Jeden takový vzkaz, který si představoval, zněl: "Tentokrát jste mě, vy idioti, špatně pochopili naposledy."
John Irving
Podobně, jako existují sériové továrenské výrobky vedle uměleckých předmětů, mohou pochopitelně vedle sebe existovat i knihy spotřební a umělecké, aniž by se navzájem anihilovaly. Je však nutné nedopouštět se omylu a nezaměňovat televizor s obrazem nebo kandelábr se sochařským dílem - jako s nimi nezaměňujeme krajinu či strom.
Jan Jam Oščádal
First let me thank you for inviting me here. I was honoured but puzzled at the same time. In the end, I decided you wanted to hear the news from my part of the world in the first place, because of all the changes that have occurred...
Na západě se již dlouho zabýváte vytvářením obrazů budoucnosti - v mé vlasti nedávno skončil společenský systém, který budoucnost monopolizoval. Rád bych vám stručně přednesl své názory tak, jak jsem je promýšlel, psal a diskutoval o nich prakticky po celý svůj život.
Díky SF jsem měl možnost zúčastnit se několika konferencí, mezi jinými s Johnem Brunnerem v roce 1964 v Oaklandu - to byl počátek - a naposled v Brightonu v roce 1984. Nicméně dnes je to poprvé, kdy mohu naprosto otevřeně hovořit sám za sebe. Jsem velmi šťasten, že jsem se této příležitosti dožil.
Neznamená to však, že znám definitivní odpovědi. Otázky dosud nebyly položeny. Dá se říci, že revoluce, k níž došlo, každého překvapila - nejen mé pacienty. A ke všemu ani není jisto, zda to opravdu byla revoluce. V každém případě to byla reakce na to, čemu říkáme "imploze sovětské moci". Ale abychom to pochopili, musíme začít o epochu dříve, tedy v padesátých letech.
Pamatuji se, jak jsem jednoho rána v roce 1950, právě kdy jsem ukončil studium medicíny, otevřel jediný teoretický časopis, který v té době u nás vycházel, a hned na první stránce jsem našel prudký útok na práci našeho oblíbeného profesora biologie Sekly. Psalo se tam: "V této revoluční době, kdy se dělníci, rolníci a pracující inteligence snaží vytvořit novou společnost, stále existují vědci oddávající se buržoazní vědě. V době, kdy se velký Lysenko pokouší mičurinovskými metodami vyšlechtit plodnější rostliny, třešně bez pecek, krávy, které budou dojit jen smetanu, a prasata, jejichž maso by neobsahovalo tuky, učí na lékařské fakultě Karlovy univerzity profesor, který kříží hmyz! Ano, rozumíte mi dobře. Padesátiletý muž, který věnuje celý svůj čas jakési drosophile, který myslí jen na ten legrační, špinavý a maloměšťácký hmyz, a to v době, kdy my všichni se chápeme svých povinností a snažíme se nasytit všechny lidi, vytvořit novou socialistickou vědu, očištěnou od nízkých reakcionářů..."
Pamatuji se na ten článek velice dobře. Napsal ho totiž jeden můj starý přítel - říkejme mu Milan -, který byl před válkou žákem pražské anglické střední školy a spolu se mnou četl knihy Wellse, Huxleyho, Shawa a fabiánů. Tenkrát, ačkoli jsme byli chlapci, bylo naším oblíbeným čtením Průvodce inteligentní ženy po socialismu. Po bitvě u Stalingradu jsme se stali nadšenými obdivovateli Ruska a od příchodu Rudé armády jsme očekávali nejen osvobození a záchranu, ale dokonce vytvoření samotné Utopie...! Nedokázali snad Rusové svým vítězstvím, že jejich systém je nejlepší? Plni nadšení byli i starší lidé, vždyť dokonce i ti bohatí říkali: "Nechme Rusy, ať si vezmou všechen náš majetek, ale nikdy nám nevezmou náš jazyk, jak se o to snažili Němci." Potom samozřejmě přišel rok 1948 a lidé se zas víceméně ocitli ve válečných letech. Tedy alespoň mnozí z nich.
