Carver ho pozoroval a nehnul ani brvou. Pozvedl zrak k ostrovu. Maori se znechuceně a s nevolí sklonil k pádlu. Druhý Polynésan upřel na přírodovědce úpěnlivý zrak.
"Tabu," řekl. "Aussitan tabu!"
Běloch na něj zpytavě pohlédl, zůstal však zticha. Měkké hnědé oči se sklopily a oba domorodci se vrátili ke své práci. Ale zatímco Carver nedočkavě sledoval pobřeží, bavili se mezi sebou tichými, významnými gesty.
Prau klouzala po zelených vlnkách k ostrovu opásanému bílou pěnou, potom se začala odchylovat od kurzu, jako by se jí nechtělo přiblížit. Carverovy rysy zhrubly. "Malloo! Přiraz ke břehu, ty kakaový prase. Přistaň, slyšíš?"
Opět pohlédl na pevninu. Austinův ostrov nebyl starobylým posvátným místem, ale tihle domorodci se ho z nějakého důvodu báli. Zoolog neměl v úmyslu pídit se po příčinách, které je k tomu vedly. Neobydlený ostrov byl do map zanesen teprve nedávno. Všiml si kapraďovitých lesů před sebou; damaroně jako na Novém Zélandu. Tmavé zalesněné kopce, bílá křivka pláže a mezi tím pohybující se bod - Apteryx mantelli, říkal si Carver - pták kiwi.
Prau se obezřetně blížila ke břehu.
"Tabu," nepřestával šeptat Malloa. "On spousta bunyip!"
"To doufám," odsekl běloch. "Nesnesl bych, kdybych se měl vrátit k Jamesonovi a všem ostatním v Macquarii bez jediného třeba jen malého bunyip, nebo nějakého jiného ducha z pohádek." Zazubil se. "Bunyip Carveris. Nezní to špatně, co? Vyjímalo by se to v ilustrovaných přírodovědných knihách."
Po přibližující se pláži běžel do skrytu lesa kiwi - byl-li to vůbec kiwi. Vypadal nějak podivně a Carver ho poočku pozoroval. Samozřejmě, že to musí být apteryx; tyto ostrovy patřící k Novému Zélandu byly natolik chudé na zvířenu, aby to mohlo být něco jiného. Jeden typ psa, jeden druh krysy a dva zástupci netopýrů - tak vypadal součet všech savců na Novém Zélandu.
Samozřejmě se dalo narazit i na dovezené kočky, prasata a králíky, kteří zdivočeli na Severních a Středních ostrovech. Ne však zde. Nebyli na Aucklandech ani na Macquarii, a už vůbec ne tady na Austinu, opuštěném kousku země v moři mezi Macquarijskými a Ballenyho ostrovy, pustými a ležícími kdesi dole až u Antarktidy. Ne, prchající bod musel být kiwi.
Plavidlo přistálo. Kolu na přídi vyskočil jako černý blesk na pláž a vytáhl prau mimo dosah laskajících vln. Carver vstal a vystoupil, potom se prudce zastavil, když začal Malloa na zádi bědovat.
"Podívat!" zajíkal se domorodec. "Stromy, wahi! Stromy bunyip!"
Carver sledoval jeho ukazovák. Ty stromy - co je s nimi? Obklopovaly pláž stejně jako lemovaly písek na Macquarii a na Aucklandech. Potom se zamračil. Nebyl botanikem; to byla Halburtonova doména, jenž pracoval spolu s Jamesonem z Fortuny na Macquarijských ostrovech. On byl zoologem, který se o flóru zajímal jen rámcově. Přesto se zamračil.
Ty stromy byly nějaké divné. Z dálky připomínaly obří kapradiny a masivní damaroně tak, jak by člověk očekával. Ale odtud, když je měl na dosah ruky, vypadaly jinak - ne přímo významně jinak, to je pravda, ale přece jen divně. Damaroně nebyly tak docela damaroně, stejně jako stromové kapradiny nebyly zcela totožné s Cryptogamiemi, které rostly na Aucklandech a Macquarii. Tyto ostrovy byly samozřejmě vzdáleny mnoho mil na sever, takže jisté odchylky bylo možno očekávat. Nicméně -
"Mutanti," zamumlal podmračeně. "Vypadá to, že to potvrzuje Darwinovu teorii o odděleném vývoji. Budu muset vzít pár exemplářů Halburtonovi."
"Wahi," řekl Kolu nervózně, "už jet zpátky?"
"Už!" vybuchl Carver. "Vždyť jsme právě přijeli! Myslíš si, že jsme se vláčeli takovou dálku z Macquarie kvůli jednomu pohledu? Zůstaneme na den nebo na dva, abych se tady mohl poohlédnout po nějaké zvířeně. Co se vlastně děje?"
"Ty stromy, wahi!" kvílel Malloa. "Bunyip - chodící stromy, mluvící stromy!"
"Chodící a mluvící, co?" Zvedl z kamenité pláže oblázek a mrštil jím proti stěně šeré zeleně. "Tak si poslechneme, až pronesou pár jadrných slov."
Kámen pronikl listím a liánami a tichý praskot zanikl v nehybném tichu. Vlastně ne zcela nehybném; na chvilku se tam mihlo něco tmavého a drobného, co poté prudce vzlétlo na oblohu a změnilo se to v černou siluetu. Bylo to malé jako vrabec, ale vypadalo to jako netopýr s blanitými křídly. Carver za tím ohromeně zíral, protože za tvorem vlál asi třiceticentimetrový ocas, sice tenký jako tužka, nicméně to byl přívěsek, který by normální netopýr mít neměl.
Tvor se chvíli nemotorně třepotal na slunci a pošvihával svým podivným ocasem, poté se opět střemhlav snesl do příšeří lesa, odkud byl vyplašen vrženým kamenem. Po jeho divokém, pronikavém vřískotu zbyla jen ozvěna, která připomínala něco jako "Uíí! Uíí-í-í!"
"Co to bylo za ďábla!" vykřikl Carver. "Na Novém Zélandu a přilehlých ostrovech žijí jen dva zástupci Chiroptera, a tenhle nebyl ani jedním z nich! Žádný netopýr nemá takový ocas!"
Kolu a Malloa sborově kvíleli. Ten tvor byl příliš malý, aby přímo vyvolal paniku, ale jak se mihl na nebi, zapůsobil svým nepřirozeným zjevem přímo zlověstně. Byla to obludnost, úchylka, s níž se mysl Polynésanů nedokázala beze strachu vyrovnat. V tomto případě ani mysl bílých, napadlo Carvera; setřásl ze sebe nepříjemné obavy. Byl by to vyložený nesmysl, kdyby se naprosto zdravý zoolog nechal ovlivnit strachem domorodců.
"Držte huby!" vyštěkl. "Musíme toho ptáčka, nebo nějakého jeho bratříčka chytit! Chci mít zástupce tohoto kmene. Vsadím se o dolar, že je to Rhimolophidae, ale nějaký nový druh. Dnes v noci jednoho chytíme do sítě."
Hlasy obou ostrovanů strachem zesílily. Carver rozhodně uťal všechny protesty a námitky a podrobné popisy hrůz bunyipů, chodících a mluvících stromů a zlých duchů s netopýřími křídly.
"No tak," řekl ostře. "Vyložte ty věci z prau. Poohlédnu se po pláži po prameni pitné vody. Mawson uvádí, že voda je na severní straně ostrova."
Když odcházel, Malloa a Kolu si něco mumlali. Před ním se v paprscích odpoledního slunce bělala pláž táhnoucí se do dáli; vlevo se převaloval modrý Pacifik a vpravo podřimovala tajuplná, temná, šerá oblast. Zvědavě pozoroval téměř nekonečné variace rostlin a žasl, že nevidí ani jeden strom nebo keř, který by mohl zařadit mezi nějaký druh běžně se vyskytující na Macquarii nebo Aucklandech, a nebo dokonce na Novém Zélandu. Vždyť ale není botanik, uvažoval.
Koneckonců, na odlehlých ostrovech často vznikají zvláštní, jinde se nevyskytující druhy fauny a flóry. Tato myšlenka byla původně zahrnuta v Darwinově evoluční teorii. Vezměme si Mauritius a jeho ptáka dodo, galapágské želvy, ostatně i kiwiho na Novém Zélandu, nebo obrovského vymřelého moa. Ale i tak - zamračil se nad tou myšlenkou - nikdo ještě neobjevil ostrov, který by byl celý pokryt pouze jemu vlastními jedinečnými rostlinami. Semena rozvátá větrem a nesená spolu s rostlinnými zbytky vodou vždy zajišťovala výměnu vegetace mezi ostrovy; také ptáci přenášejí semena, která se jim zachytí na peří, a dokonce i lidští návštěvníci napomáhají této výměně.
Kromě toho, tak pečlivý pozorovatel, jakým byl v roce 1911 Mawson, by se zajisté zmínil o zvláštnostech Austinova ostrova. Jenže to neudělal; ani velrybáři, kteří se tu občas zastavovali na cestě do Antarktidy, nepřinesli žádnou zprávu. Ovšem, velrybářů v posledních letech značně ubylo; může to být deset i více let, co některý z nich zakotvil u Austinu. Ale co se může změnit za deset nebo patnáct let?
Carver se náhle ocitl u úzkého slapového ramene, do něhož stékal z kamenné římsy na pokraji džungle zvonivý čůrek vody. Sehnul se, navlhčil si prst a vodu ochutnal. Byla poloslaná, ale pitná, tím pádem celkem uspokojivá. Sotva by na Austinu našel větší pramen, protože povodí na tomhle ostrově o rozloze jedenáct krát pět kilometrů bylo příliš malé. Sledoval zrakem tok potůčku vzhůru do spleti kapraďovitého lesa. Jeho zrak upoutal jakýsi letmý pohyb. Chvíli zůstal nedůvěřivě zírat, protože věděl, že nejspíš nemůže vidět to, co vidí -
Ten tvor zjevně pil, a Carver ho zahlédl, jak klečí na břehu potoka. V tom bylo právě ono překvapení - ve skutečnosti, že to zvíře klečelo! Vždyť žádné zvíře s výjimkou člověka nezaujímá podobnou pozici. A tato bytost, ať byla čímkoli, nebyla člověkem.
