Mé rty budou toužit po krvi

Vilma Kadlečková

I.

Ten člověk o ní nevěděl.

Nevěděl nic o jejím neutišitelném Hladu , nic o bezbřehé touze po krvi.

Jeho Smrt stála již za ním, chladnýma rukama se dotkla jeho ramen. Zavřel vrata a zajistil je závorou, a tím odsoudil sám sebe. Ve chvíli, kdy svlékl plášť a začal si ze slámy připravovat lůžko, Hildur roztáhla křídla a vrhla se dolů.

Zavřela jsem oči.

Přesto jsem tu scénu vnímala až do konce; nedokázala jsem se od ní včas odpoutat. Obraz toho muže se zlomeným vazem a rychle šednoucí tváří mi vnikl do mozku současně s pocitem rozkoše z krve a vjemem její nezaměnitelné chuti na jazyku.

Hildur. Moje sestra.

Sotva bylo po všem, napřímila se a otřela si rty. Měla strohé černé šaty, na kterých skvrny nebyly vidět, ale přesto jsem cítila, že její rukávy a sukně ztěžkly krví, že se jí látka vlhce lepí na ruce a na kolena. Nestačila všechno vypít, ale ani kapku nenechala skanout na podlahu. Chtěla být obklopena vůní krve, chtěla ji přinést s sebou do světa Venku, protože zde na to čekala mnohá další lačná ústa.

Až na mých rukou ulpí příliš mnoho špíny ze všech těch věcí, kterých se musím dotýkat až mě přemůže únava a špatnost stane se to i mně.

I mé rty budou toužit po krvi.

Náhle mi to připadalo příliš kruté. Pomyslela jsem na všechny ty děsivé noci beze spánku, které mne čekají nyní, když se s Hildur nemůžeme dělit o své sny o Dravcích a zaplavila mne hrůza. Přistihla jsem se, že místo do Zrcadla zírám na stěnu a naslouchám ozvěnám budoucnosti, jako bych se bezděky pokoušela spočítat dny, které mi zbývají.

Jaké stopy zůstanou po naší existenci v tomto čase a světě, až podlehneme chuti krve ?

Znechucena takovou dětinskostí jsem vstala, rozbila Vizi v Zrcadle a vrátila se do Měšťanského domu , ale ta myšlenka mě ani potom nepřestala pronásledovat. Byla noc. V tichu své ložnice stále beze spánku jsem dávno před příchodem úsvitu vstala z nerozestlaného lože, které mi beztak nedopřálo klidný odpočinek, a rozžala svíci. Měla jsem inkoust, brk i papír, a tak jsem učinila to, k čemu se mágové i lidé uchylovali odpradávna, aby zastavili prchající čas:

Začala jsem psát.

Já, Taskre Ašterat, nejstarší dcera Mennachova, sestra Hildur a Sheeny, dědička Zrcadla a Poslání, začala jsem 15. května 636 Harkurského letopočtu psát svůj deník.

(ráno)

Sheena v šedých plátěných šatech a čisté zástěře vtrhla do mého pokoje. Roztáhla závěsy a otevřela všechna okna, aby dovnitř mohlo slunce a čerstvý vzduch, a její až příliš přičinlivé prsty nevědomky potrhaly vlákna mých kouzel, která chránila dům. Dávno jsem si odvykla vyčítat jí to. Nechala jsem ji, ať chodí sem a tam, zpívá, uklízí mé věci, nahlíží do všech koutů a utírá neexistující prach. Uspokojení, které jí to přinášelo, bylo většinou mnohem silnější než moje touha po soukromí.

Lidé jí říkali Popelka; říkali jí tak už od dětství. V Zrcadle jsem viděla, jak k tomu přišla, ale soucit to ve mně nevyvolalo. Jako malé holce jí chlapci od sousedů sebrali botky a namluvili jí, že je schovali mezi odpadky; a obraz okamžiku, kdy se bosá s řevem hrabala v popelu, pak už navždy zůstal spojen s jejím jménem. Tím spíš, že žalovala. Věřila v sílu nevinnosti a očistnou moc trestu a v krystalicky čistou spravedlnost; a věřila také, že ona sama k ní má klíč.

Její zpěv náhle zmlkl; beze špetky studu si prohlížela papíry, které jsem popsala v noci. Nechtěla jsem, aby je kdokoli viděl; k tomu ještě zdaleka nedozrál čas. Ale pro Sheenu písmo nic neznamenalo.

Neuměla číst.

Nespokojeně nakrčila nos. Pak nechala popsané papíry být a otočila se ke mně.

»Jsi bledá, sestřičko. Nemohla jsi spát?« Měla sladký a zvučný hlas, který se hodil k přednášení balad a zpívání dětských ukolébavek. Nedokázala jsem si představit Sheenu stojící v bouři a chvějící se vzrušením, chladem, nesnesitelným napětím Sheenu, která s hlavou zakloněnou a hrdlem vyprahlým vrhá vražedná zaklínadla do tváře Noci.

Přesto jsem ji měla svým způsobem ráda: přesto, že byla tak jiná než já.

»Viděla jsi Hildur, Popelko?« zeptala jsem se místo odpovědi.

»Nechce mě pustit do svého pokoje. Tvrdila, že mě zabije, vejdu-li dovnitř. A nemám jí prý nosit snídani,« hlesla. Oči se jí zalily slzami; její emoce byly prudké, nepodléhající vůli a měnící se každým okamžikem jako jarní počasí.

Zasmála jsem se.

»Tak...? Ale mně snídani přinést můžeš,« řekla jsem.

Zase jeden, který zabloudil v Lese.

Musela jsem všeho nechat a jít do Lesního paláce, abych ho vytáhla včas. Když jsem to udělala, hodilo ho to na podlahu v salónku; rozplácl se přede mnou s mečem v ruce, div se nepořezal o své vlastní ostří. Byl to šlechtic. Les mu pocuchal krajky na kabátě i účes, ale oči mu planuly divoce a živě v snědé tváři... a mě uchvátil ten obličej.

Křižovatek bylo příliš mnoho a poutníci si zpravidla nevšimli nenápadných znamení, která je označovala zvlášť když byli na cestě už dlouho a zmáhala je únava; pak snadno přešli Hranici a nevěděli o tom. Pokud zůstali na okraji a uvízli v Pásu Nejistoty, většinou se mi ještě podařilo nasměrovat je zpátky do světa Uvnitř; a tu trochu chaosu a cizoty, která pronikla do jejich mozku, jsem změnila v jejich oblíbenou vizi rozpadající se lesní chaloupky s plotem z lidských kostí a černou kočkou v yhřívající se na zápraží, nebo ve vzpomínku na kamenné pohanské obětiště zarostlé břečťanem či bludičky uprostřed blat. Jistě položila jsem jim také Otázku; bez toho bych nikoho nenechala odejít; ale pokud odmítli, zapomněli na to.

Pro ty, kterým se podařilo Pásem Nejistoty projít, to bylo horší, protože Les spatřili takový, jaký skutečně byl: trhavé pohyby větví, smích rozšklebených úst mezi listím, oživlé kořeny, slídivé oči v každém květu. Byli vyčerpaní a otupělí a také vyděšení obklopení Lesem, který se stejně jako všechny bytosti světa Venku chvěl touhou po krvi a byl nesrovnatelně silnější než oni; a přesto se zpravidla rozhodli bojovat.

Právě tito lidé pro mě byli cenní: to, že se dostali tak daleko, vypovídalo dost o jejich inteligenci a vůli. Jenže já jim přesto musela Otázku položit... a zabít je tak všechny.

Můj šlechtic byl bleskem zase na nohou a ve střehu. A také si uvědomil, že už není v Lese. Několik vteřin zíral na křesla potažená zeleným brokátem a perletí vykládaný stůl a z jeho tváří se zvolna vytrácela barva; pak, jako by se v něm něco zlomilo, se napřímil a sklonil meč.

Naše oči se setkaly.

»Iluze,« zamumlal.

»Pokud nevěříš, dotkni se mě,« řekla jsem.

Nebyla jsem oblečená jako měštka. Když jsem opustila Měšťanský dům a vstoupila do Lesního paláce, hedvábné stuhy zmizely z mého účesu a já měla vlasy rozpuštěné černé, divoce se vlnící na ramenou. Široké sukně z harované látky a aksamitová šněrovačka ze mne spadly a vystřídal je volný zelený šat, který patřil k Lesu; lehounké závoje v barvě listí na samém počátku podzimu, náramky ze zlata, náhrdelník s olivíny.

Zelená je odpradávna moje barva; mám pro ni slabost. Už celá staletí ji nosím v očích.

Bylo to až příliš exotické pro kohokoli z Harkuru, a já věděla, jak vypadám z pohledu toho muže. Měl strach; poznala jsem to z jeho pobledlého obličeje a rozšířených zorniček. Jenže zároveň byl i okouzlen.

»Říkali, že jsi strašlivá a krutá, ale mýlili se,« vydechl. »Jsi krásná.«

Stála jsem proti němu tiše a nehybně. Obvykle mě nepřiváděly do rozpaků lichotky z úst mužů; věděla jsem, že neznamenají víc než zašumění listí na osice, závan větru v obilném lánu, vlnka na vodě; ale tento zde mě zvláštně zaujal. Napadlo mě, že bych ho snad mohla nechat běžet; vyvést ho z Lesa bez toho, abych se ho na cokoli ptala a bez toho, abych mu dávala cokoli pít; opájela jsem se tou představou, než moji mysl znovu ovládlo Poslání.

»Podej mi ruku,« řekla jsem.

»Zemřu, sotvaže se tě dotknu?« zeptal se. Ale na odpověď nečekal. S pohledem tonoucím v mých očích vztáhl dlaň.

Vedla jsem ho přes několik pokojů a on se zjevně po celou tu dobu nazbavil údivu nad tím, že je stále ještě schopen vnímat a tudíž naživu. Jeho myšlenky znehybněly jako včely zalité do skla; racionální a nečekaně bystrý mozek, který jsem tušila za tím nezvykle vysokým čelem, byl ochromen tíhou onoho přízračného okamžiku. Ten člověk nikdy nevěřil, že Les existuje; báje a pověry pro něho nic neznamenaly. Nyní malátně uvažoval o Smrti... a o tom, že Smrt nosí zelený šat.

Nebyl tak daleko od pravdy, když jí přisoudil moji tvář.

Zavedla jsem ho do velkého sálu s hodinami. Dávno jsem tam už nebyla; vyhýbala jsem se setkání s tím, co uvnitř spalo. Na vodorovných plochách ebenového nábytku ležel prach v takových vrstvách, že jim vzal veškerý lesk, sametové závěsy byly těžké a zašedlé; zatuchlý vzduch nám naplnil plíce a v ústech vyvolal hořko. Otevřela jsem komodu a vytáhla na světlo karafu s broušenou zátkou, a pak i číši, kterou jsem tomu muži vtiskla do dlaně.

Tikot hodin zesílil.

Ten zvuk naplnil celý sál pomalým vražedným rytmem. Můj šlechtic se rozhlédl po stěnách a pak je našel.

Byly to vysoké hodiny s malachitovými sloupky a kyvadlem z čistého zlata, visely na zdi v ebenové skříni. Tu zdobily vyřezávané sošky drobných postav, které měly daleko k pouhým lidem. V jejich démonických očích planuly rubíny. Byli to goltové skřítci, kteří pomáhali při posledním Mennachově boji; a já bezděky přemýšlela nad tím, jestli je dnes uvidím oživlé.

Mozaika na číselníku hodin tonula ve tmě, která se zdála o to hutnější a hlubší, oč jasněji planuly ručičky zdobené drahokamy; a tak trvalo nějakou chvíli, než se v poutníkově mysli spojily tvary poskládané z kamínků. Věděla jsem přesně, v kterém okamžiku pochopil ten obraz. Zavrávoral a na čele mu vytoupil pot, ale neříkal nic. Mlčky mi pohlédl do očí.

»On... nemá nic společného s časem,« řekla jsem zvolna. »Uvěznili ho do těch hodin po jednom nečestném boji, na který raději nevzpomínat.«

Kývl. Na nic se nevyptával a to bylo obdivuhodné. Znovu jsem si uvědomila, jak mne všechno na něm vábí: jiskrné oči, úzká tvář, pevné tělo. Napadlo mne, že ještě před svítáním budu volat golty, aby totéž tělo pohřbili za Lesním palácem, a bolest mne zaplavila jako žhavá vlna.

