, aby je mučili při testech. Nikdy mě nenapadlo, že testy jsou mučení. Je přece normální, že torgani lidi živí a pak je posílají na testy. Děsím se testů jako každý, ale takový je náš život.
Mary ale říká, že je lepší žádný život než ten náš. Řekl jsem jí, že to ale není důvod, aby zabíjela i trávu. Co by se stalo s námi, kdyby se o nás torgani nestarali? Odpověděla, že mě přece nechává trávu zalévat. Má pravdu. Ale s dětmi pravdu nemá. Vždyť torgani pro nás dělají opravdu to nejlepší. Mary si jen vzdechla a zavrtěla hlavou. Zdálo se mi, že jsem ji zklamal. Je mi to líto.
Ptal jsem se Tirintha a ten mi potvrdil, že bez torganů by už žádný člověk nežil. Je to prostě zařízené tak, jak to je, a zbytečné mudrování je mi na škodu. Pak mi ještě vysvětlil, co je to mudrování. Tirinth vždycky všechno hezky vysvětlí. Mary to asi taky slyšela. Škoda, rád bych jí řekl, aby nemudrovala.
Mluvili jsme s Mary o tom, co mi říkal Tirinth. Prý je to všechno hezké, ale neumřel Soho jenom proto, že ho torgani poslali na test? Mary mě vždycky zmate. Zeptám se na to Tirintha. Ale teď jsem jí nabídl, jestli by nechtěla do své zahrádky několik mých růží. Pokrčila rameny, že prý je jí to jedno - jestli mi to udělá radost...
Udělá mi to radost. Protože růže udělají radost Mary a přestane být pořád taková zamyšlená. Jenom musím vybrat ty nejhezčí. Tirintha se na radu zeptat nemůžu. Růže jsou jednou z mála věcí, nad kterou rozmrzele krčí nos. Vůbec ho nezajímají. Proto taky nikdy nemůže poznat, která je nejhezčí. V noci mě napadla strašná věc. Co když se Mary budou líbit jiné růže, než ty, co jí dám? Musím se jí zeptat.
Nevím, co mě probudilo, ale věděl jsem, že Mary se vrací. Vykřikl jsem radostí a vyběhl ven.
Mary ležela na vozíčku a i přes deku, kterou byla přikryta, jsem viděl, jak se třese. Tvář měla úplně bílou, přesně jak jsem ji viděl v růži. Vezla ji laborantka a vedle šel Mlath. Mlath! Nenávidím ho! Pevně jsem se chytil mříže a zíral.
Před kójí se Mlath sklonil a řekl: "Doufám, že ti to nebudu muset opakovat." Mary se roztřásla ještě víc a zakňučela. Potom z ní laborantka sundala deku a já uviděl, že Mary má po těle pravidelnou zarudlou síť. Mřížovec! To musel být Mřížovec, o kterém mi vyprávěl Benti! Chraptivě jsem vykřikl a Mlath se na mě obořil: "Ty koukej zmizet!"
Zmizel jsem, ale okýnkem jsem se díval, jak Mary vedou do její kóje. Vypadala úplně bez sebe. I Benti byl tehdy po testu s Mřížovcem bez sebe. Později mi o tom vyprávěl. Mřížovec ho obalil, natáhl a stiskl a potom začal pálit, čím dál víc. Benti neví, jak dlouho to trvalo. Řval prý bolestí. Nevěděl jsem tenkrát, co si o tom myslet. Benti nikdy neřval ani si nevymýšlel. A nechápu, k čemu torganům takový test je. Mřížovce přece znají a vědí, co udělá. Tak na co ho dál zkoušet?
Ale hlavně že se Mary vrátila. Bál jsem se, že zůstanu sám.
Ptal jsem se Tirintha a ten mi řekl, že každý z nás dělá to, co považuje za správné. A zlobí se, když se na to ostatní dívají jinak. Ale na otázku, co je doopravdy správné, mi neodpověděl. Prý je to zase plané mudrování. I kdyby to bylo známo, stejně by se mnoho z nás chovalo, jak se jim zlíbí.
Nerozumím tomu. Když všichni děláme to, co považujeme za správné, jak bychom se mohli chovat jinak, kdybychom věděli, co je doopravdy správné? Tirinth je někdy ještě horší než Benti. Ten zase tvrdil, že i když je každý z nás jiný, jsme všichni stejní.
Já považuji za správné přesadit své nejlepší růže k Mary. Jsem rád, že na to má stejný názor.
Mám pocit, že mnoha věcem nerozumím. Zdá se mi, že Mary má teď pořád smutné oči. Povídáme si mnohem míň a Mary mívá zlé sny. I Tirinth je nějaký zamlklý. Že by měl Benti s láskou pravdu? Ale mně je přece tak dobře! Přemýšlím o tom, že poprosím Tirintha, aby odstranil celou mříž mezi našimi kójemi. Dveře máme stejně pořád otevřené. Benti mi hodně schází.
Ptal jsem se Mary, co by říkala úplnému odstranění mříží mezi námi. Vyděsil jsem se, když mě objala pevně jako ještě nikdy a propukla v usedavý pláč. Jako by před námi viděla nějakou pohromu. Je přecitlivělá. Je nám přece líp než kdykoli dřív. Už dlouho nešel ani jeden z nás na test.
Indikátor Z-0034687/34 posílám zpátky do porodnice.
Důvod: Pozitivní výsledek zkoušky březosti. Odpor k přirozenému oplodnění překonán.
Mlath
* 1994
(C) 1994 LD ČSSFF (SF& F WORKSHOP)
Chtěl být stejný jako ti, o kterých psal.
O zelňácích se vědělo, že jsou to kosmopolité a dějinami pohrdají, ale on dokázal, že existují výjimky. Byl profesorem historie a legendy o argenitu miloval nade vše. Celý život je sbíral a zaznamenával, a na tisícistránkové knize, která vyšla před měsícem, pracoval mnoho let. Vychutnával blažený pocit, že dílo je hotovo; že je završeno něco, k čemu se tak dlouho upínal; zároveň však věděl, že ten klid mu nevydrží dlouho. Už teď pociťoval první záchvěvy touhy: horkost ve slabinách, křečovité napětí v dlaních a prstech, závrať za přivřenými víčky.
Hlad.