Divoké žluté oči se na něj zlobně zahleděly, když se ta bytost postavila. Byl to dvounožec, malá napodobenina člověka, která vestoje neměřila víc než půl metru. Klátící se údy měla zakončeny malými prsty s drápy. Carverem otřásl pohled na tělo místy pokryté pocuchanou šedou srstí, s pohyblivým ocasem a jako jehla ostrými zuby v červených ústech. Ale viděl hlavně nenávistné žluté oči a tvář, která nebyla lidská, budila však dojem zdivočelé lidskosti - senzační miniaturní syntéza lidských a kočičích znaků.
Carver strávil hodně času na odlehlých místech planety. Jeho reakce už byly z větší části ovládány reflexivně, bez přemýšlení nebo rozhodování; jeho zbraň s ocelově modrým zásobníkem vyskočila a mihla se vzduchem, jako by se pohybovala ovládána vlastní vůlí. Tato rutina byla neocenitelná v divokých místech Země; nejednou si zachránil život tím, že ve vypjatých chvílích nejdříve střílel a teprve potom přemýšlel. Rychlé reakci tentokrát scházela přesnost.
Jeho kulka zasáhla list vedle hlavy té bytosti, která hrozivě zavrčela a s posledním zábleskem žlutého plamene divokých očí zmizela skokem po hlavě do spletitého porostu.
Carver hvízdl. "Nebesa," zamumlal hlasitě, "co to bylo?" Měl však na nějaké delší přemítání málo času; dlouhé stíny a oranžový nádech večerního světla ho varovaly, že tma - náhlá tma bez soumraku - přijde co nevidět. Vydal se na zpáteční cestu pláží směrem k lodi.
Plavidlo s oběma Maori bylo ukryto za nízkým korálovým ostrohem, jehož hřeben vyčníval jako žerď protínající tvář zapadajícího slunce. Oslněný Carver přimhouřil oči a vytrvale se vlekl vpřed - náhle ztuhl na místě, když zaslechl vyděšený křik přicházející od člunu!
Rozběhl se. Ke korálové kose to nebylo víc než sto metrů, ale v těchto zeměpisných šířkách zapadalo slunce tak rychle, že to vypadalo, že s ním slunce závodí v běhu ke hřebeni. Na pláž již padl stín, když překročil vrchol a zoufale zíral na místo, kde přistálo jejich plavidlo.
Něco tam bylo. Bedna s částí zásob. Ale samotná prau - byla pryč!
Potom ji uviděl, více než kilometr od pláže. Malloa se krčil na zádi, Kolu byl zčásti ukryt za plachtou. Plavidlo se svižně a vytrvale vzdalovalo směrem na sever do houstnoucí tmy.
Ze všeho nejdřív ho napadlo vykřiknout, a tak vykřikl. Potom pochopil, že už jsou z doslechu, a tak ze zoufalství třikrát vypálil z revolveru. Dvakrát vystřelil do vzduchu, ale když se Malloa ani neuráčil ohlédnout, zamířil a poslal třetí kulku za prchající dvojicí. Nevěděl, zda se trefil, prau však ještě rychleji mizela v temné dálce.
Rozzuřeně upíral zrak na uprchlíky tak dlouho, dokud bílá plachta nezmizela; potom nechal klení, znaveně usedl na jedinou bednu, kterou mu tady nechali, a začal přemítat, co je tak vyděsilo. Nedokázal si to vysvětlit.
Setmělo se, na nebi se objevila cizí souhvězdí jižní polokoule: na jihovýchodě zářil Jižní kříž a na jihu tajuplná Magellanova mračna. Carver však tyto krásy nevnímal; už dlouho byl zvyklý na jižní hvězdnou oblohu.
Přemítal o své situaci. Byla nepříjemná, ne však bezvýchodná, protože byl ozbrojen, a i kdyby nebyl, na těchto ostrůvcích jižně od Aucklandských ostrovů, dokonce ani na samotném Novém Zélandu se nevyskytovala - s výjimkou člověka - žádná nebezpečná zvířata. Ale na Aucklandech, Macquarii, ani na tomto odlehlém Austinově ostrově lidé nežili.
Malloa a Kolu byli hrozně vyděšení, o tom nebylo pochyb; u pověrčivých Polynésanů však stačilo k vyvolání hrůzy málo. Postačil podivný exemplář netopýra, nebo dokonce kiwi prchající do stínu porostu, a nebo jen jejich vlastní představy vyvolané nějakými divokými legendami, které opřádaly opuštěný Austinův ostrov závojem tabu.
Co se záchrany týče, nebylo se čeho bát. Malloa a Kolu mohou svůj strach ovládnout a vrátit se pro něj. Když ne, mohou alespoň dojet na Macquarijské ostrovy, kde kotví Fortuna. Avšak i kdyby udělali to, co se od nich dá očekávat nejspíš - kdyby dojeli až na Aucklandy a odtamtud do svého domova na Cathamech - Jameson by se po třech nebo čtyřech dnech začal starat a zorganizoval by pátrání.
Nic mu tady nehrozí, říkal si pro sebe - nemusí mít strach. Nejlepší, co teď může udělat, je věnovat se prostě své práci. V krabici, na které seděl, byly naštěstí uloženy věci jako lahvička s kyanidem na hmyz, sítě, pasti a oka. Takže mohl pokračovat podle plánu, jen musel věnovat nějaký čas navíc lovu a přípravě jídla.
Carver si zapálil dýmku, nasbíral naplavené dřevo na oheň a začal se připravovat na noc. A když zjistil, že jeho pohodlný spací pytel zmizel spolu s prau, napadlo ho nepřeberné množství přídomků, jimiž oba domorodce počastoval. Oheň by mu však měl k zahnání chladu této vysoké jižní šířky postačit. Při těchto úvahách dokouřil dýmku, ulehl blízko plápolajícího ohně a čekal na spánek.
Když po sedmi hodinách a padesáti minutách vykousl vrcholek slunce východní horizont, musel si Carver přiznat, že noc nebyla právě úspěšná. Už dávno byl obrněn proti drobným obtížným muškám, které na něho útočily z písku, jeho pokožka byla odolná proti všemu krvelačnému nočnímu hmyzu těchto ostrovů. Přesto se marně pokoušel usnout.
Proč? Určitě to nebylo proto, že by byl nervózní z cizího prostředí a samoty. Alan Carver již strávil příliš nocí na divokých místech a o samotě, než aby to na něj působilo. Noční zvuky ho však dokázaly udržet v neustálém napětí polobdělého stavu a nejméně tucetkrát se zcela probral zalit studeným potem. Proč?
Věděl proč. Mohly za to ty zvuky. Ne jejich hlasitost nebo hrozba, ale jejich - jejich různorodost. Věděl, jaké zvuky mu může tma nabídnout; znal křik všech ptáků, pískot netopýrů sídlících na těchto ostrovech. Noční zvuky Austinova ostrova se však jeho znalostem vymykaly. Byly cizí, nezařaditelné a lišily se navzájem víc, než by měly; a přece i v tom nejdivočejším křiku rozeznával znepokojivý nádech povědomosti.
Carver pokrčil rameny. V jasném slunečním světle vypadaly jeho noční vzpomínky jako pošetilé a zvrhlé představy, dost těžko omluvitelné v mysli někoho tak přivyklého odlehlým místům, jako byl on. Zvedl své silou kypící tělo, protáhl se a začal pozorovat hustý koberec rostlinstva pod kapraďovitými stromy.
Měl hlad a tam někde byla jeho snídaně, buď ovoce nebo pták. Dosud nebyl natolik hladový, aby do svého jídelníčku zahrnul i další možnosti - krysy, netopýry nebo psy. To byli všichni zástupci fauny na těchto ostrovech.
Opravdu všichni? Zakabonil se, když ho zasáhla vzpomínka na předchozí den. Co to bylo za divokého ďáblíka se žlutýma očima, který na něj cenil zuby na břehu potůčku? V rozladění z útěku Kolua a Malloy na to zapomněl. To určitě nebyl netopýr, krysa či pes. Co to bylo?
Stále podmračen, dotkl se své zbraně a sklouzl k ní pohledem, aby se ujistil, že je připravena. Oba Maorové mohli být vyplašeni nějakou domnělou hrozbou, ale ta věc u potůčku bylo něco, co nemohl považovat za pověru. Viděl to. Zamračil se ještě víc, když si vzpomněl na ocasatého netopýra. Ani ten nebyl výmyslem domorodců.
Vyrazil ke kapraďovitému lesu. Možná, že se na Austinově ostrově vyskytuje několik mutantů, zrůd a jedinečných exemplářů. Co z toho plyne? Jen samé dobré věci! Především skutečný význam a důležitost expedice. A také by to mohlo proslavit jakéhosi Alana Carvera, zoologa, pokud to bude on, kdo přinese zprávu o tomto neobvyklém, izolovaném divokém světě... Pořád mu však bylo divné, že se o něčem takovém Mawson ani velrybáři vůbec nezmiňovali.
Na okraji lesa se na chvíli zastavil. Náhle si uvědomil, co u něj vyvolávalo ten zvláštní pocit. Pochopil, co měl Malloa na mysli, když ukazoval směrem k stromům. Nevěřícně zíral z jednoho stromu na druhý. Byla to pravda. Navzájem neměly nic společného. Žádné dva stromy si nebyly podobné. Každý měl jedinečný tvar listů, kůru, kmen. Nebyly tu ani dva stejné. Žádné dva stromy si nebyly podobné!
Ale to bylo nemožné. Bez ohledu na to, že nebyl botanikem, věděl, že to není možné. Bylo to ještě nemožnější na osamoceném ostrůvku, který se neobejde bez vlastního rozmnožování. Živé organizmy se mohou lišit od ostrova k ostrovu, ne však mezi sebou - alespoň ne v tak hojném rozsahu. Počet druhů vyskytujících se na ostrově musí být omezen velmi silnou konkurencí. Musí!
Carver couvl o pár kroků a zkoumal hradbu lesa. Bylo to tak. Bylo zde nespočetně kapradin; byly tam borovice; byly tam listnaté stromy - ale v okruhu sta metrů, který dokázal přehlédnout, nebyly dva podobné! Dokonce ani dva, které by mohly být zařazeny do stejného druhu a nejspíš ani do stejného rodu.
Stál jako přimrazen v nechápavém úžasu. Co to znamená? Jak se může libovolná z nesčetných forem množit bez toho, aby někde kolem nebyl jiný zástupce druhu vhodný k oplodnění? Samozřejmě že bylo možné, aby se květy jednoho stromu opylovaly navzájem, ale kde potom bylo potomstvo? Základní vlastností přírody je, že z žaludu vyroste dub a z šišky damaroně vyroste damaroň.
