Ostrá čára vyrytá do kouře.
Protrhnutí. Škvíra prudce rozevřená, jako když pukne suchý lusk.
Výbuch barev. Zeleň, hněď, kovová sivost. Modř.
Bezhlesý úprk divoké pěny, šlehané duhou. Vzdouvání, kypění. Borcení tvarů. Skála rozložená ve skrutky leštěné oceli, průsvitné mraky krájené na plátky a hnané do vírů. Střemhlavý vpád slunce. Oslnění.
Němá krajina. Kamenitý svah, trní, spousty trní. Úleva. (Žádné nebezpečí, žádné nebezpečí...)
Les. Polámané, navzájem se prorůstající větve, spleť pevná jako zeď. Neprostupná. (Prostupná! Pro divochy prostupná!)
Skalní stěna. Od země kolmo vzhůru, výš, výš! Daleká horní hrana vřezaná do nebe, do letících oblaků. Závrať.
Rozhlédnutí.
Skála, řeka, kopec, les. Řeka za zády, vlevo kopec, vpravo skála, před očima les. (Pozor!)
Pod nohama planina, usychající drny. Blíž ke kopci metlice, u řeky rákosí. Tísnivá idyla raného podzimu. (Pozor na les!)
Pahýly větví, zelená hradba čerstvě seříznutá. Před ní okrový koberec vypáleného porostu. V temnu za hradbou hustá síť speciálních čidel. (Pozor! Divoši se kolem nich protáhnou, jako by znali plán jejich rozmístění. Pozor!)
Lehká, sotva znatelná vibrace obklopí střed planiny. Ochranné silové pole. (Ochranné?) Trpkost, nesouhlas. Hněv.
Chvění se vznáší nad uvadlou trávou, pak dosedne a úzký pás drnů zatlačí do půdy. Mělký kruhový val kolem prázdna.
Očekávání. Napětí.
Dělová salva. Ohlušení.
Dunivé ticho se rozláme ve zvuky, vítr bije do vln, do listí, křičí ptáci, něco sviští, bouchá, popěvuje, syká, klepe.
Uvnitř kruhu stojí tábor, fantastické seskupení jehlanů, krychlí, koulí. Mezi nimi cesty, dvorky, zahrádka. (Ne, ne, ne!) Úzkost.
Z budov vycházejí vychrtlé postavy v maskách, přes nos a ústa třpytivé návleky zobáky. Pozorují oblohu, řeku, skálu, kopec. Les. Hovor slitý v nezřetelný šum.
Zahrádka. (Ne!) plná dětí. (Ne, ne!) Kostlivá ženská ruka se laskavě dotýká drobných zlatohnědých ramen, tuhých vlásků...
"Prosím tě, Pávie, pusťme je. Prosím."
Žena se otočí, stříbrný zobák se pohne.
"Nesmíme, Rotane. Je to jediné východisko. Víš to přece. Souhlasil jsi. Slíbils."
"Nevěděl jsem, že... že..."
"Nikdo nevěděl. Přesto musíme splnit úkol. Chceme ho splnit. I ty, Rotane."
Les. Větve se rozevřou, propustí řadu statných mužů a znovu strnou v jednolitou hradbu. Muži vykročí k táboru, v rukou kyje, ve tvářích odhodlání. Mlčí. Jdou. (Ne, ne!)
Průhledné silové pole se vyduje, jak se do něho zevnitř opře člověk bez masky.
Stržen zpět. Vyzáblá paže ho pevně svírá, upírají se na něj veliké vyčítavé oči. Ozve se káravý hlas tlumený zobákovitou škraboškou.
"Co tě to napadlo, Rotane?"
"Nech mě, Kyvore. Musím jim zabránit..."
"Nezabráníš. Jsou nepoučitelní."
"Ale když uvidí..."
"Tebe? Právě tebe, Rotane? Jsi pro ně zrádce! Než stačíš promluvit, praskne ti lebka pod jejich kyjem."
"Potom snad pochopí..."
"Zbytečná oběť. Ani svou smrtí je nezadržíš."
Muži se blíží. Směřují k zahrádce. (Bože, ne! Proč jen tady všichni poslouchají psychologa! I na podlahu by si děti zvykly, na strop, na neprůhledné stěny. A nebyly by na očích.)
Zavýsknutí. Radostný křik vysokých hlasů. (Ne, už ne!) Běh mezi keři, k lesu, k přicházejícím mužům. Pávie marně volá, marně děti chytá, marně jim posílá do cesty roboty, děti jsou rychlejší. Všechny najednou se vrhají na ochrannou stěnu, na její teplé chvění. A z druhé strany... (Ne! Druhá strana je zlá. Zlá!)
Stěna se rozkmitá pod dotykem zvnějšku a vysrší tisíce jisker, tisíce ostrých mečíků. Děti v panice letí zpět, chumel zděšených očí, úpících úst. Na Páviině tváři ztuhla bolest bez slz.
Za valem leží dva muži s pažemi na cáry, ostatní znehybněli v nedokončeném pohybu. Nenávist. Hrůza. Nenávist.
Zhroucení obrazu, přeryv, šedivá mdloba.
Muži se blíží od lesa, směřují k zahrádce. (Ne, už ne!) Průhledné silové pole se vyduje, jak se do něho Rotan zevnitř opře. Protrhne se, Rotan jím proběhne, obratně se vyhýbá kyjům, zachytí v letu kámen a mrští jím za sebe. Kámen zajiskří odpálen ochranným polem a rozstříkne se v drobných úlomcích.
Divoši pochopí. Ustupují. Mizí v houštinách. Dětské tváře jsou přilepeny k měkké vnitřní straně pole, slabé dlaně se nadarmo snaží promáčknout poddajnou neviditelnou překážku. Za dětmi se kolébají dvě obludy, jedna s tácem moučných placek, druhá s mycí houbou a šumícím vysušovačem. Děti se ohlédnou a polekány utíkají k ženě, velikým obloukem se vyhýbají stvůrám, křičí.
- Ne docela. Pacient prožil traumatizující událost, která překryla ostatní vzpomínky. Evidentně jde o jedinou událost, i když z té změti, jakou ukazuje záznam, by se daly složit aspoň dvě. Nejspíš se ho už někdo pokoušel léčit.
- Zdvojováním obrazů? Nabídkou dalších verzí? Pěkná terapie.
- Léčení se nezdařilo. Děsivé obrazy měly být zřejmě nahrazeny uklidňujícími, ale ty se k nim z nějakých důvodů jen přiřadily. A nenuť mě vykládat samozřejmosti.
- Jen si ověřuji míru shodných soudů. I mě napadlo, že máme co dělat s neodborným zásahem. A že bude v každém případě nejlepší tu nešťastnou událost vymazat. Ostatně jaká událost? Spíš série alternativních sekvencí z natáčení nějakého bláznivého filmu. Volá to po sestřihu.
- Trauma z natáčení filmu? Nesmysl.
- I když se film pokládá za realitu?
- Nevím. Zdá se mi trochu násilné mluvit o filmu. Nesmíme se dát ovlivnit záznamem, ten přece vždycky připomíná film.
- Formu záznamu nech stranou. Nevšiml sis rekvizit? Chlupatí roboti, vraždící pole, hejno divochů a nějací Marťani nebo kdo, ty šedivé ptačí tváře přece nepatří lidem!
- Neumím to posoudit. Jenže iluze nebo skutečnost, pacient ji prožil. Pacient ji stále žije.
- V hrůze. A zbavit ho hrůzy znamená...
- Počkej! Vymazání odložme. I sestřih. Co známe o pacientovi, abychom v něm dokázali vyvolat pseudovzpomínky? Kromě jména nic. A i jméno je sotva pravé. Rotan!
- Jistě. "Pseudovzpomínky se nevytvoří, neodpovídají-li struktuře osobnosti, jeho základní světonázorové orientaci, jeho psychofyzickým možnostem" a tak dále a tak dále. Přesto... Musíme přece toho člověka co nejdřív vytrhnout z jeho děsu!
- Ale my ho nechceme jen uklidnit! Chceme ho vyléčit. A co když on něco z toho zážitku potřebuje, aby mu všechno ostatní dávalo smysl?
- Ty snad víš, co to je?
- Zatím ne. Možná vůbec ne. Ale nesmíme se ukvapit. Zapni záznam. Z dalších scén snad pochopíme víc.
"Nikdy si nezvyknou na roboty pečovatele, nikdy, Pávie. Zbytečně jsi je dala obšít srstí. Děti cítí, že v nich není život. Kdyby tu místo tebe stála gorila, hledaly by útočiště u ní."
Žena klopí hlavu.
"Vím, že jim nejsem o mnoho platnější než gorila, Rotane. Tohle jsou docela jiné děti, nedokážu o ně pečovat."
"Tak nepečuj. Povídej si s nimi, to stačí. Najedí se samy. Šaty nepotřebují. A jen co dáš vyhloubit bazének, uvidíš, že se i samy umyjí."
"Ano, Rotane. O tolik líp jim rozumíš než já, než my všichni."
"Jsem jim blíž, Pávie, o tolik blíž. Vždyť ani dýchací masku nepotřebuji. Pro děti je těžké přivyknout vašemu světu, i pro mne to bylo těžké."
Žena kývá, oči nad stříbřitou maskou se usmívají. Úsměv se šíří, rozplývá, zůstane jen neurčitý lesk.
To okna se lesknou, okna do čtyř stran. Vlastně jen jedno široké okno kolem dokola, jako by se horní část místnosti vznášela ve vzduchu. Za oknem celé okolí tábora, černobílá scéna zalitá ostrou září reflektoru umístěného kdesi vysoko nad střechou, tábor sám je jen zhuštěná tma, nad níž hoří oslnivý oheň. Tak se jeví od lesa. Prý. Ale proč tedy divoši přicházejí i v noci? Nepoučitelní divoši.
