"Slyšels mě?" zaječela Nathara T. "Dej tam data pro přesun do toho vašeho SEKTORU, nebo ti ustřelím rozum!"
Mlčel.
Na čele se mu leskl pot. V pracovním přítmí pilotní sekce šel ten lesk tak trochu dozelena jako podvalená reklama na ZDRAVOU STRAVU.
"Nenechám ti ho ani tolik, aby ses nepodělával! Počítám jenom do tří - jedna!"
Holanďan mlčel dál. Slina úspěšně zahájila druhou dódekádu. Vysvětlit, že v téhle chvíli by mohl cpát data nanejvýš do kalendáře, to už zkoušel. Já taky. Jestli už někdo objevil, jak logikou přesvědčit Natharu T., tak z nás dvou to nikdo nebyl.
Chlápek u portálu před prázdným muničákem taky neříkal nic.
Vyjímal se tam jako figura z kampaně na HVĚZDNÝ ZÍTŘKY. Měl lehkej superskafandr s namodrale černou metalízou a stejně ornamentální přílbu, ještě vylepšenou o lamely pohotovostních kamer. Postoj odkoukal z kompaktů o ostrejch hoších z průzkumných komand a svým D'RATEM mířil nad to druhý z Holanďanovejch uší.
Na mě nikdo z nich svým střehem neplýtval.
Věděli, že do toho právě teď můžu zasáhnout stejně úspěšně jako tyfová baktérie do epidemie burzovních krachů.
"Dvě!" štěkla Nathara a Holanďanovi se zachvěly rty.
Jestli mě tím chtěl dojmout, vybral si špatnou chvilku.
Dostat se do KOMÁRA mohli jenom na BZ-stanici v systému VESSERA II. A pustit je do lodi mohl jenom on. Musel jim dát i tip, kdy tu akci začít; sami by těžko poznali chvíli, kdy si pilot musí vzít stroj na ruku. Protože rozlišit ten přechod, kdy si loď začne vytvářet dynamickou hypoprostorovou klec vysokejch rychlostí a BETLÉM začne dělat první chyby, to dokáže jenom zkušený eso. Anebo někdo, kdo dostal přesný informace a navíc i smluvenej signál.
Měl, co chtěl. Tím to pro mě končí.
"Tři!" vyhrkla Nathara a vyrazila s parabolou D'RATU až k jeho pravýmu uchu. Ruce přitom měla ztuhlý jako strojní vzpěry, doladit ohniskovou vzdálenost ji ani nenapadlo. Kdyby nebyl Holanďan ochromenej strachem, musel by ji v týhle chvíli dostat. I s chlápkem, kterej mu mířil nad levý ucho.
Hřbetní klouby na ruce Nathary T. se odkrvily napětím.
"Madam," řekla jsem.
Nathara sebou škubla. Na kontrolním palubním displeji bylo dobře vidět, jak ji to slovo okamžitě vyvedlo z posledních zbytků klidu. Kdysi to býval společensky únosnej termín pro vojenskou prostitutku. A nebylo to tak dávno, dokonce mám pocit, že ty doby ještě pamatuju. Docela určitě je pamatovala Nathara T. Na lících jí naskočily purpurový skvrny jako propustky do kobky antiradiační karantény.
"Račte ten krám držet špatně, madam. Takhle nezlikvidujete jeho, ale moji loď."
"Nepleť se do toho," vyjekla.
"S ním si dělejte, co chcete, on rozum na nic nepotřebuje. Ale tamto kolem něho jo. To není chlap, madam. To je citlivá aparatura."
"Řekla jsem: nepleť se do toho!"
"Například si to pamatuje, kudy bylo kam. A dovede z toho spočítat, kudy bude zpátky. Když račte dovolit, já to nedovedu, madam. Jestli se budete vměšovat s D'RATEM do aparatury navigační sekce, nebude už nikdy žádný zpátky. Ani žádný tam."
"Svými žvásty si jdi omračovat puberťáky na stanicích! Na mě to nezkoušej, pilote!"
Síla a vlnový délky jejího proslovu se začaly přibližovat parametrům sirén poplachu prvního stupně.
Ráda bych věděla, jestli alespoň pochopila, co jí říkám.
Jestli někdy nad něčím taky i uvažovala, nebylo o ní známo.
"Račte hodit zrak na zdrojovnu toho vašeho krámu. Vedle vašeho pravýho palce je piktogram. Takovej obrázek, madam. To je návod na míření. Ráčí váš duševní majetek pochopit alespoň piktogramy, madam?"
"Nenávidím tě," vysípala. Obrazovka mně věrně tlumočila její rozzuřenej profil; už přestala vnímat Holanďana a dívala se na mě. Propalovala se očima někam do mýho pravýho spánku. Co Holanďan dělá, bylo ve hvězdách. Zasekl se mu sedátor? To by mu u levýho stehna blikala baterie poruchovejch mikrodiod.
"Ty ses těm militaristickým hajzlům jako ženská zaprodala dvojnásob," vzlykla. "Zabiju tě!"
Její D'RAT opustil Holanďanovo ucho. Zaměřovací paprsek přistál na mým spánku. Chlápek u muničáku se znepokojeně pohnul. Možná dokonce věděl, že při manévru na ruku střílí na pilota jenom cvok s nepřekonatelnou žízní po neobjevenejch dimenzích.
Spálila jsem mosty. "Jsi směšná. Tohle není žvanírna Spolku Slepic Proti Válce, to je stíhací loď."
Zornice jí skoro zakryly duhovky a bylo v nich tolik výrazu jako ve dvou dírách po kulce.
Potom po mně skočila.
Nevím, jestli ze mne chtěla vymlátit mozková spojení holýma rukama anebo mně přimáčknout parabolu až k uchu, aby neminula. Pochybuju, že to věděla. Každopádně přitom vletěla tomu chlápkovi u muničáku do výhledu i do směrový čáry.
Holanďan nepromeškal ani tisícinu vteřiny.
Nepohyboval se jako člověk v nouzi, ale jako plazma v plynech. Prostor okolo něho se smrskl do plochy a čas odešel kamsi do ofsajdu; když doletěl na pravobok Nathary T., vypadalo to, jako by tam už chvíli byl a držel v ruce její D'RAT. Nemělo to chybu.
Chyba byla v tom chlápkovi u skladu.
Pozvedl prostě o tři čárky parabolu a probil pulzní vlnou Holanďana i s Natharou T.
"Takhle to bude kratší," řekl.
*
NACPAL JE OBA DO BUNĚK PRO RANĚNÝ. Z útlocitu těžko, každá z těch buněk tvoří izolovanej nezávislej systém, a z pilotního křesla jsem ho mohla otevřít stejně snadno jako partii bing-crossu v kantýně vojenský akademie na Cyndaru III.
A chtít otevřít ten poklop zevnitř, to bylo zhruba stejně pravděpodobný jako zbouchnout do jinýho stavu kobku kázeňský samovazby.
Dělal si zbytečný starosti. Po zásahu pulzní vlnou už člověk není s to uvažovat tak složitě, aby chápal, co je to nepřítel. Většinou nemá ani na to, aby ovládal alespoň základní životní funkce.
Podle kontrolek ti dva zatím žili.
Ale bylo jim to dokonale jedno a těžko se to změní, až se proberou. Jestli se ještě někdy proberou.
Nathara T. vypadala jako idol ŽENY V OHROŽENÍ.
Holanďan jako děcko.
Slámový copánky mu ležely okolo hlavy jako maskovací čepice z planety polointeligentních hlavonožců.
Bylo mu něco málo přes dvacet.
Byl to vůl.
Na co jim naletěl? Na posvátnej idol OHROŽENÝ ŽENY?
Na co naletěla ona - na prachy? Sice už ji pár let neobsazovali ani ze sentimentality, ale jenom na tantiémách vydělávala víc než slušně zavedenej zbrojařskej koncern.
