V tý povídačce, kterou jste možná taky někde slyšeli, hraje důležitou roli jakási záhadná hmota, libra za milión tvrdejch nebo tak nějak, která je přísně tajná a dobejvá se někde na desátý, dvanáctý, případně čtrnáctý planetě, o který nikdo nic pořádnýho neví - a bodejť taky jo, když jsme se doteďka nedohrabali dál než kousek za oběžnou dráhu Pluta, a to ještě jenom proto, aby bylo na dalších sto let jasný, že se musíme spokojit s devíti planetama, pokud se vůbec dá soustava Pluto - Cháron za planetu považovat. Taky nešlo o žádnou drahocennou zázračnou hmotu, ale o docela obyčejnej metan, na kterým není nic zázračnýho kromě toho, že se jeden čas používal jako náhradní palivo pro manévrovací motory lodí, co pendlujou v oblasti vzdálenejch planet, a na kterej všichni motoristi srdečně nadávali, protože hrozně svinil trysky. Tak mi to aspoň povídal Eddie Spencer.
Nejdřív jsem si ho jenom párkrát všimnul u oběda nebo na nějaký z těch oblbovacích lázeňskejch procedur; až jednou jsem si vyrazil do místní hospody, kde bylo pár hracích automatů, kulečník a hezký holky, který se ovšem na nás všechny koukaly jako na poloviční mrzáky a podle toho se k nám taky chovaly, čímž myslím, že byly ohromně soucitný a trpělivý. Zrovna tam bylo dost narváno, akorát v koutě u akvária bylo volný místo u malýho stolečku pro dva, kde seděl ten povědomej chlápek a civěl na černočerveně pruhovaný rybičky.
Je tady volno, povídám a popadnu židli za opěradlo.
Že prej jo, ať si klidně sednu. Tak jsem to udělal a představil se.
Já jsem nějakej Spencer, odpověděl. Eddie.
Zeptal jsem se, jestli ho nějak zvlášť zajímaj ryby.
Ani ne, on na to. Proč?
Ále, povídám, já se sem chodím koukat na děvčata. Člověk si jich na kosmickejch trasách moc neužije.
To je svatá pravda, kejvnul. Jenže co z toho, kamaráde. Někdy mně to už leze krkem, jsou na člověka jako máslo, jenom proto, že je politováníhodnej kripl. Před sto lety bych byl se svejma zkušenostma nejmíň senátor, já totiž byl na Plutu, ne na nějakým podělaným Měsíci; přitom má Armstrong na Tranquility pomník a já mám jenom nervovej tik na levým obočí, neříkejte, že jste si toho nevšim, proto tady taky jsem.
Mně by moh bejt nějakej pomník ukradenej, řekl jsem.
Ale jo, povídá, však já jsem rád, že žádnej nemám. Aspoň o takovej, jakej má jeden můj kamarád, bych nestál.
Já bych nestál ani o takovej, co udělali Armstrongovi, řekl jsem. Má pěknou ránu. Malej krok pro člověka a velkej skok pro lidstvo, že jo. Moc hezkej nápis na podstavci. Když jsem lítal na pravidelný měsíční lince, říkalo se tomu pomníku bacha, skáču!
Stejně to neměl ze svý hlavy, řekl Eddie. Copak má člověk tam nahoře v černým nebi pomyšlení na takový duchaplnosti? Například Dave Norton, co má ten pomník na Plutu, povídá, když jsme tam přistáli: Krucisakra, tady se teda moc neohřejeme. Já myslím, že Armstrong řek něco podobnýho a v Houstonu to potom vymazali.
Zeptal jsem se, jaký to je na Plutu.
Jakýpak by to tam bylo, povídá.
Co taky měl jinýho říct, mezi kolegama to byla pitomá otázka, jaký je to na Plutu, to ví z branže každej, chodili jsme na přednášky a viděli to všecko na videu. Z dálky se Pluto blejská jako vypucovanej sidolem, to dělá metanovej led. Zblízka je trochu hrbolatější. Objevil ho nějakej Tombaugh v roce 1930, vzdálenost od Slunce v průměru šest miliard kilometrů, doba oběhu skoro dvě stě padesát let, otočka šest dní, devět hodin a nějaký drobný, průměr dva tisíce dvě stě osmdesát (aspoň tak jsme se to učili, dneska už se to ví přesně, jenomže k čemu si to člověk potřebuje cpát do makovice, když si to může přečíst), povrchová teplota minus dvě stě třicet, atmosféra CH4, teda metanová, a tak dále. Co si dáme? Já třeba jahodovej koktejl, slečno. Kde já jenom ty oči viděl, neznáme se odněkud? Usmála se a zavrtěla hlavou a Eddie povídá: Já taky jahodovej koktejl, na špitální kartu. A porci salátu se smetanou.
Dal jsem si teda taky porci salátu se smetanou. Akorát ne na špitální kartu, protože soukromníci na ni nemaj nárok, pokud si zvlášť nepřiplatěj; jenže na tom by vydělal leda Gargantua nebo Bumbrlíček.
Ta věčná zima, řekl Eddie.
To jako na Plutu?
Jo, na Plutu, kejvnul. Dvě stě třicet pod nulou, proti tomu je například takovej Mars hotová Riviéra, že byste skoro začal vážně přemejšlet o příjemným počasíčku v Hellas Valley, jenže tam je to holt z Pluta trochu z ruky. Jo - a víte, co je na Plutu nejhorší? Ten mizernej Cháron s tou svojí zatracenou stacionární dráhou. Trčí nad váma jak obrovskej plesnivej brambor, no, možná ne zrovna jako brambor, dejme tomu jako plesnivej tento - prostě něco hnědýho a plesnivýho, na místní černý obloze zabírá místo jako našich deset měsíců dohromady, ale nic na něm nevidíte, protože má albedo jako něco mezi Othellem a briketou - a jak je asi z Pluta sluníčko veliký, to mi řekněte! Vypadá jako Venuše pozorovaná ze Země, nemůžete se divit, že Cháron nemá dohromady co odrážet. Dovedete si to představit. To je prostě nebeský těleso, na jaký si v životě nezvyknete, visí na jednom místě, pořád se vám zdá, že vám někdo čumí přes rameno, nejradši byste zapomněl, že tam nějakej Cháron vůbec je, protože - a já vlastně nemám ponětí proč - vypadá, jako když čeká, až se k němu obrátíte zády, aby moh udělat nějakej svůj speciální kousek, třeba se zašklebit, vypláznout jazyk nebo co jinýho, možná vystrčit rohy nebo mrňavý tenký ručičky; jenom si nemyslete, že jsem k tomu nervovýmu tiku taky cvok, takový myšlenky nenapadly na Plutu jenom mě - jenže já nikdy po Cháronovi neházel vercajkem, jako třeba Fred Hallowan, tenkrát přišel o celou brašnu speciálního opravářskýho nářadí, když ho to raflo...