Rozhodl jsem se, že si s Milanem, který se zřejmě začal jako novinář specializovat na vědu, promluvím. "Pracuji jen s výsledky sovětské akademické zemědělské konference z roku 1948," řekl mi. "Ale budeš překvapen. Právě jsem dostal nové příspěvky z Pavlovovské konference, které se účastnila také Lékařská akademie. To je ta opravdová NOVÁ VĚDA! Žádný mystický freudismus. Skutečná nová sovětská věda. A mluví se o přípravách konference fyziků, na níž velký vůdce osobně vyhladí všechny einsteinovské pošetilosti právě tak, jako dal před několika týdny do pořádku lingvistiku. Musíme se od Moskvy učit, neboť posuzuje vědu podle praxe. Dokonce má v úmyslu změnit podnebí a tok svých řek. Tak jsme tomu přece rozuměli v mládí - marxismus je první společenskou teorií, která je skutečně vědecká. Ale vidím, že taková věda ti není po chuti, protožes v sobě nikdy neprobudil svůj třídní původ. Jsi plný kosmopolitního objektivismu a skepticismu střední třídy. Ale dej si pozor! Tohle je revoluční doba!" Raději se s Milanem rychle rozloučíme. Jen pro vaši informaci: později byl jedním ze strůjců Pražského jara a v průběhu 70. a 80. let pak musel pracovat jako řidič.
Někdy brzy po tomto sporu jsem navštívil profesora Seklu, k jehož "kroužku" jsem patřil. Také on mi dal lekci, na kterou nikdy nezapomenu: "Osobně jsem hovořil s Mullerem poté, co se vrátil z Moskvy. Byl nadšen Vavilovovou prací. Ale teď slyším, že Vavilov již není mezi živými... Raději pomýšlím na odchod do důchodu. V podstatě je to spiknutí, které nikdo nemůže kontrolovat."
Profesor Sekla mi půjčil knihu vydanou těsně po válce, v níž jsem se skutečně poučil o vývoji vědy v Rusku. O velkých diskusích mezi "mechanisty" a "dialektiky" ve dvacátých letech, o jménech jako Seborin, Agol, Hessen, Levin, Levit a Schmidt; o vědecké konferenci v roce 1931, která neskončila odbornou disputací, ale politickou debatou nebo lépe řečeno lichotkami. Scéna byla připravena pro "nové vědce" s Lysenkem v čele. Nová doba, nová vědecká éra potřebovala nový styl. Zdá se, že základní pojetí marxismu bylo skutečně vědecké, jenže to byla věda časů Newtona a Lavoisiera, tedy z doby, kdy "buržoazie byla ještě progresivní", jak tomu říkali. Od doby Leninovy diskuse s Machem (Materialismus a empiriokriticismus) se začali klasičtí marxisté moderní vědě vyhýbat. A když přišel Einstein a také Planck s Heisenbergem, už byli všichni odmítnuti. "Einstein vymýšlel vědu, která není v souladu se zákony fyziky a matematiky, tudíž je buržoasní a pro proletariát nepotřebná!" řekl jistý profesor Timirjazev.
Pochopení tohoto nepochopení bylo mým prvním problémem. Připadalo mi, že tito lidé evidentně věřili, že osud společnosti je řízen zákony mechaniky jako hodinový stroj. Každá jiná koncepce ohrožovala samu jejich existenci. Z tohoto důvodu byla společenská třída chápána jako důležitější než jedinec, třídní boj byl nadřazen lidské individualitě. Jenže v oné době bylo také nadšení a víra v budoucnost - říkali jsme jí "nekončící budoucnost". Utopie byla vždycky za rohem. Po prvním pětiletém plánu, potom po druhém, potom po válce, potom až předhoníme západ. A pak, v době "stagnace", bylo docela vážně vyhlášeno, že v ní již žijeme! Deset let před zhroucením.
