Poněkud těžkopádný rozhovor trval ještě pěknou chvíli. Pořád o tom samém. Poprava takového řezníka se nevidí každý den. "Bude o tom perfektní reportáž, jen co se pořádně vyspím," pomyslel jsem si samolibě, když jsem omámeně zíral na rotující větrák a naslouchal jeho tichému hučení.
"Zavírám. Běžte domů."
Dveře se zavřely za posledními hosty. Schoulil jsem se v kabátu, hledaje v něm zbytky tepla z vytopené místnosti. Vrávoravě jsem se vydal k nejbližší zastávce autobusu. Lampy nejistě poblikávaly, jako by kolísal proud. Jemně mrholilo.
Autobus brzy přijel. Nastoupil jsem, řidič - černoch ve středních letech - mi věnoval unavený a trochu podezíravý pohled. Chápal jsem ho, opilci nebývají nejpříjemnější pasažéři. Prázdný vůz se rozjel tichou noční ulicí. Teplo, klid a zvuk motoru mě pozvolna ukolébaly. Stíny se míhaly za zamženým oknem.
Pozvedl jsem obočí a mlčel. Začal jsem zhluboka dýchat, abych uklidnil vzbouřený žaludek. Po deseti minutách jsme pokračovali v cestě.
Tak přece. Sedí a čeká. Čeká, až naposled otevřu oči. Po oknech stékají rudé kapky deště. Stěrače skřípou po skle. Ticho. Ticho a nůž v jeho ruce. "Jak se cítíte? Jak se cítíte, před popravou? " opakuje šeptem má slova. Autobus brzdí, blíží se zastávka. Nesmím, nesmím se probudit...
* 1995
Vivaldiho. Byla to Zima. Alegro non molto. Mistrně zvládnuté housle čechraly hemisféry jeho odkrveného mozku, vysávaly z nich energii, její poslední zbytky.
Pedro ležel v prachu, umíral na několik věcí současně a před ním leželo rádio.
Hrálo.
Jak tak umíral, pomalu začínal ignorovat bolest, která se už dávno přehoupla přes vrcholek paraboly. Přemítal, kladl si otázky, odpovídal si. Zdálo se mu, že teprve teď vše pochopil, že konečně všemu rozumí. Jako by celý jeho život splýval v jeden jediný obraz, v jednu jedinou mozaiku, v jeden jediný román, ve zpomalený němý film, který se co nevidět přetrhne, kino vyhoří a bude po všem.
Vzpomněl si na matku.
Okamžik vnímal housle, dokonalou skladbu. Viděl obličej matky, kdysi hladký a udržovaný, teď starý, vrásčitý. Možná se k ní vždycky nechoval tak, jak si zasloužila. Občas mu její poznámky zněly hloupěji než hovadské kvákání žab... Jenže ona to vždycky myslela dobře. Nikdy neměla zlé úmysly.
Stále si opakoval, že by neměl cítit žádné výčitky svědomí. Vždycky byl takový, jaký byl. Vždycky se vrhal do situace po hlavě. Nikdy se nepřetvařoval.
...A nebo přece?
Vybavil si zážitek z dětství.
Jde domů, pomalu se plouží podzimní ulicí, všude poletuje podzimní listí, jeho načesanou pěšinkou se prochází podzimní vítr. Jeho brýle jsou špinavé. Už dlouho si je nečistil. Ale nemyslí na čištění brýlí. Myslí na to, co nese v tašce. Taška je dneska výjimečně těžká. Pedro, ještě malý a hloupý, si nese domů dvě pětky, barevné listí poletuje a hraje k tomu Vivaldi. Obraz se mění.
Leží přehnut přes židli, křičí. Rákoska sviští vzduchem a znovu a znovu dopadá na holou zadnici. Po tvářích mu stékají slané slzy. Hrají k tomu housle.
Nový obraz.
Slibuje, že se polepší. Že se změní. Že vše bude jiné. Otírá si slzy. Matka žehlí.
Sahá do zásuvky. Bere nůžky. Belhá se před dům. Přestřihuje šňůru. Polepšit se? Pche! Bílé prádlo padá do bláta. Znechuceně kope do prostěradel, trhá povlaky.
"Pedro!" křičí matka.
Vidí její oči. Jako by o něco zestárla. Neodvrátí tvář. Hledí jí zpříma do očí. Neodvrátí tvář. Je si vědom toho, co udělal. Nikdy se nepřetvařoval...
...A nebo přece?
Poslední trylek.
Vivaldi je pryč. V nenávratnu. Už nikdy neuslyším Vivaldiho. Nevadí. Nevadí... Snad příště.
