Také já v sobě nosím nejstarší vzpomínku, i když - i když v mém případě se kryje s okamžikem, kdy jsem se zrodil jako člověk.
Ne, nejsem robot, ani android, i když jsem přišel na svět kdesi daleko, mezi hvězdami, ale přesto jako normální lidské dítě. Přesněji řečeno jako K-dítě. Někteří lidé si to písmeno vykládají jako zkratku pro kosmos, jiní zase jako počáteční písmeno slova karanténa. Prakticky je to jedno, každý tam narozený musí také tam projít karanténou.
Já v ní strávil první čtyři roky života, ve smečce stejně postižených dětí, obklopen láskyplnou péčí matkorobotů. Sesbírali nás tam všechny - tajně dozrálé plody nepovolených kosmických lásek, sirotky, které, jako by jí ty drobné chuchvalečky lidství nestály za ránu, ušetřila příroda při družicových epidemiích -, a ostatní děti, jejichž genetické dědictví bylo nejisté z jiných příčin. Víc se pro nás učinit nedalo, neboť i když něžný, slabý a bezbranný, mohl se kdokoli z nás proměnit ve zbraň tisíckrát hroznější než neutronová bomba.
Snad mi byly opravdu ty čtyři roky, když jsem se i s tuctem ostatních malých šťastlivců dočkal svobody. Posadili nás do Hromoklínu, abychom se, byť opožděně oproti obyčejným dětem, naučili konečně chodit po Zemi. Na každého z nás někdo čekal, buď pěstouni, anebo, v několika vzácných případech, skuteční rodiče. Onoho dne se nedočkali, mnozí ani v pozdějších dnech a týdnech. Možná si už vzpomínáte na tu havárii před třiceti lety. Ano, to byl Hromoklín.
Zatím vše, co jsem vyprávěl, byla jenom zpětná konstrukce, nic, co bych si osobně pamatoval. Má vzpomínka začíná až teď - křikem a pláčem, dunivými ranami jakoby hluše ztlumenými, kouřem a rudými plameny, křečovitým kašlem, pocity dávení a dušení.
Poté následuje další obraz. Padám čtyřhrannou, propastně hlubokou šachtou, jejíž stěny jsou pokryty jinovatkou, okolo všude příšerně vyjí sirény, vzduch je ledový a při okraji šachty prudce víří v mlhavě bělavých chuchvalcích, takže poplachová světla se v nich krvavě rozpíjejí, jenom osou šachty je vidět její dno - v ústrety se nám řítící černý obdélník, posetý drahokamy hvězd, pomalu se svírající do úzké škvíry. Před námi padají šachtou jiné postavy, křečovitě máchající nohama a rukama jako tahací panák na špejli. Pořád je vidím, ty černé ukřižované siluety, jak zanikají na sametovém pozadí nedovřené šachty.
Pro mne se zavřela včas, i pro ostatní děti z karantény, protože další, co si pamatuji, je přechodová komora, ve které plaveme jako ryby v akváriu. Samé děti, žádný dospělý, žádný robot. Komora je malá, krychlovitá, protilehlé stěny půlené vystupujícími hranami mezi křídly vrat a pokryté změtí tlustých závor a masívních volantů ručního ovládání. Vše utopeno ve fialovém šerosvitu, v němž krouží tucet ubrečených dětí volajících po svých matkorobotech.
Brali jsme jako samozřejmost, že jeden z nich zareagoval na naše úpěnlivé volání a náhle byl mezi námi, jako by se odlepil od jedné boční stěny. Teprve jako dospělý, když jsem si prostudoval osobní přechodové komory lodí typu "or-or" (1), jsem pochopil, kudy přišel. Vstoupil bočním válcovým turniketem, nouzovým vstupem, kterým musí být podle předpisu vybavena každá komora. Plul mezi námi jako obrovský stříbrný karas odrážející svým krunýřem tmavě rudé pablesky nouzových světel. Jeho hlava, velká koule, se leskla jako černý opál, když se k nám přibližoval a jemně nás lapal do své náruče.
"Nebojte se, děti, nic se vám nestane," konejšil nás přitom ten přátelský obr, měl důvěryhodný hlas, a my přestali naříkat, byli jsme zvyklí na podobné stříbřité postavy s kulatými hlavami bez obličejů.
Stáhl nás k madlům podél stěn a postupně nás k nim poutal lanem, které měl ovinuto kolem pasu. Přitom mluvil, ale ne k nám, dohadoval se s někým, koho měl v hlavě.
"Je tady vzduchová kapsa," hlásil tomu v hlavě, a po drmolivě nesrozumitelné odpovědi pokračoval, "ne, filtry nefungují..., ne, nemám odvahu..., ne, to nevydržíme, na to je objem komory příliš malý, výpočet jsem už provedl." A po chvilce dodal: "...ano, děti, samé malé děti... Teď už tomu rozumím..., takže K-děti..., konec. A mnoho štěstí i tobě," řekl tiše závěrem.
Potom bylo dlouho ticho, neznámý matkorobot mlčel, občas se stěna za našimi zády krátce zachvěla, k nám dolehly tlumené zvuky explozí, následované skřípěním a otřesy. V komoře se citelně oteplilo a některé děti začaly zase pofňukávat.
"Děti, dobře mě poslouchejte," spustil náhle stříbrný obr, natočil k nám hlavu, nohy mu vypluly někam do temnot. "Já se s vámi musím rozloučit, i když zůstanu tady. Nic se vám nestane, pokud se budete řídit tím, co vám teď řeknu. Neodvazujte se a snažte se co nejméně pohybovat. Musíte pomalu dýchat a nepolekejte se, když zhasnou světla. Snažte se usnout, a když se probudíte, tak znovu usnout, a já vám slibuji, že až se probudíte podruhé, uvidíte živé lidi. Nesmíte ale křičet, ani plakat, i když budete mít hlad a žízeň. Slibte mi, že nebudete plakat?" naléhal na nás a hladil nás tlustýma bílýma rukama, a my mu to jeden po druhém slíbili.
"Řekni nám pohádku na dobrou noc," loudila jedna holčička.
"Prosím, prosím," štěbetavě jsme se přidali i my ostatní, leč on zůstal neoblomný.
"To nejde, děti. Už nesmím říct ani slovo. Musím se - musím se vypnout, víte, děti..." A pak se odrazil ke stropu, anebo k podlaze, to zkrátka nevím. Jenom si pamatuji, že jsem byl na kraji, a jak se odrazil, vytáhl mě doprostřed komory, protože se sám zapomněl odvázat. Trčel jsem tam, v úplné tmě, neboť nouzová světla mezitím zhasla, a třásl se strachem. Když mne do tváře zasáhl proud vzduchu, zatočila se mi hlava a já byl najednou jako omámen...
Více si nepamatuji, jenom po dlouhé době bílé světlo, chladivé dotyky a houpavý pohyb.
Zachránili nás, ale nikdy nám nikdo nic neřekl, a přiznám se, že mi trvalo ostudně dlouho, než jsem pochopil, jaký to byl vlastně robot, když s sebou musel mít kyslík...
Tak to je má nejstarší vzpomínka, která ze mne udělala člověka, základ celého mého dalšího bytí, bez kterého bych i přes nejlepší výchovu zůstal jen lidskou atrapou.
(1988)