Před úsvitem vítr zesílil, opřel se do plachet galeony v hučivém pleskotu a skřípění lan. Pod nárazy vln dřevo praštělo a vzdychalo. Světla velkých osmihranných luceren kolébavě plynula modrým šerem.
"V tom horkým smradu dole se nedá dejchat," zafuněl Jamie; uvelebil se na klubku lan u předního stěžně. Prkna paluby vlhce studila do bosých nohou, vzduch ztratil svěžest, jako by ho zkalila rudá mlha kolem zapadajícího měsíce. "A vši koušou..."
"Nediv se, frňousku," uchechtl se chlapík u kormidla, ramenáč s křivým uchem. "Taky cejtí bouři. Na, vem si suchar. Jo, červenec je nebezpečnej, nosí hurikány - ale mě vochrání svatej vobrázek ze San Juanu. Už druhej tejden ho prosím, pomoz, zachraň nás, nebo se utopíš taky!"
"To není špatný," zamumlal Jamie nezřetelně clonou sousta. "Já zas věřím na peso z peněz od mámy, co mi dala, než jsem se spakoval... Blejská se!"
"Máš mámení," odsekl kormidelník, "nic..."
Cosi prorazilo z přítmí, hvízdavě prohučelo plachtovím. Praskala lana, trhaly se plachty. Zapadlo to do moře za lodí - a vybuchlo. Galeona zasténala. Zakymácela se, zkropena vodní tříští a deštěm žhavých střepin.
Kormidelníka mrštil vzdušný náraz do náručí Jamiemu: dusil se sucharem a hrůzou. Hlídka v nejvyšším koši ječela. Loď rozechvívala smršť hlasů, dupotu a řinčení zbraní. Moře zůstalo tiché a pusté.
"To byly zlý síly," zasykl Jamie. Svižně se pokřižoval. "A čeho by se tak měl náš San Pablo bát, u všech svatejch?" Křivouchý chlap se kvapem vrátil ke kormidlu. "Taková dobrá loď! Třicet děl na každým boku, vosum kalverin, zdatnej kapitán, a hele, šest stovek statečnejch maníků - "
Výbuch rudého plamene zastřel kormidelníkovi zrak. Obří ruka ho udeřila, zmáčkla a odhodila pod věčně nenasytnou hladinu. Za ním ty, které nová exploze smetla spolu s příďovou palubou.
S rozedněním utichl zmatek, povolila ledová křeč paniky. Galeona San Pablo osleple vyčkávala. Bezcílné povely zastíraly nejistotu, ústí děl hrozila přadenům sivé mlhy. Svítalo, nic se nedělo, nic nebylo vidět. Kdosi pohvizdoval, na pravoboku se řehtali košilatým historkám. Jamie žmolil potuhlými prsty minci zavěšenou na hrdle - nepochyboval, co na ně číhá... Nebylo, kam utéci, nebylo, čím se bránit; čekal, omámený hořkým lektvarem strachu.
A přece, když se to vynořilo z mlhy, rozkřičel se ostrým hlasem, děsivou beznadějí: "Prokletá loď! Prokletá bludná loď!!"
Nestvůrný podivný koráb, dávný přízrak plavců, ohromný a úzký, zalitý bledou září, šedivý jak dým... Provázel jej příšerný ryk, jako by skřečely všechny pekelné obludy zároveň. Blížil se v překotné rychlosti: nízký trup vraku, posetý hranatými troskami bez plachet, stěžňů a nástaveb, jen s polorozbitým přístavkem uprostřed, přitahovala strašlivá síla kouzel...
Jamie hleděl na ďábelské dělo na jeho přídi, na temné postavy démonů s křišťálovými tvářemi - věděl, že přinášejí smrt.
Oblýskaný peníz ťukl o prkna paluby.
Za vymakanej plán, zlatou rybku s šupinama fiňárků, vděčím škole, a rodnejm barákům starýho Bronxu. Z těch kmotřiček mindráků a úpěnlivý chlamnosti vopadává zdivo jak lístky zvadlý růže, prší na Himálaje smetí, co trčej do druhýho patra. V prázdnejch krámech zatlučenejch reklamníma panelama nakupujou mazaný potkani tlustý jak daklík: přetahujou se vo sendvič s houmlesákama. Pod bourák chrom a lesk nezalezla kočka, ale zahnojený parchántě.
Ty tmavý, zasmrádlý barabizny ti napálej život tágem. Ne že bych tehdá neměl k mání onačejší zábavy, než dřepět v učebně, a jeden křapík si taky musel nějak nahonit prachy k přežití; sem vobčas do boudy zašel. Tohle si pamatuju - zjevoval se tam učitel na dějiny. Magor nadšenej, hodinu nám vysvětloval, jak a co, když osmánský vojska dobejvaly Cařihrad - politika, mezinárodní vztahy, do toho namixoval ekonomii, sociální otázky, náboženskou ideologii a všelijaký podobný vysílání vo konci patnáctýho století.
