Především je třeba si uvědomit, že Zlo a Dobro jsou duální veličiny, bez jedné by nebylo druhé, vzájemně se doplňují. V nejzákladnější podobě je Zlo zánik, smrt, neexistence, Dobro pak zrození, život, existence. Tato základní dualita je dána přímo faktem omezené existence jedince, vychází z jedinečné vlastnosti lidského mozku, který jako jediná doposud známá hmota v celém vesmíru je si vědom jednak sebe samého, jednak i své omezené existence. Všichni víme, že musíme umřít, což je Zlo.
Jsme tedy všichni zasvěceni Zlu, v okamžiku smrti Zlu navěky propadneme. Toto je pak teze, z níž vyšlo křesťanství a nabídlo řešení, záchranu v podobě Vykupitele. Jestliže Bůh na sebe vezme toto čistě lidské břemeno, břemeno smrti, a projde Zlem, rozumovali židovští mystikové, rozbije úskok Zla a odstraní je, pak ti lidé, kteří půjdou v jeho stopách, se Zlu vyhnou. Toto je základní myšlenka, ze které povstal kult Krista, onoho Spasitele, jenž podle křesťanské víry svým činem odstranil to nejzákladně jší Zlo, zlo smrti. Ve výše uvedeném je jádro křesťanské mystiky, a křesťanský obřad není pak nic jiného než obřad imitační magie, kde se opakuje situace Kristovy smrti (křesťanská mše je vlastně imitací Poslední večeře) za účelem přivolání kouzla nesmrtelnosti.
Z psychologického hlediska je velmi zajímavé, na jak staré instinkty a modely chování se zde křesťanství napojilo, neboť z hlediska imitační magie není rozdílu mezi primitivním kultem Cargo domorodců z Nové Guineje a Mší svatou naší křesťanské civilizace. Jestliže Papuánci na Nové Guineji po 2. světové válce začali v džungli mýtit přistávací dráhy, a na nich stavět z proutí atrapy letadel, aby přivolali skutečná letadla a znovu přivolali štědré »bohy«, kteří za války rozdávali tolik nádherných a kou zelných věcí, pak totožný impulz nás vede k tomu, abychom polykali moučnou oplatku a přitom věřili, že jako Ježíš zlomíme sílu Zla. (To neznamená, že se tomuto impulzu nějak vysmívám, mám přece stejný mozek jako ostatní lidé, mozek zatížený statisíci léty magického vnímání světa, i já mám v genech tisíce obřadů imitační magie, ale prostě to tak je.)
Druhá cesta, jak ošálit Zlo v základní podobě, ač se dlouhou dobu jevila jako zcela neschůdná a byla označována za ďábelskou, spočívá v eliminaci individuální smrti. Jestliže jedinec získá nesmrtelnost, nikdy Zlu nepropadne. A opět to byli židovští mudrcové, kteří již před třemi tisíci lety na tuto myšlenku připadli a ihned ji zavrhli. Dobře vyhodnotili, že nesmrtelný člověk by se dostal mimo kategorie Dobra a Zla, přestal by být člověkem a stal by se bohem. Hodnotili tuto cestu jako vzpouru proti B ohu, proti Řádu, a přiřadili ji také ke Zlu a dnes je otázkou víry každého jednotlivce, zda jim dává za pravdu či ne.
Přesto lidé k této cestě vždy tíhli (ostatně TOHLE je hřích Evy a Adama) a technologická civilizace po ní kráčí stále rychlejším tempem. A dokonce si pro tento způsob boje se Zlem vytvořila (či vytváří) jakousi moderní mytologii. Ano, mám na mysli SF literaturu, která tuto roli předjímá svými představami, svými modely člověka, všemocného hrdiny, pána nad prostorem a časem, tedy i nad svou vlastní smrtí. (A jestliže je nyní žánr SF v krizi a zájem se přenáší na čistou fantasy, pak je to jen další soc iologický důkaz o krizi, jíž prochází celá technologická cesta »vzpoury«, o krizi dané sekundárními dopady a vedlejšími důsledky uplatňovaných technologií.)