Dokonale zmaten zatočil podél pláže a vzdaloval se z dosahu vln, do kterých již téměř zacouval. Neprostupná stěna lesa byla nehybná. Pohybovalo se jen listí čechrané mořskou brízou, ale jediné, co Carver viděl, byla neuvěřitelná různorodost všech těch listů. Nikde - nikde! - nebyl jediný strom, který by mu připomínal něco, co viděl už dřív.
Viděl listy složené, mnohočetné, dlanité, srdčité, hrotité, zpeřené a mečovité. Byli tam zástupci všech variet, které dokázal pojmenovat, a i zoolog jich dokáže pojmenovat dost, když pracuje s někým, jako je Halburton. Ale nebyly tam exempláře, které by se třeba jen vzdáleně podobaly některému z ostatních. Vypadalo to, jako by na Austinově ostrově zmizely hradby mezi rody a zbyla jen nezměrná rozdílnost.
Carver ušel podél pobřeží téměř míli, než mu svíravý hlad připomněl jeho původní cíl. Musí si sehnat nějakou potravu, živočišnou nebo rostlinnou. S pocitem značné úlevy sledoval ptáky volně pobíhající po písku; alespoň oni byli naprosto normálními zástupci rodu Larus. Ale i když jsou upraveni sebelépe, zůstane jejich maso tuhé a mastné. Jeho zrak se opět vrátil k tajuplnému lesu.
Teď zahlédl stezku nebo pěšinu a nebo možná jen náhodné zředění rostlinstva sledující kamenité podloží, která vedla do zeleného šera stoupajícího na vrchol kopce v západní části ostrova. Byl to první dostatečně prostupný průchod do lesa, na který narazil. Vzápětí již pronikal potemnělou chodbičkou a důkladně pátral po ovoci nebo ptácích.
Viděl spoustu plodů. Mnoho stromů neslo kulaté nebo vejčité plody rozličných velikostí, ale problémem bylo, alespoň v Carverově případě, že o tom, co viděl, nemohl s určitostí říci, že je jedlé. Chtěl se vyvarovat toho, aby narazil na nějakou jedovatou odrůdu a jen sama nebesa věděla, jaké divoké a smrtelné alkaloidy mohly vzniknout na tomto podivném ostrově.
Ptáci poletovali a křičeli ve větvích, ale momentálně neviděl žádného natolik velkého, aby jej zasáhl. A kromě toho, jeho pozornost upoutala jiná podivná skutečnost: povšiml si, že čím více se vzdaluje od moře, tím podivnější jsou neopakovatelné tvary stromů v lese. Podél pláže alespoň dokázal zařadit určitou rostlinu do její čeledi, když už ne rodu. Tady se ale ztrácely i zbylé rozlišovací znaky.
Věděl proč. "Pobřežní rostliny se kříží se zbloudilci z jiných ostrovů," mumlal si pro sebe. "Ale tady zdivočely. Celý ostrov zdivočel."
Jeho pozornost upoutal pohyb na nebi prosvítajícím mezi listy. Pták? Pokud ano, byl mnohem větší než zanedbatelní vrabcovití pěvci, kteří poletovali kolem. Ostražitě zdvihl revolver a vypálil.
Přízračným lesem se nesla ozvěna výstřelu. Tělo veliké jako kachna se zřítilo s dlouhým, cizím výkřikem, prudce se zazmítalo na travnaté zemi a zůstalo ležet. Carver vyrazil vpřed a rozpačitě zíral na svou oběť.
Nebyl to pták. Byl to nějaký šplhavec, vyzbrojený nebezpečně ostrými drápy a hrozivými, na koncích zašpičatělými bílými zuby v trojhranné červené tlamě. Celkem to připomínalo malého psa - pokud připustíme existenci psa lezoucího po stromech - a Carver na okamžik ztuhl překvapením, když si uvědomil, že nechtěně zastřelil nějakého voříška, nebo přinejmenším jakéhosi zástupce psovitých.
To zvíře ale nebyl pes. Věděl to, aniž by musel brát ohled na to, že se zřítil z vrcholku stromu. Zasouvací drápy, po pěti na předních nohách, po čtyřech na zadních, byly očividným důkazem, ještě pádnějším argumentem byly ony jehlovité zuby. Byl to zástupce kočkovitých. Další důkaz byl zřejmý při pohledu na žluté, do čárek stažené oči, které na něj zíraly ve vyhasínající nenávisti a které po smrti ztrácely svůj lesk. Tohle nebyl pes, ale kočka!
V mysli se vrátil k onomu zjevu na břehu potoka. Ten se také vyznačoval kočičí povahou. Co to mohlo znamenat? Kočky, které vypadaly jako opice; kočky, které vypadaly jako psi!
Přešel ho hlad. Po chvíli zvedl ochlupené tělo a vyrazil k pláži. Zoolog přemohl člověka; tenhle zplihlý kousek rozpadající se buněčné hmoty už nebyl jídlem, ale vzácným exemplářem. Musí se dostat na pláž, aby udělal všechno, co je v jeho silách, pro jeho uchování. Měl by být pojmenován po něm - Felis Carveri - o tom není pochyb.
Zvuk za zády ho přiměl okamžitě zastavit. Zvědavě pohlédl zpět tunelem tvořeným větvemi. Byl sledován. Něco, zvíře nebo člověk, se právě ukrylo v šeru lesa. Viděl ho - nebo to - nezřetelně, bylo to stejně beztvaré jako tmavé stíny vlnící se mezi listy rozhoupanými větrem.
Teď poprvé v něm sled záhadných událostí vyvolal pocit ohrožení. Přidal do kroku. Stíny za ním klouzaly a poskakovaly, a snad aby nepochyboval o jejich reálnosti, ozval se zleva z lesního příšeří jakýsi tichý křik, vítězný ryk, kterému odpověděl podobný zprava.
Přemáhal se, aby se nerozběhl, protože věděl, že projev strachu příliš často vyvolá útok zvířete nebo primitivního člověka. Pohyboval se jak nejrychleji dovedl, aniž by se mu dařilo nebezpečí uniknout, až konečně spatřil pláž. Na otevřeném prostranství mohl alespoň své pronásledovatele, kdyby se rozhodli zaútočit, spatřit.
Oni to však neudělali. Vyšel z hradby rostlin, avšak žádný tvor ho nenásledoval. Přesto tam byli. Celou cestu zpátky k bedně a zbytkům svého ohýnku cítil, že těsně za krytem z listí číhá jakési divoké nebezpečí.
Současná situace mu začala hlodat v mozku. Nemohl prostě zůstat na pláži donekonečna a čekat na útok. Dříve nebo později se bude muset vyspat a potom... Bude lépe, vyprovokuje-li útok okamžitě, aby zjistil, s jakými tvory má co do činění, a pokusil se je zahnat nebo je prozkoumat. Koneckonců - munice měl dost.
Pozvedl zbraň, zamířil do vlnícího se příšeří a vypálil. Ozvalo se kvílení, které bylo nepochybně zvířecí; dříve než doznělo, odpovědělo mu další a další. Potom Carver prudce vyrazil zpět ke křovinám rozkývaným pohybem těl a konečně spatřil, co se tam skrývá.
Celá řada těl, asi tucet, se vynořila z porostu a seskočila do písku. Na pár vteřin znehybněla a Carver poznal, že se ocitl v zajetí zoologovy noční můry. Jakékoli jiné vysvětlení totiž nebylo dostačující.
Ta smečka byla bezesporu psovitá; její členové však ničím nepřipomínali původní lovecké psy z Nového Zélandu nebo australské dingy. Vlastně nepřipomínali ničím jakéhokoli psa, kterého znal, po pravdě řečeno - vůbec žádného psa, možná s výjimkou jejich vlčího způsobu útoku, tlumeného štěkotu a toho, co Carver mohl ze svého místa ještě uvidět: zpěněných tlam a rozložení zubů.
A jako jasné světlo ho zasáhlo omračující poznání, že i tentokrát se opakuje to, co bylo na Austinově ostrově výsledkem všech jeho dosavadních pozorování - nebyli si navzájem podobní! Carver si sice mimochodem, nicméně se zničující silou blesku z čistého nebe uvědomil, že dosud na tomto ostrově neviděl dva živé organizmy, ať zvířata nebo rostliny, které by svým vzhledem náležely k příbuzným druhům!
Ta nepopsatelná smečka zvolna postupovala vpřed. Mezi jednotlivými stvořeními viděl ty nejdivočejší rozdíly - jedince s dlouhými zadními a naopak krátkými předními běhy; tvora s lysou, zjizvenou kůží a napůl lidskou tváří vlkodlaka; drobnou bytost velikosti krysy vydávající štěkavě řezavé zvuky; a mohutného tvora s klenutou hrudí, jehož tělo vypadalo jako stvořené pro vzpřímenou chůzi, který lehce klusal po zadních nohách a předníma se opíral o zem pouze kotníky prstů jako orangutan. Právě tohle děsné monstrum se zažloutlými tesáky si Carver vybral pro svou první kulku.
Ta bytost padla bezhlesně; střela jí prorazila lebku. Jak ozvěna rezonovala mezi kopci na východním a západním okraji Austinova ostrova, smečka odpověděla hrozivou kakofonií štěkotu, vytí, vrčení a skučení. Zrůdy nejdříve od těla svého druha couvly, potom vyrazily hrozivě vpřed.
Carver opět vypálil. Červenooký tvor vyštěkl a zhroutil se. Řada se nervózně zarazila, rozdělena nyní dvěma mrtvými těly. Jejich křik přešel do tlumeného vrčení; sledovali Carvera zarudlými a nažloutlými zřítelnicemi.
Náhle sebou trhl, když se ozval odlišný zvuk, křik, jehož původce nedokázal určit, připadalo mu ale, že přichází z místa, kde zalesněný břeh ustupoval malému útesu. Vypadalo to, jako by nějaký pozorovatel pobízel tu nepopsatelnou smečku k útoku, protože zvířata opět nabrala odvahu a začala postupovat - a stalo se to přesně ve chvíli, kdy zákeřně vržený kámen zasáhl Carvera do ramene.
Zapotácel se, potom očima propátrával linii porostu. Kámen prozrazoval člověka. Ten šílený ostrov byl obydlen i něčím jiným, než jen nenormální zvěří.
Zazněl druhý povel a kolem ucha mu prolétl další kámen. Tentokrát ale zahlédl rychlý pohyb na vrcholku skály a vzápětí vystřelil.
