Doslechla jsem se, můj pane a vládče blažených, že před dávnými časy žil v zemi párské obchodník s koberci. Jezdil je nakupovat k dalekým národům pouště a každý ví, že jejich kobercům se žádné jiné nevyrovnají. Z jedné cesty si přivezl i ženu nevídané, bledé krásy - jako když měsíc vyjde nad město a stříbrem zaleje jeho zdi. A vypráví se, že její otec, omámen divným kouzlem, mu ji sám položil do lože dřív, než předstoupili před kádího.
Kupec bohatl. Lidé chodili do jeho krámu na bazaru prohlédnout si jeho krásnou ženu, která věrna zvykům kmene, ze kterého pocházela, si nechávala odhalenou tvář, a přitom kupovali jeho zboží. Plynula léta. Žena kupci porodila tři dcery, ale syna žádného. Vyčítala to muži a tvrdila, že jeho semeno je řídké a nestačí ke zplození syna. Kupec se proto velmi rmoutil, nechával bohaté dary v párských chrámech a vyhledával zaříkávače, ale nic nepomáhalo.
Jednoho dne seděl ve svém krámě a kupoval a prodával, bral a dával, když vešel podivný Maghriban. Jeho tvář byla bílá, bez vousů a leskla se jako natřená olejem.
"Máš krásné koberce," řekl, "ale jsi smutný. Pověz, co ti chybí ke štěstí?"
Kupec si posteskl nad svým osudem. Tu Maghriban ukázal na nejkrásnější koberec a řekl: "Mám na prodej kouzelnou vodu plodné lásky. Chtěl bys ji za ten koberec?"
"Plodní jsme dost, já i moje žena," povzdechl si kupec. "Jen synové se nám nerodí."
"Mám jinou vodu, vodu mužné plodnosti, ale musí se užít až měsíc po první vodě." Maghriban ukázal na zlatou konvici zdobenou smaragdy. "A mám i třetí vodu, vodu silného zdraví. Chtěl bys mít přece zdravé syny? Ale ta voda se musí užít až za rok po těch dvou." A ukázal na zlatou, stříbrem krumplovanou podnožku.
"Chceš mé nejkrásnější zboží za pouhou naději na syna," chtěl smlouvat kupec, ale Maghriban byl neoblomný.
"Ty věci mají tuto cenu," odpověděl a zamířil ke dveřím.
Tu bylo kupci divné, že po celou dobu nikdo nevstoupil do krámu. Je to čaroděj, pomyslel si, a kouzlem učinil můj krám neviditelným. To je velké kouzlo - já ty čarovné vody musím mít!
"Vezmi si, cos chtěl," zvolal, "a dej mi to, co jsi nabízel!"
Vypráví se, můj pane, že v noci, která následovala, sešli se v temném zámku nad žhavým pískem pouště tři mudrci a rozmlouvali spolu.
"Je jisté, že učiní, co je třeba?" pravil první.
"Kupec je chamtivý a zvědavý," mínil druhý, "a jeho hloupá, poddajná žena s ním umí zacházet."
"Musíme čekat, celých patnáct let," pravil třetí. "To není tak dlouho."
"Musíme-li čekat, pak ne tady," shodli se, " kde není větší zábavy než mezi barbary."
Také se říká, že té noci zámek zmizel a tři mudrci s ním.
Kupec zatím zavřel krám a spěchal povědět ženě, co se mu přihodilo. I zachtělo se jeho ženě okusit první vody. Okusili ji společně a chutnala jako šerbet. Kupec mocně zatoužil po své ženě, té se však zachtělo okusit i druhé vody. Marně se kupec vymlouval, jeho touha byla veliká. Druhá voda chutnala jako mandlové mléko. Žena však nechtěla být kupci po vůli, pokud společně neokusí i vody třetí, neboť její zvědavost byla větší než vášeň. Kupec již nemohl ovládat svou touhu, i okusili spolu i poslední nápoj.
Vešel potom kupec do lože své ženy. To však nestačilo uhasit žár v jeho útrobách, a vešel i k otrokyni, která byla jeho ženě k obsluze, a potom i k mouřenínce, jež sloužila v kuchyni. Ta mouřenínka byla dcerou jednoho mága, který ji vyhnal a proklel, aby po celý život zůstala jen nejnižší služkou, ale to je jiný příběh.