Podle mýtu o stvoření světa, který vlastnoručně zaznamenal, to nazýval jedním z těch šílených a nevyslovitelných fomalhiwských jmen, které jen přečíst trvalo člověku půl hodiny - totiž Quarmah~maim~greo~chašelt~waj, Vítr Neklidu: neovladatelná touha psát. Na rozdíl od samotného psaní autogramiády nemiloval; byla to dřina a navíc se nikdy nemohl zbavit dojmu, že lidé čekající na podpis v něm vidí poloboha, který se nikdy neopije, nikdy nemá kocovinu, a pravděpodobně také nejí, nespí, nesouloží a nechodí na záchod. To v něm vzbuzovalo rozpaky, neboť všechno toto dělal; a pronásledoval ho navíc neodbytný pocit trapnosti, protože si až příliš dobře uvědomoval, že svým hrdinům se podobá jen vzhledem, nikoli duší.
Fronta, která se od samého rána klikatila po Sunsetu, vyvolávala dojem, že nekonečné armády fanoušků Deria Alla vystupují přímo z moře a s knihou v ruce dobývají návrší, na němž stojí Palác umění a věd. Jak se však blížil soumrak, davy přece jen prořídly; mnozí se zřejmě rozhodli počkat na další den. Floraín vyklepal do koše další prázdnou náplň ze svého pera a znaveně se zvrátil do křesla. Konečně mohl zavřít oči a přestat se usmívat. Cítil tupou bolest v pravé paži a v prstech měl křeč od celodenního podepisování. Na černé oponě víček oslnivě planula písmena jeho jména.
Pak si někdo odkašlal a on se s trhnutím vzpamatoval. Unaveně pohlédl na toho opožděného prosebníka.
Člověk byl velký a statný; měl opálenou tvář, bezelstné oči a ulámané nehty. V tmavém společenském obleku se podle všeho necítil dobře a naprosto nezapadal do přepychového, aseptického prostředí Paláce umění a věd. Zjevně se neživil ani uměním, ani vědou, nýbrž prací - a to dokonce prací fyzickou. Deria Allo pokrčil rameny, vzal mu z rukou knihu, kterou rozechvěle svíral, a bezmyšlenkovitě se podepsal.
"Děkuju," řekl muž nečekaně tichým hlasem. Po knize se však nenatáhl. Naopak; sklonil se, přiblížil ústa těsně k floraínově tváři a dodal ještě tišeji: "Musím s váma mluvit, mistře. Pokud možno v soukromí."
Deria Allo překvapeně vzhlédl.
"Sem z D-alfy a přilít sem na Zem jen proto, abych se s váma setkal. Jde o to, že mám informace o..."
Odmlčel se a polkl, jako by se to slovo za nic na světě nechtělo překulit přes jeho rty. Pak se přece jen přinutil to dopovědět.
"Vím něco vo jednom z těch fomalhiwskejch předmětů, vo kterejch se mluví ve vaší knize. Něco vo jednom z těch lorganskejch mečů."
Deria Allo pátral v jeho očích, ale neviděl v nich faleš ani šílenství; jen zájem a upřímnost.
Pohlédl na hodinky a vstal.
"Tady končím. Mohli bychom zajít na terasu na skleničku," řekl mu.
Bylo časné odpoledne, třináctý červen. Seděl na terase se zády vystavenými slunci, pozoroval kolibříky a psal si poznámky k příběhu, který mu noc předtím vyprávěl ghosid Denurgall. Kdykoli pohlédl do chvějivého jasu prosluněné zahrady, pocítil tesknotu a lítost; hořkost toho rychle míjejícího dne se mu usadila na patře. Ráno dal poslední interview a zbytek novinářů skopal se schodů; a tím se zbavil všech povinností, které ho držely na Zemi. Večer odlétal na Pluto a odtamtud na D-alfu.
D-alfa.
Psal o té planetě v úvodním příběhu své knihy a vylíčil ji jako odpornou pustinu, ale dávno už to tam nevypadalo jako v roce 2608 ltZ, kdy Aš~šádgu~ly~maiíldan, ztroskotav na pobřeží studeného oceánu, ležel v narudlém světle dvou sluncí na písečné pláži v šatech pokrytých vrstvou ledu, skrýval se v kopuli pozemšťanů, bloudil mezi ohradami s agasky a probouzel aganšu~hvaalja. Zmizely přinejmenším ty ohrady; pokud Deria Allo věděl, agaskové byli vyhubeni už kolem roku 3100. Poušť kolem rovníku sice zůstala pouští a občas na ní zuřily písečné bouře, ale to bylo všechno, co zbylo z původní D-alfy. Pusté pláně mírného pásu se změnily v pole, v horách se dolovalo, z moře se těžila ropa - veškeré tajemno bylo bezpečně vymýceno. Jaké stopy čehokoliv fomalhiwského se vůbec mohly najít na tak civilizovaném místě?
Nevěděl, co vlastně jede hledat. D-alfan Toliman Prescott, který ho zval, měl paranoidní strach z odposlouchávacích zařízení a neřekl mu přesně, co mu chce na D-alfě ukázat; rozhodně mu však kladl na srdce, aby se nikomu nesvěřoval s tím, kam jede a proč. Deria Allo měl své zkušenosti; když kupříkladu psal o mýtickém džbánu Lanwe~jían, který nikdy nebude složen celý - to byl symbol rozporuplnosti a podle některých výkladů i nepoznatelnosti světa - lidé mu v dobré víře nosili úlomky sto let staré keramiky, což v něm vyvolávalo temné zoufalství. I teď mu rozum říkal, že to nebude nic než humbuk; pravděpodobně nějaké poznámky Prescottova dávného praprapředka, který ve volném čase psal heroic fantasy a nevaroval zbytek rodiny, nebo možná skutečně kus železa ve tvaru meče či otisk něčeho podobného ve staré begonitové zdi; zároveň však měl pocit - skutečně pocit; byl to hlas intuice, o které tak často psal - že tentokrát jde o něco důležitějšího. D-alfa ležela směšně blízko; letenka stála méně než jedna noc v přepychovém hotelu na Dragoru, kde rok co rok trávil dva měsíce; a tak mohl poslechnout intuici bez jakéhokoliv rizika. Lépe řečeno - jeho skeptický rozum se neměl na co vymluvit.
Jak se však blížil čas odletu, v jeho mysli se stále silněji ozýval strach. Nebyl to už jen neklid, který mu po celý týden bránil komukoli o té cestě říct. Deria Allo si byl náhle téměř jist, že ať už je na D-alfě cokoli, nějakým způsobem to změní jeho život; vyžene ho to z losanglského domu, sebere mu to jeho kolibříky; a to se mu nelíbilo ani v nejmenším.
"Můj čas je vzácný, pane Prescotte," řekl mu, sotva vystoupil ze vznášedla a zaplatil taxikáři. Měl pocit, že situace si žádá, aby se choval škrobeně a zároveň arogantně. "Jsem tady, jak jsem slíbil; a chci to vidět hned."
