Neodsuzuj je pro jejich chyby jako historik, který soudí uzavřené období. Vždyť kdo by vyčítal cedru, že je dosud jen semenem, stvolem či nakřivo pučícím proutkem? Jenom ho nech. Od jedné chyby ke druhé se nakonec zvedne cedrový les a bude za větrných dnů rozsévat kadidlo svých ptáků.
...
Jak už jsem říkal. Jeden selže a druhý uspěje, ty si však nelam nad těmi rozdíly hlavu. Plodná je pouze ona veliká spolupráce jednoho skrze druhého. Pohyb, jenž selhal, poslouží pohybu druhému, který se podaří. A úspěšný pohyb pak ukáže společný cíl i tomu člověku, jehož pohyb selhal. Kdo najde boha, najde ho pro všechny. Neboť má říše je jako chrám a já jsem lidi vyzval. Vybídl jsem je, aby jej budovali. Proto je ten chrám jejich. A jak se rodí, dobývá i z nich samých jejich nejvyšší smysl. A vymýšlejí zlacení. A vymyslil je i ten, který hledal a neuspěl. Neboť nové zlacení se zrodilo především z horoucnosti."
* Antoine de Saint-Exupéry, Citadela (1948)
Na to nezbývá než odpovědět otázkou: Kdo je majitelem jazyka? Jeho správci, nebo jeho uživatelé? Nikdo z nich a zároveň všichni současně. V demokratickém (a potažmo ani v žádném jiném) prostředí tedy nemá nikdo právo uzurpovat si nároky na vlastnictví řeči. Autory Pravidel neznám osobně, myslím si ale, že patří k té hrstce odvážných s dobrými úmysly. Jejich mravenčí práce nedošla pochvaly, kterou by si zasluhovali. Místo chvály je čekala hana a kbelíky špíny chlístané ne ně ze všech stran. Ani se jim nedivím, že odmítají reagovat na odborné i osobní útoky namířené proti nim. Nemělo by to totiž stejně žádný smysl.
Co k tomu dodat? Musím se přiznat, že i mě často napadají cizí slova rychleji než česká. Já však nejsem v tomto směru líný a věnuji svůj čas vyhledání vhodného českého výrazu. Na vlastní kůži jsem se již mnohokrát přesvědčil, že mi potom rozumí více lidí. A já chci, aby mě všichni pochopili. Co chtějí ti druzí?
Dalším problémem, důkladně probíraným ze všech stran, je pravopis přejatých slov. Máme 'smůlu', že používáme stejnou abecedu jako významná většina současné pozemské kultury. Oč snazší situaci mají východní sousedé našich východních sousedů. S přepisem do jiné abecedy tam totiž zároveň dochází k úpravě pravopisu na místní podmínky. Ne tak u nás. Než v češtině zdomácní přejaté slovo se vším všudy, tedy s fonetickým zápisem a ohýbáním, proteče Vltavou spousta vody. Jak dlouho trávili naši předkové weekendy [víkendy], jak dlouho se smáli potřeštěným kouskům clownů [klaunů], jak dlouho vzpomínali na renaissanci [renezanci], jak dlouho sportovci trainovali [trénovali]?
Pokud není možné najít nějakému cizímu slovu český protějšek, mělo by se co nejrychleji upravit tak, abychom je všichni vyslovovali správně, tedy pokud možno foneticky přepsat podle zásady češtiny 'Piš, jak slyšíš'. Co nejrychleji je pro mě nejvýše rok poté, kdy se začnou používat. Jelikož nová Pravidla nejsou vydávána každý rok, měli by tyto úpravy provádět lidé, kteří se písemně projevují na veřejnosti, tedy novináři, politici a spisovatelé. Zbavili bychom se tak managerů [manažerů], lobby [loby], scannerů [skenrů], ninjů [nyndžů], comicsů [komiksů] a jim podobných. Pravidla pravopisu by pak v této oblasti sloužila pouze ke sjednocování různých přepisů jednoho slova a zahrnovala by je do slovníku.
