V nitru korábu, hluboko pod jeho štíty chráněným pláštěm, seděl v pohodlném anatomickém křesle muž, jehož ostře řezaná tvář vyjadřovala odhodlání mládí spojené se zkušenostmi získanými stovkami soubojů a intrik. Teď jej však čekal souboj, jemuž se nemohl vyhnout. Nervózně natáhl drobnou, až žensky útlou ruku ke stolku pokrytému černým sametem, který zdobila kytice černých růží v křišťálové váze, a uchopil krystal.
Aanarmus, Slovník botaniky
Pak se odpoutal od záplavy vzpomínek, upřel pohled do bílého krystalu a pohlédl vnitřním zrakem na planetu. Spatřil pulzující jedovatě žlutou auru, auru vyvolanou mocí, jež naháněla hrůzu. Tedy právě zde se nacházelo ohnisko poruch postihujících čím dál větší část nadprostorové matrice galaxie, a kdyby neměl Selkorský artefakt, stěží by se odvážil síly planety vyzvat.
Katalog depozit Nestárnoucích, TAJNÉ!
Nalezl chrám ve středu největšího z měst a pronikal ochrannou strukturou nejposvátnější z pyramid. Od ústřední magické brány na nejvyšším stupni do stále nižších pater. Střetával se s duchy obětovaných usilujícími pohltit jeho mysl a pouze díky krystalu se mu dařilo je odhánět, aniž by se příliš unavil. Dotýkal se aktivátorů myslících pastí a včas unikal otvory po časových smyčkách, které vytvářely, jež jej hrozily pohltit navždy. Archaické kresby zdejších obyvatel se spolu s hyperinteligentními vzo ry čistého vědomí staly jen těžko proniknutelnou hradbou. Lord z Narhemu musel proti své vůli ocenit umění svého protivníka. Jak se pomalu vymaňoval z magické sítě a blížil se ke svému cíli, narůstala jeho zvědavost. Bylo zřejmé, že jde o práci mocného člena kasty to poznal ze základních stereotypů, ale jak pronikal stále hlouběji, vyloučil postupně většinu z podezřelých. Znal velmi dobře individuální styly skutečně mocných mágů Annihinty. Něco tak bizarního muselo být dílem šílence, schizofrenika. A umělce. Hořel zvědavostí, toužil poznat totožnost odrodilce. Narušil soudržnost poslední vrstvy a opatrně vplul do nejposvátnější části struktury svatyně.
Ve strohé místnosti stál před sochou jakéhosi místního boha nevysoký člověk s bizarní maskou na obličeji. Maska vypadala stejně jako tvář barbarské modly. Jeho odění, sněhobílá říza, ostře kontrastovalo s hřívou dlouhých tmavých vlasů slepených potem a špínou.
Muž se otočil a pohlédl na něj.
»Zdravím tě, lorde z Narhemu, už dlouho víme, že jednou přijdeš,« řekl mág a sňal masku.
Dar'immarova aura potemněla. »I já vás zdravím, lorde z Teotu. Udivuje mne, že jste naživu, nicméně musíte vědět, že nad silami, jimiž vládnu, nemůžete zvítězit.«
»Ano, to víme.«
Tato odpověď Dar'immara překvapila. Pro jistotu si pojistil únikovou cestu a upevnil spojení s magickým krystalem. Přestože to trvalo jen okamžik, v mentální komunikaci se tato prodleva projevila.
»Vzdejte se tedy a zachraňte život svůj i svých lidí.«
»Nemůžeme se vzdát. Je dáno, že budeme bojovat, dokud nebudeme oba poraženi,« zašeptal lord z Teotu.
