Xaidi byl zděným městem okouzlen. Stejně, a snad i víc než jeho přátelé, pro něž byl výlet mezi ty starobylé zdi jen dobrodružství. Opravdové dobrodružství, událost, která mohla přinést strach, bolest, vztek, touhu, všechno, co může člověkem skutečně otřást.
Ecke se zastavil těsně před branou. Šel první, a tak se zastavili i všichni za ním, snad jen z podvědomého pudu napodobovat.
"Co tě chytá, Ecke?" křikl Naixi vyzývavě. "Zapomněls, že jsme za tebou?"
Naixi byl vůdce party. Jeho nenasytná zvědavost je dříve či později musela přivést do maléru, ale tentokrát to nebyl jeho nápad, podívat se do zděného města. Tenhle výlet navrhl Xaidi a už ho navrhoval dost dlouho. Teď svůj návrh konečně prosadil.
Ecke potřásl hlavou a ukazováčkem opsal veliký kruh, jako by do něho zahrnoval nejen město, ale i všechny pocity, které z něho mohli získat. "Neměli bychom tam chodit. Víte přece, co se povídá," řekl pak.
"Máš strach?" popíchl ho Naixi a v jeho tónu zaznělo překvapení, že je možné tak snadno pocítit emoci. Měl z toho neskrývanou radost.
"Zděné město není pro nás. Nač potřebujeme slídit v tom umírajícím rozkladu, který už měl být dávno odstraněn ze světa?"
"Slídit není přesný výraz," zasáhl Xaidi. "Měli bychom říci spíš - pozorovat."
"Slovo slídit je naprosto přesné. A ty to víš!"
"O co vlastně jde," řekla Fraise, "to nemáme nic lepšího na práci, než se dohadovat o slovech? Je tady nepříjemný puch."
Xaidi se usmál. Fraise věděla, co a kdy říct. Ecke se trochu ošíval, ale přesto vkročil do brány. Neodpustil si však dodat:
"Všichni víte, co tu najdeme. Odpadky. Lidi, kteří se raději schovali do téhle díry, než by se dali modifikovat. A pak, jsou tu kouzelníci."
Fraisiny velké oči zajiskřily v hrozivém polostínu města, právě na kouzelníky byla zvědava. Aby ostatní neviděli, vzal ji Xaidi za ruku. Byla chladná a hladká a chlapec v sobě při tomhle doteku pokaždé zachytil něco jako dávný pocit - snad touhu? -, který mu proběhl tělem, tak vlažný, že ho nemohl zahřát, ale tak něžný, že v něm vyvolal představu planoucího vesmíru, k němuž však nemohl dosáhnout.
"Kouzelníci! Tolik bych chtěla vidět aspoň jednoho. Skutečně existují?" zvolala Fraise. Nechala mu svou ruku, roztržitě, i ona byla příliš vzdálena ohni, než aby se jím mohla zahřát.
"Když se říká, že tam jsou, jistě tam budou," zabručel Naixi a vykročil do Velké ulice, kterou měl v paměti z minulých výprav. Chtěl dovést partu na náměstí. Nikdy nešel dál a věděl, že Velká ulice a náměstí jsou na hony daleko od opravdového jádra města. Na náměstí bylo možno občas potkat návštěvníky zvenku; všichni přicházeli se stejnou zvědavostí, všichni spíš slídili než pozorovali.
Náměstí bylo ve čtyřech rozích chabě osvětleno lucernami a krčilo se pod tíhou oblouků a budov postavených nahoře nad podloubím. Z náměstí vycházely nesčetné uličky, všechny temné a na první pohled všechny stejné.
Obyvatelé zděného města se neradi ukazovali, takže je bylo možno zahlédnout jen zřídka, ale na náměstí postávalo pět nebo šest osob zvenku, dívaly se na partu s výčitkou.
"Ti si jistě myslí, že jsme na návštěvu města příliš mladí," zavrčel Naixi.
"Nikdy nepřestaneme být příliš mladí," ozvala se Fraise. "Co na tom záleží? Tam!" ukázala. "Pojďme tamhletudy!"
Ulička byla slabě osvětlena skrovným namodralým světlem. Dlažba pod ním vypadala jako z kovu, jak byly její kameny dohladka obroušeny.
Naixi šel první. Bylo mu jedno, půjdou-li touhle nebo jinou uličkou, ani mu nevadilo, že směr určila Fraise. Důležité bylo jen to, že se vydali za náměstí, do míst, kde dosud nikdy nebyli.
Ulička se vinula mezi zdmi jako živý zářez rokle v náhorní plošině. Xaidi vnímal neurčité známky života, ale cítil, že se náhorní plošina rozpadá. Divné ostré pachy, některé překvapující, úplně nové, vyrážely znenadání z některých otvorů a z bočních uliček a dávaly tušit přítomnost tajemných sil.
"Neukazují se!" hudral Naixi.
"A cos čekal?" usadila ho Fraise.
"Prý chytají všechny lidi zvenku," poznamenal Ecke. "Aby se pomstili. Kouzelníci jsou schopni všeho." Odmlčel se. "A jsou krutí. Po celý svůj čas nepřinesli světu nic než smrt a ničení."
"Zapsal ses do dějepisného kroužku?" zvolal Naixi. "Proto jsi tak zhloupl!"
"Mlčte!" okřikl je Xaidi. "Poslouchejte!"
Ve vzduchu se chvěl tón. Plachá melodie, sotva naznačená, a přesto tak intenzivní, že ji Xaidi na chvíli cítil jako teplou přikrývku, tak teplou, až se pod ní dusil. Prožil okamžik paniky a hned potom strachu a rozběhl se tam, kde se v uličce rozvíralo nepředvídané náměstíčko.
Jeho přátelé měli tytéž pocity.
Panika a strach. Tak snadno!
Zvuk ustal. Dva nebo tři obyvatelé zděného města v potrhaných šatech stáli na tom malém náměstí a zapadlýma očima si nedůvěřivě prohlíželi vetřelce. A jeden seděl na schůdcích před krámkem a nezvedal oči od nástroje na svém klíně. Byl celý zahalen do černého pláště, jen ruce byly volné, bledé ruce s dlouhými prsty.
"To je kouzelník," zašeptala Fraise.
"Jdeme pryč," nařídil Ecke. "A hned!"
"Ne!" zasáhl Xaidi. "Co nám může udělat?" Rozhodl se a zamířil k tomu muži, nestaraje se o přátele. Poklekl před ním na jedno koleno, aby na něj líp viděl. Muž zvedl hlavu a nechal s ní sklouznout kápi. Měl podivnou tvář, jejíž pleť nebyla hladká, ale zkrabacená, nos z ní trčel příliš dlouhý, vpadlá ústa měla příliš úzké rty a oči nebyly modré, ale temné. Xaidi nikdy neviděl podobné oči a byl z nich zmaten.