Když jsem poprvé viděl slova psaná novým pravopisem, nelíbila se mi, připadala mi jaksi kostrbatá, nepatřičná. Když jsem se nad tím zamyslel a zkusil si je několikrát přeříkat, pochopil jsem, že ve mně stála jakási bariéra vybudována roky cviku a zvyku. Postupně jsem chápal a uznával, že se dá zvyknout v podstatě na všechno. V současnosti už mi připadají oba tvary stejně normální a přirozené. A budu-li používat nové tvary, časem se mi jistě dostanou pod kůži natolik, že o nich přestanu pochybovat.
Je jen otázkou času, než si zvyknou všichni, nebo alespoň většina. Ti, kdo tvrdí, že si nezvyknou nikdy, nevědí, co mluví. Měli by si občas říci s agentem 007: 'Nikdy neříkej nikdy'. Ostatně, pro příklad ani nemusíme chodit příliš daleko. Stačí si připomenout přístup Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které nejdříve nová Pravidla přijalo bez výhrad do školních osnov, vzápětí je zavrhlo, aby nakonec přijalo jejich doplněnou verzi. A to vše během dvou měsíců.
První z těchto změn se týká psaní velkých písmen v místních jménech a názvech. Dřívější privilegium měst, obcí a jejich čtvrtí je nyní (s jistými výhradami) rozšířeno i na nižší jednotky, jako jsou ulice, třídy, nábřeží a náměstí. Místo původní ulice Na ztracené vartě máme nyní ulici Na Ztracené vartě, místo náměstí U starého pivovaru máme nyní náměstí U Starého pivovaru, místo třídy Pod lesy a nad vodami máme nyní třídu Pod Lesy a nad Vodami, apod.
Další změnou, která unikla bodavým ostnům kritiků, je psaní cizích slov krátce, tedy vlastně popření Pravidel z roku 1957. Takže místo citrónu už zase píšeme citron, místo balkónu - balkon a místo ampliónu - amplion. Tato změna měla zřejmě sloužit jako úlitba staromilcům za vymýcení písmene s. Jak vidno, nestačilo to. Ale nešť, alespoň zavádí jakýs takýs řád, protože předchozí Pravidla nebyla v tomto směru příliš důsledná. Unikl jim třeba telefon, který se nikdy dlouze nepsal.
Před spoustou hodin trápení nás určitě pomůže uchránit sjednocení koncovky ve 3. osobě množného čísla IV. třídy sloves (vzory prosí, trpí, sází). Nová Pravidla zde povolují používat jednotnou koncovku -í, tedy oni prosí, trpí, sází. Vzor sází měl dříve pouze jediný tvar - oni sázejí. Teď možná někoho zklamu, jelikož nadále platí výjimka pro sloveso vědět, tedy oni vědí.
Nebylo by také od věci, kdyby byly vzaty na milost přechodníky, které před vymřením pravděpodobně zachránil příliv literatury ze zahraničí a s ním svázaná překladová tvorba. Tyto tvary sloves jsou totiž v Pravidlech zcela opomíjeny a vyskytují se vlastně jen v příkladech. Jejich ucelený přehled však schází.
A konečně - přimlouvám se za omilostnění slova vteřina, které bylo uměle vytlačeno sekundou. I když vím, že správný název podle soustavy SI je sekunda a zkratka s, dávám přednost vteřině. Proč bychom nemohli používat značku s a říkat vteřina? Angličanům také nevadí, že libra (anglicky pound) má značku lb.
* -jtp- (20. února 1995)
King na sebe natáhne pohodlné hnědé kordové kalhoty, oblékne si zelenočerně károvanou dřevorubeckou košili a jde ven. Prší, vichr třese zahradním plotem, jehož sloupky jsou zdobeny kovovými netopýry. Slavný spisovatel absolvuje dva dřepy, při nichž se pekelně směje - paroduje manii svých krajanů být za každých okolností fit.