Pak se voptal portorikánskýho čudly vedle mě, proč jako ty Turci vyhráli. Cosimo přestal pod stolkem čuchat a povídá: "Asi měli lepší samopaly." Buch.
Ten mák típnul sakra pravdu - převaha ve zbraních vám dokáže hotový zázraky. Táhnout sebou generál Custer dva tři armádní kulomety, jak mu rozumný lidi radili, bylo by vo jednu truchlivou legendu míň. Dyk se za starejch časů ani nekryli před střelbou, volové...! Mrhali lidskejma zdrojema... A člověk, to je zbraň nad všecky: nejpoužitelnější, nejtvrdší, nejvodolnější - nejlevnější.
Kam se na nás hrabou nájemný hrdlořezi s mečema a pancířema! Jen si to vemte, znalost bojovejch umění dělá divy - ve starejch filmech se to rve pod úroveň, pěstičkama! Dneska vám předvede parádní výkop na hlavu takle mrňavej špunt se strejdou Batmanem na bundě. Už neletěj ninžové, moc slušný a neslaný: komandos frčej! Každej utřinos, co jde vybrat benzínku, se cejtí jak velitel zvláštních voddílů africkýho potentáta.
Vodhad bych, že se mi ta ptákovina vyrazila v mozku už tehdá, v lavici ublemcaný žvejkačkou a počmáraný sprosťárnama... Někde v šedejch závitech bivakovala celej kýbl času, až -
- takhle v pátek jdu ze šichty, za vchodem zakopnu o Neila Kinskiho, co dělá v našem výzkumáku: on v jedný z těch laboratoří na sedmnáctým patře, já dole v opravárenský dílně. Vídáme se na gáblíku v mlíčným baru U Smolíčka, sem tam o ledasčem zdrbnem. Chytrej kluk, dost opuštěnej, a povím vám, ani mi nevadilo, že na jednoho při řeči kouká, jako by mu z pravýho ucha luštil křížovku.
Jářku, zkároval se z milostnýho splínu, vem ho domů na fláděru, ať se vykecá - na žádnýho z nás stejnak nečeká ani reklama v kastlíku. Neil mi fňukal na rameni; vykládal o Papinovi, co ho kvůli hrnci šoupli do blázince, o Galileim, demokracii, KGB, Pentagonu, mafii, FBI a svý potenciální holce. Těma trablema mu hrozil jeho novej vobjev... Jo sakra...! Zasutý semínko vyrašilo. Kluk z výzkumáku, Neil Kinski, docela nadšenej kývnul taky, ještě než se vylízal z kocoviny.
Kámoš Matt Beagley, bývalej sportovní potápěč a profihledač pokladů, se zašil v letovisku u Pigeon Key. Vypadal na dotisk Matta Beagleye po čtyřiceti letech, v pejprbeku z výprodeje. Tipoval sem pašovanej kubánskej rum, žlutou zimnici a rotu vyžilejch divoženek.
"Mám bezva kšeft, Hanku," ušklíbl se. "Lovím turisty na pár ztrouchnivělejch prken z demolice a rezavou kotvu, to celý umně naaranžovaný mezi útesama a politý povídačkou o bedýnce zlata. S pumpou na písek a akvalungem si můžou hrát na lovce pokladů od rána do večera, vypláznou akorát sedumdesát babek..." A spláchl hořkou slinu dvojitou dávkou whisky - vobjednával sem já.
"Ty už nehledáš? Co bys řekl pěknýmu pokládku?"
Podezíravě se zamračil: "Hanku, se ztracenejma pokladama a potopenejma loděma plav k čertí babičce. Já do tý srandy vrazil roky života, kariéru, pověst, dvaaosmdesát tisíc: věřitelé mě honěj s bouchačkama. Pět let jsem si na Takutee odíral zadek o útesy, plácal se v bahně a zakopával o kraby velký jako kanystr. Vedro, zkažený žrádlo, hmyz a blbci od úřadů... A to jsem si myslel, že přesně vím, kde ten poklad leží - dej mi svátek!"
Řek sem mu o Neilovi a jeho supr vynálezu. Málem ukous sklenici.
"Stroj času!! Seš mentálník, Hanku!" drnčel. "Nezaklínej mě kvantovou fyzikou - vysvětluješ tu vymyšlenost jak rorejs abecedu. I kdyby nešlo vo podraz, co s tím? Mrknu se na Kleopatřiný nohy?"
"Moc bys neviděl. Přístroj pude použít tak třikrát, čtyřikrát. Prej působí atmosferický poruchy, nebo se vybije či co... bacha! Vylejváš si pití! Matte, nesakruj, mysli! Bohatý lodi a poklady!"