Ale nepředbíhejme, v našem příběhu ještě nejsme tak daleko, dosud uvažujeme o členech strany, kteří v 50. letech bojují za lepší budoucnost bez jakéhokoli egoistického motivu, kteří se podrobují nepochopitelným zvratům politiky, protože věří, že Strana má vždycky pravdu, a kteří si pořád představují utopickou budoucnost, v níž bude každý pracovat podle svých schopností a konzumovat podle svých potřeb. Pamatuji se na mou první návštěvu Moskvy. Nedaleko hrobu neznámého vojína stojí sloup, na němž jsou vyjmenováni všichni předchůdci socialismu: Bebel, Saint-Simon, Owen... A na prvním místě Thomas More (v cyrilici psáno Morus). Několik lidí, kteří stáli kolem, nebylo jich mnoho, vědělo, koho ta jména představují a že původní sen byl posvátný. Ale stěží věděli, že Pius XII., o němž se říkalo, že se přátelil s Mussolinim, prohlásil Moruse za svatého. Neznám nikoho jiného, kdo by byl považován za svatého současně jak katolickou církví, tak komunisty.
Na tomto místě připojím poznámku: Ta zmíněná konference o fyzice se nakonec vůbec nekonala. Prvním důvodem byla atomová bomba. Nemůžete totiž obvinit lidi z kacířství a zároveň využívat jejich znalostí. Začal fungovat starý marxistický axiom: praxe je kritériem teorie. V závodech ve zbrojení, které byly nastartovány, musíte mít lepší a informovanější vědce. Ne však "nové vědce" oddané stalinismu. Zdá se, že právě závody ve zbrojení postupně hrály větší a větší roli a byly jednou z příčin všeobecného zhroucení sovětského Ruska. Ideologie však dál vládla nad mnoha jinými vědními obory. Byly dokonce vybudovány speciální tábory pro talentované lidi. Napadá mne přirovnání o mučiteli a jeho oběti. Mohl by být známý Galileův příběh vyprávěn obráceně? Například tak, že neodvolá, nýbrž v kobkách inkvizice dál pracuje na důležitých objevech? A také mne napadá, zda může být fyzická bolest spojena s teoretickým myšlením...? Byla to vhodná doba pro takové příběhy.
Situace v mé zemi byla jiná, protože to všechno trvalo mnohem kratší dobu. Stále přežívalo staré umění vyprávění příběhů. Mnoho autorů se snažilo vyřešit to "zhranatění" kruhu, nazývané "socialistický realismus", literární verzí Nové vědy. Přesvědčení socialisté byli ohromeni, když pozorovali vývoj situace, a kladli si otázky zarmoucených rodičů nad nezvedenými dětmi: Co jsme udělali špatně? Jiní se prostě jen báli. Většina. Ale malé skupinky se opravdu scházely a četly své rukopisy.
Moje první publikovaná povídka se jmenovala Ostrov pirátů. Společnost šlechticů v ní chtěla zachránit rasu ostrovanů zajatých piráty. Aby je mohli zachránit, museli je nejprve naučit disciplíně. Lidé tomuto poselství porozuměli. A nikdo nemohl říci, že to je kritika systému. A tak byl znovu použit jazyk alegorie. Tuto tradici máme již od časů Rakousko-Uherska.
Další mou otištěnou povídkou později byl Lupič v telefonní ústředně, která byla ilustrací konspirační teorie profesora Sekly. V té době bylo povoleno takzvané mírové hnutí, které umožňovalo práci mnoha talentovaným lidem. Bylo to prakticky jediné spojení se západem. Byla to také doba, kdy Karel Zeman točil své filmy a stal se vlastně předchůdcem pozdějšího rozmachu tohoto oblíbeného žánru. Po Stalinově smrti, na XX. sjezdu KSSS, kde zazněl tajný Chruščovův projev, samozřejmě došlo k velkým politickým změnám. Všechno, co se do té doby jen povídalo, teď bylo potvrzeno. Otázka Co jsme dělali špatně byla pokládána otevřeně. A dělali jsme něco špatně? Nezavinil to vše jen "kult osobnosti"? Nebo šlo o vrozené dispozice jako v mém Ostrově pirátů? Byla Leninova představa konspirační strany, často popisovaná jako geniální, určena k záhubě již od samého počátku? Byly alegorie, v nichž místo komunistů vystupovali jezuité, správné?