Aby vám bylo jasný, kde jsem se vlastně na Plutu vzal - nejsem pilot, dokonce ani navigátor, já jsem, kamaráde, jenom obyčejnej space-workman, původně zaměstnanej u Kosmickejch staveb; začínal jsem ve Velký Syrtě, montovaly se tam haly, odtamtud jsem taky znal Dava Nortona. Potom jsme spolu byli na Io, když se tam dělala na orbitě ta seismologická observatoř, nestálo to za moc, ale bylo to slušně zaplacený. No - a nakonec jsme se dali nachytat na Pluta, protože tam nabízeli plat přímo královskej za hotovou flákárnu; měli jsme tam dělat údržbu stožárů pro radiomajáky, který jsme ovšem nejdřív museli postavit. To se ví, zdálo se nám to trochu daleko, například z takový Io to máte domů kousek, vlastně jenom přes pás asteroidů a dráhu Marsu - aspoň to tak člověku připadá. Ale Pluto, to je periférie, kam se nelítá šestkrát do roka. Podepsali jsme to na tři roky a řekli si, že to pak nadosmrti zapíchnem a budem se věnovat nějaký bohulibý činnosti doma, například v Biaritzu nebo na Floridě.
Abych nezapomněl, proč jsme tam vlastně letěli - tenkrát se tam začala motat spousta průzkumnejch lodí, který čekaly na kometu Howard-Kavasaki-Twist a většina jich po předání výsledků měla zůstat k dispozici neptuno-plutonskýmu sektoru; a protože by bejvalo nebylo nijak hospodárný vozit jim palivo ze Země, měly manévrovací motory upravený pro metan. S kyslíkem je to docela slušná směs; kyslík, pokud to nevíte, se dělá z vody měsíců velkejch planet, tam to taky není nejhorší džob, velký klimatizovaný haly a pohodlný garsonky, taky slušná strava, i když z ní člověk neztloustne, ale to jinde taky ne, kvůli těm věčnejm bezpečnostním předpisům o havarijních zásobách potravin, kdyby nedejpánbu někde zkejsla proviantní raketa. Na Plutu to samozřejmě platilo tuplem a ještě k tomu tam byl mizera kuchař, nějakej Luz Parish, podstrojoval šéfům a na dělníky ohrnoval nos, však taky od nás každou chvíli schytal držkovou, jenomže jsme na něj byli krátký a utěšovali jsme se fórama, ze kterejch byl nejlepší ten, že zvyknout si na Plutu, to je jenom o ty první tři roky, dobrý, co?
To je takovej vtip, jakýmu se říká ponurej, já na to.
Taky neříkám, že by z něj někdo prasknul smíchy, kejvnul. Ale abych se dostal k tomu hlavnímu. Nejdřív jsme teda stavěli ty stožáry po vytrasovaný osmdesátikilometrový štrece mezi rafinérií a čerpadlem, který tam před náma vybudovala firma SHELL SPACE CORPORATION. Pluto je totiž zmrzlá koule z vody a metanu, která má někde hodně hluboko obyčejný kamenný jádro, to asi víte; jako planeta není naprosto k ničemu, ale jako zdroj pohonnejch hmot je víc než vyhovující - kdyby nebyl, firma SHELL by se určitě nepřetrhla, aby tam mohla kšeftovat. Tenkrát, když s tím začali, počítali, že budou těžit na místě, protože se všeobecně vědělo, že tam je metan všude, kam šlápnete, takže si prostě vybrali šikovnej rovnej flek, aby se tam vešel taky kosmodrom a klimatizovaná kopule; jenomže potom zjistili, že zrovna tam je kvalita metanu obzvlášť mizerná a že by se nevyplatilo honit ho všema těma filtrama. Rafinérie prostě nebyla dost výkonná na ten sajrajt. Přitom v tý době byla pohonná směs pro lodi okolo tak nedostatkový zboží, že už jich pár museli odstavit do suchýho doku na umělý planetoidě GP jako Gregory Peck, zatímco tři tankery od Intersolární visely na parkovací dráze nad Plutem jak vlčáci a firmě utíkaly těžký peníze. Geologickej průzkum - teda vlastně plutologickej - honem našel místo, kde byl metan v normě, jak už jsem říkal, osmdesát kilometrů od rafinérie, načež se tam udělal vrt a postavila čerpací stanice. Je vám jasný, jak je to se zkapalňováním plynů?
No, takovej metan, povídám, patří mezi plyny permanentní, něco si pamatuju o expanzní a kaskádní metodě, taky pár jmen, Linde, Hampson, Wróblewski, jenže to je chemickej pravěk, co? Jo - a taky bych věděl, že bod tání metanu je minus sto osmdesát čtyři a varu minus sto šedesát jedna, pokud si to nepletu s dusíkem.
Řek bych, že si to nepletete, kamaráde, ušklíb se Eddie. Jenomže to platí pro pozemskejch osmadevadesát kilopascalů. Na Plutu je sotva sedm, obyčejnejch, žádnejch kilo, takže jsou tam ty hodnoty dočista jiný, ale na tom nesejde. Podstatný je, že je na Plutu metan v určitý hloubce tekutej - a na tom byl celej ten fór postavenej. Čerpadlo mělo zařízení, který udržovalo teplotu a tlak v toleranci, takže metan vydržel v kapalným stavu až do chvíle, kdy pěkně nažbluňkal do automatický pojízdný cisterny. Potom už moh klidně zmrznout - v rafinérii se prostě jenom znova ohřál a stlačil, aby zkapalnil, a přitom se prohnal rafinační linkou. Jednoduchý jak pohlavek. Jak už jsem povídal, cisterny byly automatický; proto taky bylo třeba postavit ty stožáry s radiomajákama. Řeknu vám, byla to práce pro vraha, v takový zimě musíte mít na sobě skafandr pro volnej kosmickej prostor, ty naše byly ještě zvlášť upravený pro Pluta, naprosto autonomní, pokud člověk vevnitř nezapomněl každý čtyři hodiny vyměnit flašku s kyslíkem; celej ten obleček váží kolem pětatřicíti kil, někdo slabší by se v tom na Zemi sotva udržel na nohou, což ovšem neplatí na Plutu, kde s celým tím krámem nemáte víc jak šest kilo. Horší je, že máte ruce v pětinásobnejch rukavicích, vevnitř hedvábný, na nich pěnoplastový, potom vrstva termoforu, znova pěnoplast a nakonec pancéřový s kloubama; zkuste v něčem takovým třeba jenom nasadit matici na šroub, to je hotová věda, kamaráde. Přitom taky vzhledem ke svý dvacetině hmotnosti v jednom kuse vrávoráte, protože každá akce vyvolává reakci, takže pomalu nevíte, když utahujete šroub, jestli náhodou neutahuje šroub vás. Dělali jsme na tý autostrádě tři čtvrtě roku, včetně montáže radiomajáků; bejvali bysme to zvládli i za šest měsíců, taky to bylo v plánu, jenomže se někde na trase zabordelilo pár beden se svorníkama, posílali jsme urgenci na Zem, nakonec to našli na Marsu, to je zajímavý, jak tam v tom překladišti na Amazonis kradou, k čemu jim takový svorníky byly dobrý, no řekněte.