Tak se stalo, ó blažený pane a můj choti, že ve stejný den narodili se kupci tři synové ze tří žen. Jeden světlý jako luna v úplňku, druhý s pletí jako zralá datle a třetí tmavý jako leštěný eben. Kupec je nechal vyrůstat a vychovávat společně, nečinil mezi nimi rozdílu ani pro jejich barvu, ani pro jejich matky, a naparoval se svou mužností jako páv.
Uplynulo dlouhých patnáct let. Kouzelné lahvičky byly prázdné, zato tři synové zaplňovali svým křikem a šarvátkami rodný dům. Jednou se však bledému synovi domov omrzel a předstoupil před otce.
"Mám vše a žiji v dostatku, otče," řekl, "ale chtěl bych se porozhlédnout po světě. Dej mi koně, meč a něco peněz a nech mě jít."
Kupec si povzdechl, neboť věděl, že ta chvíle jednou musela přijít. Dal synovi ušlechtilého koně ze svých stájí, dobrý meč a měšec zlaťáků a navíc prázdnou lahvičku od vody plodné lásky.
"Té lahvičky si važ, můj synu, a až bude nejhůř, zahleď se do ní. Třeba v ní ještě trochu kouzla zbylo." A vyprávěl synovi, jakými čarami se zrodil.
Podivil se mládenec pošetilosti svého otce. Stárne, řekl si, a mozek se mu kalí. Zhušťovače semene prodává na trhu kdejaký mastičkář. Byl však vychován v úctě k rodičům, proto se uklonil a přijal prázdnou lahvičku jako nejdražší poklad.
Stalo se pak, můj vládče a pane, že již třetího dne přepadli mladíka lupiči a obrali ho o šat, koně, peníze i meč. Jen prázdnou lahvičku mu ponechali, neboť pro ně neměla žádnou cenu. Mladík ji v zoufalství začal hladit a vzpomínat, jak dobře mu bývalo v rodném domě. Tu se lahvička rozsvítila podivným modravým světlem a objevil se v ní obličej starého vousatého muže.
"Džin!" vykřikl mladík zděšeně, odhodil lahvičku daleko od sebe, a zatím co promlouvala hlasem jako z nejhlubší džehenny, prchal z toho začarovaného místa. Šťastná náhoda však vedla jeho kroky. Zanedlouho narazil na kočovný kmen, jehož jazyk znal, neboť jeho matka jím mluvívala.
Tak se stalo, že neuplynul ani měsíc a první syn, otrhaný a zchudlý, se vrátil do otcova domu. Starý kupec si povzdechl a vzal bledého syna do krámu, aby mu pomáhal. I spatřila mládence zlatníkova dcera a jeho světlá krása se jí zalíbila. Nemohla ovládnout svou vášeň a jedné noci, když mládenec v krámě počítal stržené peníze, vstoupila k němu a svedla ho. Nezbylo proto otcům, než aby se domluvili a nechali mladé před kádím uzavřít manželství.
Pomyslel si tehdy syn otrokyně, že jeho bratr je hlupák, který neumí použít ani meč, ani co jiného. Předstoupil proto před otce a řekl:
"Otče, tvůj majetek spravuje tvůj syn z tvé ženy a bude jistě dobrým kupcem. Proto tě prosím, propusť mne, abych si mohl najít štěstí jinde."
Musel tak promluvit, protože jeho matku kupec nikdy nepropustil z otroctví a syn byl tedy i otrokem svého otce. Kupec mu však dal dobrého koně, ostrý meč a něco peněz. Přidal i druhou lahvičku, když synovi vypověděl podivný příběh jeho zrození.
Druhý syn se vydal na cestu. Jel, až přijel do pustých hor. V horách ho zastihla noc, a nikde nebyla ani stopa po lidském obydlí. Chtěl si proto najít místo k přenocování vedle cesty, když zaslechl vlčí vytí. Než stačil znovu nasednout na koně, vyřítila se na něj horda podivných postav. V slabém měsíčním světle mladík uviděl, že mají lidská těla, ale tváře vlků. Vylekal se, leč tasil meč a zaútočil na ně. Pět se jich v krátkém čase válelo u jeho nohou, ale šestý skočil koni po hrdle a prokousl mu krční tepnu. Mládenec se pozdě otočil, aby koně bránil, krev z tepny mu stříkla proudem do očí. Než prohlédl, dal se vlčí muž na útěk.