"...A nyní hrajeme Stanovi Lomarchovi ze Sedone, který se právě dnes dožil šestaosmdesáti let..."
Hlas rádia mizí. Skomírají baterky? Nebo skomírám já? Všechno je jen fikce. Ať skomírám já nebo rádio, efekt to má jen jeden. Zvuk mizí, pak zase sílí. Ztrácí se, sílí. Slábne. Sílí. Periodicky.
Pan Lomarche se dožil šestaosmdesáti. Já umírám v pětačtyřiceti. A to jen proto, že nádrž mého auta nebyla dostatečně plná... Nedbalost... Nedopatření... Omyl... Smůla...
Pouští se nese starý šanson. Zvuk přeskakuje. Záznam je starý, poslepovaný jak nespasitelná duše.
Vzpomíná na dědu.
Děda často vyprávěl o válce. Dokázal dlouho a poutavě vyprávět o svých kamarádech, o charakterech, o chlapcích z první linie.
Dědeček nikdy na nic jiného nevzpomínal.
A na zdech jeho pokoje visely černobílé fotografie, staré, zažloutlé. Zachycovaly nějaké mládence, usmívající se vojáky. Jejich úsměvy mluvily jasně. Všechny smutně říkaly, že na první linii není nic tak komického, aby to stálo za úšklebek. Ty úsměvy vyprávěly celou frašku od velkého třesku až po Armageddon.
Písnička jako by s vyprahlou pustinou neladila. Je to pěst na oko.
Zatímco tady ležím a ve svých pětačtyřiceti vysychám a umírám, někde na druhém konci, někde daleko, ale přece tak blízko, sedí šestaosmdesátiletý stařec. Vlastně mu nic nechybí. Pohupuje se v křesle, usmívá se, pobrukuje si s rádiem. Slyší to stejné, co já. Možná si to i podobně vykládá. Vždyť on přece taky jen čeká na smrt.
Dědeček nikdy nepil nic jiného než vodku. Ale alkohol mu nepomáhal. Upadal do hlubších a hlubších depresí, zážitky z války z něho nikdy nevyčpěly. Vybavovaly se mu až do smrti. Žil v mukách. Ale zemřel s odlehčujícím úsměvem na rtu. Je to lepší než žít s úsměvem a zemřít v mukách. Rozpadat se. Pomalu. Bolestivě.
Zatracený auto... Viděl před sebou jeho naleštěnou kapotu. Byl to krásný vůz.
Člověk je neoddělitelně srostlý s takovými věcmi, které se tváří, jako by kdovíjak zjednodušovaly život. Pak si za to vybírají svou daň.
Odporné!
Jenže teď se z rádia ozývá hlas holčičky, která chce své mamince, která někde ve špitále zoufale vyhlíží čápa, nechat zahrát "Žlutou ponorku".
Pedro otevírá oči. Bolí to. Je to těžké. Jako by mu na každém víčku visela jedna žlutá ponorka. Přesně tak to bolí...
Na obzoru spatřil pahýl suchého stromu. Nevzpomíná si, že by tam předtím nějaký byl. Přehlédl ho? Asi ano. Stejně je daleko. Neskýtá téměř žádný stín. Nemá to cenu. Je to marné.
"WE - ARE - LI - VING - IN - YELLOW - SUBMARINE"
Vzpomíná na tvář otce. Otec vždycky chtěl, aby se Pedro dobře učil. Chtěl z něho vychovat inženýra. Pedro na něho vždycky hleděl s neutrálním úsměvem. Vždycky. Cítil k němu jako k rodiči úctu, ale tím to všechno končilo. Otec dokázal být zábavný. Dokázal být i neuvěřitelně nudný. Ještě teď sedí o pár set kilometrů severně v domku s mámou. V Pedrově rodném domě. Tam, kam ho přinesl čáp.
A zatímco Brouci hráli skladbu, která je přežila, Pedro umíral.
Vybavoval si hubeného čápa, kterého opelichaná křídla sotva drží nad zemí. V zobáku svírá povijánek se řvoucím děckem. Dítě křičí, protože ještě tuší, co ho čeká. Brzy okusí drogu radosti a optimismu. Na zlo, kterému neujde, na čas úplně zapomene.
Nějaká písnička. Je tichá a pomalá. Možná je ve skutečnosti jen pomalá a rádio je tiché, nebo už Pedro není schopen písničku vnímat ve skutečné hlasitosti. Někde v klubu se podle téhle písničky pohupují mladí lidé, třeba úplně mimo rytmus, a šeptají si podivná slůvka. Pedro však umírá, vnímá skladbu jako nebožtík spouštěný do hrobu. Klesá, klesá, nějaký hlas odříkává nesrozumitelná slova. Ten hlas je mu povědomý. Komu asi patří?