Uvědomoval si, co se s ním děje. Zřejmě uměl také psát a číst a věděl o nás dost přestože dřív tomu nevěřil a také proto se mnou asi nebojoval; muselo mu být jasné, že zbraní mne nemůže zabít. Tušila jsem, k čemu dospěje po nepatrné chvíli úvah, a stalo se to vzápětí. Zvědavost a touha po získání alespoň nepatrného střípečku moci, kterou jsme vládli, se v něm naléhavě ozvala.

»Mohl bys,« řekla jsem v odpověď na jeho myšlenky. »Mohl by ses stát tím, kdo prochází mezi dvěma světy... Tím, kdo vládne tady i tam. Nápoj v mé karafě dává moudrost a sílu, které se nic nevyrovná.«

Sklopil oči, abych z nich nevyčetla netrpělivost; ale já přesto cítila, že uvnitř hoří náhle probuzenou mučivou touhou.

»Pokud se napiješ a zůstaneš naživu, poručíš hodinám a zastavíš je, dřív než odbijí půlnoc; a nebo to nedokážeš a zemřeš. Rozhodni se. Jestliže se toho neodvážíš, nechám tě odejít. Ukážu ti cestu z Lesa.«

Otázka byla vyslovena a já se odvrátila, aby mohl v klidu přemýšlet. Stejně jsem věděla, co se mu děje v hlavě; věděla jsem, že ta touha v něm doutná..., že mu už nikdy nedopřeje pokoje. Někteří odcházeli; ano; a já toho nelitovala, protože takoví by beztak nikdy nedokázali splnit to, co jsem od nich očekávala. Ale nejlepší muži z jejich světa zůstali. Zůstali, protože věděli, že vzpomínka na ztracenou šanci by je už navždy pronásledovala; a tak se o to pokusili... a zemřeli.

Každá smrt zanechala v mé duši střípek temnoty.

»Lesní vílo!« ozval se můj šlechtic. »Nalej mi trochu toho vína!«

»Je to trpčí než víno,« řekla jsem.

»Nalej. Nezáleží mi na chuti.«

Jak jsem mohla vůbec doufat, že se rozhodne jinak?! S pohledem upřeným na hladké půlměsíčky jeho pěstěných nehtů jsem mu naplnila číši; také on se díval, jak zlatavá hladina tekutiny stoupá ve skle, ale jeho ruka se nezachvěla.

»Prozraď mi své jméno... prosím,« hlesla jsem.

Neměla jsem právo se ho ptát.

A on se zasmál a vytáhl na světlo zlatý medailónek, který měl do té doby pod košilí, a řekl: »Tady ho najdeš, pokud zemřu!« Ale tu možnost si nepřipouštěl; to jsem věděla.

Potom začal pít.

Oči goltů se rozzářily. Hodiny procitly.

Lhostejné k mému žalu zvolna a temně odbily půlnoc.

(ráno)

Vstoupila do pokoje, když jsem si rumělkou malovala rty, a přes její veselý obličej přeletěl výraz plný opovržení. Pak se znovu zvonivě rozesmála se špetkou nadřazenosti, o které se domnívala, že přirozeně vyplývá z převahy počestnosti a cudnosti (její) nad domýšlivou marnotratností (kterou přisuzovala mně). Ano; byla ještě pannou, zatímco já nikoli, a nikdy si nelíčila obličej, zatímco já vždy. Spávala od soumraku do svítání a probouzela se svěží, zatímco já se marně snažila pudrem za krýt kruhy pod očima.

Někdy jsem to Sheeně záviděla; zvlášť po nocích jako tato..., plných pláče.

»Měla bys to zkusit,« řekla jsem jí. »Pozlatit si řasy a načernit obočí a změnit účes! Dokud vypadáš tak, jak vypadáš, nemůžeš se divit, že ti říkají Popelka.«

»Mně se to líbí,« odsekla.

Náhle jsem v její mysli zahlédla obraz sebe sama, jak mne viděla: obraz unavené ženy s vyhaslýma očima, která se snaží vypadat mladší. Mýlila se; neměla jsem věk; byla jsem mladá i stará zároveň. Má tvář byla hladká a bez vrásek, kůže na krku a na prsou pevná a svěží, ruce malé a křehké (ano, neposkvrněné prací!), a v mém učesu nebyl jediný šedivý vlas. K omládnutí stačilo jediné kouzlo; jediný doušek elixíru kdysi dávno.

Ale oči, i kdyby tisíckrát změnily barvu, zůstaly stejné.

Staré.

Obrátila jsem se nazpět k zrcadlu, zatímco Sheena se pustila do uklízení. Vrhla se k mému stolu; čerstvě popsané listy deníku v ní zřejmě probouzely neuhasitelnou zvědavost.

Ach při Mennachově prokletí! stále ta stejná odporná lidská zvědavost; proč mne neustále musela provázet?! Lidský svět byl jako ošatka, do které jsme doma ukládaly chléb. Ruce dávného košíkáře umně spletly vláčné proutí, a ono během času ztuhlo a vyschlo a ztratilo všechnu svou pružnost: to byly jejich zvyky, jejich osudy, jejich stále se opakující chyby.

A proutí samo nevědělo nic o dalších ošatkách a o chlebu.

Samozřejmě jsem se dávno vzdala naděje, že ten svět změním ke svému obrazu. Byl sice ještě mladý, když jsem do něj vstoupila, ale jeho zákonitosti již byly pevně stanoveny; a mně nepřinesl nic než povinnosti a nesvobodu.

Tak jsem mlčela a nechala Sheenu být.

Zvědavost!

Měla bych ještě napsat, co jsem našla v medailónku toho příliš zvědavého muže. Ale nechci na to vzpomínat. Nechci vzpomínat na jeho tvář, protože pak bych také litovala, že jsem se s ním nelíbala.

Byly to tři snítky levandule vytepané ze zlata.

Hildur trávila celé dny ve Vnějším světě. Uchvátila ji ponurost Blat; uprostřed močálu kouzlem postavila nepřístupný dům bez oken a v něm vyčkávala, zatímco její pleť dostávala průsvitný nádech, zuby získávaly na ostrosti a oči začínaly žhnout. Křídla, která vyrašila na jejích zádech, ztmavla a zbytněla. Na nich Hildur za nocí klouzala nad krajinou Vnitřního světa, hledajíc a získávajíc krev.

Přesto si zřejmě neuvědomovala svoji proměnu.

V tom domě jsem ji našla, když se mi konečně podařilo přebrodit bažinu po jediné trochu schůdné stezce. Hildur seděla potmě, opírajíc se o vlhkou zeď, z které bledě vystupoval ledek, a zírala do bezedného prázdna, otevírajícího se před ní víc a víc s každou mizející vteřinou. Neměla jsem tam chodit; věděla jsem, že je nebezpečné přiblížit se k ní; jenže do poslední chvíle jsem tomu odmítala uvěřit.

Naše pohledy se setkaly a Hilduřina tvář se stáhla divokou nenávistí. Potmě bez jediného přípravného pohybu a bez jediného zvuku upírka skočila.

Zmítaly jsme se na zemi v těsném objetí v tichu, které porušoval jen bezhlasý zvuk mého vlastního dechu. Musela jsem se dostat nahoru a zabránit jí, aby mi zaťala zuby do hrdla, ale šlo to těžko; po přeměně byla mnohem silnější než já. Drtila mne lokty a koleny a já se několik dlouhých hrůzyplných vteřin snažila vysmeknout, ale nedokázala jsem to. Pak jsem si konečně prudkým trhnutím uvolnila levou ruku a její hřbet vrazila Hildur do úst.

Čelisti se sevřely a já zaslechla praskot drcených kostí.

Hildur znehybněla; na jazyku ucítila chuť krve a to stačilo k tomu, aby ji zaplavily prudké vlny slasti, vůči nimž byla bezmocná. Alespoň tolik jsem věděla o upírech: byli bezbranní, když pili krev. Z nezměrné dálky jsem slyšela svůj vlastní pronikavý hlas, jak ostře vyzpěvuje slabiky zaklínadla Znehybnění, zatímco v mém mozku se zvedala ohnivá stěna bolesti; a ta pak všechno pohltila.

Později znovu trochu při smyslech jsem vzala dýku, rozevřela Hilduřiny čelisti a vysvobodila svou ruku. Trvalo hodinu, než pod vlivem kouzel srostly alespoň kosti a maso; a pak jsem to nechala být.

Má sestra spala.

Pokud bych si to přála, mohla spát celá staletí.

Udělala jsem jí těžkou rakev z tmavé žuly všechno samá kouzla a víko jsem uzavřela tím nejsilnějším zaklínadlem, jaké jsem znala, pro případ, že by Hildur uvnitř procitla. Na hladkém povrchu kamene vzplanuly znaky, které člověk použije dvakrát třikrát za život.

Byla to jediná světla v celém tom temném domě.

Dnes nic neobvyklého. Vyléčila jsem své zranění přestože jizvy mi na ruce ještě zůstaly a dopsala deník. Jediná událost dne: pohádala jsem se s Popelkou o její lišku.

Sheena často nosila do Měšťanského domu zvířata: většinou zatoulané kočky nebo psy, ale druhdy i myši nebo ptáky. Krmila holuby a zvláště hrdličky, které pak sedávaly na římsách a vydávaly nechutné obscénní zvuky, a také s oblibou hladila prašivé zvířecí hřbety, až měla šaty plné chlupů a blech; a nebylo možné přesvědčit ji, že existují lidé (Hildur a já), kterým jsou podobné věci odporné. Milovala zvířátka a byla nesmírně dobrosrdečná...

Moje laskavá Popelka.

Liščí mládě objevila v lese slintající a nečekaně krotké a přinesla je domů v košíku místo hub; a moje kouzla se vzpříčila tak zjevné hrozbě a uzavřela vchod. Našla jsem Sheenu rozhořčenou a plačící, jak se marně snaží dostat košík dovnitř oknem.

»Prosím tě, pusť mě tam!« vzlykla. »Lištička má hlad.«

Odhrnula jsem přehoz z košíku a pohlédla do zkalených, nemocí otupělých zvířecích očí. Upíraly se na mne se snadno rozluštitelnou nadějí.

Přikázala jsem jim vyhasnout.

»Nedělej jí nic!« vyjekla Sheena.

Usmála jsem se malátně a snad dokonce něžně. Stvoření se téměř nebránilo Smrti, kterou jsem mu poslala; kéž by se totéž dalo říci o stvůrách z Vnějšího světa! Sheena se zatetelila hrůzou, když zvířecí tělíčko se zachvěním padlo na dno košíku; teprve v té chvíli si vzpomněla, jak snadno dokážu zabíjet.

Pak začala řvát.

Hodila jsem košík doprostřed dvorku a zalila ho ohněm; černý kouř a zápach spáleného masa vyrazil vzhůru a po několika vteřinách nezbylo nic než popel.

»Proč to děláš, Ašterat?! Proč to děláš? Nemáš ráda nikoho a nic!« křikla Sheena, otírajíc si slzy rukávem.

Napadlo mě, že moje Popelka by se měla vdát.

Dva dny téměř beze spánku.

Jak jsem čekala, zdálo se mi o Dravcích. Dávno jsem se naučila usínat kdykoli a zároveň tak lehce, abych mohla při prvním náznaku nebezpečí okamžitě procitnout; vždyť pokud přišli Dravci, sen se změnil v souboj, z něhož mě mohlo vysvobodit jen probuzení. Zatímco jsem snila, mnoho lidí ve Vnitřním světě trpělo se mnou, zachváceno nočními můrami, které jim braly dech a rozechvívaly je hrůzou; ale to byly jen vzdálené ozvěny skutečného nebezpečí. To, co se dobývalo do světa Uvnitř slizké chvějící se šlahouny Lesa, přízraky z Bažin a blat a vůbec všechny ty bytosti Zvenčí, ať už z míst se jménem či bezejmenných procházelo vždy přes sny někoho z nás, tedy přes moje sny, protože Hildur spala v Bažinách a já zůstala sama.

Snad to bylo právě zoufalství a osamělost, co mě na sklonku druhého dne donutilo navštívit matku.

Šilzád již dávno nevycházela z pokoje; zchátrala od doby, kdy si vzala slabošského Sheenina otce, přestože ho přežila o mnoho let. Z její síly nezbylo víc než pavučiny na stropě. Ležela na široké posteli s malovaným dřevěným čelem, kterou jsme stvořily kdysi pro Vesnickou chalupu a vzali ji s sebou do Měšťanského domu, a celé roky čekala na smrt.