Hoch se pustil za ním, až doběhl k vesnici vlčích lidí. Tam mu zastoupily cestu ženy, které měly lidskou hlavu i tělo, ale osm struků jako vlčice. Tiše, výhružně vrčely. Mladík se zarazil. Chvíli stáli nepohnutě proti sobě. Potom se ženy rozestoupily a v jejich středu se objevil podivný muž v černém rouchu. Jeho tvář byla bílá, na hlavě neměl turban, avšak ani vlasy, a ta hlava se v měsíčním světle leskla jako natřená olejem. Neměl obočí, řasy ani vousy. Když promluvil, jeho hlas zněl jako bzukot včelího roje.
"Prolil jsi vlčí krev," řekl. "Teď tedy splatíš krvavou cenu!"
Vztáhl ruku a pronesl několik slov v neznámém jazyce. Mladík ucítil, že se jeho tělo mění, nos se protahuje do čenichu a že mu narůstá vlčí hlava. Jeho oči náhle viděly tmou a vůně hor mu říkaly podivné, neznámé věci. Špičaté uši mu nepokojně zastříhaly a do srdce mu padl smutek. Odvrátil se, aby skryl svůj žal. Když ženy i mág odešli, vytáhl ze záhybu šatu lahvičku a začal ji leštit, aby získal plochu podobnou zrcadlu. K jeho údivu se láhev rozsvítila namodralým světlem, objevil se obličej prastarého vousatého muže, který se hlasem dunícím jako vzdálená bouře zeptal:
"Čeho si žádáš?"
"Zbav mě té vlčí tlamy a pomoz mi odsud," chtěl vykřiknout mládenec, ale ozvalo se jen kňučení a poštěkávání.
"Čeho si žádáš?" ptal se stařec znovu.
To je jistě džin, pomyslel si mládenec. Když lahvičku otevřu a džina vysvobodím, třeba mi pomůže. Otevřel lahvičku, ale nic se nestalo. Možná je zaklet do stěny té lahvičky, řekl si a udeřil jí o kámen. Sklo zasyčelo, jako by se vařilo, objevila se pára, která na okamžik mladíka zahalila, a hoch upadl v těžký spánek.
Ráno, když se vzbudil, spěchal k nedaleké kaluži, aby spatřil svůj obraz. Uviděl vlčí hlavu. Zvrátil čenich dozadu a zavyl žalem, vstříc divokým horám a lesům. Odpovědělo mu vytí druhů z vlčí vesnice. Vstal a odebral se k chýším, tam, kam nyní patřil. Našel potom zalíbení v jedné z vlčích dívek, do roka se mu narodila čtyři mláďata, a protože byl silný a bystrý, brzy se stal vlčím náčelníkem.
Stalo se pak, ó blažený, že tmavý syn, kterému pro jeho barvu říkali Mazbúd(1), zatrpkl ve svém srdci proti otci pro osud své matky, která pracovala v kuchyni až do smrti, i když už byla velice nemocná. Nebudu se prosit toho starého lakomce, rozhodl se. Pod rouškou noci se vplížil do komnaty, kde byly uloženy zbraně, a vybral si dobrý meč a krátkou, ostrou dýku. Vzal si i něco peněz a poslední lahvičku, o jejímž vlivu na své početí leccos věděl, neboť takovou věc nelze mezi služebnictvem utajit. Pak vešel do stájí a osedlal nevzhledného koníka, jenž byl vytrvalý a měl silné nohy, a uprchl z rodného domu.
Jel bez ustání tři dny a dvě noci, obával se, že ho otec bude pronásledovat. Třetí noci ho přemohla únava a uložil se ke spánku v palmovém háji. Byl to začarovaný háj, protože sotva Mazbúd ulehl, zjevily se před ním tři dívky, krásné jako hurisky z ráje. Libým zpěvem a vábivým tancem ho lákaly k sobě. Mladík často naslouchal vyprávění své matky o kouzlech jejího otce, svého děda, jehož nikdy nepoznal, proto zjevení nedůvěřoval. Povstal však, jako by byl zmámen, a pomalu se k půvabným huriskám přibližoval. Když byl dost blízko, vztáhl rychle ruku a dotkl se jedné z nich - pod prsty ucítil peří! Pronesl proto zvolání k duchu, vládci větru, které znal od své matky; od ní také věděl, že tomuto duchu slouží především ptáci. Tu se dívky proměnily ve tři růžové volavky, které se před ním klaněly.