Chlápek se upoutal do nejvzdálenějšího sedátoru vzadu za mnou a vysvětlil mně, proč by mi nedoporučoval dělat hlouposti.
Já jsem mu navrhla, co mně může.
"O tebe zájem nemám. Kdysi bych měl, protože za tvoji hlavu by mi všude dali víc než slušnou cenu. Ale teď chci do SEKTORU N. Obětoval jsem tomu tolik, že už mám jenom dvě možnosti. Buď se domluvíme, anebo zničím loď."
"Domlouvat se běž do seznamovací agentury. Teď na tebe nemám čas. Nebo si to klidně vezmi sám."
"Já jsem nežertoval, pilote."
Jeho hlas zněl jako eroze havarovanýho kryobloku. I kdyby to však dotáhl na půl stupně pod absolutní nulou, na věci to nic neměnilo.
"Chlapečku, jestli udělám jedinou chybu, nebudeš mít ani čas svou podmínku zopakovat."
"Nehrej si se mnou. Já nejsem Nathara T."
"Říkám ti, jak to je. Nejmenší, co se může stát, je, že se komandům z Bézety zase objevíme. Budou to do nás pálit bez výstrahy a na TOTAL. Vybral sis špatnou loď, synku. A špatnýho pilota."
"Vybral jsem si, koho jsem chtěl. Jestli někdo v Nezávislých Territoriích dokáže projít do SEKTORU N, pak možná ty, majore Barri."
Skousla jsem rty. Sem tam mě někde někdo podezíral, ale tenhle chlápek šel příliš najisto. To nebylo dobrý. Odkud měl tolik informací... Jako major Barri jsem byla už pět let mrtvá. A dala jsem si na tom dost záležet, protože po mně začali jít hned ten první den po skončení Války o Nezávislost. Jedinou věc, kterou jsem nemohla udělat, bylo schovat se za cizí ksicht. Nosila jsem si v sobě nemoc stíhačů a mohla jsem být ráda, že ještě držím pohromadě. Provokovat stabilitu buněk nějakou operací bylo horší riziko než lítat. Horší než skákat přes Bariéru. Každá oděrka to mohla odstartovat v progresivní formě. Ne že bych lpěla na životě, ale ještě jsem s ním neměla uzavřenej účet.
"Vrať řízení na centrální systém, Barri."
"To neudělám."
"Já jsem něco řekl, Barri."
"Loď se pohybuje ve zdánlivým hypoprostoru. To je přechodovej dynamickej jev vysokejch rychlostí. Stroje v tom blbnou, synáčku. Ve volný chvíli si k BETLÉMU přečti protokoly bezpečnostních směrnic."
Na chvíli umlkl. Měl k tomu dobrej důvod. Nebylo zrovna moc pilotů, kteří uměli zacházet právě s tímhle přechodovým jevem. Ze starejch es už málokdo žil. Většinou si to každej odnesl s sebou. Štáb neměl žádnej zájem na tom, aby tajemství našich úniků prosáklo na veřejnost.
Pravděpodobně mi nevěřil ani slovo, ale to byl jeho problém a musel si ho rozhodnout sám. Buď uvěří, nebo nás zabije. Třetí možnost nebyla.
"Jak dlouho v tom chceš letět?"
"Dokud nebudu dost daleko."
"Je to nezbytné?"
"Na exkurzi sis měl zaskočit do muzea Války o Nezávislost, chlapečku."
*
PODAŘILO SE MI ODSTAVIT POSLEDNÍ z periferních záloh. To ještě neznamenalo, že je loď v bezpečí. Při tomhle manévru se musely odstavit i havarijní okruhy, který jsou napojený přímo na nouzáky a na čidla. Všechny veličiny už měly rozkmit kdesi mezi plus a minus nekonečnem a byla jen otázka času, kdy to zmate i havarijní systémy, který udělají s lodí něco, co už nebude možný napravit.
Zdálo se mi, že je těch oddělovacích můstků třikrát víc než jindy.
Chlápek vzadu křandal něco o válečnejch zločincích. O zkurvené psychice válečnejch veteránů, o šťastnejch mírovejch zítřcích, o pološílenejch pirátech a pašerácích a zejména o svým morálním právu odprásknout mě jako psa.
Jestli to byl hysterický amatér jako Nathara T., tak to bylo horší než všecko ostatní.
"Zkus mě podrazit a pojdeš, Barri."
"Jo. Tos už říkal."
"Najdeme si tě všude. Přísahám, že pak budeš dlouhý měsíce žebrat aspoň o rychlou smrt."
"Nebryndej si na akustiku, synku. Už tak ti jede na hranici kappa-magnetickýho šoku."
Vůbec nezareagoval. Amatér to teda nebyl. Amatér by si při první zmínce o kappa-šoku strhl přílbu. Snímky lidí, zabitejch selháním vlastního skafandru, znalo každý malý dítě. Pudově by si strhl přílbu a zapomněl by, že má superskafandr, kde je vnitřní mikroklima řízený samotným tělem. Ani veterán se týhle pudový reakci neubránil. Ani veterán ne.
Z nějakýho důvodu na mě toho hysterika jen hrál.
Když zapomněl na roli, byl vystrašený asi jako masiv Arantogga za polární zimy. A když nereagoval ani na kappa- šok, mohla jsem ho vyvést z míry asi stejně snadno, jako pokoušet se namotat žvýkačku na rotační osu Centrální Galaxie.
Kdyby si strhl přílbu, bylo by všecko prostší.
Dokud měl na sobě funkční superskafandr, mohla jsem ho dostat jenom D'RATEM.
A oba ty krámy měl v ruce on.
*
LOĎ STÉNALA HLUBOKO ZA HRANICÍ maximálního přetížení. Postupně to začínal být i můj problém. Navést loď na Bariéru, na to by při ručním řízení potřeboval pilot alespoň tolik rukou jako pravěký terránský božstva. Na plynulý dolaďování vnitřního mikroklima nemáte v žádným případě. Jste štěstím bez sebe, když se vám tam občas podaří kopnout dalších pár čárek zdánlivýho kontragé.
Očistec bolesti si na nás zasedl v úplný sestavě.
Pokaždý mám pocit, že navzdory zákonům o nestlačitelnosti jsou mý vnitřní orgány rozestrkaný per partes mezi plotýnkama a že mícha s mozkem se přičinlivě navíjejí do mezimozku.
Nejhorší není bolest. Nejhorší je, že otupuje instinkty a že instinkty jsou právě teď jediná řídicí veličina, kterou člověk má ještě k dispozici. A stačí jediná chyba, a už nikdy nikomu neřekne, kam ho ty přechodový jevy energetickýho předělu zase vyklopily.
Myslím si, že největší procento zmizelejch má na svědomí právě tohle.
Ten manévr by byl dost zlej i pro automatiku. Na bariéru se nenalítává čelem, ale ve stojce s tečným přiblížením. Těžko se odhaduje i to, kolik si pilot musí ponechat rezerv v přetíženým stroji, aby tu křivku tečnýho přiblížení ještě dokázal vybrat a v okamžiku doteku měl největší energii. Jedině tak se mu v tečným bodě může podařit překonat "klec" energetickejch možností reálnýho prostoru. Jinak se do Bariéry nedostane.
Nejvýš v singularitách typu KORIDOR. To je stabilní hyperprostor, kterej funguje jako energetická propust. Vyskytovaly se v ČERNÝM BETONU samy od sebe a mohl je používat každej, kdo přepravoval povolený zboží, měl v pořádku doklady, identifikační kódy lodi, celní poplatky a sám sebe.
Pro mě a pro pár jinejch ten bezpečnej koridor znamenal sejmutí bez výstrahy.
Ale tvrdohlaví si mohli skrz ČERNEJ BETON prorazit nějakou vlastní díru.
*
CHLÁPKOVI BYLO OČIVIDNĚ ZLE. Kdybych mohla vstát od BETLÉMU, zabila bych ho celkem snadno. Vyhodila bych ho a bylo by po problému.
