Siromacha

Josef Koenigsmark

V mazlavém jílu na dně jámy ležel mladý důstojník, z rány na hlavě mu vytékala krev, křičel cosi nesrozumitelného, škubal sebou, tápal nesmyslně rukama po tratolišti, svíral mezi prsty bláto a oblázky.

Svalil se k němu do jámy. Nad nimi jako by se uzavřel poklop z úděsného řevu. Ještě malou chvíli k nim pronikalo bolestné ječení. Potom projely kolem za vítězného řinčení a hřmění tanky, jejichž útroby chrlily plameny. Ještě okamžik dopadaly granáty, kypřily močál, pobíjely stromy. Potom nastalo podivné, přiškrcené ticho.

Cítil se silný, slastně silný. Otřel si krev z úst, omyl si ruce v kaluži na dně jámy. Ránu na čele si převázal šátkem. Chvíli se rozhlížel, pak konečně našel přílbu. Zavěsil si ji za podbradník k opasku. Vydrápal se z jámy. Podíval se na nahé, rozsápané tělo, schoulené v krvavé louži na jílovitém dně. Potom se vydal směrem, kterým odjely útočící tanky.

Po skončení války odmítl poručík Sergej Machov nabídku setrvat v armádě, přestože mu kynula skvělá důstojnická kariéra. Byl tedy povýšen na kapitána a s poctami vyřazen, když nejprve absolvoval důvěrný pohovor s náčelníkem politického útvaru. Generál mu poklepal na rameno, musel si přitom stoupnout na špičky, sám byl malý a tlustý, kdežto kapitán Machov byl obr.

"Vykonáte jistě obrovský kus práce," řekl malý tlustý generál významně. "Naše pohraničí potřebuje lidi vašeho zrna."

"Já se vynasnažím," řekl kapitán Machov. Kladl přízvuk na sudé slabiky, nemohl si na češtinu zvyknout, ale většina volyňských Čechů, osidlujících české pohraničí, mluvila ještě hůře.

Pracovníci Okresní správní komise lázeňského města se mohli horlivostí přetrhnout, když se kapitán Svobodovy armády Sergej Machov přijel ucházet o nějakou národní správu. Probírali s ním seznamy, nabízeli mu rozličné výhodné možnosti, továrnu na porcelán, strojírnu, pilu. Sám předseda OSK, tajuplně se tvářící soudruh Müller, za jehož úzkým, bledým obličejem se zcela určitě skrývalo významné státní tajemství - aspoň vedoucí úředník, notorický alkoholik dr. Kocman o tom byl přesvědčen - si pozval kapitána Machova k pohovoru, častoval ho becherovkou a černou kávou, kterou jim do bohatě dekorovaných, historicky cenných slavkovských šálečků nalévala předsedova sekretářka, hotový to zázrak přírody co do vybavenosti ženskými půvaby, a pobízel ho, jen aby si vybral.

"Soudruzi vašeho ražení," mluvil zasvěceným hlasem, "vašich zkušeností a -" Zaváhal, a tajuplně se rozhlédnuv, pokračoval ztišeně: "A vašeho zapojení... mají nárok, nárok, podtrhuji..."

Ale kapitán Machov byl skromný. Netoužil po tom, stát se generálním ředitelem, stejně jako nedávno zavrhl možnost stát se generálem. Pokrčil mocnými rameny.

"Něnáda," řekl svým temným, chraptivým, někdy jako vrčení znějícím hlasem. "Já vím, na co stačím. A co mě zajímá..."

Vybral si národní správu velkoobchodu uhlím a palivem Rudolf Haslinger. Správní komise mu přidělila i celou vilu po německém velkoobchodníkovi, dala mu souhlas k záboru několika nákladních automobilů a z vlastního parku osobní vůz Wanderer. Neznámo odkud se vynořila i tlustá, bezvýrazná blondýna s tupým nosem, bleděmodrýma očima a měchatými ňadry, a usadila se ve vile. Za pár měsíců porodila chlapečka. Prostě to byla paní Machovová nebo Machová, jak si to obyvatelé okolních vilek a domů zkracovali, aby si nemuseli lámat jazyk.

Sergej Machov se pustil do velkoobchodování. Ředitelé dolů, briketáren, koksáren i pil mu ochotně vyhovovali, ačkoliv se k jiným národním správcům obchodů palivy chovali přinejmenším zpupně. Jenže Machovovým obchodním setkáním obyčejně předcházela návštěva několika zasmušilých, podmračených nebo naopak přehnaně veselých a ležérních mužů v kožených kabátech. Národní správa velkoobchodu uhlím a palivy R. Haslinger prosperovala.

Machov se mohl stoprocentně spolehnout na svého německého účetního, kterého chránil před odsunem, přestože pan Johann Gruber byl v lázeňském městě po celou válku význačným funkcionářem NSDAP. A naopak, Gruber zas upozorňoval svého hodného šéfa na nacisty případně se skrývající v okolí. Horské dědinky a samoty, kam se žádný národní správce či osídlenec nehrnul, skýtaly mnoha prchajícím lidem úkryt, různí Gruberové, kterým se podařilo vlichotit se Čechům, je podporovali, všichni ještě tak trochu doufali, že celá tahle situace je přechodná, že se to všechno zase nějak upraví a dál bude možné žít. Tehdy usedal večer Sergej Machov do svého vozu Wanderer a vyjížděl do hor.

V lesích, o které se zatím nikdo nestaral, se potulovala stáda z opuštěných statků, nedojené krávy zoufale bučely, pobíhali tu bezprizorní psi, vyli a lovili, kroužili kolem baráčků s vytlučenými okny, vichr, který ve zdejších horách takřka nepřetržitě hvízdal, tloukl dveřmi a vrátky stájí. V takovém děsuplném prostředí se kapitán Machov pohyboval s naprostou jistotou.

Někteří uprchlí nacisté se ukrývali s celými rodinami, čekajíce na příchod emisařů, kteří jim měli zabezpečit přechod přes hranice a přiměřené umístění v rozbitém, poraženém Německu. Podle Gruberových informací si mohl Machov vybírat; měl rád početnější rodiny. Ráno se vracel do lázeňského města pln svěží síly a mužnosti, olizoval si plné rty, a když odevzdával na Bezpečnosti vyděšeného, napůl mrtvého Němce s jeho omdlévající manželkou, sebevědomě se usmíval. Na schůzích bezpečnostní komise bylo jeho jméno vyslovováno s uznáním. Na jeho národní správu nikdy nepřišla revize, jimiž se to jinak v pohraničí hemžilo, protože se kdejaká instituce snažila zvýraznit důležitost své existence a mnozí pracovníci ostatně věděli, že většina národních správců neskrblí pozornostmi vůči konciliantním revizním orgánům.

Během poměrně krátké doby vyčistil kapitán Machov v dobrovolném nasazení úsek kolem lázeňského města od podezřelých živlů, a nakonec už mu ani Gruber nemohl sloužit dalšími informacemi. Němci byli shromážděni, prověřeni, ověřeni, odsunuti, popraveni, zapojeni, zařazeni. Lesní samoty se proměnily v sutiny.

