První povídka |
Základna
- - -
Poznal jsem ho jedné temné noci na rozhraní let 1984 a 1985 v temném klubu v pražské Polské ulici, která v té době sloužila jako shromaždiště a kecáliště pražských i nepražských scifistů (například jiné temné noci v téže době jsem tamtéž prvně mluvil s Františkem Novotným). Všechna setkání v tom suterénním klubu byla temná, protože tam z důvodů, na něž si nyní nevzpomínám, nikdy nešel proud; setkání s IVANEM ADAMOVIČEM však bylo temné dvojnásob, protože tenhle chlápek se zamyšlenýma očima už tehdy věděl o horrorech víc, než já vím dnes, četl je, psal je, psal o nich a připravoval o nich pořady. Pokládám ho za jednoho z nejnabitějších scifistů u nás, ale vždycky jsem měl dojem, že jeho srdce nejrychleji bije tam někde nahoře v zelených vermontských lesích, kde proklatec Lovecraft snil o zbloudilých starých říších a ozubených nestvůrách, eventuálně někde na Soví řece, kde jiný vykutálený proklatec Ambrose Bierce nechal s láskyplným smutkem odpravit svého Peytona Feyquarta a vymyslel pár tuctů dalších piškuntálií. Mám dojem, že Ivan brzy přišel na to, že horror není jen hrůza, ale že je to i smutek, a největší horrory jsou ty o hrůze ze smutku. A tak o ní píše, bohužel mnohem míň, než bych si přál, neboť je kromě jiného taky roztržitý Marťan a zajímá se o devět miliónů různých zajímavých věcí.
Tohle je ale antologie SF, a tak bych se měl spíš zmínit o Ivanovi a SF. Je toho hodně, co stíhá: píše povídky i recenze, překládá, vydává SF časopis i vlastní fanzin, stará se o největší pražský SF klub, a to zdaleka není všechno. Jeho povídky, i ty nejdrsnější kyberpunkové záležitosti, jsou prostoupeny sněním: mám pocit, že Ivan kromě zjevné skutečnosti zároveň vnímá i další její skryté podoby, že mu svět neustále funguje ve více prolínajících se variantách. Mám dojem, že takoví lidé nemají vždycky lehký život, ale zas se nikdy nenudí, a navíc: my ostatní máme aspoň šanci, že se dveřmi vnímání, které nám oni pootevřou, budeme moct podívat. Doors Of Perception. Je to zvláštní náhoda, ale to, čím tuhle improvizaci uzavřu, se stalo včera: seděl jsem spolu s IVANEM ADAMOVIČEM v hlasité přátelské společnosti, která se rozhodla randál debaty doprovázet randálem z televizoru. Běžely v něm klipy jeden za druhým - nikdo je nevnímal, jak to u debatujících scifistů bývá. Najednou na obrazovce naskočili Doors a jejich Light My Fire, stará nahrávka z roku ráz dva. Nikdo nic nevnímal. Ray Manzarek rozehrál svou klávesovou parádu. Ivan najednou zbystřil pozornost, vstal a přešel k televizoru. Opakuji, že jinak nikdo nic nevnímal, všichni byli zabraní do hovoru. Manzarek hrál, Morrison (tolik, tolik temný!) zpíval. To už na ně byl Ivan dávno napojený. Nakonec Doors dohráli, Ivan se zase mlčky odpojil a posadil se mezi ostatní. Seance skončila. Jen pro zvané. Jenom pro citlivé duše.
Věřím, že existují dveře vnímání. A IVAN ADAMOVIČ možná drží ruku na jejich klice.
/Pavel Kosatík/
- Carolo, jak ses vlastně dostala mezi fanoušky science fiction?
- Na tom rohu, kde jsem s dětmi chodila do školky, bylo knihkupectví a v něm byl scifistický prodavač. Já jsem tam párkrát sháněla SF a on vždycky dokázal někde něco vyčarovat, vykouzlit, vyhrabat... A jednou mi dal pozvánku na přednášky Ondřeje Neffa o science fiction, myslím, že to bylo na Chmelnici. Čili jsem chodila na Neffa a tam mě odchytil pan Codr, takový vysoký, šedovlasý, impozantně vypadající pán, a zavedl mě do klubu Jula Verna. Tam jsem měla chvíli problémy se skutečným vstupem do klubu, báli se, že když jsem na prokuratuře, tak že jsem tam proto, abych je hlídala.
- Pociťovala jsi nějaký odstup?
- Tož všimla jsem si toho, ale tvářila jsem se zcela tupě a chodila jsem tam dál, protože mi šlo o přísun čtiva. Asi po roce pořád nikdo nebyl zavřený, pořád nebyl žádný průšvih, a tak usoudili, že tam asi nejsem proto, abych je hlídala, ale ze skutečného zájmu, a přece jenom mě přijali. Teprve po listopadu jsem se dozvěděla, že mezi členy klubu bylo několik signatářů Charty 77. A pak mě zavedli i do celopražského klubu RUR, a to už jsem vyloženě chrochtala blahem a byla jsem strašně ráda, že v Československu je víc bláznů než jen já.
- A kdy jsi začala psát?
- Za to může Ondřej Neff, který v roce 1987 vyhlásil scifistickou literární dílnu čili workshop a vypsal téma: co by se stalo, kdyby každý mladý člověk při dovršení plnoletosti dostal milión korun? Nějak mi to nedalo a začala jsem psát. Neff mě časem rozpohyboval a postupně mě začal představovat různým lidem jako děsně nadaného a inteligentního člověka, no a to už jsem musela začít psát, protože to se rovnalo přiložení revolveru ke spánku. Začali se mi ozývat různí tenkrát ještě samizdatoví vydavatelé fanzinů, nízkonákladových SF časopisů, a říkali: Hele, my bysme to vydali, a já jsem vždycky řekla: Tak jo. A pak jsem najednou zjistila, že mám prázdný stůl a lidi chtějí ještě. Nastal ten hororovitý stav, kdy už si skutečně musíš poručit a každý den skutečně sednout k tomu stroji a něco vyrábět.
