H. G. Wells, První lidé na Měsíci
Začínala slovy: "Oswald byl startér." Pojednávala o atentátu na amerického prezidenta Kennedyho 22. listopadu 1963. Taky se tak jmenovala: Zavraždění Johna Fitzgeralda Kennedyho. Pavouk si ji četl v angličtině.
Povídka byla zvláštní tím, že spisovatel, který ji napsal, nepovažoval za nutné referovat o skutečných událostech, ke kterým došlo na krátkém úseku ulice Jilmů mezi skladem školních pomůcek a železničním viaduktem v Dallasu. Šel na to jinak než ostatní.
Autor psal o atentátu, jako kdyby mělo jít o automobilový závod. Vzbuzovalo to velmi zvláštní pocity. Pavoukovi se do paměti nejvíc vryla slova: Kennedy špatně odstartoval.
Mimo jiné se v povídce psalo o podivném štěstí domácího jezdce Johnsona, do té doby pokládaného za outsidera, který získal díky Kennedyho smůle první místo. Povídka končila větou: "Kdo nabil startovací pistoli ostrými náboji?"
Pavoukovi se povídka líbila. Autora znal, už předtím od něj četl knihu, jejíž název se mu líbil: Vítr odnikud. Kniha pojednávala o přírodní katastrofě, během které silný vítr skoro úplně zničí veškerý život na Zemi. Pavouk se při jejím čtení nudil.
Teď to ale bylo jiné, teď ho to bavilo. Četl o Kennedyho diskvalifikaci před nemocnicí, kde se jeho situace, už předtím bídná, dál zhoršila. Četl a četl, ale přitom měl před očima tato tři slova: Kennedy špatně odstartoval.
Pavouk obracel stránky a přemýšlel. Věděl své, ale i spisovatel, který se jmenoval Ballard, se některých věcí dovtípil.
Johnovým tatínkem se stal jeden z kolemjdoucích chodců. Byl to žebrák, říkali mu Spy - pradlena však jeho jméno neznala, Spy jí je vůbec neřekl. Od narození byl němý. Kromě toho byl divný i jinak: chyběl mu levý ušní lalůček a dost špatně viděl, v jeho ledvinách léta probíhal podivný rozkladný proces a místo pravé ruky nosil malý ocelový háček se závěsným řetízkem. Když ho Johnova maminka prvně spatřila, jak se k ní opatrně sune po chodníku, netušila ještě, že prchavé setkání, trvající jen několik minut, poznamená její život na mnoho let dopředu.
Když bylo Johnovi šest let, prozradila mu matka tajemství. Jeho skutečným otcem neměl být Spy, chudý a odraný žebrák, nýbrž bohatý finančník a americký velvyslanec v Anglii Joe Kennedy. Johnova maminka mu chodila každé úterý a pátek přeprat spoďáry.
Malý John té zprávě uvěřil.
Uvěřily také úřady, a dokonce - což bylo přijímáno s podivem - uvěřil velvyslanec. Tak se stal malý John přes noc boháčem. Jeho přátelé a kamarádi z Bronxu ho za to druhý den ráno pomazali dehtem.
Kromě křestního jména dostal John ještě druhé jméno - Fitzgerald, po slavné černošské jazzové zpěvačce Elle Fitzgeraldové. Johnova matka měla Ellu moc ráda, často si broukala její písničky, když doma smetákem šmejdila po schodech a utírala prach, nejradši There's a Boat Dat's Leavin' Soon for New York. John se s Ellou setkal jenom jednou v životě, přesně v den svých patnáctých narozenin. Slova, která mu tehdy řekla, se Johnovi nikdy nevytratila z hlavy. Neřekla toho ostatně mnoho. Bylo to jen jedno slovo.
Znělo: "Hi."
"Hi" byl obyčejný pozdrav dětí nebo dospělých, kteří to u dětí chtěli mít dobré. "Hi" znamenalo asi totéž jako "ahoj" nebo "čau". "Hi" volal původně chlapec jménem Charlie Brown na svého psa; pes se jmenoval Snoopy.
John si to slovo vryl do paměti. Rád a často si tam různé věci vrýval, všechno ho zajímalo a byl na světě rád. Jen jediná věc mu vadila: matka, chudá pradlena, ho často bila. Také Spy se do toho rád vložil. Každý den, každou hodinu a každou minutu špinavý a vetchý žebrák Johna surově bil a hlasitě se přitom smál.