Pozdě přišedší osídlenci se - sice s kletbami a zlobou - postupně usazovali i v odlehlých vesnicích, sháněli zaběhlý dobytek a pořádali hony na zdivočelé, vlkům podobné psy. Národní správce Machov přestal vyjíždět na noční výpravy. Seděl v kanceláři, Gruber se před ním třásl strachy a pracoval se zvýšeným úsilím. Jen kradí se díval od účetních knih na svého šéfa, který se tvářil rozmrzele a netrpělivě.

Co mu asi schází, myslel si bývalý nacista, vypadá tak divně, řekl bych: lačně, nenažranec jeden odněkud z Generálního Gouvernementu, verdammt, tam spal na hnoji a tady se rozvaluje v nábytku pana Haslingera, aber, aber, Maul halten, Gruber, lepší je žít a ne jako pan Haslinger, jehož zastřelili Rusové, protože bránil svou ženu, kterou před ním znásilňovali. Ja, Pech, Scheisse, mumlal si v duchu, alles im Eimer. Mou ženu a třináctiletou Hildičku taky znásilnili, co se dá dělat, zůstalo to, Gott sei Dank, bez následků. Tohle nám Führer neměl udělat, pustit sem tu tatarskou hordu, včetně tohohle Machova... Pan Gruber polkl nasucho, opravil chybu, kterou udělal v součtu, a napomenul se, aby dával pozor.

Olbřímí národní správce se protáhl, odplivl si. "Jdu na správní komisi," řekl.

Pan Gruber zdvořile povstal, otrocky se poklonil odcházejícímu. Já vím, myslel si, ponuře se šklebě, půjdeš s bezpečnostním referentem do věznice. To je teď tvá oblíbená zábava... Ulekl se. Na takové věci nesmím ani pomyslet. Nic nevím. Vůbec nic, prosím, nevím. Možná že pan bezpečnostní referent Votlučka občas nechá pana národního správce samotného v cele se zavřenou Němkou, ale já to nevím, nic nevím.

"Nic," řekl nahlas.

"Što takoje nic?" řekla paní Machovová ve dveřích kanceláře. V náruči držela děcko, děcko se drželo jejího obrovského prsu a sálo. "Ty, dej tisíc!"

"Prosím, prosím," ukláněl se pan Gruber, vytáhl z příruční kasičky modrou bankovku a úslužně ji odnesl ke dveřím.

Paní pohodila velikánským ňadrem a zaškaredila se. "Ty nečum, Némec," pravila, pobaveně pozorujíc účetního, který nebyl s to odvrátit oči od rozepjatých šatů. "Charošije, očeň krasivyje, da?" Zasmála se. "Tvoje Némka nic, nic tady, nic koza..." Vzala tisícikorunu a odešla.

Pan Gruber si povzdechl. Takhle ho ta sprostá ruská svině dráždí denně. Co chce? Fujtajfl! Vytáhl malý černý sešitek, zapsal doň datum: 20. února 1948 - 1 000 - pí M. Takových položek tu bylo několik stránek. Ale to nikoho nezajímalo. Ostatně - obchody firmy Haslinger, nár. správa, byly těžko podchytitelné. Řekněme, že knihami jich oficiálně procházely sotva tři čtvrtiny. Správní komisi to stačilo jako výborný výsledek. Ani účetní se při tom neměl špatně, pan národní správce se početnictvím nezabýval. Gott sei Dank!

Večer se sešel s panem Lederem, který se tu zatím držel zuby nehty v lázeňské správě, protože jediný rozuměl termálním pramenům a krom toho měl dvě velmi hezké dcery, z nichž jedné se podařilo provdat se za čelného funkcionáře lidové strany (pan Leder říkal "klerikální") a druhá si získala oblibu jako barmanka. Usoudili, že se mezi Čechy něco děje. Panuje nepokoj, nervozita. Pan Leder vzpomenul svého přítele, nebožtíka K. H. Franka, ten by dovedl všechny takovéto signály správně politicky analyzovat.

"Můj zeť," pravil pan Leder, "má obavy, že komunisté chystají puč. Budí to ve mně nepříjemné pocity."

V panu Gruberovi to žádné pocity nebudilo. Jeho šéf byl členem KSČ, byl tedy jeho štítem, podobně jako kdysi on, Gruber, kryl coby Parteigenosse svého bratrance, který byl černá ovce rodiny, Sozialdemokrat; padl stejně u Stalingradu. Alles Scheisse...

Obavy páně Lederova zetě však byly oprávněné. Musel se velice pokořit, aby si udržel své místo. A pan Leder byl vyhnán z lázeňské správy. Jeho znalosti byly pro nové vedoucí pracovníky nepotřebné. Prameny tečou ze země, tak co? Pan Leder si vážně promluvil se zetěm i oběma dcerami. V prvním březnovém týdnu zmizeli z lázeňského města.

Všude zavládl nový pořádek, činovníci byli vyměněni. Pan národní správce se čím dál tím víc panu Gruberovi nelíbil. Byl zamyšlený, nerudný, vypadal stále lačněji, dokonce se účetnímu zdálo, že pan kapitán hubne. Začal si do vily vodit hubeného, černovlasého chlapíka se zlýma, ostrýma očima, vroubenýma sítí vrásek, a jakousi couru s dlouhými vlasy; chodili i do podniku a šeptali si v malé kanceláři. Pan Gruber marně špicoval uši.

Tito znalci provozovali své riskantní řemeslo za patřičnou úhradu, toť nasnadě; hoden dělník mzdy své, jak se praví v Písmu. Šlo jen o to je najít, zajisté si nemohli dávat inzeráty do novin. Potlačené politické strany se pokoušely vytvořit kanály na Západ. Tu s větším, tu s menším úspěchem. Ale nebylo lze se ohlížet. Čas kvapil.

Také se bál toho černého člověka, který byl častým hostem v kanceláři pana národního správce, i ta coura s dlouhými vlasy přicházela, sedala si na stůl a odhalovala kýty s černými podvazky. Po takových návštěvách býval pan Machov obzvláště veselý, jako by se na cosi těšil, vytahoval ze skříňky láhev, dokonce i panu Gruberovi nabídl sklenku koňaku. Asi mu dohazují nějaké výhodné kšefty, myslel si pan Gruber. Kdyby to viděl chudák Haslinger! Ten si nikdy nemohl dovolit takové prsteny, jaké teď nosil pan Machov, kdepak aby Liesl Haslingerová nosila perlové náhrdelníky, jaké teď visely na tučné hrudi paní Machovové! Dovede v tom chodit, ten gauner! Naučil se.

Naučil se, teď už nepotřebuje účetního, aby mu pomáhal. Jenže obchod uhlím a palivy běžel dál svým obvyklým tempem, doly, briketárny, pily nadále ochotně dodávaly, byť už nebyly v národní správě, ale staly se národními podniky. Takže pan Gruber měl vlastně pořád co dělat.