Nastala doba, kdy bylo možné pokládat takové otázky i v literatuře a dokonce o nich publikovat i knihy, ve vědě následovala éra Sputniků a Chruščov se chvástal: "Do dvaceti let Západ pohřbíme!" Měl tím na mysli pohřeb s pomocí opravdové vědy, která by se měla rozvíjet bez zasahování ideologů. A v Rusku se začaly objevovat nové knihy: Pasternak, Solženicyn a první Strugačtí.
Na začátku 60. let jsem se dostal do Vietnamu a napsal o tom knihu. Námětem byl velmi pozměněný Kammererův trik, případ, který byl později detailně popsán také A. Koestlerem a který se po revoluci v Moskvě zdál být velmi důležitý. Dědictví osvojených dovedností se zdálo (zejména z ideologického úhlu pohledu) přijatelnější než genetická podmíněnost. Je zajímavé, že genetika hraje takovou roli v detektivce moderní vědy a že nejmodernější vývoj genetického inženýrství je tak důležitý dokonce i pro cyberpunk. Má kniha doma vyhrála cenu, ale byla pouze začátkem vlny kritického psaní autorů, kteří jsou velmi dobře známi. Nejdříve bych se rád zmínil o Kunderových dílech, zaprvé proto, že to byl přítel, a za druhé protože plastickým způsobem popisuje situaci v Čechách. Co se týče našeho tématu, rozpaky byly zřejmé: buď vláda zreviduje vše, co se stalo od 30. let, nebo musí přestat s liberalizací. V Praze to byla otázka postoje k odporným procesům 50. let. Ale dříve, než se cokoli rozhodlo definitivně, přišly opět armády.
Z pohledu naší SF musím dodat, že jsme měli úspěch. Adolf Hoffmeister, který byl dříve vyslancem ve Francii, publikoval první antologii západní SF přeloženou z francouzštiny, neboť dostal materiál od Bergiera, pařížského vydavatele PLANET. Tehdy poprvé jsme se setkali se jmény jako Clarke, Vonnegut, Simak, Leiber a dalšími, ale miláčkem našich čtenářů se samozřejmě stal - jako všude ve Východní Evropě - Bradbury. Nicméně na tuto knihu se po okupaci zapomnělo a pan Hoffmeister brzy poté zemřel.
Po roce 1968 mnoho mých přátel emigrovalo a snažilo se psát na Západě, neboť zjistili, v jak odlišné situaci se náhle ocitli. Já jsem se paradoxně vrátil domů po několika letech strávených v cizině. Situace, kterou jsem doma nalezl, byla poněkud odlišná než v 50. letech, i když mám podezření, že noví okupanti měli na mysli právě padesátá léta. Alespoň o vládcích v Moskvě nebylo pochyb. Ale jak se říká, nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Už nebyly k dispozici davy přesvědčených nadšenců a tehdejší armáda a policie se musely řídit zákonem. A k tomu si přidejte i mezinárodní ohlas. Má země tehdy byla ve Východní Evropě výjimkou. Nejlepší jednoduché vysvětlení jsme v roce 1984 získali při diskusi o knize "1984". Autority "normalizace", jak jsme tomu říkali, nemusely používat mučení ani hladové krysy. V relativním blahobytu těch dnů stačilo zabránit viníkům v řízení automobilu nebo v koupi lepšího zboží. Metody ovlivňování lidí se staly mnohem rafinovanější. A systém již nebyl utopický. Prohlásil sám sebe, jak už víme, jediným skutečně existujícím socialismem a měl jen jedinou ctižádost: vládnout bez zasahování lidí. A tak se každý soustředil na opravování své chaty, měl další práci nebo koníčka a hodně volného času. Lidé četli. SF se stala hitem. Jednak proto, že byla ze Západu. A dále proto, že psala o budoucnosti, díky níž jste mohli zapomenout na přítomnost.