Ozval se výkřik. Lidské tělo se vypotácelo z úkrytu mezi rostlinami, zavrávoralo a z výšky tří metrů spadlo do porostu pod skálou. Smečka okamžitě přestala vrčet, jako by se odvaha oněch záhadných tvorů rozplynula před touto demonstrací síly. Zmizeli jako stíny v lese.
Něco na té postavě, která spadla z útesu, připadalo Carverovi divné. Zakabonil se, chvíli vyčkal, aby se přesvědčil, že smečka utekla a že v porostu nečíhá žádné nebezpečí; potom vyrazil směrem k místu, kam dopadl jeho protivník.
Tělo bylo lidské, o tom nebylo pochyb - nebo snad ano? Na tomhle šíleném ostrově, kde na sebe živočichové zřejmě brali nejrůznější podoby, Carver váhal, měl-li svůj předpoklad potvrdit. Sklonil se nad svého nepřítele, který ležel tváří k zemi, potom tělo převrátil. A bez hnutí zůstal zírat.
Byla to dívka. Její nehybná tvář byla mladá a líbezná jako benátská bronzová socha, s jemnými křivkami, ze kterých i v bezvědomí očividně vyzařovala divokost. Její oči, ačkoli byly zavřené, prozrazovaly lehké, jakoby dryádí sešikmení.
Dívka byla běloška, pokožku však měla sluncem opálenu téměř dozlatova. Carver si byl přesto jist její barvou, protože kolem jejího jednodílného oděvu - nevyčiněné usně z leopardí kožešiny, již ztuhlé a lámající se - byla její pleť bělejší.
Zabil ji? Vzrušen zvědavostí začal pátrat po zranění, až je konečně našel v podobě slabě krvácejícího škrábnutí nad pravým kolenem. Jeho zásah ji zbavil rovnováhy; byl to pád ze skály, který nadělal škody, jejichž viditelným znakem byla modrající boule na levém spánku. Ale žila. Chvatně ji vzal do náručí a nesl ji na pláž, pryč od křoví, ve kterém bezpochyby stále ještě číhala její nesourodá tlupa.
Zatřepal svou téměř prázdnou čutorou, potom dívce podepřel hlavu, aby jí mohl nalít vodu mezi rty. Vzápětí se její víčka prudce zvedla a ona chvíli nechápavě zírala do Carverových očí, vzdálených necelých třicet centimetrů od jejích. Potom se jí zornice rozšířily, ani ne tak ze strachu, jako spíš ve vyděšeném ohromení. Divoce se mu vysmekla z náruče, dvakrát se pokusila postavit a dvakrát padla zpět do písku, neboť ji nohy odmítaly nést. Konečně zůstala ležet celkem klidně, neustále upírajíc svůj užaslý zrak na jeho obličej.
Ale i Carver zažil šok. Jakmile zvedla víčka, trhl sebou, když uviděl barvu očí za nimi. Přestože něco podobného naznačoval již jejich téměř neznatelný orientální tvar, překvapilo ho, že zaplály medově hnědým odstínem. Byly jantarové, téměř zlaté jako oči divoké kočky. Sledovala jimi zoologa s napjatým výrazem lapeného ptáka, ne však s ptačí bázlivostí, protože si všiml její ruky hmatající po zašpičatělé hůlce či snad dřevěném noži vězícím za řemenem, jímž měla ovinutý pas.
Zdvořile jí nabídl láhev, ale ucukla před jeho nataženou rukou. Zatřásl nádobou, a když zaslechla zvuk šplouchající vody, rázně si ji vzala, nalila si trošku do dlaně a potom, ke Carverovu překvapení, ji očichala; její líbezné chřípí se roztahovalo tak široce, jak mu to dovoloval drobný zvednutý nosík. Po chvíli se napila z dlaně, do níž si hned nalila další dávku. Zjevně neměla v úmyslu pít přímo z láhve.
Konečně se dívce projasnila mysl. Pohlédla na nehybná těla pobitých stvoření a potichu cosi zamumlala na znamení lítosti. Když se pokoušela postavit, poraněná noha ji zabolela a ona otočila své tak cizí oči na Carvera s opětovným výrazem strachu. Ukázala na rudý pruh svého zranění.
"K'mán?" řekla s tázavou modulací.
Carver pochopil, že ten zvuk připomíná srozumitelné slovo jen náhodou. Zasmál se: "Kdo?"
Potřásla popletenou hlavou. "Pch-ch-ch-ch!" řekla. "Dž-ž-ž-n-n!"
Rozuměl tomu. Byl to pokus napodobit hluk výstřelu a zvuk letící kulky. Poklepal na revolver. "Kouzlo!" řekl varovně. "Špatná medicína. Uděláš líp, když budeš hodné děvče, chápeš?" Bylo zřejmé, že mu nerozumí. "Thumbi?" pokusil se. "Ty Maori?"
Dlouhý pohled jejích šikmých očí vyjadřoval nepochopení.
"Dobrá," zavrčel. "Tak sprechen sie Deutsch? Nebo Kanaka? Nebo - u ďasa! To je všechno, co znám - Latinum intelligisne?"
"K'mán?" řekla jemně, s pohledem upřeným na zbraň. Třela si škrábnutí na noze a bouli na skráni; obojí zjevně připisovala jeho zbrani.
"Dobrá," ustoupil Carver zkroušeně. Uvažoval, že nebude na škodu, předvede-li dívce svou moc. "Předvedu ti kmána. Sleduj tohle!"
Pozvedl svou zbraň na první cíl, který viděl - suchou větev, která vyčnívala z naplavenin na konci korálové laguny. Byla silná jako jeho paže, ale musela být dokonale prohnilá, protože místo toho, aby se pouze odloupl kousek kůry, jak očekával, střela roztříštila celou větev.
"Ó-ó-óh!" vydechla dívka a rukama si zakryla uši. Její oči po něm pošilhávaly; potom se divoce drala na nohy. Byla velmi vyděšená.
"Ne, nedělej to!" vyštěkl. Chytil ji za paži. "Zůstaň tady!"
Na okamžik ho zarazila její mrštnost a síla. Sekla po něm volnou rukou, v níž držela dřevěný bodec, a tak ji chytil i za druhé zápěstí. Její svaly byly pevné jako ocelové struny. Divoce se zazmítala; potom, v náhlém odevzdání, zůstala klidně stát v jeho sevření, jako by si říkala: K čemu je zápas s bohem?
Pustil ji. "Posaď se!" zahřímal.
Uposlechla spíše jeho gesta než hlasu. Posadila se na písek před ním a vzhlížela k němu se stopami strachu a ostražitosti v těch krásných medově hnědých očích.
"Kde jsou tví lidé?" zeptal se ostře a ukázal nejprve na ni, poté širokým gestem zahrnul celý les.
Nechápavě ho pozorovala, a tak svou symboliku obměnil. "Tvůj dům - kde?" napodoboval spánek.
Výsledek byl stejný, v jejích jasných očích se neobjevilo nic než starostlivý výraz.
"No tak, k čertu!" rozčiloval se. "Jmenuješ se nějak, ne? Jméno? Podívej!" poklepal si na hrudník. "Alan. Chápeš? Alan. Alan."
Tomu porozuměla okamžitě. "Alan," opakovala snaživě, vzhlížejíc k němu.
Potom se jí pokoušel vysvětlit, aby přiřadila nějaké jméno sobě, dokonale však zklamala. Jediným výsledkem jeho snažení bylo prohloubení zmatku v jejích očích. Nakonec se vrátil k tomu, aby se mu pokusila nějakým způsobem naznačit místo, kde bydlí ona a její lid, měnil přitom gesta a pomáhal si všemi možnými způsoby, které si dokázal vymyslet. Až se konečně zdálo, že pochopila.
Váhavě se postavila a vydala ze sebe podivný truchlivý sten. Vzápětí se ozvala odpověď z křovin a Carver ztuhl, když se vynořil starý známý spolek nesourodých a nepopsatelných tvorů. Sledovali ho, číhali v co nejmenší vzdálenosti. Jak se přibližovali, opět obešli dva zastřelené druhy.
Carver vytasil revolver. Jeho pohyb byl provázen úpěnlivým nářkem dívky, která se vrhla před něj a rozpaženýma rukama zaštítila divokou tlupu před hrozivou zbraní. Sledovala ho ustrašeně, ale vzdorovitě a v její tváři se také objevil zpytavý výraz. Vypadalo to, jako by muže vinila, že ji přinutil svolat tlupu jen proto, aby je mohl všechny postřílet.
Chvíli ji upřeně pozoroval. "Dobrá," řekl konečně. "Co znamená pár vzácných exemplářů na ostrově, který se jimi jen hemží? Pošli je pryč."
Uposlechla jeho poroučejícího gesta. Podivná smečka se vytratila a dívka se váhavě otočila za nimi, jako by je chtěla následovat, ale prudce se zastavila, když Carver promluvil. Její vztah k němu teď byl velmi zvláštní. Zčásti měla strach, ale také to vypadalo, že ji daleko více ovládá jakýsi výrazný zájem, jako by celkem nerozuměla zoologově podstatě.
To byl pocit, který částečně sdílel i on, protože na setkání s bílou dívkou na tomto bláznivém Austinově ostrově bylo něco tajemného. Napadlo ho, že na tomhle malinkém ostrůvku je přítomen vždy jen jeden jediný exemplář každého druhu - a ona že je zástupkyní lidstva... Proto se, zatímco hleděl do jejích divokých, jantarových očí, zmateně kabonil.
Opět si uvědomil, že v této části Austinu, kterou prošel, neviděl dvě totožná stvoření. Byla tato dívka také mutantem, variantou některého nelidského druhu, který si díky neuvěřitelné náhodě osvojil dokonalou lidskou podobu? Jako například psu podobná kočka, jejíž tělo stále leželo na písku, kam je odhodil...? Byla snad jedinou zástupkyní lidského druhu na ostrově, Evou před Adamem v rajské zahradě? Ano, před Adamem musela existovat žena, dumal.
"Budu ti říkat Lilith," řekl zamyšleně. To jméno se hodilo k jejím divokým a dokonalým tvarům i k jejím zlatě medovým očím. Lilith, tajemná bytost, kterou Adam v Ráji nalezl dříve, než byla stvořena Eva. "Lilith," opakoval. "Alan - Lilith. Rozumíš?"
