Zkoušel jsem se zrovna znovu začíst do Setkání s Heechee, jenže jsem měl dosud v živé paměti hrůzu, kterou jsem přede dvěma roky zažil nad druhým dílem a teď se oba zážitky sečetly. Zmocnil se mne čirý děs. A zlatá »pečeť« THE GOLDEN SCI-FI se mi před očima rozplizla do rudé čmouhy, z níž povstal nápis THE GOLD-BRICK!
»Help!«[1] vykřikl jsem. »The murder!«[2]
(Pro čtenáře s menšími hlavami připojuji poznámky pod čarou a doušku: Frederick Pohl je nevinný. To jeho se pokusili zavraždit.)
Jenže záchranná brzda v tomhle vlaku nebyla.
Nicméně o několik stránek dál jsem objevil test, jímž lze stanovit míru lidské empatie, pokud odpovíte na otázky Jakou barvu, potravinu, horu, řeku, rostlinu, číslovku, jaký dopravní prostředek, den v roce, nápoj atd. napíší ostatní. Protože se však na tomto světě odjakživa zásadně rozcházely přinejmenším dvě základní koncepce lidských bytostí dámy prominou, ale mám na mysli Kaina a Abela doporučuji, aby byl test doplněn sérií otázek typu: Kolik ručiček, nožiček a hlaviček uříznou, useknou, ustř elí atp. ti druzí...?
Hledáme přece porozumění.
Vcítění.
Na základě zkušeností.
Nejspíš budou ze stejné stáje.
Na pytlíku s tabákem jsem objevil varování pana ministra zdravotnictví: Kouření způsobuje rakovinu. Není to, uvažoval jsem, šíření poplašné zprávy? Zdálo se mi totiž, že v textu chybí jedno důležité slovo.
Posléze.
»Strčte si to přemýšlení někam!« volají čtenáři.
Tělo potřebuje odpočívat, a slušný mozek to ví. Proto se stane, uchopíme-li do ruky dobrou knihu, že se útlum, k němuž došlo v příslušném centru mnohdy už po první větě či prvním odstavci, šíří dál a dál na všechny strany mozkové kůry.[4] Smysl slov nám pomaloučku začíná unikat proto je důležité, aby v knížce bylo smyslných slov co nejméně a člověk zdřímne. Odpočívá. Stačí však docela nepatrný, zdánlivě sotva slyšitelný, nicméně významný podnět (např. zašustění bankovky), a hned jsme čilí, odpočat a můžeme se s novou vervou pustit do smysluplné práce (např. šustění). Slušný vydavatel to ví.
Nesprávnou knihu poznáte na první pokus, protože se vás bude snažit kousnout do nosu, ale mnohdy už může být pozdě. Není nic strašlivějšího než vyděšený relaxující čtenář! Nemešká, popadne v kuchyni nůž a... neštěstí je hotovo. Proto je důležité vybírat si před večeří četbu, která má na obálce toto doporučení pana ministra kultury: Čtení prospívá zdraví.5
Bezprostředně.
Literární agent se rozhodne prodat deset skvělých povídek jednoho vynikajícího českého spisovatele. Popadne první a zanese ji do Ikarie. Pak uchopí druhou a vnutí ji Nemesis. Potom vezme třetí, čtvrtou, pátou a...?
A spisovatel mezitím může prozkoumat pár popelnic.
Stěžovala si skokanka o tyči, že by chtěla mít příjem aspoň deset tisíc korun měsíčně. Je nejvyšší čas, pravím, aby se i čeští spisovatelé začali poohlížet po bohatých sponzorech. Jednu polovinu by dostával autor, druhou jeho vydavatel.
Čtenáři nedostanou nic.
Autory z jedné stáje bych oblékl do stejných barev. Na zádech by krom reklamy nosili tento nápis:
PSALI A UMŘELI.
ČETLI A UMŘELI TAKY.