Já na to, že už dávno Amazonis nestačí; když tam to nádraží stavěli, počítalo se tak se čtyřma náklaďákama ročně, pokud pomineme sondy, co tam maj základnu; teď je tam nejmíň trojnásobnej provoz a haly jsou až po střechu zavalený spoustou materiálu, takže není divu, když se občas něco zapomene.
No jo, povídá Eddie Spencer a mává přitom na personál, aby mu přinesli ještě jeden jahodovej koktejl. Vy to tam znáte.
Z těch starejch časů, řekl jsem. Když se ještě lítalo na FLAMMARIONECH. Ale povídejte dál, náramně mě to zajímá.
Potom skoro dva roky nic, pokračoval. Radiomajáky si podávaly cisterny jako na provázku, a protože čerpadlo u studny taky obsluhoval automat, nemusela se tam stavět další klimatizovaná stanice pro obsluhu, stačila maringotka pro údržbáře. Prostě jsme se nepřetrhli, jenom jsme čas od času udělali preventivní prohlídku trasy a sem tam utáhli některou z výztuh, kterejm místní mrazejky dávaly zabrat, nebo jsme vylezli k některýmu majáku a vyměnili prošlej obvod. Jinak jsme spokojeně zakládali na sádlo a počítali, jak nám roste konto, pokud jsme se zrovna nehádali s kuchařem. Byla tam docela obstojná knihovna, spousta filmů, hrací automaty a tak dále, ubytovaný jsme byli po dvou ve slušnejch bejvákách, kde ani nebylo nutný, aby člověk musel na chodbu, když se druhej chtěl převlíkat - a já si s Davem rozuměl, však jsme spolu prošli kdeco, byli jsme skoro bráchové. Žádná kosmická nemoc, taky proč, když jsme podepsali tři roky na Plutu, věděli jsme, do čeho lezem. To se ví, nedá se to říct o všech, co tam tenkrát byli; například chytrolíni z vědecký skupiny, která tam dělala sondy a vůbec se všelijak šťourala v místních záležitostech, čas od času vynadali technikům od SHELLA, že jim házej klacky pod nohy - a mezi náma dělníkama taky bylo pár takovejch, co byli skálopevně přesvědčený, že nebejt jich, neudržel by se ani ten pitomej Cháron na svý stacionární dráze. A k tomu všemu ten nepříjemnej pocit, že jste dočista na krajíčku solárního systému, že dál už není nic, pokud se tam někde nekutálí ta hypotetická desátá planeta, co má na svědomí nepřesnosti ve vypočítanejch drahách Neptuna a Uranu... My si to s Davem tak nebrali - například na některejch antarktickejch stanicích to není o moc lepší. Takže nás ani nenapadlo škemrat na observatoři, aby nás nechali kouknout na Zem, jako to některý z nás občas dělali. Byl to pro nás prostě trochu nudnej, ale dobře placenej džob, kterej jsme si sami vybrali. A teď se konečně dostávám k tomu hlavnímu... Rozumíte trochu rádiu?
Ale jo, řekl jsem. Mám trojku.
Tak to jo, na to Eddie. Jsem rád, že vám to nemusím vysvětlovat, protože tomu sám hovím jenom rámcově.
Neříkejte, povídám. To byste těžko moh dělat údržbu radiomajáků za ztíženejch podmínek.
No dobře, kejvnul. Chtěl jsem tím říct, že tomu rozumím tak akorát, abych moh vyměnit nějakou tu součástku. Ale ne zase tolik, abych vám moh vysvětlit, kde se vzal na Plutu fading.
Abyste rozuměli, fading je něco, co požírá rádiový vlny. Například při zvýšený sluneční činnosti a podobně. Na Plutu by se to projevovat nemělo, zvlášť když uvážíme, že při těch sedmi pascalech nemá žádnou ionosféru, Heavisideovu vrstvu a tak dále. Ani žádnou vlastní elektřinu.
To jsem blázen, povídám, fading na Plutu?
Tak vidíte, on na to. Možná, že to pozdějc akademici nějak vysvětlili, třeba to způsobil nějakej vykolejenej asteroid nebo kometární jádro, který se tam připletlo, já už potom z Pluta vypad, protože mi skončila smlouva, a nebyl jsem zrovna v nejlepším zdravotním stavu, abych se o to staral. Fading tam prostě byl, a když to vypuklo, zůstaly cisterny stát na trati, protože neměly signál z majáků. Rozjely se zase, až když fading přestal, zrovna jak začal. Nikdo nemoh předpokládat, kdy k tomu dojde, a tak cisterny jezdily hodně nepravidelně; nejdřív to zase tak moc nevadilo, ale když to trvalo nějakej tejden, bylo po rovnoměrný těžbě, tankery měly prostoje, a protože v centru nechtěli věřit, že je to fadingem, protože fading na Plutu je něco jako bouřka na Měsíci, vypadali jsme jako blbci a celá soustava se tomu pochechtávala. Když se začalo mluvit o krácení prémií, šlo do tuhýho; hlavně některý dělníci měli plno řečí a hrozili stávkou, ačkoliv tak jako tak neměli dohromady nic na práci. Nakonec dali hlavy dohromady technici a rozhodli, že se k cisternám přidělej piloti a v případě fadingu budou řídit ručně. Velkej problém to nebyl, s cisternama se taky musí tu a tam rejdovat kolem garáží, třeba když se na nich dělá údržba, a na to jsme měli šikovný tahače, který se daly s cisternou spojit, jako když strkáte zástrčku do zásuvky. Dokud fungovaly radiomajáky, pelášila cisterna na vlastní pohon podle svýho automatickýho programu a pilot si moh třeba pouštět video nebo spát. A když začal fading, tak prostě automat vypnul a jel dál s ručním řízením - to se ví, nic moc zábavnýho to nebylo, ale my s Davem jsme se taky přihlásili, protože jsme oba měli papíry na tahače všech možnejch typů a navíc šlo taky o naše prémie. Nehledě na to, že jsme si chtěli trochu protáhnout kosti. Nějakej čas to bylo bez problémů, jezdilo se ve dvojicích s předepsaným dvěstěmetrovým rozestupem, dva jeli tam a dva zpátky, potkávali jsme se někde na půlce štreky, zablikali si na pozdrav a metelili si to dál; samozřejmě, když přišel fading, to bylo o něco míň pohodlný. Jako před sto léty. Viděl jste ten starej film, jak ono se to jmenovalo, něco o vejplatě tam bylo, jak vozili ten nitroglycerín, frantíci to natočili...