Jeho hostitel krátce přikývl. Po schodech ho odvedl do knihovny, která byla nepatrně útulnější než hala. Deria Allo na čestném místě spatřil své vlastní knihy... a to se dotklo jeho srdce jako milý, vřelý závan domova. Toliman Prescott mu nabídl tradiční pozemský čaj. Pak odešel a někde v přízemí bouchla ocelová dvířka sejfu.
Deria Allo se pohodlně usadil na koženou pohovku naproti polici se svými knihami, které stály osamoceně mezi odbornými spisy o geologii, důlním inženýrství a xenoagronomii. Stále ještě nevěděl, co ho čeká. Definitivně však zavrhl hypotézu, že jde o otisk meče v kameni či prastarém begonitu. Něco takového by Toliman Prescott jistě nepřechovával v sejfu, a místo do knihovny by ho nejspíš zavedl rovnou k té skále či zdi. Náhle si s úděsem uvědomil, že dosud nepřipadl na tu nejpravděpodobnější možnost: ten člověk je grafoman! Vlákal ho sem a teď se mu pokusí vnutit nějaké své dílko, vydávané nejspíš za opis staré legendy vyvedené stylizovaným písmem Ghant a vytesané v podmořské jeskyni do skály obrostlé řasami a hlídané hejnem rejdících žraloků či obří chobotnicí s čelistmi na každém chapadle - opis, který pořídil jeho bratr (otec, strýc, švagr, komorník) s nasazením života, přičemž mu žraloci ukousli nohu nebo dvě. Floraín cítil, jak mu na čele vystoupil ledový pot, a čaj mu rázem přestal chutnat.
Na schodišti se ozvaly kroky; byly pomalé a těžké, jako by ten, kdo kráčí, zápasil s obrovskou tíhou... nebo nejistotou.
Dveře zajely do stěny a Deria Allo spatřil Tolimana Prescotta, který nesl v náručí tu věc.
D-alfan jej vložil do floraínových rukou a jal se spěšně odstraňovat vrstvy prostěradel a ubrusů - ale Deria Allo už přesto věděl; pochopil to okamžitě, sotva pod vrstvami látky ucítil kov. Jeho zklamání bylo skoro tak velké jako úleva nad tím, že nedostal rukopis; vždyť co jiného mohl být ten předmět, než napodobenina meče? Žádné informace, žádný nový příběh nebo stopa, ale pouhý kus železa, který se ten člověk pokusí vydávat za starobylou fomalhiwskou zbraň.
Pak poslední pruh plátna spadl na podlahu a on zíral na nahou čepel meče - na dokonalý pás modravého kovu bez jediného zubu na ostří, bez jediné skvrnky rzi. Záštita byla uprostřed zploštělá a kameny v ní zasazené se podobaly granátům, ale samozřejmě to mohlo být i obyčejné sklo. Výsledný obrazec však byl správný: dva spojené obloučky ghantcharu Aiš. Deria Allo ten meč ve svém novém díle podrobně popsal, takže pro nikoho nemohlo být těžké zjistit, jak vypadá; obdivuhodné bylo jen to, že Toliman Prescott dokázal obstarat padělek tak brzy poté, co kniha vyšla.
Deria Allo se dotkl listu čepele a zamrazilo ho v zádech; nejspíš proto, že kov byl tak studený. Ucukl. Na čepeli zůstaly mastné otisky jeho prstů.
"Andelass se ztratil na Fomalhiwě a Artgahal zmizel ve vesmíru," ozval se Prescott. "Nemá pochvu a koukal sem se na něj - což, jak píšete, se nesmí. V posledním příběhu z vaší knihy přece Arighan říká svýmu meči: Budeš vystaven pohledům cizích očí a nedostaneš napít krve, a tvé vědomí usne. Samozřejmě není znovu probuzenej. Ležel v zemi několik tisíc let. Když se dohodnem na nějaký... hm, rozumný ceně, můžete ho mít. Určitě s ním dokážete něco udělat, mistře."
Deria Allo cítil, jak se v něm zvedá vlna nevole a vzteku. Tak takhle je to tedy! Ten člověk chce jeho peníze! Chce mu střelit kus zánovního železa a trochu skla a myslí si, že mu to projde! Málem poslechl prvního popudu a hodil mu meč pod nohy.
Pak si ale uvědomil, že by zde přece jen mohl něco získat: materiál na nějakou úvahu či fejeton, a možná dokonce na humoristickou povídku. Sice ještě nikdy žádnou nenapsal, ale v této chvíli mu ta myšlenka připadala slibná.
Opatrně položil meč na stůl a posadil se zpátky do křesla.
"Napřed chci slyšet, jak jste k němu přišel," prohlásil. Pomyslel si, že to přinejmenším bude moci dát k lepšímu na nějakém večírku.
"Jak víte, sem geolog," spustil Prescott bez váhání, což svědčilo o tom, že si odpověď připravil. "Zdědil sem nějaký peníze a koupil tenhle dům i s okolními pozemky. Nechci tu samozřejmě nic těžit, ale přesto sem udělal podrobnej průzkum... a našel sem tenhle meč. Lépe řečeno - anomálii; látku, u který se nedalo určit složení. Byla dost hluboko a tak sem to nechal bejt. Teď, když sem četl vaši knihu, vzpomněl sem si na ni, a došlo mi, že podle tvaru to musí bejt meč. Půjčil sem si gravilux a vytáhnul to."
"Nebylo vám to divné?"
"Cože?"
"Nebylo vám divné, že jste ho objevil právě vy právě na svém pozemku a právě v době, kdy jste o něm dostal informace? Je to možná až příliš neuvěřitelná náhoda."
"Naopak!" vykřikl Prescott vášnivě. "Je to důkaz, že jde skutečně vo jeden z těch mečů. Nenašel sem ho; von si našel mě!"
Deria Allo si zamyšleně mnul bradu. Uvědomil si strašnou věc: pokud člověk připustí, že neexistuje Astuaner - Osud, který řídí lidské životy - a fomalhiwské meče a amulety ve skutečnosti nemají schopnost ovlivnit pravděpodobnost (kterou jim on ve všech svých dílech připisoval), celé to mysterium se zredukuje na pouhý způsob, jak komukoli namluvit jakoukoli pitomost. Napadlo ho, že tomu, co psal, možná neměl tak bezvýhradně věřit... a že pokud skutečně jednou vyrobí nějakou humoristickou povídku, bude nejspíš o něm.
A taky že on sám se při ní moc nepobaví.