Rotan stojí uprostřed místnosti, naslouchá. Nikdo se neblíží, nikdo nepostřehl, že můstek je obsazen nepovolaným. (Důvěřiví! Nechali mě přihlížet seřizování přístrojů, podcenili mé schopnosti. Snad si mě tu ani nevšimli, vídali mě přece všude, jsem jejich, nemohu odejít. Jsem účastník životodárné akce, člen spiknutí, jako oni odhodlán za každou cenu dovést akci do konce a zachránit lidstvo, i za cenu života. Přísahal jsem, i já jsem přísahal, že raději obětuji život... Čí život? Čí?)
Galgan leží v koutě, beznadějně opilý, neprobudí se. (Alkohol! I oni ode mne se učí, nejen já od nich. Teď jen, aby se divoši objevili včas. Aby slyšeli a pochopili, co jim povím, tlampač je nasměrován k lesu, odjinud nepřicházejí. Musím je varovat, vysvětlit jim, proč jsou jejich děti v táboře, musím, musím! Burácivý hlas je určitě zastaví, zvuk dám na maximum, a pak už snad budou naslouchat a porozumějí...) Naděje, naděje! (Trest? Ovšemže budu potrestán, ale co na tom? Přísahal jsem, že i život položím.) Smích. Krásný, uvolněný smích.
Panel uprostřed místosti je složitý, ale Rotan ví, že vysílací tlačítko je hned vedle ovládače silového pole. Ovládač přikryt víčkem, aby snad někdo nedopatřením nezbavil tábor ochrany, aby ho nevydal všanc divoké zvěři a divokým mužům. Jenže teď oni potřebují ochranu, ne my!
Galgan zachroptí. Lesklá škraboška se svezla a odhalila ústa, otevřená, lapající po dechu. Bezzubá ústa, jen jakási kostice napíná horní ret. Rotanovy ruce se dotknou masky a opatrně ji ležícímu přetáhnou až přes nos. Dech se okamžitě prohloubí, chroptění ustane.
Svítá. Oheň reflektoru měkne, mění se ve stín, zaniká.
V týž okamžik se zelená tapeta lesa protrhne na deseti, patnácti místech zároveň a divoši vyběhnou s křikem, který přehluší vysílané varování.
Strnutí. (Ne, už ne! Už nikdy!) Vteřina zaváhání, pak se prst přesune k záklopce časového spínače. Odklopit? Odsunout? Nedá se? Rozbít! Bříško ukazováčku se zalije krví, ale spínač je volný. Pootočit, teď!
Tábor zmizí.
Nebo spíš divoši jsou pryč, pohlceni zvířením času. Pouze na kontrolní obrazovce je vidět jejich znehybnělé postavy, pár kroků od vnější linie silové stěny. Oči vytřeštěné do prázdna, které smetlo tábor. Nejisté, bázlivé ustupování. Nabírání dechu, jakoby ke skoku. Pak plíživý, ostražitý pohyb vpřed, paže nevidomě vztažené. Tápání k místu, kde ještě před chvílí byla zahrádka a v ní probouzející se děti. Ruce se však nedotknou vražedného chvění, není tu ani vyhloubený kruh, nic nepřipomíná, že tu stávaly budovy, místo suchých drnů se pod chodidly láme bujná, křehká tráva.
Štěstí. Nesmírné, všeobsáhlé štěstí.
Stín. Ve dveřích stojí velitel.
"Co to znamená?"
"Zachránil jsem je! Zachránil!" Rotan ukáže na kontrolní obrazovku, skupina mužů tam klečí, hlavy k zemi. Zvolna se vztyčují a s posvátným děsem v očích couvají zpět k lesu. "Nevrátí se, veliteli! Jistě se už nevrátí."
Teprve teď přikročí velitel k panelu. Zkoumá nastavení časového spínače. Mlčí.
"Není to nejlepší řešení? Další děti stejně nebudou, aspoň tady nemůžeme..."
"Další děti budou. Nejméně padesát dalších dětí. Zdejších dětí, protože tohle je jediný kmen, o němž s určitostí víme, že beze zbytku vyhyne. Odjinud brát nesmíme. To za prvé." Velitelův hlas zní potlačovaným hněvem. "Za druhé si nebuď jist, že se divoši nevrátí. Protože oni se vrátí. Posunuls nás nazpátek, chápeš? Do doby, kdy jsme tu ještě nebyli."
"Tak tedy všechno znovu? (Ne, to jsem nechtěl, to ne!) Ruka sahá po spínači, ale velitel je rychlejší.
"Žádné sem a tam, tím se nic nespraví. Jen se vyplýtvá energie. Umíš si vůbec představit, co se jí na takový posun spotřebuje? Myslil jsem, že jsi poučen." Velitelův pohled sklouzne k podlaze. "Co je mu?"
"Opilý. To přejde. Držel jsem hlídku místo něho."
"Tak v ní pokračuj, než ho dá zdravotní robot do pořádku. A chystej se na lov." Velitel má náhle veselý hlas. "Neměl jsi tak docela špatný nápad. Čekají nás naivní divoši, kteří se s námi ještě nesetkali, zatím co my s nimi už máme zkušenosti. Jejich děti tu budou za pár dní. Všechny malé děti."
(Bože, všechno ještě jednou! Ještě podleji!)
Robot se hmoždí s ležícím Galganem, převrací ho a zkoumá, plyne čas. Velitele není vidět. Kontrolní obrazovka ukazuje planinu. Němou. Ani řeku není slyšet, zvuk se nepřenáší.
Galgan konečně vstává, robot však asi není s jeho stavem spokojen. Odvádí ho.
Rotan zůstává u obrazovky. Čas plyne.
Pohyb větví. Vracejí se? Proč?
Muži s kyji. Za nimi ženy. Vedou děti! Proč?
Muži se rozestavují jako k boji, ženy postrkují děti ke středu planiny. Tváře bez výrazu. Mechanickými posunky vybízejí děti, aby ulehly do trávy. Sklánějí se k nim. Svazují je. Obřad?
Záblesk pochopení. (Ne! Ne!) Strnutí, hrůza. (Ne, oběť ne! Nesmí to být oběť!)
Symbolická oběť? Na rozloučenou s dětmi, které zmizely? Kéž!
Ženy však ustupují a ozbrojení muži kráčejí, krok za krokem, strnule se posouvají k ležícím žertvám, blíž, blíž... (Ne. Ne!)
V mžiku je celý tábor znovu v původní časové linii, Rotan si sotva stačí uvědomit svůj čin. Silová stěna oddělí muže od dětí.
Úlevné vydechnutí.
Hned nato do přenosu naskočí zvuk, výkřiky, chropot, úpění. Proč?
Rotan zapne vnitřní přenos, zahrádku. Zděšená Pávie svolává ošetřovací roboty. Zmatek. Hrůza.
Ochranná stěna spadla na ženy a děti, krev, krev.
(Ne, ne, nenenene!)
Mlha, dým, nic.
Znovu scéna obětní přípravy, znovu strach. Znovu časový posun, znovu silové pole staví muže vně tábora, pozvednuté zbraně klesají. Úleva.
Zapnutí vnitřního přenosu. V Páviině zahrádce ženy rozvazují děti, smějí se, uloupená skupina jásá, nekonečné objímání, bezradná Pávie volá Rotana na pomoc.
Rotan je rázem v zahrádce, vysvětluje, povzbuzuje, výmluvný jako nikdy dřív. Štěstí!
Nový průlom do děsu. Rozlícený velitel odstrkuje Rotana od panelu, tiskne spínač rušiče silového pole. Na obrazovce roboti vyprošťují rozbitá těla z kruhového příkopu. Děs, mlha, nic.
Zahrádka. Jen pár lehce raněných, roboti je pečlivě ošetřují. Ženy sedí kolem Rotana, naslouchají, chápou.
"Účastníte se záchrany lidstva! Vaši potomci vám budou nekonečně vděčni. Dětem nikdo neublíží. Naopak! Stanou se z nich nejdůležitější, nejváženější obyvatelé Země."
Pávie kývá. "Pozvi také matky, Rotane, znáš jejich jazyk líp než já. Proč bychom s sebou nemohli vzít ženy? Nakonec i muže?"
Rozezlený velitel něco křičí, vykazuje Rotana z místnosti. Obrazovka vypadá jako pocákaná krví.
Pád. Nekonečný pád do hlubin. Ticho. Prázdno. Nic.
- Jsi snad proti? Vždyť je to opravdu hrůza. Nic takového nemohl prožít. Leda ve filmu.
- Skutečnost nebo film, prožitek je reálný.
- Reálný, ale k ničemu. Jak z něho chceš vyjít pro vytvoření pseudopaměti? Co vypovídá o pacientově osobnosti?
- Něco vypovídá, ale o to nejde. Neničme si jedinou možnost vrátit tomu člověku zdraví. Zkusme nejdřív dokončit, co začal jeho první lékař, větší díl práce už vlastně udělal. Stačí z každé dvojice, případně trojice souběžných scén vybrat uklidňující verzi a zbytek odstranit. Bude to jednoduché, když nám počítač tak přehledně rozložil vzpomínkovou změť.
- Čeho tím dosáhneme?
- Paměť je zablokována hrůzou. Zmizí-li hrůza...
- Možná to stojí za pokus.
- Určitě. A pak se zaměříme na smysl příběhu, na pacientovu roli v něm. Zvolíme-li nosné návodné slovo, třeba se dostaneme dál. V každém případě se něco dovíme.