Jo, Mzda strachu, povídám. To byl dobrej film, to jo. Taky pamatuju jeden anglickej, Prodaný životy.
To neznám, zabručel. Taky o náklaďákách?
Jo, taky. Vozili štěrk a soutěžili přitom o takovej platinovej futrál. Ani nevím, na co byl dobrej. Možná na větrový tyčinky.
Žádná sranda to nebyla, na to Eddie Spencer. Na Plutu nebyla žádná silnice, souprava měla místo kol lopatky s pohyblivejma segmentama, ven sice bylo dobře vidět velkým panoramatickým iluminátorem, jenomže na trase nebyly žádný světla, protože se s nima vzhledem k automatickýmu provozu nepočítalo. A když jedete ručně podle vlastních reflektorů, házej všecky hrboly dlouhý stíny, takže vlastně pořád nic nevidíte, a když se nějakýmu takovýmu hrbolu vyhýbáte, zaručeně najedete na jinej. Pokud funguje automatika, ani nepozorujete, jak se vozidlo citlivě vyhýbá kdejaký nerovnosti; zatímco při ručním řízení byste za chvíli byl samá modřina, nemít na sobě předepsanej skaf. Jo, tak to vypadalo a byly to zatraceně zasloužený peníze, to si pište. Ale jinak to bylo celkem bez problémů. Totiž do tý doby, než se u jednoho tahače tím věčným natřásáním tak opotřebovaly spoje, že jsme ho museli vyřadit. A protože nebylo možný obejít bezpečnostní předpis - teda ten s těma dvojicema - stál i druhej tahač, co s ním jezdil v páru. Jak to bejvá, ve skladu náhradních dílů další spojovací uzel nebyl, protože se s takovou námahou tahačů nepočítalo; už jsem říkal, že byly určený jenom k popotahování cisteren kolem garáží. Takže zbyly jenom dvě soupravy, taky už hezky pošramocený.
Abych vám vysvětlil, jak vlastně ten provoz vypadal - na každý soupravě se střídali tři chlapi, dvě cesty ke studni a zpátky zabraly i s výměnou kyslíkovejch flašek a baterií osm hodin; šestnáct jsme měli volno. Na svejch tahačích jsme s Davem měli docela dobrý parťáky, dokud byl vozovej park kompletní, jenže potom dva z našich přestali jezdit, protože je garážmistr odvolal k tomu porouchanýmu tahači, jako kdyby mohli udělat bez náhradního stykovacího uzlu nějakej zázrak - taky jim slíbil mimořádný prémie, když to daj dohromady - a místo nich přišli na naše mašiny Brebta Forrest a Steve Juhász, jeden větší vejlupek než druhej. Žádnou radost jsme z nich neměli, byli vždycky první, kdo vyhrožoval odborama, a taky nejspíš oni dva zhuntovali ten odstavenej tahač. Jezdili jsme sotva pár dní, když Juhász zapomněl Davovi vyměnit vybitej článek a my museli při fadingu dřepět tři hodiny na dvacátým kilometru a pak se vracet pro novej; taky za to Dave Juhásze řádně seřval, ale nějak se to potom ututlalo, nejspíš proto, že byl garážmistr kdovíproč Juhásze kámoš, a my museli s těma parchantama dělat dál. Sem tam přišel ten mizernej fading, ale plán se pořád jakž takž plnil; šéfovi šlo hlavně o to, udržet tempo, než přiletí tanker, protože za prostoje firma solila těžký penále - a taky samozřejmě šlo o provoz v oblasti vzdálenejch planet, kde už se v tý době všecky lodi přešupačily na metan. Až přišel ten hroznej den...
Zamával jsem na obsluhu, ať nám přinese vitamínový kafe.
Jo, jo, na to Eddie Spencer, další jahody by mi neudělaly nejlíp.
Potom chvíli mlčel, cukal obočím a žmoulal si záděru na palci. Nechal jsem ho bejt, dokud nám nepřinesli vysoký černý sklenice s hnědou pěnou. Tak na zdraví, řekl jsem. Na co taky jinýho ve špitále, co?
Kejvnul a usrk. Dave měl taky rád kafe, řekl. Když na to dneska myslím, toho blba Juhásze nemohlo napadnout... Ale tenkrát jsem ho málem přizabil. Taky mi to nejspíš pomohlo k urychlenýmu transportu, nejdřív mě odlifrovali na GP, odtamtud po tejdnu na Amazonis a z Amazonis jsem se po měsíčním léčení všelijakejma sedativama a hypnózou svez kyvadlovkou přes Phobos na Měsíc, kde mě dalších šest neděl kurýrovali, zase jinejma sedativama a jinou hypnózou. Nakonec mi zbyl jenom ten tik na obočí, kterej prej mi odstraněj tady; jenomže to by mi to obočí museli oholit - a mně je to vlastně jedno. Vydělal jsem dost a mám v pácu šikovnej motel u floridský dálnice, kousek od letiště v Jacksonville. Jo, na zdraví.
A co se vlastně stalo? Myslím ten hroznej den, já na to.
Co se stalo, povídá. Nejdřív bylo všechno jako jindy, nastoupili jsme s Davem na směnu v hale vedle kosmodromu, kde se přečerpával metan z cisteren do velkejch tanků, a čekali, až nám Forrest s Juhászem vybavěj a předaj soupravy. Ještě běžely pumpy, piloti postávali vedle, sundaný přilby a rukavice, Juhász popíjel z plechovky pivo a Brebta mu vyprávěl nějakej košilatej vtip. Co je, zeptal se Dave, zpoždění? A Juhász povídá: No jo, ty tu práci žereš, oni ti daj kosmickej metál třetího stupně se zkříženejma stříbrnejma kometama - a Brebta Forrest se přidal, že takový hamounění není zdravý ani na Zemi, natožpak na tom podělaným Plutu. Nato se Dave namích a řek, že zatím žádnou mašinu na svědomí nemá. Honem jsem se začal vyptávat, jestli měli cestou nějakej fading, chtěl jsem to zamluvit, aby se do sebe zase nedali; ne že by si to Juhász nezasloužil, byl to lajdák a mizernej charakter, ale nemělo smysl se s ním kvůli tomu hádat, protože by ho to stejně nepředělalo. Žádnej fading nebyl, povídá Brebta Forrest, celou cestu jsem prochrápal, třeba už to přestalo a cisterny budou makat bez nás jako za starejch dobrejch časů.