Rozuměla jsem únavě, která rozleptala její vůli a vehnala ji nejprve do toho nesmyslného sňatku a později do náručí nepřirozeného stáří; vždyť pokud jsme nekončily v krvi, končívaly jsme v plytkosti; a přesto jsem nevěřila, že se jí podaří zemřít snadno. Již časně ráno Sheena rozhrnula záclony a otevřela okna, ale nad ložem přesto zůstaly viset cáry tmy, kterou se matka obklopila. Z šera vystupoval bledý vyzáblý obličej s tenkými rty. Šilzád po celé roky nepozřela ani sousto, aby přivolala Smrt, a n ezbylo z ní víc než kůže a kosti; v jejích zápěstích zely hluboké rány, ale z prořezaných tepen nikdy netryskala krev; a její útroby rozleptal jed, který pila po vrchovatých číších..., ale přesto to všechno bylo málo.

Nezemřela před tisíciletími, když k tomu byl pravý čas, a nyní na ní ležela kletba nesmrtelnosti.

»Chceš mluvit o Hildur?« ozvala se. »Vím o ní, Ašterat. Přišla a nabízela mi něčí krev a já viděla, co se jí stalo.«

Matčin hlas byl jen stínem hlasu; šepotem, který mrazil v kostech; a stejně tak i její myšlenky byly jen stínem dávné moudrosti. Proč jsem za ní vlastně přišla? Pro útěchu...?

Jak mě to vůbec mohlo napadnout?!

Jen stěží jsem se od ní mohla dočkat nějaké pomoci či rady.

»Hildur mi už nemůže pomáhat. Svět Venku to brzy odhalí a znásobí své úsilí. Pak se mi začnou zdát děsivé sny; ještě děsivější než dosud,« řekla jsem. »Kdo udrží všechny ty věci, aby nepronikly dovnitř? Kdo! Při Mennachově prokletí! Zůstala jsem jen já sama.«

Tíha zodpovědnosti na mne v té chvíli dolehla s drtivou silou.

Sama!

Možná jsem přišla jen proto: vyslovit tuto větu.

Byla už noc, když projížděli městem: herold s královským praporem, královský lovčí, ozbrojenci v harkurských barvách, několik šlechticů se svými sluhy... a princ. Vraceli se z několikadenního lovu. Nebýt zlé náhody, sotva by se tu zastavili; město bylo příliš chudobné, než aby ve svých zdech mohlo uvítat kohokoli od dvora; jenže já překřížila prsty a vyřkla slovo a na rozježděné cestě půl míle od města princovu bělouši uklouzla podkova.

Kůň si zlomil nohu.

Princ si vzal koně sluhy, ale než se znovu vydali na cestu, mraky se srazily a nebesa otevřela a shora se vyvalily všechny vody světa. Byla to divoká letní bouře, kdy blesky křižovaly oblohu a hrom burácel bez ustání: mistrovská práce v oboru ovlivňování počasí. Do města přijeli promoklí a vzbudili hostinského, ale brzy zjistili, že jeho pokojíky v podkroví jsou vlhké a omšelé k uzoufání a navíc i prolezlé štěnicemi; a tak se usadili dole a vyslali do deště dva sluhy, aby obcházeli nejvýstavnější do my. Sháněli nocleh a potažmo i koně. Pokoje však byly ubohé ať už se štěnicemi či bez a co se týkalo koní, připadli jen na několik šeredných, zpola chromých zvířat, z nichž zdaleka nejlépe vypadal pivovarský valach. (Koneckonců málokdo z lidí vůbec otevřel bránu; jakkoliv to bylo podivné, měšťané spali nečekaně tvrdým spánkem. Možná to nějak souviselo s tím, že já sama byla vzhůru.)

Byla bych nerada, kdyby to vypadalo, že jsem chtěla nechat posly celou noc bezcílně bloudit v dešti. Naopak; hostinské pokoje jsem připravila už zvečera, a také koně pro prince jsem samozřejmě měla dávno hotového. Byl černý jako uhel s lesklou srstí, hebkou hřívou, ušlechtilou hlavou: dokonalý prototyp koňské krásy. Mohla jsem vybrat jinou barvu; už jsem si všimla, že lidé spojují černou s nečistou magií; jenže bylo v tom i trochu pýchy. Ten kůň byl mojí vizitkou.

Blížila se půlnoc, když vyslanci zastavili u mých vrat.

Tak jsem si to přála.

Chtěla jsem prince. Chtěla jsem ho pro Sheenu.

Můj Měšťanský dům byl nesmírně rozlehlý pro tuto noc a příští den byl protažený daleko do prostoru světa Venku, přestože při pohledu z ulice zůstával stále stejně malý. Přemýšlela jsem, jestli si někdo z dvořanů uvědomí nesoulad mezi rozměry. Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Překročili hranici mezi oběma světy a nevšimli si ničeho.

Stála jsem u okna v nádherných, zlatem vyšívaných šatech ze zeleného aksamitu, které svou zdobností a nákladností ležely právě na hranicích toho, co si mohla dovolit měštka. Vlasy jsem stočila do pracného účesu a zarudlé jizvy na ruce ukryla v krajkových rukavičkách. Sheena, o kterou především šlo, tam nebyla; bez sebe bázní a posvátným obdivem se krčila za dveřmi vedlejší místnosti, nahlížejíc do haly štěrbinou v zámku..., zmítaná mezi nezřízenou zvědavostí a hrůzou z toho, že někdo otevře dveře a princ ji spatří v jejích plátěných šatech barvy myší srsti. Ale já ty dveře hlídala. Měla jsem čas.

Poslední vstoupil princ a prošel špalírem dvořanů. Krok přede mnou zůstal stát a shrnul dozadu promoklou kápi... a mně se stalo něco, co jsem nezažila už hodně dávno: podlomila se mi kolena.

Cítila jsem, jak se mi z tváří vytrácí barva, a náhle jsem si uvědomila, že Zrcadlo nikdy neukázalo jeho obličej. Sledovala jsem ho, když se blížil k městu, a pak když se mu stala ta nehoda s koněm ale pokaždé jsem viděla jen jeho záda a ramena; dívala jsem se, jak vstupuje do hostince, ale tehdy měl kápi staženou do čela. Neodložil ji ani na okamžik. Proto jsem nebyla připravená.

Teď jsem za to platila.

Byl až neskutečně mladý; sotva starší než Sheena. Jeho oči v sobě měly temný lesk černých drahokamů, byly nočním nebem nad nejvzdálenějším obzorem světa Venku..., ale děsilo mne něco jiného než jejich barva nebo třpyt. Stejně tak i tvář byla souměrná a krásná, ale víc než půvab mne zaujaly rysy.

Ta neuvěřitelná podoba.

»Jsem Rassigart, bratr korunního prince Lavendela,« řekl.

Zvuk jeho hlasu mi pronikl až do špiček prstů; do nejvzdálenějších konečků nervů. Teprve v té chvíli jsem si uvědomila tu souvislost teď, když vyslovil jméno ze snítek levandule; jak jsem předtím mohla být tak slepá ? Bratr prince Lavendela; Lavendela, který zabloudil na lovu a o kterém si mysleli, že se na vlastní pěst dávno vrátil do Arkholdu, sídelního města krále..., a který místo toho zemřel v Lesním paláci. Proklínala jsem Zrcadlo za ten šprým.

»Jmenuji se Astra. Vítám vás ve svém domě,« řekla jsem.

Podle starého zvyku jsem vzala džbán a naplnila princi číši, ale nebylo to nic než víno.

Odjeli následujícího rána, aniž by se s Sheenou vůbec setkali, a další četné dny utonuly v děsivé jednotvárnosti, o níž nemá smysl psát. Bez Hildur mi bylo těžko. Potácela jsem se na hranici vyčerpání, zničená ze svých děsuplných snů, v něž se zvrtl jakýkoli pokus o spánek, a vyhýbala jsem se zrcadlům, protože má tvář připomínala bouřemi a větrem rozrušenou skálu: tváře ztratily barvu a oči lesk. Uléhala jsem se zbraněmi v rukou a po každé další noci jsem se probouzela více a více unav ená nekonečnými útoky těch ohavných věcí Zvenčí věcí bažících po krvi. Šaty jsem mívala potřísněné blátem a slizem (dávno jsem spala oblečená), vlasy plné jehličí, listí a písku; a občas jsem si přinesla i nějaké zranění, které jsem neměla sílu léčit.

Cítila jsem, že nedaleko leží chvíle, kdy budu muset požádat o pomoc TOHO, KTERÝ ČEKÁ V HODINÁCH, a přistoupit na cenu, kterou žádá za to, že se s ním podělím o živé sny ale zatím jsem odolávala; a tak plynul den za dnem. Pila jsem lektvary a ústa mi zmodrala od jirmenové kůry a syrových varaních vajec; a to jediné, po čem jsem nakonec toužila celou duší, byla hodina klidného spánku.

»Měla bys víc odpočívat, sestřičko,« radila mi Popelka, a já jí řekla pravdu:

»Nesmím, Sheeno. Nesmím spát.«

Neměla jsem čas starat se nadále o svoji Popelku, přestože pro ni to byla doba plná zmatků. Cosi se v ní pohnulo; vzklíčilo; a stalo se to snad právě tak, jak jsem chtěla. Obraz prince Rassigarta zapadl do její duše a způsobil, že celé hodiny trávila v nečinnosti, zírajíc zasněně do ulice pod našimi okny, do zahrady, do zrcadla či kdovíkam. Přistihla jsem ji jednou, jak se roztřesenou rukou pokouší načernit si obočí, ale odpustila jsem si veškeré jízlivé poznámky. Být více při síle, stvořila bych jí šaty. Takhle jsem jí jenom dala peníze, aby si šla na trh koupit hedvábí..., ale k tomu už Sheena odvahu nenašla; připadalo jí to jakýmsi podivným způsobem ponižující.

Kéž by odešla z domu! Kéž by se provdala ne třeba za prince, ale za jakéhokoli muže zdaleka! Bez ohledu na to, co se dělo s jejími city, nebezpečí kolem ní vzrůstalo.

Dnes ráno aniž bych o tom předem příliš přemýšlela jsem ji drapla za zápěstí a odtáhla do svého pokoje, protože mi došlo, že bych jí to měla říct. Posadila jsem ji do křesla, ale její ruku jsem nepustila.

»Poslouchej mě, Sheeno,« začala jsem ne bez obav. »Znáš město a les a tento dům..., ale tobě či kterémukoli člověku se může stát, že překročí bludný kořen nebo otevře nepoužívaná dvířka a ocitne se jinde. Venku.«

»Je to daleko?«

»Tak jako z domu na ulici. Představ si opačný obrázek. Sedíš v osvětleném pokoji; venku je noc a záplava vlků a netopýrů se tlačí na okno. Zatím se nic neděje; mezi námi a nimi je zeď. Dovnitř se nedostanou..., pokud někdo neotevře.«

Popelka přikývla. Oči se jí rozšířily. Ale já nedbala na němou ledovou hrůzu, kterou to v ní vyvolalo, a mluvila jsem dál.

»Uvnitř existuje něco, co všechny bytosti Zvenčí neodolatelně přitahuje. Proto se tolik tlačí na okna; proto tak lačně čekají na každou příležitost a hledají sebemenší skulinku, kterou by se mohly dostat do toho osvětleného domu. Chtějí to, co samy nemají, co se dá najít jen zde. Víš, kterou věc myslím, Popelko, že? Je to krev.«

Zalapala po dechu. Zdrtilo ji to víc, než jsem čekala, a probudilo to v ní strašlivou hrůzu z bolesti a smrti: jako by se něčí zuby už už blížily k jejímu hrdlu. Stiskla jsem jí ruce a Sheena vyjekla; bála se i mne.

»Uklidni se!« okřikla jsem ji. »Kdybych k nim patřila, dávno bys už byla mrtvá.«

Uznala to. Přikývla a její napětí zvolna povolovalo; nakonec se opřela zpátky do křesla, zírajíc na mne široce rozevřenýma, zpola omámenýma očima.

»Kromě tvorů ze světa Venku a lidí ze světa Uvnitř existují ještě taskerové lidé, kteří volně procházejí mezi Tady a Tam a v jejich rukou jsou všechny brány,« pokračovala jsem. »Jejich vládcem byl muž jménem Mennache, ale kdysi dávno ho netvoři Zvenčí přemohli lstí. Měl dvě dcery, ale žádného syna, a mezi taskery se nenašel nový silný král. V dalších tisíciletích jich pak většina zahynula v nesmyslných rodových sporech Zdaleka ne všichni byli nesmrtelní.«

»Ale hlídají ještě brány...?« hlesla Sheena.