"Co je to?" zeptal se konečně a ukázal na nástroj.
"To je nástroj."
Mužův hlas zazněl jemně a nečekaně teple.
"S ním jsi vydával ty zvuky?"
"Jistě. Ale nejsou to jen zvuky. Je to hudba."
"Co je hudba?"
"To jsou zvuky, které se řídí pravidly harmonie."
"Jsou krásné."
"Tvoji přátelé si to nemyslí. Odcházejí."
Xaidi se prudce otočil, ještě včas, aby zahlédl Fraise, Ecka a Naixiho, jak se noří do uličky, která je sem přivedla.
"Ty s nimi nepůjdeš?" Otázka byla rozkazovací, i její tón.
Xaidi vstal. "Ne," řekl suše, "ještě ne."
"Rozumím. Chceš se ode mne něco dozvědět. Nuže?"
"Jsi kouzelník?"
Mužovy oči se rozsvítily úsměvem. "Tak nám říkají, ano. Už je nás málo."
"Všichni žijete tady?"
"Není jiné místo, kde bychom mohli žít. I tady se musíme skrývat před hlídkami. Ty neznáš hudbu... Ovšem. Nikdo z vás ji nezná."
Xaidi potřásl hlavou. Úsměv v kouzelníkových očích byl teď živý a zářil, jak to Xaidi ještě nikdy u nikoho neviděl.
"Chtěl by sis poslechnout ještě nějakou hudbu?"
"Ano! Jmenuji se Xaidi."
"Xaidi? Rád ti něco zahraji, Xaidi."
Přiložil nástroj ke rtům a dal hudbě plynout do mrtvého vzduchu. Tóny ho rozechvívaly tak něžně a tak silně, že je Xaidi cítil v každém koutku mozku. Něco v něm odpovídalo na poselství skryté v tónech, ale jeho rozumová část byla bdělá, pozorná a nedovolila hudbě, aby pronikla příliš hluboko do mysli, kde by mohla Xaidiho ohrozit.
Položil ruku na kouzelníkovo rameno, jednak aby ho trochu polekal, jednak aby mu dal najevo, že i přes své umění je přece jen druhořadou bytostí.
Kouzelník přestal hrát, ale cítil-li se druhořadým člověkem, to Xaidi nepoznal.
"Co je? Hudba se ti už nelíbí?" Hlas byl stále stejně vlídný a teď i lehce pobavený.
"Slouží vám hudba k dělání kouzel?"
"K dělání kouzel? Ale ano, proč ne?"
Xaidi si nebyl jist, mluví-li kouzelník vážně, nebo je-li takový způsob řeči jedním z četných znaků, které charakterizují tento téměř zaniklý druh lidí; možná se tak vysmívají svým ničitelům. Ale muž vstal a tím přetrhl jeho úvahy.
Vztyčen byl kouzelník stejně vysoký jako Xaidi, ale měl příliš úzká ramena a malou hlavu. Zdálo se, že ho tato evidentní nesrovnalost v proporcích nijak netrápí; ale skutečně to tak bylo? Nebo snad právě jejich nedokonalost učinila z obyvatel města lidi kruté a násilnické, jak se o nich říkalo?
"Vím, cos přišel hledat do zděného města. Všichni hledáme totéž. Emoce. Opravdové emoce."
Xaidi měl pocit, že to není výsměch. V mužově hlase se náhle objevila vážnost. Neudivilo ho, že kouzelník ví o tom, co lidé nepřiznávají ani sami před sebou; spíš ho překvapil nedostatek studu; mluvit o přání, které je pokládáno za potupné, přesto však všeobecné, a nejen u mladých lidí.
"Dobře děláš své řemeslo, kouzelníku," sykl mezi zuby.
"A co ty víš o řemeslech? V tvém krásném městě nad zátokou neexistují řemesla, jen stroje a programy. Ovšemže dělám dobře své řemeslo! Jak dlouho by zděné město mohlo žít bez řemesel, co myslíš?"
"Dlouho? Co to znamená?"
"Moc málo toho znáš, Xaidi."
Byla to vážná výčitka. A zasloužená, pomyslil si chlapec. Jistě jen z neznalosti připisoval kouzelníkovi tolik moci.
"Ale říkals, že vás nezůstalo mnoho," poznamenal.
"To je pravda. Vymíráme. Za čas bude zděné město úplně prázdné. Kam potom budete chodit hledat emoce?"
Byl to výsměšný tón, ale jen lehce, a kouzelník vzal chlapce za paži a postrčil ho do jedné z uliček.
"Tentokrát ti ještě mohu dát, pro co jsi přišel."
Pod dotykem mužovy příliš teplé ruky Xaidi ztuhl a kouzelník ho ihned pustil. Jeho oči hleděly jako tůně tmy a chlapec pod tím pohledem dokázal jen přikývnout. Jak to, že není slepý, s tak temnýma očima, pomyslil si.
Opravdu nic neznám, usoudil, nevím nic o tomhle druhu lidí, který byl kdysi jistě důležitý. A vlastně nevím nic ani o lidech mého druhu. Budu to muset napravit. Požádám o přijetí do kroužku znalostí.
Cestou se však vědomí vlastních neznalostí ztrácelo, překryto pocitem nebezpečí. Vzrušení ho zaplavovalo z hloubky jako dávná řeka, jejíž vyústění na povrch bylo ještě daleko, ale přiblížilo se.
"Jsme tady," řekl kouzelník. "Chceš vejít do mého domu?"
"Měl bych?"
"Hlídka je dvě ulice odtud. Objeví se tamhle na rohu přesně za dvě minuty. Chceš, aby tě tu našli? Mohu tě ujistit, že si hlídky moc nerozmýšlejí, na koho střílejí, když vidí kouzelníka."
Xaidi se sklonil, když překračoval práh, a muž za ním udělal totéž. Pak pečlivě zamkl. K chlapcovu překvapení bylo uvnitř světlo, jako by tu uměle ožily odražené sluneční paprsky. Xaidi sestoupil po krátkém schodišti do rozlehlého sálu, osvětleného jako za dne, s několika málo kusy nábytku, ale plného různých předmětů krásných tvarů a barev, jiskření a světýlek.
Xaidi tušil, že všechny ty věci jsou velmi cenné, a věděl, že jejich hodnotě nemůže rozumět, jako neporozuměl hudbě, přestože v něm předměty i hudba vyvolávaly tajemnou odezvu. Špičkou prstu se dotkl jedné kulaté, hladké věci, chladné na dotyk a sotva větší než jeho dlaň. Vzal ji do ruky a kulička se dlani přizpůsobila.
"Říká se, že jste násilničtí a krutí," zamumlal.