- Návodné slovo? Co takhle spiknutí ?
- Já bych začal dětmi, všechno se točí kolem nich.
Plná ves dětí!
Dá-li se tomuhle primitivnímu sídlu říkat ves. V jejich řeči je to prostě domov. Deset skupin chýší pod skalou podél potoka a všechny znám. Každou chýši, každé dítě od dvou do šesti let. Bylo by snadné nepozorovaně je odlákat, celé houfy najednou, ženy si všímají jenom nejmenších, dokázal bych to. Za křovím by čekaly vrtulníky a děti by do nich bez protestů nastoupily. Jenže já nerozhoduji. Štáb se usnesl na jiném postupu, prý uchránit děti šoku... Poslední slovo mají pokaždé psychologové.
Jsem blízko, jako vždy kryt speciálním osobním silovým polem, jednostranně průhledným, jednostranně zvukotěsným. Necítím se dobře, je to nefér. Ale není vyhnutí, žádná běžná pravidla tu nemohou platit, spiknutí nepočítá se spoluprací divochů. Uměli by pochopit náš cí? Chtěli by ho pochopit? Měl jsem navrhnout... Zbytečné úvahy, teď už nic nezměním. Jsem spiklenec, nejdůležitější článek akce, agent pro těsný styk. Zklamu-li, doplatí na to celé lidstvo.
Jako vždy naslouchám hovoru a ještě naposled srovnávám s nahrávkami, podle kterých jsem se učil téhle složité, metaforické řeči. Jsem připraven, konečně mohu začít.
Oděn do koží a tkanin ukradených kterémusi předku těchto lidí, vystupuji ze své neviditelnosti. Přicházím beze zbraně, to byla moje podmínka. Odněkud mě někdo zajišťuje, nevím odkud, nevím kdo. Nevím jak. Bojím se toho, raději jsem neměl klást podmínky. Měl jsem mít vlastní zbraň. Co když ten někdo špatně porozumí situaci? Ne, nesmím na to myslit, mám před sebou úkol.
Přicházím pomalu, rozvážně, jako bych tu byl doma. Tak mě to naučili v kursu, tak jsem to nesčetněkrát odzkoušel jako běžné divadelní představení. Generálka dopadla skvěle, dnes mám premiéru. Nikdo mi nezatleská, ale půjde-li všechno, jak má jít, zachráním svět.
Přicházím beze zbraně, ale důkladně vyzbrojen. Znám a vím. Znám tváře i jména svých spoluherců. Vím, kdo tu chybí, protože ho navštívila horká nemoc nebo protože zestárl nebo protože se jednou nevrátil z lovu. Vím, kdo je pohřben, kdo oželen, na koho se dosud čeká... Vím o lovci, který byl vystopován našimi a nalezen mrtev. Vesnice dosud netuší, že se ho nedočká. Dočkají se však jeho posla, za chvíli se ho dočkají. Ten posel jsem já. Vím, kdy a s kým byl na lovu, vím, co řekl, než naposled odešel nadhánět. Jak jinak jsem se to mohl dovědět, než že mi o tom on sám vyprávěl?
Přicházím nečekán, ale budu přátelsky přijat, jdu pozdravit lovcovu rodinu. Vím, v které chýši žije, vím, všechno vím.
Při posledních krocích mě napadá, nebudou-li mě podezírat, že jsem zmizelého zabil. Ale snad... Přináším přece nejen pozdrav. I jeho vyřezávaný kostěný amulet přináším, posílá ho nejstaršímu synovi. Mohl jsem si ho nechat, ale nenechal.
Přicházím. Z dálky mě vidí. A z dálky zdvihám obě ruce, znamení, že jsem posel, který nese důležitou zprávu.
Jdou mi naproti. Představuji se a vítají mě. Poznávám bratra mrtvého nadháněče, oslovuji ho jménem a na nedůvěřivý údiv rychle ukazuji na jeho rameno poznamenané klikatou jizvou, sděluji okolnosti zranění. Pak vytahuji amulet a ptám se po lovcovu synu.
Rozpačité mlčení, tiché dohadování. Zamířím tedy k chýši. Chvíli váhají, pak jdou za mnou. Nepustí mě dovnitř, jen zavolají chlapce.
Vezme amulet, zavěsí si ho na krk. Muži přihlížejí. Vyhlédne chlapcova matka, muži jí však zastoupí cestu. Později, opakují, později. Odvádějí mě k náčelníkovi, nebo je to spíš stařešina, v jejich jazyce má titul 'první lovec'.
Vyslýchají mě. Kam patřím, proč jsem se vzdálil sám tak daleko od svých, jak jsem našel umírajícího a kde je nyní. Musím je zavést na místo, kde jsem ho pohřbil.
Proč jsem ho pohřbíval?
Vzbuzuji nedůvěru. Muži vyhrabou mrtvolu, všechno si chtějí ověřit, hledají potvrzení každého mého slova, a teprve když ohledají zranění, jsou ochotni mi uvěřit. Jsou ochotni nechat mě přespat u vdovy a přivádějí mě tím do rozpaků, na tuhle možnost nejsem připraven, nevím, co je tu zvykem, mám jí snad nahradit mrtvého?
Odmítám, spěchám. Naštěstí umím přijatelně vysvětlit kam a proč. Nezdržují mě a je vidět, že se mě rádi zbaví, přece jen mi docela nevěří. Přesto slibuji, že znovu přijdu a pobudu déle.
Kontakt je navázán.
- Dovíme se. Myslím, že bude schopen odpovídat. Jen co se probudí, vyzpovídám ho.
Muž napjal svaly. Povolil. Ležím? Asi jsem spal.
Násilím otevřel oči.
"Mám tady službu."
"A co tu dělám já?"
"Uzdravujete se."
"To je... špitál? Co mi bylo?"
"Přivezli vás v bezvědomí. Vy jste herec?"
"To by odpovídalo."
"Nejste si jist?"
"Ale ano, tedy... skoro jist. Nějak jsem to zapomněl."
"Ale už si vzpomínáte. Na všechno. Nejste unaven?"
"Ne. Proč?"
"Že byste mi pověděl, jak to bylo s dětmi."
"Vy... vy víte o dětech?"
"Vy o nich víte."
"To je divné, že se mě na ně ptáte. Právě vy."
"Co je na tom divného?"
"Nepatříte k nám. Chci říct... nepatříte... ke skupině."
"Chcete říct k ansámblu?"
"Ano, promiňte. Přeřekl jsem se."
"Máte pravdu, k ansámblu nepatřím. Tím spíš jsem zvědav. Jak to bylo v té hře, co jste hrál Rotana?"
"Ve hře? Vlastně ano, byla to hra. Nejspíš to opravdu byla hra."
"Děti s vámi šly dobrovolně?"
"A rády! Vy jste tu hru neviděl?"
"Znám ji jen z doslechu."
"Tak poslouchejte, to je zajímavá hra. Poprvé nebyl na děti čas, to až později. Vesnice se opevnila, vůbec mi nevěřili. Naštěstí jsem znal všelijaká kouzla a můj kmen byl tak daleko, že se tam neodvažovali. Kouzelníka byli ochotni strpět. Četl jsem jim z dlaní minulost, připomínal činy předků, zdvojoval jsem se... To bylo takové důmyslné promítání vlastního obrazu, vpravo, vlevo, nahoru... A uzdravoval jsem, hlavně děti. Měl jsem jich pořád hejno kolem sebe. A jednou jsem je prostě odvedl dost daleko a naložili jsme je do terénních vozů. Povozil jsem je párkrát už předtím, nebály se. Bylo to docela jednoduché."
"K čemu jste ty děti potřebovali?"
"K čemu? Přece aby založily nové lidstvo."
"Aha. A co ženy?"
"Ženy, to byl problém. Nabízeli mi je po desítkách, ale i to jsem zvládl. Vysvětlil jsem jim, že se ženy nesmím dotknout, protože bych tím ztratil svou zázračnou moc. To mě zachránilo."
"Zachránilo vás to? Nestojíte o ženy?"
"Ale to jsem přece... Jednak jsem neznal jejich zvyklosti a jednak... Co kdybych tam zanechal potomka? Tak dlouho jsme tam zas nemohli zůstat, abych ho pak vzal s sebou, a... Já tomu pořád nerozumím. Jak jste se o té akci mohl doslechnout?"
"Snad o té hře. Nebo vlastně o filmu. Byl to přece film, ne?"
"Vypadá to tak. Nejspíš film. I když... Nevím. Raději už se mě neptejte."
"Dobře, nebudu se ptát. Jen mi ještě prozraďte konec."
"Konec? Vezli jsme ty děti... Ne, konec neznám. Unikl mi. Buď jsem nedohrál, nebo jsem ho zapomněl."
"Nevadí, vzpomenete si jindy. A když ne, taky se nic nestane. Teď jen, abychom učinili zadost i úředním předpisům, musím si vás zapsat. Jak se opravdu jmenujete?"
"Miloslav Oranský. Totiž... Já vím, vám jde o mé občanské jméno, umělecké zřejmě znáte. Takže... Josef Vokoleček, když to musí být. Nerad se takhle představuji. Umělec má snad právo na zvučnější jméno, nemyslíte?"
"Souhlasím. Jenže tady jsme v nemocnici. Bydliště?"
"Soukenická, nad hospodou."
"Hm. Které město?"
"Přece Plzeň."
"A jak jste se dostal z Plzně do Ostravy, to si nepamatujete?"
"Já jsem v Ostravě? Vlastně samozřejmě! Přijel jsem se ucházet o angažmá... To je divné. Poslyšte, nejde mi do hlavy, jak jste mohl slyšet o těch dětech, o mé roli a o tom všem. Já mám pocit, že se mi to celé jenom zdálo. Mám fantazii, chápete? Všelijaké nesmysly se mi zdávají... Pane doktore, někdo přišel."