Protože zrovna v tý chvíli skončilo tankování, sebrali se a šli vyměnit kyslík a baterky; asi jsem vám neříkal, že se na Plutu jezdilo s elektromotorama systém BELLAFONTE, jeden takovej článek vydrží na nějakejch dvě stě kilometrů, takže jsme je používali na jednu cestu tam a zpátky a pak se musely v akumulátorovně vyměnit. Jeden se dával do motoru cisterny, druhej do tahače - a měnily se v každým případě, ať byly použitý nebo ne. Šly na kontrolu a ty, co to potřebovaly, se dobíjely. Výměnu měl na starosti ten, kdo se soupravou přijel. Takže zatímco Brebta dával do tahačů nový kyslíkový láhve, objel Juhász speciálním vozítkem motorový bloky, otevřel kapoty jednu po druhý, sundal svorky z kontaktů, vyšoup manipulátorem použitý články na plošinku vozejku a zajel do akumulátorovny pro čerstvý. Zatím jsme s Davem vlezli do kabin a hodili si do skříněk jídlo a různý serepetičky, co si člověk bere s sebou na osmihodinovou šichtu, nějakou tu elektronickou hru, kapesní video a termosku s kafem, Dave si vozil dvě, už jsem říkal, že měl kafe rád. Zrovna jsem si utíral hadrem sklo, když vozejk vyjel z akumulátorovny, takže jsem viděl, jak Dave vyhodil z kabiny nějakou strakatou videokazetu a hulákal přitom na Juhásze: Hele, zapomněl sis tady kulturu, ty dobytku! Bylo mi jasný, o co jde - určitě to na kosmodromu nechali hoši z tankeru, jeden větší střihoun než druhej, Juhászovi bylo podobný, že se baví takovejma prasárnama a Dave v sobě pořád měl kousek svejch kvakerskejch prarodičů odněkud z Harrisburgu v Pensylvánii.
Juhász na to nic neřek, ale když tu kazetu sbíral, vypadal, že to Davovi oplatí při nejbližší příležitosti; na nějaký zdržovačky nebyl čas, vozejk objel motorový sekce, zašoup dovnitř čerstvý baterky a Juhász s Brebtou nasadili kontakty a zabouchli kapoty. Zapojil jsem ruční, jenom tak, abych kousek popojel, byl to takovej dobrej zvyk, přesvědčit se, jak baterka táhne, ani jsem si nevšim, jestli to udělal i Dave, ale neudělal to, protože kdyby to bejval udělal, necukal bych teďka obočím.
Zabouchli jsme vstupy a zajistili je, slyšel jsem, jak Dave zapojil fónii, povídám - dobrý, Dave? Že prej jo, všecko O.K., začíná napouštět kyslík. Taky jsem otočil tím prevítem, kterýmu se pořád říká kohoutek, ani nevím proč, protože to s žádným ptákem nemá nic společnýho ani vzdáleně; abyste věděl, jak to v kabině tahače chodí - kyslík se napouští proto, aby pilot nemusel celejch osm hodin dejchat z autonomního systému skafandru. Prostě tam sedíte s otevřenou přilbou, která by se měla při eventuální dehermetizaci kabiny bleskově uzavřít, jenže tomu stejně nikdo nevěří, lepší je spolehnout se, že k žádný dehermetizaci nedojde - a proč by taky mělo, na Plutu mikrometeority nepadaj, pokud se zrovna nepotká s nějakým tím zbytkem rozpadlý komety, jenže ty jsou avízovaný na rok dopředu.
Jedem, ozval se Dave. Dvojko, slyšíš? Jednička, zapínám automatickej okruh, čas šest třináct nula tři.
Dvojka slyší, já na to podle předpisu. Šest třináct nula sedm, zapínám automatickej okruh. Jedem!
V tý chvíli jsem zahlíd Juhásze, jak na nás mává. Hej, Dave, povídám, ten blbec něco chce, teda Juhász.
Ať si trhne nohou, na to Dave. Mám ho plný zuby.
Mně se zdá, že chce něco důležitýho, řekl jsem. Taky to tak vypadalo, protože Juhász vyskakoval jak gumovej a mával rukama, jako by nás chtěl zastavit. Jenže Dave to neviděl; už byl u vrat do kesonu, který se před ním otevíraly, dozadu se moh podívat jenom s použitím zadní obrazovky, jenže tu žádnej pilot rád nezapíná, protože to odvádí pozornost od trasy, pokud se jede na ruční, nebo od nějakýho toho videa, pokud jede cisterna sama podle radiomajáků.
Co může chtít důležitýho, řekl Dave. Přece kvůli němu nerozhermetizuju kabinu. Vykašli se na něj, máme zpoždění skoro čtvrt hodiny, pokud bych zastavil, tak jenom proto, abych se ho zeptal, kde se flákali, když podle nich na celý trase neměli fading. Vjíždím do kesonu, automatika O.K., čas šest patnáct. Hele, nevíš, proč musíme říkat všecky tyhle kecy, když to jede samo?
Protože se to nahrává, Dave, řekl jsem.
No, to je důvod, zasmál se Dave. Nezahrajem si šachy?
Někdy jsme je hráli, ale tentokrát jsem nějak neměl náladu. Pořád jsem myslel na Juhásze, jak poskakoval a mával rukama. Něco jsem zabručel, pak jsme chvíli mlčeli, když jsme vyjížděli venkovníma vratama ven, to je vždycky takovej zvláštní moment, i když to člověk dělá denně, není to jako na Měsíci, ani jako na Marsu, na Plutu je totiž pořád noc, a jak vzdálený Slunce studeně svítí jako bodovej reflektor, metanovej led se nažloutle leskne diamantovým třpytem, že čekáte, kdy se na něm objeví krasobruslařka nebo hokejovej manšaft; a nad tím vším visí mezi hvězdama na černý obloze plesnivej skrojek obrovitýho Chárona jako přibitej. A když si k tomu představíte, že se nerozptylujete žádným volantem, řazením, brzdou a čučením po případnejch hrbolech nebo zamrzlejch dírách, protože od začátku jedete na automatiku, že se prostě vezete jako turista ve vyhlídkovým busu a nemáte na práci nic jinýho, než koukat na slavnostně osvětlený kluziště a na tu z jedný strany ožižlanou skořicovou kouli s nazelenalejma flekama, tak se nedivte, že na vás padne chándra.
To je největší problém všech planet kromě tý naší, řekl jsem. Že si na ně člověk v životě nezvykne.
Jo, tak to je, kejvnul. Něco podobnýho jsem taky řek Davovi, když jsme byli někde na desátým kilometru. A Dave povídá, že už to vydržíme, zbejvá pár tejdnů a odfrčíme domů. Potom jsme přece jenom sehráli tři čtyři partičky šachu, fading nebyl, všecko vypadalo růžově, už jsme se viděli, jak uháníme zpátky, přelejeme metan do tanků, vyměníme baterky, otočíme to ještě jednou a zapadnem do klubu, kde si dáme tuplovanej oběd, na kterej jsme jako piloti cisteren měli nárok, zapijem to čerstvým kafem a natáhnem se, jenom tak na chvíli, se zutejma botama, a pak strávíme příjemnou hodinku ve sprchách a v masážním automatu...