Opakovala zvuky a gesta. Bez námitek přijala jméno, které jí dal, a že pochopila onen zvuk jako své jméno, bylo zřejmé z toho, že na ně reagovala. Když je po pár minutách vyslovil, její jantarové oči se vzápětí upřely na jeho tvář a strnuly v mlčenlivé otázce.
Carver se zasmál a začal se probírat zmatenými myšlenkami. Mimoděk vyndal dýmku a nacpal ji, potom škrtl sirkou a zapálil si. Polekal ho tlumený výkřik dívky Lilith, a když vzhlédl, uviděl její nataženou ruku. Chvíli nechápal, co tuto prudkou reakci zapříčinilo, dokud se její prsty nesevřely kolem hořícího konce sirky! Pokusila se uchopit plamen, jako by brala kousek třepetající se látky.
Vykřikla bolestí a úlekem. Ve stejném okamžiku se na okraji lesa zjevila smečka oněch nepopsatelných tvorů a hlasitě dávala najevo zlost. Carver tasil, aby je mohl přivítat, ale Lilith, jež se rychle z šoku z popálení vzpamatovala, opět tlupu svým hlasem zastavila a přikázala, aby se stáhla do stínu. Olizovala si ožehnuté prsty a rozšířené oči obrátila na Carvera, který si teprve teď uvědomil, že dívka nezná oheň!
V bedně se zařízením byla také láhev s lihem; vydoloval ji, potom vzal Lilithinu ruku a omotal jí navlhčeným cárem kapesníku dva popálené prsty, i když dobře věděl, že líh je slabým prostředkem proti popáleninám. Na zranění od kulky na koleně použil dezinfekci; tiše naříkala, jak ji to pálilo, ale začala se usmívat, jakmile pálení polevilo, Její nezvyklé jantarové oči přitom neustále pozorovaly obláčky dýmu vystupující z Carverovy dýmky a chřípí se jí chvělo nad štiplavou vůní tabáku.
"Co teď," vyzvídal Carver, nepřestávaje kouřit, "co teď s tebou udělám?"
Lilith nereagovala, prostě dál pokračovala ve svém upřeném pozorování.
"Alespoň," pokračoval, "bys měla vědět, co je na tomhle šíleném ostrově vhodné k jídlu. Jíš snad, ne?" A napodobil přijímání potravy.
Dívka okamžitě pochopila. Zvedla se, došla k místu, kde leželo tělo kočky podobné psu a zdálo se, že nasává jeho pach. Potom vytáhla svůj dřevěný nůž, opřela se jednou bosou nohou o mrtvolu, nařízla ji a vytrhla z ní pruh masa. Byla očividně překvapena jeho odmítavým gestem, když mu to krvavé sousto nabídla.
Po chvíli stáhla ruku zpět, opět pohlédla Carverovi do tváře a zaťala do masa své drobné bílé zuby. Carver si se zájmem povšiml, jak elegantně, aniž si potřísnila rty jedinou kapkou krve, tento obtížný manévr zvládla.
Ale jeho vlastní hlad zůstal neukojený. Zamračil se úsilím, jak tuto myšlenku vyjádřit, až konečně našel řešení. "Lilith!" řekl ostře. Její oči se na něj okamžitě upřely. Ukázal na jídlo, které držela, potom k tajemné hradbě lesa. "Ovoce," řekl. "Maso stromů. Chápeš?" Předváděl, že jí.
Dívka opět rychle pochopila. Bylo až nenormální, napadlo ho, jak rychle některé věci chápala, zatímco jiné, stejně jednoduché, se zdály být zcela mimo ni. Bylo to podivné, stejně jako bylo divné všechno na Austinově ostrově. Byla vůbec Lilith stoprocentně lidská? Následoval ji k hradbě stromů, přičemž si neodpustil několik kradmých pohledů na zajímavé křivky jejího krásného, avšak divokého těla.
Vyšplhala po drolivém srázu a vypadalo to, jako by čarovně zmizela v šeru. Carver na chvíli pocítil nával znepokojení, jak se odevzdaně škrábal za ní; mohla mu velmi snadno uniknout, neboť se sama stala stínem. Pravda, neměl morální právo, aby ji držel v zajetí, vyjma pochybného důvodu, že na něj zaútočila; ale on ji nechtěl ztratit - ne teď. A možná, že nikdy.
"Lilith!" vykřikl, když zdolal skálu.
Objevila se těsně u jeho lokte. Nad nimi se visela jakási vínu podobná popínavá konifera ověšená bílozelenými plody velikosti a tvaru slepičího vejce. Lilith jeden utrhla, rozpůlila ho hbitými prsty a jednu půlku zvedla k nosu. Opatrně a zkoumavě k němu přičichla a potom ho zahodila.
"Pabó!" řekla, znechuceně krčíc nos.
Našla jiný druh divného a nezařaditelného ovoce složeného z pěti prstům podobných výčnělků vystupujících z plochého disku, takže to celé tvarem připomínalo velkou, zdeformovanou ruku. I k tomuto plodu přičichla stejně důkladně jako k předešlému, potom se usmála.
"Bó!" řekla a ovoce mu nabídla.
Carver zaváhal. Ještě před hodinou se ho pokoušela zabít. Nebylo snad možné, že chtěla dosáhnout stejného cíle, jestliže mu nabídla jedovaté ovoce?
Potřásla nehezky zduřelým plodem. "Bó!" opakovala, a poté, jako by pochopila příčinu jeho váhání, ulomila jeden z prstů a vecpala si jej do úst.
"Tak dobrá, Lilith." Usmál se na ni a vzal si zbytek. Dužina měla trpce nasládlou příchuť, která mu byla matně povědomá, ale nedokázal určit, jaké ovoce by to mohlo být. Rozhodně bylo mnohem příjemnější pro jazyk než pro oko. Nicméně, povzbuzen Lilithiným příkladem, jedl, dokud nezahnal nejhorší hlad.
Setkání s Lilith a její divokou družinou mu z mysli vypudilo myšlenky na jeho vědeckou výpravu. Když kráčeli zpět na pláž, zamračil se, protože si uvědomil, že sem přijel jako Alan Carver, zoolog. Takže - čím začne? Byl tady, aby určoval a sbíral vzorky, ale co si měl počít na šíleném ostrově, kde doslova každé stvoření bylo neznámého druhu? Nebylo co třídit a zařazovat, protože tady žádné třídy neexistovaly. Od všeho zde byl jen jeden kus - aspoň to tak vypadalo.
Než by se pustil do této po všech stránkách neplodné práce, Carver raději obrátil myšlenky jiným směrem. Někde na Austinu bylo určitě ukryto tajemství tohoto rozmařilého nepořádku a zdálo se mu rozumnější hledat společný klíč, než marnit čas nekonečným zařazování. Prozkoumá ostrov. Třeba najde nějaký neobvyklý sopečný plyn, napadlo ho letmo, nebo podivný radioaktivní zdroj - podobný Morganovým pokusům s ozařováním zárodečné hmoty. Nebo něco jiného. Musí existovat nějaká odpověď.
"Pojď, Lilith," přikázal a vyrazil na západ, kde se zdál být kopec vyšší než protější vrchol na východním cípu ostrova.
Dívka uposlechla, medově hnědé oči připoutané ke Carverovi v té podivné směsi strachu, zvědavosti a - možná - vycházejícího světla zbožňování.
Ač badatel, natolik zas Carver zaměstnán nebyl, aby čas od času nepohlédl na divokou krásu jejího obličeje, a jednou se dokonce přistihl, jak si ji představuje v civilizovaném rouchu - mahagonové vlasy spoutané pod nějakým módním kloboučkem, pružné tělo ovinuté tkaninou podstatně jemnější než vyschlou a praskající kožkou, chodidla uvězněná v elegantní kůži a kotníky obepnuté hedvábím... Polkl a rychle tyto představy - snad že mu připadaly poněkud úchylné či příliš zajímavé - odehnal.
Odbočil do svahu. Austin byl, stejně jako Aucklandy, hustě zalesněn, ale postupovali snadno, protože to byl les, ne džungle. Šílený les, pravda, ale bez podrostu.
Kolem se mihl stín, potom další. Tím prvním byl jen holub hřivnáč, napřimující svůj vznešený hřebínek, a druhým papoušek soví. Ptáci na Austinu byli normální, byli to prostě běžní opeřenci jižních moří. Proč? Protože byli pohybliví, létali nebo byli unášeni větrnými bouřemi od ostrova k ostrovu.
Schylovalo se k večeru, než Carver dosáhl vrcholu, kde se jako mohyla tyčil osamocený holý výchoz černého čediče. Vyšplhal po jeho zvětralých stěnách a stanul nahoře s Lilith po boku. Rozhlédl se po vnitřním údolí Austinova ostrova až ke kopci na východním cípu, který se zvedal téměř do jejich výše.
Mezi oběma pahorky se rozprostíral divoký les, v jehož nitru se v poryvech brízy vlnily modrozelné stíny objevující se tu a tam jako na hladině jezera. Pod nimi plachtil nějaký opeřenec a o něco dál, v samém středu údolí, se třpytila vodní plocha. Věděl, že to musí být potok či říčka, u které už byl. Ale nikde - vůbec nikde - nebylo vidět známky lidského osídlení, které by vysvětlovaly přítomnost Lilith. Žádný dým, žádná paseka, nic.
Dívka se plaše dotkla jeho paže a ukázala k protějšímu kopci.
"Pabó!" řekla rozechvěle. "Vr-r-r-r!" zavrčela a snažila se svými dokonalými rty napodobit vycenění zubů. "Pabó." Opět ukázala na východ.
Pokoušela se mu sdělit, že se v té oblasti zdržují nějaké dravé šelmy? Carver si její náznaky nedovedl jinak vysvětlit, neboť slovo, které použila, bylo stejné jako to, jímž označila jedovaté ovoce.
Přimhouřil oči a upřeně pozoroval východní výšinu, potom se zarazil. Něco tam bylo. Ne přímo na protějším kopci, ale níže, asi v polovině svahu.
U boku měl zavěšen triedr, který používal na pozorování ptáků. Přiložil jej k očím. Nebyl si jist, zda to, co nepříliš ostře vidí, je jakási halda nebo nepravidelné rumiště zarostlé popínavým vínem. Ale mohly to být i zbytky stěn nějaké pobořené chatrče.
Slunce klouzalo k západu. Na průzkum bylo v tuto denní dobu již pozdě, ale následujícího dne to rozhodně prozkoumá. Zapamatoval si polohu haldy a začal slézat dolů.