- Amatérští vydavatelé SF se po listopadu stali profesionály, takže máš asi zakázek pořád dost...
- Všechny večery věnuji psaní už dobré dva roky.
- Řekni mi, co ti kde vyšlo nebo vyjde?
- Pěkně děkuju, kdo si to má pamatovat! Saloon u mexických hranic (nakladatelství Orfeus) je kovbojka psaná na přání mých synů, Mstivá kantiléna (vyšla v nakladatelství Ivo Železný) je feministická esej s prvky sci-fi, kde se dokazuje, že muži jsou brutální cizí bytosti mimozemského původu, Leona aneb Stupeň tvrdosti 11 (Teplice) zas feministický horror a Ti, kteří létají sci-fi román žánru takzvaného steampunku (vyšel v plzeňském Laseru ve spolupráci s bratislavským SF klubem Sféra)...
- A jak ses vlastně dostala k feminismu?
- Když se vdá nějaká kolegyně, vítám ji mezi potenciální feministky. Z ženské udělá feministku obvykle sňatek. Pokud z ní neudělá feministku, udělá z ní potvoru, která s manželem zachází tím způsobem, že ona je ten krk, který otáčí tou hlavou. Používá ženskou diplomacii, což jsou podle mě křivárny. Nesmírně mě to popuzuje. Být mužským, dám přednost feministce. Ale mužští to nemají rádi - mají snad radši tu ženskou diplomacii! Zvyknout si, že když ženská řekne ne, tak že to znamená ne, to je pro mužského strašné trauma.
- To souvisí s tou pověstnou mužskou ješitností...
- Bůh mě netrestej! To jsem skutečně snad radši feministka než mužský.
/Eva Hauserová/
Už desítky let si uvědomuji - kdysi s lítostí, teď už bez ní, je zbytečná -, že jsem skoro se vším začala pozdě. A že je ta pozdnost něco jako základní znak mého života.
Jediné, co přišlo relativně včas, v devíti letech, bylo psaní. Všechno, k čemu jsem se dostala později, přišlo zkrátka pozdě, a patrně proto se psaní nakonec prosadilo proti komponování, malování a všem dalším činnostem a zájmům; neměly dost hluboké kořeny, a tedy ani šanci. Přišly pozdě. (Začínat s čímkoliv po jedenáctých narozeninách je asi vždycky problematické. Čas imprintingu je pryč.)
Psát, to byla tehdy dávno ryzí hra, hra s jazykem. V poezii to znamenalo objevovat slova, která spolu zvukově ladí, sestavovat je do rytmů a hledat pro ně rýmy. Psaní prózy se od poezie moc nelišilo, stále šlo o slova a o jejich sestavování do vět, tak aby lahodily sluchu. A aby ani jedno slovo z textu netrčelo do prázdna a aby tam nebylo ani jedno slovo navíc, zbytečné. Téma bylo vedlejší, vlastně jsem žádné skutečné téma neměla. Zajímalo mě, jak psát, ne o čem. Důležitost námětu se objevila později, ne však docela pozdě. A to byla poslední věc, kterou jsem nezmeškala.
Pak už jsem se dostávala pozdě ke všemu. (I v osobním životě mám samá zpoždění. Ale i když prožitky dost úzce souvisí s literaturou, jde o jiné téma, sem se nehodící.)
Ovšem ne všechna pozdě jsou jednoznačně na závadu. Samozřejmě mi nikdy nevadilo, že jsem se - například - nenaučila jezdit na kole dřív než v sedmnácti letech. Ale že italštinu jsem objevila až ve dvaceti, to je víc než smůla - nikdy nebudu mluvit jako rodilá Italka. (Vím, že objektivně na tom nezáleží. Ale já to cítím jako trapnou vadu.)
První kniha mi vyšla až ve čtyřiatřiceti. Proto - i když nejen proto - jsem se nikdy nezařadila do žádné literární generace. To se však později ukázalo jako výhoda, zůstala jsem "volná" pro mimogenerační zařazení do sci-fi.
A nad čím mi po léta bylo nejvíc smutno: Se sci-fi jsem se setkala až v roce 1977, když mi vyšly Letní kursy. Proč najednou sci-fi? ptali se čtenáři. Sci-fi? Co to je? Bránila jsem se takovému nařčení, podle mne zcela bezdůvodnému. Já jen píšu o tom, co by se mohlo stát v příštím století! Smáli se a nechápala jsem proč. A tak jsem se - pozdě! - začala pídit po vysvětlení...
Sci-fi, to je sice láska chronologicky druhá, přesto se intenzitou vyrovná té první, italštině. Brzy mě napadlo nějak obě skloubit, přinejmenším poznat italskou vědeckofantastickou literaturu. V tomhle snažení plynula léta, takže jsem - později než pozdě - teprve v roce 1987 mohla jet do Itálie a porozhlédnout se po knihách. Podařilo se mi navštívit v Milánu Gianfranka Vivianiho, ředitele scifistického nakladatelství Nord. Ač jsme si to nedomluvili, uveřejnil moji adresu v bulletinu organizace autorů SF a fantasy. Dál už šlo všechno samospádem, Italové se chtěli - a stále chtějí - dostat k československým čtenářům.