Kvůli poměrům, které u nich doma panovaly, se lidé Johnově matce a otčímovi často divili. Nikdo netušil, že jsou péčí Johna Kennedyho fantasticky bohatí a že se za žebráky jenom vydávají, aby jim ostatní sousedé nezáviděli jejich peníze. Johnův otčím se večer často smával, jak se mu celý den zase podařilo vodit lidi za nos. Když se dosmál, opil se a pak surově Johna zbil.
Jedinou Kennedyho radostí byla v té době hra na malý plechový bubínek. Málokdo dnes ví, že Kennedy už od dětství miloval hudbu. Ze všeho nejraději měl drobnou čtyřtaktovou skladbu Mary Had a Little Lamb, což lze přeložit jako Mary měla jehňátko. Tato píseň měla zvláštní historii: byla to totiž první písnička, kterou se před spoustou let Edisonovi podařilo nahrát na malý voskový váleček. Vynalezl tak fonograf.
Kennedy dovedl své hráčské umění častým provozováním Mary Had a Little Lamb k naprosté dokonalosti. O jeho hudbu se začal zajímat i otčím, starý, hnusný žebrák. Vymyslel si jednoduché pravidlo: za každou Kennedyho ránu do bubnu dá on sám jednu ránu Kennedymu. Udržet za takových podmínek správný rytmus byl nadlidský výkon, ale John to dokázal.
Když Kennedy dosáhl věku patnácti let, zbil svého otce a dal sbohem matce, chudé a ubohé pradleně. Matka ta slova přijala klidně, protože - tajila se tím - při Johnových koncertech na buben před lety načisto ohluchla. Kromě toho stejně nikdy nemluvila jinou řečí než dialektem západovelšského kmene Shagadag. Kmen v té době čítal včetně kouzelníka sedm osob, z nichž většina byla díky pokrevní příbuznosti mnoha předchozích generací němá a hluchá; Peggina korespondence se západním Walesem o tom poskytuje nespočet dojemných důkazů.
Krátce nato se Kennedy seznámil se Žakelínou.
Žakelína byla bezva rakovina z Bronxu, nosila kristusky a tancovala twist. Kennedy ji opajcoval hned první společný večer, a pak ji na to přivykl vždycky, když se slezli. Nemohla bez toho být. Když byla jednou v tom, řekl jí Kennedy, že on bez toho naopak být může. Tak šel čas několik let.
Žakelína měla bratra, který se jmenoval Danny. Danny se zabýval astronomií. Celé noci vydržel sedět u dalekohledu a pozorovat hvězdy. O nic jiného než o hvězdy se nikdy nezajímal. Vždycky když musel vstát od dalekohledu a jít se najíst nebo na záchod, vyrazily mu okolo nosu malé růžové pupínky.
Danny jednou přišel, obličej plný pupínků, a povídá: "Rád bych vám, mládeži, něco ukázal." A když John s Jackií s chechtáním a pošťuchováním vystoupali po schodech do observatoře (John přitom Žakelínu na odpočívadle dvakrát opajcoval), Danny je vyzval, aby se posadili (Jackie si přidřepla Johnovi na klín), a mlčky jim ukázal text depeše, kterou toho večera zachytil z vesmíru.
Byla to depeše mimozemské civilizace, jakých existují mimo Zemi spousty. Neoznamovala ale nic, co Kennedy a Danny tušili, že může takováhle depeše mimozemšťanů obsahovat. Nebylo to ani vyhlášení války, ani nové a na Zemi nepoznané objevy. Byla to pozvánka na závody.
Mimozemšťané vyzývali pozemšťany, aby se spolu s nimi zúčastnili stíhacího vesmírného závodu mezi hvězdami a planetami Mléčné dráhy. Prozrazovali ve své depeši tajemství: v Galaxii existuje Klub desíti, elitní a uzavřené společenství civilizací, jež stojí na špici dosavadního vývoje. Civilizace si vyměňují poznatky, takže z členství v Klubu plynou nesmírné výhody: přijetí za člena znamená možnost napojit se a čerpat z galaktické banky vědění po neomezený počet let. V depeši stálo, že jedna z členských civilizací Klubu před nějakým časem zanikla, a zbylí členové, otrávení vlastní genialitou, se rozhodli uspořádat místo konkursu na místo zaniklého klubisty raději závody.
Depeše vymezovala podrobná pravidla závodu. Za okamžik startu se pro zjednodušení pokládal moment, ve kterém depeše dorazí k adresátovi. Zato cílová meta závodu byla vymezena přesnými souřadnicemi. Ten, kdo jí dosáhne ze všech účastníků jako první, stává se desátým členem Klubu, se všemi právy, jež z toho vyplývají.