Jak se kolem nich rozprostíralo šero, Lilith začala projevovat podivnou neochotu jít dál na východ, zůstávala pozadu a občas ho bázlivě zatahala za ruku. Dvakrát řekla "Ne, ne!" a Carver přemítal, zda to slovo patřilo do jejího slovníku, nebo zda je přejala od něj. Nebesa vědí, uvažoval pobaveně, že jí zrovna tohle slůvko říkal zrovna tak často jako malému dítěti.
Měl opět hlad, přestože mu Lilith natrhala další plody. Na pláži pak zastřelil úctyhodnou Cygnus Atratus, černou australskou labuť, a nesl ji kymácející se hlavou dolů. Lilith, zastrašená výstřelem, ho bez protestů následovala.
Rázoval přes pláž ke své bedně; ne že by snad zrovna tohle místo bylo vhodnější než jiná, ale pokud se Kolu a Malloa vrátí, tady ho budou hledat nejdříve.
Posbíral něco naplaveného dřeva, a právě když padla tma, zapálil oheň.
Zasmál se Lilithinu zděšení a jejímu tichému "Ó-ó-óh!" čiré hrůzy, sotva spatřila plameny. Jistě si vzpomněla na své popálené prsty, protože opatrně ohniště obešla a přikrčila se mu za zády.
Konečně velkého ptáka oškubal a očistil. Lilith se tvářila velmi nechápavě, když nabodl maso na rožeň a začal je opékat, a Carver se musel opět smát, když viděl, jak nad směsicí pachů hořícího dřeva a škvířící se pečeně krčí svůj citlivý nosík.
Když bylo jídlo hotovo, ukrojil jí porci masa, vydatnou a tučnou jako z krmné husy. Jedla velmi opatrně, zmatena teplotou a změněnou chutí potravy; bezpochyby by dala přednost syrové a krvavé. Když dojedla, s velkou grácií si otřela tuk z prstů mokrým pískem naplaveným sem přílivem.
Carver si začal lámat hlavu nad tím, co s ní provede. Nechtěl ji ztratit, ale sotva by byl schopen zůstat vzhůru celou noc, aby ji hlídal. Měl provazy, kterými byla převázána bedna s vybavením, mohl by jí svázat nohy a ruce, uvažoval, ale ten nápad se mu vůbec nelíbil. Dívka byla tak naivní, tak důvěřivá, tak bázlivá a zbožňující. A kromě toho, ač divoška, byla to bílá dívka a on neměl právo vyvyšovat se nad ni.
Nakonec pokrčil rameny a zazubil se přes oheň na Lilith, která již pozbyla část svého strachu z tančících plamenů. "Nechám to na tobě," poznamenal přívětivě. "Chtěl bych, abys tady zůstala, ale netrvám na tom."
Odpověděla sice letmým, avšak zářivým úsměvem; odstín jejích očí odpovídal přesně barvě plamenů, které se v nich odrážely, neřekla však nic. Carver se rozvalil do písku, který byl dost studený na to, aby utlumil aktivitu obtížného hmyzu, a po chvíli usnul.
Jeho spánek byl nesouvislý. Divoká kakofonie nočních zvuků ho opět rušila svou naprostou cizotou, a když se náhle probudil, spatřil Lilith upřeně zírající do uhlíků vyhasínajícího ohniště. O něco později se probudil znovu. Oheň, u něhož Lilith stála, byl téměř vyhaslý. Zatímco ji tiše pozoroval, pohnula se směrem k lesu. Jeho srdce se téměř zastavilo. Odcházela.
Zastavila se. Sklonila se k něčemu tmavému - tělu jednoho z tvorů, které zastřelil. Viděl, jak s tou velkou mršinou zápolí, aby ji zvedla, a když pochopila, že je na ni příliš těžká, odtáhla ji lopotně po zemi ke korálové laguně a hodila do moře.
Vrátila se pro druhé, menší tělo a celý postup zopakovala. Pak dlouho a nehybně stála nad černou vodou. Když se vrátila, zvedla hlavu a chvíli pozorovala vycházející měsíc. Carver zahlédl, jak se jí oči lesknou slzami. Pochopil, že byl svědkem pohřbu.
Mlčky ji dál sledoval. Klesla do písku blízko zčernalého popela, ale zdálo se, že spánek nepotřebuje. Zírala k východu tak upřeně a s takovými obavami, že Carver pocítil závan neblahé předtuchy. Už se chtěl posadit, když Lilith, jako by po dlouhém přemítání dospěla k rozhodnutí, náhle vyskočila, rozběhla se a zmizela mu mezi stromy.
Zaraženě zíral do šera, odkud se ozvalo stejně podivné volání, které slyšel již dřív. Nastražil uši a byl si jist, že zaslechl tlumený štěkot. Vrátila se tedy ke své družině. Carver tiše vytáhl revolver z pouzdra a pozvedl ruku.
Lilith se znovu objevila. Za ní, tmavší stíny proti šerému porostu, se plížili divocí tvorové. Carverova ruka pevněji sevřela pažbu revolveru.
Útok se však nekonal. Dívka vydala jakýsi tichý povel, plíživé stíny zmizely a ona se vrátila na své místo vedle ohniště.
Zoolog zahlédl její tvář, v měsíčním světle bledě stříbrnou, když na něj pohlédla, on ale ležel klidně, jako by podřimoval, a Lilith se po krátké chvíli rozhodla ho napodobit. Všechny předchozí obavy z její tváře zmizely. Carver vzápětí pochopil proč: dala své tlupě za úkol hlídat ji proti jakémukoli nebezpečí hrozícímu z východu.
Probudilo ho svítání. Lilith ještě spala, svinutá na písku do klubíčka jako dítě. Díval se na ni. Byla velmi krásná, a se zavřenýma očima vypadala mnohem méně tajemně, nepřipomínala ostrovní nymfu nebo dryádu, ale prostě rozkošnou, divokou a primitivní dívku. Už znal - nebo spíš začínal chápat - šílenou pravdu o Austinově ostrově. Pokud to bylo to, čeho se bál, mohl se místo do Lilith klidně zamilovat do sfingy nebo mořské panny...
Zatvrdil se. "Lilith!" zavolal stroze.
Probudila se s náznakem hrůzy. Pozorovala ho s čirým zděšením v očích, potom si vzpomněla. Oddechla si a zvonivě se zasmála. Její smích mu ztížil uvažování o tom, čím mu nahání strach, neboť vypadala - pominul-li její divoké, plamenné oči - tak krásně a dojímavě lidsky.
Následovala ho ke stromům. Po její osobní stráži nebylo ani vidu, ani slechu, Carver však předpokládal, že zvířata jsou nablízku. Posnídal opět ovoce, které Lilith pomocí svého jemného chřípí neomylně vybírala z téměř neomezeného množství možností. Carver ji se zájmem pozoroval a uvažoval, zda by vůně mohla být jedním ze způsobů, jak od sebe rozlišovat různé druhy organismů žijících na tomto bláznivém ostrově.
Vůně je chemické podstaty. Chemické rozdíly představují rozdíly ve žlázách, a ty jsou obecně totožné s rozdíly druhovými - například rozdíly mezi kočkou a psem. Zachmuřil se a zkoumavě Lilith sledoval, ale připadala mu prostě jako milá malá divoška - až na ty oči.
Kráčel směrem k východní části ostrova, neboť měl v úmyslu sledovat potok až k místu zbořené stavby, pokud to zbořená stavba byla. Jak se blížili k jeho korytu, které dělilo tuto část údolí na dvě téměř stejné části, všiml si narůstajícího dívčina neklidu. Pokud její strach nezpůsobila nějaká čirá pověra, určitě tam číhalo nějaké nebezpečí. Proto nejprve zkontroloval zbraň, teprve potom pokračoval v chůzi.
Na břehu potůčku začala Lilith dělat potíže. Chytila ho za paži a pokoušela se ho odtáhnout pryč. "Ne, ne, ne!" opakovala vyděšeně.
Když na ni pohlédl s netrpělivou otázkou v očích, řekla rozzlobeně a současně i vystrašeně. "Ležet!"
"Hmm," zabručel Carver. "Chodit vleže dokáže jenom had." Odbočil a začal sledovat vodní tok vzhůru do lesa.
Lilith zůstávala pozadu. Nedokázala se přimět, aby ho následovala. Na okamžik se zastavil, ohlédl se, potom zas rázoval dál. Bude lépe, zůstane-li, kde je. Bylo by vůbec lepší, kdyby ji už nikdy neuviděl, protože z bezprostřední blízkosti byla tuze krásná. Nebesa vědí, dumal, že vypadá dostatečně lidsky.
Ale Lilith se rozhněvala. Když si byla jista, že se rozhodl pokračovat v cestě, vystrašeně vykřikla: "Alan! Á-lán!"
Otočil se, udiven tím, že si zapamatovala jeho jméno, a zjistil, že se žene za ním. Byla sinalá, příšerně vystrašená, ale nedokázala ho nechat jít samotného.
Nic nenaznačovalo, že tato oblast ostrova je nebezpečnější než zbytek. Byla tu stejná hojnost rostlinných druhů, stejně nezařaditelné listy, plody a květy. Jen - pokud si to pouze nenamlouval - zde poletovalo méně ptactva.
Postupem času začal východní břeh potoka vypadat schůdnější než jejich strana, ale Lilith Carverovi nedovolila překročit proud. Když se o to pokusil, tahala ho tak zoufale a tak divoce za ruce, až se konečně vzdal a dál se prodíral hustým porostem na jejich břehu. Vypadalo to, jako by snad vodní tok byl jakousi dělicí čárou, pomezím nebo - zamračil se - hranicí.
K polednímu dosáhli bodu, o kterém Carver věděl, že musí být velmi blízko místu, které objevil. Pohlédl do tunelu, který se klenul nad potokem, a tam, kus vpředu a tak zarostlé, že to dokonale splývalo s hradbou lesa, to uviděl.
Byl to srub nebo spíš jeho zbytky. Roubené stěny ještě stály, ale střecha i krovy se rozpadly před poměrně dlouhou dobou. Ale co Carvera zasáhlo ze všeho nejdříve, byla jistota podpořená tvarem základů, okenních otvorů a vchodu, že to nebyla chatrč domorodců. Byl to dům bělocha.