»Ti, kteří zbyli, hlídají,« kývla jsem. Mluvila jsem v množném čísle; vždyť jak jsem jí mohla říci, že po Hilduřině pádu jsem zůstala sama...? »Pokud je tasker zároveň mágem, bytosti Zvenčí před ním couvají. Mohou ho ale přemoci ve spánku; dovedou vstupovat do jeho snů, a když se jim podaří zvítězit, změní ho. Donutí ho, aby se stal jedním z nich... a aby i on začal toužit po krvi...«

Sheeniny oči byly prázdné a bez výrazu. Nedokázala si představit takové boje; má slova ji zasáhla jen lehce a jejich ozvěna vzápětí utichla v její mysli, zachycená v měkké náruči bezbřehé víry v dobro, řád a sílu slunečního světla, které mělo samo od sebe tu moc vyhnat stíny ze všech koutů. Nevěděla, co se stalo Hildur. Namluvila jsem jí, že jsem od sestry dostala list, v kterém se praví, že utekla z domu za svou láskou což v Popelčině mysli rozjitřené vzpomínkami na prince vyvolalo přehršli roman tických úvah a trochu závisti. Teď jsem toho litovala.

»Tak poslouchej přece!« křikla jsem jí do tváře. Vzala jsem flakónek ze žlutého skla a vtiskla jí ho do dlaně.

»Kdyby se stalo, že mne některého dne najdeš nehybně ležet s potrhaným hrdlem, otevřeš tohle a práškem mi posypeš tvář,« pokračovala jsem neúprosně. »Donutíš matku vstát z lože a přivedeš ji ke mně. Pak posbíráš všechny šperky, vezmeš si zbraně, důkladně zavřeš okenice, zamkneš hlavní dveře a utečeš co nejdál: nejlépe do nějakého velkého města snad samotného Arkholdu daleko od všech lesů a blat.«

Dlouho bylo ticho.

»Rozumělas?« zeptala jsem se jemně. Popelka prudce trhla hlavou, jako by se probouzela ze sna.

»Možná to není právě takhle, Ašterat,« řekla nečekaně.

Vyprostila ruce z mého sevření a přejela dlaněmi po hladkém opěradle křesla. »Vždyť to kolem je obyčejné město a tenhle nábytek tu stojí odjakživa. Odkud by potvory měly přijít, co myslíš? Prolézt zdí ze spíže? Nebo skrz komín...?« Vyprskla smíchy při té představě. »Možná by sis opravdu měla odpočinout. Vypadáš tak unaveně. To neprospívá zdraví.«

Myslela spíš na zdraví duše než na zdraví těla ale koneckonců měla pravdu.

Zoufale se mi chtělo spát.

Dalších třináct dní, které jsem přežila.

Zdálo se mi, že snové útoky bohdá polevují; dnes poprvé po Hilduřině pádu se mi podařilo prospat alespoň třetinu noci. Pomohlo mi to tak nesmírně, že se to dá stěží slovy vyjádřit. Zbavila jsem se vražedné otupělosti, která v posledních týdnech změnila můj život v pouhé bezduché trvání, a s rozkoší si pročistila mozek.

Bylo to jako uzdravovat se z dlouhé nemoci.

Uspořádala jsem deník, přečetla trochu veršů ze starých Harkurských písní, navštívila Lesní palác; a pak jsem si zahalila tvář tmavým zeleným závojem a vzala Sheenu na trh, ale žádné dobré hedvábí jsme nenašly.

Už se vědělo o tom, že princ Lavendel zabloudil na lovu a nevrátil se; považovali ho za mrtvého a v tom se nemýlili. Říkalo se, že Rassigart si hledá nevěstu.

List s královskou pečetí!

Téměř jsem se rozesmála nad absurditou celé záležitosti: byla to pozvánka na ples! Zvěsti nelhaly, princ hledal nevěstu; a Sheenu ta zpráva vzrušila na nejvyšší míru. Zatímco se radovala, uvažovala jsem, jak ji vůbec dostat do paláce.

Pozvánka zněla jen na mé jméno.

Potom mne napadlo položit si vduchu otázku, CO mohlo Rassigarta přimět vzpomnět si i na Měšťanský dům na chudobné město a na ženu, která předstírala, že mu není rovna bohatstvím ani původem; a úsměv mi zmrzl na rtech.

Proklouzla jsem Ven a poručila Zrcadlu, aby mi ukázalo minulé dny v královském paláci. Pak jsem se dívala a narůstaly ve mně obavy. Viděla jsem prince, jak předvádí mého vraníka snědému, jižansky vyhlížejícímu muži v plášti, a ten člověk udělal rukou znamení proti uhranutí. Mé kouzlo vydrželo; princův čaroděj by musel znát mnohem lepší triky, aby ho dokázal rozbít; ale už to, že se o to pokoušel, svědčilo jasně o Rassigartově podezření.

Chtěl mne přilákat do paláce? Proto ta pozvánka pro měštku Astru...?!

Ach při Mennachově prokletí! zaujalo mne to víc, než jsem v té chvíli vůbec byla ochotna si přiznat. Chtěla jsem se setkat s princem, chtěla jsem ho spojit s Sheenou; ale bylo tu i cosi dalšího. Proč jsem jen dávno nehledala v paláci? Vždyť se samozřejmě dalo předpokládat, že právě tam, v Arkholdu, se sejdou nejlepší lidé z celé říše, přilákáni dvorem a přepychem. A možná tam marnil svůj život i ten, na kterého jsem tak netrpělivě čekala: ten, kdo by dokázal vypít můj Nápoj a proměnit se.

Opřela jsem se do křesla a zavřela oči.

Ano. Pojedu do Arkholdu, půjdu na ples a některým z mužů naplním číši. Promluvím s princem a promluvím se snědým čarodějem. Neměla jsem strach z jejich léček; nebezpečí, které mi od nich hrozilo, bylo směšné ve srovnání s nestvůrami Zvenčí. Do ničeho z toho však nesměla být zatažena Sheena.

Moje Popelka nesměla jet se mnou, nesměla se ke mně hlásit; jedině pak jí nic nehrozilo. Ale i kdybych na ní vynutila přísahu, že mne naoko nebude znát, kde byla jistota, že ji neporuší? Klidná bych byla jen tehdy, kdyby ona sama měla důvod vyhýbat se mi: kdyby se tam ocitla za mými zády.

Rozesmála jsem se.

Bylo to tak prosté.

»Králi taskerů! Mluvím k tobě já, Taskre Ašterat, tvá dcera.«

Oči goltů se leskly ve světle svící, které jsem rozmístila do půlkruhu kolem tváře v hodinách. Zlaté kyvadlo stálo. Nic se nepohnulo; můj hlas se vytratil do ticha. Mennacha uvěznili, když jsem byla ještě dítě, a on od té doby neodpovídal slovy; vždyť kromě těla mu uzmuli i dar řeči. I proto jsem se ve vztahu k němu nikdy nezbavila jisté oficiálnosti a obřadnosti... a také bázně. Od dětství byl pro mě pouhým přízrakem: mocným bůžkem ve svatyni z ebenového dřeva.

Přistoupila jsem až k němu a postavila před jeho ústa kameninovou nádobu. Strhla jsem šátek, který ji dosud zakrýval.

»Zde je tvá cena. Žádám tě, abys mi splnil přání: dvě noci klidného spánku před tou cestou do Arkholdu!«

Ustoupila jsem a nechala ho pít.

Snad se mohlo zdát, že jako můj otec mi mohl pomoci dobrovolně z lásky a bez úplatků ale nebylo tomu tak. Dávno přestal být sám sebou; zbavili ho vůle a jen proto, že ho nedovedli zabít, z něho učinili stroj plnící přání. Pokud s ním kdokoli toužil promluvit či požádat ho o něco musel mu dát napít královské krve; a musel jí dát tím více, čím větší službu chtěl; tak znělo ono »Mennachovo prokletí«. Dříve to často bývala Šilzádina krev, později také Hilduřina či moje; neměly jsme příl iš na vybranou, protože jiná těžko byla k mání.

Proklínala jsem zlovolnou náhodu, která přivedla prince Lavendela sem, před samotné hodiny, a pak dopustila, aby zemřel nepoznán.

Přípravy na cestu. Sheena prosící, plačící, vztekající se a řvoucí. Nakonec jsem ji umlčela neškodným zaklínadlem a zamkla ji do jejího pokoje, aby se mi nepletla pod rukama.

Stvořila jsem pro ni šaty z nádherného, téměř do fialova hrajícího modrého hedvábí, na nich fryžky ze zlata, a k nim střevíčky z křišťálu, závoj a stuhy do vlasů a šperky s patřičnými drahokamy; já sama byla v zeleném. Potom ještě fialkovou vůni, rumělku na tváře, čerň na obočí a afrodisiakem napuštěný šátek; nic jsem nenechala náhodě. Nakonec jeden zlatý kočár se čtyřspřežím běloušů a druhý natřený zeleně tažený vraníky. Sheena nepotřebovala falešný glejt, aby se dostala do paláce; mnohem snazš í se mi zdálo předem zhypnotizovat strážce.

Ještě jsem hledala někoho, kdo by ty věci Sheeně předal, až přijde čas, a pustil ji z jejího pokoje ale to už bylo snadné. Zvenčí jsem zavolala golty: druhy těch, kteří spali v hodinách. Byly to malé divoké bytosti, skřítci, ale já jim dala podobu milovaných Popelčiných zvířat, aby v ní nevyvolali strach. Kouzlem jsem spoutala jejich zlomyslnou vůli, ostré zoubky i touhu po krvi. Dělalo se to tak pokaždé, když někdo z nás potřeboval, aby mu sloužili v míru.

Pak jsem ulehla a výměnou za svou krev spala celých třináct hodin.

Probudila jsem se krásná.

Sál zářil tisíci světel. Bílé svíce hořely v křišťálových lustrech i ve zlatých koších na stěnách a třpytily se v očích a na špercích dvořanů. Byla to přehlídka nádherných šatů a vybraných způsobů a zdegenerovaných tváří, a já bez dechu čekala, až se objeví Sheena. Tolik jsem věděla jistě: byla krásnější než kterákoli ze zdejších žen.

Než se to však stalo, přistoupil ke mně kapitán královské stráže; muž, kterého jsem pro jeho arogantní výraz a pohled plný ctižádostivosti zvolila za jednoho z těch, kterým položím Otázku.

»Princ Rassigart si ve vší diskrétnosti přeje mluvit s vámi o samotě, ctihodná paní Astro,« řekl tiše s ústy zakrytými dlaní, a já se zachvěla v předtuše drtivého střetu. Při Mennachově prokletí! Sil jsem měla dost.

Kapitán mne odvedl do malé rohové místnosti. Sotva jsem vstoupila, dveře zavřel z chodby a svícen odnesl s sebou. Mé oči se ve vteřině přizpůsobily tmě.

Spatřila jsem prince. Nebyl oblečený na ples.

Jeho košile bíle zářila ze tmy, rozhalená až k pasu; nic nezakrývalo jeho hrdlo. Za ním sálalo chladem okno otevřené do zahrady. V jeho těle jsem cítila napětí palčivě rozechvívající nervy, a v mozku kovové sevření vůle, která držela na uzdě strach. Podobal se Lavendelovi víc než sám možná věděl. V jeho hladkých vlasech se třpytily zjasnělé hvězdy věštící déšť... Vzduch byl prosycený pachem hlíny.

»Chtěl jsi, abych přišla,« řekla jsem bez příkras dvorské mluvy. Byla to pocta, ne urážka; a on to věděl.

»Kůň, kterého jsi mi dala, není z masa a kostí,« odpověděl stejně stroze a bez jakéhokoli úvodu.

»Je snad proto horší?«

»Ne. Je to nejlepší kůň, jakého jsem kdy měl. Lepší než hřebci z nejvyhlášenějších chovů.«

»Proč tedy nejsi spokojen?«

Došel ke mně. Bylo to zvláštní, ale pravděpodobně celkem obstojně viděl ve tmě..., nebo se pečlivě připravil na naše setkání a měl ten pokoj přesně rozměřený na kroky.

»JSEM spokojen. Podle všeho a všech musím být. Můj bratr je mrtev a nic mi nebrání, abych se stal jednou králem,« řekl zvolna. Rty se mu stáhly a v jeho hlase zazněl probouzející se vztek. »Jsem spokojen!« křikl mi do tváře. »Až na to, že po něčem takovém jsem nikdy netoužil!«

Jeho zášť byla opravdová, ale chyběla mu rozvaha. Byl tak mladý! Naivní stejně jako Sheena. Tiše jsem se zasmála a přejela dlaněmi po jeho nahých ramenou.

»Ale Rassigarte! Jak souvisí smrt tvého bratra s mým koněm?« zeptala jsem se hlasem, který i mým vlastním uším zazněl sladce. Princ strnul, zaskočený až k nevíře tím dotykem. Ustoupil o krok a nechal mé ruce spadnout.