Dojeli jsme ke studni, Dave jako Jednička dvě stě metrů přede mnou, moje souprava zacouvala na předepsaný místečko, Dave už stál pod ústím vyhřejvanýho tlakovýho potrubí, otevřel jsem si termosku a koukal, jak ohnutej čumák pomalu klesá a přisává se na poklop cisterny, ze který se zved obláček, jak automatika zapnula vyhřejvání, hned nato obláček spad na zem jako jinovatka, nalil jsem si kafe a jako vždycky se mi zdálo, že slyším dusání pump a bublání metanu v cisterně, toho se člověk nezbaví ani po tak dlouhý době, pořád máte pozemský asociace, slyšíte vítr a chrastění ledu pod kolama, ačkoliv nic takovýho slyšet nemůžete. Ty, Dave, povídám, taky se ti vždycky zdá, že slyšíš, jak to bublá? A Dave na to: Ale jo, to víš, že mi taky straší ve věži, komu by tady nestrašilo -
V tý chvíli to zaprskalo a zašumělo a neslyšel jsem nic.
Haló, Jedničko, povídám, tady Dvojka, slyšíš mě?
Dave neodpověděl; bylo mi jasný, že přišel ten zatracenej fading a zrovna v tý nejnevhodnější chvíli. Copak automatika čerpadla, na tu to vliv nemělo, v pravý chvíli vypne a odpojí pumpu od cisterny. Ale z fleku musel Dave vyjet ručně - a já zase musel ručně zajet pod ten obrovskej zobák. Nic k závidění, kamaráde. Dopil jsem kafe, zavřel termosku, přepnul na ruční a kousek popojel, abych viděl na Dava a on na mě, protože jsme se teď museli domlouvat rukama; viděl jsem ho za vypouklým sklem, jak na mě dělá grimasy, jako to jsme to dopracovali, já si nejspíš něco udělám, kdybych to bejval věděl, tak bych sem bejval nechodil a podobně. To se ví, než se čumák pumpy odlepil od cisterny, ještě párkrát jsem zkusil, jestli už náhodou rádio zase nefunguje, viděl jsem, že to zkouší i Dave, ale nakonec nám nezbylo, než krčit ramenama a šklebit se.
Potom se pumpa zvedla a pomalu se skládala do pohotovostní polohy; Dave na mě kejvnul, že popojede, viděl jsem, jak dává ruce na páky - a vtom se to stalo. Vůbec jsem nechápal, co dělá, místo aby vyjel z rampy směrem k výjezdu ze stanice, začal couvat, a protože nikdy nepopojížděl pomalu, ostatně já taky ne, rozjela se jeho souprava dozadu nejmíň šedesátkou; viděl jsem, jak to s ním hodilo dopředu proti sklu. Muselo ho to nejspíš děsně překvapit, protože vůbec nezareagoval, když zadek cisterny, vzdálenej od kabiny tahače víc než osmadvacet metrů, vrazil v plný rychlosti do mřížovanýho stožáru osvětlení. V tom počasí, co je na Plutu, jsou všechny materiály křehký, i když jsou to speciální slitiny; stožár prasknul, zlomil se a celou dýlkou křachnul na Davovu cisternu, ze který se zvednul mráček jinovatky, světlo na konci stožáru prsklo a zhaslo a souprava zůstala stát. Dave, povídám, protože jsem úplně zapomněl na fading, prokristapána, co tě to napadlo, jsi v pořádku?
Teprve pak jsem si uvědomil, že mi neodpoví, a pokud něco řekne, tak to stejně neuslyším. Chvilku jsem čekal, že se jeho tahač pohne, světla měl pořád zapnutý, v kabině se taky svítilo, dokonce jsem viděl, jak sedí a drží páky, napadlo mě, že z toho zůstal tvrdej, kdo by se taky divil, chcete popojet dopředu - a to taky Dave jistě chtěl, vždyť mi předtím kejvnul, že sjíždí z rampy - a místo toho tam najednou máte zpátečku; a než stačíte zareagovat, napálíte to zádí do stožáru, kterej vám ještě k tomu řádně práskne do střechy, to by zůstal tvrdej leckdo, a po tak dlouhým pobytu na Plutu možná každej. Jenže ne tak dlouho.
Vůbec mi nedošlo, co se stalo, taky bych rád viděl chlápka, kterýmu by bylo hned jasný, jak se věci maj. Protože se Dave nehejbal, zapnul jsem motor a co nejpomalejc jsem k němu popojel, byl jsem náramně opatrnej, protože mě napadaly samý šílený vysvětlení, jako třeba že kromě fadingu začaly na Plutu fungovat nějaký jiný tajemný síly, který maj na svědomí třeba obrácenou funkci elektromotorů. Když jsem zaparkoval vedle Jedničky, málem jsem se zbláznil dočista. Protože Dave seděl v kabině, zamrzlej v hroudě metanu - jako moucha v jantaru...
Nechcete ještě kafe, zeptal jsem se, protože se Eddie Spencer odmlčel. Nebo něco jinýho?
Mávnul rukou. Ale ne, povídá, to je dobrý, přece jenom už je to nějakej pátek... Abych vám vysvětlil, co se vlastně stalo: Jak na Dava spadnul ten stožár, kterej se zlomil a notabene byl plnej všelijakejch špičatejch výčnělků, prorazil cisternu v místě stykovacího uzlu. Nebyla to nijak velká díra, sotva jako dlaň, akorát na kus nosníku, kterej projel skrz až do kabiny; dovedete si to představit? V cisterně byl metan pořád kapalnej. V kabině bylo dvacet nad nulou a metan vyprsknul dovnitř, kde hned nato přešel do plynnýho stavu. Tím se zvednul tlak v kabině, která měla ve střeše malou prasklinu od dalšího kusu toho zatracenýho stožáru, střecha se vyboulila a otevřela jako zkažená konzerva, vzduch vyfouk ven a metan vevnitř okamžitě zmrznul. A Dave v tom zůstal, nejspíš si ani nestačil uvědomit, co se stalo...
To je vlastně jediný, čím je kosmickej prostor k člověku milosrdnej, řekl jsem. Když vás oddělá, ani o tom nevíte. Horší to bejvá pro ty, co vás přežijou.