Matt zvedl podlitý oči, rozjasnily se dávno prošustrovaným třpytem. "Jó, přesný informace přímo od pramene, to je v naší branži požehnaná trefa..."
"Troubo!" zasyčím divoce. "Budeš ty lodi potápět sám!"
Začal kvičet, že kvůli mizernýmu mamonu neoloupí a nezabije nevinný lidi. Po čtvrtým panáku blábolil o chronoklasmu a zábraně propašovat věci z jiný doby. Fajn - než dopije, ukecám ho. Tuny zlata, doprčic, to už je víc než pouhej mizernej mamon, ne? Nebude se prát s nevinnejma andílkama, ale krvežíznivejma hrdlořezama. A kdo mluví o zabíjení? Náš fígl akorát voperoval s historií...
Seděl zticha, silnejma snědejma prackama svíral kraj stolku, až mu zbělely klouby. "Seš mrcha, Hanku. Znám soupisy nákladů, ledacos vylovenýho jsem viděl - krucifix, tu nádheru si dnes ani neumíme představit! Celý noci se mi vo těch pohádkovejch korábech zdá...! Za pěknej kousek ti v aukci ruce utrhnou, rok od roku letěj kurzy nahoru... Budu publikovat v National Geographic... Natočím reportáž...." A sjel ze štokrlete.
Za tejden Matt dotáh budoucího kapitána naší výpravy, nějakýho D. J. Owense. Schopnej, mazanej, podnikavej a tak jedovatě kousavej, že trumfl půl hadí farmy: díky tomu se vypracoval na palubního na uhelnejch kocábkách. Dva roky nám zabraly přípravy a organizování, Mattovi, Owensovi, klukovi Kinskimu a mně. Nemít před očima ten zlatej, zářivej cíl, snad jsme to vzdali.
Pochyby, jestli je můj plán dost bezpečnej a výnosnej, padly po dvou ověřovacích cestách s Neilovým vynálezem; mimochodem jsme je využili k získání lodi a provozního kapitálu. Podnikali jsme potichu, nenápadně, legálně. Svět je velikej, v podstatě se dneska nikdo o nikoho dovopravdy nestará. Pokud jo, brzo ho to přestane bavit. Osvědčení v richtiku, bezvadný doklady, čistý rejstříky, nějaký ty známosti... Potíže nám akorát dělala posádka; dokud se náborový kanceláře neujal Owens.
Za chlup, co by rafan D. J. nesved zařídit. Postavil malej akční tým pohotovejch a spolehlivejch řízků. S tím štábem zverboval, tvrdě prověřil a vycvičil válečný veterány, mariňáky, rybáře, mechaniky, nádeníky, lingvistu, chirurga - směs jak silvestrovskej salát. Ne, že by si permanentně padali kolem krku, ale vydrželi spolu. Prolezli testama jako když se vybíraj kosmonauti nebo vrchní kvalitář noblesní firmy. Žádnej fet, žádný ženský... Hlavně žádný kontakty na šedý hospodářský struktury.
Nakonec nás bylo čtyřiašedesát. Tak vysokej počet mi moc neladil: nemoh jsem pochopit, proč třeba radista nemůže vypomoct ve strojovně nebo v kotelně. Snížení stavu jsem neuhádal - do plnýho vobsazení prej beztak scházela nejmíň dvacítka. Jasně, že každej zvládnul těch profesí víc, protože tam venku budem odkázaný sami na sebe.
Matt znova zahájil beznadějný výkopy na opuštěný, křovinatý Takutee v Cookově souostroví. Nad tím seriálem komickejch krachů máchla veřejnost rukou. Jaksi ušlo pozornosti, že se v trnitý pustině hromaděj zásoby potravin, léků, nafty, střeliva a zbraní: nešlo o zbytečně drahý nejnovější vojenský modely. Většinou jsme je fíglem levně odkoupili z armádních odpisů, stejně jako rychlej člun; nezamotali jsme se s překupníkama a nepřitáhli pozornost.
A mužstvo: kapitán, tři důstojníci, radista, signalista, operátoři k radiolokátoru a sonaru, dva kormidelníci, šéfstrojmistr, topiči, mazači, strojníci, lékař, elektrotechnik, zbrojíř, tesař, obsluha děl a kuchaři. Jaktěživo nebyl na Takutee takovej nával.
Když Matt v zoufalství prolejzal archivy muzeí a lodních společností, přičemž letmo předhodil tisku, že asi Tichomoří nechá, že má lepší stopu - neštěk po tom pes. A všecko, co Matt z dobovejch matriálů vydoloval o lodích, který se ve východním Pacifiku potopily díky cyklónům, skaliskům nebo sášňům v trupu, a přitom vezly obstojnej náklad, hodil s Neilem na počítač.