I tohle ovšem nastalo pozdě. O pár let dřív by se byli dostali do antologií, na konci osmdesátých let se museli spokojit s fanziny. (V devadesátých letech se jim opět otvírají možnosti, jenže já už mám nejvyšší čas vrátit se od překladů k psaní... Zase pozdě, jako vždycky.)
Ne, nenaříkám si. Všechna moje "pozdě" mohou znamenat "ještě včas". S jistou dávkou hrůzy si představuji, oč bych byla chudší, kdybych tu sci-fi objevila až letos. A co teprve, kdyby mi zůstala nadosmrti utajena! Z tohoto zorného úhlu to před patnácti lety bylo sice pozdě, ale ještě včas.
Ono vždycky záleží na tom, vybrat si ten správný zorný úhel.
- - -
K subjektivnímu textu objektivní dodatek:
LUDMILA FREIOVÁ (1926, středoškolská profesorka) začala publikovat r. 1940 v časopisech, r. 1960 knižně, r. 1977 sci-fi.
Vydané knihy:
1960 - Úterý, SPN (1. cena MŠK a SPN za výchovnou literaturu)
1966 - Příběh jednoho roku, nakl. Svobodné slovo (stejná 1. cena)
1972 - Dopisy pro Jaszka, MF (přeloženo do polštiny)
1977 - Letní kursy, MF
1980 - Vyřazený exemplář, Albatros
1982 - Strach na planetě Kvara, Albatros
1986 - Cizinci na planetě Kvara, Albatros
1986 - Odkud přišel Silvestr Stin, Svoboda (celý náklad - 50 000 výtisků - přímo do stoupy)
1990 - Datum narození nula, Středočeské nakladatelství (Stin převedený do paralelního světa)
Povídky v antologiích:
Neviditelní zloději, Zlatá brána, SOS, Dvojí přiznání profesora C. H., Jmenoval se Kulíšek, Mumie, Variace na staré téma, Školní případ, Poselství orchidejí (zatím jen německy)
Povídky v časopisech:
Symfonie, Opatření budiž konkrétní, Dobrodějové
V tisku:
Život pro Zaran, Poselství orchidejí, Kar
Několik povídek přeloženo do bulharštiny, italštiny, němčiny, polštiny, ruštiny, ukrajinštiny. Spolupráce s italskou sekcí World SF. Překlady sci-fi z italštiny (pro antologie, časopisy a fanziny).
/LF/
- - -
Feministku EVU HAUSEROVOU jsem poprvé viděla v kuchyni. Na hlavě měla tykadla a souvisle nadávala.
Časem jsem si přečetla dvě Eviny práce, které dodnes pokládám za klíčové: První byla historka Jak jsem ke sci-fi přišla. Eva tvrdila, že se to událo na jakémsi pochybném mejdanu u Vládi Veverky, který tam chodil ve fialových slipech. Druhá byla reportáž z oné kuchyně, kde jsem Evu viděla prvně. Byla to totiž kuchyň na miniconu a Eva s dvěma pomocnicemi měla krmit přibližně stovku fanoušků SF za pomoci dvou elektrických vařičů, přičemž neustále vypadávala elektrika. To by samo o sobě stačilo, aby se z jedné stala feministka. Publikum krmeníchtivé byli převážně muži; a já.
Tak se naše životní cesty začaly prolínat.
Žila podle všeho i před tím, než jsem ji poznala.
Tuším, že vystudovala něco kolem přírodopisu. Pokusy na živých tkáních nicméně pod jejíma rukama přicházely o život podobně, jako mně chcípají kvasinky v těstě, když se pokusím něco upéct. Utekla tedy z laboratoře kamsi do střediska pro vědecké informace, vdala se a měla dvě děti. Načež začala psát. Dobře, což ji samotnou udivilo a udivuje dodnes.
Zběsile chrání životní prostředí. Má kromě manžela, dětí, rodičů, tchyně, tchána a scifistů milence, psa a několik koček.
Existence manžela, dětí a tchyně z Evy udělala feministku. Ze mne také, a tak jsme se spřátelily. Eva mne zatahovala do spousty feministických aktivit, já jí to oplatila, když jsem ji donutila usednout na koně.
Ze střediska pro vědecké informace se EVA HAUSEROVÁ posléze přesunula do redakce ABC, odtud do redakce Ikarie a odtud do redakce Harlequina. Tam se nachází dosud.
/Carola Biedermannová/
Po absolvování architektury nastalo marné shánění místa po celé republice, nakonec byl přijat v Druposu v Českých Budějovicích. O rok později nastoupil ke stejnému podniku stavební inženýr Karel Veverka jako statik. Tehdy začala jejich spolupráce, ale teprve inzerát v Mladém světě, že se v Pardubicích koná Parcon, jehož součástí má být i literární soutěž o nejlepší sci-fi povídku, jim vnukl nápad, proč to nezkusit:
"Takže jsme napsali poměrně ulítlou povídku o dvou počítačích, každý v jedné polovině světa (Východ - Západ), načež se jeden z nich zamiloval do operátorky a spustil třetí světovou. Mělo to děsně protiválečný podtext a byla to hrůza hrůz. Nicméně tenkrát skončila v celkovém pořadí na 13. místě (a na 3. místě v kategorii protiválečných povídek, která fakt existovala!), což byl popud k tomu, abychom to příští rok zkusili opět. Normálně by nás to ani nenapadlo, ale to, že si to vůbec někdo přečetl a ještě navíc i ocenil, to nás položilo. Přečetli jsme si zároveň nejlepší povídky toho roku a jednoduchou analýzou zjistili, oč vlastně v Parconu jde a co se po nás chce. Další rok jsme na poslední chvíli dali dohromady povídku Nečistá hra. Skončila třetí, což bylo pro absolutní amatéry zcela nečekané...