"Ano? Skutečně. Už střídání? Nu, co se dá dělat. Tak se tady mějte."
"Dobrý den. Jak se vám daří?"
"Nemohu si naříkat. Vy jste taky lékař?"
"Jak vidíte. Jsem rád, že si nenaříkáte. Snesete ještě pár otázek?"
"Už jsem všechno vysvětlil."
"Nepovídejte. I to vaše spiknutí?"
"Jaké spiknutí? Jsem nevinen!"
"Nikdo vás neobviňuje. Jde o ten film, nevzpomínáte si?"
"Vzpomínám. Ale jak to, že i vy si vzpomínáte? Kde se ten film promítá? Nic o něm nevím! Nic, rozumíte? Není žádný takový film. Neexistuje!"
"A vy si přesto vzpomínáte."
"Ne na film."
"Ne na film? To jste opravdu nějakým mimozemšťanům pomáhal krást naše pozemské děti?"
"Nikdy jsem neviděl žádného mimozemšťana."
"Rád věřím. A už vás nechám, jste rozrušen. Nemáte proč. Víte, že nemáte proč? Ničeho se nemusíte bát, jen si tak povídáme. Nu, odpočiňte si. Zítra ráno třeba s vámi bude lepší řeč."
O čem vypovídat? O velkém spiknutí na záchranu lidstva? Co tihle o tom mohou vědět? Co proti tomu udělat? Tady došlo k hrubému omylu! Lékaři mají vlasy, zuby, jsou to lidé jako já! Nic nevědí! Leda co jsem sám v horečce vybreptal. Ale proč si nepamatuji konec? Kyvor mě sem vrátil dřív, než akce skončila?
Nebo jsem zkrátka jen nastydl u řeky, blouznil jsem, někdo mě tam našel a odvezl do nemocnice. Nikdy neexistoval Kyvor ani spiknutí, nikdy jsem nelovil pravěké děti. To jen horečnatá nemoc mi pohnula něčím v mozku, vymyslil jsem fantastický příběh a uvěřil mu. Jinak to není možné.
A lékaři si se mnou nevědí rady, proto se vyptávají... Ale proč u mne drží službu? Jsou zvědavi, co budu mluvit ze sna?
Nebo pokračuje sen? Blouzním? Ve skutečnosti ještě trvá akce a já jsem se jim na smůlu rozstonal? Proč za mnou nepřijde někdo z nich? Nakonec tu je a nevidím ho pro samé halucinace. Stýskalo se mi, chtěl jsem domů. Jsem doma aspoň v blouznění.
Nebo...Jsem doopravdy doma? Přece bych si nevyblouznil obyčejné lékaře!
Jenže... mluvili o filmu. O filmu! Copak už je vynalezen? Jak dlouho vlastně stůňu?
Nejspíš jsem zešílel a tohle není nemocnice, ale blázinec. Mříže na oknech? No samozřejmě! Tak aspoň jedna věc je jasná. Teď další. Srovnat si v hlavě pár faktů, když si tohle uvědomuji, není to se mnou tak zlé. Třeba se i uzdravím. Odkud začít?
Od okamžiku, kdy něco uhnulo z normálu. A najdu-li ten okamžik...
Předně: Cesta do Ostravy, ještě jsem byl v pořádku. Vlak. Ve vlaku nic mimořádného, leda horko. Pak shánění noclehu. Večer u řeky, voda jako louh... Kyvor tenkrát... Včera!
Ano, včera, tohle se stalo včera, jestli Kyvor splnil slib. Dnes ráno jsem se měl hlásit u ředitele divadla. A ležím-li tady týdny, určitě na mne nečeká. Mám po angažmá.
A asi taky po kufru, po penězích, po šatech. Celou svou hotovost jsem měl s sebou!
Potom že se nic nestane. Že se jen jedna vteřina mého života nafoukne jako bublina, do které se vejdou měsíce i roky, a po návratu budu pokračovat, kde jsem přestal. Pěkně pokračuju. Je ze mne blázen a k tomu žebrák!
Něco se muselo přihodit. Něco, s čím Kyvor nepočítal. Jistě by mě nepodvedl, Kyvor ne.
I když... zpočátku vypadal celý podnik jako nevinné dobrodružství, aspoň v Kyvorově podání. Pěkně pohodlně si zajet s výpravou do pravěku a zpátky a přitom skoro jen tak mimochodem zachránit lidstvo.
- Už hodinu. Záznam běží. V bdělém stavu měl nejintenzívněji na mysli jakéhosi Kyvora. Teď počítač sbírá všechno, co se k této osobě vztahuje.
- Takže věříš v reálnost jeho příběhu?
- Věřím nevěřím, něco nehraje. Kvůli tomu spiknutí jsem volal do centrálního mozku.
- Ale. A dověděl ses?
- Že herec Josef Vokoleček, alias Miloslav Oranský, žil v Plzni koncem devatenáctého století.
- - -
Scéna z kostýmové komedie. Horký letní podvečer, řeka v ohybu doširoka rozlitá, na břehu se sluní několik chlapců. Josef Vokoleček vystupuje z vody v pruhovaném koupacím úboru, jeho pohled je přitahován k náspu, odkud ho pozoruje vysoký muž s plnovousem, s mohutnými kníry, v dlouhém plášti.
Muž sklouzne s náspu, rukou dává znamení, herec čeká udiven, zmámen.
Napětí. Setkání očí. Uhranutí.
Čas znehybní. Po dlouhé pauze konečně slova, nezvučná, jako by jen myšlenka provívala od jednoho k druhému.
Dlouho tě hledám.
Mě?
Tebe.
Jak víte, že jsem to já? Neznám vás.
Odpovídáš představě. Nutně tě potřebujeme.
Za koho mluvíte?
Za lidstvo. Za hynoucí lidstvo.
Nevidím, že by lidstvo hynulo.
Uvidíš. Přesvědčíš se.
K čemu mi bude, že se přesvědčím?
Neodmítneš naši žádost.
Co žádáte?
Záchranu lidstva.
Já že mám zachránit lidstvo? Já sám?
Ne sám. Spolu s námi. Ale bez tebe bychom to nedokázali.
A co mám udělat?
Souhlasit. Jít se mnou.
Kam?
Tam, kde lidstvo hyne. Kde je druh homo sapiens sapientissimus na konci sil.
Je to daleko?
Daleko i blízko. Souhlasíš?
Já... Zítra bych měl nastoupit ve zdejším divadle. Nerad bych přišel o příležitost.
Do zítřka tu budeš zpět. Co do zítřka. Ještě dnes. Příští vteřina se nafoukne jako bublina a do ní se vejdou měsíce i roky. Uvidíš, co nikdo z tvé doby neviděl a nikdy neuvidí. Ověříš si své herecké schopnosti. A zachráníš lidstvo.
Uhranutí trvá, nemožné se zdá samozřejmým. Herec kývá jako zhypnotizován, obléká se a odchází s neznámým.
Jsem Kyvor, plyne myšlenka, i ty přijmi nové jméno pro příští vteřinu svého života, symbolické jméno. Budiž Rotan.
Rotan, Kyvor - to jsou nějaké mechy, ne?
Je to dávno zaniklý život přírody.
Neznámý stane před skupinou vrb, rozhrne větve a pokyne herci. Vejdou mezi stromy a větve za nimi spadnou až k zemi. Vrby pohltí mlha.
Závrať. Vokolečkovy ruce hledají oporu, dotýkají se pružných stěn. Nezřetelná slova mu bloudí kolem hlavy, nezachytí je. Bojí se, ztrácí se sám sobě. Rozplývá se čas.
Náraz. Probuzení.
Herec tápe po svém obličeji, něco jako obvaz mu obepíná nos. Chce ho strhnout, ale průvodcova ruka zadrží jeho pohyb. Myšlenky znovu putují.
Nechat! Bez té náplasti by ses v našem světě udusil. Jako já ve tvém bez vousů a kníru. Je jednodušší nosit masku, než si dávat přizpůsobovat dýchací systém.
Teprve teď si Vokoleček všimne, že neznámý drží knír i vous v kostnatých prstech a usmívá se bezzubými ústy.
Jdou. Spíš plují cestou, která s nimi běží, kolem se míhají průsvitné konstrukce, duhové barvy prosakují mlžnými stěnami, pohádkové město. Při cestě se povalují polosplasklé balónky. Kyvor k jednomu vztáhne ruku, balónek se nadme a rozevře, muži vstoupí, usednou do vzdušných křesel, vzlétnou. Šeptanými povely řídí Kyvor letounek, jako by to byla živá bytost. Snesou se, vystoupí. Za nimi zůstane splasklá slupka.
Projdou mlhou do rozlehlého sálu, usednou do volných křesel hned u vchodu. Daleko vpředu někdo mluví, zprvu nesrozumitelně, potom - jako přepnutím na dabing - zaznějí české věty.
"Jak jsme si kdysi poradili s jazykem, který zplaněl vulgarismy a kalky? Dovolte, abych připomněl těm, kteří zapomněli. Šlo se do starých záznamových kazet, dokonce i do knih. Čistá, nezkažená řeč oplodnila úhor a dnes znovu mluvíme svou dávnou křišťálovou mateřštinou."
Slova se rozpustí v šumu, sál na okamžik ztratí perspektivu a stěny se vzdálí, ale hned je zas slyšet češtinu.