Zvedla jsem to na stojku. Teď ještě poznat chvíli, kdy tam napráskat zbytek všeho, co se ze stroje ještě dalo vyždímat.
Jak to poznám, nevím.
Nevím, jak to poznají jiní veteráni.
Nevím, co se stane, a proč je nutný nalítávat právě takhle.
Jak to funguje, nerozluštil ani žádnej astrofyzik. Bariéra je jako suprahustá energetická zeď. Proti energetickejm možnostem lodi je to o dva tři řády vyšší prostor. Jako byste nalítávali s pírkem na valy bunkru. Postrčit vás do ní třeba jen o milimetr by mohl leda tak bájeslovnej Velkej Třesk.
A najednou se něco stane a jste tam.
Nikdy se nedozvíte, kde vlastně.
Čidla to neberou, pro měřáky to neexistuje.
Když na zmrtvělejch obrazovkách něco vidíte, tak akorát tak dovádění vlastních halucinací. Snad to souvisí s časovým paradoxem, nevím. Za normálních okolností tečou biotoky po neuronech nadsvětelnou rychlostí. Tam ne, tam jakoby se jim nechtělo týct vůbec. Mám z toho pocit, že jsem na baterky. Hodně starý baterky, který ztratily poslední stopu náboje už před Válkou o Nezávislost. Je to jako odfláknutá smrt.
Jako odfláknutý peklo.
Kdejaká pradávná, tisíce let zapomenutá pudová hrůza nemá nic lepšího na práci, než se člověku vecpat do mozku a obalit každej rozumovej závit jako supravodivá smyčka nakrátko.
Je to horší než fyzická bolest přechodovejch pásem.
Čas jako by odfláknutě chcípl, právě tak jako vy.
Řada lidí to dotáhne do konce. Najednou přestanou bláznit a pak už se neprobudí.
Než průzkumníci objevili KORIDORY, zabývali se tímhle problémem vědátoři všech territorií. Nepřišli na žádnej způsob, jak to navalit na automatiku. Všechno shořelo vždycky na jediným. Na strašlivý a ničím nepřekonatelný náklonnosti strojovýho mozku k byrokracii. On je od toho, aby puntičkářsky dodržoval to, co je SPRÁVNÝ. Skok přes ČERNEJ BETON je zásadně NESPRÁVNEJ, protože to je hazard na hranici jakýkoli naděje. Neexistuje žádná dost spolehlivá veličina, aby se jí řídicí systém mohl chytit. Jak rozkmit neurčitosti přeroste povolenou mez, tak to prostě odmítá řešit, aby neohrozil posádku a loď.
Není problém sáhnout mu do jeho základních mozkovejch jistot a dát mu něco ze smyslu pro hazard. Problém je, co si s tím počne. Když mu do základních zákonů zavrtáte málo, při řešení skoku zpanikaří a shoří přetížením během několika minut. Když zavrtáte moc, začne se chovat nepředvídatelně i za normálního provozu, a navíc se z něj stane lenoch a flákač, kterej kašle na stav lodi a vůči lidem projevuje zvrácenej smysl pro šibeniční humory.
A když zavrtáte přesně, potom neví, čí je. Neumí se rozhodnout ani o pořadí, ve kterým bude dotahovat čtyři stejný šroubky na čtveratý krabici.
Záměnný systémy? Jeden druhýho budou považovat za bezprostřední ohrožení lodi. Stráví víc času bojem o vzájemnou likvidaci než řešením problému. A dojedou na to už při startu.
Pilot jako živá periferie? To mělo všechny nevýhody řízení na ruku. A navíc tam bylo cosi v nepořádku se vzájemnou vazbou.
Vyhodili všechny ty miliardy a miliardy oknem, aby došli jenom k potvrzení pradávný pravěký pravdy, že puntičkář s hazardérem se nesnesou ani v životě, natož v jedný bytosti.
A hazardní kousky se musely dělat pořád dál na pomalou lidskou hlavu a pomalý lidský ruce. Vystavený až na doraz snesitelnosti všem líbeznostem BETONU.
Chlápka za mnou před tím nikdo nevaroval.
Kdyby byl život fér, hrůza by mu vymazala mozek se stejnou důkladností jako D'RAT. První by nebyl, a poslední ani náhodou.
Řval a pokoušel se vyrvat sedátor z paluby.
Co viděl, neřekl.
Já jemu taky neměla proč.
Viděla jsem Holanďana. Žil. Seděl vedle jako předtím, vykládal idiotský vtípky o svejch představách a chechtal se jim jako démon z trháku Přízraky z Gorgony, aby je zahnal. Aby mi pomohl od mejch vlastních.
Jako předtím.
Taky zpíval, ten svůj song, co byl ještě blbější než on sám - vždycky ve mně budil pocit, že když rozdávali rozum, stál zrovna ve frontě na růstový hormony.
Ta loď je jenom mrtvej vrak a letí bůhvíkam, v tryskách řve sám ďábel a táhne dál ten krám. V rozstřílený kabině mám já svůj hlavní stan, pro natvrdlý dodám, že jsem Bludnej Holanďan.
Pět let mi s tím lezl na nervy.
Byl skvělej. Zrovna tak skvělej jako nesnesitelnej.
Chlápek za mnou řval pořád nepříčetnějc kvůli svejm vlastním představám.
Já jsem neřvala, ale vděčně bych si je s ním vyměnila.
*
VYRAZILI JSME v pustinách u hranic territoria Tři Díry. Poznala jsem to hned, sotva jsem zvládla odeznívání hypoprostorovejch jevů a na kvadrantovkách zase začalo být vidět něco normálního. Probudila jsem navigační systém, ještě mu bude trvat půl věčnosti, než zaměří dostupný objekty, porovná je s mapami známejch pravděpodobnejch drah, prorýžuje stovkama korelačních rovnic a vyplivne pravděpodobný souřadnice.
Prázdný křeslo vpravo vypadalo jako utrženej cár Bariéry ledabyle přilepenej na parkovací světla. Bylo tak prázdný, že jsem se pokaždý lekla. Nedalo se zvyknout na to, že tam nesedí.
Nejlepší navigátor ve Vesmírech. Býval dokonce rychlejší než jeho systémy. Měl na to podivnej instinkt. A nejsilnějc se v něm ozýval, když jsme vyrazili ve Velkým Neznámu. Okamžitě to poznal, takže jsme pokaždý měli dost času vrátit se.
Mozek na to skutečně nepoužíval, proč taky.
Ať už myslel svou naddimenzovanou kostrou, reakcemi míchy anebo sekretem v chámovodech, byl geniální.
Geniální pitomec. Idiot, debil. Vůl. Co mu dali, že mě zradil...!
Chlápek vzadu byl vyčerpanej bojem s představama.
Ležel v sedátoru úplně bezvládně, jako zhroucenej do sebe.
Zaťala jsem zuby. Dokud nevrátím všechno na standardní provoz a nepřevedu loď na řízení BETLÉMEM, mohla jsem se mu věnovat stejně málo jako transformaci Nezávislýho Hospodářství na Albenare II. A prošvihnout tu chvilku jeho bezvědomí by bylo víc než nepříjemný.
Havarijní okruhy a nezávislý periferie už šlapaly. Navigace vypotila souřadnice. Zadala jsem prozatímní program letu a probrala BETLÉM. Blikal na mě, že u něj je všecko v pořádku.
S úlevou jsem ho pustila na vstupy a vypnula ruční řízení. Chlápek vypadal pořád stejně. Zbývalo jenom vstát a vyhodit ho.
Sedátor mě však nepustil. Nedokázala jsem se z něho odlepit ani o půl Ćngströmu. V první chvíli jsem to byla ochotná přičíst otupělejm svalům. Ve druhý, že se ten krám zasekl.
Ale bylo to horší. Držel mě BETLÉM.