Stýskalo se mu po panu Lederovi, někdy si říkal, jestli také neměl vzít roha, pro něj by to nebylo nesnadné, ale zpohodlněl, v podstatě se mu tady nic nedělo a tak bylo vlastně jedno, dělá-li účetního tady nebo tam. A Hildičce už bylo šestnáct a chodila do české školy. Na also... Dík panu národnímu správci se stal plnohodnotným občanem ČSR, prosím, na to, že byl Blockwartem, se zapomnělo, ze spisů to zmizelo, haha... Nač tedy riskovat? Chodil tudíž pokojně do zaměstnání. Lidé už ho tu znali, nikomu to nevadilo, že je Němec. Naopak se teď k němu někteří chovali daleko vlídněji; všiml si, že to však nebyli komunisté.

Jako dneska ráno, to ho pozdravil majetník vilky sousedící s Machovovou, pan Cibulka, taky, chudák, měl národní správu velkého lahůdkářského závodu a ještě větší plány, jak všechno zvelebí a rozvine, až jej dostane přidělen do vlastnictví, jak to celé dva roky svatosvatě sliboval předseda Osidlovacího úřadu soudruh doktor Kreyza, a teď mu to vzali, dali to národnímu podniku a pan Cibulka se tam s bídou drží jako prodavač, přičemž mu stále vyhrožují, že asi po hloubkové revizi přijde do basy. Ja, das Leben ist halt schwer, Scheisse...

"Jářku, pane Gruber," povídá pan Cibulka, "copak to má ten váš šéf za psa?"

"Za psa?" podivil se pan Gruber.

"No, psa," ujistil ho pan Cibulka, "ňákou potvoru, skoro každou noc to tu lítá a veje, tak hrozně to veje, pane Gruber, že to je hrůza!"

"Ich weiss nicht," řekl pan Gruber, "co já vím, pan kapitán nemá žádného psa..."

"Že ne?" zapochyboval pan Cibulka, "tak že by to byl ňákej cizej pes?"

Tuto domněnku pan Gruber potvrdil. V Haslingerově vile nebyl žádný pes a ve skladu a kancelářích taky ne.

"Je tu nedávno," vrtěl hlavou pan Cibulka. "Ještě to bude mít vzteklinu," durdil se. "Já ho picnu. Já si na něj počíhám!"

"Vy máte flintu?" užasl pan Gruber.

Pan Cibulka zrozpačitěl. "No, nemám," hlesl, "ale já někomu řeknu. Tak maucta."

Jen aby, řekl si pan Gruber, tohle si musím zapamatovat.

Pan Cibulka šel domů a vraštil čelo. Proč nedržím hubu, spílal si v duchu, můžu věřit takovému Němci? A zvlášť když pracuje pro takového... Ne, nejvyšší čas, rozhodl se. Zavolal manželku. A ta souhlasila. Odpoledne šel pan Cibulka na druhou stranu řeky, kde v přízemí starého činžáku měla bydlet dlouhovlasá, černá slečna Betsy, která si celou dobu k němu chodila pro šunku a jiné pochutiny bez nutnosti odevzdávat panu Cibulkovi potravinové lístky a už mu několikrát naznačila ochotu "případně pomoct".

"Oukej," řekla, "zařídím. Přijďte pozejtří..."

"Kolik mám přinést?" zeptal se kulantně pan Cibulka.

"To má dost času," usmála se, "ale připravte se, může to jít kvaltem. Všechny peníze, šperky, jestli máte, obrazy, cenné předměty, už si všechno spakujte..."

"To ale - to ale bude pár kufrů," zarazil se pan Cibulka. Jistě, měl mnoho cenností, od kterých už by se nerad odloučil, postupně obsadil v lázeňském městě čtyři byty, to už něco vydalo...

"To je naše starost," mávla dlouhovlasá rukou, "nemějte péči!"

Dva dny strávili Cibulkovi balením věcí do účelných zavazadel. S těžkým srdcem eliminovali různé sošky a skříňky, obrazy nechali viset, protože se v jejich ceně nevyznali a bylo by hloupé tahat s sebou nějaký brak; zeptat se nikoho nemohli, to by bylo podezřelé a nikomu se nedá věřit.

Všechno pak šlo ráz na ráz. Pozítří se podle pokynu dlouhovlasé Betsy dostavili v jedenáct hodin v noci se svými zavazadly před dolní nádraží, tam to nebylo nápadné... Čekalo na ně auto, Wanderer, černovlasý řidič je beze slova naložil a rozjel se. Chvíli jezdili odlehlými ulicemi a pan Cibulka se divil, proč už nevyrazili směrem k hranicím. Ale bál se zeptat. Pak náhle zastavili. A pan Cibulka ustrnul. Tamhle je jejich domek! A tady...

"Šup," řekl řidič a mávl rukou ke vchodu velké vily.

Cibulkovi sebrali svá zavazadla a chvatně šli, slyšeli, jak se auto za jejich zády rozjelo. Dveře se před nimi tiše rozevřely.

"Vy?" vydechl pan Cibulka a cítil, jak se mu ježí vlasy.

Kapitán Machov za nimi pečlivě zamkl. "Pojďte dál," pokynul Cibulkovým směrem do útulného pokoje. "To se divíte, co?"

Cibulka němě přisvědčil. Rozhlédl se. Pokoj byl zařízen novým moderním nábytkem, světlé dřevo, hnědé potahy, stolek se skleněnou deskou, skříňka, obrazy...

"Nebojte se," řekl Machov, "všechno je v pořádku. Jenom musíme počkat. Asi vás bude dneska v noci víc. Jdeme přes Aš. Zatím si pohovte... Trochu likéru - na kuráž?"

S úsměvem jim nalil každému do sklenky jakýsi zelený likér. Napili se. Paní Cibulková se otřásla.

"Myslivecká hořká," usmál se Machov. "Jsme jako na honu, ne?"

"A kolik vám... jako..." zabreptal nesměle pan Cibulka. Bylo mu divně, celý se uvnitř chvěl.

Kapitán zamával rukama. "Dejte pokoj," zvolal. "To je všechno vlastenecká povinnost. To se, pane Cibulka, neplatí!"

Díval se na ně ohnivým pohledem. Zvlášť utkvěl na bílém krku paní Cibulkové, na kterém bylo znát drobnokresbu modravých žilek. Olízl si rty. "Někdy po půlnoci pro vás přijdu - a jedeme! Charašo..."

Ušklíbl se a odešel. Pan Cibulka ještě s údivem zaznamenal, že Machov za sebou zamkl dveře.

"Ty, Máňo," zašeptal. Ale jeho žena se už bezvládně svezla do křesla a spala. Chtěl ji probudit, ale nemohl zvednout ruku, vědomí se mu zastřelo podivnou kouřovou clonou, marně několikrát zamrkal, oči se mu sklížily. "V té kořale něco bylo," byla jeho poslední myšlenka.

Půlnoc byla černá, mraky nabobtnalé tmou se válely nízko nad vrchy, obklopujícími lázeňské město. Kdesi strašlivě, úděsně vyl pes.

"Prý chcete prodat své auto," řekl kapitán Machov, "já bych Opla admirála potřeboval... Řekněte si, kolik chcete. Já nesmlouvám."

