Když člověk čte Evangelium, musí mu být úplně jasný,
že křesťani měli podle Ježíše být děti květin,
hipísáci, láskyplný bezstarostný somráci.
Mělo se říkat "seš vodrbanej jak papež".
Dnešní křesťani jsou nějak úplně vedle.
Hodka mlčky sklidila ze stolu zbytek hrachu. Neměla hlad.
"Hordy z východu tu budou nejpozději s druhým úplňkem," řekl Bořislav. "Ale neboj se. Jsme silní a Perun, Veles i Svantovít nás budou chránit."
Hodka kojila nejmenší pacholátko, zatím nepojmenované. Samozřejmě, říkala si, východní hordy byly slavně odraženy už dvakrát a všechna znamení a věštby ukazují, že i potřetí bude boj vítězný. Hodka věřila v sílu bojovníků, moc svých bohů i v bohatství svého města. Přemýšlela však o křesťanech. Při minulém útoku pomřeli do jednoho. Nebojují, nebrání se, dokonce ani neutíkají, aby se skryli. Nehledí na kopí, meče a hořící louče, které se nad nimi ježí, neslyší válečný zpěv a hukot kopyt. Modlí se ke svému bohu, popíjejí své odvary z omamných bylin, čichají ke květinám, usmívají se a zpívají. Umírají s úsměvem.
Není to dávno, co byli všichni křesťané pobiti. Jenže pak se tu objevil nový potulný biskup a už zase mnoho urostlých mladíků a spanilých dívek uteklo za hradby; odříkají svým krásným zdravým tělům jídlo, boj i milování, omamují se bylinami, usmívají se, modlí se a těší se na vlastní smrt.
Jenže tentokrát je mezi nimi i Lada. Nejstarší dcera, kterou měla Hodka nejraději, kterou počala na jednom ze svých prvních plesání pod májovým nebem, kterou povila dřív, než si ji Bořislav vzal za ženu. Lada jí připomínala vlastní veselé mládí. Měla smetanovou pleť a černé obočí. Všem se líbila.
Co jí jen mohl ten divný cizí bůh slíbit? Čím ji mohl očarovat? Hodka byla přesvědčená, že Lada by se jistě brzy vzpamatovala z tohoto podivného omámení, jen kdyby se teď uchránila před smrtí. Neboť zítra nepůjde o pouhé rozehnání křesťanů, ale o jejich záhubu. Protože ta podivná zvěř neutíká, nechrání se, ale nechává se bez odporu pobíjet. A navíc šíří kolem sebe nákazu, která je horší a smrtelnější než cholera nebo černý mor.
Nakojila nemluvně, rozfoukala oheň a přiložila na něj nová polena. Zahalila se do vlčí kožešiny, která prý dělá člověka neviditelným, a vyklouzla ze stavení. Očekávala, že stráže u hradeb jistě bdí, a když zjistila, že u zadní malé branky nikdo nehlídá, pocítila nespokojenost. Prošla bez zvláštní opatrnosti brankou a plížila se ve stínu kolem hradeb. Tiskla se k jejich hrubým, neloupaným kůlům a postupovala co nejtišeji. Když za hradbami zaštěkal pes, stiskla v ruce svůj mocný talisman, zhotovený z vlasů divoženky a netopýří krve.
Slunce začalo pomalu vystupovat nad obzor. Hodka myslela, že křesťané budou v tuto dobu spát, ale viděla, že kolem několika slabě planoucích ohnišť se míhají stíny postav, zatímco další lidé polehávají kolem a popíjejí kouřící nápoj, jehož nahořklá bylinná vůně naplňovala vzduch. Uvědomila si, že křesťané zřejmě nerozlišují dobu spánku a bdění, že celé dny podřimují, popěvují a z té mátohy se asi pořádně neproberou nikdy.
Postřehla, že v samém středu tábora ční skalisko, kolem kterého sedí nebo leží mladíci a děvy, všichni tváří obráceni k mladému muži klečícímu na horní plošině té nevelké skály. Muž rozpažoval ruce k nebi, ale Hodka si povšimla, že nedbá při své modlitbě na to, odkud se vynořuje zářivý sluneční kotouč. Mluvil tichým, jednotvárným hlasem a všichni se mlčky vpíjeli do jeho slov.