Než ale stačil cokoliv říct, někde v domě zazvonil hypertelefon. Toliman Prescott se omluvil a zmizel. Deria Allo znovu pohlédl na meč a náhle pocítil tíseň. Pomyslel si - sám nevěděl proč - že udělal velkou chybu, když se o své cestě na D-alfu nikomu nezmínil.
Později si říkal, že byl až nepochopitelně naivní.
Čekal asi půl hodiny, když stěna před ním náhle ožila.
Objevil se na ní obraz okolí domu, jak ho snímaly vnější kamery. Toliman Prescott měl na sobě cestovní kombinézu, opíral se o dvířka vznášedla a díval se do kamery s výrazem bezmocného vzteku.
"Havárie v dole," vyštěkl. "Musím tam okamžitě jet - právě teď, v tuhle chvíli, kdy nejvíc potřebuju zůstat tady! Lituju, mistře. Myslel sem, že si ten meč našel mě, ale mnohem víc zřejmě touží po vás." Trpce se zasmál. "Ale snad se mi přece jen podaří oklamat ten váš slavnej Astuaner. Zamknul sem dům, okay? Má regenerátor vzduchu, zásoby na půl roku, veškerý zařízení je vám k dispozici. Určitě znáte nějakej způsob, jak se přesvědčit, že ten meč je pravej. A nechci, abyste s ním zmizel, než se vrátím... protože pravej je."
Ještě dvě nebo tři vteřiny visela Prescottova tvář floraínovi před očima. Pak obraz vybledl.
Deria Allo otřeseně zíral na prázdnou zeď a naslouchal přízračnému tichu domu. Pak vstal, seběhl dolů a pokusil se otevřít dveře... ale skutečně byly zvenčí zamčené.
Denros - vždyť jsem spisovatel! Jenom spisovatel! opakoval si v duchu a protíral si oči, jako by doufal, že se z toho hrůzného snu ještě probudí. Pravda, sice docela bohatý spisovatel, ale rozhodně ne o moc bohatší než on! Jak ho jen mohlo napadnout... unést... právě mne...?!
Čím déle však o tom přemýšlel, tím méně šílené mu to připadalo. Poměr cena/riziko byl zřejmě u někoho tak bezelstného jako on poměrně příznivý.
Vrhl se k hypertelefonu, ale přístroj byl němý. Prescott pochopitelně předpokládal, že se bude chtít s někým spojit. Prohlédl stěny a uvědomil si, že dům nemá ani okna; samozřejmě, jeho vnější plášť přece tvořila neprodyšná kopule.
Ve svých sto třiceti osmi letech se nechal oklamat stejně snadno, jako kdyby mu bylo dvanáct.
Prý havárie v dole! říkal si s úšklebkem. Pěkný výmysl! Však víme, jak to bude dál. Zítra se Prescott ozve a začne se se mnou dohadovat o ceně. Bude mi vyhrožovat, že mne odsud nepustí, dokud nezaplatím nějakých padesát tisíc imperiálních golárů... a já se mu vysměju. Mám čas.
Po večeři se rozhodl, že si poslechne zprávy, a nechal si je promítnout na stěnu jídelny...
Mimo jiné mluvili o neštěstí v dole společnosti Helion.
Všechna světla v knihovně byla nastavená na maximum a meč se v nich leskl jako vyleštěné zrcadlo. Granáty víc než kdy předtím vypadaly jako obyčejné červené sklo, a křišťálová hlavice se naopak zdála zašlá a odřená. Kovové pásky na šestibokém sloupku jílce byly pokryty vrstvou mastné černé špíny. Deria Allo si nervózně třel bradu a listoval ve své vlastní knize.
Dopsal ji nedávno a konec měl ještě v živé paměti, takže věděl přesně, jak to dopadlo s oběma lorganskými meči. Wassarův Andelass ztratil svou moc a dostal se na Girmé. Arighan vrhl svůj Artgahal do vesmíru... a od té doby už ho nikdy nikdo nespatřil.
Skončil snad na D-alfě?!
Sotva si tu otázku položil, v mysli se mu vynořila odpověď - slova Aš~šádgu~ly~maiíldana, Toho, kdo přišel z vesmíru, prvního pozemšťana, který kdy přistál na Hiwaiw:
D-alfa je jednou z pradávných pastí.
Ta planeta si přitáhla Aš~šádovu loď, když se pokoušel vrátit z Hiwaiw na Zemi, a dávno předtím pohltila i koráb pramáti Quateht~wea~šalond~jíaj~w~wan. Deria Allo si znovu připomněl dvacet tisíc let starý příběh floraínských trosečníků. Byli to argia~luové, ale D-alfa jim vzala všechno: svobodu i schopnosti. Jedli karwil, jedinou poživatelnou rostlinu, kterou v té pustině nalezli - a látky obsažené v karwilových bobulích zničily jejich mentální schopnosti. Když pozemšťané přistáli na D-alfě, našli už jenom divochy, primitivní humanoidy se zelenou kůží; a nazvali je agasky.
Vyhubeni roku 3100.
Deria Allo se s trhnutím probral ze snění. Ten příběh už jednou zaznamenal a nemělo smysl nad ním dál přemýšlet. Dokazoval však, že lorganská věc vržená do vesmíru mohla skončit na D-alfě spíš než kdekoliv jinde. Představil si, jak meč Artgahal na pozadí hvězdného nebe padá do atmosféry jako zlatý šíp, proniká jí a zůstává chladný, protože je z oceli Lorgan; a pak se noří do rudé d-alfské skály a usíná v tom hrobě na mnoho tisíc let. Pocítil téměř živočišnou touhu setřást meč z klína, hodit ho na stolek a jít to sepsat.
Jít dělat cokoliv, co by nesouviselo s opravdovým mečem.
Když ve zprávách slyšel, že důlní neštěstí se skutečně událo, v jeho mozku jako by se protrhla hráz. Celá jeho teorie únosu a vydírání byla nesmyslná; najednou to viděl. Jakýpak únos? Na Zemi se sice přestěhoval nedávno a neměl tam žádné blízké přátele, kteří by ho postrádali, ale zároveň byl příliš slavný, než aby mohl zmizet nadlouho; už brzy ho někdo začne hledat a Prescott by musel být blázen, kdyby to nečekal. Meč mu jistě chtěl prodat, chtěl ho prodat draho, a nepočítal s tím, že bude muset odejít; když už se to ale stalo, padělek by nejspíš zamkl zpátky do sejfu nebo by naléhal, aby se transakce uskutečnila ihned. Kdo četl Poslední pevnost Šipky, ten věděl, že k probuzení meče je zapotřebí klid, samota a dostatek času. Sotva mohl připadnout na něco hloupějšího, než uvěznit hosta v domě a nechat mu v rukou falešný meč!