Cítí chlad studené hlíny. Příjemný chlad... Znovu s ní splyne...
Jsem jen prach a v prach se zase obrátím. Kostem to, svatá pravda, bude trvat trochu déle, ale jednoho dne taky podlehnou... Přijímá ten chlad. Nad hlavou slyší křídla čápa nesoucího nový život. Něco mu, tam dole v hrobě, napovídá, aby to tělíčko navštívil. Aby uchvátil dosud nepokořené tělo. Aby přebil slabé záchvěvy myšlenek rodících se v nevyvinutém mozečku...
Pokoř to tělo...
Napadni ten mozek...
Na co čekáš...
Na co čekáš?
Zachroptěl. Pootevřel levé oko, to oteklejší. Slunce ho spaluje. Strom na obzoru opět zmizel. Zmizel... Prostě tam už není. Čertvíco se s ním stalo. Neptá se, jak je to všechno možné, že už není ani hrob, ani čáp. Je jen utrpení. Zmar. Žár.
Z jeho zad stoupá hustý dým. Košile hoří, plápolá. Teď se slunce opírá přímo do jeho těla. Vzpomíná na lidi povalující se po španělských plážích na slunci. Když se jim kůže začne loupat, natírají se krémy. Hořekují. Přes zadek nedostali. V první linii nebyli. A tady, ve žhnoucí pustině, v tom iracionálním poli mezi životem a smrtí, také nebyli.
Asi je to baví.
Vidí bratra.
"Ahoj, bráško," volá a hned mu běží naproti. "Ty ses vrátil!"
Bráška stojí na místě. Tajemně se usmívá.
"Bráško..."
Bráška mlčí.
"Tak řekni něco, bráško!"
"Byl jsi tenkrát u toho..."
Úsměv z Pedrovy tváře mizí. "Byl..."
"Tak to konečně přiznej, Pedro."
"Já nevím, o čem mluvíš."
"Přiznej to."
"Co? Všechno přiznám. Jsem strašně rád, že jsi tady..."
"Záviděls mi tu skleněnku. Já to vím. Proč jsi ji rozdupal?"
"Já..."
"Proč jsi ji rozdupal, když do mě tenkrát praštil blesk?"
Mlčí.
"Proč?"
Ticho.
"Tak mluv, bratře. Říkals, že všechno přiznáš."
"Vždycky jsem ti ji záviděl. Když jsi zemřel, úplně ztratila cenu. Všechno jsem viděl v jiném světle. Už to nemělo význam. Já... Jsem hrozně rád, že jsi tady..."
"Ale já ti nepomůžu."
"Nechci to po tobě. Jen tu se mnou zůstaň až do konce! Je mi tu smutno..."
"Je mi líto, Pedro."
Jeho obraz mizí. Vzdaluje se. Pedro natahuje ruku. Hrdlo má vyschlé.
"Ale odpouštím ti," říká bratr, a ozvěna jeho hlasu zní ještě chvíli po jeho zmizení. Pedro znovu slyší zvuk máchajících křídel. Zase čáp? Pootevřel pravé oko. Byl to sup. Proletěl nad jeho hlavou, ještě chvíli pokračoval v letu. Usedl na suchý strom, který už opět stál na obzoru.
Ach, bratříčku...
"...A teď hrajeme Kubíkovi Selanymu, který dnes slaví své třetí narozeniny," licituje ženský hlas, "Hospodu U tří slunečnic...!"
Hospoda U tří slunečnic...
Alena bydlela na samotě vedle pole slunečnic. Vždycky se pohupovaly ve větru, ptáci tam zpívali své opery... Alena teď sedí v kuchyni na židli, kouká na hodinky a říká si: "Kde je?"
Vzpomínky.
Veselka.
Bílá podkova, kolem níž jsou usazeni svatebčané.
"TAM - KDE - JE - DŮM - U - TŘÍ - SLUNEČNIC"
Otec je opilý, směje se. Zase se jednou baví. Je to výjimečná situace. Pedro tiskne Aleně pod stolem stehno. Ona se jen potutelně usmívá, upíjí vína.
"AŽ - TAM - PŮ - Ů - JDEŠ"
Hlas slábne.
Strýček jde na záchod, náhodou šlápne na nohu staršímu synovi strýce z druhé strany. Opilý mládenec bere židli, rozbíjí ji strýci o záda. Číšník křičí, snaží se ty dva roztrhnout, ale inkasuje ránu a letí přes stůl. Neuvěřitelná inspirace pro ostatní. Létají láhve, stříká červené víno, stříká krev, hudba hraje víc nahlas.