Mazbúd se velice podivil, ale nedal to na sobě znát a řekl: "Budete mi sloužit!"
Volavky sklonily hlavy na znamení souhlasu. I poznal mládenec, že je spoutal mocným kouzlem. "Hlídejte můj spánek," rozkázal. "Nedovolte nikomu, člověku, přízraku či šejtanovi, aby mě vyrušil."
Ptáci se znovu poklonili, dva uložili hlavy pod křídla a třetí zůstal na stráži. Mazbúd klidně usnul, neboť věděl, že volavky jsou velmi ostražité.
Tak cestovali dál společeně. Putovali podél řeky, protože Mazbúd chtěl, aby volavky měly dostatek vody a ryb, až dorazili k rybářské vísce, kde žili lidé tak černí, jak černá bývala jeho matka.
Vesnici vládl starý rybář, který Mazbúda vlídně přivítal a uvedl do domu mezi své ženy, syny a dcery. Volavky se však úzkostlivě rozkřičely, když Mazbúd vcházel do dveří, a to se mládenci nelíbilo. Začal proto projevovat přízeň jedné z mladých náčelníkových dcer, která se jmenovala Kitrí. Lichotil jí pro její krásu a nenápadně a chytře se vyptával, až - zmámena jeho slovy - pravila:
"Můj otec je dobrý muž. Jen jednou v roce, při čtvrtém úplňku, vstoupí do něho zlý duch, kterého sesílá čaroděj z hor. Všichni, kdo jsou ve vesnici, usnou tvrdým spánkem, a co se té noci plné hrůz, kdy bezpochyby džinové i čarodějnice létají povětřím, děje, nikdo neví, jisté však je, že pokaždé jeden z nás nedožije rána. Té noci můj otec musí okusit lidské krve."
Mazbúd pohlédl k obloze a viděl, že měsíce přibývá, že příští noci bude v úplňku a bude to čtvrtý úplněk roku. Vešel tedy toho večera k černé Kitrí a učinil ji svou milenkou, neboť jeho krev byla horká a nechtěl zemřít jako panic.
Příštího dne svolal své volavky a nařídil jim: "Této noci nesmím usnout. Kdybych však přece usínal, klovněte mne svými ostrými zobáky!"
Nadešla noc. Mazbúd usedl u okna a volavky stály za ním. I vyšel měsíc a hoch pocítil nepřekonatelnou ospalost. Oči se mu zavřely, ale jedna z volavek ho ihned klovla do lýtka. Probral se, vyhlédl ven a spatřil, jak na obloze pluje podivný nachový mrak, jenž v tom okamžiku zavířil a protáhl se k zemi jako kroucený chrámový sloup. Mladík odskočil od okna a naslouchal hukotu bouře, která se hnala nad vesnicí.
Pak všechno ztichlo a Mazbúdovi se znovu zavřely oči. Tu ho druhá volavka klovla do stehna. Probral se, vyhlédl ven a na nebi uviděl obrovské svítící oči, které se zvětšovaly, leskly, světélkovaly, třpytily a vtahovaly jeho duši do sebe. Tu ho třetí volavka klovla do ruky. Mazbúd vykřikl, polekaně se otočil a stanul proti starému náčelníkovi, který se k němu přibližoval s rozšklebenými ústy, vyceněnými pahýly zubů a napřaženými pařáty. Mladík strnul, avšak dvě z volavek současně klovly náčelníka do pat. Stařec vykřikl a ohnal se po nich. Ten okamžik Mazbúdovi stačil. Uchopil svůj svrchní šat, jeden rukáv nacpal starci do úst a zbytek mu obtočil kolem hlavy. Poté mu spoutal ruce i nohy rozvinutým turbanem. Když pak vyhlédl z okna, viděl, jak se rudé oči na obloze zlostně rozzářily, potom se zmenšily a vzdalovaly se, až zmizely za vrcholky hor. V těch horách opravdu sídlí zlo a sužuje kraj, napadlo ho.
Při východu slunce propustil starého náčelníka, jenž byl jako omámený a nevěděl, co se s ním v noci dálo. A když potom mládenec sedlal koně, krásná Kitrí k němu přiběhla a se slzami v očích ho prosila, aby u ní zůstal.