A sotva na něco chytřejšího, pokud je ten meč pravý.
Floraín se otřásl. Jeho podvědomí to dávno odhalilo; vědělo to od samého začátku. Jenže nechtěl si to připustit; raději hledal všemožná jiná vysvětlení. Nechtěl si připustit, že by ten meč mohl být pravý, protože -
Protože měl strach.
Znovu zalistoval v knize.
Scéna ze Stavitelů věží: Diana a Arighan u ohně.
Arighan klečel naproti ní - hliněná socha bůžka se strnulým pohledem; dokonale #ne-igerská# věc, téměř směšná ve své patetické vážnosti; pak se ale pohnul a stal se znovu pouhým člověkem.
Prudce se nadechl a vykřikl divoce:
"Artga-háá-á-áál!"
Lesy odpověděly ozvěnou.
Měl zakloněnou hlavu, vrhl to slovo do tváře nočního nebe - a nechal ho vpíjet se do mrazivé prázdnoty, která sálala z hvězd. Byl to výsměch plynutí času; pozdrav hluboko pohřbené minulosti. Jméno meče se Dianě vypálilo do paměti... a s ním i tón hlasu, plameny ohně, tíživost kovu, přízračnost okamžiku.
Dlouho, dlouho zněl ten výkřik z jejích snů.
Pravá Arighanova ruka ležela na její, a ona, vedená intuicí, přitiskla naopak svou druhou ruku na jeho levačku, která pozvolna a téměř bez zachvění odhalovala čepel. Nemyslela na cenu - nevěděla, že po celou tu dobu ostří meče z Arighanovy dlaně žíznivě upíjí krev; kdyby to tušila, jistě by to nedopustila, a celý její pozdější život by byl jiný.
Jak její ruka následovala ten pomalý pohyb, Diana cítila, že se pozvolna stává tím mečem, že je jím stravována; byla to jakási nezvyklá forma telepatie, která ji spojila s vědomím Artgahalu. Neschopná ubránit se, poddala se tomu téměř s rozkoší; meč pohltil její mysl, naplnil ji sám sebou. Splynula s ním ve chvíli, kdy spatřila jeho nahou, ničím nechráněnou čepel od kořene až po samotný hrot; a byl to okamžik úžasu, závrati a prozření.
Vzpomínal si, že když to psal, ta scéna ho okouzlovala. Teď už ho okouzlovala podstatně méně.
Zaklapl knihu a zadíval se na meč.
Pokud ho chtěl probudit, musel udělat totéž co Arighan: nechat jeho ostří okusit ten nejcennější nápoj v lidském světě, obtáhnout čepel tmavou linkou krve. Nedalo se však říct, že by ho to pomyšlení těšilo. Palcem druhé ruky přejel po měkkém polštářku své dlaně a uvědomil si, že něco tak ostrého a těžkého jako tenhle meč zřejmě rozřízne maso hodně hluboko; nejspíš až na kost. Vyvolalo to v něm takový záchvěv odporu, že se mu až zvedl žaludek.
Denros, to bude ale krve, pomyslel si. Rozhlédl se. Zatraceně. Ještě že jsem tu sám.
Vytáhl kapesník a setřel z čepele mastné otisky, které tam předtím zanechal. To ostří by se především mělo polít dezinfekcí, radil mu jeho vnitřní hlas. Ignoroval to však; rozhodl se, že technické detaily vyřeší později.
Sevřel jílec a zkusmo přitiskl dlaň na ostří, ale nenašel odvahu mečem trhnout. Napadlo ho, že mimo jiné to bude asi i bolet; že to otřese všemi jeho nervy a ochromí mu to mozek. Vlastně by mohl i omdlít.
Mohl by omdlít a vykrvácet; a pak ho tu někdo najde a řekne si: "Zbláznil se; uvěřil svým vlastním výmyslům."
Jenže ten meč byl skutečný.
Odtáhl ruku a zkoumal vlasovou stopu ostří, představoval si, jak kůže v tom místě praská a odchlipující se pysky rány naběhlé temně zelenou krví olizují kov, centimetr za centimetrem po celé délce meče, a napadlo ho, že té krve snad ani nebude dost.
Odložil meč a hluboce se zamyslel.
Seděl nehybně a minuty utíkaly, zatímco jeho představivost pracovala. Doufal, že když si tu scénu mnohokrát přehraje v duchu, nebude tím pak už otřesen; ale místo toho se jeho zděšení stupňovalo a zvolna přerůstalo v neovladatelnou hrůzu.
Možná by stačilo jenom maličko se říznout do prstu, našeptávalo mu jeho praktičtější já, které se zoufale snažilo překřičet strach a najít nějaký způsob, jak se tomu bolestivému rituálu vyhnout.
Možná ani není potřeba ho probouzet!
To poznání ho zasáhlo jako blesk a dalo mu novou naději. Co by si vlastně počal s probuzeným Artgahalem? Vždyť nehodlal s nikým bojovat.
Pokud jsem logickou dedukcí dokázal, že meč je pravý, mohu ho přece koupit tak, jak je. A udělám to někdy jindy, až na to budu mít náladu. Nebo... Nebo si na to někoho najmu.
Uvolnil se. Úleva byla tak veliká, že v něm vyvolala téměř fyzické blaho. Otřásl se, když si uvědomil, čemu unikl.
Nikdy nechci zažít to co Arighan. A nemusím.
Opřel se do křesla, zavřel oči a vychutnával ten pocit: nemusím. Ale jeho myšlenky běžely dál a vzápětí mu ztuhl úsměv na rtech.
Jenže - co když právě s tím Prescott počítal?! Co když věděl, že nenajdu odvahu? Pak by mi klidně mohl podstrčit falzifikát a ještě se mne drze zeptat, jestli jsem se přesvědčil, že je pravý; a já bych řekl - "Ano, ano, jistě, pane Prescotte." Píšu o takových věcech, tisíckrát jsem o nich psal; jak bych mohl přiznat, že sám jsem to nedokázal...?!
Ty myšlenky byly jako ledová sprcha.
Prudce vstal a začal rázovat po pokoji.
A co kdybych ten meč nekoupil? O ničem se nebudu přesvědčovat a rovnou řeknu, že ho nechci.
Ušklíbl se. Pak vzdychl a zavrtěl hlavou. Ne, to nedokázal udělat. Nedokázal odejít a ten meč tu nechat. Věděl, že by toho nadosmrti litoval; tím spíš, že bohatý byl dost. I kdyby Artgahal až do konce jeho dnů jenom mrtvě visel v hale losanglského domu, stálo by to za to.
Vztekle zaťal pěsti.