Vypad jim tip na tři koráby v roce 1689. Pak si Matt nechal právně pojistit případný nálezy na ostrově Socorro, kousek od mexickýho pobřeží, i když by mu tam nikdo žádnej poklad nemohl vyfouknout. Nic tam totiž nebylo. Zatím.
Nadšený, rozechvělý a vyjukaný jak malí kluci, co jedou prvně sami na prázdniny, jsme konečně vypluli. Vezla nás korveta řady Flower, do tý doby nenápadně ukotvená v laguně Takutei. Pro štěstí jsme ji pokřtili na Daisy. Půl dřevák, půl rybářská šalupa se zvýšenou přídí, humpoláckou zádí a tupým stěžněm před velitelským můstkem; nevypadala ani rychle, ani pohodlně - nic z toho taky nebyla. Měla jiný kvality, vhodný pro naši akci...
Daisy působila spolehlivě, robustně a přítulně jako rotvajler. Svejch šestnáct a půl uzlu holka udělala, nechala se citlivě ovládat a chlubila se skvělejma plavebníma vlastnostma. U. S. Navy si v roce 1942 drželo asi desítku korvet, Angláni jich měli přes dvě stovky - jednou z nich bejvala Daisy. Deset metrů na šířku, víc než třiašedesát metrů dýlky: rozměrný outroby pohltily rezervy paliva, proviant, střelivo, dílny i náhradní díly - a ještě zbyl volnej úložnej prostor na lup.
S komfortem to nebylo valný; všude vězely zásoby. Zvlášť o palandy a skříňky na ubytovací palubě se daly pěkně otlouct holeně. Zato dodatečně vmontovaná klimatizace, sprchy, ledničky a videa fungovaly k obecný spokojenosti.
Neil přesídlil do hlavní kabiny k velínu. Pomoh jsem mu tam dotáhnout jeho drahocennej vynález, plastikovou stříbrnou kastli. Krom samostatnýho zdroje byla vycpaná klubkem průsvitnejch trubiček - v těch střívkách pulzovaly matně třpytivý kuličky. Vypadala pouťově a kašírovaně: rekvizita z televizní kosmický střílečky. Fungovala na jednoduchým principu, kterej se složitě vysvětluje. Jediný, co jsem chápal, bylo, že provádí s přírodníma zákonama něco podobnýho, jako když se šikula nabourá do cizího programu, krapet upraví určitý parametry a dějou se věci. No co, lítání bylo původně taky vědecky nemožný; a tvrdilo se, pokud lidi pojedou auťákem dvacítkou za hodinu, chcípnou - přitom na koni běžně uháněli svižnějc.
Neil zakouzlil spínačema, kuličky začaly pobíhat sem a tam, pořád rychlejc... Obličej mu protáhlo napětí. Matt tichounce klel, D. J. se culil a šimral na bříšku šedivýho přisprostlýho papouška, se kterým se nalodil. Já radši vypadl na palubu.
Ptákův šťavnatej komentář mě doprovázel, generátory hučely a moře měkce pleskalo o Daisiny boky: polehoučku si štrádovala Pacifikem. Slyšel jsem lidi okolo klábosit - taky je to bralo... Utkvěle jsem zíral, jak slunce klouzá po hlavni pompomu na pravoboku za můstkem, s rozběhem hupsá po hřbetech vln, ovzduší houstne a bortí se, jako by tleskl dlaněma.
Kroutí mi to pajšl, rychlovýtah brzdí ve čtyřicátým patře, kolem se vlní modravý světla, lapám po dechu a do bubínků mi tluče krev. Vandruju modravým rozvlněným šerem hodiny a týdny, potkávám tušení dějů a lidí, nechávaj ve stopách nepokoj a stíny. Dotýkám se jich a moje myšlenky jima procházejí jak plamenem svíčky.
Hukot v uších se mění v pronikavý pískání, ruce mi vyskočej k boltcům. Dusím se, svěrák tísně a stlačený plíce -
Závoj se protrh. Oči mi plavaly..., ale zhlídly ametystový moře úsvitu. Astmaticky sípavě jsem natankoval slanej kyslík a odmotal se na závětrnou stranu zvracet. Pro nával zájemců jsem se sotva vešel k zábradlí: popadl jsem ho a držel, jako by mělo ulítnout.
Nešlo o časovej skok, netrval dýl než pět minut (já ho zažil už dvakrát) - kolem ležel cizí, divnej, nepřátelskej svět. Osaměli jsme jak v mezihvězdným korábu, ztraceným v miliardách světelnejch let. Studeně na nás fučela úzkost a opuštěnost. Se Zemí, který jsme ukázali záda, nás spojovala akorát Daisy a čas našich hodinek. Neseřídil jsem digitální ručičky: běžely po svým, záruka, že jsem na vejletu a mám se kam vrátit.