Kennedy dost přesně nechápal, proč mu Danny dává takové věci číst, zvlášť když stejně jako všichni teenageři v okolí i on dobře věděl, že ani ne za dvacet minut začíná v music-hallu za dragstórem tancovačka, na níž vyhrávají Pink Fast Eddie and his Heartbreakers. Danny se ale záhadně usmál a podsunul Kennedymu papír, hustě popsaný matematickými výpočty. Stačil totiž, ještě dřív než Kennedyho s Žakelínou k sobě pozval, spočítat přesné souřadnice cíle závodu.
META = MĚSÍC!
stálo v pravém rohu dole pod sloupci přeškrtaných a počmáraných číslic.
Bylo to opravdové překvapení.
Mimozemšťané si jako cíl závodu vybrali Měsíc a dali tak pozemšťanům nechtěně fóra. Zatímco jiní účastníci budou muset letět celé milióny nebo třebas i miliardy kosmických mil nudným kosmickým vzduchoprázdnem, pozemšťanům stačí urazit mizerných čtyři sta tisíc kilometrů. Čtyři sta tisíc kilometrů! U Jóviše, lekl se Kennedy. A ještě k tomu studeným vesmírem!
"Pudem, Johnny?" ozvala se Žakelína.
"Počkej," odbyl ji Kennedy.
"Za chvilku hrajou a my to nestihnem!" zakňourala Jackie.
"Drž hubu, sakra!" odsekl Kennedy.
Přemýšlel. Depeše udávala přesné souřadnice místa, kde se měli účastníci meziplanetárních závodů nakonec setkat. Podle Dannyho výpočtů se cíl nalézal pár mil severozápadně od kráteru Tycho. Kennedy se však nemohl zbavit pocitu, že se mimozemšťané na Měsíci příliš nevyznají. Usuzoval tak z doušky dopisu, ve které stálo, že všichni účastníci závodu budou mít jako poznávací znamení v klopě dvojici bílých růží.
Kennedy přemýšlel dál. Ani na okamžik nezapochyboval, že depeši doopravdy odeslali mimozemšťané, a z okolnosti, že ji zachytil ze všech lidí pouze Danny a že se o její obsah neváhal s Kennedym ihned podělit, vyvozoval jediné: někdo to zařídil. Někdo si přeje, aby na Měsíc letěl právě Kennedy. Někdo ví, že Kennedy je jediný, kdo dokáže něco takového. Kennedy to musí dokázat.
"Jestli hned nepudeš, pudu sama!" varovala ho Jackie.
Kennedy mávl rukou. Let na Měsíc není jako jít si do hospody zatancovat. Štvalo ho, že to Jackie nemůže pochopit.
Jackii to vážně bylo jedno, málokterou holku z Bronxu v téhle době zajímaly problémy v okolním kosmu. Cíl, jehož chtěla v životě dosáhnout, byl mnohem prostší: přála si spát bok po boku s mužem, jehož jméno bylo Elvis Presley. Přály si to také všechny Jackiiny kamarádky.
Presley byl v té době oblíbený zpěvák, který se proslavil písněmi Mé modré semišové boty a Hold me Tight, což lze přeložit na trojí způsob: Drž mě pevně, Drž mě těsně nebo Drž mě opile. Jackie nemohla tušit, že se zpěvák zvolna propracovává k třetí, závěrečné verzi.
Poslední Presleyho píseň se jmenovala Way Down, Cesta dolů.
Zajímavé je, že se Jackii její veliký dívčí sen splnil. Stalo se to o mnoho let později na Floridě, v malém dálničním motelu, kde nocleh stál dva a půl dolaru. Jackie si z této noci zapamatovala jenom pach rozlitého piva a pocit, jako by se jí po těle pomalu projížděl parní válec. Presley v té době vážil už sto čtyřicet kilo.
Jackii rovněž uvízlo v paměti, co Presley po celou noc říkal. Bylo to jediné slovo: "Hi". Vždycky si zhluboka lokl z láhve, svalil se na ni a do omrzení jí tohle slovo opakoval. Jackie nemohla tu vzpomínku vypudit z hlavy. Ještě o mnoho let později se jí vybavoval obraz tlustého chlapa obutého do kovbojských holin, a v uších jí stále zněla jeho slova: "Hi hi hi hi hi hi."
Kennedy byl z kosmické depeše celý bezradný. Psal se rok padesát osm. Ani on, ani nikdo jiný na Zemi si nedovedl představit, jak by bylo možné se na Měsíc dostat. Rozhodl se proto, že promluví s velvyslancem.