Nosím stejné šaty jako argia~luové, vypadám jako oni, tak bych se měl podle toho chovat, pomyslel si zlostně. Nejde přece o nic strašného; říznu se do ruky a to je všechno. Hrůza jím zalomcovala tak, že si málem zakopl o nohu.
S obavami pohlédl na meč a v duchu viděl jeho čepel lemovanou zeleným hádkem krve, krve floraína Deria Alla - ale místo strachu v sobě živil vztek; a to byla ta chvíle, kdy se skutečně rozhodl. Absurdita a trapnost té situace v něm vyvolávala téměř estetický požitek. Věděl jen to, že teď už se nesmí zastavit a přemýšlet, protože jen tak udrží na uzdě svůj strach; a že hlavně musí zakázat své fantazii, aby mu podstrkovala obrazy - aby mu vykreslovala reálnou vizi té scény, dokonalou v každém detailu, tak jak to od ní žádal po celý svůj předchozí život.
Vzal meč a vtrhl do koupelny, protože si říkal, že v knihovně by po sobě zanechal příliš velkou spoušť. Pak zkontroloval, jestli funguje lékařský automat, svlékl si kombinézu, protože byla sváteční a bylo mu jí líto, a šel se pro jistotu vymočit, protože někde slyšel, že při bolesti člověk ztrácí nad těmito funkcemi kontrolu. Položil si otázku, jak to asi řešil Aš~šád nebo Arighan, ale příliš nad tím nepřemýšlel, protože to znamenalo probudit fantazii a fantazie byla zrádná.
A přesto se to stalo, když se dotkl meče.
Klekl si a opřel si jílec o stehno; a když viděl zářivý kov čepele ležet na své nahé kůži, došlo mu náhle, že bolest není všechno; že to ke všemu ještě bude dlouho trvat. Pokud to udělá zbrkle a rychle, aby měl celou věc co nejdřív za sebou, nejspíš si uřízne celou ruku; je přece floraín a jeho tělo je nepoměrně křehčí než lidské.
Takže musí... pomalu.
Rozhlédl se po aseptických, dokonale čistých zdech, a znovu cítil, jak se ho zmocňuje panika. Ještě nikdy nebyl takhle osamělý; takhle úplně, naprosto sám; byla to jiná a horší samota než pouhá nepřítomnost lidí. Zatoužil utéct ze svého vlastního těla, které jako těžký balvan viselo na jeho duši, ale zároveň věděl, že by nikdy nebyl schopen spáchat sebevraždu - neodvážil by se toho - a že je proto odsouzen v něm přebývat.
Napíšu o tom, slíbil si. Budu o tom psát znovu a znovu a jednou se snad smířím s tím vším: s bolestí, slabostí, se strachem... se smrtí.
Pravičkou sevřel jílec. Prsty se mu tak třásly, že hrot Artgahalu poskakoval po dlaždičkách. Navíc si uvědomil, že divný zvuk, který se přidal k jeho přerývanému dechu, je drkotání jeho vlastních zubů. Pro nekonečný vesmír! Ještě den předtím seděl v Losanglu a pozoroval kolibříky. Nikdy vážně nepřemýšlel nad tím, jak by se choval, kdyby se v takovéhle situaci ocitl! Narozdíl od všech svých hrdinů nebyl vůbec připraven na takovou věc.
Jazyk se mu žízní lepil na patro a hlavou mu bleskla vzpomínka na kuchyňský syntezátor. Ten přístroj uměl vyrobit jakoukoli organickou hmotu. Dokázal by vytvořit i krev; dostatek krve pro ten meč.
Možná to vůbec nemusím udělat, uvědomil si.
Najednou s jistotou věděl, že nemusí.
Ale zároveň věděl i to, že se dostal příliš daleko; že překročil jakousi imaginární mez; a že pokud v této chvíli couvne, navždy už ho to poznamená. Najednou vůbec nešlo o ten meč, ale o mnohem víc; a vědomí, že není k ničemu nucen okolnostmi - naopak, že jde jen o jeho vlastní rozhodnutí, jeho vlastní vůli - ho naplnilo nepochopitelným klidem. Znal takové okamžiky; nesčetněkrát je prožil, když psal. Byly důvodem, proč nikdy nepoužíval diktafon ani mentální snímač a místo toho psal na stroji - tím nejstarším, nejtěžším způsobem. Právě kvůli nim nikdy nedovolil, aby mu kdokoli četl přes rameno nehotovou věc. Stávalo se totiž, že mu na mysli náhle vytanul obraz, který ho sice fascinoval a okouzlil, ale zároveň byl příliš drásavý, příliš obscénní, příliš nabitý emocemi, než aby ho - jak se zdálo - papír mohl snést; věděl, že odhaluje až příliš mnoho ze svého nitra, když ho dá v plen všem těm cizím očím, a proto pokaždé musel překonávat strach. Celé minuty tak seděl s rukama na klávesnici psacího stroje; mohlo se zdát, že přemýšlí nad vhodným výrazem, ale nebyla to pravda, protože melodie vět mu s každým úderem srdce zvonila v uších a slova si sama nacházela svá místa v krystalicky jasné struktuře, která mu visela před očima, jako by to byly zuby v soukolí prastarého a věčného hodinového strojku. Ne, nepřemýšlel nad slovy; jenom sbíral odvahu. A pak se náhle rozhodl, zavřel oči a psal poslepu v horečnatém chvatu, protože věděl - věděl už od chvíle, kdy poskvrnil papír prvním slovem - že pokud jednou z bázně, ostychu, vypočítavosti nebo strachu nenapíše něco, co napsat touží celou svou duší, znamená to, že skončil.
Skončil, i kdyby napsal ještě tisíc dalších knih.
Ještě nikdy nepodlehl tomu strachu; netížila ho žádná vina ani lež.
To všechno mu proběhlo hlavou, když klečel na chladné podlaze s Artgahalem v náručí, a jeho hrůza náhle ustoupila jakémusi mystickému opojení, enervujícímu napětí.