Po první světové válce byla vytvořena Československá republika a česká kultura se stala kulturou oficiální, právě tak jako i jazyk. A znovu se objevila nová generace autorů. Z našeho pohledu je samozřejmě nejzajímavější Karel Čapek, talentovaný spisovatel a novinář, výrazně ovlivněný anglosaským myšlením. Jeho divadelní hra R. U. R. dala světu slovo robot, odvozené z českého výrazu robota, základní slovo žánru, jenž dobyl obrazotvornost celého světa. Je zajímavé připomenout si, že Čapek zpočátku uvažoval o jménu labor - podle laboratoře; na název robot přišel jeho bratr Josef. Měli bychom se zmínit o dvou aspektech spříznění robotů s Golemem vytvořeným rabínem Lövim k ochraně Židů před pogromy - nedávno tuto legendu převyprávěl Isaac B. Singer. Čapek ve svých denících přiznává, že na Golema snad podvědomě myslel. Ale také nepopírá politický aspekt: myšlenka na prvního umělého, biologického člověka - dnes bychom řekli androida - mu vytanula na mysli, když cestoval společně s dělníky vracejícími se ze směny přeplněnou tramvají. Také další práce téhož autora byly inspirovány politikou: Válka s mloky a Bílá nemoc jsou jednoznačně antifašisticky zaměřené dystopie, zatímco Krakatit a Továrna na Absolutno se dotýkají tématu zneužití vědy.
Tato generace spisovatelů znala hrozbu fašismu a zejména nacismu, předvídala konec našeho mladého státu. Nicméně to ale neznamená, že se u nás také nepsaly knihy čistě pro zábavu, které bychom mohli nazývat hard core SF; přinášely zisk a měly své čtenáře. Čapek, který byl považován za intelektuálně dominantního literáta, zemřel, aniž se vůbec dozvěděl o existenci SF, přestože jeho robot vlastně předcházel Gernsbackův křest tohoto žánru o sedm let!
Po krátkém období začátkem 60. letech, kdy jsme spolu s Ludvíkem Součkem začali publikovat, se vrátila vlna SF podruhé až po roce 1968, tentokrát s plnou silou. Téměř v každém větším městě se scházely skupiny fanoušků, objevili se noví autoři - Neff, Veis a Volný - a v Pardubicích se konal náš první Parcon. Skupiny fanů mě často zvaly mezi sebe, cítil jsem mezi nimi nadšení neporovnatelné v té době stagnace s ničím jiným. Připomnělo mi to činnost během tak zvaného "národního obrození". Skupiny nadšenců překládaly západní knihy jen pro sebe, bez naděje na vydání. Četly se Nadace a Duna, jako kdysi v sektách Bible. Redaktor státního vydavatelství si přede mnou jednou postěžoval, že by mohl vydat 100.000 výtisků české sci-fi knihy a prodal by ji, zatímco jiné knihy se prodávaly těžko. A to mezi 8 miliony obyvatel! Rovněž si stěžoval, že mladí spisovatelé píší především SF a úplně zanedbávají mainstream.
Samozřejmě že oficiální autoři začali reptat a političtí pracovníci protestovat. Asi v roce 1987 byla ukončena činnost české odbočky World SF, organizace, která nám v začátku pomohla. Ale co nemohlo být zastaveno, byl zájem čtenářů. Bez velkého přehánění můžeme říci, že vzestup SF nejenom v Čechách, ale také v Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku a později i v Sovětském svazu předpovídal všechny změny, ke kterým došlo v roce 1989. Nemohu samozřejmě zapomenout na bývalou NDR, kde byla situace obdobná. Jména nejznámějších autorů té doby - Lem nebo Strugačtí - jsou jen vrcholkem symbolického ledovce.