Srub stál na východním břehu; potůček tady byl již jen pouhou stružkou pomalu vyvěrající z tůňky. Přeskočil ji, nevšímaje si Lilithina úzkostlivého nářku. Když ale zahlédl výraz v její tváři, zastavil se. Její velké, medově hnědé oči byly doširoka rozevřeny strachem, zatímco rty měla stisknuty do tenké bezkrevné linky. A když nakonec i ona odevzdaně přeskočila na druhou stranu, vypadala jako pradávný mučedník vstupující do arény se lvy, téměř jako by říkala: Jsi-li rozhodnut obětovat svůj život, pak zemřu po tvém boku."
V rozpadajících se zdech ale nebylo nic, co by vyvolávalo strach. Nebyla tam vůbec žádná zvířata, s výjimkou drobného, králíku podobného stvoření, které vyhopkalo z trosek, když se přiblížili. Carver nahlédl do trávou a kapradiním zarostlých útrob domu, kde mezi sutinami rozeznával zbytky rozpadajícího se nábytku. Bylo tomu velmi dávno, co toto místo vidělo lidské obyvatele, nejméně jedno desetiletí.
O něco zakopl. Pohlédl na zem a spatřil lidskou lebku a stehenní kost, rovněž lidskou. O kus dál nalezl další kosti, ani jedna však neležela v přirozené poloze. Jejich bývalý majitel musel být na toto místo odvlečen něčím - něčím, co hodovalo na lidské mrtvole.
Koutkem oka pohlédl na Lilith, ona ale stále vystrašeně zírala k východu. Nevšimla si kostí, a pokud ano, nic pro ni neznamenaly. Carver se k nim sklonil a pátral po nějakém vodítku, které by mu umožnilo zbytky identifikovat, kromě zrezivělé přezky z opasku však nic nenašel. Byl to tedy muž a s nejvyšší pravděpodobností běloch. To bylo ovšem málo.
Většina trosek vězela poměrně pevně v nánosu zeminy. Carver chvíli odhrnoval úlomky něčeho, co kdysi mohlo být příborníkem, a jeho noha opět narazila na cosi tvrdého a oblého - tentokrát to nebyla lebka, ale běžná zavařovací sklenice.
Zvedl ji. Byla zavřená a nebyla prázdná. Víčko bylo beznadějně přilepeno dlouholetou korozí; Carver mrštil sklenicí proti stěně. Ze střepů vyndal zápisník se zažloutlými okraji a vetchý časem. Tiše zaklel, když se mu asi tucet stránek rozpadl v rukou, ale to, co zbylo, vypadalo pevněji. Sklonil se nad deníkem a zkoumal vybledlý inkoust.
Bylo tam datum a jméno.
Jméno znělo Ambrose Callan a datum bylo 25. října 1921. Svraštil čelo. V roce 1921 byl - okamžik, přemítal, to bylo před patnácti lety - byl na základní škole. Ale jméno Ambrose Callan mu znělo povědomě.
Přečetl další z vybledlých, rukou psaných řádek, potom se zadumaně zahleděl do prázdna. To tedy byl ten člověk. Pamatoval si na Callanovu výpravu, protože ho v mládí zajímaly neznámé končiny a dobrodružství průzkumných výprav, ostatně jako každého chlapce jeho věku. Profesor Ambrose Callan... Začal se rozpomínat, že Morgan založil některé své práce s umělými exempláři - říkal tomu syntetická evoluce - na Callanových výzkumech.
Ale Morganovi se pouze podařilo stvořit několik nových druhů octomilek, banánových mušek, když vystavoval jejich zárodečné buňky tvrdému záření gama. Nic podobného tomuto... tomuto blázinci na Austinově ostrově. Kradmo pohlédl na napjatou a vystrašenou Lilith a zachvěl se: vypadala tak nádherně - a tak lidsky. Stočil zrak ke křehkým stránkám a pokračoval ve čtení, protože se konečně blížil k odhalení celého tajemství.
Vylekalo ho náhlé Lilithino zakvílení. "Ležet!" křičela. "Alan, ležet!"
Pohlédl naznačeným směrem, nic však neviděl. Její zrak byl bezesporu ostřejší než jeho. Ano - tam! V temných odpoledních stínech lesa se cosi pohybovalo. Na okamžik to zahlédl jasně - zlovolný skřet podobný příšeře s kočičíma očima, kterou zahlédl pít z potůčku. Podobný? Ne, stejný. Musel to být on, protože na Austinu nejsou žádní dva tvorové stejní...
Stvoření zmizelo dříve, než dokázal tasit zbraň, ale v šeru číhaly další postavy, další oči, z nichž plála nelidská inteligence. Vypálil a ozval se podivný skřehotavý výkřik. Připadalo mu, že se neznámí tvorové na chvíli stáhli. Ale vrátili se - a už ho nepřekvapilo, když spatřil tu děsuplnou hordu.
Zasunul sešit do kapsy a chytil Lilith za zápěstí, protože stála jako zkamenělá hrůzou. Ustupovali k potoku. Dívka vypadala jako omámená, napůl zhypnotizovaná pohledem na to, co je pronásledovalo. Oči se jí rozšířily strachem, slepě klopýtala. Carver vypálil další kulku.
Výstřelem se Lilith vzpamatovala a začala se ovládat. Vydala svůj podivný křik, na který přišla odpověď a další a další z ještě větší dálky.
Její tlupa se shromažďovala, aby ji ochránila, a v Carverovi vzplála obava z vlastního postavení. Nebude sevřen mezi dvěma nepřáteli?
Na ten úprk po proudu úzkého potůčku už nikdy nezapomene. Snad jen v deliriu by znovu mohl prožít něco podobného tomu, čeho se stal svědkem - nepozemskými skřeky provázeného zápasu oblud, jejichž těla mezi sebou bojovala se šílenou zuřivostí bájných nestvůr. Oba, on i Lilith, by byli ztraceni, nebýt příchodu její tlupy, která se s tichými, zvířecími zvuky vynořila ze stínů lesa.
Carver uviděl nebo spíš vycítil něco, co mu dříve unikalo. Bez ohledu na všemožné tvary, Lilithina družina byla v podstatě psovitá. Ne vnějšími znaky; bylo to mnohem hlouběji. V podstatě, v charakteru. Ano, v tom to bylo!
A ta divoká stvoření jak z noční můry, která je pronásledovala, v sobě měla zas něco kočičího. Ne vzhledem, ale chováním. Stejně jako jejich způsob boje - v naprosté tichosti, žádné psí dorážení, ale kočičí skoky, špičaté zuby a ostré drápy. Jejich vzhled, jejich kočkovitost však byla více skryta pod vnějšími tvary, neboť škála jejich podob sahala od malého a téměř lidského démona, jehož Carver poprvé zahlédl u potoka, až k obrovi s hadí hlavou mrštnému jako panter. A všichni bojovali s dravostí a inteligencí, která byla sama o sobě neobvyklá.
Carverova zbraň pomáhala. Pálil, kdykoli měl nějaký viditelný cíl, což nebylo příliš často. Jeho příležitostné zásahy zřetelně budily respekt.
Lilith se mu držela po boku, když zvolna ustupovali k pláži. Jejich postup byl k uzoufání pomalý a Carver si začal s úzkostí uvědomovat stíny sklánějící se k východu, jako by chtěly přivítat noc, která se odtamtud už začínala rozlévala do světa. A noc znamenala jediné - zkázu.
Když se dostanou na pláž a když Lilithina smečka dokáže zadržet ty druhé, dokud Carver nerozdělá oheň, mohli by přežít. Avšak tvorové, kteří stáli při Lilith, již začínali podléhat přesile. S každým padlým byli pobíjeni stále rychleji - jako se i led rozpouští stále rychleji a rychleji, jak se zmenšuje jeho objem.
Konečně Carver pozpátku vklopýtal do krvavě zbarveného slunečního světla. Pláž! Slunce se již dotýkalo korálové laguny a příchod tmy byl otázkou minut - několika minut.
Z porostu vyšly zbytky Lilithiny tlupy, půl tuctu neurčitých tvorů, motajících se, zakrvácených, lapajících po dechu a unavených. Na okamžik se zbavili útočníků, protože ti kočičí ďáblové se rozhodli číhat v šeru. Carver ustupoval stále dál, neboť cítil hrozbu záhuby, když vtom jeho vlastní stín splynul s krátkým okamžikem soumraku, který v těchto šířkách dělí den od noci. A poté, právě když s Lilith dorazili k okraji korálové zátoky, padla tma.
Od hluboké temnoty lesa se oddělily podivné stíny. Dole tiše zakňučel jeden z tvorů. Na pláži, na chvíli dobře viditelná proti bílému písku, se objevila postava nenávistně prskajícího a vrčícího malého ďábla, toho s napůl lidským postojem. Vypadalo to přesně tak, jako by vyrazil vpřed jako velitel vedoucí svou jednotku do útoku.
Carver si ho vybral za cíl své zbraně. Záblesk, vrčení přešlo do smrtelného vřesku a - útok začal.
Lilithina tlupa se nahrbila a připravila se o obraně, Carver však věděl, že se blíží konec. Znovu namířil do postupujících stínů. Zásobník byl prázdný. Jenže už nebyl čas na nabíjení. Cítil, jak v Lilith vedle něj roste napětí.
Náhle se útok zastavil. Jako na povel stíny znehybněly a ztichly, bylo slyšet jen tlumené vrčení umírajícího tvora. A když se opět pohnuly, vzdalovaly se - pryč od pláže, ke stromům!
Carver polkl. Jeho zrak zasáhlo mdlé, chvějivé světlo odrážející se od hradby lesa. Otočil se. Bylo to tak! O kus dál na pláži, tam, kde nechal svou bednu se zásobami, hořel oheň - a před ním nehybně stály lidské postavy. Neznámé nebezpečí v podobě ohně tedy zrůdy odradilo.
Pozorně se zadíval na hladinu moře, kde se proti proti hasnoucí záři na západě zvedal známý obrys. Fortuna! Ti lidé byli jeho společníci. Zaslechli výstřely a proto zapálili oheň.
"Lilith!" řekl přidušeně. "Podívej, támhle. Pojďme!"
Ale dívka se držela zpátky. Zbytek její smečky se odplížil za kryt korálového útesu, pryč od obávaných plamenů. Lilith už neděsil oheň, ale černé postavy kolem něj a Alan Carver se náhle ocitl před nejtěžším rozhodnutím svého života.