Vzpomněl si, že v nějaké jeho knize hrdina tvrdí, že člověk se nesmí proti bolesti postavit a křečovitě se jí bránit, ale splynout s ní, otevřít se jí, prožívat ji bez odporu... a tím ji oslabí; to si říkal, když přitiskl dlaň k ostří meče, a do poslední chvíle věřil, že se nestane nic strašlivého - že vlny vzruchu šířící se po jeho nervech samy odezní kdesi v prázdnu, aniž by po sobě zanechaly stopy. Ale když to udělal, bolest byla mnohem pronikavější, než si kdy dokázal představit; projela jeho tělem a jako obří spár se zaťala do pletence nervů v jeho středu. Na okamžik ho to téměř ochromilo; bylo to jako kopanec do žaludku. Pach kovu a tlejícího listí mu razil do chřípí - pach floraínské krve. Ten meč byl ostřejší než čekal a rána hlubší než zamýšlel. Klečel, strnule nakloněný dopředu, a díval se, jak se ten životodárný proud valí po čepeli Artgahalu - proud hustý a nohem tmavší než jeho kůže - a pak se to náhle všechno zdálo mnohem snazší, protože byl v šoku a sám sebe vnímal jakoby přes mléčné sklo; všudypřítomná bolest tepala v jiné paži a krev patřila jinému tělu. S očima upřenýma na hrot meče, který nekonečně daleko zářil jako mihotavá hvězda, se natahoval kupředu, a slyšel přitom, jak ocel skřípe o kost; vlny bezmezného odporu a hrůzy jedna za druhou omývaly jeho mozek, až se změnily v neovladatelné horečnaté chvění. Potom snad skutečně dosáhl až na samotný konec té cesty - ale na to si už nikdy později nedokázal vzpomenout.
Někdy v té chvíli totiž konečně omdlel.
Když se probudil, jeho prvním vjemem bylo teplo. Vzápětí mu v mysli vytryskl gejzír prudkého, nádherného, nepopsatelného štěstí, rozlil se po celém jeho mozku a změnil se v jezero blaženosti, jehož vody byly hřejivé a klidné.
Otevřel oči a uvědomil si, že spíš než v nějakém imaginárním jezeře leží v zelené louži sedlé krve, a že svléknout si kombinézu byl čin hodný prozíravého politika. Podíval se na svou dlaň. Rána nevypadala ani zdaleka tak odporně, jak čekal. Potáhla se tenkou nazelenalou blankou nové kůže, a přestože bolest z ní vystřelovala při sebemenším pohybu, vnímal ji přes závoj štěstí a radosti a v té perspektivě se mu zdála směšná. Něco cizího se zachytilo v jeho mysli, vězelo to tam pevně vklíněné jako kamínek v rohoži; a on podvědomě cítil, že výnos byl větší než náklady.
No to jsem tedy zvědav, pomyslel si.
Vzal meč - na jeho čepeli žádná stopa krve nezůstala - a cizí hlas mu promluvil uvnitř hlavy tak zřetelně, že se bezděky ohlédl, jestli mu někdo nestojí za zády.
Dík, žes mi dal nažrat! Dávno už mě nikdo nenakrmil tak dobře jako ty! Slova byla provázena vlnou emocí, z nichž nejzřetelnější byla spokojenost.
Deria Allo překvapeně zíral na věc ve svém náručí. Spěšně si připomínal všechno, co věděl o lorganských mečích, a snažil se upamatovat, jestli mohou být i senilní. Pak mu došlo, že Artgahal mluví maronštinou - jazykem Eternaalu, který nemohl znát; a uvědomil si, že to nejsou skutečná slova. To jen jeho podvědomí do nich odělo to sdělení, protože zatoužilo po troše ironie. Stačilo, aby se přeladil na vznešenější strunu, a ta věta by rázem zněla mnohem patetičtěji.
Rádo se stalo, odpověděl mu.
Oblékl se, zapnul úklidového robota a i s mečem se vypotácel z koupelny. Uvědomil si, že to ostří musí zakrýt, dřív než se Prescott vrátí; proto aktivoval šicí stroj, na senzorickou desku načrtl tvar čepele a z látek si vybral rudý samet, protože se mu zdálo, že ten je na pochvu nejvhodnější. Věděl, že Artgahal nebude moci nikdy nikomu ukázat, pokud nebude chtít podstoupit znovu tutéž proceduru, ale pomyšlení na to ho kupodivu už neděsilo. Měl pocit, že to dokáže kdykoliv zopakovat.
Nikdy v životě si nepřipadal silnější.
Namíchal si drink a stále s mečem v podpaží se posadil do knihovny. Rozsvítil jen jedinou lampu - dával přednost příšeří; strop i dlouhé řady knih se topily ve stínech a on unaveně zavřel oči. Nedíval se na hodinky a přesto věděl, že je čtvrt na šest a že za hodinu začne svítat. Položil si otázku, kdy asi se Prescott objeví, a na okamžik viděl begonitovou plošinu ozářenou bledým světlem reflektorů a zíral do upocené tváře vedoucího záchranné čety... Prescottovýma očima; a tak přejel prstem po jílci Artgahalu a pomyslel si bez údivu -
Něco se nesmírně změnilo.
Nebylo to jen tím mečem; ve své mysli sice cítil pevně zachycené vědomí Artgahalu, ale zároveň věděl, že i kdyby on a meč byli od sebe znovu odtrženi, pocit síly přetrvá.
Ta změna byla v něm.
To máš tedy pravdu, zasmál se někdo trpce. Slova vklouzla do floraínovy mysli jako sypající se korálky.
Otočil hlavu a pohlédl do jednoho z koutů.
V příšeří se pohnul bledý tvar; bylo to sinalé, nehmotné tělo přízraku. V tváři utkané z mlhy vzplály rudé oči, jasnější a pronikavější než kdy dřív. Deria Allo znal ghosida jen jako průzračný oblak, sloup tetelícího se vzduchu, stín, který je těžké vůbec postřehnout. Teď ho však - poprvé v životě - viděl naprosto zřetelně.
Zdálo se mu, že pozoruje sochu vytesanou z alabastru. Byl schopen postřehnout každý detail tváře, každý vlas ve starobylém účesu, každou ozdobu a šperk na složitě střiženém oděvu. A s úžasem si uvědomil, že Denurgall - ghosid, s nímž strávil tolik času a od něhož vyslechl tolik příběhů - je... žena.
Pohnula se k němu, nekráčela však po zemi. A byla krásná. Obličej měla křehký jako kamej na prstenu. Štíhlou rukou si přitáhla plášť těsněji k tělu a graciézně usedla na okraj křesla. Samozřejmě, byla to jen iluze; jen to vypadalo, že sedí. Ve skutečnosti nepřestala levitovat. Když loktem zavadila o opěradlo, její ruka jím prošla stejně snadno jako okolním vzduchem.
Naklonila se k floraínovi tak blízko, že se mu až zdálo, že na tváři cítí její dech. Jejich kolena se téměř dotýkala. Nikdy předtím se k němu nepřiblížila víc než na pět šest kroků, ale teď už nic nebylo jako předtím.
Nikdo z nás nečekal, že tohle uděláš, řekla v myšlenkách. Kdybych to tušila, nenechala bych tě odletět ze Země. Zastavila bych tě, i kdybych toho hlupáka musela nechat zemřít.