"Je to pravda. Jsme krutí a násilničtí, ke své hanbě. Ale ty jsi přišel hledat strach. I jiné pocity, ale zvláště strach. To znamená, že nejste lepší než my, má-li vůbec smysl nějaké srovnávání."
Xaidi rozevřel dlaň a s obdivem hleděl na kuličku.
"Můžeš mi dát pocit, který chci?" zeptal se.
"Jistě."
"A co za to budeš chtít?"
Kouzelník se usmál. Svlékl si plášť s kápí a zůstal v leskle černé kombinéze. Těsně ho obepínala a odhalovala další nedostatky v jeho proporcích. Přesto v nich byla jistá harmonie, jako v hudbě a ve všech předmětech kolem.
"Málo. Když tě ta koule tak přitahuje, pošlu tě s ní do jiného místa. Nepobudeš tam dlouho, ale bude se ti to líbit."
"A strach?"
Kouzelník na něj upřel studený pohled.
"Až se probereš, budeš mít strach. Budeš mít tolik strachu, kolik si přeješ, a ještě mnohem víc."
"A co mám udělat s tou kuličkou?"
"Nic. Pustit ji a jít dál. Ale nikdo tě nesmí vidět, to patří ke hře."
"Takové hry hrajeme také. Nevzbuzují strach."
Kouzelník ho odvedl k nízkému, tlumeně osvětlenému výklenku a pobídl ho, aby se tam položil. Nejspíš transferní kabina, pomyslil si chlapec; nikdy by ho nenapadlo, že ji mohou mít kouzelníci.
"S tímhle nemají vaše hry nic společného. Ty teď v té kouli s sebou poneseš smrt. Ale u vás neexistují žádné mravní zábrany, takže budeš-li rozdávat smrt, nijak se tě to nedotkne. Je to tak? Co nemohu já, můžeš udělat ty. Chceš jít, kam tě pošlu, a zakusit strach?"
"Samozřejmě."
Kouzelník se nad ním sklonil a dotkl se prsty jeho čela. Bylo to lehounké pohlazení a Xaidi je pochopil jako součást kouzlení, ale nepocítil nic jiného než nelibost. Kdyby ho mohli vidět Ecke a Naixi a Fraise!
Vysvětlil by jim hru emocí. Skutečnou hru, kterou by si mohli kdykoli zopakovat a snad i zdokonalit...
"Máš omezený čas. Jakmile vyprší, budeš přenesen zpět."
Xaidi stiskl kouli. Kouzelník zavřel výklenek a Xaidi upadl do spánku. V cyklech jeho bytí to bylo období klidu, doba určená ke znovunabytí energie, během níž nedocházelo k zásahům zvenčí. Slyšel o snových aktivitách, ale to byla záležitost několika málo jedinců, nebo možná výmysl. Ale asi se to nyní týká také jeho. Znají tedy kouzelníci i tajemství snů?
Otevřel oči při náhlém zasvištění, jako kdyby byl zasažen bičem, a chvíli mu trvalo, než si ujasnil, co vidí. Byl v temném, studeném koutě; zdálo se, že je to křižovatka široké chodby, a brzy rozlišil detaily stěn, které se kolem něho hvězdicovitě rozvíraly. Koule v jeho ruce teď byla teplá a pulzovala, jako by byla živá.
Xaidi vstal, přešel křižovatku a vstoupil do nejosvětlenější chodby. Všude bylo naprosté ticho. Nic nezaslechl, ani když sebevíc napínal sluch.
To prázdno mu připomnělo Institut výuky v době, kdy probíhá kroužek znalostí. Přišlo mu to k smíchu. Možná je to kouzelníkův žert, možná ho přenesl do Institutu. Dál bylo několik dveří označených štítky. Světlo tu mělo příjemnou namodralou barvu. Xaidi se zastavil u prvních dveří. Na štítku stálo:
Alistel - Zařízení biointegračních technik - místnost B747 - Studia rozvinutých systémů genetického inženýrství
Zákaz vstupu neoprávněným osobám
Koule byla horká a nepříjemná jako kouzelníkovo pohlazení. Xaidi ji položil na podlahu vedle dveří. Náhle zaslechl zvuk vzdálených kroků, ale nezačal se bát. Bylo to přesně jako v jejich hrách, měl spoustu času, aby se schoval. Teď stejně jako dříve to nevyvolalo strach.
Poodešel za roh a znovu se ho zmocnil spánek, nebo spíš sen, ale tentokrát s sebou přinesl pocit prázdna. Něco, co nikdy nezažil. Ztratil rovnováhu. Když podruhé otevřel oči, klečel na kolenou a opíral se o ruce.
Nebyl to však kouzelníkův byt.
Tento sál byl mnohem větší. A vůbec jiný. Silně osvětlený a přeplněný věcmi, jinými než u kouzelníka. Xaidi se pohnul. Cítil se ztuhlý a sám sobě cizí. Roztržitě nahlédl do vitrín kolem sebe, nářadí, nástroje, samé divné věci. Něco podobného už viděl u kouzelníka, ale ne totéž. Předměty ve vitrínách mu nic neříkaly. Nezdržoval se čtením štítků, protože z blízkého sálu se ozýval hluk, neurčitá směs hlasů, jiných, než byl zvyklý slýchat.
Čtyřmi velkými okny svítilo dovnitř slunce, musel tedy skutečně spát. A snít?
Vešel do sousední místnosti. Struktura budovy neodpovídala stavebním zásadám, vchody do sálů nesouhlasily s jejich osami a také stavební materiál byl zvláštní. Něčím připomínal domy zděného města.
Na prahu dalšího sálu chvíli váhal. Lidé, jejichž hlasy k němu doléhaly, chodili sem a tam, ze sálu do sálu, od vitríny k vitríně. Jejich řeč byla velmi nezvyklá, plná melodií, bohatá na zvuky. Byli tu snad samí kouzelníci?
Xaidi se ukryl do třetího sálu. Jeho tíseň se prohloubila, cítil se zmaten.
Strach. Tohle snad byl strach.
Pomalu procházel mezi vitrínami, připraven rychle se schovat, kdyby někdo přišel. V ústřední vitríně uviděl tělo bez rukou a nohou. Sem tam kousky dokonale uchované pokožky, mikroobvody a nedopěstované orgány, celý obličej byl rozsápán se zřejmou snahou ukázat, co je uvnitř; vlasy a živě modré oči byly ponořeny do kultivační lázně v sousední vitríně, kde také plavaly srdeční chlopně.
Chlapec položil dlaň na sklo. Bylo studené, dokonce i pro něho. Nebo se tak projevoval strach?