Pitomá psychóza - vlastně jsme si s ničím nemuseli dělat vrásky. Palubní počítadlo si hlídalo každej detail cesty, přežvejkávalo údaje z dalších mašinek - třeba z "METEA-INFA", což bylo něco na způsob meteorologickýho radaru, kterej monitoroval okolí. Sonar nás chránil od ztroskotání, radar zjistil a infrapřístroj viděl v míře dostatečný, aby vyloučil ošklivý překvapení. Všichni jsme byli nadupaný očkováním proti moru, tyfu, choleře, lepře a podobnejm hrůzám. Ocelový pláty a manévrovací schopnosti sichrovaly Daisy prakticky neprůstřelnost. Zbytek obstaraj zbraně; mírně nadbytečně taky ježek, dvě skluzavky a dva vrhače - samý aparáty k rozsívání hlubinnejch náloží, a dvacetimilimetrový protiletadlový dělo, čtyřče: nejspíš na pterodaktyly.
Na Socorru jsme zřídili základnu, bez hlídek - díky Mattovejm odbornejm zkušenostem se skrýšema. Stačilo vyhmátnout si naše tři lodi, kauzální vztahy se neporuší, neriskujem, neplejtváme naftou v honičkách a pátrání. Víme, kde a kdy kterej z těch korábů ztroskotal, počítač dosimuluje drobnosti a operátor u radaru loďku vyhmátne v okruhu osmdesáti mil. S povznesenejma pocitama schopnýho lovce jsme číhali na kořist možná nečetnou, ale o to bohatší.
Galeona San Pablo, smetená cyklónem v zátoce Camaná, sto třicet zlatejch prutů, třináct tun stříbra v koženejch pytlích. Korzárská fregata Hekaté, potopená kousek za Acapulkem, náklad za šestadvacet miliónů dnešních dolarů. Nuestra Seňora de Concepción, řadová loď 2. třídy, který se podařilo najet u San Nicolasu na skaliska: perly, smaragdy, soudky stříbrnejch osmireálů vysoký sběratelský hodnoty, odhad čtyřicet pět miliónů...
Nuestra Seňora dost namáhavě lavírovala kolem skalnatejch ostrůvků. Vítr od pevniny voněl pryskyřicí, sluncem a zelení. Přišlo mi, že ten třípalubovej, zelenej, rudej a zlatej trup s bájnejma zámkama kastelů je zavěšenej na bílým mraku plachtoví - poletovali v něm pestrobarevný ptáci vlajek. Naše Daisy byla proti tý utěšený doně jen o kousínek delší, nízká, hubená a nanicovatá.
Měli z nás prču. Owens nechal s potutelným šklebem vyvěsit fangli "jolly Rogera" s lebkou a hnátama, aby se vzdali - dobovej zvyk. Nějakej jejich šprýmař vystřelil z dalekonosnýho děla na přídi. Tím chtěli cosi naznačit, protože aby měli šanci trefit se, museli by bejt třikrát blíž.
Zato když jsme vypálili my, humor je přešel. Čtyři tříštivý náboje z námořního děla ráže 76 mm jim zlikvidovaly hlavní stěžeň, plachtoví a většinu děl na pravoboku. Nemohli nám to oplatit, byli jsme mimo jejich dostřel. Zpanikařili: dělo-nedělo bouchá bez kouře a plamenů, rychle, daleko a přesně. Něco na způsob "zatracený-bělošský-pušky-co-střílí-celej-tejden".
Snad by to na konto kouzel vzdali, ale po chvíli hemžení na palubě se loď nemotorně natočila. Bafla z nějakých čtyřiceti děl na levoboku. Dopluli jsme už dost blízko, snad až zbytečně. Pár koulí odřelo lak z kovovejch plátů Daisyna boku, zmuchlalo zábradlí a poškodilo jednu skluzavku.
K řeči přišly oba dvouliberní pompomy, kombinovaný střelivo; přidal se těžkej kulomet z můstku. Svorně sundaly zbytek ráhnoví a v pár minutách dokonale zametly horní palubu. Střelba přestala. Zvuky z tý lodi, praskot požáru, nářek a kletby, jako by uzavřela bublina ticha. Jo, moře bylo slyšet...
Spustili jsme rychlej člun s výsadkem, patnáct speciálně trénovanejch mládenců. Ovládali i šerm šavlí. Navlíkli se do neprůstřelnejch vest a ochrannejch helmic - a vysílačky, jasně. Pohyblivej arzenál samopalů, malorážovejch automatickejch pušek M16, ručních granátů, útočnejch nožů, devítimilimetrovejch berett, co dokážou udělat do člověka díru jako kukátko. Taky dva lehký kulomety a jeden granátomet...