Stát se to mohlo. Měl to v obvodech, dohlížet na pilotův stav. Tak brzo po vyplutí z BETONU jsem neměla na to, abych courala po lodi. Což jsem musela uznat i já. Natož BETLÉM, ten nemožnej srab. Pro jeho puntičkářskou dušičku bylo rozhodující, že je něco NESPRÁVNĚ. Jakej má pilot důvod, se tam už nevešlo.
Nedalo se s ním hnout. Jednoduše odmítl spolupracovat. Moje vstupy mě neposlouchaly o nic víc než BETLÉM. Cítila jsem, jak mi vyrazil ledový pot až na uších. To se nemělo stát. Seděla jsem za tím speciálem pět let, takže jsem věděla, že je konstrukčně nemožný, aby se vzbouřil.
Jako bych cítila jeho výsměch. Teprve po chvíli mi došlo, že je to skutečnej zvuk a že ho nevydává BETLÉM.
"Dost srandy, Barri," zakrákal chlápek zezadu. "Centrální systém bude dělat, co mu nařídím."
Znělo to jako potrhlej vtip. Neměl vůbec žádnou možnost, jak se na BETLÉM napojit.
"Už nemá nic, čím by se mi ubránil. Vypnulas mi ho jenom jednou. Těsně před tím, než jsem ho mohl převzít pod kontrolu."
Hmátla jsem po centrálním přepínání pilotáže. Nic. Jako by někdo ruční polohy dokonale vykrátil. A nebo spíš odřízl. Jestli opravdu ovládal BETLÉM, nebyl to pro něho zase tak velkej problém. Ty byly teď v kompletní sestavě na mý straně.
"Je mi líto, že k tomu došlo, Barri. Počítal jsem s tím, že se s tebou domluvím už během úniku od BZ-stanice u VESSERY II. Ale tys ten krám vypnula. Byl jsem přesvědčenej, že o mně víš a že mi zbývá jenom přímá akce. Ztratilas díky tomu navigátora a já Báječnou Natharu. Ne že by mě to mrzelo, Barri. Neznám horší dřinu než točit, jak slavná exhvězda bojuje za mír."
Nepovažovala jsem za nutný se k tomu vyjadřovat.
Únava si na mě lehla jako hypergravitační šok. Řešit se to nedalo, a tím pádem byla moje účast na věci zbytečná jako parfémovaná náušnice vetknutá do směrový trysky. Chtělo se mi nejvíc ze všeho spát. Dalo mi dva roky práce, než se mi metodou výměnnýho pašeráctví podařilo dát dohromady náklad LW-komponentů, kterýma byl KOMÁR našlapanej od podlahy po strop v každý volný díře včetně muničáku. Dát ho dohromady podruhý se už nikomu nepodaří. A bez přirozeně obnovovanýho vzduchu si mohl Papa Yabbaho se svejma ovečkama rovnou podat přihlášku do pekla.
Jestliže chlápek ovládal BETLÉM bezdotykově...
Zdálo se to nemožný, centrální systémy nejsou stavěný na telepatickej přenos, a nikdy nebudou. Pilotovy pocity ho nanejvýš pletou. A víc než pocity telepatií nepřenese. Je starší než rozum, není stavěná ani na logiku, ani na abstrakci. Musel mít mezi mozkem a výstupem nějakej způsob binárního povelovýho převodníku. Technicky šílený. Kyborganáty mají tolik zákeřnejch kontraindikací, že...
Ale jak jinak by to bylo. Jedině takhle.
Zakousla jsem se do vlastního rtu, až mi před očima naskákalo víc hvězd než na kvadrantovkách. Jestliže chlápek ovládal BETLÉM bezdotykově, určitě to dokázal i zvenčí lodi. Dostal se do ní stejně snadno jako do vlastního skafandru. A Holanďan naklusal do KOMÁRA právě tak nevědomej jako já. Když na něho pak namířili D'RATY, ztuhl jako čedičovej sloup, ale nebyla to hrůza ze směrový pulzní vlny, co donutila jeho pyšnou bradu, aby se mu třásla jako děcku, než se rozbrečí. Byla to hrůza ze mě. Myslel si, že jsem já zradila a obětovala jeho.
"Ztráta navigátora mě mrzí nepoměrně víc," křandal chlápek. "Četl jsem pár zatykačů. Byl hvězda. Škoda ho."
Nenávidím lidi, kteří žvaní v čase, kdy se nežvaní. Není to než zbabělá a ubožácká touha po morálním alibi. Po rozřešení. Po spoluvinících, co by si část tý viny naložili na hřbet a táhli ji tam společně; ach bože, jak já nenávidím lidi, kteří se litujou nad truhlou oběti, cože to hnusnýho byli nuceni spáchat.
"Nikdy by s tebou nespolupracoval," řekla jsem. "Byl ještě mládě. Věřil v čest."
"Což považuješ za hloupost."
"Jistě. Ale svým způsobem se ti ještě pomstil. Přeje ti šťastnej let přes Tři Díry."
"Co to na mě zkoušíš, Barri. Je to bezpečná obydlená zóna. Territorium Liliput. Žádné bodové singularity..."
Křandal.
Rád se poslouchal.
Zavřela jsem oči, bylo by idiotský prozradit se, že mě vzpomínka na ten pitomej vtípek dokázala položit až do slzavýho údolí. Tři Díry! Holanďan měl vyhraněnej smysl pro nejpitomější vtipy pod sluncem a tenhle opakoval pokaždý, když jsme je míjeli. Lyss, víš, kde jsou největší tři díry ve Vesmírech? Tady v Liliputu. První je planeta Gulliver, druhá létající pevnost Laputa, a tu největší má la puta seňora generál Victoria Maria Hernando y Rodrigues.
La puta seňora měla nejlepší letky v Nezávislejch Territoriích. Nikdy nebylo jasný, proti komu. Od Centrálních Territorií byl Liliput moc daleko, byl dost daleko i od všech Nezávislejch. Bývalá trestanecká kolonie, hodně vzdálená na to, aby někoho zajímala i za Války o Nezávislost. A po válce? Každej měl dost starostí s vlastním Nezávislým Hospodářstvím, než aby se staral o cizí díry. Když si v Liliputu radši nastolili vojenskou diktaturu a hystericky stříleli na každej mikrometeorit, co prolítl okolo, byl to výhradně jejich problém. Ale letky měli opravdu nejlepší. Nestarali se o změny v psychice válečnejch veteránů, nezavírali je a nerýpali se jim v mozku ani v nadledvinkách; posadili je do strojů a nechali je dělat jejich práci. Kdo přežil ten hon Spolku Slepic Proti Válce na VÁLEČNÝ ZLOČINCE, byl na Laputě u la puty Victorie. Tak tomu říkali. La puta Victoria. Kurva vítězství.
Odkud ten chlápek byl, když si myslel, že je Liliput bezpečná obydlená zóna?
Odkud byly jejich D'RATY? Tahle kuriózní zbraň se dala legálně koupit jedině v Centrálních Territoriích. Alespoň tehdy, když byl člověk řádnej intendant zásobování speciálních oddílů Bezpečnostní služby. Jinak nezbývalo, než vypláznout kosmickou částku mafii, nebo dostat majitele a vzít si ji jako válečnou kořist. Holanďan D'RAT měl, doma v PADÁČKÁRNĚ. Stál ho periferní zásah a celej život. Když se mi vnutil na loď, měl v patách půlku nejlíp placenejch zabijáků, jací kdy ve Vesmírech pobíhali. Nebylo mu než sedmnáct a možná ani to ne.
A kdo tomu chlápkovi dokázal vyrobit a zaplatit tak dokonalej kyborganickej implantát, že s ním zvládnul BETLÉM stíhacího speciálu...
Jestliže byl z Centrálních Territorií, mohl leccos nevědět o letkách seňory generál. Znamenalo to jedinou dostupnou naději. Směšnou naději. Lepší směšnou než žádnou.