Pro další rok jsme napsali Těšíme se na vás (normálně jsme žádný povídky nepsali, vždycky jsme na poslední chvíli napsali jen tu jednu pro Parcon). Ta se umístila na druhém místě, po kterém jsme věděli, že další rok to zkusíme pravděpodobně naposled a že to musíme vyhrát. Byl to programový útok na první místo, kterému jsme podřídili jak vlastní konstrukci příběhu, tak jeho zpracování. Skončili jsme samozřejmě až třetí, což jsme považovali za neúspěch. Ostatní naše povídky, které se v té době vyskytovaly v různých periodikách (v mém případě ABC, Věda a život), ať už byly psány společně či individuálně, byly tedy jakési rozcvičky (nechce se mi říci přímo "odpad") pro Parcon.
Pak přišla revoluce a všichni včetně nás měli úplně jiný starosti. Rozpad podniku, zakládání vlastních firem a podobně. Už jsme neměli čas se sejít, v klidu si sednout, vymyslet fabuli a tu dále rozpracovávat. Těsně před uzávěrkou jsem pak z čistě nostalgických důvodů vyhrabal starou povídku QUAG, která sice postoupila do druhého kola, ale jinak neuspěla. Karel Veverka napsal sám Adapta - a vyhrál. Ale Mloka stejně nezískal, protože přesto, že se jednalo o soutěž o nejlepší povídku, vyhrála tenkrát kategorii novel Vilma Kadlečková a Mloka dostala ona. Bylo to nespravedlivé a typicky parcoňácké, i když už po naší druhé účasti jsme věděli, že Parcon je jiný navenek a jiný uvnitř a že se tam dějí neovlivnitelné věci, nicméně jsme cítili povinnost se ho tenkrát ještě zúčastnit, protože jsme věděli, že je to naposled..."
Dnes PETR HETEŠA pracuje ve vlastní firmě zabývající se architekturou, interiérem a grafikou.
/HH/
To bylo tak: k psaní ho stále cosi mělo už od obecné školy, kdy začal psát horrory o pirátech. První básnickou sbírku vydal jako septimán reálného gymnasia r. 1934, poslední jako velebný kmet v roce 1990. Mezitím vystudoval práva, ale nikdy se jim nevěnoval. Tíhl k publicistice a k divadlu a... a vůbec. Jakožto svobodomyslný duch se nevyhnutelně střetl s každým fašismem, a tak byl od každého režimu častován žalářem. Jakmile začal někde slynout nějakým úspěchem, rychle přispěchaly Orgány a učinily tomu přítrž; tím pádem se nedostal k tomu, aby integroval do centra kultury a proslavil se. Nicméně v tomto kličkování před Stranou a Vládou se mu podařilo vydat čtyři knížky veršů, čtyři knihy prózy, mezi něž patří sci-fi humoresky Nekonečné konečno a román Prorok se vrací, dvanáct revuálně-kabaretních textů (mezi nimi sci-fi kabaret Dědeček v oleji), pět her pro děti, jedenáct libret k muzikálům, dvanáct překladů a úprav operet a sedm překladů činoher; krom toho kopy povídek, skečů atp. Jako poslední svěží dílko vychází soubor novelet Strašidla v nakladatelství Ivo Železného, mezi než patří i fantasy-horror z pohraničí, tj. z pohraničí země i lidských duší, Siromacha.
Sci-fi velmi miloval a jeho nejmilejším autorem byl Ray Bradbury.
/JK/
- - -
Plzeň, 25. 2. 1992: "...Jednu povídku do chystané antologie pošlu v nejbližší době; nebude to však sci-fi, ledaže by bylo lze otisknout některou věc z mé knížky Nekonečné konečno. Já jsem totiž od doby jejího vyjití dvacet let nesměl publikovat, kterýmžto pádem jsem povídky nepsal, našel jsem asyl v sepisování dvou obsažných románů, které se s obtížemi dostávají na světlo světa..." napsal pan doktor Koenigsmark v prvním dopise z řady dalších, které jsme si při práci na této sbírce vyměnili. "Co se týče lektorátu, stojím Vám plně k dispozici, seč mé stařecké síly postačí..."
Plzeň, 27. 7. 1992: "...Posílám Vám povídky pí Freiové a Hauserové se svým povídáním. Promiňte, že to je tužkou, mně dělá momentálně psaní na stroji zdravotní potíže, ale snad můj rukopis vyluštíte..."
(Nešlo to, přestože jsem si přizval na pomoc odbornici na slovo vzatou, poštovní úřednici, ale ani jí se nepodařilo přečíst všechno. S lítostí avšak upřímně přiznávám, že jsem tehdy mimoděk pomyslel na Kingovu knihu Misery.)
Plzeň, 24. 11. 1992: "...Vracím v příloze prohlédnutého Siromachu. Pravda je, že i já si čtu své texty nahlas, protože přitom nejlíp pociťuji jejich tempo, rytmus atd..."
Krátce před smrtí pan doktor dokončil korektury svých recenzí obsažených v této knize, hovořili jsme o tom telefonicky a postěžoval si přitom na zdraví. JOSEF KOENIGSMARK zemřel 16. ledna 1993.
/JJO/
- - -
V jednom nekrologu na SF spisovatele Theodora Sturgeona jsem četl větu: "Zanechal stopu na každém, s kým se setkal." Kdybych chtěl psát horror, měl bych z této věty asi úplně jiné asociace, cosi ve stylu šokovaných lidí s obličejem zalepeným slizem, k nimž a od nichž se táhne vlhká stopa, ale já teď píšu vzpomínku na PAVLA KOSATÍKA a musím říct, že na něho vzpomínám takhle: dokázal zapůsobit na každého, kdo se s ním setkal.