Jam
Vesmírný mor či nákazu z jiné planety lze použít umělecky naprosto bezproblémově (viz Válka světů H. G. Wellse), ale často bývají kulisou dobrodružných příběhů podřadné kvality. Zatímco Wells vycházel z nejmodernějších dobových poznatků, jsou jiní autoři s to vnucovat čtenáři představy, jaké byly beznadějně zastaralé již v čase jejich narození. Vesmírné mory jsou tedy věcí ošidnou a záludnou. Je proto dobré se na ně podívat trochu zblízka...
2.
Musíme si v prvé řadě ujasnit vlastnosti původce nákazy. Bude to virus, bakterie, eukaryont
jednobuněčný, vícebuněčný...? Nebo půjde o mnohobuněčné bytosti skládající se z prokaryontních buněk, čistě
bílkovinné viry a jiné, dosud nepopsané záležitosti? Pak si ale autor musí důkladně ujasnit jejich potenciální
vlastnosti. Musí je také dokázat nenásilně v ději vyložit a zdůvodnit.
Nejprve se však podívejme na typické představitele známých a frekventovaných původců chorob:
Viry se v současné době považují za neživé. Je to mimo jiné proto, že byly objeveny takové, které tvoří jediná molekula nukleové kyseliny, což je na živý organismus přec jen trochu jednoduchá stavba. Také se jako neživé a zcela pasivní částice mimo živou buňku chovají. Zhnuseně se proto odvraťte od všech popisů virů, hemžících se pod mikroskopem. Mohou se »hemžit« nanejvýš Brownovým pohybem (to je ten, který vyvolávají nárazy molekul na pozorovaný objekt). Přitom je ve světelném mikroskopu až na výj imky nevidíme. (»Dokonalý supermikroskop budoucnosti« tady nepomůže, světelné vlny se na pozorování těchto potvůrek prostě svou délkou nehodí a příslušné fyzikální zákony jsou neúprosné.) Zalité, zamražené, pokovené či jinak připravené pro pozorování pomocí proudu elektronů, iontů či jiných vhodných fyzikálních prostředků (zde se může pero autora dostatečně vyřádit) se zas nemohou hýbat. Už proto ne, že by nám utekly ze zorného pole.
Málo se pamatuje na to, že viry jsou vysoce adaptované na určitý konkrétní organismus, nebo dokonce na typ buňky v určitém organismu. Jsou sice viry »univerzální« (dokonce společné pro některé živočichy a rostliny), ale většina skutečně významných původců chorob je spíše specializovaná, až vysoce specializovaná. Například virus AIDS napadá pouze člověka a v něm pouze několik málo druhů buněk, vesměs patřících imunitnímu systému. Při současné infekci dalšími viry se počet druhů napadených buněk o něc o zvýší. Virus infekční žloutenky napadá prakticky jen střevní sliznici a jaterní buňky (různými mechanismy mohou být nepřímo poškozeny i buňky další, a to i ve vzdálených orgánech, ale ty virem přímo napadeny nejsou). Virus dětské obrny po pomnožení na střevní sliznici napadá výlučně motorické neurony míchy, ostatní buňky ho zanechávají lhostejným. Virus vztekliny má rovněž zcela specifická cílová místa v mozku. Tam ho najdeme u všech nemocných jedinců živočišných druhů, které mohou vzteklinou onem ocnět.
Vazba viru na cílovou buňku je v některých případech tak úzká, že se virus ani neobtěžuje nosit v sobě kompletní genetickou informaci pro syntézu svých obalových bílkovin a zabudovává do ní specifické bílkoviny hostitelské buňky.
To vše jsou důvody, proč je představa úspěšného napadení Země mimozemskými viry krajně nepravděpodobná. Pokud by je ovšem laboratoře zlých mimozemšťanů nevyrobily na zakázku po předchozím průzkumu. Něco jiného jsou šílení vědci a viry »uprchlé« z vojenských laboratoří (možná jako původce AIDS), to už ale je, jak praví klasik, jiná pohádka.