"Za osud lidstva jsme odpovědni všichni rovným dílem. A protože ti, kteří rozhodují o věcech obecných, zprvu odsunuli a nakonec odvrhli svůj díl odpovědnosti, bereme ho na sebe my. V poslední chvíli a navíc tajně ho na sebe bereme, neboť jsme si vědomi, že světové řídící centrum by nikdy neschválilo náš obětavý zásah. Veřejný návrh by byl okamžitě zamítnut s poukazem na přílišnou spotřebu energie a na příliš nejistý výsledek. Známe centrum, vždycky je opatrné. Ale v čí prospěch? Za pár století - a možná jen desetiletí - nezbude nikdo, komu by ušetřená energie mohla přinést užitek. A nezůstane jediný člověk, aby posoudil míru nejistoty zamítnuté akce.
V takové situaci je i devětadevadesátiprocentní pravděpodobnost nezdaru dostatečným oprávněním našeho pokusu. Jednoprocentní naděje znamená tisíckrát víc než stoprocentní beznaděj."
Další pohyb stěn, doprovázený nesrozumitelnými zvuky, i posluchači jako by se rozmnožili, a na pódiu stojí jiný řečník. A opět čeština.
"Říkám-li, že skončila přípravná fáze, neznamená to jen, že máme k dispozici značně velký časový úsek dokonale prozkoumaného dávnověku a všechny potřebné technické prostředky včetně spolehlivé nahlížečky, která včas sama vybere nejvhodnější dobu přistání. Máme i perfektně připravenou kolébku, do níž po návratu vložíme nové dětství příštího lidstva."
Řečník pokyne někomu v první řadě a po chvíli se na pódiu objeví drobný stařec. Ukloní se a usedne vedle řečníka.
"Těm, kteří dosud neměli možnost poznat jednoho z našich nejobětavějších bratří, představuji doktora Saflora. Po nesčetných výzkumných cestách do pravěku se vrátil o deset let zpět, aby včas vypěstoval živiny potřebné pro uchování života dávných lidí. Jde o plodiny a zvířata, vnějšími znaky sice nepříliš podobné těm pravěkým, ale jinak stejné kvality, což se potvrdilo mnoha zkouškami. Ubezpečil nás, že kdysi lidé měli schopnost přeměňovat traviny a živočichy v tkáně vlastního těla. Zdá se to neuvěřitelné, ale vzhledem k tomu, že tehdy neexistovaly vyživovací automaty, nemůžeme o tom pochybovat. Doktor Saflor slíbil, že bude o výživu přivezených dětí pečovat do té doby, než zaškolí mladé pracovníky. Potom se snad už nebudeme muset skrývat. Věřím, že nás čeká nejen uznání, ale i vděčnost příštího lidstva. Protože k jeho záchraně není jiné cesty."
"Je," ozve se odněkud zprostředka sálu, "je i jiná cesta."
Rotan sebou trhne, protože vpravo nad pódiem se náhle rozsvítí čtvercová deska a na ní se objeví tvář. Teprve po chvíli pochopí, že je to obraz ženy, která mluví o jiné cestě. Jak ji mohou hned fotografovat? A barevně!
"Je to cesta bez násilí," pokračuje žena, "a už jsem pro ni získala několik žen. Totiž, budete-li souhlasit."
"Muže jsi nezískala?"
"Muže?" Žena se rozpačitě usměje. "Pro muže je tato cesta neschůdná. Nepočítá se v ní s kradením dětí, spíš s jejich... darováním." Počká, až utichne šum. "Není to bezhlavý pokus. Jednak při něm nebudeme omezeny místem ani časem, je nám otevřen celý pravěk. A pak, jsem přece lékařka a dost dlouho jsem tuto možnost studovala. Z deseti našich pakoček, oplodněných předhistorickými formami druhu, osm vrhlo životaschopná mláďata. Skoro všichni jedinci se podobají spíš starým formám a rovněž jejich orgánové vybavení se starým formám značně blíží. Všechna pakoťata žijí. U pěti se ani nemuselo přistoupit k uzpůsobování krve, rovnou byla schopna dýchat náš vzduch. Nakonec bych připomněla ještě jeden nezanedbatelný důvod, který byl důležitý pro mé rozhodnutí. Darované potomstvo, to nebudou cizí, ale naše děti!"
Hlasování. Jak se zdvihají ruce, naskakují ve svítícím čtverci čísla. Řečník se jen podívá a řekne: "Schváleno."
Přelétnutí tmy. Mžiknutí světla. Opět tma a zajiskření. Pak je náhle přes hlavy účastníků vidět obrovským oknem do otevřené krajiny. Říčka, za ní stráň, v dálce chýše a les. U vody polonazí muži porcují obrovské zvíře, kolem nedočkavě poskakují děti. Najednou se sál pohne a herec se pevně přidrží křesla, strnulý strachem i úžasem. Sál vjíždí do krajiny, přehoupne se přes říčku a přisouvá se k mužům. Ti pokračují v práci, jako by si ničeho nevšimli. Blíž, blíž... Jak jsou velcí!
Herec stěží potlačí výkřik. Několik mužů zmizelo pod podlahou sálu, ostatní se však o ně nestarají a klidně, soustředěně odlupují kusy masa. Zmizí další a zbude jediný, obr. Tváří se spokojeně, dokonce se obrací ke shromáždění a něco povídá...
Vtom Kyvor vstane a jeho tvář se ukáže na bílém čtverci. Obr za oknem němě pohybuje rty, je slyšet jen Kyvorův hlas.
"Přivedl jsem muže, který plně vyhovuje našim potřebám. Přijal jméno Rotan."
Herec vstane a hned je ve čtverci i jeho obraz. V tom zvětšení se sotva poznává.
Předseda pokyne, oba vystoupí z řady a zmatený Rotan se nechá vléci, děsí se obra za oknem. Co ode mne potřebují?
Nikdo mu nic nevysvětluje. Dostane jakési potrhané kožené kalhoty a je postrčen k mlžnému závěsu u okna. Kyvor jde s ním.
"Převleč se. Sám uvidíš, že jsi stejný jako oni. Nám by neuvěřili, chápeš? Jen ty můžeš navázat kontakt."
Zmatek, zmatek.
Kůži kolem beder, vrátí se herec do sálu. Vítá ho nadšení, jásot, výkřiky, cítí se jako na divadelních prknech, ze zvyku se uklání, zmatek se už už rozplývá... Ale kam se všichni dívají? Proč ne na mne?
Otočí se k oknu a zalije ho studený pot. Rozdvojení je sice bezbolestné... Nebo to není on? Je, poznává se, stojí za oknem vedle obra, sám obrovitý, hrůzný kolos. Jaké ďábelské kejkle tu se mnou provádějí?
Ustoupí o krok a sál s ním ujede, jeho dvojník za oknem také zděšen couvá, bojí se, to je jasné, oba se bojíme. Co se s námi děje?
"Za co mi děkujete?"
"Že jste mě probudil."
"Vzbudil jste se sám. Jak se cítíte?"
"Jako po zlém snu. Ale jinak docela dobře. Propustíte mě?"
"Na propuštění nejste. Váš stav... nebo spíš situace... Ještě si zkrátka u nás pobudete."
"Moje situace? Jsem na dlažbě? Nedělejte si starosti, něco se najde. A mám úspory. Mohu vás požádat o papír a pero? Napíšu sestře, když mě tedy hned nepropustíte."
"Vidím, že si nejste vědom základní skutečnosti. Vaše sestra totiž... a také všichni vaši příbuzní..."
"Neštěstí? Mluvte jasně, prosím vás. Nemusíte mě šetřit, já snesu víc, než se zdá."
"Ne, žádné neštěstí. Tohle nemělo být první, co se od nás dovíte, ale když už jste začal o sestře... Opravdu se jim nepřihodilo nic neobvyklého. Zemřeli přirozenou smrtí, většinou ve vysokém věku."
"Pak se něco stalo se mnou!"
"Ano. Přeskočil jste víc než sto let a ocitl jste se na začátku jednadvacátého století. Jediné vysvětlení vidíme v tom, že jste se podrobil nějakému ranému pokusu s anabiózou a že se ten pokus náhodou podařil."
"Vy o tom víte? A pak že všechno zůstane utajeno. Jenže... Ten pokus s anabiózou, nebo jak to nazýváte, se nepodařil."
"Ne? A čím to, že jste tady?"
"Neměl jsem tu být. Jednadvacáté století říkáte? Bože, co si počnu?"
"Buďte bez obav, připravíme vás na život v naší době. Přizpůsobíte se. Jen zůstaňte ležet, odpočiňte si, máte toho zapotřebí. Těch pokusů na vás bylo moc. I paměť vám opravovali. A po tom filmování jste stejně zůstal v šoku. Nevstávejte, na všechno dojde. Ty vaše podezřelé filmaře vypátráme."
"Filmaře? Vlastně ano. Ze všech jednání o spiknutí jsem se účastnil jen jednoho. Z ostatních mi Kyvor promítl úryvky, teď už vím, že to byla projekce, i to okno. Ale tenkrát..."
"Tenkrát? Muselo to být nedávno. Film se dosud nepromítal."
"Mně se promítal. Kvůli informacím. Je to rychlejší a názornější."
"Dobře, dobře. Teď hezky ležte a na nic nemyslete. Pošlu vám sestřičku s injekcí."
Divná injekce, uspává.
Chudáci děti, co si toho psychologové navymýšleli, samé zásady a opatření, aby se divošátka nebála a aby s námi zůstala ráda... A pak jsme je stejně hnali do příštího světa násilím, vyděšené, možná i nemocné...
Jestlipak se děti dostaly do dobrých rukou? Někdo přece musel chudince Pávii pomoct... Že to tom nic nevím! Nevysadili mě někde cestou? A pak že budu mít výsadu poznat výsledky akce, již jsem umožnil svou účastí, já, zachránce lidstva!