Šplhali jsme nahoru, jeden po druhým, dole zajištění, nahoře zajištění. Nepříjemnej pocit, mít kolem sebe v korábu kolem půl tisícovky pološílenejch chlapů, kteří vypadají úplně jinak než vy, většinou hůř a smradlavějc než poslední somrák z Central Parku, a můžou chtít třeba škrtnout v prachárně, aťsi tím spáchaj smrtelnej hřích. Na svou kůži vo věcech rasy něco vím; nejni to otázka pouhý barvy. A tohle byla cizí, divná, nepřátelská rasa. Prsty mi tuhly štítivým odporem - na ostatních to bylo taky vidět...
Zpod cárů hlavní košový plachty se čternožky vyhrabal chlapík v sametovým kabátci a paruce upatlaný krví - odražený třísky jsou prevít. Vrávoral k nám s urputnou důstojností: asi kapitán. Pár vytrvalců v mezipalubí se pokoušelo otočit lehký děla proti našemu výsadku. Výbuchy útočnejch granátů, kterejma jsme jim ten nápad zatrhli, uspíšily domluvu s kapitánem Nuestry Seňory. Díky němu jsme bez problému uzemnili posádku hluboko v podpalubí, zajistili horní paluby, uhasili plameny na roztříštěný přídi. Daisy přirazila k boku řadový lodi a mohlo se vykládat.
Toho korábu mi bylo líto, i když by se stejně za pár hodin musel potopit..., a na mrtvý taky nebyl klidnej pohled. Skoro jsem zakop o Matta. Nepřítomně klopýtal změtí stěžňů, balustrád, plachtoviny a rozbitejch těl směrem k záďovýmu kastelu, jen málo pochroumanýmu; zapadl jsem za ním do kapitánský kajuty.
Oknama otevřenejma nad vycházkovou palubu svítilo podvečerní mírňoučký slunce. Hrálo si na zlatým a zářivě rudým stropě, na řezbách ostění, na hebkejch kobercích. Pažby pistolí rozkvetly rubínovejma hroznama a lístkama ze smaragdů, na průsvitným porcelánu pluly rudozlatý chryzantémy, křídla motejlů a zlatohlávků ztuhla do lahvičky voňavky, prstenu, ušní lopatičky.
Matt vyrážel nadšený skřehot, někdo za mnou obdivně hučel, venku na palubě štěkaly řízný povely. Loď se zahoupala a po stole ke mně připlula stříbrná labuť na kolečkách. Mezi křídlama držela křišťálovou karafu s granátovým vínem. Upil jsem a povídám jí:
"Krasavice, hele, vyneseš v aukci pěknej peníz. Pověz mi, fakt se někdo dloubal v zubech těmadle zlatejma párátkama? Jako kluk jsem dlabal vyčpělý ovesný vločky z papírovýho tácku prasklou plastikovou lžičkou. Dost z nás smejčilo zbytky po automatech, na nohách průtokový adidasky. Jsme stejný piráti jako tamti venku a dole. Potěj se, maj rádi špek a těšej se domů. Jde se loupit - ahoj." A šel jsem páčit bedýnky s dublonama.
Vykládali jsme sami, tak nás těšilo brát do rukou ty cennosti, naši naději, naši budoucnost uloupenou minulosti. Ožrali jsme se zlatem, stříbrem a celou tou krásou. Brečeli jsme nad vybavením a nákladem, který jsme opouštěli, nad zelenkavejma baňatejma lahvema s rumem, soudkama vína..., nad štůčkama hedvábí jemnýho jak zčeření hladiny: bylo dokonalý, živý - úplně jiný než dnešní přírodní.
Nuestra Seňora dostala šanci. Co s ní bude dál, už se nás netýkalo. Extra, když nám jeden fanatik podřízl druhýho mazače.
Takže u galeony San Pablo jsme vsadili na psychopřípravu: noční salvy průbojnejma střelama, útok za ranní mlhy se sirénou a reflektorama, granáty se slzným plynem a exemplární ukázka, co umí ohňomet M9E1-7. Tak je to vyděsilo a zničilo, že nám sami těch dvacet tun drahejch kovů odtahali na Daisy - naštěstí.
Nějak se nám totiž nepodařilo uhasit požár na lodi, a cyklón číhal za obzorem jako nestvůrnej pták Noh. Pot a nervy tekly proudem. Dva dvoutunový jeřáby na přední palubě cedily olej a skřípaly v každým šroubu. Povedlo se nám naložit a zbalit dřív, než se přihnalo to nejhorší. Šéfstrojmistr dokonce vytáhl rychlost na fantastickejch sedmnáct uzlů; taky jsme věděli, kam plout, takže nás cyklón jen štrejchl cípem křídla. I tak jsme poletovali jak šmetrlinci, hlavně ti z nás, co se jako námořníci zrovna nenarodili. Jo, San Pablo... Dyť je psaný, že se potopil za cyklónu, ne?