Snad ještě pozor na jednu »zradu«: Angličtina, francouzština i další jazyky po-užívají v hovorové řeči slova se základem vir, virus obecně pro původce nákazy. V některých případech by bylo vhodné konzultovat správný název s odborníkem, protože čeština tak benevolentní není.
Daleko nadějnějším původcem všeobecné zkázy a zmaru budou bakterie. Jsou to plnohodnotné organismy, přestože mají jednoduché buňky s nediferencovaným jádrem a citoplazmou (prokaryonty). Mnohé jsou schopny samostatného života včetně autotrofie (založené na různých principech, od přeměny přírodních chemických látek po fotosyntézu). Obligátně autotrofní jsou i příbuzné sinice a prochlorofyty (těch existuje jediný druh, zato vysoce významný z jeho příbuzných se patrně vyvinuly chloroplasty zelených ro stlin). Zatím se nikdo v žádném díle neodvážil využít exotickou skupinu archebakterií (dnes je vedle bakterií, sinic a prochlorofyt řadíme jako čtvrtou samostatnou skupinu prokaryontních organismů). Ty přitom dokáží žít ve velice exotických podmínkách (např. při teplotě nad 20 C). Mohly by tedy nadělat těžkou hlavu uživatelům mnoha technických zařízení.
Bakterie jsou vysoce adaptabilní, jejich populace dokáže rychle měnit svou genetickou informaci, přitom některé změny, pokud jsou uloženy mimo chromozom v takzvaných plazmidech, se mohou v bakteriální populaci šířit jako infekce, nejen tedy mechanismem přirozeného výběru potomstva náhodou výhodně zmutované buňky.
Eukaryontní buňky jsou v mnoha případech handicapovány nutnou mírou specializace. Mohou být specializovány na parazitický život, ale pak mají svůj jídelníček zpravidla i při složitých vývojových cyklech dosti fádní.
Mnohobuněční živočišní parazité jsou na tom ještě hůř: představa zlého Vetřelce, napadajícího myslící bytosti z různých planet, je velice obtížně stravitelná. Kdyby však autoři stejnojmenného filmu prostudovali nějakou standardní učebnici parazitologie, byli by jistě vytvořili příšerku ještě příšernější. Jejich výtvor za některými konkurenty od matičky Přírody výrazně zaostává.
Určitou výjimkou, sdružující některé výhody velké pružnosti bakterií a většího genetického potenciálu eukaryontních organismů, jsou houby. V současném systému tvoří samostatnou říši eukaryontů vedle živočichů a rostlin. Někteří systematici tento stav neuznávají, protože houby nejsou monofyletické. Na rozdíl od rostlin a živočichů u nich tedy nenalezneme jednotící vývojovou linii. Vytvářejí vlastně několik skupin s oddělenou a vesměs ne docela známou vývojovou historií. Předky některých skupin neznám e; jejich fosilie neexistují. U některých vidíme i vztah k živočišné říši. Svědčil by pro to například chemismus houbových buněk.
Organizace těla do vláken má mnoho výhod »přišly« na to už některé bakterie (skupina aktinomycet a příbuzných). Některé houby dovedly tento systém k naprosté dokonalosti tím, že v jejich vláknech putují nadbytečná buněčná jádra a cestou si předávají genetické informace. Přechod jádra z buňky do buňky znamená vlastně přenos obrovského balíku informací.
Houby jsou proto vysoce adaptabilní a mnozí houboví parazité zároveň dokáží žít po mnoho generací ryze saprofyticky, aniž by ztratili schopnost invadovat do hostitelského organismu. Patří mezi ně četné druhy uplatňující se u pacientů s nádorovými onemocněními, po transplantacích, u nedonošených novorozenců, přestárlých i u nemocných AIDS. Svého času jsem sbíral vědecké články popisující jednotlivé případy napadení takovýchto pacientů houbami. Po několika letech jsem to vzdal v takovém stavu může n a člověku vyrůst prakticky vše, co snese prostředí s vysokým obsahem bílkovin a teplotu blízkou tělesné (řádově stovky druhů).