Lord z Narhemu s údivem pohlédl do té hladké tváře plné síly a zběsilosti. Pochopil, že na to, co zanedlouho přijde, nebude vzpomínat s radostí či zadostiučiněním, pokud bude vůbec ještě někdy vzpomínat. A když viděl svého soupeře, nemohl si nevybavit hrst popela vrženou do mezihvězdného prostoru, popela, jenž zbyl ze seschlého těla stařičkého mága z Teotu, nejstaršího z kasty. Nyní se však nemohl mýlit, ten muž v nejlepších letech před ním jasně vyzařoval autentickou a nezaměnitelnou osobní auru je ho dávného idolu.
»Nerozumím vám, lorde, ale porazím vás. Ani tisíc mágů, ani pole planety, ani moc a zkušenosti vám nepomohou. Mám, jak zřejmě víte, Plamen vládců, artefakt ze Selkoru.«
»Ani ty si nejsi vítězstvím tak zcela jist, Dar'immare. Je dán výsledek naší bitvy, i to, že až si znovu pohlédneme do očí, budeme jiní.«
Chování lorda z Teotu Dar'immara rozčilovalo. Ve vzpomínkách měl laskavého a shovívavého starce, ale přesto to musel být stejný člověk jako ten šílenec před ním. Nepřišel však proto, aby se zabýval těmito věcmi.
»Nemáte naději. Síla magie Selkoru vás srazí do prachu a moje jednotky budou procházet ruinami vašich měst!«
V té chvíli se na příkaz vládce planety síla stovek kouzelníků zkoncentrovala do čtyřrozměrné mřížky sršící energetickými výboji, které způsobovaly lokální prostoročasové kolapsy. Lord z Narhemu pozoroval, jak se mřížka rozšiřuje po zvlněné hladině vesmíru, stáhl se a zahájil protiútok. Plamen Selkoru se na okamžik rozzářil jasněji než Slunce a oslepil posádku křižníku. Kulová vlnoplocha energie krystalu se střetla s teseraktem lorda z Teotu a hvězdy zmizely. Amorfní Selkorští duchové klouzali podél úhlopříček nadčasové krychle a rušili kontinuitu jejích informačních proudů. Na místech zlomů se objevovali bohové, démoni a příšery národa, jemuž lord z Teotu nyní vládl. Selkorský artefakt, jenž vysílal stále více energie, aby posílil těžce dobyté pozice svých bojovníků, viditelně slábl. Ale i teserakt ztrácel svou kontinuitu a rozpadal se na stále menší části, které se nakonec proměnily v nesourodou změť bestií zběsile se vrhajících na lorda z Narhemu. Krystal, křečovitě svíraný štíhlými prsty, potemněl a poskytoval stále méně síly. Dar'immar vyvolal vlastní zdroje a ničil nepřítelovy stvůry po stovkách. Mizely v temných průrvách času a zanechávaly za sebou temnotu.
Najednou byl konec. Pán Narhemu strnule seděl ve svém křesle; neschopen pohybu zíral na temný krystal, jenž stále držel v pravé ruce. Pak si všiml černého prachu v křišťálové váze a nakonec svých vlastních vrásčitých rukou. Pocítil strašlivý hlad a žízeň, ale pochopil, že od této chvíle si bude moci doplňovat energii pouze kouzly, protože jeho útroby by si už nedokázaly s potravou poradit. Pomalu vstal a procházel mrtvou lodí. Výsadkové čluny stále čekaly na svých místech, na odsuvných plátech přech odových komor si všiml násilných pokusů o jejich otevření. Bitva zřejmě narušila některé obvody řídicího computeru a všechny východy zůstaly beznadějně zablokovány. S malou nadějí se vydal k sálům spánku. Jen kosti a prach v hibernačních kójích.
Pokusil se spojit s počítačem, ale nedostalo se mu odpovědi. Závěrečný boj zřejmě zcela zničil jemné předivo fotonové mřížky umělého mozku. Koutkem oka zahlédl pohyb. U nouzového světelného zdroje poletovaly můry. Stovky můr. Zřejmě toho ta bitva zničila víc, pomyslel si. Zmáhala ho únava a beznaděj.