Četl štítek:
Projekt bytosti vyvíjené biointegrační technikou genetického inženýrství. Stadium pokročilého vývoje. Projekt nebyl nikdy dokončen pro explozi v Alistelském studijním ústavu v noci 22. června 2427 n. l.
Xaidi se s chvěním odvrátil. Co to řekl kouzelník?
"Až se probereš, budeš mít strach. Budeš mít tolik strachu, kolik si přeješ, a ještě mnohem víc."
Neuvědomil si, že se chtěl skrýt, a přistoupil k muži, který se objevil na prahu. Dotkl se jeho ramene. Muž se na něj podíval.
"Ano?" řekl jen.
Xaidi ukázal na vitrínu.
"Co chceš vědět?"
"Proč?"
Muž se usmál a jeho úsměv připomněl kouzelníka. Teplý lidský úsměv.
"Ptáš se proč, chlapče? Protože jsme měli štěstí! Pravděpodobně nás zachránil výbuch, který tenkrát v noci zničil továrnu. Podle učebnic dějepisu tam zahynuly tisíce lidí. Je to vysoká cena, ale co by zbylo z nás, kdyby ti umělí začali fungovat? Byli tak dokonalí, že by nás brzy vytlačili ze světa."
"Nebylo to dobré, že byli dokonalí?"
Mužovy oči zvážněly.
"Ne. Neměli emoce, a jistě ani morální zábrany. Proto by byli silnější než my. Opravdu mnohem silnější."
"Nevyráběli se pak další?"
"Pak už se o tom projektu nikdy nemluvilo. Dvě století nato přišel ještě formální zákaz. Jsou tu k vidění hologramy, zajímá-li tě to tolik. V tom sále až na konci, nalevo."
Xaidi kývl. Sledoval potom malou skupinu návštěvníků, ale když došli do atria, odtrhl se od nich a vyšel ven. Široké bílé terasy lemovaly Alistelskou zátoku. O něco níž běžela ulice směrem ke zděnému městu a dál kolem něho, a tam, kde dříve stávalo jeho město, byly teď shluky bílých a stříbrných budov a velkou část břehu kolem zátoky zabíraly parky plné stromů.
Bez dechu doběhl Xaidi ke schodišti pod muzeem, usedl na schod, přitiskl ruce k hrudi a strnul v nehybnosti. Neviděl ani zvědavé pohledy dívek přitahovaných jeho pěknou postavou, smaltově modrýma očima a dlouhými plavými vlasy. Do mysli mu pomalu pronikala pravda a ukazovala, jak byl hloupý. V hlouposti a nevzdělanosti byla jeho vina. Podcenil kouzelníka. Jak málo stačilo, aby ho okouzlil lidský půvab. Nejen okouzlil, ale aby ho přiměl vrátit se v čase nazpět a změnit vývoj světa.
V tomto světě už pro něho nebylo místo. Neexistovalo nic z toho, co znal. Žádné město, žádný život, žádní přátelé, žádná Fraise.
Nic.
Z hrdla se mu vydral výkřik, drásavý výkřik bolesti, strachu a opuštěnosti.
Někdo se po něm ohlédl, několik lidí se začalo sbíhat. Xaidiho sevřel pocit divokého strachu a rozběhl se. Z terasy na terasu, níž a níž až k zátoce, kde všechna ta zbytečná zeleň, kterou v jeho světě zničili, naopak vyzývavě bujela. U vody stál nějaký muž, mezi zuby měl krátkou kouřící tyčinku a v ruce pružnou hůl, jíž se dotýkal vody. Otočil se k chlapci.
"Tiše," upozornil ho. "Poplašíš ryby."
Xaidi pozoroval hladké, nepatrně se pohybující věci nakupené kolem muže.
"Co to je?" zeptal se. "A co to děláš?"
Člověk se na něj zadíval překvapeně. Zvědavě. V jeho tmavých očích se zablesklo pobaveným úsměvem.
"Lovím ryby. Jak to, žes to nepoznal? Ty jsi ale kus ignoranta."
Xaidi zmateně ustoupil.
Bolest se v něm rozlévala jako moře v přílivu a zaplavovala každé vlákno jeho těla, každý vypěstovaný orgán, všechny umělé tkáně. Otočil se zády k zátoce a k městu, které už nebylo jeho, k místům, která nepoznával.
Měl opravdu mnohem víc strachu a bolesti, než si kdy přál.
Ale už neexistoval nikdo, komu by to řekl.
* 1988
Přeložila Ludmila Freiová
(c) 1994 LD ČSSFF (SF&F WORKSHOP)
Těžké dveře minuly mou hlavu jen o prst. Přichycuji se horního okraje vchodu a koutkem oka vidím, jak se dolů řítí tmavá postava se zmrzačenými křídly. První! Konečně si mohu dovolit spolknout tabulku železné zásoby. Kdyby se nám už nepodařilo nic, tenhle stačí alespoň jako udržovací dávka do příští noci. Spouštím se na podlahu vedle Reda a Tapa. Svíravá bolest v dolní polovině těla pomalu ustupuje.
V téhle části Hnízda jsme ještě nebyli. Ale zdá se, že je podobná těm, co známe. Jenom ochrana je o něco slabší. Tady nás ještě nečekali. Tady a zvláště dnes ne.
Red nás pomalu vede kupředu. Při chůzi po stropě dýka v pravé ruce překáží. Uchopím ostří mezi zuby. Po šesti to jde líp.
Red se chová, jako by se tu procházel denně. Prosmykneme se několika chodbami a potichu otevíráme dveře dormitoria. V místnosti, která měla být plná spáčů, visí jen několik těl. Tap a Red se zaměří na dvojici vlevo ode dveří. Než se stačím zorientovat, je po všem. Zbyla na mne jen úloha pomocné síly. Balíme těla do jejich vlastních křídel a smyčkami je upevňujeme mezi sebe. Jestli se nám podaří dopravit je v pořádku dolů, bude mít grupa po starosti alespoň na týden.
Stop! Na Redovo znamení strneme v naprosté nehybnosti. Jen kokony s mrtvými křídlatci se mírně pohupují. Natahuji krk, abych zahlédl zdroj hluku z příčného koridoru. V záblesku světla vidím siluetu letícího křídlatce. Za ním druhý a za ním? Nestačil jsem si to pořádně prohlédnout. Průvod uzavírá další okřídlený, světla hasnou a my se za chvilku pohneme. Zatím... zatím se pokusím pravou rukou vydolovat z kapsy druhou tabulku. Podle chvění sítě soudím, že Tap dělá totéž. Kokony jsou těžké a my je musíme dostat k východu rychle a tiše.
"Pohyb, bojovníku, pohyb! Kvůli tobě nebude celá dílna čekat! Co?... Co... si to dovoluješ?"
Teď jsi takhle malinký. Své vítězství završím zasyčením: "Kdes byl ty, když jsem já bojoval v Hnízdě?"