Mám vyprávět o jeho podomácku a s pomocí karbonového papíru vyráběných fanzinech Síra a později Siréna, ve kterých jsem se poprvé setkal s jeho recenzemi, nebo o našem dlouho se rodícím projektu fanzinu SF Kurýr, který zemřel v porodních bolestech, o mých návštěvách na Pavlových měnících se pracovištích (Dilia, Československý spisovatel, Literární měsíčník, Knižní podnikatelský klub, Kdo je kdo, volná noha) a našich debatách o všem možném - a také o našich povídkách, o jeho báječných antologiích Lety zakázanou rychlostí, které Pavel sám přepisoval a množil s pomocí cyklostylu za polních podmínek, o našem bloumání pražskými dvory nebo o jeho podílu na vzniku mých antologií Půlnoční stíny a Encyklopedie fantastického filmu...?
Pavlovi vděčím za to, že mne učil dívat se na věci jinýma očima. S jeho pomocí jsem zjistil, že mnohá díla moderního umění nejsou prostě odporná, ani v nich není zakódována nějaká hluboká filozofie, ale jejich účelem je prostě a jednoduše pobavit. On mě překvapil prohlášením, že Havlíčkovy Plynové lampy, povinná četba, z níž se mi kroutily útroby, patří k jeho nejoblíbenějším knihám, a já jsem při druhém pohledu zjistil, že na ní opravdu něco je. To se týkalo i jeho připomínek k mým vlastním povídkám - skoro vždy jsem mu musel dát (dříve či později) za pravdu. Pavel také dovedl odmaskovávat mýtickou auru kolem velkých a slavných, pro něj byli všichni bombarďáci a čím byl který spisovatel nebo umělec lepší a čím víc jsem já před dotyčným pomyslně smekal, tím (alespoň to byl můj pocit) byl Pavlovi naopak bližší a osobnější. Vzpomínám třeba na ztrápený výraz Kurta Vonneguta Jr. na zadní straně obalu českého vydání jednoho z jeho románů. Já pod tím zvrásněným obličejem viděl skrytou všechnu tu Tíhu Osamoceného Intelektuála v Konzumní Americe - až do Pavlovy poznámky, že Kurt na té fotce vypadá, jako by trpěl silným průjmem.
A potom, Pavel věděl nějakým způsobem o strašné spoustě věcí a jeho jen tak utroušená poznámka dokázala změnit celý můj pohled na dotyčný problém. A to je jenom o pět let starší, říkal jsem si vždycky.
Například na jednom z našich posledních společných večírků u Jirky Procházky (vzpomínám si, že tam na videu hráli The Doors parádní písničku, ale o tom teď nechci mluvit) Pavel řekl jen tak mimochodem, že to, čemu zatím říkáme feminismus, bude v příštím století možná největší problém lidské civilizace, a já o tom doteď přemýšlím a zase mám pocit, že je na tom hodně pravdy.
Byl jsem možná jeden z prvních, komu dal PAVEL KOSATÍK přečíst svoji povídku o Kennedym a o jeho tajném výletu na Měsíc. Ta povídka se původně jmenovala Úplně první lidé na Měsíci a mně se okamžitě líbila a pořád si myslím (a ať mi Abe Korkorán a všichni ostatní prominou), že to je to nejlepší, co napsal. Skoro rok ležel v životopisech Kennedyho a dokonce navázal korespondenci s Americkým Biografickým Institutem, aby všechno sedělo, a já tehdy obdivoval tu pečlivost, s jakou k té povídce přistupoval. Kennedy měl ale smůlu na otištění, nevyšel ani v chystaném Neffově časopisu Svět, fakta, fantazie (nějakou tupou redaktorkou byla tahle povídka dokonce dávána za odstrašující příklad), nevyšel ani v mé antologii úletových povídek, protože ani ta nevyšla. Poprvé byl konečně otištěn v humoristickém časopisu Škrt (!), který jinak neměl s fantastikou nic společného, a teď se s ním seznamujete vy, milí čtenáři.
Někdy si říkám, že kdyby Pavel nikdy nevyjel na tu osudnou cestu z Boskovic do Brna odevzdat rukopis povídky Letu na Měsíc do této antologie, mohlo by to dopadnout jinak; všechno by bylo určitě jinak. Dnes už asi nikdo nezjistí, co se tehdy stalo, proč PAVEL KOSATÍK sjel ze silnice na polní cestu a nechal stát své auto otevřené, bez jediného vzkazu na vysvětlenou. Není ani jisté, jak vznikl ohořelý kruh v trávě nedaleko auta. Jisté je jen to, že Pavla od té doby nikdo nespatřil.
A ještě jedna otázka zůstává nevysvětlena: Proč si bral právě na cestu do Brna podrobný Atlas Měsíce?
/Ivan Adamovič/
"...Já mám postavu jako uzenáč, od pětadvaceti jsem plešatý, navíc směšně, protože nad čelem mám ostrůvek zapomenutých vlasů, nos mi visí dolů jako baňatý pytlík..."
Možná bych mohl na tomto místě podat podrobný popis fyzického výzoru ONDŘEJE NEFFA s podobným rozmachem, ale těžko dělat něco lépe, než to učinil Ondřej sám ve své skvělé povídce Vesmír je dost nekonečný, tím spíš, že bych se podobných slov ve vztahu k němu použít patrně neodvážil.