Jenže z toho ten tik na obočí nemám, pokračoval Eddie. To víte, bylo mi všelijak, když mi došlo, co se stalo, a že je Dave neodvolatelně mrtvej. Už jsem vám říkal, že jsme byli skoro bráchové, jeden bez druhýho ani ránu; přitom jsme prošli i takovým peklem, jako byla stavba observatoře na Io, a zdravíčko nám pořád sloužilo. A pak najednou takováhle pitomá náhoda... Jenže to nebyla náhoda, kamaráde. Zavinil to ten blb Juhász, proto na nás tak zuřivě mával, když jsme vyjeli. Víte, co udělal? Když ho Dave sjel za tu kazetu, co zapomněl v kabině, napadlo ho, že si drobátko zašpásuje; a tak přehodil kontakty na nový baterce, aby Dave při ruční zkoušce motoru popojel dozadu místo dopředu... Nejspíš se těšil, jak se mu s Brebtou Forrestem vysmějou, že si splet páky, takovej odpovědnej pilot, kterej žere práci. Na základně by se nic nestalo, místa je tam dost; jenže Dave ruční řízení neprověřil, asi na to zapomněl, jak byl naštvanej, taky pospíchal, abysme byli co nejdřív na cestě. V tý chvíli už Juhásze chuť do legrace přešla, tak pitomej nebyl, aby si neuvědomil, že by to někde na trase žádná legrace bejt nemusela, kdyby se příkladně Dave zadkem dostal do nějaký trhliny; a tak nám to chtěl říct, jenže my se na něj vykašlali a vyjeli. Samozřejmě, moh nám to vzkázat z dispečinku, jenže to by musel říct, jakou hovadinu udělal, a měl by z toho řádnej malér a krácený prémie, pokud by ho rovnou nevyrazili. Tak to nechal plavat a říkal si, že se vlastně nic stát nemusí, když nepřijde fading, vůbec se to nepozná, a pokud by přišel, tak si prostě kontakty přehodíme; jenže tohle všechno jsem se dověděl až na základně, když jsem si to dal dohromady... Už jsem povídal, že jsem ho pak za to málem přizabil.
Ale abych se vrátil k tý chvíli, kdy jsem ještě nevěděl nic, jenom že už Dave není, že pro něj nemůžu udělat ani to nejmenší, dokonce ani kdyby bejval neměl otevřenou přilbu, nepřežil by to, protože jsem ho z tý hroudy metanovýho ledu nemoh nijak vysvobodit, musel bych nejdřív otevřít kabinu, jenže na to bych musel mít nejmíň plazmovou řezačku; a i kdybych vzal jeho soupravu do vleku, došel by mu kyslík mnohem dřív, než bych dojel na základnu, protože bych se musel plazit čtyřicítkou, jestli ne pomalejc - něco takovýho na Plutu ještě nikdo nevyzkoušel. Takový myšlenky mi běhaly hlavou, ačkoliv jsem viděl, že Dave přilbu zavřenou nemá... Dokonce jsem udělal to, co bylo v čerpačce přísně zakázaný - dehermetizoval jsem kabinu a vylez ven, abych se podíval zblízka, nechtěl jsem se tam se svou soupravou motat sem a tam, abych nakonec taky do něčeho nevrazil; ale k ničemu to nebylo, jenom mi došlo, jak se asi celá věc stala, když jsem si prohlíd stykovací uzel a vylez na střechu, odkud vyhřezla zmrzlá bublina metanu. Vrávoral jsem tam kolem hezkou chvíli, než jsem si uvědomil, že si vydejchávám kyslík a že budu muset celou cestu zpátky vydržet s autonomním systémem skafandru, protože na další náplň kabiny kyslík nestačí. Takže jsem nakonec naposled kejvnul na Dava, zalez do kabiny a našlápnul motor...
Byla to mizerná cesta, kamaráde. Vymet jsem kdejakej výmol a vrazil do každý druhý hroudy ledu, protože jsem před sebou pořád viděl Davův obličej, obklopenej obláčkem bublinek zmrzlý krve; a protože jsem ještě nevěděl, že v tom má prsty Juhász, v jednom kuse jsem přemílal v hlavě, jak se mohlo stát, že takovej zkušenej pilot jako Dave moh místo dopředu jet dozadu, když je podobnej omyl v elektrickým tahači naprosto vyloučenej. K tomu všemu jsem musel přiškrtit přívod kyslíku, nevím proč se mi zdálo, že by mi moh dojít, ani kafe jsem si nemoh loknout, protože termoska nebyla na podobný věci zařízená, byl jsem unavenej a pálily mě oči, jak jsem je třeštil do světla reflektorů; při ručním řízení se může při větší únavě stát, že sjedete z trasy, stožáry jsou od sebe po pěti kilometrech, taky už se to stalo a dalo to hledání, než jsme tu ztracenou cisternu našli, Frankie Winston už málem dodejchával.
Jak se to mohlo stát, proto jste přece jezdili v párech, řekl jsem.
Jo, kejvnul Eddie, to jsme jezdili. Jenže Winston tenkrát jel jako Dvojka a Brebta Forrest, kterej mu dělal Jedničku, neměl zapnutou zadní obrazovku - říkal jsem vám přece, že jsme je zapínali neradi. A protože v důsledku fadingu nešlo rádio, nemohli se domluvit, takže Brebta nejdřív Winstonovi ujel moc daleko, načež Frankie sjel z trasy... Přišlo se na to až na základně a nebejt toho, že za čas fading přestal, snad by ho bejvali našli udušenýho. Taky jsem si na to vzpomněl, jak jsem vejral po těch stožárech, a napadlo mě, že bych moh směr kontrolovat i podle těch, co jsem minul. Takže jsem zapojil zadní obrazovku - a hned nato jsem zahlíd, jak vzadu na obzoru bliká nějaký světýlko. V první chvíli jsem si řek, že mám unavený oči; navíc jsem dobře věděl, že stress, do kterýho mě přived ten nešťastnej Dave, přemůžu vůlí jen částečně. Kdybych bejval nemusel sedět v zavřeným skafu, moh bych si vzít prášek, vždycky jsem s sebou vozil psychoton a další potřebný dryáky byly v lékárničce; jenže to bych musel mít v kabině vzduch na dejchání, což jsem neměl.
Takže mi zbejvalo jediný - na chvíli zastavit a zavřít oči. To je takovej můj soukromej způsob, jak si ověřit momentální psychickej stav, pokud není jiná možnost. Když si dokážu poručit, jak dlouho je budu mít zavřený, je to se mnou prostě ještě jakž takž v pořádku - aspoň do tý míry, že mi nestraší ve věži. Já si řek, že to vydržím, než napočítám tři sta, ale nevydržel jsem to. Ne proto, že bych byl dočista na hromadě, ale kvůli vibracím. Na takový planetě, jako je Pluto, se naučíte rozeznávat i sebemenší chvění, protože ty obrovský masy ledu i přes ten hroznej mráz pracujou, jednotlivý kry na sebe všelijak tlačej, sem tam se otevře trhlina... A když po tomhle musíte jezdit, i když po trase stokrát prověřený - no, zkrátka jsem otevřel oči a popad řízení; přitom jsem taky mrknul na zapnutou zadní obrazovku, a hned jsem viděl, co ty vibrace způsobilo - slabejch dvě stě metrů za mnou si to štrádovala Davova souprava.