Joe Kennedy neměl na Johnnyho mnoho času. Hrál ten večer, tak jako každý den, golfový match s prezidentem Eisenhowerem. Eisenhower byl podivínský prezident: místo povinností, které vyplývaly z jeho úřadu, se zabýval tím, jak dopravit do golfových jamek co nejvíc míčků. "Rychle dovnitř, rychle ven," říkával o tom se zvláštním smíchem. Roky, kdy se prezident Eisenhower věnoval golfu, patřily k nejklidnějším v historii Spojených států.
Všimlo si toho několik lidí, a začali proto poukazovat na možnost zaslat předním státníkům světa golfové hole, baseballové pálky nebo kulečníkové koule, což se jim zdálo být vhodnější zárukou světového míru než jakékoli smlouvy. V té době si mezi diktátory v Latinské Americe získala oblibu domácí stavebnice Malý chemik. Autoři projektu přestali doufat v jeho úspěch teprve v okamžiku, kdy jistý bystrý desátník, který se stal po převratu vládcem suverénní republiky v Andách, zdokonalil za pomoci Malého chemika výbušnou směs, jíž se plnila střelná zbraň zvaná bazuka.
Velvyslanec dobře uvážil Johnova slova. Nejdřív ho napadlo, že Johnny přišel při věčném skákání po Žakelíně o rozum. "Na to, aby ses během pár roků dostal na Měsíc, bys musel být nejmíň prezident Spojených států," řekl tak, aby ho Eisenhower neslyšel.
Kennedy v následujících dnech hodně o Měsíci přemýšlel. Půjčil si od Dannyho odbornou literaturu a pustil se do studia astronomie a selenologie. Žakelína, roztrpčená samotou a znuděná poněkud nicneděláním, se v krátké době stala nejoblíbenější courou v Bronxu, špinavé a ohyzdné čtvrti plné násilí a zločinu.
Její styky se Johnovi nakonec hodily, když v roce 1959 ohlásil kandidaturu na prezidenta. Eisenhower se totiž nechal slyšet, že nebude potřetí kandidovat, protože se hodlá víc věnovat golfovým matchům. V televizním projevu ventiloval své roztrpčení nad tím, že mu jako prezidentovi zakazují zúčastnit se golfového mistrovství Spojených států.
Když později odstoupil, podařilo se mu skutečně na golfové mistrovství dostat. Skončil na šedesátém osmém místě. Pokusil se pak vrátit zpátky do prezidentského křesla, ale to už nešlo, protože v něm seděl Kennedy.
Johnovi Kennedymu pomohli do čela pasáci, zloději a čističi bot z Bronxu, známí jeho ženy Žakelíny a velvyslancovi kamarádi. Nakonec se totiž ukázalo, že ve skutečnosti ani jediný z nich nebyl pasákem, zlodějem nebo čističem bot, ale že všichni byli bohatí a doma měli v pancéřových sejfech uloženy velké peníze. Přetvařovali se jen před ostatními lidmi, aby jim to někdo nezáviděl.
Kennedy pochopitelně nesměl ani ceknout o tom, že má namířeno na Měsíc. To by mu jeho kamarádi pasáci, zloději a čističi bot nedali ani pětník. Ve volbách proto slíbil čističům, že zvýší produkci bot a přestane udržovat silnice, aby na nich bylo po dešti co nejvíc bláta; zlodějům slíbil, že zatkne a postaví před soud každého, kdo by jim chtěl v jejich práci bránit; a pasákům dovolil provozovat jejich špinavé obchody legálně i v hlavním městě. Ohyzdných prkenných ohrad, ze kterých se ozývalo bučení, hýkání, mečení a další nepříjemné zvuky, bylo brzy plné hlavní město. Kennedymu se to dvakrát nelíbilo, ale nedalo se s tím nic dělat, když to předtím slíbil.
Jenom jednou za ním přišel jeho otčím, starý a ohyzdný žebrák. O čem spolu hovořili, nikdo neví. Žebráka spatřili vycházet z prezidentova kabinetu s přeraženým nosem. Pod paží si nesl starý otlučený buben.
Celou tu dobu snil Kennedy o Měsíci. Měsíc byl jeho úžasný sen. Text kosmické depeše, kterou před několika lety zachytil Danny, nosil dosud v kapse. Dodával mu odvahy vždycky, když přestával doufat.
Zval si do Bílého domu experty přes Měsíc a často s nimi dlouho do noci diskutoval. Ověřoval si, jestli je vůbec možné, aby se tam normální člověk jako on vůbec dostal. Většina expertů se sice domnívala, že to možné je, avšak že Kennedyho tělo při takové příležitosti pravděpodobně přejde do jiného látkového skupenství. Vysvětlovali Kennedymu, že udržet hlavu na krku a mozek uvnitř lebky během čtyř set tisíc kilometrů cesty vakuem nebude maličkost.