"Ježíš setrval na zemi čtyřicet čtyři let, a po jeho smrti šířili učení zejména Štěpán, který se stal jeho zástupcem na Zemi, dále Filip a Lukáš, kteří vytrpěli mnohá protivenství v Samaří a Antiochii..."
Pokynul a zástup zaníceně opakoval: "Vytrpěli mnohá protivenství v Samaří a Antiochii."
Hodka se rozhlédla. Bylo tu mnoho dívek, útlých a ještě dětských jako Lada, ale dceru s určitostí nemohla rozpoznat.
Kdosi ji spatřil a zvolal: "Hej, biskupe Šimone, tu je nějaká žena z města, snad chce také nalézt útěchu v naší víře. Přijměme ji mezi sebe, bratři a sestry!"
Biskup Šimon sestoupil ze skály a pohlížel na Hodku laskavýma, vítajícíma očima. Ostatní vstali ze země a vztahovali k ní ruce, aby jí stiskli paži, pohladili rameno nebo se jen přátelsky dotkli jejího oděvu.
"Usedni mezi nás, dcero," zpěvavě pronesl biskup Šimon, "popíjej s námi odvarů našich bylin, a nepocítíš hlad, ani jinou touhu. Blahoslavení tiší, neboť oni dědictví obdrží na zemi. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, neboť oni synové Boží slouti budou."
Hodka zrozpačitěla, trochu se styděla, že přichází s docela jiným úmyslem. Biskup Šimon k ní přistoupil a pohyboval před ní rukou dolů a do strany. Pochopila, že je to znamení kříže, a ucouvla v hrůze před jejich divnou magií. Napřáhla proti biskupovi ruku s talismanem.
Biskup se usmál a řekl pokojně: "Pojďtež ke mně všickni, kteřížkoli pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušěm svým. Jho mé zajisté jestiť rozkošné a břímě mé lehké."
Hodka sice všemu nerozuměla, ale zneklidnilo ji, že na okamžik sama zatoužila zapomenout na všechny denní starosti, na vstávání před úsvitem a dřinu na poli, na hádání se sousedy a bolavý hřbet, a že jí připadalo nevýslovně sladké oddat se tomu pocitu splynutí a odevzdání, který tady všechny spojoval. Pocitu radosti, která nebyla tělesná a živelná, ale zanícená a tichá.
Vzchopila se a řekla pevně: "Přicházím s dvojím poselstvím. Za prvé, varuji vás, neboť se blíží nájezd východních hord, který vás zahubí, zůstanete-li na tomto místě. Ale ještě dříve, totiž dnešního dne, vyjedou naši muži z hradeb, srovnají tento váš tábor se zemí a všechny vás pobijí. A za druhé chci zpátky svoji dceru jménem Lada, která k vám odešla před dvěma úplňky, a já nechci, aby zahynula. Vydejte mi Ladu!"
Mládež se začala dohadovat a šeptat si. K Hodce pokročilo několik dívek. Rozeznala známé tváře ze sousedství. A v tom okamžiku uviděla i Ladu. Dívka byla hrozně vyhublá, její tváře byly propadlé, ale v očích měla stejně laskavé světlo jako onen kazatel.
"Tato dívka přijala jméno Alžběta," řekl biskup Šimon.
Takové jméno! Hodka měla chuť si odplivnout, ale ovládla se. Vztáhla k Ladě, k jejímu srdci, ruku s talismanem, a šeptala: "Zlé omámení, zlé kouzlo, vyjdi z jejího srdce, navrať tuto dívku životu, neboť jinak zemře! Mocný Perune a Svantovíte, mocná Mokoš, málo jsem vám snad obětovala?
Lada řekla tichým, zvláštním hlasem, čistším a průzračnějším než kdy předtím: "Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, neníť mne hoden; a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, není mne hoden."