Odklízí se, celý schoulený, zatímco já chvatně polykám jeho svačinu. Únava mizí. Měl pravdu. Loudám se až běda. Jenomže já ji měl taky. A výsledkem je, že se mohu pohnout tak, jak chtěl. Jsem zvědav, komu sebere dávku on. Když se mu to nepodaří, pozná za chvíli, proč jsem byl pomalý.
Konečně si mohu dovolit stoupnout tak, že uvolním i přední nohy. Se čtyřmi končetinami se práce zvládne hravě. Na tohle přece nemusím myslet. Spíš na to, co bylo včera a co bude - možná - za pár dní.
Možná... Možná, že se Tap a Red nemýlili. K té práci se nehodím. Oni... Je zabíjení těší. Mne mrzí, když mám ukončit život tak krásného tvora, jako je křídlatec. I když je naším nepřítelem a vraždí... Jenomže my se nebránili. My naopak zabíjeli bezbranné. Abychom mohli žít. Byly prý kdysi doby, kdy jsme jedli syrové, ještě krvavé maso obětí. Nevím, jestli bych to dokázal. Tabulky posilující směsi vypadají tak... neutrálně, i když vím, z čeho pocházejí. Proč se jen bez nich nemůžeme obejít?
Je možné, že oni nás zabíjejí také proto? Že bez nás nemohou žít? Bez našich mrtvých těl, která jsou pro ně živinami? To by snad bylo méně hrozné, než věřit, že nás napadají jen tak, bez důvodu, z pouhé radosti z vraždění, nebo prostě proto, že se jim hnusíme. Tak, jako oni se hnusí Redovi, Tapovi a spoustě dalších.
Proč ne mně? Proč se mi zdá krásný jejich let i živé barvy jejich křídel? Proč se líbí mně, který má dost odvahy, abych vnikal do jejich Hnízd a zabíjel je? Aby nebyl hlínou a blátem jako ti z nás, kteří jen čekají na posilující tabulky, jimiž je zásobují naše noční výpravy a přitom mají tu drzost, že křídlatci opovrhují. Alespoň v těch chvílích, kdy jsou, jako teď já, v bezpečí.
Oč raději bych zabíjel ty tvory, které jsem zahlédl včera. Zámorky s pouhými čtyřmi končetinami, kulatou hlavou, bez křídel. A přece letěli. Jak je to vůbec možné?
Red pouze pohrdavě odfrkne. Nasává stéblem šťávu z průhledného pohárku. Před chvílí se pohrdavě vyjádřil o mé možné účasti na další výpravě. Jenomže se mne nemůže zbavit. Zatím nemá třetího do party. Až se někdo objeví, bude to horší. Ale teď je na mně závislý stejně, jako já na něm. Takže si mohu dovolit návrh:
"A co kdybychom se pokusili ulovit je..., pokud by to bylo možné?"
"Odjakživa se lovili křídlatci." Dívá se na mne s despektem, do kterého se mísí i trocha něčeho jiného. Snad údivu?
"Však taky nebylo nic jiného k dispozici," namítnu. "Ty jsi o bezkřídlých létavcích alespoň slyšel, když už jsi je neviděl?"
"Neptám se," odsekne stále stejným nadřazeným tónem. "Stačí mi, co vím sám."
Umlčel mne. Nakolik toho tvora, jehož sílu a obratnost obdivuji, vlastně znám? A jak?
Podívám se na Tapa. Obdivně na Reda poulí vystouplé oči. Přitáhnu si pohárek a pečlivě ho vysrknu do poslední kapky. Teprve pak se zvednu.
"Jdu spát. Až bude potřeba, dej mi vědět." Musím to říct. Chci se v téhle skupině udržet, abych neupadl mezi hlínu a bláto, po kterých každý jen šlape. Red ví, že jsem to říct musel, ale ví také, že mu nezbývá než mé přání splnit. Zatím.
Než jsem vymotal sebe z křídel zabitého a Ralfa ze sítě, bylo po útoku. Sháním skupinu k východu a poroučím odnést mrtvého křídlatce. Počítáme se. Unesli malého Nola, který pracoval na severním okraji pole. Škoda ho, ale mohlo to být horší.
"Dokončit práci," nařizuji. Dnes se už nevrátí. To není jejich styl. Ostatně doufám, že i Tap jim důkladně pocuchal křídla.
Postupuji rychle k poslední řádce. Dor za mými zády odebírá a váže snopy. Ještě chvíli, sebereme je a odneseme pod zem. Do bezpečí.
Tichý výkřik a zaúpění mne nutí obrátit se. Právě včas, abych mohl odrazit ránu dýkou.
"Zbláznil ses?"
Ne, je to cizinec. A za ním další a další.
"Zpátky! Chraňte vchod a zavolejte pomoc! Rychle! Rychle!"
Tap přeběhl na mou stranu, ale nechal nechráněnou tu svou. Chyba! Z keřů se vynořují noví útočníci ozbrojení kopími.
"Zpátky! Rychle!"
Utíkají, jak nejrychleji mohou. Jen některé napadne, že se mohou bránit kosami. Ale proti kopí je kosa špatná zbraň. Přesto se mi jich podařilo několik přerazit. Teď ale mohu bojovat jen klackem, který zbyl z násady, a dýkou. Ale vchod už je blízko. A ustupují! Ustupují! Red přišel s posilou včas.
Spolu se mnou zachycuje padlé tělo a vleče je ke vchodu.
"Zavřít!" křičíme dvojhlasně.
Těžké dveře s rachotem zapadají.
V přítmí vidím Reda sklonit se nad raněným a záblesk dýky.
"Proboha, vždyť to byl Tyl!"
"No a co? Dostal to. Stejně by umřel. Odnést!" Sleduje mne pohledem a cedí mezi zuby: "Padavko!"
"Tohle -"
Když nás odtrhnou od sebe, má Red tvář samou krev. Já asi taky.
"Tohle si nezvykej. Nezapomeň, že ty potřebuješ mne!" vracím mu všechno pohrdání, kterým mne poslední dobou častoval. Riskuji. Ale Red mlčí, takže od této chvíle jsou naše šance ve skupině alespoň vyrovnány. Vidím to na Tapovi. S ním se už počítá jenom jako s třetím vzadu. Ví to, a zdá se, že si z toho nic nedělá.
V příčném průchodu ústícím u východu z Hnízda se cosi zablesklo. Strneme u stropu ve vyčkávací pozici. Chodbu protíná paprsek světla, na jehož konci se vznáší bezkřídlý. Dotýkám se Redovy zadní nohy. Ohlédne se a neznatelně kývne. Vrháme se kupředu. Já se stavím bezkřídlému do cesty, Red seskakuje na jeho záda. Minul!