Houby občas způsobují šokující postižení zdraví i u lidí, jejichž imunitní systém nejevil odchylky od normálního stavu. Takovéto případy se objevují stále častěji. Může to být sice »optický klam«, daný kvalitnější diagnostikou, ale ostražitost je na místě. Případná adaptace některého z houbovitých organismů (potenciálních kandidátů je více) na zdravý lidský organismus by si co do závažnosti důsledků nijak nezadala s epidemií AIDS.
Přes staletí koexistence, požívání plodnic i pokusů o využití v potravinářství nás houby znovu a znovu překvapují. Může se to týkat i tak známých druhů, jako je běžně v obchodech prodávaná hlíva ústřičná. Před několika málo lety bylo zjištěno, že dokáže pochytat a zkonzumovat drobný hmyz prokousávající si chodbičky jejími plodnicemi a materiálem, na kterém roste. Vylepšuje si tak hlavně přísun dusíku.
Navíc jsou houby vesměs značně odolné vůči vlivům prostředí včetně záměrně použitých dezinfekčních prostředků. Můžeme proto považovat za pravděpodobné, že právě houby by mohly překlenout rozdíly mezi vlastnostmi cizích a pozemských organismů a způsobit celosvětovou pohromu.
3.
Pokud bychom se snažili vymyslet něco exotičtějšího, co v praxi neznáme, musíme si nejprve ujasnit
některé základní mechanismy účinků patogenů na lidský (potažmo zvířecí) organismus.
Patogen může organismus zničit tak, že poškodí nějakou životně důležitou buněčnou populaci (virus infekční žloutenky jaterní buňky, původce AIDS některé buňky imunitního systému, původce malarie červené krvinky atd.). V některých případech produkuje toxiny, které se účastní poškozování organismu (řada bakteriálních nákaz) a zpravidla působí na specifické cílové struktury (botulotoxin a tetanový toxin poškozují některé struktury na vybraných buňkách nervového systému, spálový toxin kůži a některé vni třní orgány ad.), popřípadě vyvolává mechanické postižení některých částí těla vedoucí až ke smrti (cysty motolice v mozku apod.).
Poškození hostitelského organismu přitom zdaleka není účelem, ve většině případů je při parazitování vedlejším a spíše nežádoucím jevem. Žádoucí je, aby napadený organismus přežíval co nejdéle a šířil infekci do svého okolí.
Při popisu možného účinku cizích infekčních zárodků je nutné myslet i na možné alergické reakce. Mezi laickou veřejností se málo ví, že různé nadměrné a zbytečné reakce imunitního systému hostitelského organismu jsou důležitou součástí obrazu řady infekčních chorob. »Přelstěný« organismus tak spolupracuje na vlastní zkáze. (V jiných případech, jako je například vleklý bakteriální zánět nitroblány srdeční, endocarditis lenta, je imunitní systém důmyslně oklamán, takže v krvi vůbec nemusí být přítomny protilátky proti původci.)
U »absolutně cizích« organismů by autorovi mělo být jasné, co je cílem parazitace, jaká tělesná struktura parazitovi »chutná«, jak moc jí spotřebuje, jaké příznaky její poškození vyvolá.
4.
Musí být rovněž jasný způsob, jakým se nákaza šíří. Ten má být v souladu s předkládanými
vlastnostmi organismu. Organismy citlivé na vyschnutí se nemohou šířit vzduchem jako kapénková nákaza. Viry
se nemohou pomnožit v potravinách (pokud nejíme třeba živé ústřice nebo žáby), stejně tak vysoce
specializovaní parazité. Naopak se mohou množit v potravinách a popřípadě dalších složkách prostředí
bakterie a houby, zejména takové, pro které není živý organismus jediným životním prostředím. Přitom plísně
a kvasinky rostou zpravidla výrazně pomaleji než bakterie.