7.30: Snídaně. U stolu sedí a bez ostychu mlaskají manželka Tabby a děti Naomi, Jo a Owen. Pojídají celozrnný chléb, který King sám upekl. Jo žádá své kapesné; otec mu podá dolar.
King už prodal více než sto milionů knih a dodal náměty k patnácti filmům. Honoráře uložil především do nemovitostí. Přestože vydělává miliony, týdně nevydá na živobytí víc jak 200 dolarů, které mu jeho agent posílá poštou, s tím celá rodina vystačí.
8.30: Literární horor začíná. Denně - krom Vánoc, Dne nezávislosti a svých narozenin - píše King 1 500 slov. Pracovním nástrojem mu je Wang-Computer. Na přípravu knihy potřebuje přibližně čtyři měsíce, na její dokončení až rok. Pracovnu s bílým vlněným kobercem na podlaze, jíž dominuje obrovský psací stůl, má v prvním poschodí domu, který působí mírumilovným dojmem: dřevěná směsice gotiky a koloniálního stylu.
Až do 11.30 King píše a šklebí se. "Namáhám se tak dlouho, až je čtenář přesvědčen o tom, že se nachází v rukou prvotřídního šílence." Při psaní se šklebí vždycky - tak byly napsány thrillery, v nichž se z aut stávají vrahové, mrtví navštěvují své blízké a z plyšových zvířátek se vyklubou vraždící bestie. A s tímtéž úšklebkem King říká: "Mým největším triumfem by bylo, kdyby některého čtenáře skolil při čtení mé knihy srdeční záchvat, protože by byl k smrti vyděšen."
11.30: King vypíná počítač a jde dolů do kuchyně, popadne tenisové nádobíčko, usedne do Mercedesu a jede na hřiště. Cestou zastaví u bistra a zhltne dva hamburgery Big Mac.
14.00: Po zápase se propocený King vydává na cestu domů. Jede přes Heimweg, kde v karavanu, s klapající kufříkovou Olivettkou na kolenou, kdysi napsal své první povídky.
14.20 - Bangor, západní Brodway: King zaskočí k novým sousedům, řekne: "Ahoj, já jsem Steven." Pak se žene do jejich koupelny a prozkoumá jim lékárničku. "To dělám u cizích lidí vždycky, chci vědět, jaké tabletky polykají."
15.OO: Opět doma, ve vlastní kuchyni, bere King do náruče svou vlastní ženu a pevně ji tiskne. Je s Tabby ženat již 20 let. To ona ho přemluvila, aby zanechal učitelského povolání a psal. A povzbuzovala ho, když zprvu dostával od nakladatelů jen samá zamítnutí.
16.30: Nahoře povykují děti, dole na sebe křičí Steven a Tabby. Křičí na sebe vždycky, když jde o novou knihu. Je to čistě věcný křik.
18.00: Volá agent, chce stanovit termín tiskovky v Los Angeles. King huláká: "Víš dobře, jak tohle lítání nenávidím!"
Po večeři začíná večerní horor. Ona plete, on listuje v novinách a popíjí čistou whisky. "Strašně rád čtu krvavé titulky, třeba: Jeptiška znásilněna v Brooklynu! Už samo pomyšlení, že byla znásilněna jeptiška, je horor. A dokonce v Brooklynu! Takovéhle myšlenky ve mně vzbuzují tvořivé impulzy.