Přidržuji se rukama stropu a kopnutím se snažím srazit bezkřídlého k Redovi. Stačil uhnout, sahá někam k pasu a od jeho pravičky vystřeluje stříbrný paprsek směrem ke mně. Příšerná bolest. Padám.
"Zpátky, ke vchodu!"
Pokouším se vstát, ale pravou polovinu těla mám ochrnutou.
"Rede!"
Jsou tři na jednoho, a přece utekli a nechávají mne tu na pospas Hnízdu. Jsou... přece tři! Už zase tři! I kdyby mne vzali ven, mohl bych čekat jedině ránu Redovou dýkou.
Bolest mi nedovoluje vstát. Bezkřídlý stojí nade mnou bez pohybu. Až teď. Jeho ruce - nebo přední nohy? - dělají jakýsi pohyb, jako by chtěly něčemu zabránit. S námahou se ohlížím. Nade mnou se vznášejí dva černí bojovníci. Gesto bezkřídlého zastavilo jejich kopí. Proč to prodlužuje? Chce vidět, jaký mám strach? Ano, mám. Ale pokud budu moci, tuhle podívanou mu neposkytnu.
Do koridoru vplouvá rychlými pohyby ještě jeden křídlatec, sametově hnědý. Spouští se k bezkřídlému a sklání se ke mně. Ruku položenou na dýce. Ale nevytahuje ji. Obrací se k bezkřídlému.
Hučí mi v hlavě, ale přesto slyším jednotlivé zvuky. Oni mluví naší řečí! Jako my! Nebo jsou to pouhé napodobeniny našich slov? To, co se dovím, už stejně nikdy nikomu neřeknu. Z neúspěšné výpravy do Hnízda není návratu.
"Podivuhodné zabarvení... skoro zralý... bylo by škoda... zůstane ochrnut několik hodin... do dozrávárny..." Jednotlivá slova, která zachycuji, nedávají smysl. Snad až rozkaz, kterým se hnědý křídlatec obrací k černým:
"Odnést do kuklírny. Ale opatrně!"
Pokouším se bránit, ale omotávají mne sítí. Nesou mne jako kořist, tak, jako Tap a Rif nesli mrtvého křídlatce. Ale já žiji, já ještě žiji!
Nevím sice, kde jsem, ale žiji. Nemohu pohnout ani prstem, i když bolest už dávno přestala, ale žiji. Kolem sebe vidím jen absolutní tmu, ale žiji. Žiji a slyším jakýsi tichý hlas, který mi říká, abych se nebál, že jsem v bezpečí.
Absurdní! Visím někde preventivně umrtvený, jako zásoba, konzerva pro případ nouze. A kdosi, koho nevidím, jehož dech necítím, kdosi nedosažitelný mi našeptává, abych se nebál, že jsem v bezpečí.
Chtěl bych na toho neznámého zavolat, zeptat se ho, kde jsem, co se mnou bude... Ale hrdlo mám sevřené, nedokáži ze sebe vypravit ani hlásku. Stejně jako všechny končetiny odumřel i jazyk, hlasivky, ústa... Mohu jen nehybně viset v černé tmě a poslouchat ten cizí hlas, který mi říká, že jsem v bezpečí a že mám spát.
Spát! Chce se mi spát. Ale copak mohu - v situaci, kdy vím, že tenhle spánek bude mým posledním? Kdo na mně může chtít, abych zavřel oči - mám-li ještě jaké - a usnul? A přece se mi tak chce... spát. I kdybych se už neměl probudit... Spát...
Ohmatávám své okolí. Stěny jsou těsně u mne, drsné, dobře se po nich poleze. Kam zmizela pouta? Nic mi nebrání v pohybu. Sunu se vzhůru, jde to lehce, jen na zádech mi něco vadí. Za chvilku jsem u poklopu. Je lehký, hravě jej odsunu rukou. Rozhlédnu se. Jsem určitě v Hnízdě. Ty hladké podlahy, široké a vysoké koridory mohou být jen v Hnízdě. Kolem mne je ještě několik uzávěrů podobných tomu, kterým jsem prostrčil hlavu a trup. Ale nikde žádný křídlatec. Že bych měl šanci?
Rychle se protahuji úzkým otvorem. Zády o cosi zachytávám. Táhne mi to i ruku. Otočím se a zároveň netrpělivě trhnu pravičkou. Se zašustěním po ní něco sjede. Je to sametově hnědé s hedvábně zelenými skvrnami. Prudce mávnu rukou kupředu, pak levou. Po stranách a nad mými zády se vznáší nádherná, zlatavě lemovaná křídla. Jsem snad křídlatec? To přece ne, to se mi jenom zdá! Za chvíli se vzbudím a budu v černočerné těsné díře čekat na smrt. Nebo budu na ubikaci, protože... poslední výprava a její strašný konec byl také jen sen. Nic jiného než noční můra.
Zatím alespoň zkusmo roztáhnu křídla a párkrát jimi mávnu. Jaké to asi je... létat? Vložím do toho pohybu celou svou sílu a - skončím o kus dál s boulí na hlavě. Vzal jsem to o strop!
"Takhle ne, Danone. Musíš pomalu a plynule."
Trhnu sebou a neohrabaně se otočím. Křídla mi překážejí v pohybu. Přede mnou stojí křídlatec, sametově hnědý jako ten, který mne poslal... kam vlastně? Do kuklírny? Zdá se, že se usmívá. Trochu posměšně. Ale je v tom i něco jiného. Něco, co nedovedu přesně vyjádřit.
"A co kdybys ta křídla složil, když už stojíš?" Pomáhá mi a přitom mumlá, zřejmě spíš pro sebe: "Podivuhodné zabarvení, skutečně podivuhodné. Ale učit se musí jako ostatní. Alespoň pro začátek."
Vybral jsem si to druhé. Musel jsem se stát krásnou bytostí, jaké jsem vždy proti své vůli obdivoval, abych si uvědomil hrůzu našeho údělu. Žijeme na úkor nás samých. Bratrů či sester, otců, matek, dětí.
Tam dole se mi hnusil příležitostný kanibalismus. Musel jsem se stát křídlatcem, abych se dověděl, že celá naše existence je jím podmíněna. Zdá se, že ostatním to nevadí. Nebo alespoň ne tolik. Ale já nechci. Vybral jsem si nebo.
Přes ujišťování Dodona a jiných, že takové rozhodnutí by znamenalo zkázu rozumu na této planetě. Jsme tu přece jediné rozumné bytosti. Hloupost! Mé rozhodnutí je výjimečné; většina křídlatců si vybírá život i za cenu, kterou já nechci platit. Mám být zabit nebo zemřít proto, že nechci zabíjet? Vždyť je to jedno. Jenom najít ten kout, kde by se dalo spát...