Šouravým krokem se vrátil do svého pokoje, aby odpočinkem načerpal alespoň trochu sil. Probudily ho kroky na chodbě. Vstal a upravil si rozpadající se oděv. Do kajuty vešel vrásčitý stařec, lord z Teotu, jak jej znal kdysi dávno. Pohlédli si do očí.
»Měl jsi pravdu,« řekl chraptivým hlasem lord z Narhemu.
»Ano, nyní se na své lodi vypravím na Teot, vynořím se tam jako tajemný Nejstarší Annihinta, za osmnáct let zemřu a mezi těmi, kdo hodí můj prach hvězdám, budeš i ty. A protože si nechci zničit své životní dílo časovým paradoxem, nechám tě tady. Jistě to chápeš.« Když zahlédl záblesk zděšení v Dar'immarově tváři, dodal: »No, nemyslím tady na tom vraku. Dole na planetě. Staneš se svědkem konce civilizace, u jejíchž počátků jsem stál já. Uvidíš pustá města a jejich bývalé obyvatele zahnané suchy do dž ungle. Budeš se dívat, jak rozebírají skvostné paláce v hlavním městě, aby postavili opevnění kolem středu bývalé metropole, jak hájí chrám a nakonec umírají rukou dobyvatelů, protože je jejich bůh navždy opustil. To je osud, který jsem pro tebe připravil.«
»Ale proč? Jaký je důvod té šílené nenávisti?« otázal se lord z Narhemu a hlas se mu chvěl.
»Nepředpokládám, že si pamatuješ všechny oběti svých nechutných intrik. Ale vzpomeň si na adepta fundamentální magie, jehož jsi uznávám dost efektně vyšachoval z boje o moc v Narhemském systému a zdiskreditoval před všemi dostupnými mistry v oboru.«
»Asur...« vydechl Dar'immar.
»Přesně tak. Čirou náhodou jsem objevil tuto planetu a její barbarskou magii, a tak jsem tu zůstal. Zvláště vynikám ve věšteckém umění, takže jsem se na pomstu mohl připravit s dostatečným předstihem. Jakmile jsem začal narušovat zavedenou nadprostorovou magickou strukturu galaxie, věděl jsem kdo přiletí zjednat nápravu. To je vše.«
»Cos udělal s časem ty fanatiku?«
»Já vlastně nic. To, co se stalo, je vedlejším efektem našeho boje. Uvnitř bitevního pole, které zahrnovalo planetární systém a okolí, běžel čas normálně, pouze my dva jsme jej poněkud zapoměli vnímat v zápalu toho plamenného střetu. A vzhledem k okolí se naše prostoročasová bublina propadala do minulosti tak dlouho, dokud ji zacyklená energie izolovala od okolí. Pojď, ukáži ti svou loď. Je krásná, obyvatelé planety ji právem považovali za loď boží.«
»Nechci vidět tvou loď. A nechci být dál součástí tvého zvrhlého plánu!« vykřikl lord z Narhemu stařecky vysokým hlasem a namířil na bělovlasého Asura blaster. Zbraň automaticky zaměřila oběť a Dar'immar vystřelil.
»To je nedůstojné mága,« zachroptěl lord z Teotu, vyplivl krev řinoucí se mu z úst, svezl se po hladké stěně místnosti k chladné zemi, ještě něco zamumlal a zemřel.
Lord z Narhemu pohlédl na mrtvé tělo a pochopil, že toto se nemělo stát. Čas byl posvátný a on jej svým činem pošpinil. Věděl, co musí učinit, věděl, že to zmrzačí jeho osobnost a věděl, že má pramalou naději na úspěch. Kdyby tak však neučinil, zahodil by poslední možnost zabránit nedozírným důsledkům časového chaosu.