Jestli byl z Centrálních Territorií, nemohl být tak dobrej, aby zvládl CHLAPCE DE LA PUTA VICTORIA. Sám. Na vlastní pěst. A nikdy s kyborganickým implantátem, s tou nebezpečnou hračkou, schopnou rozbít složitý biosystémy vlastního těla stejně spolehlivě jako skoky přes BETON.
Musel to být pilot. Byl to pilot. I v Centrálních Territoriích procházeli stejným výběrem, stejným výcvikem, stejnými lekcemi přežití. Kdo to vydržel, vydržel všechno. Pokud v sobě ovšem neměl kyborganáty.
Muselo to být jedině takhle.
Věděl to?
Kdo to k čertu byl.
A proč navíc ten cirkus s Natharou T. Byla to opravdu Nathara? Její dojímavá, pitomá tvářička mu mohla otevřít všecky dveře, za kterejma seděl někdo ze Spolku Slepic Proti Válce, a navíc všechny, kde nějakej sentimentální fotr nemohl zapomenout na sex-symbol svý puberty. Ale musel s ní být nápadnej jako s ukradeným pomníkem.
U pomníku by aspoň odpadly ohňostroje vznícený hysterie.
Nápady, na jaký by se nezmohl ani houpací kůň s uraženou hlavou.
Bože můj, proč by s sebou vláčel zrovna Natharu T. Nebo to byl někdo jinej? Musel by bejt blázen, aby se schovával za notoricky profláknutej ksicht. Ne že by si nějakej pokoutní felčar lámal hlavu s jejími patentovými právy, to zrovna ne. Obstarat si tvářinku Nathary T. by nebyl problém. Ale vzbuzovala by tolik pozornosti, že se to pro takovou akci hodilo jako plastická bomba do skleníku s kulturama antraxovýho moru.
Musela to být skutečná Nathara T.
Což byl nesmysl. Absolutní jako protokol o klidným úmrtí, odeslanej z trestaneckýho lágru.
Smrděl.
Smrděl něčím, co se v předstíraným souzvuku mírovýho štěstí mělo nevědět.
Co jsem na svým sedátoru měla nevědět...
Proč ta péče, abych nevěděla. Když jsem tu byla vydaná na milost i s lodí jako tupá svázaná ovce. A KDYŽ TO TAK MĚLO BÝT OD ZAČÁTKU.
*
BLÍŽILI JSME SE K HRANICÍM výsostnejch prostorů Territoria Liliput. Bylo v tom něco přízračnýho i za normálních okolností. Systémy strážních sond typu JEŽEK zamořovaly každej kousek prostoru. Připomínalo to pevnost šílenců. A nepřipomínalo ji to bez důvodu. Kdo přežil lov na VÁLEČNÝ ZLOČINCE, necítil se už nikdy a nikde dost bezpečnej.
Problém JEŽKA je v tom, že ho těžko zaměříte, zatímco on vás vidí od chvíle, kdy překročíte hranice. A když odpálí střelu, nemáte šanci si jí všimnout dřív, než na poslední chvíli.
Relativně nejschůdnější způsob, jak se procedit přes pásy JEŽKŮ, je předstírat, že jste kosmický smetí. Zatáhnout všechno do krytů a přiletět jim před hledáčky se zachmuřenou veledůstojností vznášedla pohřebního průvodu.
Je to jednoduchý jako sto facek vraženejch mezi světla spícímu drakovi. Má tlustou kůži, ale dobrej čich. Jak jednou trošku ztratíte nervy, ucítí to, a pak už to není spící drak.
Chlápek byl slušnej pilot, daleko slušnější, než se dalo čekat. Ztratil nervy až za půlkou Territoria. Pak zvolil ten míň schůdnej způsob - napráskat tam nejvyšší stupeň a nechat ohňostroje kobercovejch explozí kousek za zadkem lodi.
Někde na Laputě teď ječely sirény a hoši la puty seňory generál Victorie Marie Hernando y Rodrigues mazali ke svejm speciálům.
"Posrals to, synáčku," řekla jsem.
Nereagoval. Dost možná ani nemohl reagovat.
"Dali ti špatný informace. Ne teda, že by mně do toho něco bylo. Ta povídačka o Sektoru N -"
"Drž hubu, Barri."
"Ta povídačka o Sektoru N už stála krk dost lidí. Z nějakýho důvodu si mysleli, že začíná zrovna tady."
"Drž hubu, nejsem Nathara T."
"Snad to dělá zdejší averze na nezvaný hosty. Pro lidi, co nikdy nezažili hon na veterány, je těžký věřit, že pro tu averzi už není nutný mít další důvody."
Měl dost práce s řízením.
Přestal mě vnímat. Kaskádová palba JEŽKŮ nikdy nebyla dobrá příležitost ke společenský konverzaci. Unikl jenom se štěstím. Poprvé jsem vycítila jeho napjatý nervy. Jeho nejistotu. Jeho pochybnost.
Potom na Laputě rozluštili, co jsme to za loď, a už po nás z JEŽKŮ nevypálili ani jedinou střelu. Zablokovali jim odpalovací systémy. To mohlo znamenat jen jedno. Neměli zájem zničit KOMÁRA a neměli zájem, aby se má poprava odehrála v týhle vteřině. Chtěli si ten účet vyřídit podle vlastního zákoníku. Rozhodli se udělat všecko, aby mě dostali dost živou a dost celou.
Osm teček na levý zadní kvadrantovce se rychle zvětšovalo. Až příliš rychle. Říkalo se, že hoši LA PUTY VICTORIE ve svejch speciálech i spí. Zejména proto, aby unikli pozornosti seňory generál.
"Dostanou tě."
"K sektoru N se neodváží."
"Ta povídačka tě nezachrání."
"Na Teřře se našly mapy Bláznivýho Lora."
"Jasně. I tady se našly mapy Bláznivýho Lora. Spousta map. Musel by od narození do smrti sedět na zadku a čmárat je ve dne v noci. Říkám, že tě dostanou veteráni z Laputy."
"Nemám zájem poslouchat tvý dětinský kecy, Barri."
"Jiný territorium, jiný zvyky, synku. Seňora generál ráčí mít profesionální slabůstku pro válečný veterány, co je proti nim i TT-rozbuška neškodná jako ekumenický kázání."
"Myslíš, že sedím za BETLÉMEM poprvé?"
"Skoro. Měl bys ve vlastním zájmu začít taky něco dělat, hošku. Vypadá to, že si nás přejou živý. Ono se to dalo čekat. Tenhle speciál je totiž ve Vesmírech profláknutej jako falešný kódy v pokladnách kreditních bank."
"Můžeš jim poslat navštívenku ke Dni Likvidace Šrotu."
"Poslední střelivo jsem vysázela ven už u Hordaru, synu."
Ztichl a strnul.
Byla to pravda. Už jsme vydrželi příliš dlouho, KOMÁR, Holanďan i já. Jistě s tím nepočítal ani Papa Yabbaho. Průměrná životnost stroje a posádky je několik málo doletů. Už nás všude příliš znali. Stroj se dá vyměnit, ale zkušenýho strážce hranic to nemůže nadlouho zmást. Vždycky nás poznali podle mé techniky a podle Holanďanovejch nevypočitatelnejch navigací. Prostě jsme už patřili k místnímu folklóru. Jako by to už byl všeobecně sdílenej sport, kdo nás dostane živý. Přistát s nákladem a odstartovat s novým stálo pořád víc pohotovosti. Mojí, Holanďanovy i operačních mravenečků Papa Yabbaho.
Sama jsem nevěřila, že tak dlouho vydržím.
Snad u žen to latentní stadium nemoci trvá o něco delší dobu. Ne že by se mi na to chtělo myslet, jsou věci, kterýma si člověk zatěžuje hlavu, až když má proč.