Jeho společníky jsem neznal, černého chlápka s pichlavýma očima se spoustou vrásek v koutcích a dlouhovlasou dívku zřejmě lehkých mravů; Machov se ani nenamáhal je představit. Vyřkl jsem cenu, kterou jsem sám považoval za nehoráznou.

"Charašó," řekl Machov bez mrknutí. "Jedeme."

"Kam?" řekl jsem s údivem.

"Peníze s sebou nevozím," ušklíbl se Machov. "Svezete nás domů, já tam převezmu auto s papíry a vy prachy, charašó?"

"Charašó," řekl jsem. Byl jsem po čtyřech letech v pohraničí zvyklý na ledacos. O "kapitánu" Machovovi jsem měl své mínění. Věděl jsem, že je pečený vařený na Státní bezpečnosti, ale takových tam u nás v lázeňském městě bylo! Auta, které nebylo v pořádku, jsem se chtěl zbavit a tohle byla jedinečná příležitost...

Dojeli jsme do lázeňského města. Cestou seděl ten černý chlapík za mými zády, viděl jsem v zrcátku, jak mě stále pozoruje, Machov vzadu spal, tu dlouhovlasou štětku posadili vedle mě, vyhrnula si sukni, protože bylo horko, zívala, někdy se bezostyšně poškrábala mezi nohama, skvostná společnost. Zastavil jsem před Haslingerovou vilou a Machov mě zavedl do pokoje. Pěkně moderně zařízený pokoj, světlé dřevo, tmavohnědý manšestr na potazích, několik obrazů, všechny od jednoho německého malíře, který žil u nás v lázeňském městě a jmenoval se, tuším, Waldmann. Machov nalil do dvou sklínek koňak, všiml jsem si značky, Marie Brisard.

"Tak - litkup," řekl. Připili jsme si. Na pohovce byla jakási skvrna, Machov si všiml mého pohledu a hodil na ni ozdobný polštářek. Otevřel dvířka skříňky, vybral z ní náruč tisícikorun, hodil je na stolek přede mne a řekl: "Tak si to odpočítejte! " Stál nade mnou, když jsem počítal bankovky. Rychle dýchal, jako nějaký uhoněný pes. Dopočítal jsem. Machov shrnul zbytek mezi své lopatkovité dlaně a hodil peníze zpátky do skříňky. "Ještě raz?" řekl a nalil.

Vypil jsem, nacpal peníze do kapes a řekl jsem, že musím na autobus. Měl jsem nejasný pocit, že musím z tohoto pokoje co nejdřív ven, kde svítilo podvečerní slunce. Tíseň ze mne spadla, teprve když autobus minul poslední lázeňské budovy v okrajovém parku.

Potom si sedl, uklidňoval se, lízal si spáry, na kterých lpěly kousky tkání a zaschlé stopy krve, vlahé, bohaté blaho se mu prostíralo útrobami, slastně se protáhl, cítil, že roste a krásní, naposled táhle zavyl a pak řekl: "Kryv, dobrá kryv..."

"Poslyšte, Gruber," řekla paní Roubalová zvysoka, "řekněte soudruhu kapitánovi, ať dá radši toho psa pryč. Vyje jako ďábel. Vůbec jsme nespali! Jak máme plnit budovatelské úkoly, když jsme nevyspalí, můj muž a já?"

Pan Gruber se na znamení souhlasu hluboce uklonil. "Ovšem, ovšem," řekl, "jenže pan šéf nemá, milostivá, žádného psa..."

Vzpomněl si na pana Cibulku. Ten si také stěžoval. A už si bužíruje někde v Bavorsku... Kdo by to byl řekl... Vzpamatoval se a upřel oči na kvetoucí půvaby paní Roubalové.

"Že ne?" řekla. "A co to tu tedy v noci vyje?"

"To bude nějaký zaběhaný - wie sagt man - verwildert - ja - zdivočený pes," vysvětloval pan Gruber.

"Zdivočelý," opravila ho paní Roubalová. "Aha. A že běhá okolo vily soudruha kapitána... Jinak by po něm byl manžel práskl..."

"Ó, to klidně mohl," prohlásil pan Gruber. "To není náš pes. Kdepak! Jen ať si pan Roubal poslouží..."

"Člověk aby se tu potom v noci bál," zlobila se paní Roubalová a odešla bez pozdravu. Přece nebude zdravit Němce.

Pan Gruber se také bál. Dřív se nebál, to míval uniformu a po boku pistoli, naopak budil strach v ostatních lidech. Jenže teď se bál. Všeho. Pana kapitána, paní Roubalové, pana Roubala - a nyní mu začal nahánět hrůzu i ten zlopověstný zdivočelý pes. Co kdyby napadl jeho?

Vzpomněl si na svou šikovnou vycházkovou hůl, ve které byl skrytý břitký kord. Zakázaná zbraň, ale koho by to napadlo, že pomalu se šourající pan Gruber má v hůlce, o kterou se opírá, kord? A tak mu bylo daleko lépe. Pokládal si hůl vedle psacího stolu. Člověk se cítí mnohem bezpečnější, má-li při sobě nějakou zbraň.

V lázeňském městě se jaksi uvolnila morálka, přestože v budovatelských písních, hřmících z ampliónů místního rozhlasu, se opěvala krásná čistá srdce pracující třídy, nadšení mládeže nové, mládeže Gottwaldovy, a noviny přetékaly radostí nad úspěšným vzepětím mravních sil lidu. Přitom byl policejní aparát značně rozhojněn. A přesto nejen že se denně množily zvěsti o dalších nekalých živlech zrádně opustivších svou vlast, množily se i přepady a krádeže. Co kdyby si nějaký ten živel, zajisté nepatřící do armády ctihodných pracujících budovatelů, zamanul přepadnout firmu Haslinger n.s., kde bylo mnoho peněz v pokladně? Pan Gruber si představoval, jak by se bránil hůlkovým kordem. No, útěšná představa to nebyla, ale lepší něco než nic.

Pan kapitán tu nyní pobýval čím dál tím méně, jezdil po kraji se svým novým vozem Opel admirál. Pan Gruber se ho na nic neptal, stačilo mu, že skladiště uhlí a paliva jsou pořád plná, o to se kapitán Machov postaral, obchody šly dobře.

Jenže také náčelník Státní bezpečnosti Václav Strnadel byl neklidný. Ustavičně stoupající počet ilegálních přechodů hranic v oblasti svěřené jeho péči vyvolával nepříjemné odezvy u ministerstva vnitra, které mu vytýkalo nedostatek bdělosti a ostražitosti. Přes zvýšený počet konfidentů i hlídek na hranicích se mu nedařilo čelit vlně emigrantů. Pokud se podařilo některé chytit, byly to jenom podružné případy, nešikové, drobní šmelináři. Také rostoucí počet kriminálních případů budil nepokoj v jeho srdci, které tlouklo nadějí na velkou kariéru.