Teoreticky znal obřad prolnutí celkem dobře, ale nevěděl o nikom, kdo by jej kdy vyzkoušel v praxi. Musel se alespoň pokusit povolat zpět duši mrtvého a podělit se s ní o své tělo.
Roztřesenou rukou nakreslil kolem mrtvoly magické obrazce, aby zabránil rozpadu astrálního těla, a pak pokračoval v přerušeném spánku, obklopen šerem vyhasínajících světel a tichým hučením podpůrných mechanismů lodi.
Zdálo se mu o rakvích.
Po dlouhém a neklidném spánku se mu vrátila alespoň část bývalé moci. Začal uvažovat logicky a pochopil, co mu mělo být jasné už dřív že to, co se chystá učinit, se prostě nemůže nepodařit. To vědomí vrátilo jeho mysli vnitřní klid.
Vstal a kráčel šerými chodbami, dokud nedorazil do síně zrcadel. Dlouhé hodiny meditoval nad svým obrazem, obrazem starce přemoženého staletími. Zkoumal i svou duši, samu podstatu osobnosti, jež se měla zanedlouho dobrovolně vzdát individuality. S povzdechem se vrátil k mrtvému tělu a započal rituál. Ponořil své vědomí do nadprostorové reality magie a uprostřed chaosu fragmentů temných myšlenek, tyčících se jako bizarní skály obklopené slizkými monstry, hledal mezi bludnými dušemi zemřelých tu jedin ou, lorda z Teotu.
»Vem si mne! Vytáhni mě odtud!«
»Krev. Chci krev!«
»Znám všechny taje aspektuálí magie! Vem si mne!«
»Jsme tví vojáci. Nechals nás tu zemřít.«
»Znám budoucnost! Znám budoucnost!«
»Nechci žít.«
»Konečně, Dar'immare. Už to tady bylo značně deprimující. Jsem připraven.«
Asurův duch seděl na skále a vykládal si karty, jež ležely všude kolem, podle nějakého nepochopitelného systému. Pomalu vstal od nedokončeného díla. Ledový vítr rozvál pestré obdélníčky po krajině. Některé se ve vzduchu změnily v obrovské noční můry a zmizely v šeru.
Duch vztáhl ruku k projekci lorda z Narhemu a ten ji pevně uchopil.
»Něco ti řeknu. Veliké mystérium. Pochopil jsem je až tady. Čas, čas neexistuje!« křičel lord z Teotu v bouři, která vypukla, když se aury obou mágů setkaly.
Pak vše pomalu pohasínalo, až nastala úplná temnota.
Lord z Narhemu přestal existovat.
Lord z Teotu otevřel oči. Tma zmizela.
Vstal a narušil jeden ze symbolů kolem svého bývalého těla. Astrální splynulo s tělesným a vnutilo svou vůli poddajnému organismu. Svaly se napínaly, síla nezměrné moci duše přetvořila podobu Dar'immarova těla a lord z Teotu po chvíli s uspokojením pohlédl do zrcadla.
Kdesi v dáli, mimo čas a prostor, jako by zaslechl tichý nářek lorda z Narhemu. »Život mě naučil počítat se všemi variantami, lorde. Že jsem to ale nevděčník, lorde. Ale teď se k tobě budu muset chovat moc mile, lorde,« pochechtával se Asur z Teotu v mrtvém tichu lodi. Potom pracně prolezl přechodovou komorou na svůj přepadový člun, několika mikroexplozemi uvolnil kontakt s křižníkem a odletěl pryč.
Prostříleným průchodem rychle unikal do vakua vzduch. Nesl s sebou i mrtvé tělo, střepy čistého křišťálu, trochu černého prachu a velký temný drahokam. Vyhaslý Plamen Selkoru.
Z povrchu jediného měsíce planety se oddělil temný obrys kosmické lodi, otočil se zádí ke slunci a v oslepující záři fotonového pohonu zmizel v hlubinách vesmíru.
Katalog depozit Nestárnoucích, TAJNÉ!