Přistáli jsme na Socorru - akorát jsme dotáhli, strojovna po tý námaze málem vysadila. Na Hekaté jsme museli ještě tři neděle čekat... Aspoň vybyl čas na údržbu slečny Daisy. Přehlídli jsme to úchvatný bohatství a dáchli si.
Lidi začli samou radostí tajtrlíkovat. Z Nuestra Seňory jsme si vypůjčili jolu, někteří s ní jezdili na ryby; bylo to fajn, dokud lempla lingvistu nenapadlo lovit granátem. Stál nás signalistu a jednoho střelce. Zdravotníka přepadly nějaký potíže, vzal si do kebule, že dostal Chagasovu nemoc, štíp doktorovi přehršel prášků a neprobudil se. Bocman a první mechanik se pohádali, jak svůj díl nejlíp utratit: naštěstí to skončilo jen přeraženou čelistí.
Zkrátka, než jsme vypluli proti Hekaté, doznala naše forma drobet úhony - ale ta představa, jak se budem mít s prachama...! Každej, kdo si příjde vypůjčit na nájemný, na frťana, na porci koksu nebo zmrzliny, dostane mergle, dokud mi nějaký zbudou!
Na Hekaté jsme zaútočili v noci. Byl úplněk, zpozorovali nás a s plnejma plachtama vzali do zaječích. Měli hbitou loď, příhodnej vítr, jenže se po něm museli točit a složitě manévrovat. My pluli přímo a skoro dvakrát tak rychle; prostě jsme jim nadběhli a vybalili na ně celej náš ďábelskej ohňostroj.
Začali jsme hlubinnejma pumama, pro efekt. Vypadalo to, jako když z mořskýho dna pučí sopka, nebo jako když se zvedá gigantickej, bájnej leviatan a odfukuje tuny mořskejch vod promísenejch kusama korálů a rybí sekanou. Další ranou jsme jim rozbili příď - definitivně je to zabrzdilo. A jako moučník jsme prubli minomet typu Jet Shot.
Byli to kolegové: za sebou měli zahnojenej život, před sebou zlato a štěstí..., nepřestali se o ně rvát. Z dělovejch střílen pálili po našem výsadku z dlouhejch pušek a zákeřně vrhali čepelema. Museli jsme nasadit ostřelovače, abysme nerozbili celou fregatu. Bylo po všem, loď se ztěžkle bořila poškozenou přídí do vln, z její posádky moc nezbejvalo. My měli tři mrtvý a deset raněnejch. Nemoh jsem mládencům zazlívat, když ohnivej sloup prorazil bok rozkymácený lodi a do jejího břicha se hučivě vedralo moře - to se s Hekaté rozloučili trhavým nábojem pod čáru ponoru.
Tímhle jsme skončili s hlavním programem. Ubylo nás, ale nikdo nebyl zvlášť zaraženej ani zkroušenej - dokonce se netěšili na čerstvou pizzu, televizní bednu a frcinky. Spíš se hejbali jako v tranzu. Bejt možnost, vrhnou se na další kořist. Snad za to mohlo těch devětaosmdesát miliónů, který Matt s vybranou skupinou nejspolehlivějších zahrabal pod skály Socorra.
To byl ten hlavní fór - klidně se můžem vrátit do dneška, nemusíme se bát zvídavejch šťourů ani časový bariéry, co by nám celej lup smazala. Zlato zapikolujem v jeho časech a vyzvedneme si ho zákonně jako z úschovny. Jakmile se Matt pustí do výkopů na Socorru, nabeton najde pravej, tučnej, autentickej pirátskej poklad ze 17.století.
Byli jsme tak ve dvou třetinách zpáteční cesty na Cookovy ostrovy, když mě Matt v noci probudil. "Pšš, Hanku..."
"Co je? Dyť nemám službu!"
"Seber se, švihej! Za pár minut se přesunem do člunu."
"Proč do člunu? Copak se potápíme?"
"My dva ne, Hanku... Hele, seš kamarád, byl to tvůj nápad, musíš s náma, jasný? Neil si myslí, že to takle bude lepší, víc peněz a míň rizika z prozrazení... Daisy tu necháme, vrátíme se na rychlým člunu, my čtyři a těch pár, co znaj přesný uložení pokladu, jasný? Už máme ve člunu složený věci, Owensova papouška taky, jen spustit na vodu - tak makej!"
Štíp jsem se. Nechrněl jsem. Za pitomým kulatým okýnkem se třpytilo necitelný noční moře.
"Co lidi? Co naše posádka?" povídám a divím se, že je mi vůbec rozumět. "Příjdou o svý těžce vysloužený prachy a uvíznou v cizím, krutým a neznámým světě, jo?"