Důležitá je také citlivost vůči teplotě, chemickým látkám, kyslíku a přítomnosti vody. Vysoce zajímavé jsou choroboplodné bakterie schopné růst a množit se při běžně užívaných skladovacích teplotách. Pozemským příkladem může být Listeria monocytogenes vyvolávající potrat nebo těžké postižení nenarozeného dítěte. Představte si bakterii, zavlečenou odněkud z Aldebaranu, která by tolerovala i mrazničkové teploty. Ani by nemusela způsobovat onemocnění; stačilo by, aby se potraviny jejím přičiněním staly nepoživatelnými...
Původce nákazy se musí nějak dostat do postiženého organismu. Vstupních cest není mnoho: sliznice dýchacího, trávicího, močového a pohlavního (především u pohlavních chorob) ústrojí, poraněný, popřípadě i neporušený povrch těla.
Z jednoho postiženého na druhého se musí zdroj nákazy nějak přenést. (V opačném případě by se nešířil jako infekce, ale onemocnění by spíše připomínalo úraz nebo otravu.) Může to být vzduchem, potravinami, předměty běžné potřeby, přímým kontaktem s postiženým (zvláštní formou je pohlavní styk), nebo prostřednictvím nějakých mezihostitelů biologickým přenosem. Ten je opět u vesmírného moru málo pravděpodobný, protože předpokládá souhru parazita s vlastnostmi více hostitelů. Jistě bychom mohli vymys let například inteligentní bakterie, které se z jednoho postiženého do druhého teleportují, ale obávám se, že by výsledek nestál za námahu.
Po průniku původce do těla se rozbíhá inkubační doba, trvající do prvních příznaků. Poté se zpravidla objevují příznaky postižení, nejprve nespecifické (poznáme, že postižený je nemocen, ale není jasné, co mu je), potom specifické (podle nich chorobu alespoň skupinově určíme). Zmatek v tomto pěkném přehledu stadií, společných téměř všem infekčním chorobám, nadělala laboratorní diagnostika. Některé infekce jsme totiž schopni bezpečně určit už v průběhu inkubační doby ovšem pokud je postižený specif icky testován.
Problémem je, že u řady nákaz dochází k nejvyššímu vylučování infekčních zárodků z těla na konci inkubační doby, tedy ve fázi, kdy si postižený sám není vědom své choroby. Takovouto vlastností by mohl vesmírný mor disponovat také. Stačí totiž, aby se nákaza v těle nejprve někde pomnožila, a teprve poté napadla cílové orgány.
Velice záludné je, pokud u části postižených probíhá onemocnění lehce, bezpříznakově, nebo s neurčitými příznaky »chřipky, nachlazení«. Takoví postižení se zpravidla nijak neomezují ve společenských aktivitách a nákazu šíří dál. Takto se chovající původci chorob jsou s to způsobit rozsáhlé epidemie až pandemie, ohrožující prakticky celou populaci. Podobné ohrožení představují i ty infekce, kdy interval inkubační doby s produkcí choroboplodných zárodků je velmi dlouhý. Nakažený zůstává dlouho aktivní bez subjektivních i objektivních problémů a šíří infekci dál. Může i vehementně bojovat za svou »svobodu« a přitom ohrožovat dosud nenakaženou část populace. Klasickým případem takové choroby je AIDS. Kdyby tato choroba nebyla realitou, byla by dobrým tématem spíše pro sociální fikci, antiutopii a podobně, než pro klasickou SF.
Vzhledem k tomu, že uvedené zákonitosti mají velice obecnou povahu, lze očekávat, že většina z nich by mohla platit i v případě vesmírného moru.
5.
Naše čtenáře ovšem vzruší pouze mor zabiják. Takový, po kterém zůstanou jen hromady vybělených
kostí. Doporučuji řešení, při němž inaparentní (bezpříznakovou) formou onemocněly třeba fialky. A nekupte si
na jaře kytičku fialek!