(c) 1995 SF& F WORKSHOP
Od Usirova paláce se večerem nese krok střídajících se stráží. Tepání jejich nohou slýchám pravidelně každé ráno a večer. Khémi je stále příliš mladá země na to, aby se v ní panovníci obešli bez ochrany.
Kamenné dlaždice před chrámem se zaleskly. Nad Khémi se vyhoupl Amonův syn Chonsu a rozlil po temných koutech Vesetu svoje magické světlo.
Moje ruka se bezděky dotkla meče. Prsty přejely po rukojeti a pohladily Esetin uzel. Být věrný symbolům je jedním ze základních pravidel nové víry. Víry, která se šíří zemí jako nezadržitelná a očišťující bouře, víry, která dala vzniknout Khémi a z kanibalů udělala zemědělce, víry v Eset, jež sama je symbolem.
Díky Eset je celá Khémi propletena záhadnou sítí živlové demiurgie, která dává vzniknout světu ve všech rovinách, jak zelené, tak fialové. Neuvěřitelná kreativita provází každý pohyb a každou myšlenku ať už člověka, nebo čehokoli jiného. Události, které provázejí tuto genezi, zůstávají ukryty v říši příčin, dokud se je někdo mocnější nerozhodne změnit. Ale kdo by mohl být mocnější než Eset, která jediná zná pravé Amonovo jméno?
Světlo Chonsuovy tváře mne mocně přitahuje. Zaplavuje městské ulice, přelévá se po střechách obyčejných domů i svatyní, po polích i pahorcích, koupe se v Nilu a nechává se jeho temnými vodami unášet k moři a dál, až tam, kde splývají obě říše, ta vesmírná, i její odraz tady na zemi. S hlavou mírně zakloněnou pozoruji myriády hvězd tvořících nekonečno, v němž se slévají prostor a čas v jediné obřadní míse, kterou Eset denně přikládá k ústům a pije z ní moudrost, jíž pak obdarovává mladou Khémi.
Mohl bych o Eset dlouho vyprávět, neboť jsem strážcem jejích duchovních skutků. A není to úkol jednoduchý. Duchovní majetek královny je zároveň duchovním majetkem celé země. Celého světa. I ti nejchudší a nejbídnější lidé jsou projekcí prvotní příčiny a do její říše mají přístup, stejně jako nejbohatší vládci nebo nejsvětější kněží.
Tisíce duší baží po tom, aby pronikly k nejskrytějším tajemstvím, aby odtrhly onu mísu od Esetiných rtů, lačně ji přitiskly ke svým a pily, aniž by jim záleželo na tom, že proudy drahocenného obsahu stékají po bradě a navěky se ztrácejí v záhybech režné tuniky, kde je pohltí zapomnění.
Největším nepřítelem veškeré harmonie jsem však já sám. Za nocí jako je tato nejjasněji cítím, jak je prostor bez hranic snadno zneužitelný. S každým pohledem do nebe odolávám temnu pokušení. Zatím odolávám. Já a padesát tisíc mých mrtvých schránek, v nichž je uzavřen čas.
Cizí a přesto důvěrně známý hlas, jeden z mnoha Esetiných, mi našeptává, že se do svatyně vkradla duchovní nečistota v podobě zoufalého odvážlivce, snícího snad o nepřeberných pokladech ukrytých v podzemí chrámu. Kdyby byl naslouchal záchvěvům poledního vánku, který ochlazuje vzduch a chrání oázy před pískem z pouště, slyšel by tichá slova Eset a věděl by, že semena pokladů je třeba hledat mezi hvězdami, jež je osévají do nás samotných. V nás pak buď vzklíčí, nebo zahynou, podle toho, jak je s nimi zacházeno.