Jak už to bývá u bouřliváků zvykem, vystřídal ONDŘEJ NEFF několik povolání. Z literatury lze vyčíst, že fungoval jako umělecký fotograf, divadelní intendant, sociolog extravagance, historik české sci-fi, propagační pracovník nakladatelství Albatros, reklamní odborník. Dlouhá léta jsme se pak dočítali, že jeho chlebem je činnost lámajícího redaktora Mladé fronty, a já si vždy vesele představoval, jak zoufale lomí rukama nad tím, co láme. V současnosti se zabývá činností nejvýznamnější, neb je šéfredaktorem našeho nejdůležitějšího a nejsvětoznámějšího časopisu Ikarie, navíc i šéfredaktorem víkendové přílohy MF Dnes. Nezřídka můžeme číst jeho politické komentáře na stránkách denního tisku. Tu a tam pak u jeho jména najdeme zmínku, že by také mohl být spisovatelem.
ONDŘEJ NEFF vstoupil do české sci-fi postupně, dalo by se skoro říct plíživě či bočními vrátky. Před startem naostro se věnoval nejprve teorii žánru, a tak mohly vzniknout knihy Podivuhodný svět Julese Verna, Něco je jinak, Tři eseje o české sci-fi, Všechno je jinak.
Dráhu spisovatele SF nastoupil povídkami, a první z nich spatřily světlo světa ve dvou velkých edičních počinech Vojtěcha Kantora a Mladé fronty v roce 1983 - Železo přichází z hvězd a Lidé ze souhvězdí Lva. Po malé zastávce ve sbornících Hvězdy v trávě a Návrat na planetu Zemi, kde se musel o místo na slunci dělit s dalšími padesáti (!) českými a slovenskými... ne, tenkrát ještě československými autory, přichází v roce 1985 ONDŘEJ NEFF s první samostatnou knihou povídek vydanou v Mladé frontě pod názvem Vejce naruby s už slavným Největším vodvazem v dějinách svangu.
Druhou Neffovou sbírkou, vydanou o dva roky později, je Čtvrtý den až navěky. Aby přišla na svět knížka Zeppelin na Měsíci, musely uplynout další tři roky, a zatím poslední povídková sbírka nese název Vesmír je dost nekonečný a soustřeďuje starší, knižně do té doby nevydaná díla.
Jaksi mimo bloky zatím stojí povídka Bludiště, uvedená na svět v Kosatíkových Letech zakázanou rychlostí (4).
ONDŘEJ NEFF, jako řádný profesionál, nezůstal samozřejmě jen u povídek. Romány na sebe nedaly dlouho čekat, a hned ten první znamenal počátek volné trilogie, nesoucí názvy Jádro pudla, Čarodějův učeň a Šídlo v pytli. Všechny tři spatřily svět v péči Hany Krubnerové v edici Karavana nakladatelství Albatros. Za zatím nejlepší román lze považovat Měsíc mého života a za prozatím poslední Milénium (1992).
Mimo čistou sci-fi napsal ONDŘEJ NEFF ještě další knihy, z nichž můžeme namátkou vyjmenovat A včely se vyrojily, Pole šťastných náhod, které se o sci-fi jen otřely, a samozřejmě další, které už přesahují rámec tohoto pojednání. Ondřejova lavina sci-fi zatím naštěstí nekončí, neboť brzy vyjde pokračování Milénia, a ze zasvěcených kruhů jsem slyšel, že... Ne, nebudu nic prozrazovat. Určitě se ale máme na co těšit.
/Josef Pecinovský/
K psaní ho vyprovokovala soutěž o Cenu Karla Čapka, do níž se v roce 1983 přihlásil s povídkou Přednáška. Jelikož povídka paroduje dějiny 20. století včetně komunismu, nebyla porotou z taktických důvodů nominována, za což se Zdeněk Rampas, prezident Čs. fandomu, autorovi omluvil a povídku uveřejnil až v Interkomu 1/91. Povzbuzen zájmem, který jeho prvotina vyvolala, a tím, že Ivo Železný zařadil jeho další povídku Pojďme si hrát na hoňku do sborníku Návrat na planetu Zemi (Svoboda 1985), pokračoval v psaní a v opakované účasti o CKČ. Již o dva roky později, v roce 1985, získal svého prvního Mloka za povídku Legenda o Madoně z Vrakoviště (oficiálně otištěna až v Ikarii 3/91, předtím překlad v polském časopisu Fantastyka 1/90).
Druhého Mloka získal v roce 1991 za novelu Ramax a stejný titul použil i pro knížku, obsahující mimo stejnojmennou novelu ještě novelu Andros a krátkou povídku Růže v očích; vyšla v soukromém nakladatelství AF 167 v roce 1992 jako třetí autorova samostatná kniha. Knižní prvotinou byla již v roce 1988 sbírka raných povídek Nešťastné přistání, kterou do nakladatelství Československý spisovatel prosadil Pavel Kosatík. Druhou knížku povídek pak autorovi pod názvem Bradburyho stín vydalo rovněž nakladatelství AF 167, a to v roce 1991. Mimo to FRANTIŠEK NOVOTNÝ přispěl do následujících antologií: Lovci zlatých mloků, Skandál v divadle snů (sestavil Vojtěch Kantor, MF 1988), Vesmírní diplomati (sestavil Karel Blažek, Blok 1990) a Lety zakázanou rychlostí (sestavil Pavel Kosatík, Československý spisovatel 1990). S jeho kritikami a úvahami se můžete potkat na stránkách Ikarie a fanzinu Interkom, s autorem samotným v roli kapitána katamaranu však nejlépe na vlnách Středozemního moře či Atlantického oceánu.