"Ne!" vykřikla Hodka. "Podívej se, jak vypadáš! Zemřeš! A jak jsi špinavá!"
"Zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání, tyť jsou věci poškvrňující člověka," řekla Lada. "Ale neumytýma rukama jísti, toť nepoškvrňuje člověka."
Lada se chvěla po celém těle a tváře jí zrůžověly. Křesťané utvořili kolem obou žen kruh a tiše poslouchali, co matka a dcera říkají. Hodka si uvědomila, že zpráva o blížící se smrti na ně vůbec nezapůsobila, a také pocítila, že Ladu nijak neovlivňují, že záleží jen na dívce, jak se rozhodne. Nikdo jí nebude bránit vrátit se do města. Hodka ještě doufala, že by se snad její dcera mohla vzpamatovat, kdyby si připomněla všechno krásné, co dřív prožívala.
"Copak nám naši bohové snad dávají málo?" křičela dívce do tváře se zbytečným vzrušením. "Váš prorok chodil po zemi před nějakými dvanácti sty léty, a křesťané jsou dodnes jen tlupa otrhaných chudáků. Váš papež vypadá hůř než náš poslední žebrák! Všichni po vás plivou, dupou po vás, hynete jako mouchy, a jen s pomocí jakýchsi čar vaše pošetilost a hlupáctví zachvacuje vždy nové lidi! Škoda jich!"
Její slova zanikla v laskavém tichu. Znovu se ozval stříbrný hlásek její dcery: "Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží. Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou. Nemůžete Bohu sloužiti i mamoně. Nepečujte o život svůj, co byste jedli a pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Hleďte na ptactvo nebeské, žeť nesejí ani žnou, ani shromažďují do stodol, ale Otec váš nebeský živí je."
Hodka viděla, že Lada má stejně důvěřivé dětské oči, jako když k ní kdysi vztahovala ručičky jako malé pacholátko. Oni jsou všichni malé děti, řekla si. Odmítají dřinu, pot, krev, bohatství, statky. Raději se zříkají všeho, dočista všeho, i toho, co my považujeme za radosti.
"Mohla by ses krásně oblékat," ječela plačtivým hlasem, ačkoli už věděla, že její přesvědčování nebude mít žádný účinek. "Podívej na ty potrhané hadry, do nichž jsi oděna! Mohla bys mít mládenců, kolik bys chtěla, a kolik by se ti zachtělo veselí, radosti, lásky..."
Ale Lada se dívala pořád stejně mírně, pokorně a klidně, dívala se, jak se velká brána městského opevnění otevřela a bojovníci se z ní vyřítili na rozdivočelých koních, dívala se, jak se přibližují, a ostatní křesťané s úsměvem poklekali na zem a spínali ruce, mumlajíce své odevzdané a zanícené modlitby.
Hodka si uvědomila, že křesťané skutečně neprosí takto o milost, ale že je to jejich zvláštní způsob modlitby, neboť oni svému bohu nic neobětují, tomu svému podivnému bohu, který nejspíš vůbec není, stačí-li mu pouhá slova.
Chytila Ladu za ruku a vší silou se ji snažila odtáhnout stranou. "Nikdo neušetří tvůj život!" vřískala. "Pryč, pryč od nakažených!"
Ale s Ladou, i když byla slabá a drobná, nedokázala pohnout. Dívka se svezla na kolena a cosi šeptala. Hodka si klekla k ní, aby to slyšela.
"Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, nebo jejich jest království nebeské," opakovala dívka pořád dokola."Blahoslavení, kteříž protivenství trpí..."
Hodka tedy vyskočila a hleděla na poslední chvíli spasit útěkem alespoň sebe, ale už bylo pozdě. Hradba koňských hrudí a zježených oštěpů ji srazila k zemi.
A nade všemi umírajícími se ještě několik okamžiků nesl hlas biskupa Šimona, zpěvavý a opojně sladký: "Radujte se a veselte, neboť odplata vaše hojná jest v nebesích... Lid, kterýž bydlil v temnostech, viděl světlo veliké, a sedícím v krajině a stínu smrti světlo vzešlo jim."
(1991)