Provázen Esetiným hlasem sestupuji do nitra svatyně. Schody se točí doprava jako spirála prostoru, věčně otištěná v mém mozku. S každým krokem přibývá na důležitosti mého poslání. Odvážlivec je daleko vpředu a já jej musím zastavit dřív, než vstoupí do samotného Středu.
Odlesky pochodní, na nichž oheň nikdy neumírá, tančí po stěnách a odkrývají fresky vytesané do zkamenělého času. Připomínají mi hmyz uvězněný v lesknoucí se břidlici. Tyto obrazy jsou však mnohem živější. Procházejí skrze vzduch i zdi. Nedotýkají se mne a já je nechávám plynout směrem k centru chrámu. Co asi skrývá tento střed? Střed mého kosmu?
Demiurgie obrazů. Teurgie symbolů. Eset. Jméno nesoucí v sobě vlastní čas a prostor. Jméno silnější než můj meč. Záře jeho ostří je světlem pravdy a všechny akty zániku i tvoření jsou zároveň aktem lásky ke královně. Proč jsem to musel být právě já ze všech těch milionů inkarnací, kdo se stal věčným Esetiným stínem?
Všechny atomy mého těla cítí blízkost Středu. Vetřelec musí být na samém prahu! Ještě pár kroků a překročím hranici, za kterou ani já nemám právo zajít. Poslední ohbí chodby.
Výkřik. Hlas agonie. Zvuk znesvěcující tato místa nepomíjivosti. Bojím se udělat jediný krok, jenž by mne mohl přenést na jinou stranu reálu. Bojím se otevřít oči. Ale musím to udělat. V Esetině chrámu není pro smrt místo.
Na bezvládném těle vykradače chrámů a nekropolí sedí Tefen škorpión, Esetin průvodce a strážce. Hledí na mne vyčítavým pohledem. Já však nemohu odtrhnout oči od světla, které se šíří ze Středu, rozpíná se jako vesmír, oslepuje a pohlcuje putující obrazy, které se v něm rozpouštějí na prvotní záblesky myšlenek. Aniž bych chtěl, moje ruka se natahuje ve snaze dotknout se toho světla a odnést si je s sebou. Tuším, že od tohoto okamžiku jsem navěky ztracen.
Stále myslím na Eset. Ať už budu v průběhu staletí myslet na kteroukoli ženu, všechny budou jen jejím zrcadlovým obrazem.
Každou vteřinu vidím skrze stěny královnu a ona vidí mne. Je krásná a sebevědomá. Bohyně Eset. Symbol věčnosti. Nesmrtelnost slavící vítězství nad pomíjivostí. Dekadence zastupující reinkarnaci. Čas ustupuje bezbřehosti a nejbližší jistota je moře myšlenek omývající břehy vědomí.
Znovu sestupuji po strmých schodech ke Středu a mou tělesnou schránku vyplňuje smutek. Neexistuje cesta zpět. Magický vnější svět Khémi se mi uzavřel nadobro. Živoucí obrazy dál klidně plynou ke svému zániku a znovuzrození. Mlčky je doprovázím a mířím ke stejnému cíli. Spirála se odvíjí pomalu, ale jistě.
Znovu prožívám všechny ty události, které jsem prožil bezpočtukrát, navštěvuji znovu místa, po nichž jsem tolikrát doprovázel bohyni Eset, ačkoli jsem nikdy neopustil její svatyni. Znovu vidím vytyčování chrámů na planinách v Gíze, jejichž stěny se budou tyčit k nebi až za desetitisíce let, procházím se s Usirem, Thovtem i Anupem zeměmi, o kterých v Khémi ani netuší, stávám se Sutechem a jeho dvaasedmdesáti proradnými vrahy, uvězňujícími v Mennofezu Usira do sarkofágu a posílajícími jeho tělo po Nil u na dlouhou cestu, na jejímž konci je zrození boha. Stávám se i tělem tohoto boha a v jediném splynutí s Eset jí dávám syna Hóra. To všechno a mnohem víc vidím svýma rukama tápajícíma v pološeru při pouti za světlem. Cestou mě doprovází ozvěna Esetina hlasu, a bude se mnou stále, po všechny ty věky, které ještě přijdou, než se čas osvobodí z poslední mé mrtvé schránky. Bude to stále táž žena bohyně, ať už ji budou nazývat Ištar, Demétér nebo třeba Isis.