23.00: "Sex," říká King, "v mých románech sotva najdete, protože to je elementární akt, který každý zná a dělá." A zhasíná.
a) romány:
* Z německých pramenů přeložila Zdenka Žourková, bibliografii sestavil Martin Žourek
S. K.
Po oscarovém Spartakovi odešel Kubrick do Anglie, kde natočil satirickou tragikomedii o rozpoutání nukleární války s bizarním názvem Doktor Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1963). Tento film, původně zamýšlený jako vážné drama, byl nakonec ku prospěchu věci realizován jako černá komedie o zkáze lidské civilizace. Šílený generál ve své paranoie dá rozkaz k atomovému bombardování a všechny pokusy o zastavení náletu považuje za spiknutí nepřátel. Jeho podřízený, důstojník Mandrake (Peter Sellers) se zoufale snaží situaci zachránit a spojit se s prezidentem (opět Peter Sellers). Při dobytí základny jednotkami vyslanými velením spáchá generál sebevraždu. Mandrake oznámí z telefonního automatu prezidentovi kód k odvolání letky, je však již pozdě - jedno letadlo se nepodaří kontaktovat. Rusové oznamují, že vyvinuli absolutní zbraň, která v případě napadení automaticky zničí všechen život. Posádce posledního bombardéru se podaří překonat ruskou obranu i technické potíže a svrhává svůj náklad na určený cíl. Štáb prezidentových poradců očekává v podzemním bunkru ruský protiúder. Jeden z nich, dr. Strangelove (znovu výborný Sellers), hlásá ze svého kolečkového křesla horečnatou vizi budoucího lidstva žijícího v podzemí - přičemž se jeho ruka samovolně vztyčuje k nacistickému pozdravu...
Satira na téma jaderné katastrofy a selhání vojenské mašinérie řízené paranoidní osobností byla pro mnohé příliš těžko stravitelná. Na druhé straně toto překročení hranic žánrů bylo oceněno filmovou kritikou a Peter Sellers byl za svoji trojroli nominován na Oscara.
Tato kultovní antiutopie poskytla první jasný komentář k problému sexuality ve spojení s násilím v technokratické a značně povrchní civilizace. Film má takovou prorockou sílu, že ještě dnes, po více jak dvaceti letech, působí stejně naléhavě jako kdysi. V budoucí, pop-artově stylizované společnosti (v mnohém podobné té naší) se násilí stává normou. Silní terorizují slabé a ti si odreagovávají svou frustraci na ještě slabších. Nespoutané bandy mladých terorizují nevinné obyvatelstvo, stát terorizuje pachatele, ti sebe navzájem a oběti vykonávají vlastní rozsudky nad pachateli. Kolotoč násilí, z něhož není úniku.
V této cynické noční můře neexistuje dobro a zlo. Všichni lidé jsou propadlí mechanismu násilí. Alex a jeho kumpáni se radikálně vyžívají v destrukci a sex je přitom jen pokračování násilí jinými prostředky. Znásilňování obětí patří i k praktikám státní mašinérie - Alexova psychika je podrobena brutální léčebné metodě a jeho osobnost je přitom duševně znásilněna. V jeho mozku dojde k zablokování podnětů vyvolávajících násilí a tím i potřebu sexu. Dokonce i Beethovenova hudba, která ho vždy inspirovala k orgiím a násilným činům, se pro něj stává torturou. Teprve po svém sebevražedném pokusu je "uzdraven". Nespoutaná chuť na sex a násilnosti je opět funkční - světlovlasá bestie se stává hrdinou dne.
Poselství tohoto ďábelského filmu zní: Člověk technické éry je divokou šelmou, která zdravě funguje jen tehdy, může-li se dravě vyžívat ve svých destruktivních sklonech. Nietzsche nechá pozdravovat...
První epizoda - Úsvit člověka - symbolicky ilustruje pseudodarwinovské zrození člověka z opice a zároveň exponuje jeden z ústředních symbolů filmu. Tato pasáž má charakter drsně patetické operní předehry, což autoři zdůraznili použitím synfonické skladby Richarda Strausse Also Sprach Zarathustra, která se obdobně jako symbolický objekt Monolitu proplétá celým filmem.