»Pověřil jsem svého přítele Gallengura pátráním v okolí tvého města,« řekl ostře. »Objevily se fámy, že po nocích cosi obchází osamělá stavení a zabíjí lidi, kteří se zdrželi venku po soumraku. Oběti prý měly rozdrásané hrdlo a v jejich žilách nezbyla ani kapka krve.«

Pokrčila jsem rameny. »Také jsem o tom slyšela,« poznamenala jsem lehce.

»Jenže to nebyly jen fámy. Některé z těch mrtvol viděl Gallengur na vlastní oči.«

Gallengur musel být ten čaroděj z jihu; vduchu jsem ho připsala na seznam těch, kterým nabídnu Nápoj. Proč jsem jen více nepátrala v Zrcadle po jeho krocích?! Pravděpodobně se stalo, že Hildur spatřil a sledoval, ale Měšťanský dům tehdy neobjevil; a princ ze zvědavosti a nerozvážnosti vlastní mládí se osobně vypravil do těch míst. Snad by se zastavil v městě i bez mého přičinění. Proč ale neměl s sebou Gallengura? Mé myšlenky letěly jako splašené; znala jsem odpověď vzápětí. Čaroděj sám zůstal v místech, kde zmizel Lavendel, a hledal ho po mnoho nocí a dní..., až nakonec dospěl k názoru, že princ, ať už živý či mrtvý, je mimo Vnitřní svět.

Pohlédla jsem na Rassigartovo odhalené hrdlo a nepatrně jsem se usmála. Tak takhle tedy! Lavendelovo zmizení dal do souvislosti s řáděním Hildur a to opět s koněm ode mne trochu divoká úvaha, přestože na jistou stopu ho skutečně přivedla. Princ měl odvahu, nebo si to o sobě alespoň myslel; ale já bych to nazvala spíš... nerozvážností. Jak snadno ho podobná ztřeštěnost mohla vrhnout do smrtelného nebezpečí! Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, s čím si to vlastně zahrává.

A já zatoužila dát mu pocítit strach.

Potmě jsem udělala znamení, které bylo součástí zaklínadla Znehybnění. Na minutu mu svázalo ruce a vzalo z hrdla hlas.

»Pokud se Gallengur nemýlil a to jistě ne potom je ta bytost možná blízko,« řekla jsem zvolna.

Cítila jsem, jak strnul; jeho nejhorší obavy se potvrdily a to v jeho nitru vyvolalo temné zamrazení. Chtěl udělat jakýsi pohyb uskočit nebo snad sáhnout po zbrani či zvonku ale vyšlo z toho jen nepatrné zhoupnutí ze špiček na paty. Svaly na jeho pažích ztvrdly; napjal všechny své síly, ale pohnout se nedokázal. Viděla jsem ve tmě, jak zesinal, když si uvědomil hrůznost svého postavení.

»To jsi přece chtěl, vlákat tu bytost do pasti, ne?« pokračovala jsem a do mého hlasu se vplížil znovu ten sladký tón: tón ženské krutosti. »Byl to naivní plán, můj princi. Neuvažoval jsi o tom, že i přes všechna opatření by mohlo být nerozumné zůstat sám potmě... s ní?!«

Chtěl sáhnout po zbrani, ale ruce ho neposlouchaly; marně zápolil s kouzlem. Z jeho hrdla nevyšel jediný zvuk.

»Rozestavěl jsi stráže, které přijdou na první zavolání, ale teď ti náhle zdřevěněl jazyk,« pokračovala jsem výsměšně. »Vím také o té dýce, kterou máš v rukávu a kterou nedokážeš vytasit. Co je to vlastně s tebou, Rassigarte?! Tví lidé přece nestojí dál než několik stop od tebe! Ale pokud se pokoušíš cokoli udělat, udělej to rychle. Už nemáš mnoho času.«

Rassigart se chvěl marným úsilím; jeho vlastní bezmocnost ho přiváděla k šílenství. Přesto zatím nedopustil, aby ho strach beze zbytku ovládl a to bylo projevem vnitřní síly, kterou jsem bezděky musela obdivovat; jenže věděla jsem, že nakonec ho zlomím. Zvolna a pečlivě jsem v jeho mysli rozdmýchávala trýznivou omračující hrůzu, kterou nikdy předtím nepoznal.

»Jsi bezmocný jako moucha v pavučině,« dodala jsem. »A ničemu nedokážeš zabránit.«

Přiblížila jsem se těsně k němu. Slyšela jsem zběsilý tlukot jeho srdce. Stejně jako předtím jsem mu položila ruce na ramena, a v něm to stejně jako předtím vyvolalo prudkou vlnu emocí; a já sledovala, jak se poslední zbytky jeho sebeovládání bortí.

Cítila jsem, jak se mu po hrudi řine pot.

Obrátila jsem ruce a táhla nehty palců z jeho prsou až k lalůčkům uší; a pak znovu. Ty dotyky ho děsily víc než jakákoli slova. Byla to jedna z nejhorších chvil v jeho životě; a myslím, že později mě za to dlouho proklínal..., než to pochopil.

Konečně dosáhlo jeho zděšení takového stupně, že ho téměř přivedlo k mdlobám.

Vteřinu předtím jsem ho chytila za lokty a prudce jím zatřásla.

»Princi Rassigarte!« křikla jsem docela jiným hlasem. Rychle jsem ho musela vyburcovat a bohdá se mi to podařilo, protože se zprudka nadechl; hrůza polevila.

»Vzpamatuj se! Kdybych skutečně byla tím, za co mne považuješ, byl bys dávno mrtvý. Ale jak vidíš, není to tak. Žádné nebezpečí ti nehrozí!«

Malátně zvedl ruce, aby mne odstrčil; kouzlo přestávalo působit. Luskla jsem prsty a rozsvítila nerozžaté svíce, které stály kolem stěn. Světlo odhalilo jeho strhanou tvář. Při Mennachově prokletí! Znovu jsem si uvědomila, jak převelice je mladý. Bylo mu sedmnáct; to jest o necelých pět tisíciletí méně než mně.

Přistrčila jsem mu židli.

Vlastně jsem se leccos dověděla a navíc se vyhnula odpovědi na jakoukoli z otázek, které ho sužovaly. Byla jsem si celkem jistá, že princ se mne už na nic nebude ptát.

»Pokud stále ještě nevěříš, dotkni se mých zubů,« dodala jsem, když příliš dlouho mlčel, nehybně zhroucený v křesle. »Jsou úplně obyčejné.«

Princ pomalu zavrtěl hlavou. Jeho temné oči byly zcela bez výrazu. Po té chvíli nelidského strachu byl vláčný jako povadlé listí; a vědomí, že nebezpečí je pryč, dokončilo to, co hrůza začala. Nemohl se zeptat, PROČ jsem to udělala. O tom, co se stalo, se nedalo mluvit nedalo se to popsat žádnými nahlas vyřčenými slovy a on věděl, že kdyby se o to pokusil, sklidil by jen výsměch. Proto zůstalo cosi mezi námi dvěma: temné pouto hrůzy, nenávisti a krutosti... vytvořené navždy.

»Je čas jít na ples,« řekla jsem. »Zavolej komorníka a obleč si šaty.«

Vstal bez jakéhokoli odporu, otřesený do hloubi duše. Přece jen se mi ho trochu zželelo. »Po tom, co jsi prožil, budou mít bytosti temnot nad tebou mnohem menší moc víš to?« šeptla jsem mu do ucha, dávajíc dobrý pozor, abych se ho nedotkla ani dlaní, ani rty.

Neodpověděl. Vyklopýtal ven a mávnutím ruky propustil kapitána a tři gardisty, kteří před jeho dveřmi drželi stráž.

»Jsi příliš mladý, Rassigarte,« řekla jsem tak tiše, aby to nikdo další neslyšel. »Až dospěješ, setkáme se znovu.«

A pak přišel princ.

Tvář měl pobledlou, ale vsadím se, že jen málokdo z dvořanů si toho všiml. Přestože stále ještě byl více chlapcem než mužem, jeho zjev působil impozantně; a všichni v sále okamžitě sklonili hlavy v hluboké úctě.

I já.

Později se tančilo a já nenápadně řídila jeho i Sheeniny kroky, až se ti dva setkali; a konečně si zblízka navzájem pohlédli do tváře a strnuli v němém úžasu nad nevyzpytatelnou mocí Prozřetelnosti, která tak šťastně svedla dohromady jejich cesty. Rassigart obdivoval Sheenu, protože se mu zdála prostá a nezkažená pokrytectvím dvora, a ona jeho milovala dávno. Vklouzla do jeho náruče, když hudba začala hrát nezemská modř jejích závojů objala zlato a čerň princova pláště. Věděla jsem, že teď, když s e setkali, nikdo a nic je od sebe neoddělí... přinejmenším po zbytek tohoto večera. Tak jsem šla a nechala je být; leccos dalšího jsem měla na práci.

Pět lidí zemřelo během té noci, a zbytečnost těch obětí mě rozechvěla chladem a zbavila další falešné naděje. Byl mezi nimi kapitán stráží a také Gallengur, čaroděj z jihu; sotvaže jsem jim položila Otázku, už už mi nedočkavě brali číše z rukou. Při Mennachově prokletí! Můj nekonečně dlouhý život stěží mohl vyvážit tolikeré umírání. Jak jen ale předem poznat toho, kdo obstojí toho, kdo se po vypití Nápoje skutečně změní v bytost tak mocnou, aby ochránila Vnitřní svět před stvůrami Zvenčí...? Dala by ch svou nesmrtelnost za ten klíč.

Když jsem se vracela do sálu, nešťastná do hloubi duše, téměř jsem se srazila s Popelkou. Po širokém schodišti spěchala za princem na terasu, nerozhlížejíc se vpravo ani vlevo; a pak náhle mi zírala do tváře. Barva se jí vytratila z obličeje.

Byla tu přece bez mého dovolení.

Pak místo aby udělala cokoliv trochu rozumného se otočila na podpadku a rozběhla se pryč.

Se sukní napůl vykasanou se hnala po schodišti, až zakopla a ztratila střevíček. Ale nevracela se; místo toho zula i druhý a s ním v ruce si prosekávala cestu sálem a strhávala na sebe pohledy bez špetky laskavosti. Příbuzná ze západu! Postarala jsem se, aby král na její falešnou totožnost zapomněl, a smazala tak všechny zbývající stopy.

Popelka proběhla kolem stráží, které měly posthypnotický příkaz ji nevnímat, skočila do kočáru a golt změněný v kočího práskl do koní.

Odbila půlnoc. V paměti mi utkvěl obraz prince Rassigarta, jak svíraje ten střevíc nevěřícně hledí k bráně za chimérickou kráskou, která utekla bez rozloučení.

Ráno byla Sheena zamlklá a čekala na moje výčitky; a já jí skutečně naoko trošku vyčinila, ale nepříliš zle. »Okouzlila jsi prince Rassigarta,« dodala jsem nakonec, »a když jsi pak utekla, zkazilas mu ples. Po zbytek noci už s nikým netančil; a nebýt jeho povinností vůči hostům, skočil by možná na koně a bez váhání jel za tebou.« Ta poznámka rozjasnila Sheeně tvář a způsobila, že celé hodiny strávila sněním o princi, zalykajíc se štěstím a hoříc celkem nevinnou touhou. Tak jsem ji rozněžnělou nechala v jejím pokoji a přestěhovala jsem dům.

Bylo to poměrně těžké kouzlo a trvalo mi téměř celý den. Pro náš příští pobyt jsem vybrala jiné malé město stovky mil od toho starého. Zrcadlo mi našlo opuštěnou a trochu pobořenou stavbu, k níž se nikdo nehlásil, a já do jejích zdí přesunula vnitřek Měšťanského domu včetně Šilzád, Popelky a sebe. Pak jsem poslala kočáry s golty, blahořečíc si, že jsem je ještě neproupustila ze služby, aby před zvědavými sousedy předstírali stěhování.

V našem starém domě jsem nechala jen holé zdi a právě ty našel princ Rassigart, když tam s večerem dorazil na zpěněném koni.

Viděla jsem ho v Zrcadle: stál ve dveřích a s úžasem a bezmocnou zlobou se rozhlížděl po dokonalém prázdnu, které po Měšťanském domě zůstalo. Zdi byly jen skořápkou, která ztratila jádro; a chyběla jim dokonce i jakákoli barva, protože i tu jsme si odnesly s sebou. Nebyly tam stropy; v horní části se pouze bez trámů a vzpěr zvedala střecha, trčící vzhůru nepřirozeně jako část trojrozměrného obrazu, z něhož kdosi vygumoval střed.