"Za chvíli tě mají. Měl sis to líp zvážit. Na Vakoně by nás přijali jako spásu z nebes, protože už jsou se svou Nezávislostí v takovým srabu, že žijou jenom díky pašerákům. Snad by ti tam taky vymluvili ten mýtus o Sektoru N. Jenže tys mě místo toho navedl ke Třem Dírám -"
"Drž hubu, Barri! Víš dobře, že já tě nikam nenaváděl! Jednak jsem to nestihl a jednak mě ani ve snu nenapadlo, že se chystáš na skok přes BETON. Do prdele, nikdo mi neuvěří, že se tady lítá jako za éry Bláznivýho Lora!"
Už měknul. Rozčilený skutečně byl. To nehrál. Teď ne.
"Ono to tak je rychlejší, chlapče drahá. Vy jste si pro svoje teplý papuče prosrali válku. A pro svou hloupost. Lor Barrique měl víc rozumu než vaše ctěný Akademie a Strany a Vlády a Církve. Vesmír je opravdu časoprostorová chaluha v moři nahodilosti, a na tom nic nezmění, že jste ho nechali chcípnout v blázinci."
"Jak to víš? Vás přece o Teřře programově neučí vůbec nic."
"Zajímalo mě to. Byl největší eso všech dob, když jenom tak náhodou objevil, jak se skáče přes BETON."
Letka z Laputy už byla na dostřel.
Střelivem neplýtvali, neměli na rozhazování. Říkalo se, že střílejí jenom najisto, protože je seňora generál za zbytečně vyplýtvaný náboje tělesně trestá. Každej, koho znám, k tomu pokaždý s nadšením přidal pár prasáckejch podrobností, ale byl to kec - stejně jako všechny ostatní o seňoře generál. Byla studená jako Smrťákovy nohy a komisní jako Vojenskej řád. Nepřipadalo v úvahu, že by si svý CHLAPCE pustila k tělu blíž než na půl parseku. Od ostaního inventáře je dokázala odlišit jen proto, že občas požadovali osobní volno.
Ale chlapci od letek byli seňorou, která jezdí po štábu na hřbetech svejch jezdců a bije je přitom karabáčem, nevyléčitelně posedlí. Křandali o tom při každý příležitosti a všichni přitom měli v očích stejně zasněnou vlahou strnulost, což mě zbavilo posledních zbytků iluzí o jejich racionálním rozumu.
Ostatně, byly to pro tu dojemnou pitomost křehce krásný kecy. Brzo jsem sama začala věřit na seňoru la putu. My jsme po kouskách zdechali na plíživej rozklad organismu a světy okolo nás na všechny neduhy izolace, blbosti a strachu z nekonečna. Bylo krásný věřit, že někde se ještě dělají pitomosti jako za nevinnejch dobyvatelskejch časů. Že někde jezdí nahá generálka na hřbetech svejch letců a oni řvou jenom rozkoší, a ne proto, že z nich opadává maso. Všichni věděli, že taky opadává a že opadává dřív, protože tam měli daleko krutější podmínky, vždyť to nebyla trestanecká kolonie pro nic za nic. Ale bylo příliš krásný věřit, že neopadává. Že se tam ve dne v noci jenom chlastá a drbe jako v opičím ráji.
Chlápek zkoušel manévrovat.
Nešlo mu to o nic líp než mně na konci prváku. A pořád ještě doufal, že bude střílet. Kdyby nás chtěli sejmout na TOTAL, zaměřil by nás i bezrukej.
Stroj v čele formace se zvedl do stojky a udělal na mě nemravnej posunek ocasem. Kousla jsem se do rtu. Jestli mi kdy v životě něco dalo fakt zabrat, tak zvyknout si na to, že na tom dovádějícím stroji sedí nepřítel.
"Mám pocit, žes dohrál, synku. To je Abe Waerskou. Možná sis stačil přečíst i jiný zatykače. Bejval to můj parťák ve Válce o Nezávislost."
Domníval se, že dostal Abeho na zaměřovač, a pokusil se to do něj napálit. Mohl se do něj strefit stejně snadno jako tipař bing-crossových sázek do díry po vyraženým pozitronu. Pravděpodobně to nepochopil a stiskl TOTAL. Potom pochopil alespoň to, že opravdu není čím střílet.
Skoro ho to zlomilo.
Vycítila jsem sérii povelových chyb, loď zakolísala a ztratila na rychlosti.
Potom si sundal přílbu. Byl pod ní únavou šedivej obličej.
Nejhorší bylo, že jsem ten obličej znala.
Byl to válečnej zpravodaj z Centrálních Territorií. Říkalo se mu Čárlí Žralok, několikrát jsme se viděli. Kdysi pilot, než ho pro mizernou disciplínu sundali ze stroje. Teď vypadal mladší, ale musel na to vypláznout víc než Papa Yabbaho na údržbu svýho leteckýho parku. Ale byl to jenom profesionální nátěr pro Našeho Diváka. Musel prožít věci, pro který zestárnul víc, než měl a mohl. Nemohl si koupit mladý oči. Ani tu radostnou samozřejmost, se kterou skutečně mladí chlapi nosí svůj původní ksicht.
Čekala jsem všechno, ale tohle ne.
Pošahanýho zpravodaje ve srabu nikdy.
Čekala jsem agenta se vším všudy. Profesionálního zabijáka. Ne tohohle posedle zvědavýho magora. Ne tohle vyhořelý spáleniště, který z něho zbylo.
Čárlí Žralok. Troska, která se nechala koupit pro zoufalej kousek.
Abe Waerskou si nadlítl a bez problémů nás pokropil prvním nástřelem. Zlikvidoval jenom část obrazovejch čidel. Chtěli loď celou. A v lodi mě.
Zapnula jsem nouzovej komunikátor. Byl to blbuvzdornej krám s vlastním zdrojem, ale přesto mě udivilo, že se opravdu napojil na Abeho speciál.
"Střílíš jako Centristi u Erddebéru, ty máku! Už se rozpadáváš? Začals od očí, anebo od mozku?"
Zachechtal se.
"Zdravím tě, ty černá perlo. Ptát se tě na totéž nemá smysl. U tebe to bylo poznat až z Laputy."
Čárlí Žralok zvedl D'RAT a roztřesenou rukou střelil do kecátoru. Už nebyl jenom šedivej. Už byl nazelenalej jako Holanďan, když se zpotil hrůzou.
Padly moje poslední pochybnosti, jestli to přece jenom není agent. I v týhle chvíli se totiž stačil leknout, jestli to není nakažlivý.
"Když nás z toho dostaneš, můžu jít až na třicet procent," zakrákal.
"Čeho."
"Třicet pro tebe. Jenom pro tebe."
"Ptala jsem se, čeho třicet procent."
"Výnosu. Výnosu z mírovýho využití Sektoru N."
"Jakýho využití žes říkal, synku?"
"Barri, teď už nemá smysl si na něco hrát! Všichni to vědí. Nemáš právo upírat Territoriím výzkum jediný lokality, kde někdy OPRAVDU byli ONI. Každý ví, že pásy zabijáckých zátarasů a tuhle pomatenou kolonii sem nastrčil jenom strach. Strach, že... že by JIM kontakt, kdyby k němu došlo, prozradil, že postavili svoje KORIDORY pro nějaký... pro nějaký lepší lidi, ne pro nás. Že by je zavřeli a nechali nás tady, dokud sami nevyhnijem..."
Abe se už stačil vrátit.
"Barri..., vždyť to jednou musí přestat. Je v zájmu všech slušných lidí všech Territorií, aby se o NICH dozvěděli pravdu."
Druhý nástřel byl stejně precizní a další dva stroje už se skoro dotáhly na bezprostřední dostřel.
"Co je to - slušnej člověk, Žraloku? Já neznám slušný zločiny. Ani nechci. Jako zločinnej veterán se zkurvenou psychikou mám alespoň svobodu páchat svý vlastní."
"Třicet procent, výš nemůžu."