Proto se zaradoval, když mu jeho přítel (pokud ovšem šéf StB mohl mít přátele), kapitán Sergej Machov oznámil, že se mu dostalo informace o chystaném loupežném přepadení vinných sklepů, umístěných v biedermeierovském zámečku nad lázeňským městem. Machov dokonce věděl i datum noci, kdy mělo k vloupání dojít. Strnadel se nedomáhal podrobností, nezajímalo ho, odkud Machov informace má. Od svého příchodu do lázeňského města byl bývalý úspěšný rozvědčík Machov agentem tajných služeb, nejprve OBZ a po Únoru StB, vždy oddaně sloužil straně a víckrát už jejím orgánům pomohl spolehlivými údaji. Náčelník Strnadel věřil, že i tentokrát to bude úspěšný zátah. Aby případné pochvalné uznání připadlo jemu, neuvědomil příslušného náčelníka kriminální policie, ale ujal se případu sám. Vinné sklepy na zámečku byly státním majetkem a útok proti nim směřoval tudíž proti státní moci, i byla Státní bezpečnost na místě. Trochu se zdráhal, když Machov požádal, aby se směl akce osobně zúčastnit, ale nakonec přivolil. Nakreslili si plán a narýsovali strategickou osnovu zátahu. Frontovní zkušenosti kapitána Machova tu byly cenným přínosem.

V noci číhali v různých úkrytech okolo zámečku. Sergej Machov si vybral kašnu, stojící uprostřed nádvoří. Náčelník Strnadel byl se dvěma příslušníky schován na druhé straně za budovou v husté řadě tújí. Měsíc byl v poslední čtvrti. Nedaleko jeho srpku jasně zářil Saturn - Smrtonoš. Machov se podíval na modře svítící ciferník náramkových hodinek a odjistil svůj luger.

Zpoza rohu budovy se vynořila postava jako temný stín proti bílé zdi. Zastavila se a zavolala zdušeným hlasem směrem ke kašně: "Hotovo! Jdeme, Serjožo?"

Machov vystřelil. Jednou, dvakrát, třikrát. Postava se skácela. Nádvoří ožilo, z úkrytů vyskákali příslušníci StB, přibíhal i náčelník Strnadel a pálil jednu ránu za druhou.

Machov poklekl u zastřeleného jako první. Trefil ho dobře. jedna střela roztrhla obličej, druhá mozek, třetí srdce. Černé, pichlavé oči, ostré liščí rysy, černé vlasy, všechno se proměnilo v krvavou, kašovitou změť, rány šly zblízka a Machov uměl střelivo preparovat.

Mrtvý u sebe samozřejmě neměl žádné doklady, jenom colt ráže 9 a svazek paklíčů. Bylo záhadou, co vlastně ve vinných sklepích chtěl. Pokladna tu žádná nebyla a jednotlivec by sám mnoho vína nezcizil. Ale náčelník Strnadel prohlásil s pevným přesvědčením, že šlo jasně o sabotáž. Neznámý muž byl, soudě dle zbraně, zajisté americkým agentem. O tom svědčila i jeho košile s americkým firemním označením na límečku.

Ministr vnitra vyslovil Strnadelovi pochvalné uznání. A Strnadel zase srdečně poděkoval soudruhu Machovovi.

"Ale ne," zbraňovala mu manželka, "určitě jsi to zamkl! Nikam nechoď! A i kdyby - tam nikdo nepřijde..."

"To nemůžeš nikdy vědět," namítal pan Gruber. "A co kdyby přišel pan šéf! To by mě stálo místo. A takové místo, Gertrud, takové místo už bych nesehnal..."

Zamrkal významně, poklepal si na klopu saka, kde kdysi nosil odznak s hákovým křížem, a pak na náprsní kapsu. Vzal svou praktickou vycházkovou hůl a šel. Samozřejmě, měl strach. Několik strachů. Strach z "pana šéfa" převládal. Byla temná noc, měsíc nesvítil, veřejné osvětlení bylo v této čtvrti, která neměla lázeňský charakter a význam, sporé. Okna rodinných domků a vilek byla tmavá, však už byla půlnoc. Pan Gruber si odemkl dům, kancelář, zjistil, že pokladna je zamčená, to už mám asi sklerózu, povzdechl si a zase vyšel na ulici. Mimoděk nezamířil domů, ale k vilce pana národního správce. Tam svítilo jedno okno v přízemí. Teď zhaslo. To asi byla ta macatá ukrajinská káča, pomyslel si pan Gruber; rád si představoval její obrovská ňadra, která míval příležitost vídat, když před ním bezostyšně kojila Machovova potomka.

Obešel v té představě blok. A najednou uslyšel příšerné zavytí. Bylo to jakési vítězné, triumfující vytí, jako by se nějaká nestvůra radovala. A znovu a blíž. V panu Gruberovi se zatajil dech. Chtěl se dát na útěk, ale měl nohy jako z olova, jako v úděsném snu, kdy se nám zdá, že nemůžeme z místa, ač nám hrozí strašlivé nebezpečí.

Obrovský pes se vynořil v ohybu cesty, zastavil se, zvedl zježenou vlčí tlamu a zavyl. Pan Gruber zavzlykal, ale vytáhl kord z hole a napřáhl jej směrem ke zvířeti, které právě vyskočilo do výše proti němu, slintající tlama, blýskající oči, krvavé pařáty, pan Gruber vypískl ve smrtelné úzkosti a padl na kolena. Vlk se však nabodl na kord, zřítil se vedle pana Grubera, škubal sebou a skučel.

Pan Gruber naň vytřeštil oči. "Jezusmaria!" zakvílel. Zježené chlupy se pojednou ztrácely, všechno se halilo do jakési mlhy, do klubka plouživého dýmu, slintající morda nabývala podoby lidské tváře s vytřeštěnými zraky, pařáty se měnily v ruce, které křečovitě zavíraly a rozvíraly prsty. Pan Gruber se zděšeně vztyčil. "Nein, nein," zaskučel, popadl hůl, vytáhl z těla - bylo psí? Bylo lidské? - krvavý kord, wir müssen hart sein, projela mu myslí stará esesácká parola, přiměl se rozhýbat nohy a dal se na útěk, ani se neohlédl, zda se snad kapitán Machov nezvedá, byl to přece on - nebo to byla jen šílená vidina?

Vzpamatoval se teprve v průjezdě domu, kde bydlel. Opřel se o těžká vrata. V uších mu bušila vzbouřená krev. Začala ho bolet hlava. Jak ji sklonil, podíval se na své ruce. V jedné držel tyč hole, bambusovou rouru, ve druhé zahnuté kostěné držadlo s kordem. Musím to utřít, nabádal se, ale na čepeli nebyly stopy krve, byla jen stářím začernalá, nikdy ji nikdo neleštil. Asi to tedy nebyla pravda, pomyslel si s úlevou. Halucinace.

Gertrud naň nečekala, tvrdě spala v manželském loži, Hildička v pokojíku pro služku. Těžce si povzdechl. Kéž by to byl všechno jenom tíživý sen, noční můra. Všechno, Hitler, uniformy, Rusové znásilňující Gertrud a Hildičku vřeštící hrůzou a bolestí, pan národní správce Machov, vyjící obluda, alles Scheisse! Ze všeho toho není probuzení. Není to sen. Je to život.