Druhá část začíná proslulým střihem, v němž se letící kost promění v kosmickou loď - jde o něžnou futurologickou anekdotou. Autoři rozehrávají velkolepou operetu plnou kosmických plavidel, computerů a nesčetných obrazovek realizovaných za pomoci dokonalých modelů, nápaditých výtvarných efektů a pečlivě provedených trikových záběrů. Hlavním protagonistou je vědecký pracovník Dr. Heywood Floyd (ztvárněn Williamem Silvesterem) pověřený úkolem odhalit příčinu podivuhodných úkazů, k nimž dochází poblíž měsíčního kráteru. Pointa přerůstá v absurdní žert: na inkriminovaném místě je archeology nalezen onen černý Monolit z úvodní sekvence. Člověk si počíná s obdivuhodnou, zároveň však poněkud směšnou suverenitou dobyvatele, avšak nad neznámým objektem, přesahujícím jeho rozum a techniku, zůstává stát v bezmocném údivu - stejně jako jeho opičí předek.
Třetí část Kubrickovy epické básně má půdorys thrilleru - technika, s níž člověk dosud bez potíží manipuloval, se mění v obludného nepřítele. Svár člověka s počítačem se odráží nejen v zápletce, ale i ve výtvarné kompozici řady zdánlivě pouze ilustračních záběrů. Příběh sám je díky knižnímu vydání již notoricky známý: Osmnáct měsíců po nálezu Monolitu na Měsíci se ocitáme na palubě kosmické lodi Discovery, letící k Jupiteru. Posádku tvoří velitel David Bowman (Keir Dulle), Frank Poole (Gary Locwood), dále tři vědci cestující ve stavu hybernace a dokonalý počítač HAL 9 000, který celou loď řídí. Vzhledem k nadlidské inteligenci a možnosti hlasové komunikace funguje jako šestý člen posádky. Drama se začne odvíjet v okamžiku, kdy tento dokonalý computer začne uskutečňovat svůj vražedný plán - souboj přežije jediný člověk, jemuž nezbývá než provést "lobotomii" kybernetického mozku.
Závěrečná epocha filmu, uvedená titulkem Jupiter - a dále nekonečno, vyznívá jako ryze filozofické a současně vrcholně abstraktní poselství: astronaut David Bowman se ocitá v surrealistické říši podivuhodných makro a mikrostruktur připomínajících plátna Juana Miróa. Jeho záchranná "kapsle" končí svoji pouť uvnitř podivuhodné empirové komnaty, kde tento vyslanec Lidstva najde sebe sama. Několika časovými skoky značně zestárne, aby se nakonec proměnil v embryo - podobenství o cestě lidského ducha za poznáním končí záběrem, v němž se znovu narozený Člověk vrací z hlubin kosmu zpět k Zemi...
Film 2001: Vesmírná odysea byl nominován na Oscara, obdržel ho však pouze za vizuální efekty. Není divu, vždyť v týmu podílejícím se na natáčení byl i Douglas Trumbull (později spolupracující na Blízkých setkáních třetího druhu a Blade Runnerovi), který pro pasáž po průletu monolitem vyvinul speciální techniku zvanou "slit-skan". Nejednoznačnost vyznění filmu vedla k různým výkladům, často i značně vykonstruovaným (např. sovětský filmový teoretik Alexandr Karaganov jej nalezl v noetické skepsi západní vědy, jejíž odcizení symbolizuje počítač HAL - mimochodem, jméno počítače je prostým abecedním posuvem písmen v názvu firmy IBM), nicméně kritika jej označila za nejlepší film roku. Tento důležitý fakt způsobil, že celá řada režisérů začala rovněž vytvářet světy budoucnosti za použití nejmodernějších trikových technik, jimiž současný film disponuje a které se neustále vyvíjejí - právě odtud vedla cesta k triologii Hvězdné války Georga Lucase a k dalším dílům, jako byl TRON režiséra Stevena Lisperga, Cameronův Terminátor II či nejnověji Spielbergův Jurský park, v nichž nasazení výpočetní techniky dovedlo tento žánr k výtvarné dokonalosti.
Americký fandom ocenil všechny tři Kubrickovy výlety do říše SF cenami Hugo v kategorii "dramatická prezentace".
* P. Mikuláštík, M. Žourek