"Třicet procent za co. Nachytali tě na pohádku, Žraloku. Lor Barrique byl právě tak magor jako eso. Víš, co znamená Sektor N? Sektor, kde se Nikdo Nic Nedozví. A už se Nikdy Nikam Nevrátí. Nic tam Není, Nikam Nevede."
"Pro vás. Ale společně..."
"Všichni teď žijeme ve velikým Sektoru N. Tobě jenom zaplatili za to, abys čtyři nepohodlný pamětníky odtáhl Nikam."
Už byl na cestě.
Ždímal ze stroje, co se dalo, ale ztrácel pořád víc. Ne že by na Gulliveru vyvinuli lepší palivo, to jenom ti chlapi byli profesionálové a uměli se svýma možnostma líp hospodařit.
Abe se na nás řítil v pádu po zádech, patrně mu nešlo do mozkovejch center, co na něj chystám, že nestřílím. Tentokát to odneslo tolik zbývajících čidel, že kvadrantovky skoro osleply. Ti dva další se už dotáhli a jistili ho, jak to při tomhle způsobu pomalý likvidace jenom šlo. Nafázovaná dávka vychýlila KOMÁRA z dráhy natolik, že se zapotácel jako Holanďan, když prvně vylezl z palírny.
Čárlí Žralok vyjekl a chytil se za spánky. Na panelech BETLÉMU zablikalo asi půl milionu vyplašenejch kontrolek. Ať už přenos mezi Žralokem a BETLÉMEM fungoval jakkoli, nebezpečí kladný zpětnovazební smyčky se nepodařilo vyřešit ani v Centrech.
Skoro mě mrzelo, že to bylo tak snadný.
"Bože můj, takovej podlej humbuk," řekla jsem.
"Strašně se mýlíš," vypravil ze sebe. Násilím přiměl BETLÉM, svoje kyborganáty a sebe ke klidu. "Na mě se nedívej, já jsem jako ty. Oni ne, oni jsou čistí. Absolutně čestní."
"Kdo. Lidi proti Válce? O tom mě přesvědčili už bezpočtukrát, synáčku. Oni jsou totiž vždycky absolutně čistí a čestní. Byli absolutně čistí a čestní, když rozstříleli celou planetu Albenare I, protože jsme si měli myslet, že to spáchali váleční šílenci z Centra. Protože jsme se měli hrdinně zbláznit do Války o Nezávislost. Tenkrát se ovšem jmenovali jinak - jmenovali se Lidé za Nezávislost. Byli absolutně čistí a čestní i potom, když se přejmenovali na Lidi proti Válce a začali nás ve jménu lásky věšet za paty na traverzy a svlíkat z kůže. Ani si nepotřebovali změnit ksichty, proč taky. Oni jsou přece vždycky absolutně čistí. Za zvěrstva může to blbý stádo."
"Teď už ne. Přísahám! Nebylas tam pět let!"
Nedalo se rozhodnout, jestli ho zlomili a vymyli mu mozek, anebo jim ušetřil práci chlastem a D-kapslema.
Válečnej zpravodaj! Míval mozek jako meč. Byl nejlepší ze všech. Co mu v armádě překáželo, u WHV z něho udělalo krále. Netrpěl ani stínem respektu. K ničemu. Byl to on, kdo mně kdysi řekl: "Když někde nějakej NĚKDO začne lkát na moldánkovou šalmaj vznešenejch ideálů o LEPŠÍM PŘÍŠTÍM, najdeš jenom to, co si tam přineseš s sebou. Když nic, zašlápnou tě. Už tě nepotřebujou." Můj dědek magor prý zas říkal: Pro iluze o PŘÍŠTÍM PŘÍŠTÍ se jde vždycky jenom do Sektoru N.
Další dávka nafázovanejch nástřelů nás dostala do náhodný rotace. BETLÉM zaktivizoval všechny obranný mechanismy. Žralok zařval a upustil D'RATY. Jeho vlastní obranný mechanismy vzbudily v BETLÉMU další nárůst paniky.
Křečovitě si sevřel hlavu rukama.
Vyl.
Kdyby to dovedl BETLÉM, dělal by totéž - a za dva. Protože na rozdíl od Žraloka byl srab.
Už z toho mohli uniknout stejně snadno jako z díry do Sektoru N. Kladná zpětnovazební smyčka paniky jim nedala žádnou další možnost. Jak pocit nejistoty a strachu probije stabilizátory, už ji nic nezastaví. Panika myši se zkopíruje do paniky stroje, vděčně se k ní přičte a napálí informaci zpátky. Myš tu dvojnásobnou přičte ke svý trvající panice, takže se do stroje nacpe už pětinásobek, zpátky do myši osminásobek. A je to ještě rychlejší, protože ten strašnej tlak posiluje i vlastní paniku každýho z nich nezávisle na tom druhým.
Trvalo to jenom pár vteřin.
Pak jsem BETLÉM vyřadila a vzala si to na ruku.
Už mi v tom neměl kdo bránit. Nebylo nutný si to ani ověřovat. Kladná smyčka se nedá přežít.
Vysunula jsem věnec, nastavila trysky a speciální clony.
Nevím o nikom, kdo by tenhle fígl objevil na tyhlety primitivní prostředky; to může zkusit jen opravdovej magor, kterej nikdy nepřipustí, že něco není možný a že to technicky nejde.
Ne že by se mi chtělo. Nemít loď nacpanou LW-komponentama, nebylo by ani proč unikat. Prodlužovat si život o pár zbytečnejch dnů nebo týdnů. Možná měsíců. Se smradem viny za Holanďanovu smrt. Byla to od začátku moje chyba. Měla jsem vycítit, že v lodi není něco v pořádku. Vždycky jsem to přece vycítila.
Ne že by se mi chtělo čekat, kdo mě dostane dřív, jestli spontánní rozpad, rozvědky nebo ochranky všech těch směšnejch NEZÁVISLEJCH hospodářstvíček, odouzenejch k vleklý smrti, o který ještě nevěděly.
Ale musela jsem dovézt náklad.
A nemohla jsem dovolit, aby za ně tu špinavou práci odvedl Abe Waerskou. Jednou mě dostanou, ale budou za to muset zaplatit.
Kopla jsem rázový pohon do věnce, vytvořila si rotační hypoprostor a zmizela jim z obrazu. Tady se přechodový jevy naštěstí vyřádí spíš na obalu tý hypoprostorový klece. Prý jsou přitom vidět neuvěřitelný světelný efekty a taky přízrak stroje mizícího nadsvětelnou rychlostí po podivný spirále kamsi pryč.
Abe Waerskou na to skočil a strhl svou letku k pronásledování přízraku.
*
UŽ SE MI ZA ZÁDÍ NEOBJEVILI. Nemohla jsem se zbavit podezření, že mě Abe nechal plavat, protože si myslel, že už se opravdu rozpadám.
Uráželo mě to.
Byl to nepřítel. Na milosti nepřátel nejsem zrovna zvědavá. Před pár lety jsem jim pod samým nosem ukradla pár kamarádů, kterým už ta jejich LA PUTA DEMOGRACYJA nelezla pod fousy. Od té doby byly naše vztahy v pořádku, když hořeli posedlostí pověsit mě za paty a svléct z kůže.
Byla jsem unavená a otupělá jako bludnej balvan prvohmoty.
Poprvé po výstupu z BARIÉRY jsem našla dost odvahy podívat se na buňky pro raněný. Obrazovka vnitřního prostoru fungovala jenom přibližně, snad taky dostala zásah, když Žralok střílel na komunikátor. Ja jsem na tom byla zhruba stejně, ostatně jsem ani nečekala, že tam něco uvidím.
Potom jsem se tam rychle podívala ještě jednou.
*
KONTROLKY NA BUŇCE Nathary T. byly mrtvý jako zbytky ranveje u zříceniny Střediska pro kosmickej výzkum. Nedalo se vůbec odhadnout, kdy to přístroje vzdaly. Mohlo to být před chvilkou, jako před řadou hodin. Jistý bylo jenom to, že se o to nepostaral Žralok. Celou dobu neopustil sedátor a napojit se na ten systém přes BETLÉM nebylo kudy.