"Poslyšte, Gruber," řekl pomalu, "vážné slovo. Víte dobře, že mám - řekněme - dobré konexe na určitá místa. Vím leccos. Budou velké změny."

Pan Gruber začal tušit něco neblahého.

"Měl jsem k vám vždycky důvěru, Gruber," řekl Machov. "Sloužil jste mi dobře. Důvěra za důvěru, Gruber, platí?"

Pan Gruber přikývl. Tušil něco velice neblahého.

"Já tady brzo skončím, mezi námi," pokračoval Machov. "Tenhle podnik se bude likvidovat."

"Ale -" chtěl pan Gruber něco namítnout.

Machov ho zarazil prudkým mávnutím ruky. "To je hotová věc, " pravil tvrdě. "Reorganizace. Já půjdu jinam. Ale vy, Gruber, s vámi je to horší. Všechny případy jako vy se budou znova prověřovat. Chápete? A já vám už nebudu s to pomoct. Protože to nepůjde. Velké změny. Mnoho lidí zmizí..." Udělal podivné gesto.

Pan Gruber se roztřásl.

"To pro vás, Gruber, znamená," pokračoval Machov, dívaje se naň upřeně zlýma očima, "že vás zavřou, až zmodráte. Už je to vlastně usnesená věc. Mně můžete věřit!"

"Ale," zabreptal pan Gruber. "Jak... co dělat?"

"Já vám pomohu," řekl Machov, těžce vstal, šel ke dveřím, pootevřel je a podíval se, zda za nimi někdo neposlouchá. Vrátil se a zůstal stát u psacího stolu, takže se díval dolů na schouleného Grubera. V lících mu zaškubalo, sevřel ruce do pěstí. "Nejsem nevděčný. Vy jste mi byl hodně platný. Teď vám povím, že by pro vás, Gruber, bylo nejlepší... pryč odtud..."

"Um Gotteswillen," polekal se pan Gruber. "Sie meinen doch nicht..." Rychle se opravil: "Přece nemyslíte, abych šel - tam..."

"Jediná záchrana," řekl vážně jeho šéf.

"Ale - jak?" zanaříkal pan Gruber.

"Já vám to umožním," prohlásil s jakousi slavnostní naléhavostí Machov. "Všechno je připraveno. Nemusíte mít strach. Víte, že se na mě můžete spolehnout."

Pan Gruber zavrtěl hlavou, ve které mu zmateně bzučelo. "Ale vy - vy přece..." vyšeptl.

"Pod svícnem bývá tma," usmál se Machov. "V tom je vaše jistota. Má to ovšem jeden háček. Musí to být hned!"

"Proboha! Hned?" zvolal vylekaně pan Gruber. "A Gertrud? A Hilde?"

"Ty půjdou samozřejmě s vámi," upokojil ho Machov. "Ale smíte jim to říct teprve večer. Mohly by něco vykecat, znáte ženské. Máte čas si všechno připravit. Peníze, šperky, aby se to vešlo do malých tašek."

"Ale proč hned?" namítl slabě pan Gruber.

"Protože zítra, nejpozději pozítří vás zatknou," udeřila ho Machovova příkrá slova.

"Za-zatknou?" vykoktal zděšený účetní.

"Chápejte, nemohl jsem nic dělat," vysvětloval Machov. "Přišlo to najednou shora, od vyšetřující mezivládní komise. Něco na vás přišlo z Norimberka. Všechno, co jsem mohl udělat, byl malý odklad, abych vás mohl odsunout."

"A vy..." tápal pan Gruber marně po slovech.

"Já to pro vás, Gruber, udělám," prohlásil Machov. "Dneska v noci už budete ve Weidenu!"

"Ve Weidenu," opakoval chabě pan Gruber. Ano, tam byl jednou na srazu sudetských SA-Mannů. Weiden...

"Jděte domů," nařídil mu Machov. "Pamatujte si: nikomu ani slovo! Večer kolem deváté pro vás přijedu. Seberete tašky, Gertrud, Hildu a jedeme!"

"A vy -" namítl pan Gruber.

"O mě se nestarejte, Gruber," zasmál se kapitán. "Já jsem něco jiného. Tak běžte - a buďte zticha jako myš!"

Jako myš se doplížil pan Gruber domů. Hilde byla ve škole, Gertrud asi někde na nákupu. Našel dva kufříky, naskládal do nich manželčiny šperky, svou sbírku zlatých mincí, album známek, nějakou hotovost, holicí potřeby, pár košil, kapesníky... Nerad se loučil se svým majetkem, který se mu s Machovovým přispěním podařilo zachránit, když ho stěhovali do menšího bytu. Vzpomínka na starý, krásný byt v lázeňském domě Beethoven ho rozhořčila. Toseví, měl zdrhnout už dávno! A teď - představil si sama sebe ve vězení, začal se třást a musel se napít koňaku. Obě ženy se naň po návratu domů s údivem dívaly, jak běhá po bytě, bere každou věc do ruky, cosi si mumlá, kouká se na ně zmatenýma očima, ale marně se ho vyptávaly. Teprve když přišel večer a bylo jisté, že už nevyjdou z domu, se jim svěřil.

Na zprávu, že ještě téže noci opustí republiku, reagovaly odlišně. Hildička vytřeštila oči a dala se do breku. Gertrud se však nadechla, vypadala, jako by vyrostla, zjasněla, a zvolala: "No - konečně!"

Věcně se začala vyptávat. Především chtěla vědět, nakolik je možno důvěřovat kapitánu Machovovi, zda se mu mohou bez obav svěřit do rukou. "Ten padouch je všeho schopný," řekla.

Pana Grubera to udivilo, takhle Gertrud nemluvila nikdy. "Já myslím, že je to v pořádku," řekl. "Zajisté si uvědomuje, co bych o něm mohl zazpívat, kdyby mě ve vězení řádně zmáčkli. Co já vím, a teď už to mohu říct, pomohl přes hranice nejméně dvaceti lidem."

"Jak to můžeš vědět?" zeptala se Gertrud nedůvěřivě.

"To se pozná," odpověděl pan Gruber zchytrale. "Dělají to stejně, jako se to dřív dělalo s Židy. Pamatuješ, že Gruppenfuehrer Bergmann také pomáhal Židům, za pořádné prachy, ovšem. Za Machovem chodívali různí lidé. Všiml jsem si toho. A za pár dní byli za kopečky. A Machov byl samé prachy. A myslíš, že jsem si nevšiml, že ten náhrdelník, co si věší ta jeho ukrajinská bréca na krk, nosila kdysi paní doktorová Krčková?"

Gertrud pokrčila kostnatými rameny. "Musíme to riskovat," řekla. "Určitě má ten hajzl pravdu v tom, že tě chtějí Češi sebrat. To zase poznám já. Ta zrzavá Brašnová mě přestala zdravit. Její muž je policajt."