"Vysoce postavený Danon?"
Cizinec mne uctivě oslovuje mým novým titulem, ale jeho roztažené ruce jasně mluví o rozhodnutí nepustit mne dál. Čím jsem se provinil, že špiním poslední chvíle svého života stykem s touhle odpornou bytostí, že musím poslouchat hlas kovově znějící z jakéhosi přístroje schopného převádět zvuky, které vydávají, do srozumitelné řeči?
"Nemám právo mluvit do vnitřních záležitostí Hnízda, které se nás ujalo, a abych pravdu řekl, skláním se před rozhodnutím vysoce postaveného. Přesto si dovoluji požádat, aby vyslechl jeden návrh."
"Čí návrh?"
"Můj, nebo spíše těch, kterým říkáte cizinci. Neskrývám ovšem, že jsem jej konzultoval s vysoce postaveným Dodonem a že ten s ním souhlasí."
Ať jde pryč, proboha, ať jde pryč! Potřebuji si někam sednou a spát. Proč mne nutí, abych ještě teď dělal ústupek zdvořilosti a vyzval ho, aby mluvil. "Stručně!"
"Vím, co vysoce postaveného k jeho rozhodnutí vedlo a vím, že jeho řešení není první. Domnívám se, že díky nim ztrácí populace vaší planety nejlepší jedince..."
"Řekl jsem stručně!"
"Existuje možnost vyrobit látku, kterou potřebujete k životu, uměle. Syntetizovat ji ze surovin, které jsou na planetě k dispozici. Podnikli jsme některé pokusy v tomto směru..."
"Kdo?"
"My, cizinci."
"Proč?"
"Jak už jsem řekl, vysoce postavený není první... A naše kultura je založena na principech, které jsou v plném souladu s motivy jeho rozhodnutí. To stačí k tomu, abychom měli zájem o řešení tohoto problému."
Už nemůžu. Usedám. Sotva se zmohu na otázku. "Jak to, že tohle řešení napadlo právě vás?"
"Jiná kultura, jiné zkušenosti i vědomosti..."
Ztrácí se v šumu a mlze. Zrovna teď, když mne rozhovor s ním začal zajímat. Proč?
Odporný pach a - známá chuť. Proč jsem to musel spolknout? Křeč v žaludku je příliš slabá. Nejsem s to to vyvrhnout. Proč? Proč? Je mi příšerně zle, tak, jak mi ještě nikdy nebylo. A ta hnusná bytost, ten cizinec, mne podepírá...
"Proč jsme mi to dal?" Sedím a opírám se zády o stěnu. Jsem slabý jako moucha, ale myslet mohu. Až příliš jasně.
"Vysoce postavený chtěl dokončit náš rozhovor."
Ani mi nedává čas na reakci a pokračuje: "Jsme ve stádiu pokusů. Pokusů na živých bytostech. Nepopírám, že velmi nebezpečných. Potřebujeme dobrovolníka, který vyzkouší, zda látka, kterou vyvíjíme, bude vhodná."
Jasné. Logické. Přesné. Našel, co chtěl. Tvora, kterému je všechno jedno. Anebo ne zas úplně všechno.
"Vy už to máte hotové?"
"Ne zcela. Domníváme se, že ve vaší posilovací směsi je plno zbytečných součástí, které můžeme vyloučit. Musíme znát přesné dávkování a spoustu dalších věcí."
"Ale to, co jste mi teď dal..."
"Byl váš vlastní preparát. Neskrývám, že pokud se nám nepodaří určit přesně všechno, co potřebujeme, budete ho muset požívat - snad ve snížených dávkách. Ale když odmítnete, zůstane náš pokus na mrtvém bodě, dokud nenajdeme jiného dobrovolníka, nebo dokud neodletíme."
Vstávám. "Máte to tady?"
Pro ně je kuklírna fantastickou zásobárnou živné látky. A přitom ti, kdo jsou v ní uzavřeni, jsou z jejich hlediska pouze mrtvolami. Vlastně tu nejde ani o vraždu. Náš monopol na kuklírny musí být pro ně něčím absolutně nespravedlivým. Nemají nepravdu. I pro nás slouží jako železná zásoba - jenom výjimečně, ale... My přece víme, co se v nich děje. Už aby ti cizinci vyvinuli látku, kterou slibují! Postupují rychle. Kdo to může vědět lépe než já? Ale už včera bylo pozdě.
Kuklírna je přístupná z Hnízda i zvenčí. V tom je její slabé místo. Musíme ji bránit zvenku. Alespoň do doby, než nosiči dopraví plné kokony do bezpečí.
Spolu se třemi bojovníky vylétám ven. Používám kopí jako hole. Nechci zabíjet. Jen zneškodňovat. Zlomená ruka nebo noha stačí, aby byl bojovník vyřazen.
Buď jsou zoufalí nebo šikovnější než za mých časů. Mám se co ohánět. Koutkem oka pozoruji, jak se plošiny s plnými kokony vznášejí nahoru. Jeden z nich se chvěje: ten si k vykuklení vybral chvíli!
Když už vrháš kopí, musíš mířit, víš? To máš za to! Teď tě brní lebka!
A ještě jeden! A ještě!
Nemáte dost? Vždyť už to skončilo. Koukejte utéct a sebrat raněné nebo... U toho masakru nemusím být. To ať vyřídí bojovníci.
No tohle! Nosiči nechali praskající kokon na chodbě. A z něho leze... je celý černý, tedy bojovník... Red... Redon! Zbláznil ses? Necháš mne na pokoji! Snad jsem s ním nepraštil příliš silně? Ne, už se zvedá.
"Nejdřív se podívejte, co máte na zádech, odvážný Redone! A vezměte na vědomí, že v Hnízdě bojovníci ustupují vysoce postaveným z cesty a onikají jim."
Možná má pravdu. Pokusy, pokusy, pokusy. Ještě jsem se nevzpamatoval z posledního. A zatím celá generalita zahynula v bitvě, Redon je teď velitelem bojovníků a zase si tykáme.
"Kam jsi dal oči? Vždyť si s tebou pohrávají právě ty bytosti, které jsi chtěl zabíjet. Mstí se ti a ty jsi jim za to všechno ještě vděčný."
Na hrudi mu svítí pancíř. Kam se zase chystá? Koho dnes budou vraždit? Jaká akce je tak významná, aby u ní musel být velitel armády? Sleduje můj pohled a lehce klepne po rukojeti dýky.
"Baví mne to."
"Jsou to naši mladší bratři!"
"Kdo se na to ptal, když jsme to byli já nebo ty?"
"Mstíš se jim."