Řekli jsme si, že Zlo je zánik, smrt, konec existence, rozpad. Z toho vyplývají i sekundární vlastnosti Zla. Zlo nemůže být tvořivé, musí na něčem parazitovat, musí něco ničit, Zlo není konstruktivní, není schopno vytvářet hodnoty. Proto se Zlo umí maskovat. Vědomo si své vnitřní prázdnoty se často převléká, skrývá pod škraboškou. Ze zákonů termodynamiky také vyplývá, že Zlo je méně energeticky náročné, je tedy vždy dříve po ruce, oproti Dobru má nízký potenciál, události mají spíše sklon padat jeho směrem než naopak. Zlo je chaos, pracuje pro ně zákon entropie, a proto neuznává žádný řád, žádné zákony. Zlo se neštítí žádného úkladu, nečestnosti a obludnosti, zákeřnost je jeho druhou tváří.
Zdálo by se, že Dobro nemá proti Zlu žádnou šanci. Bylo by tomu tak, kdyby neexistoval čas. Čas je totiž pro tyto systémové proměnné parametrem, ale pro každou z nich jako by měl opačné znaménko. Zlo totiž čas nesnáší, čas je ničí, kdežto Dobro čas potřebuje, Dobro si čas vyžaduje, protože je to čas, který dává prostor pro existenci, pro život. A naopak, pro neexistenci, pro smrt a tedy pro Zlo čas nemá smysl.
Čas dává prostor pro tvorbu, tj. pro vytváření uspořádaných systémů, ať již máme na mysli vesmír nebo člověka. Je to čas, který umožňuje provádět syntézu, snižovat entropii uváženým úsilím. Jedině Dobro umí pracovat, a jestliže Zlo začne pracovat, začne tvořit, stává se Dobrem. (Zcela současná politická poznámka: Proto je postoj systematika Klause k praní špinavých peněz takový, jaký je.)
Jedině Dobro má zájem na tom, aby se věci hýbaly, vyvíjely, je to Dobro, které je dynamické oproti statickému Zlu. Ne nadarmo jeden z českých disidentů, ne-li přímo Václav Havel, nazval komunistické země říšemi nehybnosti. Zlo nechce a neumí nic měnit, dokáže jen parazitovat na statu quo, na předem vytvořeném Dobru, a v okamžiku, kdy hostitel je vyjeden, Zlo zaniká.
Tento proces má generace zažila na vlastní kůži. Položíme-li si otázku, kdy zanikl komunismus v naší zemi, musíme si poctivě odpovědět, že až v okamžiku, kdy my všichni jsme se přizpůsobili, tedy začali jsme se všichni v nemorálním režimu chovat nemorálně. Tím komunistický režim, který nejen ekonomicky, ale hlavně morálně parazitoval na zbytcích mravnosti, přišel o poslední zdroje, z kterých mohl ještě sát, a zhroutil se sám do sebe. Jak se ale dnes ukazuje, byla to ta nejdražší možná varianta boje se Zlem, zaplatili jsme totální ztrátou mravnosti, a proto dnes naše společnost vypadá tak, jak vypadá.
Jestliže je tedy Dobro poráženo Zlem v každodenních bitvách, válku tisíciletí zatím Dobro vyhrává, neboť pro ně pracuje čas. A bude ji vyhrávat dotud, dokud lidé nepřestanou být činorodí, neboť činorodosti se Zlo nedokáže ubránit. Dobro má tedy předpoklady zvítězit i přes svou zdánlivou nevýhodu, která spočívá v tom, že musí dodržovat mnoho pravidel, že nesmí »vypálit první ránu«, že na úskoky a zákeřné praktiky Zla může odpovědět až poté, co se stane jejich cílem. Proto Dobro vždy musí ztratit prvn í bitvu, aby mohlo vyhrát celou válku.
Toto, co jsem zde napsal, je významný a důležitý paradox Dobra. Jestliže Dobro musí bojovat se Zlem, je nuceno jistým způsobem na úroveň Zla sestoupit. A proto, aby během zápasu zůstalo čisté, musí se pro boj kvalifikovat, musí se obrnit proti znesvěcujícím dotykům Zla právě tím, že si samo uloží omezení, sváže si ruce pravidly, podle nichž pak bojuje a kvůli nimž ztrácí obvykle tu první bitvu. Dobro se musí nechat zaskočit, aby získalo morální právo vstoupit do boje. Pokud by tak neučinilo, stává se samo Zlem.
Proto musí bojovník za Dobro, rytíř Dobra, projít zasvěcovacím rituálem, musí být očištěn, jak je uvedeno už v eposu o Gilgamešovi a pak i ve všech dalších mýtech. Tento proces »pomazání« prošel pak různými metamorfózami a v Evropě vykrystalizoval do podoby rytířství.