Potom chtěla vědět, co všechno pan Gruber připravil k útěku a přidala další dva rance, pro začátek musí mít s sebou nějakou košili, kalhoty, sukni, botky. Pak uklidnila Hildičku, vylíčila jí, jak skvělý život ji čeká mezi krajany, budoucnost v Čechách by přece znamenala jenom ústrky, však slyší, že chtějí Vatiho zavřít, ji by ihned vyhnali ze školy. Hilda přestala plakat a shromáždila několik sobě drahých drobností, jichž se nehodlala vzdát. A pak seděli a čekali, nervózní, úzkostní, ubozí. Říkali si, že je dobré, že to přišlo tak znenadání; nikdo v okolí nemá tudíž to nejmenší podezření. Konečně krátce cinkl zvonek, popadli své tašky a ranečky a nasedli do Machovova admirála. Překvapilo je, že nejeli daleko.

"Cesta je volná po půlnoci," ubezpečoval je Machov, když je zaváděl do moderně zařízeného pokoje v přízemí Haslingerovy vily. "Pak to půjde jako po másle. No - a teď si připijeme!" Nalil do dvou sklenek zelený likér. "To je pro dámy," ušklíbl se. "My dva, Gruber, si dáme na rozloučenou něco silnějšího. Slivovici!"

Napili se, Hildička se zakuckala.

"Tak," řekl Machov. "V klidu si poseďte, za hodinu jedeme..."

Když je opustil, začly obě ženy klímat. Gruber chvíli nervózně přecházel, prohlížel si obrazy. Kdesi zaplakalo dítě, ztichlo. Gruber si sedl do ušáku. Gertrud pochrupovala, Hildička se natáhla na gauč. Ty mají nervy, pomyslel si udiveně Gruber. Vtom se otevřely dveře a vstoupil Machov. V ruce držel velkou montovací páku. Zvedl ji nad hlavu a s divným úsměvem postupoval ke zděšenému Gruberovi, kterému se úděsně sevřelo hrdlo.

"Tak, Gruber," skuhral zlověstně Machov, "tys mě probodl, co? Taková jsi svině nacistická! Co? Na siromachu sis troufal! Co? A moc toho víš, moc!"

Gruber už nestačil vykřiknout. Rána montovací pákou mu rozštípla lebku.

Machov zavrčel. Vrhl se na spící Hildičku, roztrhal jí šaty, zakousl se jí do hrdla a drásal, drásal...

Po dotazu CIA začal ovšem případ některé pracovníky zajímat. Podle jejich pátrání nebyl totiž první, už několik uprchlíků se ztratilo, nebyly o nich žádné zprávy, zmizeli, jako by je do vody hodil.

Orgány StB se konečně dohmátly toho, že začátkem prosince odjela Helena Petráčková do lázeňského města. A tam její stopy končily. Náčelník Strnadel byl postaven před zajímavý úkol. Jeho vyřešení by dokonce mohlo znamenat důvod k povýšení, protože nyní šlo o případ mezinárodní povahy a ministerstvu vnitra tuze záleželo na možnostech spolupráce s CIA. Proto se Václav Strnadel zaradoval, když mu jeden z jeho konfidentů, kožešník Vaněk, koncem jara oznámil, že se mu dostal do rukou dámský kožený kabát, který je mu podezřelý. Prodal mu ho jistý cikán za směšnou cenu. Náčelník Strnadel odjel s kabátem do P.

Dámský krejčí U., u kterého šila pohřešovaná Helena Petráčková, potvrdil, že před rokem zhotovil tento kabát z kůží, které si Helena Petráčková přinesla. Pro pracovníky Bezpečnosti nebyl žádný problém zjistit původ těchto kůží a vbrzku byl zatčen ředitel (dříve národní správce) jedné rukavičkárny v Abertamech. Ten rovněž při výslechu potvrdil, že předložený kabát je zhotoven z kůží, které daroval pohřešované Heleně Petráčkové. Cikán, který přinesl kabát kožešníku Vaňkovi, byl zadržen při razii ve zchátralých domech na předměstí a objevili u něj sklad kradených věcí. Kabát, jak se doznal, ukradl v jistý den v šatně vinárny Halali. Tam si pamatovali, že kvůli ztrátě přepychového kabátu té noci udělala výtržnost jakási slečna s dlouhými černými vlasy, která tu bývá častějším hostem. Obyčejně odchází před zavírací hodinou s některým pánem. Vrchní číšník Kudlič si jí vážil, protože dovedla přimět muže, kterým se líbila, ke značným útratám, ale přesto ji označil podporučíku Kovandovi, který tu čtrnáct dní každý večer vysedával a popíjel víno na státní útraty.

Alice Bezkočková, nar. 1925, artistka, t.č. bez pracovního poměru, svobodná, vypověděla, že předložený kožený kabát obdržela darem od jakéhosi muže, se kterým měla pohlavní styk. Na další dotazy uvedla, že tímto mužem byl Sergej Machov, národní správce velkoobchodu uhlím Haslinger, který jí řečený kabát daroval minulého roku k Ježíšku. Kabát si musela dát upravit, protože jí byl trochu velký. (Alice byla hubená, kdežto Helena Petráčková spíše kypré postavy.) Na jaře jí byl ukraden v Halali. Ztrátu kabátu policii nehlásila, protože pan Machov si to nepřál a dal jí jiný kabát. Na dotaz, kde pan Machov tyto kabáty bral, odpovídá vyslýchaná vyhýbavě, že neví, jelikož pan Machov dělal různé obchody. K otázce, zda jí pan Machov dával ještě jiné dary, uvádí, že od něj dostala ještě briliantový prstýnek a nějaké prádlo. Na zjištěných kusech prádla byly nalezeny vyšité monogramy A. C., G. G., H. F. Ostatní byly vypárány.

Náčelník Strnadel si vzrušeně zapálil cigaretu. Ovšem! Anna Cibulková, Gertruda Gruberová, Hana Fialková. Jména žen, které během roku ilegálně opustily republiku. Jejich prádlo dával jeho přítel (pokud ovšem náčelník StB může nějaké přátele mít...), soudruh kapitán Machov této hubené černé kurvě! To znamená, že Machov měl co dělat s ilegálními přechody, že je zprostředkovával, ne-li dokonce prováděl! Ano, pod svícnem bývá tma, řekl si náčelník vztekle, odešel do své kanceláře, napil se z láhve vodky a vrátil se k vyšetřované Alici Bezkočkové.

Alici se honily hlavou zmatené myšlenky. Od rána nejedla a hlavně nekouřila. Co tohle všechno znamená? Že byl Machov šupák a šmelinář, to věděla. Ale proč takový kravál okolo kabátu a pár kusů kalhotek? Že to vůbec brala! Neměla to zapotřebí. Jenže Machov byl prase, a když mu nechtěla vyhovět, práskal ji bičem na psy a fackoval. Takže si nějakou tu odměnu zasloužila; že jí dával prachy, to nepřiznala, vlastně se na to nikdo neptal. Bylo jí to všechno divné. Vždyť, sakra, Sergej byl přece špicl, tak proč po něm jdou? Přece nechtějí topit svého člověka!