Deria Allo se otřásl.
"Kdo jsi?" vydechl.
Znáš mě přece! Teď už dokážeš vidět takovéhle věci, a když budeš chvíli přemýšlet, přijdeš na to. Jak jsem ti mohla prozradit své staré jméno, když příběhy, které jsem ti vyprávěla, jsou i o mně? Nevyslovuj to. Nevyslovuj jméno nikoho z nás. Říkej mi Denurgall.
Její přítomnost ho rozechvívala; měl pocit, že skutečně hovoří s duchem; a zatoužil po tom, aby nikdy nezjistil, kým bývala. Čišela z ní nejasná hrozba a to ho deptalo.
Proč je tak špatné probudit meč?!
Zřetelně viděl, jak stáhla bledé rty v ironickém úsměšku. Ale neodpověděla. Místo toho zvedla ruce a zabořila mu prsty do stehen. Zamrazilo ho. Jenže nestalo se nic; byl pro ni stejně průchodný jako vzduch nebo stěny. Teprve když se dotkla Artgahalu na jeho klíně, ucítil pohyb. Denurgalliny dlaně obemkly jílec a meč se změnil ve svůj vlastní vybledlý stín.
"Ne!" vykřikl, ale nebylo už v jeho moci znovu se Artgahalu dotknout; propadl se do světa Denurgall, jako by se stal součástí jí samé, a náhle se tasený chvěl v její ruce jako bledý plamen bílé svíce. Jen prázdná sametová pochva přistála floraínovi na klíně: mrtvý motýl.
Bez obav se mohu dívat; nepřipravím tě o to spojení!# ujistila ho. Vstala. #Arighan mluvil o cizích očích, ale ty moje nejsou živé. Když já uvidím čepel lorganského meče, nic se tím nezmění; a pro tebe bude lepší, když ho ve chvíli Rozhodnutí nebudeš mít v ruce.
Upíral oči na Artgahal a cítil divné prázdno; vědomí meče bylo pryč.
O čem mám rozhodovat? zeptal se sklesle.
Ty nevíš? Přece o tom, jestli chceš raději to, co jsi míval dřív, nebo to, co máš teď! Copak sis to neuvědomil, než ses spojil s mečem? Musíš volit, protože obojí mít nemůžeš.
Ustoupila o několik kroků a dlouhým obloukem se přenesla na opačný konec místnosti, aniž by z floraína spustila oči. Roztočila meč nad hlavou a prudce ho vrhla proti němu.
Braň se!
Sotva Artgahal opustil její dlaň, zbavil se té přízračné bledosti; znovu získal třpytivost kovu. Vznesl se, proťal vzduch jako zářivé kopí; na okamžik strnul ve vrcholu oblouku a pak začal padat. Deria Allo omráčeně zíral na lesklý hrot klesající k jeho srdci.
Zdálo se mu, že čas se na vteřinu zastavil, že ztuhl kolem něho jako láva. Instinktivně zvedl dlaně, napřel všechnu svou vůli - a křivka, po níž meč padal, se rázem zlomila v nepřirozeném úhlu. Hrot se stočil k zemi. Artgahal proťal koberec a zůstal vězet v parketách.
Deria Allo nechal ruce padnout do klína a vzhlédl. Do mozku se mu přenesla vize, kterou mu Denurgall posílala. V jedné z možných budoucností seděl ve své losanglské vile před obrazovkou psacího stroje, v druhé se na cizí zemi opíral o skálu v nafialovělém světle nějakého žhavého slunce. Věc, kterou držel v rukou, poznal okamžitě, přestože ji nikdy předtím nespatřil.
Argenit.
Celá léta tě provázím a tlumím schopnosti, které máš, řekla. Zřetelně vnímal její zoufalství a zlost. Potřebujeme obojí: argia~luy i spisovatele. To, co jsi napsal, přivedlo stovky talentovaných lidí pod křídla Klanu; usměrnilo to jejich úsilí, ukázalo jim to cestu k argenit~mijat, a my je díky tomu mohli nalézt. Už téměř sto let se nestalo žádné neštěstí, žádná nehoda s argenitem; a to je zásluha tvých knih. Postoupila vpřed a znovu se zmocnila meče. Neměl jsi vidět Artgahal! Neměl jsi, ale vrátit zpátky se to nedá. Teď to o sobě víš. Pokud se rozhodneš stát se argia~luem, nebudeme ti bránit.
I mezi argia~luy byli přece... kronikáři, nadhodil po chvíli váhání. Odpověděl mu její trpký smích.
Nic jsi nepochopil, řekla. Kronikáři snad; kdo by nedokázal psát letopisy? Také se můžeš nechat unášet vizemi zelených strání a rozkvetlých luk a zurčících potůčků... Ale to první, čeho se musíš zbavit, jsou obrazy všech prastarých strachů, které vyvěrají z podvědomí a z kterých jako z nekonečné studny bereš sílu pro své příběhy. Co myslíš, že se stane, když se té schopnosti nevzdáš? Když se pokusíš psát tak, jak jsi zvyklý, v místě, kde leží argenit?! Odmlčela se, nechala ho uvažovat; a pak dodala:
Ve skutečnosti ho nikdy nebudeš smět vzít do rukou, protože všechno, na co pomyslíš - i to nejtemnější! - se živé objeví před tebou...
A také na agasky.
Zapomněli. Agaskové zapomněli. Jedli příliš mnoho karwilu..., ztratili schopnosti, které kdysi měli, znělo mu v hlavě. Byla to jeho vlastní slova - slova, která vložil do úst prastarého aganšu~hvaalji, když psal Aš~šádův příběh - a jejich melodie ho rozechvěla ještě teď, po letech. Teprve pak si vzpomněl na chvíli, kdy bral do rukou meč a proklínal svoji fantazii.
Šel celý den; chvílemi levitoval, chvílemi kráčel po zemi; byl argia~lu a opájel se tím vědomím.
Věděl, že je to krátké jako bleskový sen před probuzením.
Pak před sebou konečně spatřil tmavou plochu; místo, které hledal. Rostliny se zvedaly k nebi jako svíce a v narudlém světle alfy Centauri se zdály téměř černé... stejně jako jeho vlastní ruce, stejně jako ruce agasků. Nevěděl přesně, kolik bobulí musí sníst, aby v sobě zničil všechny zárodky argenit~mijat, ale byl pevně odhodlaný nacpat se až k prasknutí.
Tak se rozhlížel a viděl hrob argia~lua: nekonečný lán karwilu.
* 17. prosince 1993
(C) LD ČSSFF (SF& F WORKSHOP)
Základna