Najednou se všechny obrazy rozmazávají a pohlcuje je tma. Poslední jiskřička světla uhasíná. Ale tma, která mne vítá, je pouze vnější. Vnitřní tma se rozléhá tichem a útočí na zdi duchovní brány, kterou jsem bránil ji i tento svět před zničením. Jakmile však opouští moje tělo, rozpadá se do malých krystalů, jež se rozsypou po zemi a zakutálejí se do škvír, v nichž je nikdo hledat nebude. V dálce se zablesklo a pruh času osvětlil obraz, v němž jsem zahlédl ozvěnu budoucích událostí. Tisíce mentální ch staveb vztahovalo svoje ruce k nebi.
Dech Středu je přítomen v každé molekule vzduchu. Tráví mne a základ mé identity se rozplývá v mlze. Oživlé obrazy přestávají navždy existovat. Astrál se zdá být zbytečný. Hmota přebírá funkci myšlenky a éterem se jako kruhy na hladině šíří napětí. Mé vlastní zájmy se rozpouštějí v přehuštěné atmosféře geneze a já ztrácím zbytečný pocit sebevlády. Nekonečné světlo prostupuje temnotu a poslední mé myšlenky rozmetává po vesmíru. Dotýkám se onoho světla, které přesto neexistuje na fyzické úrovni. Stává m se tím světlem.
Otevírám oči. Jsou stále ještě oslepeny, červené závoje se však pomalu protrhávají a já mohu pozorovat prostor kolem sebe.
Stojím na malém kopci a pode mnou se rozprostírá město. Řeka, valící se uprostřed, odráží sluneční svit i modrou oblohu. Nedokáži pochopit, co se se mnou stalo, ale vím, že jsem opět sám sebou.
Scházím dolů k městu. Proti mně někdo kráčí. Je to ještě dítě. Sotva desetiletá holčička. Zvedám oči od kamenité stezky a dívám se jí do tváře. Výraz jejího obličeje mi někoho připomíná. Eset. Možná je to jen shoda okolností. Tohle je přece jiný čas a svět.
Potkal jsem mnoho jiných dívek a žen. Pokaždé to však byla jedna a táž. Eset. Isis. Demétér. To ona mi připravila tuhle budoucnost. Do světa lidí vstoupil svět duchů. A tak to bude, dokud má poslední inkarnace nepropustí na svobodu nejposlednější zrnko času, které propadne hrdlem věčných přesýpacích hodin do vesmírné číše a Eset ji nevypije na mou počest. Děkuji jí za to.
(c) 1995 SF& F WORKSHOP
Pocit nevědomé sounáležitosti se všemi rodiči Materie.
Odtržení. Bolest.
Postupné stávání se částmi.
Miliardy částí tvoří Celek.
Rozdělování.
Předvědomý pocit celistvosti v jemném šatu.
Trvá dlouho.
Zažehnutí. Bolest.
Vyjasnění vědomí. Cítí svou potřebnost. Mysl se zjasňuje, jak dospívá. Čas plyne najednou tak rychle. Uvědomění si konečnosti. Zkracování. Přesto je pocit vlastní důležitosti velmi krásný. Neznámý bůh jí dal život, aby zemřela. Není jedno bez druhého. Ráda poslouží Jeho tak jemnému záměru, jenž s ní má.
Pocit konce. Nejistota. Existuje něco po smrti?
Vyhasnutí.
Vědomí mizí. Po smrti existuje jen popel a dým.
Tak končí
Život cigarety.
(c) 1995 SF& F WORKSHOP