/NN/
Se sci-fi se seznámil na gymnáziu, a když se pak dostal do Plzně, dal si inzerát tohoto znění: "Hledám někoho, kdo čte sci-fi knížky. Zn.: A věří jim." V Praze v té době už ovšem existoval SF klub, což se dozvěděl z dopisu Zdeňka Rampase, který na ten inzerát odpověděl. A pak už to šlo rychle: první, vlastně nultý Parcon, klub Andromeda... To vše zaobaleno celodenním studentským okupováním vědecké knihovny, kde se místo skript pročítaly nedostupné SF knížky a prolistovávaly časopisy a magazíny jako Radar a Světová literatura, v nichž se nalézaly poklady jako Poodlí noc či Jako bájný Fénix...
"...a v den, kdy mi moje první láska poslala svatební oznámení, jsem napsal svou první povídku. Ale proč mě baví psát, říci nedovedu...
Myslím si, že SF literatura je tu především proto, aby pobavila, aby vzbudila určité, předem zvolené pocity a city, aby nás jako lepá děva vzala s všeslibujícím úsměvem za ruku a odvedla alespoň na chvíli do míst, o kterých se nám jen zdá... Jestli by měla sci-fi kromě pobavení něco činit, pak nutit k přemýšlení a ukazovat věci z odstupu. Jinotajem či příměrem. Představme si obraz Mony Lízy a na něm mravenečka, pidimužíčka s vědátorskými sklony, který třímá lupu a snaží se pečlivým rozborem zrníček barvy poznat svět, na kterém žije. Moc mu to nejde, dokud nepřijde druhý pidimužíček, tentokrát scifista, nepozve ho k výletu pravým scifistickým korábem a neukáže mu zkoumaný svět z větší dálky..."
/PP/
Začal publikovat v sedmnácti; komu ze začínajících se to podaří? Pro historiky: šlo o povídku Signály zmlkly v časopise Věda a technika mládeži; téhož roku vychází ve zkrácené verzi v Zemědělských novinách - a pak celých jednadvacet let nic! Jako by nezralý autor cítil těžkou odpovědnost... Teprve v roce 1984 začíná v Zápisníku povídkou Mít všechno autorský příval, brzy odměněný rozmanitými Mloky; jmenovaná povídka mu vynesla druhé místo na Parconu. Fanové jistě znají Její Veličenstvo a Nos to závaží (Zlatý Mlok 1986 a 1987). PECINOVSKÉHO povídky vycházejí pravidelně v oficiálních antologiích druhé poloviny osmdesátých let - Jak nakrmit ptáčátko (v Návratu na planetu Zemi), Její Veličenstvo (v Lovcích zlatých mloků), Šestá kniha Mojžíšova (ve Skandále v divadle Snů); začátkem devadesátých let se objevují rozsáhlá díla vesměs katastrofická - Plástev jedu dokonce ve znovuvzkříšeném Rodokapsu, kde vzbudila až hysterickou reakci klasických čtenářů westernů, ačkoli to není čtení o nic méně dobrodružné. V edici Omnia je to například povídková sbírka Abbey Road, u Kosíka Juta, a znovu v Rodokapsu (Ivo Železný, někdejší mecenáš sci-fi autorů ve Svobodě, se nedal reakcemi kovbojkářů odradit) Vejce s ozvěnou.
Nebudu uvádět názvy nesčetných povídek, specializovanému čtenáři žánru jsou dostatečně známy. Jediné bych snad Pepovi vytkl - píše rychlostí téměř běsnou, umocněnou v poslední době počítačem, a čas od času vypouští do světa věci, které by snesly ještě jednou přepsat a vycizelovat. To se týká hlavně delších prací, v nichž jako by už autorovi strašil v hlavě další námět, jenž musí být napsán, a co už napsáno bylo, musí z hlavy i ze stolu pryč. Leč i tak je JOSEF PECINOVSKÝ jedním ze současných vrcholů žánru u nás, čemuž možná prospělo oněch jednadvacet let mezi tím, co signály zmlkly, sotva se ozvaly, a okamžikem, kdy se autor cítil schopen mít všechno. Teď totiž docela přesně ví, o čem píše a co tím chce říct. Tím pádem to ví i čtenář.
A tak má Josef skutečně všechno, co má spisovatel mít.
/Jaroslav Velinský/
FILIP ŠKÁBA začal psát krátce po svém narození (1972). Samozřejmě sci-fi. Branou do "SFěta" se mu stal SFK Spectra. Studuje VŠE, ve volném čase se zabývá mnoha zbytečnostmi, z nichž nejužitečnější je práce pro thajskou obchodní firmu.
Přes nevelký rozsah jeho díla v prostoru i čase stačil potřísnit strany několika fanzinů (Kočas, Krypton, Interkom ad.) a časopisů jako Dikobraz, Zápisník, Ikarie a dokonce slovenského Nového Času, čímž se dostal do bibliografie překladů Jaroslava Olši. S radostí publikoval ve sbírce morbidních povídek SFK Spectra Technologie masa. Nominaci na Mloka '91 a '92 mu vynesly příběhy Uprostřed věků a Na konci věků, fyzikálně dobrodružné eposy o osudech dynastie Rock-Hlemýžďů a Auragonského vesmíru.
/FŠ/
SF propadl budoucí autor asi ve věku 12 let. Světlými literárními milníky se pro něj stali hlavně Verne, Troska, Bradbury a Asimov. První pokus o povídku se datuje také do zmíněného období. Dobrodružná historie o posádce velrybářské lodi, která se zachraňuje na velmi malém člunu, jemuž rozlícený kytovec urazil kormidlo, nebyla kladně přijata ani rodiči. Odborník by dnes dokázal výtvor zařadit jednoznačně do hardcore SF, protože základem šťastného závěru bylo zhotovení náhradního kormidla z prázdných plechovek od konzerv spojených do žádaného dílu kováním zastudena (pomocí zlomeného stěžně).