Nepovídejte, řekl jsem. Halucinace?
Jo, to jsem si nejdřív pomyslel taky, na to Eddie. Ale pak jsem si hned uvědomil, že ty vibrace žádný halucinace bejt nemůžou, leda že by náhodou začaly zrovna v tu samou chvíli, co to na mě přišlo; jenže to by byla asi taková náhoda, jako když v noci a poslepu trefíte z postele třikrát za sebou stovku na terči ve střelnici, o který víte akorát to, že má v nejbližších pěti letech přifrčet do vašeho okresu.
Chtěl jsem říct, že je to náramně trefný přirovnání, ale neřek jsem nic. Představoval jsem si ty pustý ledový pláně zmrzlýho metanu a osamělýho člověka v kabině tahače, k smrti vyděšenýho ve svým těžkým skafandru s úsporným kyslíkovým režimem, ve kterým se ani nemůže štípnout, aby se přesvědčil, jestli to všecko není jenom divokej sen.
Abych to zkrátil, řekl. Nastartoval jsem tahač a koukal z něj vyždímat, co se dalo. Jenomže motory tahačů daj s vlekem maximální rychlost sedmdesát kilometrů, vyšší by taky nebyla při tý mizerný viditelnosti bezpečná. Automatika si vybírá sama ideální trasu, rozumíte? V automatickým režimu, kdy vlastně cisterna se svým výkonnějším motorem tlačí tahač před sebou, peláší souprava sto dvacet jako nic, ale při ručním řízení z ní prostě víc jak těch sedmdesát nevymáčknete. A to za mnou mě dohonilo za pět minut, protože mrtvej pilot jede na kdovíjakej záhrobní pohon a taky nic neriskuje, zvlášť když je obalenej kostkou ledu. Předjíždělo mě to předpisově po levý straně, viděl jsem Dava s tím obláčkem zmrzlý krve kolem obličeje, ruce na pákách - a v tý chvíli mě napadlo, že je vlastně Pluto bůh podsvětí a Cháron převozník přes řeku Léthé nebo Styx nebo jak se ten veletok jmenoval; co bych vám povídal, byl jsem podělanej až za ušima a brebtal jsem do rádia - Dave, pro všecko na světě, Dave, nech mě žít, čestný slovo, že za nic nemůžu, Dave, slibuju ti, že na tebe nikdy nezapomenu, postavím ti na základně třímetrovej pomník a všecko tam napíšu, aby každej věděl, jakej jsi byl kámoš, Dave - a tak podobně. Byl jsem prostě úplně vyřízenej, jenom jsem mačkal z tahače těch sedmdesát a třeštil oči na přízračný vozidlo ze záhrobí, o kterým jsem byl skálopevně přesvědčenej, že se do mě chce nabourat, aby na tom druhým břehu řeky Zapomnění nebyl Dave sám; já se za to nestydím, kamaráde - a všichni doktoři, co mi potom cpali do hlavy, že člověk jednadvacátýho století musí podobný věci hravě zvládnout a podobný kecy, ať se jdou vycpat. Rád bych je viděl na mým místě, v tý chvíli jsem si prostě byl jistej, že to nažloutlý kluziště, obludnej pošmournej Cháron a nehybnej Dave v kabině je to poslední, co v životě vidím, a hrozně se mi nechtělo umřít, i kdyby to mělo Davovi udělat kdovíjakou radost...
Najednou se zasmál. Člověk nemá věřit všemu, co vidí, řekl. A pokud vidí něco, co nemá racionální základ, musí hledat jiný logický vysvětlení. Tak nám to aspoň říkali v kursu pro space-workmany. Astronauti prej se tohle učej celý dva semestry.
To máte pravdu, přikývl jsem. Takže jste začal s logickým hodnocením jednotlivejch komponentů atypický situace?
Kdepak, kamaráde, na to Eddie. Já prostě omdlel jako ženská. Probral jsem se z toho až na ošetřovně, když mi dávali kyslík a pitomý otázky najednou. Moc jsem jim toho v tý chvíli neřek, jenom jsem se vyptával na Dava.
Neříkejte, že se vám to všecko zdálo, povídám.
Zašklebil se. Samozřejmě, že ne, řekl. Davův tahač dojel v pořádku na základnu jako Jednička a já v předepsaným odstupu za ním. Ten svinskej fading totiž přestal brzy po tom, co jsem vyjel; jenomže já byl z toho všeho tak zjančenej, že mě vůbec nenapadlo zkusit přepnout na automatiku. Když jsme jeli v páru, poznali jsme konec fadingu podle fónie na rádiu, ale když holt člověk jede sám, nepozná nic, leda že by si svítil hledáčkem na antény, jestli se po něm točej. Jenže ty jsou od sebe dost daleko, a když řídíte ručně, máte jiný starosti, než čučet do vejšky po anténách. Taky jsem nemoh vědět, že se Dave, když s ním ta zpátečka hodila proti sklu, opřel dlaněma o pult a neúmyslně přepnul zpátky na automatiku, která ovšem v tý chvíli nefungovala pro ten fading. No - a když fading přestal, Davův tahač se rozjel bez omezení rychlosti za mnou, a protože měl zakódovaný, že jede jako Jednička, pospíchal na svoje místo. Jenže já, místo abych počkal a zařadil se, jsem jako blbec závodil se záhrobním pilotem. Taky mi dodal ten přiškrcenej kyslík, to se ví, a měl jsem vlastně náramnou kliku, že na dispečinku seděl zrovna Mike Flannagan, kterej byl zvědavej jak stará černoška a poslouchal, i když nemusel. Když jsem začal vykřikovat ty svý zaklínadla, došlo mu, že se mnou něco není v pořádku a že jedu na ruční, ačkoli není proč, když mě slyší. Prej na mě řval - přepni na automatiku, ty idiote - jenže to už jsem byl v limbu. Tak mi přepnul z dispečinku sám - a proto jsem taky dojel jako Dvojka, sice napůl udušenej, ale živej. No, kolikpak máme hodin? To mi zase doktor vynadá! Uvidíme se ráno u snídaně, co?
Poslyšte, Eddie, zeptal jsem se, a co ten pomník?
Pomník, odpověděl, jakejpak pomník. Postavili tu kostku metanovýho ledu do jednoho malýho kráteru a dali k ní nápis. Ale nikdo tam prej nechodí. Kdo by se tomu divil, kamaráde.
Pokejvnul, sebral čepici, špitální kartu a šel. Chvíli na to mi přišel bleskovej videogram, že mě čekaj na kosmodromu v Gaudalajaře s nějakým melouchem, kterej náramně pospíchá. Sbalil jsem se a za hodinu už jsem koukal z okýnka speciálu na černej Atlantik.
S Eddiem Spencerem jsem se sešel až za rok v jeho motelu u floridský dálnice, ale to už je o něčem jiným.
(1990)