Jenom jeden z expertů byl opačného názoru. Jmenoval se Houbolt; matka mu dala takové jméno proto, že jako úplně malý chlapec ze všeho nejradši jídal polévku z hub. "Ty jeden houbolte!" řekla jednou, a už mu to zůstalo. Kromě polévky měl rád už jen zadělávané dršťky, takže na výběr moc nezbylo.
Kennedymu se Houbolt líbil už od prvního okamžiku. První slovo, které řekl, bylo totiž: "Hi." Kennedy si hned vybavil Ellu Fitzgeraldovou, mladá léta v Bronxu a malý plechový bubínek Kid. Žakelíně se vybavil Presley v holinách.
Kennedy ovšem netušil, že se přeslechl. Houbolt totiž neřekl "Hi", ale "Tak nazdar vespolek"; Kennedy se tuhle pravdu neměl nikdy dozvědět.
Houbolt na problém s Měsícem nahlížel úplně novým způsobem. Představoval si, že na Měsíci přistane jen nepatrná část měsíční rakety, výsadkový modul, který se vrátí po splnění úkolu zpátky na oběžnou dráhu kolem Měsíce, kde se znovu spojí s raketou, a v této raketě, už bez přistávacího modulu, se kosmonauti vrátí na Zemi. Celkem se to skládalo ze samého rozpojování a opětného spojování, takže Kennedy, který měl ještě v dobré paměti, jak se zamlada šmajchlovali s Žakelínou, rychle pochopil, o čem je řeč. Vsadil na Houbolta tím spíš, že se v těch dnech začalo po okolí povídat o docela jiném člověku, který se jmenoval Gagarin.
Gagarin koupil za pár babek starou otřískanou raketu, určenou k sešrotování, všelijak ji vyspravil a posletoval, a nakonec se mu v ní podařilo vzlétnout do vesmíru. Zapomněl se předtím poradit s Kennedyho pasáky, zloději a čističi bot.
Kennedymu navíc na Gagarinovi vadila ještě jedna osobní věc. Měl dobrou paměť na jména, a byl si proto téměř jistý, že když ho tenkrát doma v Bronxu přátelé a kamarádi natírali dehtem, protože byl jeho otec bohatý, Gagarin byl velmi blízko. Kennedy by se byl docela rád mýlil, ale měl dokonce pocit, že to byl právě Gagarin, kdo mu tehdy tou tuhou a přilnavou hmotou natíral obličej, břicho a zadek.
Gagarin zdaleka nebyl jediný, s kým měl Kennedy najednou starosti. Dalším problematickým spolužákem byl Castro. Castro se utábořil na malém ostrůvku v moři, na dohled od Kennedyho rezidence, a při té příležitosti prohlásil, že ode dneška si boty i krém vyrábí sám, a že tudíž Kennedy může svým čističům klidně dát volno. Prezident s něčím takovým nemohl souhlasit, zvlášť když Žakelína poukazovala na to, že Castrovi lze dost těžko věřit, když sám nemá svůj pár kožených kanad dobře vyčištěný.
Kennedy se poradil se starými kamarády, kteří Castra dobře znali, a vymyslel s nimi tajný plán. Jejich úkolem bylo přeplavat v noci tajně na Castrův ostrůvek, proniknout do jeho ložnice a pomazat ho od hlavy až k patě černým viksem. Tím měl být Castro jednou provždycky znemožněn.
Celá akce skončila fiaskem. Část příslušníků tajného komanda si doma zapomněla krém, zbytek neměl plavky. Castro, povzbuzený úspěchem, vrhl na trh kromě krémů také růžový lak na nehty a leštěnku na nábytek.
Kennedy nad tím vším přemýšlel, když sedával s Houboltem doma v kuchyni a mluvil o Měsíci. Věděl přesně, že cesta k obnově jeho autority a k povznesení lidstva vede přes Měsíc, skrz kráter Tycho a skrz potřesení rukou s příslušníky mimozemské civilizace, v palbě fotoblesků a dešti sněhově bílých růží. Zatím ale splnění tohoto úkolu nic nenasvědčovalo. Často docházelo k příhodám, jež prezidenta znepokojovaly: čas od času se například družice nebo kosmická loď, řízená ze Země a cestující vesmírem, proměnila v déšť meteoritů. Jindy se zase vymkla z kontroly už na Zemi a odlétla směrem, kterým to nikdo nečekal. Těžké stroje se s bzukotem proháněly nízko nad zemí a děsily přitom vesničany. Kennedy v takových chvílích propadal záchvatům melancholie.