»Neunikneš mi, čarodějko!« vykřikl princ vztekle k hluchým zdem.

Rozesmála jsem se.

»Ani ty neunikneš mně,« odpověděla jsem na své straně Zrcadla.

Tuto noc Šilzád zemřela.

Vpodvečer jsem byla neklidná, zachvácená předtuchou nějaké děsivé a zároveň radostné události. Tím obojím byla její smrt: zánikem a vysvobozením současně.

Uprostřed noci jsem ji slyšela vstát. Ne, zvuk ke mně nedoléhal; jen jsem to cítila hluboko ve svém nitru pohyb lehký jako závan chladného vzduchu a to mě vytrhlo ze známých neklidných snů. Spustila jsem nohy na podlahu a rozepnula brnění, v němž jsem z opatrnosti spala, přestože měkké podušky v reálném světě trhalo na cáry. Vnitřní svět byl nepoměrně bezpečnější a já odložila i zbraně.

Vstoupivši tiše do chodby spatřila jsem dveře do matčina pokoje otevřené; a v nich stála ona sama.

Její postava byla tak vychrtlá, že z ní zmizely všechny znaky ženského těla; klátila se v bílém rubáši kostra svázaná kůží sama sobě zosobněním Smrti. Z jejích paží visely cáry; kdysi si podřezala žíly a ty rány se ani nezhojily, ani se nerozložily hnilobou. Její krev ta, která zbyla byla tak hustá, že v žilách stála. Žasla jsem, jak je možné, že Šilzád dokáže opustit své lože; že ji nohy ještě unesou.

Prošla chodbou. Nevěděla o mně; oči upírala přímo před sebe. Vstoupila do komory a otevřela truhlu. Zřetelně jsem slyšela, jak její nehty drhnou o dřevo..., jak vyschlá kůže šustí při každém pohybu.

Prohlížela šaty a po nějaké době se znovu vynořila s hromádkou hadrů v náručí. Jediným krokem stranou prošla do světa Venku... a já za ní.

Stáli jsme v paláci taskerů, a ten palác byl v ruinách. I tady vládla noc.

Dávno jsem už nenavštívila toto místo tu pohádku z dětství; palác vydrancovali a vypálili a já nechtěla oživovat vzpomínky. Stěny byly holé, drahokamy z nich vyloupány; na rozbité mramorové podlaze ležela suť a všechny předměty ze zlata zmizely; a přesto jsem bezpečně poznala Mennachův trůnní sál.

Tiskla jsem se do stínu sloupu několik kroků od Šilzád a viděla její vyzáblou postavu proti vysokému, skla zbavenému oknu. Matka roztáhla látku, kterou nesla byl to královský armelínový plášť, zpuchřelý a rozedraný na cáry; co z něho mohlo zbýt po tolika letech...? Jenže ona to nevnímala. Přehodila ho přes svá kostnatá ramena a vzpřímila se. V jejích rukou se zaleskla zlatavá obruč: koruna královny, která před bezbřehými věky zdobila její havraní vlasy a která potom dlouho ležela v truhle uvnitř Měš ťanského domu, aniž by se jí kdokoli dotkl; a tento mrtvý symbol svého vlastního vyvanulého majestátu si vložila na lebku bez vlasů. Nakonec v nekonečně vznešeném gestu vztáhla dlaň a pokynula imaginárním dvořanům; a pak, zdálo se, naslouchala jejich bezhlasým ovacím.

Ona, Šilzád, poslední královna taskerů, přišla na setkání se Smrtí.

Na vteřinu se mi zdálo, že vidím jinou postavu: temnou, vynořující se z hlubin noci s rozpřaženýma rukama. Byl to jen chvějivý stín v chladném průvanu, přízrak bez hmoty těla; a já v něm cítila krutost a milosrdenství zároveň a podle toho jsem pochopila, že je to žena.

Objaly se.

Šilzád klesla zvolna a bez zápasu umírání. Její zlatá koruna sklouzla do prastaré suti.

A já z propasti prázdna z nevysledovatelného směru zaslechla bezhlasý nářek TOHO, KTERÝ SPAL V HODINÁCH, pro dívku, jež zemřela tak dávno.

Mnoho dní pryč. Nemám dost trpělivosti k tomu, abych v psaní pokračovala bez přestávek; omluvou mi budiž však to, že poslední týdny proběhly bez jakýchkoli význačných událostí, které by stály za zaznamenání.

Jen něco málo se dělo, ale zatím to bylo daleko od nás sledovala jsem to v Zrcadle: po celou tu dobu dnem i nocí projížděli harkurskou zemí vyslanci s křišťálovým střevíčkem.

Samozřejmě mnoho dívek mělo odpovídající velikost nohy; a pravdu díc, ta Popelčina ani nebyla z nejmenších; ale díky tomu, že jsem dotyčné botky stvořila kouzlem jen a výhradně pro Sheenu, žádné jiné ženě nešly navléknout. Proto jsem věděla, že princovi pátrači se jednou objeví i zde; bylo to jen otázkou času.

Když jsem zkoumala jejich trasu a rychlost postupu, dospěla jsem k názoru, že v půli října budou stát u našich vrat...

...či nanejvýš jen o několik málo dní dřív než v půli října!

Přijeli odpoledne a jejich první cesta vedla na náměstí, kde přečetli princův rozkaz a svolali všechny ženy na šestou hodinu. Druhá cesta vedla do hospody.

Co se týkalo oddanosti, poslušnosti a nadšení dlouhým a marným hledáním neznámé holky byli již poněkud demoralizováni.

Připravila jsem všechno na cestu, uklidila svůj deník do Lesního paláce a stvořila bělostné punčochy pro Sheenu, která seděla v kádi a myla si nohy.

Nevím, proč mne to setkání lákalo. To jediné, co mi mohlo přinést, byl výbuch omračující princovy nenávisti a vzápětí další stěhování Měšťanského domu; a přesto jsem čekala, až hrčení našeho kočáru rozezvučí nádvoří královského paláce, s téměř stejnou netrpělivostí, jakou cítila sama panna nevěstinka.

Do Arkholdu jsme dorazili večer. Zatímco vůdce pátračů šel informovat prince, Sheenu a mně ubytovali v paláci. Nebyl tu nikdo, kdo by mne poznal; má tvář se skrývala za tmavým závojem, který jsem neodložila ani na okamžik; a sloužící se možná v první chvíli domnívali, že jsem Sheenina matka. Tak jsme se sešli v malém salónku k večeři: já, Sheena a princ.

Bylo to sladké milenecké setkání, jehož žhavost patřičně utlumila chladná dvorská etiketa. Nepadli si do náručí, protože já stála Sheeně za zády; a tak místo polibku na uvítanou zazněla pouhá ať už jakkoli květnatá slova. Rassigartovi zářily oči bezbřehou oddaností a Popelka zrudla jako malina. Uvědomila jsem si, že podobně jako Sheena neměla nikdy muže, princ neměl žádnou ženu; a ušklíbla jsem se při představě jejich svatební noci.

Když mne princ vítal, zvedla jsem závoj.

A Rassigart zmlkl vpůli slova. Viděla jsem, jak bledne - jako by spatřil přízrak nebo svou vlastní Smrt; ano, mohla jsem být obojím.

»Děkuji za vlídné přivítání, princi,« řekla jsem, dřív než odmlka začala být příliš dlouhá. »Mé jméno je Ešterita a jsem Sheenina nevlastní sestra.«

Děkovala jsem ještě za pozvání, princovu přízeň a laskavost, které se nám dostalo: slova, slova, slova. Rassigart na mě vrhl pohled plný hněvu; neřekl však nic.

Věděla jsem, že dnešní večer bude dlouhý.

»Nenazývej to drzostí! Já bych nepřišla. To tys pro mne poslal,« odpověděla jsem.

Bylo před půlnocí; Sheena spala, unavená cestou. Seděli jsme v salónku odlehlém stejně jako ten, v němž jsme spolu mluvili kdysi. Princ mi vzkázal, abych ho zde vyhledala, pokud mám v sobě alespoň trochu cti. To mne rozesmálo. Neopatrnost tvořila zřejmě samu podstatu jeho povahy.

»Poslal jsem pro dívku, která ztratila na plese střevíček. Ne pro tebe, čarodějko!« vykřikl. Vztyčil se nade mnou s pohledem planoucím vztekem, ale já ani nepotřebovala žádná znamení Znehybnění, abych jeho nenávist udržela na uzdě. Opět byl naprosto bezmocný: nikdy nemohl veřejně vystoupit proti mně, pokud nechtěl ztratit Sheenu.

Pokrčila jsem rameny.

»Nemohu za to, že Sheena je moje sestra.«

»Nevěřím! Nevěřím, že je to tak! Co jsi udělala s jejími rodiči, že zůstala tak sama? Zabilas je snad, aby ses mohla vydávat za její jedinou příbuznou...?!«

Zasmála jsem se mu do tváře.

»Nebude z tebe dobrý král, Rassigarte, protože nedokážeš ovládat svůj vztek. Příliš se necháváš unášet emocemi! Takhle nikdy nezvítězíš v žádné při. Co myslíš kolik urážek ještě strpím, než budu žádat zadostiučinění? Teď mlč a poslouchej. Sheenin otec ovdověl a oženil se s mou matkou, přestože jsem s tím nesouhlasila, a zemřel během dvou let. Tomu se nedalo ani napomáhat, ani zabránit. Měl raka v útrobách.«

»Divná náhoda, Astro!« ušklíbl se. »Nebo snad Ešterito...? Jestlipak je některé z těch jmen pravé?«

»Ašterat, princi. Mé pravé jméno zní Ašterat. Zůstaly jsme čtyři: Popelka s macechou a dvěma nevlastními sestrami. Nejstarší jsem já a druhá je Hildur; bytost, o které Gallengur řekl, že miluje chuť krve,« dodala jsem nevzrušeně.

»Hildur,« opakoval, jako by obracel to slovo ze všech stran. Marně se snažil na cosi se rozpomenout.

Odvrátil se ode mne a prudce přešel k oknu. Rozhrnul těžké závěsy a zíral do tmy, jako by tam mohl najít odpověď.

»To, co se pokoušíš vylovit z paměti, je dost možná Legenda o Mennachovi zapsaná ve Zlatém arkholdském kodexu,« poznamenala jsem k jeho zádům.

Nepohnul se.

Otočil se až po drahné době, a jeho tvář byla změněná. Místo vzteku v ní bylo... opovržení.

Upřel na mě temné oči plné chladu.

»Proto sis se mnou pohrávala, taskerská princezno?« zeptal se tiše. Za násilně klidným tónem jeho hlasu jsem cítila nový dřímající výbuch nenávisti. »Mučilas mě, protože jsem člověk? Nic lepšího než člověk?! Jak odporné.«

Došel ke mně, otřásaje se hnusem a pobouřením.

»Legendy lžou, protože ty jsi jiná, Ašterat! Možná nás chráníš před nestvůrami Zvenčí, ale kdo se tě o to prosil? Není to nic jiného než rafinovaná urážka; připomínka lidské bezmocnosti. Nevidíš v nás už bytosti, které jsou ti rovny. Naopak; věříš, že sama stojíš vysoko nad kýmkoliv z nás, a podle toho s námi i jednáš!«

Zblízka se mi díval do očí... a já se zachvěla, protože v některém z oněch právě uplynulých okamžiků se v něm cosi přetavilo, otevřelo, změnilo. Tak jako pod údery kovářova kladiva dojde v jisté nestřežené chvíli k nepostřehnutelné změně, po níž beztvarý plát žhavého železa může být náhle nazýván čepelí, princ přestal být dítětem a stal se mužem.

»Mlčíš!« vykřikl nenávistně. »Věř mi u mě už nikdy neuvidíš strach! Můžeš mě zabít, Ašterat, a tím odpornější budeš v očích všech, kteří se o tom kdy doslechnou; a pokud máš nějaké svědomí, dožene tě k šílenství.«

»Pak mě nech mému svědomí napospas a nepleť se do jeho práce,« zasmála jsem se.

Nešetrně sevřel má ramena a přiblížil svou tvář k mojí.

»Jen se vysmívej. Ale budeš mě poslouchat! Po plese našli v paláci pět zavražděných mužů, z nichž všichni byli mí přátelé nebo alespoň oddaní sluhové. Mám se na to snad klidně dívat?! Už ani vteřinu, Ašterat! Dobře vím, čí je to práce. Necháváš za sebou stopu z mrtvých těl.«

»Tolik tě to tajemství užírá, princi! A přesto ses nikdy nezeptal proč. PROČ! Jaký to všechno může mít důvod.«

»A má to snad nějaký?« odsekl.