Pedro bere Alenu za ruku. Oba běží někam ven. Alena se směje. Otec se baví. Nepochopil vážnost situace. Kdo to bude platit? Ha, ha...
Banalita.
Ozývá se další píseň. Docela potichu. Baterie jdou do háje. Kdo ten maraton vyhraje? Já, nebo rádio?
Na obzoru silueta suchého stromu.
Sup krouží nad hlavou.
Vříská jako nespokojený puberťák. Čeká, kdo z těch dvou padne dřív. Zda člověk, nebo rádio. Dělá tu rozhodčího.
Pedro už dávno necítí bolest. Cítí jen nutnost se co nejrychleji rozložit. Cítí pach spáleného masa. Možná je to jen iluze. Den je dlouhý. Nikdy nenastane večer. Nikdy!
Alena nemohla mít děti, myslela si, že ho to mrzí. Bylo mu to úplně jedno. Nikdy po těch vřískajících zámotcích netoužil. Toužil jen po Aleně. A po slunečnicích...
Co tady dělám...
Kdo mě vlastně poslal vstříc smrti?
Kdo vysál benzin z nádrže?
Oni... všichni?
Kdo nese vinu?
Nový zvuk přehlušil skomírající rádio. Nedokázal ho hned definovat. Znal ho. Odněkud ten zvuk znal. Někde ho už slyšel.
Otevírá zarudlé oči. Na obzoru visí tečka. Pokouší se zaostřit zrak. Nejde to.
Tečka se zvětšuje. Zvuk sílí, sílí a sílí.
Vrtulník.
Hledají mě?
Zachrání mě?
A...
A chci to vůbec?
Určitě. Musí mě vidět. Přistaňte tady přede mnou. Už toho mám dost! Ještě chci vidět Alenu, lány slunečnic a matku, ještě chci snídat chleba s máslem a pít kafe s rumem a...
Vrtulník se snesl k zemi. Oblak zvířeného prachu stoupá k nebesům.
Bílý vrtulník stojí na místě. Vrtule se pomalu, pomaloučku a velmi neochotně zastavuje.
Stojí na místě. Nic se neděje. Chtějí tu čekat jako ten sup? Další rozhodčí?
Dvířka se otevírají.
Vystupuje postava ve svátečních šatech.
"Ahoj, Pedro."
Poznal sám sebe.
"Ahoj. Co tu dělám?" chrchlá mršina.
"Přemýšlej, Pedro."
"Nevím..., nemůžu...
"Už jsme ti všichni odpustili," říká Pedro. "Sbohem."
Pomalu, takřka pietně nastupuje do vrtulníku. Monstrózní bílá vrtule se znovu roztáčí, znovu víří oblak prachu. Pomalu, takřka slavnostně se vrtulník odlupuje od země a mizí z Pedrova zorného pole.
A náhle, když objekt zmizí, pociťuje absenci zvuku. Najednou je tu ticho k zešílení.
Rádio maraton prohrálo.
Pozoruje supa sedícího na stromě. Vrtí se a křičí. Tys vyhrál! Ha, ha, ha! chechtá se sup.
Pak se na obzoru objevují další bílé vrtulníky. Blíží se. Je jich mnoho. Přelétají nad Pedrovou hlavou. Za každého příbuzného jeden. Za matku, za otce, za brášku, za dědu, za babičku... Když přelétají těsně nad ním, z každého se ozve teskné "Sbo-hem".
"Sbohem," sípá. Mluvit bolí.
Je po všem. Maraton skončil. Hudba dohrála. Konec koncertu. Nebyl moc dobrý. U pokladny vracíme vstupné.
Vstává ze svého těla. Opouští ten nemotorný svazek masa, kostí, krve, nervů a jiných nesmyslů.
Odstupuje několik kroků, pozoruje své bývalé útočiště. Směšný, rozpadající se skelet.
Pak se sehne, vezme rádio do rukou a vší silou jím uhodí o zem.
Jde do pustiny, lehkým pohybem ruky dává na srozuměnou supovi -
- sežer si to.
"Ten už má asi dost," říká ten vyšší.
"Myslíš, že ho ještě zachráníme?" říká ten nižší.
Nakládají Pedra na nosítka a zvedají ho do vrtulníku.
"Podívej," šklebí se ten vyšší, "chápeš, proč s sebou tahal tohle rozbitý rádio?"
"Ha, ha..."
Nastupují. Vrtulník se zvedá ze země. Mizí v nenávratnu.
A není tu ani strom, ani sup...
* 1996