Mohl by ji tady nechat. Věděl, že by s ním nešla, věděl to díky truchlivému světlu v jejích medově hnědých očích. A to bylo bezesporu nejlepší řešení; nemohl se s ní totiž oženit. Nikdo si ji nemohl vzít. Byla příliš krásná, než aby ji mohl ukázat jiným mužům, protože by se do ní okamžitě zamilovali - jako on. Pak ho zamrazilo. Děti! Jaké děti by se Lilith narodily? Nepochyboval o tom, že Lilith je také zasažena kletbou Austinova ostrova.
Zkormouceně se otočil a váhavě vykročil k ohni. Potom se ohlédl.
"Pojď, Lilith," řekl něžně. A truchlivě dodal: "Jiní lidé se vzali, žili a zemřeli bez dětí. Řekl bych, že můžeme i my."
*
Fortuna klouzala po zelených vlnách na sever směrem k Novému Zélandu. Na palubě se v lehátku rozvaloval Carver, usmíval se. Halburton stále lítostivě sledoval modrou linku, v niž se Austinův ostrov změnil.
"Seber se, Vanci," smál se Carver. "Nedokázal bys roztřídit všechno to rostlinstvo ani za sto let, a kdyby přece, k čemu by to bylo dobré?"
"Obětoval bych cokoli, abych to mohl zkusit," řekl Halburton. "Byl jsi tam přinejmenším tři dny a mohls tam být déle, kdybys Mallou nepostřelil. Určitě by odjeli domů na Cathamy, kdyby ho tvá střela netrefila do paže. To byl jediný důvod, proč přijeli na Macquarii."
"Naštěstí pro mě. Váš oheň vyplašil ty kočky."
"Kočky, jo. Mohl bys mi o tom vyprávět ještě jednou, Alane? Je to tak bláznivé, že jsem ještě všechno nepochopil."
"Jistě. Stačí, když svému učiteli věnuješ trochu pozornosti, a pochopíš to." Ušklíbl se. "Abych pravdu řekl, nejdřív jsem tomu nerozuměl ani já. Celý ostrov se zdál být šílený. Ani dva navzájem si podobné exempláře! Jen jeden od každého druhu, a k tomu všechny neznámého rodu. Neměl jsem žádné vodítko, dokud jsem nepotkal Lilith. Potom jsem si všiml, že rozlišuje podle pachu. Rozeznala jedlé ovoce od jedovatého čichem a dokonce kontrolovala podle pachu i toho prvního kočkovitého patvora, kterého jsem zastřelil. Jedla ho, protože to byl nepřítel, ale nedotkla by se mrtvých psotvorů ze své družiny."
"No a?" zeptal se Halburton podmračeně.
"No, pach je chemické podstaty. Je mnohem zásadnější než vnější vzhled, protože chemické funkce organizmu závisí na jeho žlázách. A tak jsem začal předpokládat, že podstata všech živých organizmů na Austinově ostrově je stejná jako kdekoli jinde. Nebyla změněna podstata, ale jenom forma. Chápeš?"
"Ani trochu."
"Pochopíš. Samozřejmě víš, co jsou to chromozomy. Jsou nositeli dědičnosti a nebo, podle Weissmana, nositeli genů nesoucích determinanty, které nesou dědičné znaky. Člověk má čtyřicet osm chromozomů, od každého z rodičů po čtyřiadvaceti."
"Stejně jako rajče," řekl Halburton.
"Ano, ale osmačtyřicet chromozomů rajčete nese jiné dědičné znaky, jinak by bylo možno křížit člověka s rajčetem. Ale vraťme se k věci. Všechny variace jednotlivce závisí na způsobu, jakým se smíchá oněch čtyřicet osm chromozomů nesoucích determinanty. To dává omezený počet možných variací. Například barva očí byla objevena ve třetím páru chromozomů. Pokud tento gen obsahuje dvakrát více determinantů hnědookých než modrookých, je šance dvě ku jedné, že potomek, bez ohledu na to, jestli ony chromozomy patřily muži nebo ženě, bude hnědooký - i když druhý partner nemá dispozice ani k jedné z těch barev. Jasné?"
"Tohle všechno vím. Přejdi k Ambrosi Callanovi a jeho zápisníku."
"Blížím se k tomu. Teď si uvědom, že tyto determinanty nesou celou dědičnost, což zahrnuje tvar, velikost, inteligenci, chování, zbarvení, prostě všechno. Lidé - nebo rostliny a zvířata - se mohou lišit nepřeberným množstvím způsobů kombinací osmačtyřiceti chromozomů s jejich nákladem genů a determinantů. Ale ten počet není nekonečný. Existují omezení, omezení velikosti, zbarvení, inteligence. Nikdo nikdy například neviděl lidi s blankytnými vlasy."
"Nikdo ani nechce," odsekl Halburton.
"Je to proto," pokračoval Carver, "že v lidských chromozomech neexistují modrovlasé determinanty. Ale - a tady přicházíme k Callanově myšlence - co kdybychom zvýšili počet chromozomů v určitém vajíčku. Co by se stalo? Kdyby jich například v lidech nebo rajčatech bylo místo osmačtyřiceti stoosmdesát, hranice možných variací by byla desetkrát větší než nyní. Například ve velikosti by místo současných variací v rozmezí zhruba půl metru mohly být rozdíly až sedm a půl metru! A v tvarech - člověk by mohl připomínat prakticky cokoli! Tedy, téměř cokoli v hranicích řádu savců. A co se inteligence týče -" Zamyšleně se odmlčel.
"Ale jak," pravil Halburton, "jak se Callanovi podařilo přidat další chromozomy? Samy o sobě jsou mikroskopické. A geny jsou sotva viditelné i v největším zvětšení; a nikdo ještě neviděl determinant."
"Nevím jak," řekl Carver vážně. "Část jeho poznámek se rozpadla na prach a popis jeho metody zmizel právě s těmito stránkami. Morgan používá tvrdé záření, ale jeho záměry se rozcházejí s výsledky. Navíc nemění počet chromozomů."
Zaváhal. "Myslím, že Callan použil kombinaci ozařování a genové manipulace," pokračoval. "Nevím. Vím jen, že bydlel na Austinově ostrově čtyři nebo pět let a že tam přijel jen se svou ženou. Tato část poznámek je dobře čitelná. Začal s pokusy na rostlinstvu v okolí své chatrče a na několika kočkách a psech, které si přivezl. Potom zjistil, že se mu celá věc vymkla z rukou a že se rychle šíří."
"Šíří?" opakoval Halburton znepokojeně.
"Ovšem. Každý strom, který Callan změnil, rozprašoval do větru vícechromozomový pyl, který oplodnil normální blizny a výsledkem byla další zrůda, semeno s běžným počtem chromozomů od jednoho předka a s desetinásobným počtem od druhého. Variací bylo nekonečně mnoho. Víš, jak rychle rostou damaroně, ale tyhle možná rostly desetkrát rychleji. Zrůdy zaplnily ostrov a vytlačily běžnou vegetaci. Callanovo ozařování a možná i genové manipulace ovlivnily původní zvířenu Austinova ostrova - krysy a netopýry, takže začali produkovat mutanty. A pak přišel rok 1918 a on pochopil svou osobní tragédii. Austin byl ostrovem zrůd, kde žádné dítě nepřipomínalo své rodiče, pomineme-li nepravděpodobnou náhodu."
"Svou osobní tragédii? Co tím myslíš?"
"No, Callan byl biolog, ne odborník na záření. Nevím přesně, co se stalo. Vystavuješ-li se gama záření po dlouhou dobu, způsobíš si popáleniny, vředy, zhoubné nádory. Možná, že Callan nepřikládal velký důraz odstínění přístroje, a nebo pracoval s obzvlášť silnou radioaktivitou. Jeho žena onemocněla první - rakovinným nádorem. Měl sice rádio a přivolal z Cathamů šalupu, jenže se potopila v korálové zátoce a Callan v rostoucím zoufalství svou vysílačku poškodil. Stalo se to krátce po skončení války. Když se Callanova šalupa potopila, nikdo přesně nevěděl, co se s ním stalo. Po čase se na něj zapomnělo. Když mu zemřela žena, pohřbil ji; když zemřel on, postarali se o něj potomci toho, co kdysi bylo jeho kočkami, a tím to skončilo."
"A co Lilith?"
"Když jsem začal odkrývat tajemství Austinova ostrova," řekl Carver rozvážně, "dělalo mi to starosti. Je Lilith skutečně zcela lidská? Nebyla také zasažena variační nákazou, takže její děti se budou lišit ve stejné míře jako... potomstvo koček? Nemluvila žádnou řečí, kterou jsem znal - nebo jsem si to alespoň myslel - a zkrátka jsem si ji nedovedl zařadit. Ale Callanův deník a poznámky mi pomohly."
"Jak?"
"Lilith je dcera kapitána šalupy, kterou Callan po ztroskotání na korálovém útesu zachránil. Bylo jí tehdy pět let, takže teď jí je téměř dvacet. Co se řeči týče - hm, asi jsem měl rozeznat těch pár lámaných slov, které si pamatovala. Například pabó bylo prostě pah bon, nedobrý. To říkala o jedovatém ovoci. A ležet ve skutečnosti znamenalo les chats, protože si nějak pamatovala nebo cítila, že tvorové z východu jsou kočky... A za těch patnáct let se kolem ní shromáždili psotvorové, kteří bez ohledu na svůj vzhled byli ve své přirozenosti stále psy věrnými své paní. A mezi těmito dvěma skupinami panoval věčný válečný stav."
"Máš opravdu jistotu, že Lilith unikla té nákaze?"
"Jmenuje se Lucienne," zadumal se Carver, "ale myslím, že dám přednost Lilith." Usmál se na štíhlou postavu oděnou do Jamesonových kalhot a jeho vlastní košile, stojící na zádi a hledící za Austinem. "Ano, jsem si jist. Když byla vyvržena na ostrov, Callan už zničil zařízení, které zahubilo jeho ženu a chystalo se zabít i jeho. Věděl, že po čase zrůdy, které stvořil, vyhynou."
"Vyhynou?"
"Ano. Normální druhy, zocelené evolucí, jsou totiž silnější. Již se objevují na okrajích ostrova a jednoho dne nezůstane na Austinu více zvláštností, než kolik jich najdeš na jiných odlehlých ostrůvcích. Příroda se o sebe dokáže vždycky postarat."
* Přeložil Jiří T. Pelech (1994)
Originál povídky laskavě poskytlo vydavatelství POLARIS
(c) 1995 LD ČSSFF (SF&F WORKSHOP)