Potom přišla změna prakticky současně ve všech těchto zemích a rozkvět sci-fi se zastavil. Lidé čtou méně. Samozřejmě, hlavním důvodem je skutečnost, že literatura nemusí zastávat místo politické opozice, protože opozice je svobodná. Lidé už nehledají alegorie, tajné porozumění mezi čtenářem a spisovatelem, které by se vyhnulo cenzuře. Literatura se vrací ke své původní roli a pro mnohé je to bolestný návrat, protože to znamená nižší rozpočet, méně výtisků a větší existenční nejistotu. Ale na druhé straně máme svobodu, a to nejen jako abstraktní pojem, tedy svobodu vyjadřování, nýbrž i konkrétní: svobodu cestování, rozhodování, obchodování a tak dále. Možná že to mnohé lidi zaskočilo a nemohou takové množství svobody unést. Je pravda, že jsou mnozí, kteří by rádi zavedli volný trh stejně rychle, jako před 40 lety zaváděli komunismus, je pravda, že zejména starší lidé se v nové situaci cítí nejistě. A navíc, jak jsem se již zmínil v úvodu, mnozí se začínají ptát: Proč jsme byli tak poslušní? Odkud se brala ta konformita? Proč jsme vlastně všichni (neboť disidenti tvořili jen nepatrný zlomek občanů) volili vládu, která se nám nelíbila? Myslím, že tento problém bude v budoucnu příčinou mnoha napětí. Není už to samo o sobě vhodné téma pro literaturu?
Ale nejen naše široká veřejnost, ale také západní vlády uzavíraly během předchozích dvaceti let určitý druh dohody. Nikdo nepředvídal ruskou implozi, ani futurologové, ani astrologové. A vždy se více či méně s určitým konfliktem počítalo. Není však účelem těchto poznámek spekulovat o pravých příčinách. Pro naše účely by stačilo, kdybychom se shodli, že je to trest za šílené překroucení vědeckého myšlení, se kterým začal marxismus a jeho transformace do stalinistické vědecké ideologie ve 30. letech, proces, který nebyl nikdy důkladně analyzován, zhodnocen či náležitě popsán. Můžeme usuzovat, že ruku v ruce s tímto procesem kráčí pokřivení literatury včetně žánru SF. Od revolučního nadšení k byzantinskému dogmatu. Ale samozřejmě by se daly jmenovat i jiné důvody... Kruh je však uzavřen. Můj profesor Sekla - a vše, za co se postavil ve svém článku - je pomstěn. Ale za jakou cenu! A je to opravdu konec kapitoly, nebo nás čekají ještě složitější časy? Nové tisíciletí je blízko a my bychom to rádi věděli.
Samozřejmě že nezůstává jen východní Evropa rozdělená nacionalismem a starým nepřátelstvím, které tak rapidně vzrostlo. Mohl by to být také začátek podobného vývoje na Dálném východě, kde je ještě více zbraní včetně atomové bomby. Jádrem tohoto problému se zdá být rozdíl mezi nově nabytou svobodou a starým návykem na rovnostářství.
Také v jiných odvětvích může tento proces způsobit dezintegraci. Genetické inženýrství, ekologie, lékařský výzkum - to všechno se může vymknout člověku z rukou a učinit vize cyberpunku každodenní realitou. A mohli bychom tím v jistém smyslu ospravedlnit Stalinovu nechuť ke genetice.
A co takzvaný "západní svět"? Jak bude řídit osud našeho jednopólového systému? Nebyl příliš zvyklý soutěžit s druhou polovinou světa, nebyl ochoten přinést oběti kvůli smrtelnému nebezpečí, hrozbě etické a ekonomické destrukce? Není snad ve stejné situaci jako mí pacienti v Praze, kteří jsou postrašeni rychlostí změn?
Máme očekávat jen chaos, jak to před smrtí prohlásil Mao?
A konečně: Je Utopie mrtvá navždy?
Myslím, že ne. Touto nákladnou cestou bylo ověřeno, že v Utopii neexistují zkratky. Že lidé nemohou být zachráněni proti své vůli, že změna společnosti musí začínat jedincem, ale že ne všechny sny o lepším světě jsou marné. A i kdyby opravdu byly, stále je budeme snít. Je to jako se smrtí. Všichni víme, že jednoho dne zemřeme, ale přesto žijeme dál. I kdyby všechna naše dosavadní zkušenost měla ukazovat, že naše sny o utopii jsou marné, stejně o ní budeme snít, popisovat ji a plánovat. Protože jsme živé lidské bytosti.
* Z anglického originálu, na jehož úpravě se podílel Cyril Šimsa, přeložila Jana Pokorná, 1996