- Nesplnil.
- Co jsem opominul? Určili jste mi nejobtížnější roli.
- Jsi obviněn ze zahlazování stop vlastní nepořádnosti. Zopakuj jednotlivé kroky svého úkolu. A pozor! Jsi pod přísahou, spiklenče Kyvore!
- Rozumím. Tedy předně: Vytypoval jsem vhodného člověka. Dále: V nejkratší možné době jsem ho seznámil se situací i s jeho rolí. Přijal jméno Rotan. Za třetí: Byl jsem mu stále nablízku, kotroloval jsem jeho činnost. Spřátelili jsme se.
- Přátelství s pračlověkem nebylo plánováno.
- Ale prospělo věci. Věřil mi a byl klidný.
- A co jeho protestní akce? Individuální vzpoury?
- Vedle Pávie byl nejhlouběji účasten. Jeho psychika nevydržela. Přesto jsme přivezli děti jen díky jemu...
- Pokračuj. A netvař se, jako bys zapomněl, jak jsi splnil závěr.
- Vzpomínám si. Dostal jsem možnost volby mezi dvěma alternativami. Buď Rotana přizpůsobit a ponechat v našem světě jako čestného občana a uctívaného hrdinu, nebo mu dát vymazat příslušné vzpomínky a vrátit ho do okamžiku, z něhož jsem ho vyzvedl. Byl bych se rád rozhodl pro první variantu, ale jeho psychický stav nepřipouštěl takové řešení. Požádal jsem tedy doktora Jerlína o úpravu jeho paměti a vrátil jsem ho do jeho času.
- Omyl! Doktor Jerlín vypověděl, že jsi mu Rotana unesl ihned po prvním orientačním zásahu do jeho paměti.
- Unesl? Rotan mi sdělil, že je všechno v pořádku a že je hotov vrátit se domů. Řekl domů, pamatuji si to přesně.
- Měl ses informovat u Jerlína. Ostatně i on je vinen, neměl ti povolovat návštěvu. Neměl ti před ní pacienta uklidňovat.
- V tom případě se omlouvám. Vezmi v úvahu, že hrozilo odhalení výpůjček časoletů načerno a musel jsem pospíchat, abych splnil úkol včas. Totiž... abych ho vůbec mohl splnit. Nadto jsem byl po náročné službě vyčerpán, a tedy mdlého uvažování.
- Tvé vyčerpání jsme vzali v úvahu. Proto když jsme zjistili, co se stalo, dali jsme ti dovolenou a místo tebe vyslali Galgana, aby přivedl pravěkého herce k doléčení.
- Díky. Rotan je zde? Mohu s ním mluvit?
- Není zde! Galgan proslídil celý
konec tehdejšího devatenáctého století a herce nenašel. Kam jsi ho uložil!
- Na tutéž pláž a - jak jsem byl do této chvíle přesvědčen - do téhož okamžiku. Nemohl jsem se tam příliš zdržovat, pláž byla plná lidí. Sotva jsem mu stačil sejmout dýchací masku, už někdo přicházel. Rotan cestou usnul a dosud spal. Předpokládal jsem, že se probudí do svého světa a bude pokračovat ve svém tehdejším životě. Že vzpomínka na cestu zpět pro něho bude nejvýš letmým snem.
- Tvé předpoklady nám nepomohou. Uvědom si, že mohl naši akci prozradit! Záznam o jeho vyprávění se mohl uchovat do našeho času. Kdyby ho teď někdo nezasvěcený objevil... Nemohu než přikázat, abys Rotana přivedl. Samozřejmě tak, aby jeho zmizení nevyvolalo nevhodné dohady.
Tolik lidí? Tenkrát, ve chvíli, kdy jsem Rotana odváděl, moc lidí tu nebylo. Podruhé... Ano! Podruhé nabito. A žádné pruhované trikoty, samá skoro nahá těla. Že až teď si to vybavuji! Ale díky za to, že aspoň teď. Musím hlouběji, o pár desítek let hlouběji. Chudák Rotan, zažil asi pěkný šok.
Stačí padesát let? Šedesát? Stačí zkoumat letní měsíce? Letní podvečer... Teplo může být od května do září... Strávím tady roky, než se dostanu k správnému datu! Aspoň nahlížečku mít a nemuset se pořád zastavovat...
Ne, takhle se nedá hledat. Tisíc let tu budu nacházet stejnou pláž a polonahé lidi. Takže?
Takže uvažovat. Rotanovo objevení jistě vzbudilo rozruch. Vždyť spadl z nebe, doslova vznikl z ničeho. A zůstala-li mu paměť, ujali se ho lékaři, protože vyprávěl nesmysly.
Hledat informace, ne Rotana. Noviny. Záznamy v nemocnicích. Databanky. Postupovat ne po hodinách, ale po desetiletích, možná ještě rychleji. A sebrat herce v nemocnici, bude to jednodušší než na přeplněné pláži.
Kyvor si upravil dýchací filtr maskovaný kníry a plnovousem a vydal se pátrat po informacích. Ještě štěstí, že se naučil Rotanovu jazyku.
- A v čem. Nemocniční pyžamo není zrovna nejnenápadnější oblek na toulky po městě.
- Doufáš, že nám ho přivedou?
- Doufám. A taky že vysvětlí svůj útěk. Způsob i důvod útěku. Neměli jsme rušit služby. Měli jsme se dovtípit, že disimuluje nemoc a čeká na příležitost.
- Neřekl bych, že jsme mu jednoduše naletěli. A pak, co když je to únos? Raději bych informoval vedení ústavu.
- Nepočkáme? Mám tušení, že nejdéle do oběda ho tu máme zpátky.
- Tak dobře, do oběda. A neobjeví-li se?
- Ale on se objeví.
Rotan už se vzpamatoval. "Tomuhle říkáš napravit chybu? Kde je mé devatenácté století?"
"Nejdřív tě musím předvést našemu předsedovi. Spiknutí se obává, že bylo prozrazeno. Nebo si nic nepamatuješ?"
Rotan se rozesmál. "Nic není prozrazeno, ani se nemohlo prozradit. Lékaři pokládají moje vzpomínky za film, ve kterém jsem hrál hlavní roli. Horor, víš? Měl poděsit diváky."
"Herce ne?" Kyvor řídil bublinu už jen dotyky. Stále se usmíval.
"Myslíš mě? Proč? Celá akce byla založena na dobrém úmyslu. A dobře skončila. Nebo ne? Nějak si nepamatuji konec. Ale průběh byl docela uspokojivý. Až na to, že jsme ty divochy obelstili, okradli... Pořád si myslím, že jsme to neměli dělat."
"Pořád si připomínej cíl. Nebylo vyhnutí. Hlavně že tě nepronásleduje hrůza." Kyvor nečekal, že najde přítele uzdraveného. Dobře že nechal uplynout trochu času, že se neomezil na pláž... "Z toho má strach zas doktor Jerlín. Byl nešťastný, že jsem tě odvezl s neupravenou pamětí a že šílíš z hrůzostrašných představ. Bude se divit, až se mu ukážeš."
Rotan se zamračil. "Nemám chuť se mu ukazovat. Už mě viděl. Nezměnil jsem se."
Změnil, myslil si Kyvor, ale nevyslovil myšlenku; léčili tě. Pravěcí lékaři všelicos dovedou. A Jerlínovi taková lekce neuškodí, aspoň bude skromnější. "Je to rozkaz a musím ho splnit," řekl nahlas. "Já jsem porušil předpis a vzal jsem tě z jeho péče předčasně. Možná omylem, možná pod tlakem podvědomého přání, abys na mě v té minulosti nezapomněl. Kdybych tě někdy chtěl navštívit..."
"Upravit paměť, to znamená vymazat vzpomínky?" zeptal se
Rotan s obavou.
"V medicíně je to běžná praxe. A samozřejmě také podmínka pro návrat do minulosti. Neboj se, úprava paměti nebolí."
Dodatek o bolesti Rotan ani nevnímal, bolest ho nezajímala. "Tak," pronesl váhavě, "říkáš podmínka. Kdybych se nechtěl vrátit, paměť byste mi ponechali?"
"Nejsi-li pod vlivem děsu, není proč ti ji brát."
"Pak se tedy nevrátím."
Zrůžověla by tvá sivá tvář, kdybych ti řekl... Ne, to je nesmysl. Nikdy se toho neodvážím. Jsou mezi námi statisíce let. V podstatě patříme každý k jinému druhu. Jak bys mě mohla milovat?
I když... Máš přece ráda své malé divochy? Celé dny jsi s nimi, opatruješ těch několik zbylých jako vzorná matka, teď už bych tě nepřirovnal k opici, jako tenkrát. Neurazila ses. Ani dnes by ses neurazila, přestože mé přirovnání už by nebylo pravdivé. Jsi báječná, víš to? I tvé pohyby se přizpůsobily těm malým a snad ani nevnímají, jak propastný rozdíl je mezi tebou a jejich dávnými matkami... I starého Saflora přijali, dokonce mu pomáhají s těmi jeho podivnými prasátky, jejichž masem je krmí, aby tu měli přirozenou výživu, zalévají to cosi, co má být zelenina a snad to i je, ač se to podobá spíš chuchvalcům mechu. Ano, i Saflor obětoval kus života, aby tu měly přirozenou výživu, a děti přesto chřadnou.
A nepřestávají mě nenávidět. Pamatují si, že jsem je oklamal, že jsem je lstí odvedl z bezpečí jejich vesnice. Navždycky pro ně zůstanu nepřítelem.