Zabijácký mor, který zlikviduje vše, na co se dostane, ve skutečnosti není to pravé. Málo autorů SF si to však uvědomuje. Čím je nákaza razantnější, tím rychleji se její původce připravuje o substrát, na kterém by se měl množit a z něhož by se měl šířit. Jestliže infekce zabije do několika minut od okamžiku nákazy, padne sice dav na ulicích, ale řada relativně krátkodobě izolovaných lidí přežije. Pomaleji probíhající nákaza zlikviduje především města; s vysokou pravděpodobností však zůstanou neposti žené ostrůvky na způsob Malevilu. Ještě pomaleji probíhající nemoc by dala šanci určitému procentu abnormálních jedinců k vyselektování nové a odolné populace. Nebo bychom se prostě smířili s tím, že se po dobu působení nákazy radikálně zkrátí délka individuálního lidského života (se všemi sociálními důsledky), ale život jako celek půjde dál.
Chcete ale opravdu nějakou lahůdku?
Tak si představte pacifické hlubiny v okolí podmořských sopek a horkých pramenů. Ve vodě o teplotě 200 250 C zde žijí archebakterie. Mnoho o nich nevíme, jejich kultivace je poněkud obtížná. Přesto můžeme podle jiných prokaryontů usuzovat, že mají svoje bakteriofágy. Takový bakteriofág by se vyznačoval extrémní odolností vůči teplotám a patrně i řadě chemických dezinfekčních prostředků. A teď si představte, že takovýto bakteriofág bude schopen napadat lidské mitochondrie (ty vlastně kdysi byly sa mostatnými prokaryonty, které se adaptovaly na trvalý život uvnitř eukaryontních buněk, zachovaly si však určitou samostatnost včetně vlastní desoxyribonukleové kyseliny a tvorby vlastních bílkovin podle genů v ní zakódovaných). Buňky napadeného člověka by rychle hynuly na nedostatek energie a rozpadaly by se. A z člověka samotného by zbyla pouze kostra, obklopená kaluží odporně páchnoucí tekutiny...
6.
Problémem je také způsob, jakým se původce moru dostane na Zemi. Existuje řada možností, od
přírodních sil zastoupených meteory a kometami, ale i inteligentními oblaky vesmírného prachu, přes
neopatrnost pozemských či cizích kosmonautů až po hvězdné války. I zde je třeba pamatovat na to, že ne
každý způsob cesty vesmírem je vhodný pro všechny původce.
Teleportace, cesty »mimoprostorem« a další prostředky radikálně zkracující vzdálenosti mezi obyvatelnými planetami by nutně byly významným kanálem pro šíření infekce. Zatímco na současných letištích existuje běžně epidemiologická, ale také epizootologická (nemoci zvířat) a fytopatologická (nemoci rostlin) kontrola, v žádném SF románu jsem se s pomyšlením na takovouto samozřejmost nesetkal.
Ani natolik zkušení a vědecky erudovaní autoři, jako je I. Asimov nebo A. C. Clarke, nemyslí na oddělený vývoj běžných (nikoli choroboplodných) zárodků u dlouhodobě izolovaných lidských populací. Jde přitom o bakterie a viry relativně dobře adaptované na lidský organismus, na které však jiná lidská populace zareaguje onemocněním. Bude-li oddělení populací trvat dostatečně dlouho, třeba stovky let, mohou být následkem velice těžké až fatálně probíhající infekce, a to na obou stranách čáry kontaktu. P řípadné galaktické impérium bude tedy muset udržovat na svém teritoriu čilý provoz, jinak se vzdálená periferie stane pro imperiální vojáky neobyvatelnou.
Celé toto povídání pokud jste se dobrali až sem mělo ukázat, že šíření nákazy jak ve skupinách lidí, tak i v jednom každém z nich, má své zákonitosti, které chtěj nechtěj musíme respektovat. Pokud je neznáme a nevíme si rady, měli bychom sáhnout po odborné literatuře nebo konzultovat odborníky. Dělali to už J. Verne, K. Čapek a mnozí další Páni spisovatelé, jimž svým vzděláním saháme sotva po kotníky.
Jan Šimůnek