Ušklíbla jsem se. Jistě; mělo to důvod.

BYLO TO MOJE POSLÁNÍ.

Jako pekelný jícen se v té chvíli přede mnou rozevřel konflikt, před nímž jsem od samého začátku zavírala oči: Poslání na jedné straně, na druhé Sheena.

Proč jsem vlastně dávno nepoložila princi Otázku? Jistě ne proto, že by snad chyběla příležitost. Během plesu jsem ji dala ostatním, z nichž nikoho jsem nelitovala; mohla jsem tedy i Rassigarovi říci těch několik slov a nabídnout mu číši, ke které se všichni tak nedočkavě hnali. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem to udělala ÚMYSLNĚ; že v tom zdánlivě náhodném opomenutí byl záměr mého podvědomí. Nechtěla jsem mu ublížit; nechtěla jsem Harkur zbavit posledního možného následníka trůnu, protože poto m by smrt starého krále znamenala válku mezi šlechtickými rody, která by nebrala konce; a především jsem nechtěla zabít právě jeho: toho vzteklého a nerozvážného kluka, kterého tolik milovala moje Popelka. Při Mennachově prokletí! Měla jsem pro něj stejnou slabost jako pro jeho bratra.

Amorální.

Amorální slabost.

Soucit byl zrádný a představoval největší nebezpečí od samého vzniku Poslání. Všichni si byli rovni; nikdo nesměl být vynechán. Pokud Rassigart byl tím pravým, tolik dalších mužů mohl uchránit od zbytečné smrti...?!

»Řeknu ti,« odpověděla jsem zvolna, a každé slovo bylo trpké jako blín. »Řeknu ti totéž, co jsem řekla těm pěti i tvému bratrovi.«

Rázně jsem vstala a vyprostila se z jeho sevření. V další vteřině jsem ho naopak já sama vzala za ruku a vtáhla ho do světa Venku.

Zatímco stál a rozhlížel se po sále s hodinami, vtiskla jsem mu do dlaně číši.

Slavnost začala včera a dalších pět dní ještě potrvá; a záznamů o ní i bez mého deníku bude dost. Takovou svatbu Harkur neviděl od roku 558, kdy si Rassigartův praděd bral za ženu jižanskou princeznu; a vypadá to, jako by její nádhera měla zakrýt trpkost nad smrtí Lavendela a současně i neurozenost nevěsty.

Ještě předtím, než slavnost začala, jsem dala Sheeně jeden ze vzácných a starobylých Kruhových talismanů, který jí zaručoval oblibu u dvořanů i poddaných, a poprála jí štěstí. Nečekala jsem, že budu mluvit také s Rassigartem..., ale kupodivu se to stalo.

Přišel ve chvíli, kdy jsem seděla před zrcadlem a líčila si tvář.

»Jakže? Taskre Ašterat zajímají látky, cetky a líčidla?« zeptal se s posměchem.

»Myslíš, že mě omrzely veškeré lidské záležitosti, Rassigare?«

»Měl jsem za to, že pod slupkou všední existence jsi za ta léta objevila něco hlubšího,« odsekl jízlivě. Zavřel dveře a došel až ke mně.

»Kdysi dávno jsem se uchýlila do Temného paláce ve světě Venku,« řekla jsem nevzrušeně. »Zdálo se mi, že v lidském světě už nezbylo nic, co bych neznala; a tak jsem hledala smysl ve skutečné moudrosti: ve starých zápisech na provlhlých kůžích a zažloutlém pergamenu a rozpadajících se svitcích z papyru. Měla jsem nekonečně mnoho času a přečetla jsem téměř všechno, co kdy napsali filozofové... ale, Rassigarte, našla jsem v tom jen předstírání a faleš.«

»Tak?« opáčil.

»Potom jsem se vrátila sem. Miluji nádherné šaty a exotické voňavky a ráda si maluji obočí uhlem a řasy zlatým práškem, a také se ráda dotýkám nahých mužských těl. Zbožňuji divoké jízdy nočními cestami a chuť ledového deště, přestože pak se zpravidla musím jít převléci a učesat. Rozumíš? To, v čem vidíte věčnost a moudrost, mě omrzelo po několika staletích; a jen to, co nazýváte povrchním a bezduchým, zůstalo cenné.«

Svraštil obočí a prudce máchl rukou v odmítavém posunku plném pohrdání; a jeho myšlenky sršely nesouhlasem.

»Je s podivem, jak vedle TEBE mohla žít bytost tak čistá jako Sheena!« vyrazil ze sebe.

»Nevedly jsme spory o filozofii, a dokonce jsem ji ani neučila prostopášnosti,« ušklíbla jsem se. Stála jsem naproti němu a hledala v jeho tváři nějaké znamení vnitřní síly či božské moudrosti zkrátka něco, co by ji odlišovalo od všech ostatních lidských tváří, co jich jen na světě je. Proč právě on? Proč právě on to dokázal udělat, a ne Gallengur nebo Levandel či kdokoliv z těch dalších, kteří tak zbytečně zemřeli...?!

»Kdyby bylo možné zabít tě nebo uvěznit, Ašterat, věř, že bych to bez váhání udělal!« odsekl a z jeho hlasu čišel chlad. »Po svatbě Sheena zůstane v paláci a ty okamžitě odjedeš do svého krvavého domu. Nepřeji si, aby ses s ní více setkávala!«

Stalo se.

Nečekala jsem na konec svatby; odešla jsem dnes: prvním krokem do Lesního paláce a druhým do Měšťanského domu, navždy už sama, unavená hledáním. Nemluvila jsem zcela pravdu, když jsem princi tak chválila přednosti plytkého života. Existovaly věci, které mne dokázaly uspokojovat mnohem více a dokonaleji než radosti lidí; ale stejně tak i věci, které mne mohly ranit hlouběji než jakýkoliv lidem pochopitelný žal.

Při úvahách o tom, co se před šesti dny událo v Lesním paláci, do popředí stále silněji vystupovala rozporuplná Rassigartova osobnost: plachost a autorita, prchlivost a chlad. Nacházela jsem v něm vlastnosti, po kterých jsem pod vlivem Poslání prahla celá staletí, a to všechno bylo ztraceno.

Odmítl to; odmítl před Mennachovou tváří.

Když jsem mu naplnila číši, rozesmál se a pustil ji na mramorovou podlahu, kde se rázem změnila ve stříbrozlatou tříšť.

3. hrudna 644

Zvláštní pocit, držet v ruce deník, který jsem psala kdysi!

Je to víc než sedm let.

Okna zavátá sněhem, oheň v krbu praskající; tak choulíc se zimou a v hazuce zabalená čtu tyto stránky. Ale stále jsem to já, Taskre Ašterat, ničím nezměněná. Jak by se také člověk mohl změnit během pouhopouhých několika roků, když předtím prožil pět tisíciletí...?! Stěží jsem od té doby zmoudřela... a stěží zestárla. Neustálé napětí a boj ani náhodou nepřináší rozvahu a nadhled přestože mnoho lidí tomu dosud mylně věří nýbrž nanejvýš předčasnou senilitu; a to je jediná moudrost, ke které jsem zatím dospěla.

Útoky tvorů Zvenčí pokračují druhdy tak zřídkavé, že se to téměř podobá míru, a jindy naopak divoké, jeden střídající druhý v prudkém sledu a nedopřávající mi jedinou klidnou noc; tak to jde již osmý rok. Vydržela jsem, ale na kráse mi to nepřidalo.

Včera jsem vyhledala těchto několik stránek v předtuše, že události na nich zachycené budou mít jakési pokračování; a ta předtucha nebyla lichá.

Dnes k večeru, na saních tažených rychlými koňmi, poprvé po letech přijela Sheena.

Netrpělivě podupávala zlatým střevíčkem na podlaze z dřevěných prken.

»Jeho palác je plný lůzy,« stěžovala si trpce. »Otevřený pro bezectné hnojikydy z vesnice, chlapýše a drchty všeho druhu, a pro toulavé kočky a prašivé psy a pro krysy! Jak to mám vydržet, Ašterat? To se už nedá víc snášet. Nikdo ke mně není tak uctivý, jak by měl být.«

Vzpomněla jsem si na den, kdy tak trpce plakala pro liščí mládě, a zaplavil mne bezbřehý úžas nad tím, jak převelice se změnila. Jen já jsem stále stejná vyrovnaná, okoralá, bez zášti... zkamenělá v bezedném času.

»Proč by k tobě měli mít úctu, Popelko? Vždyť jsi obyčejná měštka,« odpověděla jsem.

Sheeně zbělely rty.

»Nikdy už mi neříkej Popelka! Nikdy!« vykřikla.

»Možná je správné připomenout ti to.«

Sheena bezmocně svěsila ruce. Alespoň tohle jí zůstalo z dětství: ony nálady měnící se prudce jako počasí. Koutky úst spadly do masky trpkého zklamání, vztek ustoupil bezbřehému smutku.

»Ach, Ašterat! Připomínají mi to neustále den co den.«

Její osud nebyl lehký, ale soucit ve mně vykřesat nedokázal. Přemýšlela jsem, nakolik a jak se změnil král Rassigart.

Uplynuly tři měsíce a Sheena přijela znovu.

Její tváře byly propadlejší než posledně a výraz podivného bezděčného napětí vypovídal o dlouhých hodinách jakýchsi úvah či vnitřních bojů, tak neobvyklých pro ni. Cosi ji dohnalo k tomu, aby přišla téměř proti své vůli; ten záměr jsem cítila za jejíma uhýbavýma očima.

Čekala jsem, že bude chtít něco, co jí mohu dát jen já.

Vedly jsme dlouhý rozhovor plný odmlk a nejistoty; naše cesty se od sebe příliš vzdálily, než abychom si ještě měly co říci. A ona po celou tu dobu sbírala odvahu k tomu, aby mohla vyslovit to přání... až to řekla:

»Ašterat! Nemohu s ním žít ani jediný další den! Namíchej mi jed.«

»Pro tebe?«

Sheena se ušklíbla.

»Ne. Pro krále Rassigarta.«

Kdybych to odmítla, mohla jít kamkoliv jinam; lidská Smrt měla nesčetně podob a nebylo těžké ji zavolat. Naopak; pouze já znala způsob, jak nechat princi naději.

Princi; nikoliv Sheeně.

Vzala jsem flakónek a až po okraj ho naplnila Nápojem.

Byl ve věku Lavendela a temné pouto, které nás spojovalo, ho přivedlo k Měšťanskému domu.

Tu noc zuřila bouřka vyvolaná kouzly, ale nikoliv mými; rozléhala se Vnitřním světem a byla nářkem Dravců, řevem plným zášti a zklamání. Stín se mihl za oknem, tvář sinalým světlem ozářená; tak jsem šla a otevřela bránu.

Z Rassigartova pláště crčela voda, slepené prameny vlasů mu padaly do čela. Neměl kápi.

»Sheena je mrtvá. Také ochutnala. Pro všechno na světě jak jen jsi mne mohla nechat tak dlouho tápat, Ašterat?!«

»Odmítl jsi.«

»Odmítl...?!« hlesl nevěřícně.

Zasmála jsem se. Oba zároveň jsme vklouzli do světa Venku; do sálu s hodinami, kde mnohaletý prach ležel na věcech jako šedý závoj.

»Půlnoc!« křikla jsem.

Jenže hodiny nezačaly bít.

Rassigart zvedl ruce a dřevo povolilo; tvář uvnitř se rozsypala na střepy; a já, která se dívala bez zachvění, jsem na nepopsatelně krátkou chvíli zahlédla bledý stín, který vyklouzl z těch trosek a vytratil se v prázdnu se vzdechem plným úlevy.

Král TASKERSKÝ KRÁL! se otočil ke mně.

Jeho temné oči byly plné divného světla vyvěrajícího z nitra, a já nedokázala ten spalující pohled snést. Dotkl se mě - jeho ruce byly ledově chladné; a pak přitiskl svá ústa na moje a já věděla, že není už více člověkem.

Přestože z něho přitom leccos vynechají.

II.

Zde jsou některé zajímavé poznámky Bruce Sterlinga k povídce Longing for Blood, které by mohly zajímat zvláště SF autory a recenzenty. Takhle se mají dělat rozbory povídek! Brucovy postřehy mimo jiné vypovídají leccos o rozdílech mezi Čechy a Američany a také mezi muži a ženami. Zásadní otázka zní: Proč není Ašterat feministka?

(Anglický text přeložil Jiří T. Pelech, poznámky psané kurzívou jsou od Vilmy Kadlečkové.)