Odhánějí mě od záhonků, jako bych mohl těm chlorofylovým polštářkům vdechnout jedovatost, odmítají jíst se mnou u jednoho stolu, marně jim Pávie domlouvá. Nechtějí mě tu. Ale kde jinde mám žít? Aby mi odtud kdovíkam dováželi stravu? Pocházím z pravěku a zdejší vyživovací automaty nejsou pro pračlověka.
To dělá ta vaše dýchací maska, říká Saflor, dejte si přefiltrovat krev a přizpůsobit dýchání, ať je nestrašíte. Ale já vím, že to není maskou, i Pávie to ví a nepřemlouvá mě. Kdyby chtěla, kdyby ona chtěla, podstoupím cokoli. Jenže ona snad doufá, že se vzdám. Že pochopím svou přebytečnost v tomhle světě a že se vrátím, odkud jsem přišel. Protože jsem odmítl roli plemeníka.
Neměl jsem se zpěčovat? I téhle role jsem se měl ujmout - pro záchranu lidstva?
Ne, nejsem přesvědčen o smyslu takové role. O jejím úspěchu. Copak by ve zdejších podmínkách mohlo moje potomstvo přežít?
S těmi divošátky to byl nešťastný nápad, stěžuje si Saflor, zajdou nám tady, přes všechnu péči nám zajdou. A stejně jich je málo, žalostně málo na celou planetu. Měl jsi pravdu, Rotane, neměli jsme je krást. Jenže pokusit jsme se museli, rozumíš? Je to předposlední pokus o záchranu druhu Homo sapiens sapientissimus. Selhal, jako všechny předešlé. A selže-li i poslední pokus, akce žen, Kathina akce, jsme ztraceni.
Dívá se na mne s prosbou, rozumím jeho pohledu. Vyčkávám. Podaří-li se Kathina akce, přistoupím na svou další roli. Ale ta akce se nepodaří, nemůže se podařit. Cítím to. Vím to.
"Nepovedlo se udržet ho při životě. To se stává. Už jsem ti to říkal, ne? Běž si hrát, mám práci."
"Říkal, ale nevysvětlil. Proč nemůže žít? Já bych na něj byla hodná."
"To by nepomohlo."
"Tak co by pomohlo?!
"Pojď sem, sedni si. Stejně bys nedala pokoj. Víš, co je to vývoj druhu?"
"Vím, bylo to v pedovizi. Některé orgány se časem změní, některé odpadnou. Jenom hlava se pořád zdokonaluje a nikdy neodpadne. Je to tak?"
"Skoro. Takže už všechno víš. Jdi si hrát."
"Vždyť jsi mi ještě nic nevysvětlil! Bratříček je nový druh? Který orgán mu odpadl?"
"Nic mu neodpadlo. Měl navíc něco, čeho už se lidé dávno zbavili. Něco, s čím se u nás nedá žít. Víš, co je žaludek?"
"Vím, bylo to v pedovizi. Žaludek měly pravěké krávy."
"Víš? Proč pláčeš, když to víš?"
"Já nechci, aby bratříček vypadal jako pravěká kráva!"
"Nevypadal tak. Jenom měl žaludek. A játra. Zkrátka regres."
"To jsme měli smůlu, že zrovna náš chlapeček měl ten regres."
"Teď má tuhle smůlu hodně lidí. V poslední době se rodí moc takových dětí."
"A co s nimi lidé dělají?"
"Dřív umíraly. Teď najednou to jejich matky nechtějí dovolit."
"Ani moje maminka to nedovolí?"
"Ani tvoje maminka. Nevím proč. Proč chce mít dítě, které se nedá napojit na vyživovací automat."
"Tak přece budu mít bratříčka!"
"Jako bys ho neměla, dítě. I když třeba neumře, u nás nemůže žít. Bude na nějaké farmě, kde pěstují pravěkou potravu. A běž si hrát, my dva s tím nic nepořídíme."
Nepatřím k postiženým, ale i já jsem matka. A vím, že bych svoje dítě zanic nedala utratit, kdyby existovala sebenepatrnější naděje, že se nějakým, jakýmkoli způsobem udrží při životě. O Saflorově farmě slyším dnes poprvé a pokládám biologovu myšlenku za geniální. Realizovanou myšlenku! Máte patrně pravdu, že své výzkumy neměl utajovat. Spojenými silami bychom jistě byli došli dál, vždyť co zmůže jedinec! Ano, zmohl hodně, a já ho za to chválím a jsem mu vděčná. Ale kdyby se na výzkumech podílely desítky, stovky vědců, nevzplál by dnes takový odpor k Saflorovým idejím. Publikováním dílčích výsledků v průběhu let by teď už byla veřejnost dostatečně připravena a ochotna je přijmout.
Hlasuji pro Saflorovu farmu! Pomáhá udržovat život. Že uchováváme mrzáky odporné na pohled a neschopné se o sebe postarat? Vážená komise, to bychom nejdřív měli definovat pojmy! Mrzák? Co náš pravěký host? Nikdo jistě nebude tvrdit, že pohled na něho je příjemný. Vakovitý trup, na hlavě srst... Ne, nebudu pokračovat ve výčtu, všichni jste ho viděli v holovizi. A přece ve své době nebyl považován za mrzáka. Dokonce možná byl idolem žen. Jiný kánon krásy, jiný vkus... A co znamená postarat se o sebe? My to umíme? Kde bychom byli bez vyživovacích automatů? Jistě máte dosud v paměti sérii tragických událostí z minulého století, kdy docházelo k nečekaným poruchám a tisíce lidí zahynuly. Nedovedli se o sebe postarat.
Na závěr jsem si nechala argument, který, doufám, nejvíc pohne zarytými vědeckými mozky této komise. Je nás málo. Nás lidí je na světě rok od roku méně, vzdor prodloužení průměrného věku. Proč nepřijmout každý životaschopný přírůstek?
A jako tečku za vším... Ne. Jako vykřičník! Víme, jaký si škrtáme intelektový přínos? Dokážeme sami před sebou omluvit zmaření naděje, že tyhle děti, tak odlišné od nás, mohou mít i odlišné myšlení? Méně sterilní než my? Na myšlenkovou sterilitu si denně naříkáme, a nevyužili bychom příležitosti?
Třeba nám jednou dokážou opravit vyřazené vyživovací automaty!
"O žádné aféře jsem neslyšel. Co se přihodilo?"
"Rodí se zrůdy. Otcem všech je prý jakýsi Rotan. Vzali ho sem z minulosti. Na chov. Chtějí nás předělat na pravěké lidi. Máme bydlit v jeskyních. A živit se pakočkami."
"Proč?"
"Je to zdravější."
"Zdravější? To jsem zvědav, jak nás budou automaty krmit pakočkami."
"Žádné pakočky v automatech nebudou. Ani automaty nebudou."
"Proč ne?"
"Nevšiml sis, že jsou samá porucha? Že je nikdo nedokáže opravit? Automaty nás nechají na holičkách tak jako tak."
"A tomu říkáš aféra?"
"Aféra je z toho pračlověka. Ženy po něm třeští, kdejaká s ním chce mít dítě. Je v tom i manželka prezidenta lékařské komory."
"A prezident s tím nesouhlasí? Aby se tedy napříště mohly jíst pakočky, když jsou automaty nespolehlivé."
"Ty bys souhlasil, aby tvoje žena..."
"Já přece nejsem prezident! Ale možná bych jí nic nevyčítal, každá chce pro své dítě to nejlepší."
"To jsem si mohl myslit. A co takhle zařídit to všechno jinak? Bez té zvrhlé ženské módy. Vědecky! Kdysi se rodily děti, jaké si rodiče přáli. V pravěku si s tím lékaři poradili. Proč by to nešlo dnes? Copak jsme hloupější než pralidé?"
"Hloupější snad ne. Ale odvykli jsme... Když pořád všechno dělají automaty..."
"Snad by se někde našel někdo, kdo ještě něčemu rozumí."
"A jestli ne?"
"Nestraš. To by byl konec světa."
Schránka s nemluvnětem byla tichá, ale indikátor ukazoval, že život neuhasíná. Ve speciálním prostředí si dítě hovělo jako v pravěké náruči pomyslné matky.
Prezident opatrně sebral živý balíček a stiskl páčku časoměru, nastaveného na dobu, kterou počítač určil jako optimální. Okolí se zamlžilo a pulzující chvění přimělo muže přitisknout schránku k hrudi. Dýchá? Ano, všechno je v pořádku.
Všechno bude v pořádku. Aniž opustí svou přízemní pracovnu, vrátí chlapečka tam, kam patří, kde jedině může existovat. Do dávnověké přírody, v níž bude dýchat bez složitých zařízení, ve kterých je teď uložen. A až se žena ráno probudí, nenajde dítě, nezpůsobilé k životu v moderní době. Slíbil, že jí synka ochrání, že nedopustí, aby byl utracen spolu s ostatními postiženými dětmi. Splní slib, i když jinak, než ona čeká. Syna nenajde. Ale syn najde život.
Přezident si nasadil dýchací masku a nahlížečkou sledoval terén; místo musí být příhodné nejen k snadnému vstupu. I lidské stopy tam musí být, aby pradávní předkové brzy dítě objevili. Nepochyboval, že se chlapečka ujmou, ani ho nenapadlo, že by ho mohli nechat zahynout. Vždyť už tehdy to byli lidé.
Když chvění ustalo a vnější svět se rozemžil, prezident odpojil dítě od aparatury, počkal, až začalo zhluboka dýchat, a vydal se s ním pěšinou podél tyčkového plotu. Sotva se mezi stromy ukázala chýše, položil dítě do teplé trávy a spěchal nazpátek, spokojen s dobře vykonanou prací. Nidy se nedověděl, že žilo jen několik týdnů; přece jen zdědilo něco i po matce, nedokázalo se přizpůsobit.