Holanďan měl otevřený oči a hejbal se.
Moc se od něho čekat nedalo. Bylo surový tomu jenom přihlížet. Nedalo se to snýst. Jenže Holanďan neměl potíže se svalovým napětím ani koordinací pohybů, když hmatal po poklopu buňky. Potom jsem pochopila, že po ní hmatá s vědomým úmyslem. Nechápal, co to je, a chtěl na to přijít.
Náhodou narazil na jeden ze svejch copánků. Neměl žádný potíže sevřít a zvednout tak drobnou věc. Zaostřil na ni oči. Zjevně soustředěně přemejšlel.
Nejdřív se mi roztřásly ruce. Čelit úlevě je horší než čelit nebezpečí, vždycky.
Bude žít jako debil, ale nebude to tak surový.
Teprve potom mi to došlo.
Měla jsem pocit, že pulzní vlna projela mozkem mně.
Bože můj. Kdyby se Holanďan probral pozdějc, nikdy by mě nenapadlo, že Žralok nenastavil ohnisko na něho. Že se potřeboval daleko spíš zbavit Nathary T. Dal dokonce přednost dokonalý jistotě. Nastavil bodový ohnisko bez délkovýho rozptylu. I za tu cenu, že můj roztomilej zabiják dostane jenom o něco silnější periferní zásah.
Nathara T. Svoji roli už odehrála. Dokonale mě přesvědčila, že je pravá. Nemohla nepřesvědčit. Obětovala víc než půl života, aby se konečně přestalo válčit. Při svým duševním majetku to skutečně myslela nazištně a krásně a čistě. Zestárla přitom. Rok od roku byla směšnější. Nepotřebnější. Zapomenutější.
Jak se vyžívala při takovýhle příležitosti...
Zaslepil mi soudnost ječící hysterkou, který dal do ruky stěží něco víc než atrapu. Abych si nestačila všimnout, jak zkušeně umí D'RAT držet on. Kde k tomu přišel - jako pilot, jako zpravodaj? Zachází se s tím jinak než s jinýma zbraněma, je to horší než zastřílet se do figury na stíhacím speciálu. Pro mě aspoň jo. Cit pro speciál mně magoři rodu Barrique ráčili předat už v genech.
Cit pro podrazy jim naneštěstí scházel.
Když na mě vybalil obličej ztroskotanýho válečnýho zpravodaje, kterej se musí odvděčit za udělenou milost, neměla jsem na vybranou.
Dovedla jsem ho skoro až do PADÁČKÁRNY. Samozřejmě, že bezmocnýho. Se spáleným mozkem. Dokonale neškodnýho.
Už jsem mu nevěřila ani tohle.
Nemohla jsem vědět, jestli si už v Centrálních Territoriích čistě náhodou neporadili s kladnou zpětnovazební smyčkou.
Nastavila jsem let na havarijní systémy, zadala parametry a vstala ze sedátoru. Našla jsem v Holanďanově sentimentálním brajglu kudlu z V-Skla. Chlápkův D'RAT jsem na to nechtěla použít ani omylem. Možná měl tu zbraň právě proto. Kdyby prohrál, měli jsme ho jeho vlastní zbraní vymazat.
Nasadila jsem mu hrot Holanďanovýho nože do jamky pod levý ucho a pomalu ho přemístila až pod pravý. Pak jsem vytáhla Holanďana z buňky. Táhl se jako cár chaluh z linky na výrobu ZDRAVÝ STRAVY; nebyl čas naučit ho nejdřív chodit. Nacpala jsem na jeho místo chlápka a nacvakala mu tam biologickej roztok, bleskový zmražení a odstínění před cizími poli. Buňku to vyvedlo z konceptu, ale po padesátým prověření jeho beznadějně mrtvýho stavu to přece jen udělala.
Jestli předtím vysílal, z odstíněný buňky už mohl prozradit cestu do PADÁČKÁRNY jenom sám sobě. A jemu už to na nic nebylo.
Zůstala jsem ležet na palubě. Nemohla jsem ani uzvednout hlavu. Pomyslela jsem si, že jestli se nerozpadnu ještě před dosednutím na přistávací plochu, budu možná žít věčně.
Cítila jsem, jak tah NIKAM zachytil loď.
Vyškrábala jsem ze sebe poslední zbytky energie a doplazila se ke vstupům. Vyhodila jsem program nouzovýho letu. Teď už jsem mohla zůstat ležet. Bylo dokonale jedno, že se mi už plete mozek. Díra NIKAM se nepletla. Co si chytila, dopravila přesně tam, kam měla. Nemohl jí v tom překážet ani přízrak dřepící na bobku před navigační sekcí a tvářící se, jako by se na ni pamatoval...
*
VYNÁŠELI NÁS SPOLEČNĚ. Byl u toho každej, kdo měl nohy a mohl na nich stát. Řvali. Nikdo z nich nevěřil, že ty LW-komponenty někdy skutečně přivezeme. Už si spíš zvykli na myšlenku, že je dost jedno, jestli se rozpadnou hned, nebo časem udusí. S přítomností organismů, co jsou závislý na přirozený výměně vzduchu, se tady jaksi nepočítalo.
Papa Yabbaho klusal vedle transportního nosiče.
Tvářil se vyplašeně a opakoval, že to bude dobrý.
"Bude, jestli dokážeš dekódovat jeho kyborganáty. Ještě lepší, když mu skrz ně nějak vytáhneš z mozku, kdo ho poslal. Ale opravdu dobrý to bude, jestli se přes něj konečně dostaneme na jejich síť. Jo, mimochodem, pozor na obličej. Pokuste se zrekonstruovat, kdo to původně byl."
"Dej už pokoj. Zvadni a chrápej."
"Mělo by to jít. Nahmatala jsem mu falešný výplně obličejovýho skeletu."
"Něco jsem řek!"
"V černý schránce najdeš údaje o..."
"Spi, nebo se zabiješ."
"Zjisti, co se stalo s pravým Žralokem. Byl magor. Věděl vždycky víc, než měl."
Uspávací kapsle působila rychlejc, než bylo dobrý. Chtěla jsem mu věřit, že se ještě probudím, ale bylo to tak půl napůl.
"Jestli žije, mohl by se hodit, Yabbaho."
"Ty už s tím skončíš, Lyss."
Usmála jsem se. Jestli se probudím, nebylo to pravděpodobný. Ne dřív, než dostanu ty, co obětovali Albenare I. Než dostanu ty, co obětovali svobodnou Unii. A celej potrhlej, nevypočitatelnej Vesmír.
Poslední, co jsem ještě vnímala, byl řev.
"Do špitálu ne!"
Někdo hulákal, že mu nic není.
"Ne do špitálu!"
Když Holanďan poznal ošetřovnu, vzpomněl si i na to, jak se mezi lidma mluví.
* 1994
(c) 1995 SF&F WORKSHOP
neslyšim nic neslyšim nic neslyšim nic
Ve vlasech mi bydlejí toxickokarcinogenní saze
necítim nic necítim nic necítim nic
Jsem plnej bolesti takže na exhalace není místa
Co se mě týče jsem špinavej a Praha ta je čistá
Praha má rozežraný fasády a srdce z alabastru
Já mám fasádu v pořádku a dušičku plnou flastrů
Marně mě zvou koresponďákem na vojenskou správu
Já žiju v Praze žiju daleko od hlučícího davu.
Spím jak když mě do vody hodí mám prázdnou hlavu
žiju daleko od mučícího skučícího bučícího davu.
Co si beru na cestu - do města Karlova
ponožky z azbestu - baloňák z olova
tvář jako bílou zeď - srdíčko naměkko
tři čtyři jedna teď - a už jsem daleko
daleko daleko daleko daleko - vprostřed útočícího davu
* 1994