"Já na Měsíc musím, Houbi," říkával Houboltovi při pravidelných pátečních mejdanech, kdy pili čerstvé kozí mléko s rozšlehanými vaječnými žloutky. "Ale co když spadnu? Zaručíš mi, že nespadnu zpátky, Houbi?"
Houbolt na takové otázky zpravidla něco rozpačitě zamručel a skryl se za karafou s mlékem nebo odešel ušlehat žejdlík nových žloutků. Bál se zaručit Kennedymu cokoliv, vždyť poslední dobou padalo k zemi všechno, na co sáhl. Toho rozbitého nádobí! A popelníků, kalhot a šlí! Ráno cestou do práce sebou někdy sekl i čtyřikrát, a to si přitom ještě stačil všimnout tlupy odrbaných černošských dětí, které táhly za ním a odpočítávaly ho. Vyhýbal se sice otevřeným oknům a výškovým budovám, do auta by se neposadil ani za nic, ale přesto si připadal jako šílenec a hazardér. Často si říkal, jaké má v životě úžasné štěstí, že si Kennedy ničeho nevšiml.
Prezident opravdu nic nepozoroval, měl ostatně toho léta roku devatenáct set šedesát tři dost vlastních starostí. S výjimkou prvních několika týdnů po svatbě by ho nikdy nenapadlo někomu tvrdit, že je šťastně ženatý, ale to, co se dělo posledních pár měsíců, překračovalo všechny meze. Dokud se Žakelína tahala jenom s Kennedyho kamarády, zloději, pasáky a čističi bot, byl ochotný zamhouřit oko, sám také občas sejmul některou z těch malých odbarvených stenotypistek, které mu den co den každé ráno přinášely zprávu o stavu Unie za posledních dvacet čtyři hodin. Poslední dobou mu ale CIA nosila zprávy, že na obzoru je Řek, jenž sice krade, ale nepase a boty má jak hastroš, Řek, který je zřejmě bohatý rejdař, protože má kupu lodí a veliké peníze, a snad i filozof, protože jeho křestní jméno zní tak zvláštně: Aristoteles.
Podivné, zakroutil Kennedy hlavou a vyčlenil na sledování Aristotela tucet svých nejlepších lidí. Dovídal se tak o jeho podivínství stále víc. Zjistil například, že Aristoteles vlastní ve Středozemním moři velkou jachtu, na které jsou vodovodní kohoutky celé ze zlata. Vzápětí přišlo dementi - pravda byla taková, že jachta celá byla zlatá, jenom kohoutky od vodovodu ne.
Téměř každý den dostával Kennedy na svůj stůl hlášení o tom, že se Jackie s Aristotelem na jachtě schází, jí s ním ze zlatých talířů, spí ve zlatých poduškách a poslouchá zlaté gramofonové desky s Elvisem Presleym. Nakonec už to nebylo možné vydržet: jednou ráno se Kennedy jednoduše vrhl na ustrašenou stenotypistku a surově se jí zmocnil přímo na psacím stole uprostřed kalamářů, savých papírů, násadek, párátek, ostře ořezaných tužek a plnicích per.
Když byl hotov, vstal, upravil si pomačkané kalhoty a košili, trochu nervózně se na dívku (jmenovala se Glory) usmál a pověděl jí sen, který se mu zdál minulé noci.
"Glory, takové hezké jméno," povídal. "Taky ta žena, o níž se mi zdálo minulou noc, se jmenovala Glory. Vyprávěla mi podivné věci. Mluvila o tom, že mimozemšťané, kteří se mají stejně jako já zúčastnit meziplanetárních závodů - vím, že nemáte ponětí, oč jde, Glory, ale nepřerušujte mě - si spočítali nejenom souřadnice cílové mety, ale dozvěděli se také, že jedním ze startujících jsme my. Někdo jim to prostě vyžvanil, přestože jména všech startujících původně měla zůstat utajena. Vždycky se všude všechno vyžvaní. A teď ty kreatury vědí, že je to od nás na Měsíc kousek. To mi řekla Glory. A dodala," pokračoval Kennedy, "že se mi ty bytosti účast v závodě pokusí překazit. Rozumíte té podlosti?" položil Kennedy zamyšleně otázku a vyprovodil dívku ze dveří.
Nevěděl vlastně, proč se s ní o takových věcech vybavuje.
Ještěže to byl jen sen!
Do svého poznámkového bloku si učinil tři důležité poznámky:
Pavouk zatajil dech a přivřel levé oko.
Co udělal? Tohle: "Beng! Beng beng! Beng!"
(Ani Warrenova komise nebyla schopna přesně určit, zda byl Kennedy zasažen třemi nebo čtyřmi kulkami, navíc se Pavouk zřejmě pokaždé netrefil.)