Vyšetřující úředník jí na pokyn brýlatého muže, který tu byl očividně šéfem, přistrčil fotografii. Zarazila se. Proč zase tohle?

"Znáte ho?" zeptal se úředník.

Přikývla. "Jo. To je Alois. Alois Lagron."

"Čím je?" zeptal se ten s brýlemi.

"Dělal zázračného střelce," řekla. "Potom dělal jízdu smrti. Ale už to nedělá."

"Jízdu smrti," opakoval zamyšleně brýlatý.

Alici Bezkočkové přejel mezi lopatkami mráz. Znělo to divně. "Co má být?" vyhrkla. "To se jezdí na motorce v mřížové kouli."

"Nic, nic," usmál se vyšetřující úředník. "Kde je Alois Lagron?"

Polkla na sucho. "Kde by byl..." řekla nejistě.

A vtom na ni ten s brýlemi zařval. "Kde je? Mluvte - nebo..."

Skrčila se. Bála se facek. "Lagron," zamumlala. "Ten přece zdrh ." Opravila se: "Uprchl. Je v Německu."

"Kdy uprchl?" zeptal se vyšetřující úředník.

Po chvíli rozpomínání uvedla datum přepadu vinných sklepů. Náčelník Strnadel se zachvěl. "Znal se Lagron se Sergejem Machovem?" řekl.

Zase taková otázka! "Nojo," řekla. "Moc dobře."

Oj, to neměla říkat! Sevřela v úzkosti stehna.

"Moc dobře!" radoval se brýlatý. "Jak to - moc dobře?"

"On mu Alois - pan Lagron... dělal takovýho strážce, střelce," řekla. "Byli spolu to, kamarádi..."

"Střelce! Kamarádi!" zavrtěl hlavou vyšetřující. "Chcete, Bezkočková, říct, že Lagron věděl, co Machov dělá?"

"Já nevím, co dělal," řekla a hned se schoulila, očekávajíc facku.

"To stačí," řekl náčelník Strnadel. "Odvést. Samotka."

"Provedu," cvakl podpatky vyšetřující úředník.

Náčelník Strnadel složil hlavu do dlaní. Tak tohle je tedy pěkný průser! Jeho důvěrný agent... Soudruh! Člen krajského výboru KSČ! Ježíšmarjá, zabědoval v duchu. Nejlepší by bylo ho zabít, jako on zabil svého komplice Lagrona Aloise a dokonce za jeho, Strnadelovy asistence. Na jaké špeky jsem mu naletěl, tloukl se do čela. Ty známky, co mi nosil k rozhojnění mé sbírky, komu asi patřily?

Otázka převádění přes hranice nabízela celkem jednoznačnou odpověď. Helena Petráčková, jejíž kabát daroval Machov té štětce, do Německa nedorazila. Zabil ji. Ovšem! Náčelník Strnadel pookřál. Ejhle, vyřešení všech záhadných případů! Všechno lze přičíst na vrub vrahu Machovovi! Všechno, i to, kde sami nemáme čisté svědomí!

Náčelník se rozhodl. Je nutno jednat bez otálení. Aspoň den musí mít Machova k dispozici. Aby bylo odůvodnění výslechových protokolů. Ty si připraví předem. Po jejich podpisu může být holomek zastřelen při útěku. Nebo spáchat sebevraždu. Nic jiného nezaslouží. Udělat mu takový průser! Udělat takovou hanbu straně! Musel si vzít prášek na uklidnění. Pak si promyslel celou akci.

Několik dní nenápadně střehli dnem i nocí Haslingerovu vilu. Sledovali tlustou paní Machovovou, když chodila na nákup nebo s děckem na procházku. Nedělala nic podezřelého. Teprve třetí noci přijel Machov se svým admirálem a odvedl tři lidi (dvě ženy a jednoho muže) do vily. Náčelník Strnadel se ustanovil na tom, že zakročí až po půlnoci. Jenže o půlnoci vypustil někdo z domu obrovského psa, který příšerně vyl. Nebylo lze ho zastřelit, tím by varovali Machova. Strnadel vydal příkaz vyčkat.

Asi za půl hodiny se zvíře vrátilo do domu. Pak několikrát vyšel Machov a naložil do admirála velké balíky. Nastartoval a vyjel. Sledovat, velel Strnadel. Dva vozy se šinuly v bezpečné vzdálenosti za admirálem, který vyjel na okresní silnici a asi za dvacet minut jízdy zabočil do opuštěných kaolinových dolů.

Přistihli Machova, právě když házel do kaolinové jámy třetí z mrtvol, které přivezl. Na první zvolání - Bezpečnost, vzdejte se! - se zhroutil.

...Chtělo se mu utíkat. Zděšený, zježený, uši přitisknuté k lebce, písklavě dýchaje se marně pokoušel hnout nohama, byl jako přikovaný, darmo sebou trhal a škubal. Hrůzou slintal a močil. Nemohl utíkat. Byl lapen. Zpráskají ho, probodají, zmučí...

Musel přihlížet, jak v záři reflektorů lovili v kaolinové jámě. V hloubce deseti metrů se koupali, pěkně uchováni v kaolinové vodě. Johann Paul Gruber, Gertruda Gruberová, Hilda Gruberová, Václav Cibulka, Anna Cibulková, Hana Fialková, Helena Petráčková, dr. Jiří Krček, Eva Krčková... Přijeli znovu ve dne a našli třicet devět mrtvých, většina byla rozdrásána takovým způsobem, že se několika příslušníkům udělalo špatně. Náčelník Strnadel musel chránit Machova před lynčováním členy bezpečnostního sboru.

"Já jsem jenom trestal zrádce," skučel Machov, "já trestal nepřátele strany!"

Podporučík Vosáhlo ho udeřil obuškem přes ústa.

"No tak, Vosáhlo," napomenul ho náčelník Strnadel.

Machov ještě nepodepsal všechny protokoly, když přijela komise NKVD, která byla běžně informována o případech a postupech StB. Poděkovali náčelníku Strnadelovi a převzali vězně - Machova? Ne! Tento člověk, továrišči načalniku, zabil na frontě gardového poručíka Sergeje Ivanoviče Machova a zmocnil se jeho dokumentů i uniformy. Co je zač, vyšetříme sami. Podáme zprávu. Proč jsme si ho nevzali dřív? Vot, vremja chvátiť, něnáda.

Žádná zpráva už nikdy o tzv. kapitánu Machovovi nepřišla. Jeho tlustá žena zmizela i s děckem, nikdo nevěděl kam. Náčelník Strnadel byl povýšen na podplukovníka. Alice Bezkočková, artistka, se nervově zhroutila, když se dozvěděla, kdo zabil jejího milého, Aloise Lagrona, na kterého čekala, až se pro ni vrátí z Německa. Oběsila se v cele číslo šest. Náhodou tam jeden strážný zapomněl kus provazu.

Jeden z mnoha stínů, komíhajících se ve sporém světle luceren našich pohraničních obcí.

(1988)

Povídka je vybrána ze sbírky Strašidla.

Josef Koenigsmark