Pod vlivem puritánů se aspekt kvalifikace bojovníka za Dobro velice zajímavě vyvinul v angloamerické kulturní oblasti, a protože SF literatura v ní má kořeny, nebude od věci si tohoto aspektu blíže všimnout. Stejně tak je zajímavá v této kulturní oblasti, třeba v amerických filmech, predestinace oběti, tedy výběr osoby, která se stane kořistí Zla. Platí poměrně jednoduchá pravidla, že oběť musí spáchat hřích (jestliže např. v americké detektivce má být někdo z policistů zastřelen, tak je to určitě t en, o němž nám režisér prozradil, že je nevěrný), kdežto bojovník se Zlem musí být morálně bezúhonný téměř v biblickém duchu. Tato pravidla jsou dána osadnickou minulostí Spojených států, faktem, že prvními kolonisty byli puritáni, náboženská sekta s přísnou morálkou, podle níž se americká společnost tu s menším, tu s větším pokrytectvím řídí dodnes.
Klasickým příkladem, jak vybudovat na puritánských základech přímo mystický příběh souboje Dobra se Zlem, jenž bych chtěl na závěr analyzovat, budiž Spielbergův film Čelisti. Zlo zde reprezentuje lidožravý žralok, který se ale neřídí zvířecími pudy, nýbrž je autorem obdařen lidským rozumem. Útočníkem tedy není zvíře, ale démon. Jedině démon jako představitel smrti (tedy Zla) může své útoky vést s takovou vynalézavostí a obmyslností, jak to činí žralok v Čelistech. Naprosto dokonalý je i výběr obětí, krásná mladá dívka a nevinné děti. Tedy zde naopak zcela nevinné bytosti, symboly života, zrození a čistoty. Představme si, že by obětí byla třeba prostitutka nebo nějaký ohyzdný stařec, a hned cítíme, jak při jakémkoli jiném výběru obětí by byl film oslaben.
Proti Zlu autor postavil tři bojovníky. Profesionálního lovce žraloků, vědce ichtyologa a šerifa. A teď přijde to, co dává filmu, oproti běžným akčním příběhům, další hlubší, mystický rozměr. Zcela podle pravidel mýtu, tedy v souladu se systémovými vlastnostmi Dobra a Zla, je i zde uplatněn princip »pomazanosti« bojovníka. Neboť z těch tří se ukáže hoden vítězství pouze šerif. Jedině on je vyvolen, přímo mě to nutí, abych napsal, je »pomazán« v parsifalovském duchu, aby Zlo zničil. Profesionální lovec naprosto propadá a stává se sám obětí, neboť jeho pohnutky boje jsou nečisté, chce zabít žraloka jen kvůli penězům, nevidí za ním Zlo (je to zvíře jako každé jiné, říká), a proto Zlo na něho získává právo (a to je další systémová vlastnost Zla je jakousi morální zdravotní policií, je třeba je napřed nasytit tím nahnilým a odpadlým, aby se dalo zničit), chybí mu mravní štít, ochrana vyššího poslání, která by ho obrnila proti útoku démona. Stejně tak, zcela v duchu puritánského světového názoru, je zatracena věda. Jakékoli rozumové poznání je v boji proti mytologickému Zlu (a tímto je na ně žralok pasován) neúčinné a musí selhat (samo je přece zlé svou podstatou vzpoury proti Bohu), neboť zvítězit může jedině čistota srdce, bojovník vyzbrojený mravností svých úmyslů, novodobý Parsifal, který je si vědom i skrytých sil, stojících za viditelným světem (tedy Boha), který o síle Zla nepochybuje, a proto nad ním může zvítězit. Takový je Spielbergův šerif. Odmítá názory odborníků, on cítí, že Zlo je tady, boj proti němu chápe jako vyšší poslání, a jedině proto je schopen zvítězit.
Tím, že se přidržel tohoto krystalicky mytologického schématu boje Dobra se Zlem, že zdánlivě moderní příběh pojednal čistě mysticky, zahrál Spielberg na archetypální strunu, hluboce utajenou v srdci každého diváka, a na rozdíl od běžných akčních filmů s hrdinou nájemným zabijákem, dal svému dílu další rozměr, který mu zajistil nejen komerční úspěch, ale i čestné místo ve světové filmografii. A mně poskytl příklad, jak se má v příběhu systémově zacházet s Dobrem a Zlem.