Za prvé, vůbec nevěřím, že Ašterat je stará více než 5 000 let. »Mohl« bych uvěřit, že jí je 500, ale žena stará 5 000 let by musela pocházet z úplného úsvitu dějin, něco jako sumerská princezna z Uru, někdo z doby bronzové. Z příběhu je více než jasné, že Harkur Harkur jako státní útvar je v době, kdy začíná příběh, starý jen 636 let. Proč je Ašterat tak neskutečně stará? Nepřipadá mi to nutné. Jestliže je Ašterat více než 5 000 let, proč by vůbec měla používat jazyk Harkuru? Harkurský kalendář dokonce ani neukazuje tak daleko do minulosti podle tohoto kalendáře by se Ašterat narodila někdy kolem roku 4400 před naším letopočtem.

A navíc, Ašterat je »mladá« ve srovnání se svou matkou Šilzad a otcem Mennachem. Byla ještě dítě, když zanikla taskerská civilizace. Máme věřit tomu, že v tomto světě byla civilizace po dobu (nejméně) 10 000 let, ale nepokročila dále než k harkurské technologii pozdního středověku nebo rané renesance? Jak by mohla žena stará 5 000 let bez ohledu na to, je-li čarodějnice či ne - přežít v maloměšťáckém prostředí současnosti? Nejsem si jist, jestli si Vilma důkladně promyslela všechny důsledky života trvajícího 5 000 let nebo jak vypadá lidská civilizace, která je starší než Čína.

(Samozřejmě, v tom má naprostou pravdu; ve skutečnosti jsem to číslo plácla a vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Ale to je také jediná věc, která se dá snadno opravit... Viz dále.)

Druhou věc je poněkud těžší vysvětlit, ale souvisí s postavením žen a rolí ženství v tomto příběhu. Tato společnost je zcela patriarchální, všechno řídí muži a od žen se očekává, že budou rodit děti, pobíhat kolem plotny a držet jazyk za zuby. Nedělá mi žádné problémy věřit v podobné společnosti, protože většina společností v našich dějinách byla právě taková.

Ale hrdinkou našeho příběhu je žena, ne muž. A co více, je nejmocnější osobou v jeho světě. Je jí více než 5 000 let, může metat ohnivé koule, plést hlavy králům, tvořit koně a vozy ze vzduchu, léčit těžká zranění, přimět domy létat stovky kilometrů denně. A co víc, je jedinou strážkyní lidského rodu proti nepříjemným hrozbám tisíců ďábelských nadpřirozených tvorů. Je nejen nejmocnější osobou na světě, ale také nejdůležitější zkrátka spasitelem lidskosti. Ale nikdy se neodváží chovat tak, jak by skutečně náleželo její úloze.

Má-li někdo být vládcem Taskerů, nebude jím Rassigart, jakýsi pětadvacetiletý harkurský šlechtic. Vládcem světa se stane Ašterat, všemocná pětitisíciletá čarodějka.

Ašterat je bezcitná. Pochovala svou sestru Hildur, někoho, s kým se znala tisíce let, a nikdy nad ní netruchlí, ani nad ní nepronese slovo lítosti. (Připadá mi to velmi divné.) Pohrdá svou ubohou nemocnou matkou a přehlíží a zesměšňuje svou nevlastní sestru Popelku. Jedinými lidmi, kterých si Ašterat opravdu všímá, jsou muži. Muži jsou vlastně v tomto příběhu jedinými lidmi, kterým je dovoleno mít nějaký vliv, navzdory tomu, že hrdinčiným koníčkem je »zabíjet« muže. Během těch několika tisícovek let pravděpodobně zavraždila stovky mužů. Zabíjí muže, protože jsou ctižádostiví a protože touží po moci. Moci nad ní. Nechám na vás, abyste z toho vyvodili zřejmé freudovské závěry.

Jedinou osobou, které se Ašterat skutečně bojí a váží si jí, je její nepřítomný otec.

Z psychologického hlediska je to tak neobvyklá výchozí pozice, že mě celkem jasně utvrzuje v domněnce, že tato povídka je v podstatě feministickým příběhem. Je to příběh o ženství a utlačování žen, o tom, jak ženy nemohou naplnit své vlastní životy bez toho, aby se nějaký muž choval jako jejich politický vůdce a symbolická hlava jejich domácnosti.

(Poznamenávám: viz poslední kniha Evy Hauserové Na koštěti se dá i lítat; tam se píše o »loutkovém patriarchátu« víc.)

Proto je také Popelčin život v troskách a Popelka se změní ve vražedkyni poté, co porodila pouze dívky obzvlášť krutý vývoj v tomto příběhu. Tím, že se v celém příběhu mlčky předpokládá, že ženská poslušnost a podřízenost jsou přirozeným řádem vesmíru, místo toho, aby se s touto otázkou vypořádala přímo, Vilma, podle mého názoru, oslabila logiku celé povídky.

Ašterat tvrdí, že přečetla všechny světové filozofy. Navzdory tomu se nechová příliš rozumně. Pokud tomu dobře rozumím, neexistuje v tomto příběhu jediný rozumný důvod, který by bránil tomu, aby se Ašterat stala nemilosrdnou, všemocnou filozofkou-královnou Vnitřního světa. Logicky vzato, s ohledem na její postavení, by Ašterat měla postupovat následovně:

1.
1. Přemístit měšťanský dům do Arkholdu, umístit jej do ulity Královđského paláce a vyhlásit státní převrat. Zhypnotizovat krále tak, aby se s ní buď oženil, nebo jí předal vládu. 2.
2. Nemilosrdně potřít všechny protivníky vrháním ohnivých koulí, uřknutím nebo uvězněním a popravou. To by nemělo trvat dlouho. 3.
3. Začít s hromadnou výrobou Taskerského lektvaru. Vyslat královské posly do všech měst. Vyzývat mladé dobrovolníky, aby předstoupili a vypili nápoj. Zabíjet ctižádostivé mladíky ve velkém tak dlouho, dokud nenajde někoho, kdo přežije. Zbavit se provždy nesmyslného břímě Poslání. 4.
4. Uvěznit taskerského krále v jakémsi harému. Začít s rozsáhlými šlechtitelskými pokusy a získat tak tisíce Taskerů, kteří by bránili lidstvo proti Dravcům zvenčí. To by mohlo trvat tisíc let, ale to není pro Ašterat příliš dlouhá doba. 5.
5. Vyhlásit válku Vnějšímu světu. Vycvičit čarodějnice-amazonky pro pravidelné císařské vojsko. Posadit je na kouzelné superkoně. Naučit je vrhat ohnivé koule v magické vojenské akademii. Zaútočit na Vnější svět a odstranit samu příčinu nesnází. 6.
6. Zabít svého otce. Zničit Mennachovu kletbu. Prohlásit se Ašterat Velikou, nesmrtelnou vládkyní světa. Žít šťastně dlouhá léta, navěky.

Existuje jeden dobrý důvod, proč Ašterat nedělá tyto přímé a rozumné kroky. O tom důvodu se ve Vilmině příběhu nikde otevřeně nemluví. Tím důvodem je skutečnost, že Ašterat je pouhá žena. Ženy v tomto příběhu, bez ohledu na jejich moc, vědomosti a schopnosti se musí cítit (a být) bezcenné a bezmocné, pokud nejsou pod přímou osobní vládou nějakého muže. Nemůže to být «slabý muž«, protože to může přinést jen opovržení. Nemůžete mít ani řadu románků s muži, protože by to znamenalo, že jste prostopášni ce, což se jeví jako celkem nepříjemný přívlastek, a to i když jste pětitisíciletá čarodějka. Nemůžete se ani prostě provdat za někoho, koho milujete a stát se jeho malou pokornou strážkyní, domácí puťkou, protože by to znamenalo, že jste prostoduší hlupáčci jako Sheena, odsouzená ke zklamání.

Existuje pouze jediné řešení: vytvořit si muže, který by vás byl hoden, který nahání hrůzu, překypuje mocí a autoritou jako váš otec. Potom ho můžete nechat, aby vás ovládl a podrobil si vaši vůli, abyste sloužila jeho královským zájmům.

O tom je tento příběh. Je to zajímavě perverzní příběh a mě těšilo na něm pracovat. Nemohu si pomoci, protože musím přemýšlet, jestli Vilma a Martin (Bruce myslí Martina Klímu, který to celé přeložil z čisté nesobecké lásky.) jsou si vědomi oněch mocných nevyřčených aspektů tohoto příběhu. Myslím, že by to byl ještě mnohem působivější příběh, kdyby byly ony polohy vzaty v potaz mnohem přímočařeji.

Kyberpankový kritik bruces

PS: Má milovaná žena Nancy, která nenávidí příběhy o upírech, si myslí, že by tato povídka měla místo scény s Hildur začínat scénou s Popelkou. Přikláním se k tomu, že úvod je slabý a celý by měl sestávat ze záznamů v deníku, aby tak byla zachována jednota vyprávění.

(Tuto radu si pověsím nad počítač! Co jsem se napřemýšlela, jak to udělat, aby hned na začátku byla mrtvola a nějaká akce, prostě »háček«, jako od amerického profíka! Teď mě pravý nefalšovaný Američan osvobodil. Žádná mrtvola v první větě; mohu si začít hezky přirozeně, pozvolna, expozicí. Tedy... někdy příště. Tahle mrtvola už tam prostě je a nikdo ji odtamtud neodpáře. Až někdo zase bude psát povídku o tom, jak se autor setká se svými postavami, zkuste vymyslet, co se stane se škrtnutou mrtvolou! Za čátek to však chce nový, a pokud možno jako deníkový záznam; a pak může rovnou posloužit i k vysvětlení, proč nelze dobýt Arkhold silou. Protože, mezi námi číst to stejně budou jenom scifisti, a to jsou většinou muži; takže těch šest bodů »přímočarého řešení« je okamžitě napadne a je potřeba jim je rázně a přímočaře vyhnat z hlavy...)

III.

(Zde je tedy nový úvod napsaný speciálně pro anglické vydání v SF& F česká verze nikde jinde neexistuje):

15. května 636

I saw the Hildur's fall.[1]

V Zrcadle jsem sledovala, jak si má sestra vybírá svou oběť, útočí na ni a vysává z ní krev. She is not human anymore.[2] Z jejích krásných úst se stala tlama nestvůry, oči dostaly fierce[3] lesk. I já sama se jí začínám bát. Hildur, my dearest sister, why it had to happen to you? I love you[4] a je to strašné, že I cannot help you![5] Proč jsem tě nedokázala včas odradit?

A few weeks ago[6] Hildur dostala ten nápad: rozhodla se vzít věci do svých rukou, zbavit nás konečně strachu of Beasts.[7] Pět set let naplňujeme své poslání tajně, v skrytu; skrýváme se in shade,[8] plížíme se around the corners in the night;[9] a jen těm, kteří nás sami vyhledají, nabízíme Nápoj. Ale Hildur had been already tired of]10] toho věčného skrývání se and the endless waiting.[11] Rozhodla se vyrábět Nápoj ve velkém, obcházet vesnice dům od domu and make every man to drink.[12]

Jedinou horskou vesnicí stihla projít, a zanechala za sebou three dozens of weeping widows.[13] Oddělila jsem to místo od světa pásem neprostupného lesa, abych po jejím činu alespoň smazala stopy, protože nic víc se udělat nedá. Hildur už nikdo nepomůže. Bylo to příliš mnoho smrtí naráz. Příliš mnoho krve během krátkého času. Lidská část její osobnosti to nemohla snést.

Změnila se v the Beast.

Až na mých rukou ulpí příliš mnoho špíny ze všech těch věcí, kterých se musím dotýkat až mě přemůže únava a špatnost stane se to i mně: I start to long for blood.[14]

Pomyslela jsem na všechny ty děsivé noci beze spánku, které mne čekají nyní, když se s Hildur nemůžeme dělit o své sny o Dravcích a zaplavila mne hrůza. Přistihla jsem se, že místo do Zrcadla zírám na stěnu a naslouchám ozvěnám budoucnosti, jako bych se bezděky pokoušela spočítat dny, které mi zbývají.

Jaké stopy zůstanou po naší existenci v tomto čase a světě, až podlehneme chuti krve...?

Mám inkoust, brk i papír, a tak činím to, k čemu se mágové i lidé uchylují odpradávna, aby zastavili prchající čas: Začnu psát. Já, Taskre Ašterat, nejstarší dcera Mennachova, sestra Hildur a Sheeny, dědička Zrcadla a Poslání, začínám 15. května 636 Harkurského letopočtu psát svůj deník.

(c) Vilma Kadlečková 1995 SF& F WORKSHOP