Ve své pracovně zkontroloval čas, neztratil ani minutu, přístroje pracovaly spolehlivě. Kéž by tak spolehlivé byly všechny automaty, co jich je na zemi.
Ráno ho žena vítala úzkostnou otázkou. Přikývl, ano, dítě žije.
Usmála se a podala mu krystal s červeným nápisem. Cesmíně: Pro přijetí dítěte všechno připraveno. Blahopřejeme a očekáváme vás. Dr. Saflor.
"Kdo je Cesmína?" zeptal se udiven.
"Já. Přijaté krycí jméno. Ale teď už nic nebudeme tajit. Odvez dítě na Saflorovu farmu, prosím tě. Postará se o ně, má tam několik... Co je? Nevyhovíš mi?"
"Vyhověl jsem, dřív než jsi mě požádala. Chlapec měl všechny znaky pravěkého člověka, odevzdal jsem ho tedy do nejvhodnějšího prostředí, do nejpovolanějších rukou. Pravěkým lidem."
Žena zbělela.
"Do pravěku," hlesla a v jejím hlase znělo zoufalství hynoucího lidstva. "Marně jsem tedy trpěla, marně se skrývala, marně porodila dítě. Našemu světu patřilo, ne dávnověku! Jak to, žes nepochopil..."
"Neinformovalas mě." V srdci měl led. Tak je to pravda. Nejde o náhodné sdružení regresívních znaků, nejde o naše dítě, o mé dítě... Cesmína! A do této chvíle jsem jí věřil, litoval jsem ji... Pravěký samec Rotan a moje žena... jako kdejaká chtivá poběhlice... beze studu, snad i s hrdostí se přizná... A pokud ji něco trápí, pak jen to, že ten Rotanův zmetek nezůstal v našem světě.
"Nemohla jsem. Byla jsem vázána přísahou. Ty bys byl určitě prozradil..."
Neposlouchal ji. Vyběhl z pokoje hotov zardousit přivandrovalce vlastníma rukama.
"Neboj se, tady jsme v bezpečí. Pár týdnů tu vydržíme a zatím se situace vyjasní. Po Pekanově veřejném vystoupení na obhajobu Spiknutí proti času se nás ujalo hned osm advokátů. Uvidíš, že v odvolacím řízení budeme zproštěni viny. Už teď je nám kdekdo vděčný, protože naše akce donutila centrum publikovat některé dosud tajené informace. Ukázalo se, že utajování záchranných opatření je nejen zbytečné, ale přímo škodlivé."
"I vy jste jednali tajně."
"My jsme měli proč."
"Oni také. Báli se, aby nevznikla panika, až se zjistí, že ani experti z minulosti, kteří sestrojovali vyživovací automaty, už se v nich nevyznají. Že se automaty samostatně přebudovávají a v podstatě si dělají, co chtějí."
"Zastáváš se jich? Ty, spiklenec číslo jedna, ty se zastáváš politiky centra?"
"Ne, ale ani vaší se nemohu zastávat. Teď už ne, když vím víc o vašem světě. Kdybyste byli podali návrh..."
"Nebyl by prošel!"
"Ale byli byste se dověděli, co centrum podniká pro záchranu."
"Bez úspěchu."
"Ani akce Spiknutí neměla úspěch. Co znamená těch pár živořících dětí?"
"Chápej, že jsme se museli pokusit. Jen tak jsme se přesvědčili, že to není východisko. Ani kradení pravěkých dětí, tím méně akce žen. Už jsme příliš daleko od druhu, z něhož jsme vzešli."
"Ano, nelze zvrátit vývoj. Proto jsem odmítl..."
"Odmítl a hněvali jsme se. A přesto, ani nevím, zda se to k tobě doneslo... Přesto se říká, že jsi otcem všech dětí s regresívními znaky."
"To je žert? Špatný žert."
"Žádný žert. Mnoho lidí tomu věří. Vyhrožují. Slibují pomstu."
"Však zase přestanou. Zvlášť když zmizím."
"Bojíš se nesnází?"
"Nemyslím na nesnáze. Chci se vrátit, protože vám tu nejsem nic platný."
"Tam budeš?"
"Pokusím se. I já se přece musím pokusit..."
"Nebudu ti bránit, i když... Budeš mi chybět."
"Jenom tobě, Kyvore, a to je málo."
"Chápu. Tam chybíš celému svému světu. Takže jen co získám časolet, vydáme se do devatenáctého století."
"Ne, tam ne. Tam už není pro mne práce. Burcovat národ..., ne, to bych ti těžko vysvětloval. Bylo nás hodně a můj díl vlastenecké činnosti na sebe vzali jíní, teď vím, že i beze mne se podařilo, co jsme chtěli. Trochu jsem poznal jednadvacáté století a snad budu mít čas poznat je důkladněji. Mám pocit, že někde tam je okamžik, ve kterém lidstvo odbočilo na slepou kolej. Rád bych ten okamžik zachytil a pokusil se... Víš, aby lidé zůstali nastálo lidmi, nezávislými na automatech."
"Díky za tuhle myšlenku. Jen škoda, že ji nebudeš moci realizovat."
"Jistěže ne sám! Získám spojence, uvidíš, že je získám. Nebudu vyprávět o svých zkušenostech, měli by mě za blázna. Přesto je jistě přesvědčím. Mám plán... Nejsem tak starý, abych už nemohl studovat..."
"Jenže překážka je jinde. Nepochybuji o tvých schopnostech, o tvé vůli... Zapomněls, že podmínka návratu je upravená paměť. Až se vrátíš do dávnověku, nic o nás nebudeš vědět."
"Přijdeš-li mě navštívit a všechno mi povíš..."
"Neuvěříš mi."
"Ani když mi
Jerlín ponechá v paměti tvou tvář?"
"K tomu ho nedonutíme, už jednou měl kvůli nám dvěma nepříjemnosti. A bez jeho potvrzení nedostanu časolet."
"Vypůjčíš si ho jako dřív. Bez dovolení."
"A co až se vrátím? Tvou nepřítomnost neutajím."
"Nevrátíš se. Zůstaneš u nás. Pomůžeš mi."
"Pomohu ti? Vlastně ano, tobě i nám. Nám, hynoucímu lidstvu. Ano, pár dní s tebou zůstanu."
"Pár dní? Čekají nás roky práce!"
"Mě ne. Nemohu s sebou vzít vyživovací automat. Dodnes nechápu, jak se to podařilo naší výpravě. Ale pár dní vydržím, snad i týden. Pomohu ti. Hlavně tím, že vynecháme Jerlínův zákrok, že neztratíš ani kousek paměti..."
"Ne! Ne za cenu tvého života!"
"Nebude to zbytečná smrt. Naopak!"
"Ne. I jinak můžeme, budeš-li mě doprovázet ty."
"Kdo jiný? Jen já vím přesně, odkud jsem tě vzal."
"V tom případě je všechno v pořádku. Cestou sice moc nevnímám..."
"Už vím! Doprovodím tě nemaskován. A řeknu ti aspoň to, že jsme přátelé. Domluvíme si schůzku."
"Díky. Určitě si to zapamatuji. Budu čekat na tvou návštěvu, na tvé informace. Tím začne další akce na záchranu lidstva."
Zadívala se na pacienta. Jako by přes noc pohubl. A to měl včera zvlášť vydatnou večeři.
Pokrčila rameny, ale potom přece jen zamířila k pracovnám lékařů místo do kuchyně. Ještě nikdy se nestalo, aby pacient tak prudce zhubl. Třeba je to nějaký chorobný příznak.
- Ne docela. V pacientovi nezůstala ani stopa po traumatizujícím zážitku, kromě jedné bezzubé tváře, ale ta s sebou nese pozitivní emoci. Ten, kdo ho před časem začal léčit, léčení dokončil totálním vymazáním. Pacient je zdráv.
- Ale otazníků kolem něho přibylo. Například to, čemu říkáš vyléčení, může být zahlazování stop.
- Kdo by se namáhal zahlazovat stopy z natáčení filmu?
- Jde-li o film. Také rychlost, s jakou to ten někdo zvládl, je podezřelá. Disponuje prostředky téměř neomezenými. Vynáší pacienty zavřenými dveřmi...
- Nač z toho dělat záhadu? K pokojům pacientů je přece univerzální klíč, hned nás to mělo napadnout. Našeho herce si prostě vypůjčil některý kolega z ústavu. Nestačil ho vrátit včas, to je vše.
- Který kolega? A proč? Proč by to dělal?
- Kterýkoliv. Třeba si chtěl vyzkoušet nějakou svou novou metodu. Tajně, na cizím pacientovi. Kdyby něco... tak aby to nebylo na něm.
- Přiznávám, že tímhle předpokladem odpadnou skoro všechny otazníky. Jenže je tu ještě problém stoleté anabiózy. A ztráty bezmála sedmi kilogramů během jedné noci.
- Mluvíš, jako bys ten příběh, o kterém pacient sám už nic neví, pokládal za realitu.
- Je to nejjednodušší a nejúplnější vysvětlení. Nezůstávají žádné otazníky.
- A důvod dodatečného vymazání?
- Naši potomci nám nechtějí přidělávat starosti.
- Ale to by znamenalo, že... že...
- Jen to vyslov. Že se lidstvo dostalo na konec. Někde v daleké budoucnosti.
- A co my s tím?
- Něco snad je i v našich rukou, nemyslíš? A i kdyby šlo jen o báchorku... Aby se z ní jednou nestala skutečnost.
- Jen není-li už pozdě.
(1986)