"Dej si sprchu, kámo! Pohonný hmoty jim vydržej k Markézám, tam je tichomořskej ráj, bez násilí a civilizačního stresu... Akorát, že si trošku přispěj, víš, aby všecko hladce proběhlo..."
"Dobrý, dobrý, už zapínám," zamručím a nějak se vecpu do bot.
Když vyspurtuju ze svý ubikace do Daisiny hlavní kajuty, Neil s D. J. Owensem se zrovna chystaj přešoupávat ten časovej vynález. Dává jim to fušku.
"Píchnu vám s tím krámem, jo?" nabídnu se ochotně a kapku je odstrčím; bleskově seřídím hejblata a zmáčknu spínače.
Přístroj začne jemně bzučet, kuličky se daj do pohybu, sem tam fialově zajiskřej. D. J. zaryčí vzteky, Neil se jen ušklíbne.
Povídá: "Packale. Zvorals to dvakrát. Jak jim vysvětlíš, že se vynoříme o měsíc později, ty ňoumo?"
Vyliž si voko... Svý lidi nepodtrhnu, nenechám je v řiti času. Všichni budou mít prachy a budou šťastný -
Vzduch houstne a bortí se...
"Nechápu," zakoktal jeho zástupce. "Před čtrnácti dny jsme oblast vyhlásili za vojenské pásmo pro zkoušky dezintegrátoru živých buněk. Celý sektor je přísně střežen a dokonale uzavřen... Ujišťuji vás, že kordonem nemohl nikdo proniknout... Nechápu!"
Na mořské hladině, znovu tiché, se pohupovala dávno vysloužilá korveta řady Flower. Motory toho Bludného Holanďana z druhé světové války mručely, dosud seřízené na mírný chod. Na pusté palubě se moderní rychlý člun s prázdnou staromódní papouščí klecí na přídi vyjímal už docela nesmyslně.
* 1996
Stmieva sa. Večery tu bývajú dlhé, večere krátke - už sa nepamätám, kto to povedal prvý. Dnes mi však môj luk pomohol obstojne naplniť žalúdok a tak odkladám príbor a rozmýšľam, čo podniknúť. Ako vždy, dostávam chuť ísť medzi ľudí. Som spoločenský typ. Vykuknem na korzo, chodníky lemované žihľavou, výklady psím vínom. Je akurát čas. Zo šera sa vynára dvojica, on vysoký svalovec v bermudách, ona menšia, dlhé tmavé vlasy, dlhé opálené nohy, priliehavá minisukňa - aj včera sa mi o nej snívalo. Držia sa okolo pása, v rukách zmrzlina. Idem im oproti. Čau, Peter, veky sme sa nevideli. Predstavíš ma? Ahoj, no jasne, toto je Renáta, zoznámili sme sa len včera. Renáta, toto je Edo. Ahoj, tak ty si Edo, Peter mi ťa už spomínal... Rozkašlem sa. To sa mi stáva skoro vždy, keď skúšam hovoriť falzetom. Nevšímavo prechádzajú vedľa mňa, ďalší hlt zmrzliny, ďalšia blažená grimasa. Skúšam to inak, plesnem Renátu po rozkošnom zadočku. Otočí sa a dá mi facku, alebo vykríkne a jednu mi uvalí Peter? Nula bodov, predvedú mi nežný vanilkový bozk aj s čokoládovou polevou. Už to nevydržím, prebehnem medzi nimi, vrazím do svojej skrýše, schytím luk, šípy a už to lieta. Prvý preletí Petrovým hrdlom. Teraz Renatino srdce. Stále ten hlúpy blažený úsmev. Jeho pravé oko, žiadna reakcia. Ostatne, čo sa dá čakať od holografickej reklamy. Renátino hrdlo. Mesto umrelo, reklama žije ďalej. Nemilosrdne sa spúšťa každý večer. Jej čelo. Chcel som rozbiť premietačku, ale nemôžem ju nájsť. Jej ľavé oko. Končím, idem spať. Zajtra budem musieť pozbierať tie šípy.
Dnes je tu nebeský pokoj. Akurát nad Námestím slobody vrany dvakrát poplašene vzlietli. Nepodarilo sa mi zistiť prečo. Vrabce sa kúpu vo fontáne, delia sa o priestor so žabami. Idyla v lúčoch zapadajúceho slnka. Práve chcem vykročiť oproti Petrovi a Renáte, keď sa za nimi objaví tretia postava, dievča. Nikdy predtým som ju nevidel. Ide za nimi a fascinovane hľadí ako sa držia za ruky. Je živá? Som úplne pokojný. Stále kráča desať krokov za nimi. Som úplne pokojný. Musím zistiť či je to človek. Už aj viem ako a skladám z pleca luk...
*1996