Ale dokázal to. Dokázal to, a pak po anglicku zmizel.
Agentura Reuter, 23. 11. 1963: "Když byl prezident zasažen, rozjeli se policisté přes pole k místu, kde se vrah zřejmě zdržoval."
Samuel Weissmann, strážník, který se ve chvíli atentátu nacházel na rohu Houstonské a Hlavní třídy, pouhých několik desítek metrů od viaduktu: "Utíkal jsem k nadjezdu, ale pak mě někdo upozornil - 'Vraťte se ke skladu učebnic.'"
Roy S. Truly, ředitel skladiště školních potřeb, kde byla později "nalezena" Oswaldova karabina Manlicher: "Zdálo se mi, že výstřely byly vypáleny směrem od železničního viaduktu. Když ale policista (tj. S. Weissmann, pozn. aut.) vběhl do budovy, šel jsem mu na pomoc..."
Thomas G. Buchanan, autor knihy Who Killed Kennedy?: "Podél nadjezdu stojí dlouhá betonová zeď, po prsa vysoká, s úzkými, hlubokými podélnými otvory přesně té velikosti, která by skýtala střelci za nimi maximální krytí. (...) Samozřejmě za předpokladu, že nadjezd není střežen. (...) Což se 22. listopadu skutečně stalo."
Byl nešťastný i předtím s Glory, samozřejmě, funěl, potil se a věděl, že je šíleně nešťastný, měl chuť té malé přikrčené holce namlátit, koutkem oka si všiml pomačkaných papírů pod jejím zadkem, byl nešťastný, ale sadisticky si na místě Glory představoval Jackii, avšak byl také masochistou, a tak místo sebe v duchu viděl Aristotela - byl nešťastný, šíleně nešťastný, protože se sám v sobě nevyznal, chtěl na Měsíc a zároveň chtěl nalézt klid, žít docela obyčejně a normálně, aby mu nikdo nezáviděl, ale nevěděl jak na to, nikdy neměl o něčem takovém ponětí, vždycky se jenom hnal někam vpřed, protože myslel na Měsíc, a teď měl chuť chytit tu rychleji a rychleji jíkající dívenku za krk a zatočit jí hlavou dvakrát kolem dokola, jenže věděl, že to neudělá, přivřel oči, vykřikl a dopadl zpátky do křesla.
Kennedy vzpomínal na své dětství v Jižním Bronxu, na všechny své tehdejší kamarády, kteří ho tak pěkně vypekli, na Jackii, první a největší lásku, která mu, když to nejmíň čekal, vrazila takovouhle dýku do zad, myslel na své přátele zloděje, pasáky a čističe bot, kterým šlo jenom o to, jak si pro sebe co nejvíc nahrabat, a v myšlenkách se dotkl také Castra s Gagarinem, aby jim popřál brzkou smrt a pobyt v pekelném ohni.
(To ještě netušil to nejlepší,totiž že právě ve chvíli, kdy vnikalvnikalvnikal do Gloryina těla, odsoudil ho Pavouk doma na Planetě B-3 k smrti; byl mrtvým mužem - a to bylo zlé. Ještě o tom nevěděl - a to bylo trapné. Kennedy už ve skutečnosti nežil, ačkoliv jeho srdce bilo dál, ačkoliv žaludek trávil a zpracovával potravu, plíce nasávaly vzduch, srdce vtlačovalo do cév novou a novou krev a mozkem tu a tam proskočila myšlenka - vše bylo jenom pouhé zdání a optický klam, i sám Kennedy mu podlehl, když kráčel mezi lidmi, i oni se usmívali, byla to masová sugesce, které se nebylo možné vyhnout, lidé byli ochotni přísahat, že Kennedy je tady, mezi nimi, kráčí a usmívá se, tu a tam prohodí něco bezvýznamného, a nikdo z nich netušil, o jaký šlo omyl...)
V takové situaci zastihl Kennedyho jeho jediný opravdový přítel Houbolt. Tentokrát se výjimečně netřásl a Kennedy si všiml, že má v oku sebejistý lesk. Houbolt prezidentovi oznámil, že měsíční raketa je připravena a start jejího prototypu je možné uskutečnit třeba zítra.