František Novotný
Keďže aj zo mňa sa stal fanúšik ST, prihlásila som sa počas môjho pobytu vo Veľkej Británii do tamojšieho oficiálneho (je autorizovaný spoločnosťou Paramount) Star Trek fan klubu. Ako nová členka som dostala preukaz a odznak, a taktiež teraz pravidelne dostávam klubový magazín. Ten je veľmi pestrý, veď okrem informácií o ST udalostiach je v ňom množstvo rozhovorov s hercami i tvorcami všetkých ST seriálov, či rozhovory so zaujímavými osobnosťami, ktoré ST rady sledujú. V listárni sa vždy nájde nejak á tá óda na ST a v rubrike o knihách nejaká tá recenzia na novú knihu (riadnu, alebo audio). A tiež sa v ňom napríklad dá dozvedieť, že v záverečnej scéne originálnej epizódy Spockov mozog, kedy sa Kirk a McCoy zhovárajú so Spockom krátko po tom, ako mu bol navrátený mozog, ten sa v rozprávaní nie a nemôže zastaviť preto sa ho Kirk pokúša vypnúť diaľkovým ovládaním, čo určite je trochu nezvyčajné!
Keď som už spomenula tie ST udalosti, uviedla by som tu aspoň dve z nich, ktoré sa uskutočnili ešte v prvej polovine roka. Prvá »Veľký Tresk III« sa konala 17. 19. marca v Pasadene, Kalifornia, USA. Bolo to fantastické stretnutie ST fanúšikov a seriálových hviezd ako William Shatner (James T. Kirk), Avery Brooks (Benjamin Sisko), Kate Mulgrew (Kathryn Janeway), Marina Sirtis (Deanna Troi), Jonathan Frakes (William T. Riker), Armin Shimerman (Quark) a Rene Auberjonois (Odo), a zúčastnila sa ho aj spisovateľka DS9 (Hlboký Vesmír 9) Ira Steven Behr.
V marci sa aj v Britskom Halifaxe uskutočnilo zaujímavé zhromaždenie nazvané »Konmorex«. Jeho účastníkmi boli totiž iba Klingoni. Účastníci uvítali amerického hosťa Davida L. Christensena, hlavu »Klingonských útočných síl« sídliacich v Spojených štátoch.
Pre britských fanúšikov ST pripravuje anglický predajný kanál QVC (Quality Value Convenience) každú nedeľu popoludní tzv. »Star Trek hodinu«, ktorá je uvádzaná Stevom Whaleym a redaktorom ST oficiálneho UK fan klubu Timom Gaskillom. Na predaj ponúkajú všetko od známok, hrnčekov, tričiek, modelov, skladačiek, cez videá a knihy, až po taký »phaser«. Stačí mať len satelit, aby sa tento program dal chytiť aj u nás, a už iba nakupovať!
Druhou z kníh je Federácia od Judith a Garfielda Reeves-Stevensových. V knihe sa stretávajú posádky oboch lodí Enterprise a dej prebieha v piatich časových periódach ST histórie. Príbeh začína Kirkom, potom cestujeme časom do minulosti na začiatok existencie Federácie. Neskôr sa ocitáme kdesi uprostred druhej klasickej série ST a tretej sezóny ST: Nasledujúcej generácie. Dej končí za udalosťami videnými v siedmom ST filme Generácie. Napriek mnohým skokom v čase sa však v deji jednoducho nedá strat iť. Kniha je dobre napísaná, preto myslím, že na našom trhu by určite nemala chýbať.
Tvorcovia sa v novom seriále vracajú k základnej myšlienke ST k objavovaniu nových civilizácií. Voyager, takisto ako predtým originálna Enterprise s kapitánom Kirkom, opäť zastupuje úlohu ambasadora Federácie v nepreskúmanom Delta kvadrante a súčasne sa snaží nájsť čo najkratšiu cestu domov.
Musím sa priznať, že nový seriál sa mi od okamihu zhliadnutia prvej časti okamžite zapáčil, a už teraz sa teším, že ho raz uvidím celý.
A keďže je teraz čas vrátiť sa z vesmírnej prechádzky, tak: »Pán Paris, nastavte kurz ...domov!«
Ivona Parobeková