Gesto nesouhlasu. "Jsem dravec. Ty jsi intelektuál, já dravec. Vždycky jsme byli rozdílní. I tam. A jestli chceš mluvit o vraždění, nezapomeň, že já s bojovníky zajišťuji život celého Hnízda. Zatím pořád ještě já. Ne ty. I když se těmi svými hloupými experimenty tak usilovně snažíš přijít o život. Když riskuji já, má to smysl. Ale co budeš dělat ty, jestli se záměr cizinců povede? Jak budeš vysvětlovat těm dole, že mají odložit zbraně?"
Jako by věděl, že právě tahle myšlenka mi nedá spát. "Musíme jim už konečně povědět, co jsou, co jsme my, že patříme k sobě, že bez nás nemohou existovat, stejně jako my bez nich..."
Směje se mi do tváře: "Jako by to byli s to pochopit, než projdou zakuklením. Copak je zajímá reprodukce života na téhle planetě, ptají se, kdo organizuje společnost, odkud pocházejí zárodky, které oni pouze najdou a instinktivně vychovávají? Nepamatuješ si, co jsme byli? Hloupá idiotská stvoření vhodná jen k práci u strojů a na poli, neschopná myslet. Těm chceš něco vysvětlovat?" Roztáhne křídla a už mizí na svou zabijáckou výpravu, přesvědčen o své pravdě. Ale byli jsme opravdu takoví? Nebo soudí jen podle sebe?
Možná, že budu muset zaplatit jinou. Za to, že s Dodonem a ostatními budeme chtít přesvědčit všechny, aby využili daru, který nám zanechávají cizinci.
Model výroby a její organizace jsme už vypracovali. Zařízení nebude těžké udělat. Ale chtělo by to změnit alespoň polovinu bojovníků v dělníky. Budou souhlasit? Sotva, mám-li soudit podle Redona... Nebudou potřeba, jestli se to podaří. Jak bych se cítil já, kdybych byl najednou k ničemu? Bránil bych se. Útočil bych i na to, co ze mne udělalo zbytečného tvora. A oni mají za sebou... všechno. Redon má pravdu: vždycky to tak bylo.
A jak přesvědčit ty dole? Zatím je necháváme v nevědomosti o tom, co jsou. Nanejvýš něco nejasně cítí, tak jako tenkrát já... Proč vlastně? Proč?
Bolí mne křídla. Nejsem ještě zvyklý pořádně létat. Ještě jeden okruh a pomalu se vrátím k hvězdoletu. Chci se ještě domluvit..., než odletí. Zvláštní náhoda, že právě tady čekali na záchrannou výpravu z mateřské planety. Tady a teď... Kdyby tu nebyli, kdybych je na vlastní oči neviděl, nemluvil s nimi, nedotýkal se jich, nevěřil bych, že hvězdy nejsou jen stříbrné body svítící na obloze, ale vzdálené světy, na kterých žijí tvorové jiní než my, a přece v něčem podobní. Ale jsou tady, i když brzy zmizí. Již za pár dní s nimi odletí nový hvězdolet, který tu ani nepřistane...
Zůstane po nich stříbrný válec poškozené lodi. Architektura obdivuhodná ve své jednoduchosti, nepochopitelná a nepoužitelná pro nás, nepohodlná svými úzkými chodbami, ve kterých se nedají roztáhnout křídla... Zbude tu jako pomník a výzva - k návratu pro ně? Nebo k následování pro nás? Nevím a oni také ne. Nevědí, jestli se vrátí a kdy. Jsme od nich příliš daleko.
Kdybych byl Redon, spustil bych se teď střemhlavým letem. Ale - je to směšné - neumím tak dobře létat. Neměl jsem na to čas. Dá se to ještě dohnat? Snad, možná. Ale i plachtění se dá využít. Je to tak krásné, vidět...
Bolest! Příšerná bolest. Byl to šíp - odněkud z lesa. Musím... musím doletět co nejblíže k cizincům. Ale s ochromeným křídlem... Rychle zachytit vzdušný proud, než se zřítím! Jestli spadnu příliš daleko..., bude to konec.
Ještě jednou - naštěstí vedle. Kdybych to křídlo mohl trochu natáhnout! Takhle mne strhává dolů. Alespoň naklonit..., tak. Země je příliš blízko..., a rychle... Alespoň kousek... Ne!
Ta tma... už mizí. Bezkřídlí... narážejí na neviditelnou síť silové... silové ochrany, jak tomu říkají cizinci. Povedlo se. Jenom se zvednout... a otočit... Bolí to.
"Nenamáhejte se, pomohu vám."
Půjde to snad i bez pomoci. Nohy mám přece celé. Co je zas tohle? Vedle mne leží bezkřídlý, obličej změněný v černý škvarek. Kopí má ještě v ruce.
"Vy přece nezabíjíte! Vy ne!"
Berkeley mi nabízí ruku. O ni se mám opřít?
"Nestačili jsme spustit silovou ochranu včas. Podařilo se mu do ní proniknout. Pak už bylo pozdě na cokoli jiného. Buď vy, nebo on."
Opírám se o něj a měřím očima vzdálenost mezi ním a hvězdoletem. "Dokážete to... na velkou dálku."
Pohyb, který u cizinců naznačuje nerozhodnost nebo rezignaci. "Technika se dá použít různě."
Asi má pravdu. "Ale o tomhle se nesmí nikdo dovědět. Zvlášť Redon ne. A ostatní bojovníci."
"Víte to jenom vy."
"Ani já už ne..., raději."
"A bezkřídlí?"
To mne nenapadlo. Domyslí se, nebo nedomyslí? Nechat tu mrtvolu je příliš velké riziko. Když zmizí, přestanou za chvíli věřit i ti, kdo to viděli na vlastní oči.
"Musí pryč."
"Když ji odneseme, nebudeme už pro ně neutrální. Dokážeme jim, že se sami živíme - tak jako vy. Nebo, že hrajeme s vámi proti nim. To vám ztíží to, co chcete udělat."
Od lodi přijíždí transportér chráněný silovým polem. Jsem rád. Sotva bych tu vzdálenost ušel pěšky.
"Necháme tělo před jejich očima rozplynout. Bude to lepší, než je odnést. Dvě nepochopitelné věci se spojí v jednu. Smrt na dálku a zmizení mrtvoly před očima všech. Ostatně... i silové pole. Chcete to vidět?"
Nechci. Nastupuji do transportéru. Křídlo mne při těch nezvyklých pohybech bolí. Až budu vysedat, bude to ještě horší. Slyším strašně nepříjemný zvuk a výkřiky hrůzy. To smrt na dálku právě přechází do oblasti legend. Stejně, jako do ní brzy přejdou i cizinci.
"Zavolám vám lékaře a dopravíme vás oba do Hnízda. My večer odlétáme."
Už?
* (1993)
(c) 1995 LD ČSSFF (SF&F WORKSHOP)