Houbolt už před mnoha lety prosadil, že se veškeré přípravy k letu odbývaly pod přísným utajením. Pamatoval si, že úplně stejně to udělal i Gagarin, taky nikomu předem neřekl, k čemu se chystá. Houbolt věděl, proč tomu tak bylo: kdyby se totiž tomu člověku náhodou podařilo nedoletět, nemusel se o tom nikdo dozvědět. Stejnou myšlenku vnutil Houbolt i Kennedymu, ačkoliv to bylo obtížné: Kennedy hlasitě namítal, že se Žakelína stejně spřáhne s Aristotelem a před zraky celého světa se za něj provdá, což jemu, Kennedymu, úplně postačí k tomu, aby se obrátil v hrobě; představa, že si s ní navíc legálně dává ještě i úplně cizí člověk, který je ke všemu jeho, Kennedyho dvojníkem, v něm probouzela vztek.
Houbolt ale Kennedymu vysvětlil, že Jackiin osobní život nemá ve srovnání s cestou na Měsíc a vítězstvím v meziplanetárním stíhacím závodě žádný význam, a s tím musel Kennedy, ač velmi nerad, souhlasit.
Jeho dvojník se jmenoval Malcolm Flannegan O'Flaherty, byl to mormon a pocházel z Jižní Dakoty. Kennedy s ním jednou setrval v krátkém, přibližně čtyřicetivteřinovém rozhovoru. O'Flaherty za tu dobu, aniž se ho někdo ptal, stačil rozrušenému Kennedymu prozradit, že nikdy, ale doopravdy nikdy neměl v lásce Ellu Fitzgeraldovou, a na potvrzení svých slov si přezíravě pohvizdoval When the Saints Go Marchin' In ve verzi Jamese Browna; v krátkosti, několika stručnými větami informoval Kennedyho o svém dětství, stráveném vesměs ve vilách boháčů kalifornského Beverly Hills, a pochvaloval si vítězství dosažených v nespočetných plaveckých závodech, jež absolvoval v soukromých bazénech s půdorysy mandolín a kytar.
Nakonec se Kennedymu svěřil, že pokládá Castra za docela prima fousatého chlapíka, čímž také jejich jediný rozhovor předčasně skončil. Kennedy zauvažoval, co vlastně chce osud říci tím, že na jeho místo postaví k nerozeznání mu podobného dvojníka, jakým je Flannegan O'Flaherty.
Houbolt naučil O'Flahertyho všem podstatným Kennedyho návykům. Dvojník si brzy přestal mýt nohy a zdravit zvednutím klobouku, v noci hlasitě chrápal a zval k sobě stenotypistky ze širého okolí. Když to Kennedy viděl, začala ho představa spojení tohoto muže s Žakelínou bavit.
A co pak Houbolt udělal? Tohle: "Tři - dva - jedna - start!"
Odpálil svého prezidenta do vesmíru.
Start se podařilo utajit, Gagarin s Castrem se to odpoledne zrovna dívali na televizní estrádu s Elvisem Presleym a Ellou Fitzgeraldovou. "Hi hi hi," říkali Elvis a Ella. "Che che che," smáli se Castro s Gagarinem.
Nikdo nic netušil, O'Flaherty hrál svou roli skvěle.
V posledních dnech svého života si oblíbil (i jeho samého to překvapilo) hru na bicí nástroje. Do Dallasu, kde je světoznámé muzeum bicích nástrojů, se docela těšil. Jeho poslední slova platila Žakelíně, ale nebylo jim rozumět, protože je pronášel ústy plnými krve; to už však Lincoln GG 300 uháněl od místa neštěstí, tedy od viaduktu, směrem k nemocnici.
Elvis Presley je mrtev. Na jeho pohřeb v Memphisu přišly statisíce lidí. Jackie mezi nimi nebyla, ale dívala se na celou tu smutnou podívanou v televizi.
Houbolt prožil následujících pár roků v ústraní. Nejprve čekal na Kennedyho návrat, potom usoudil, že se cestou muselo něco stát, a proto vyrobil několik dalších prototypů rakety, aby si své teorie ověřil. Skutečně si je ověřil.
Pavouk se na ověřování díval v televizi. Po celou dobu přenosu měl na tváři strnule pobavený výraz. Vypadal nesmírně hloupě.
Jedno je však jisté už dnes: První dorazil Kennedy. Houbolt s Dannym spočítali parametry dobře. Kennedy dosáhl cíle. Kennedy zakotvil na Měsíci.
Pavouk nic neví.
Jednou přijde na Zem zpráva o tom, že lidstvo odteď smí překračovat brány poznání a čerpat z galaktické banky vědění.
Cesta ke šťastné budoucnosti ale začala kteréhosi smutného a šedivého rána v Jižním Bronxu a na jejím počátku se střetli brutální němý žebrák Spy a chudá předměstská pradlena Peggy, po lokty v bublinách, s rukama čistě vydrhnutýma jádrovým mýdlem.
(1987)