Publikoval své povídky v antologiích Stalo se zítra (Trofej), Návrat na planetu Zemi (Setkání civilizací), Lovci zlatých mloků (Rovnováha), Argonauti z jiného světa (Fostere, budete žít!). Některé další povídky se objevily ve sborníku Parconu Kočas (Primitivové, Přítel, Štěstí aj.), tu a tam si našly i cestu do časopisů, např. VTM (Obchod), PC World a Svět fantastiky (Otvírák), Svět-fakta-fantazie (Návštěva u broučků) a především do Ikarie (Partneři). Příspěvky ke studiu legend Ertaru zazářily ve speciálu časopisu Sedmička (Legenda o černé svíci). Souborné vydání jeho povídek připravilo na rok 1993 nakladatelství Winston Smith.
V současné době se STANISLAV ŠVACHOUČEK stal v zasvěcených
kruzích uznávaným tvůrcem pochmurně laděných SF příběhů. Nakladatel Ivo Železný charakterizuje jeho tvorbu takto: "Na začátku jsou všichni chudí a mají problémy. Pak přijdou honičky, střílení a technické finty. Na konci jsou všichni chudí a mají problémy."
V občanském životě je STANISLAV ŠVACHOUČEK průměrně úspěšným jedincem. Je ženat a má dva syny. Přestože se mnozí domnívají, že jeho žena je mu oporou v psaní, ještě donedávna tomu bylo naopak. Přechodné zlepšení však nesahá tak daleko, aby začala manželovy spisy číst. Moudře čeká, kdy budou tak dobré, aby se dočkaly samostatného sborníku.
Kromě aktivity v SF je autor také aktivním lukostřelcem. Jeho největším koníčkem vedle SF a lukostřelby je kritika střeleckých stylů filmových Robinů Hoodů.
/SŠ/
Ano, je řeč o všestranném umělci a skvělém člověku, který je znám mezi literáty jako JAROSLAV VELINSKÝ, ale mezi přáteli a v muzikantských kruzích spíš jako KAPITÁN KID. Pokud vstoupíte do jeho domku, dostanete se do jiného světa, protože krom sbírky kuriozit včetně piltdownské lebky a více než desítky letitých psacích strojů narazíte i na hvězdářský dalekohled, jímž po nocích pronásleduje astronom-amatér Měsíc i planety, a pak, v malé útulné pracovně, lemované knihovnami, objevíte i vzácné trofeje. Uvidíte zde téměř desítku port a pak i Golema, vzácnou sci-fi trofej, kterou získal v roce 1985 za novelu Den a noc. Trofej je o to vzácnější, že tehdy byla udělována poprvé i naposled.
Ano, Kapitán Kid píše sci-fi, ale nejen sci-fi. Je jedním z nejplodnějších a nejvšestrannějších autorů, který dokáže napsat cokoli, co zaujme chlapce od 9 do 99 let. Detektivky, spojené postavou detektiva-amatéra Oty Finka (Tmavá studnice, Našeptavač, Čenž se smrtí), historické dobrodružné příběhy (Muž v zeleném poli, Cestou dračích lodí, Přídí k severu), ale i westerny (Setkání v Oloho, Dům poblíž Toughnut Street, Šerif Buck Lee) a letecký román (El hombre Dorado). Sci-fi rozhodně nestojí na okraji jeho zájmu. Můžeme ho řadit dokonce mezi žijící klasiky žánru, protože už v roce 1968 vydal román Zápisky z Garthu (Leonora), zabývající se vizí ohrožené Země. Ke sci-fi se opět vrátil v osmdesátých letech a zapsal se do četných antologií, které byly vydány v době oživení tohoto žánru - ve sborníku Stalo se zítra se objevila skvělá výše zmíněná novela z Antarktidy budoucnosti Den a noc, na niž volně navazuje Ostrov kapitána Doughertyho, uveřejněný v redakcí zkrácené verzi v Ikarii roku 1990. A v roce 1993 snad konečně vyjde i jedinečný román Engerlingové, pohrávající si se zajímavou myšlenkou o skupině lidí, kteří se v posledních dnech Rakousko-Uherska ukryli do podzemí a udržují tam duch habsburské monarchie. Naproti tomu rozsáhlá povídka Past na lidi (časopis Intertramp 2/91) je čistě dobrodružná sci-fi, téměř by se žádalo napsat space opera, protože pátrání po vzácném pokladu navozuje atmosféru westernu a odehrává se na Saturnově měsíci Japetu.
Z dalších sci-fi povídek můžeme namátkou vyjmenovat: Epidemie (Hvězdy v trávě), Hranice (Svět, fakta, fantazie), Objev Boba Vejtahy (Lety zakázanou rychlostí 4), Obři (AF 167).
Po převratu se JAROSLAV VELINSKÝ začal věnovat i vydavatelské činnosti. Byl autorem myšlenky znovuvydávání Rodokapsu, kde mimo jiné uveřejnil i trampskou detektivku Mrtvý z Olivetské hory, později spolupracoval s časopisem KARO a s nakladatelstvím STORY, které vydává románovou řadu westernů. Napsal a na rok 1993 připravil pro pražské vydavatelství SERIE dvě řady příběhů: sci-fi S. I.-man Dan Young a moderní western Šerif Buck Lee. Další příběh tohoto hrdiny vychází na jaře 1993 i v ROKOKAPSU pod názvem Drak z Chickasha.
Protože KAPITÁN KID je stále mladíkem (v prosinci 1992 dovršil šedesátku), můžeme se v příštích letech z jeho pera dočkat velkého množství dalších a ještě lepších příběhů. Těšíme se na ně.
/Josef Pecinovský/
Základna