"Ne," zavrtěl Mazbúd hlavou, "musíme se zbavit prokletí, jinak přijdou další roky a v každém z nich čtvrtý úplněk. Vrátím se, zůstanu-li naživu. Když zahynu, mé volavky ti přinesou zprávu."
Mladík se vydal do hor, spolu s volavkami chytal ryby v horských potůčcích a živil se i lovem. Když jednou opékal maso nad ohněm, volavky se poděšeně rozkřičely. Sáhl po zbrani, rozhlédl se a spatřil v křovinách ohnivé vlčí oči. Vyskočil, a tu už se na něho vyřítily podivné postavy s vlčími hlavami, avšak lidskými těly. Neměl čas nad tím přemýšlet, ťal, a bolestivé zavytí mu prozradilo, že čepel našla svůj cíl. Útočníci, ať vypadali jakkoli, byli zranitelní! Náhle zjistil, že jeden z vlčích mužů našel jeho dýku a v boji mu kryje záda. Nepátral po příčině, ale o to usilovněji se dal do boje. Horská mýtina brzy zrudla krví a vlčí lidé se dali na útěk. Volavky jen ustrašeně přihlížely zpod blízkého stromu.
Mazbúd se otočil. Jeho nečekaný vlčí přítel, který mu tolik pomohl, žalostně kňučel a ukazoval na svoji nohu - Mazbúd užasl, neboť poznal jizvu, kterou v dětské rvačce sám bratrovi způsobil. I objal ho a zaplakal. Usedli pak společně k ohni, vlčí bratr rozprostřel trochu popela a klacíkem tam pomalu vypsal všechny své osudy.
"Doma jsem byl otrokem," napsal nakonec. "Tady jsem náčelníkem, třeba mám vlčí hlavu."
Mazbúd se zamračil. "Ten čaroděj je prokletím celého kraje, musíme se ho zbavit. Zkusíme se poradit s lahvičkou." A začal ji třít tak usilovně, až se i tentokrát v namodralém světle objevila prastará tvář a temným hlasem se dotázala, čeho si žádá.
"Jsi kouzelný džin a můžeš nám pomoci?"
"Jsem posel z velkých dálek, z jiného světa. Nepřeji si, než domluvit se s lidmi, kteří se však bojí našich kouzel. A my zas neznáme vaše. Proto měl náš vyslanec napomoci zrození vás tří, v naději, že nám snad porozumíte, ale ten blouznivec se vymkl z naší moci a nyní žije kdesi v horách -"
"A užívá kouzel pro svou zábavu!" Mazbúd už chtěl lahvičkou mrštit o skálu, bratr mu však v poslední chvíli ruku zadržel...
A vypráví se, můj blažení choti, že té noci vlčí bratr před kamenným domem čarodějovým tak dlouho kňučel a vyl, až rozzlobený mág vyšel ze dveří. Tam však čekal Mazbúd a vší silou ho udeřil kouzelnou lahvičkou do holé lebky. Láhev se rozplynula, proměnila se v namodralou mlhu a ta obklopila a odnesla čarodějovo tělo. Když se pak mladíci probrali z omámení, zjistili, že všem mužům zmizely vlčí hlavy a všem dívkám struky, jež je hyzdily, i poznal Mazbúd, že splnil, co si umínil.
"Dobře jste mi sloužily," oslovil své volavky. "Jste svobodné! " A ptáci vesele zamávali křídly a rozlétli se k řece.
Také se vypráví, že starší bratr pak vládl v horách a Mazbúd v nížině, kde žil s krásnou Kitrí.
Té noci se v tajemném zámku znovu sešli tři mudrci a podivně spolu rozmlouvali:
"Tady se nedá obchodovat!" hořekoval první.
"Ani já nemám slov," přitakal druhý. "Všechny naděje na solidní vědeckou výměnu kouzel jsou zmařeny."
"Počkáme," uklidňoval je třetí. "Třeba bude s lidmi za pár set let lepší domluva."
"Pokud do té doby nezapomenou čarovat," zasmušili se mudrci.
Pak zámek zmizel a už se nikdy neobjevil, protože -
Tu Šahrazád s jitrem zmlkla v rozprávění, k němuž jí bylo dáno povolení, když chálífu dávno přemohla únava. A spal jako očarovaný.
(1) (arabsky) silná káva, hodně slazená
(1989)