"Marceli, mlčení vám nepomůže," slyším plynout vlastní nacvičené fráze, které opakuji dokolečka jako gramofon s přeskakující jehlou. "Povězte mi, co jste dělal v sobotu osmého října odpoledne?"
Marcel mlčí. Je to zoufalé mlčení. Nesnaží se vymýšlet výmluvy, ví, že oba známe pravdu, je si vědom své viny, ale přesto ho nějaký pud všech zločinců nutí mlčet a zapírat. Na všechny otázky a důkazy odpovídá mlčením, krčí rameny, nejvýše z něj vypadne ne - nevím - nebyl a tak dále.
Vstávám od stolu, vytahuji balíček cigaret. Zapaluji si a nabízím Marcelovi. Vrtí hlavou; vím, že je kuřák, ale on zapírá i to, jako by se bál, že se tím k něčemu přizná. Znovu jsem se posadil. Je čas na poslední otázku.
"Marceli, ptám se vás naposledy: Zavraždil jste Julii Millerovou? Odpovězte ano nebo ne. Máte poslední možnost na zmírnění trestu."
Čekám na odpověď, dokud mi nedohoří cigareta. Když ji zamačkávám o dno popelníku, připadá mi, že to samé teď udělal Marcel se svými nadějemi. Otvírám šuplík a pokládám na stůl zploštělou kuličku, ne větší než zrnko čočky.
"Víte, co to je, Marceli? Zavedli jsme to nedávno, přesněji řečeno hned po tom, co byl vynalezen způsob, jakým je možné sledovat události, které se odehrály v minulosti. V téhle kapsli je záznam vašeho zločinu. Je to chronoskopický snímek místa činu v sobotu osmého října odpoledne."
Měl jsem pocit, jako by Marcel trochu pobledl. Jinak ale nedal na sobě nic znát. Je to trochu nefér, vytáhnout chronoskopickou kapsli po pěti dnech výslechu, po pěti dnech mlčení, je to jako rána pod pás, jako páté eso ve hře. Ale udělat jsem to musel. Protože vrazi také nehrají čistou hru.
Spouštím promítací plátno a vkládám kapsli do promítačky na stole. A na plátně se jako v okně do minulosti objevuje obraz sobotního odpoledne.
Lesní cesta. Přijíždí modrý automobil, zastavuje. Dovnitř není vidět, protože okénka se lesknou. Po chvíli se otevírají dvířka a vystupuje dívka, která už nežije. Odchází po cestě k silnici. Pak z vozu vyskakuje Marcel, něco za ní volá (záznam není zvukový), běží za ní a vzadu má za kalhotami zastrčenou tyč od heveru. Dobíhá k dívce, chytá ji za rameno, následuje hádka. Jako v grotesce gestikulují, mlčky rozhazují rukama, dívka se otáčí k odchodu, vzduchem se mihne tyč, dívka padá do listí, to už není jako v němé grotesce, tam přece nikdo neumírá, dívka na zemi však ano, tyč jí ještě dvakrát dopadá na obličej, dívka na zemi je mrtvá, Marcelovi tyč vyklouzne z ruky, on sám nerozhodně stojí nad tělem, pokleká, váhavě se dotýká její paže, ucukává, pak vyskakuje a v rychlosti tělo zahrabává listím, po listech stéká krev, Marcel si utírá ruce o kůru nejbližšího stromu, utíká zpátky k autu, odjíždí, zůstává prázdná lesní cesta s nízkou listnatou mohylou, představení je u konce.
Vždycky je mi po takových produkcích mizerně a dovedu si představit, jak je asi Marcelovi. Proto jsem z něj tahal pět dní jeho vlastní doznání. Možná se pro tu práci nehodím, jiný by to asi vyřídil hned po zatčení. Hlavně, že už to mám za sebou.
"Vyslechněte prosím rozhodnutí soudu. Podle paragrafu 273 trestního zákona jste na základě svědectví chronoskopického snímku odsouzen k jednomu roku svobody s implantovanou pamětí. Proti tomuto rozhodnutí se můžete odvolat do sedmi dnů," pronáším podle předpisu a připadám si, jako bych tím udělal tečku za jedním lidským životem.
Stisknu tlačítko, do místnosti vstoupí policista. "Odveďte ho na sál," přikazuji a dívám se, jak policista nasazuje odsouzenému pouta.
Ještě než zmizel Marcelův obličej za rámem dveří, vrhl po mně pohled, ale příliš krátký, než abych poznal, vyjadřuje-li strach nebo otázku.
Zapaluji si další cigaretu a přistupuji k oknu. Venku honí podzimní vítr žlutohnědé listí a na druhém konci budovy je Marcelovi jednoduchým chirurgickým zákrokem implantována do příslušného centra v mozku kapsle s jeho zločinem. Od zítřka uvidí po celý dlouhý rok každý den vždy ve stejnou dobu svůj zločin tak, jak jsem ho viděl já na plátně před několika okamžiky. Je odsouzen být svědkem té vraždy znovu a znovu, celkem tři sta šedesát pětkrát. Málokdo přežije takový trest se zdravým rozumem. Většinou, když po roce odsouzené přivádějí k odstranění kapsle, bývají z nich jen lidské trosky.
Za chvíli vyjde Marcel z budovy, půjde ulicí ke středu města, vyhrne si límec, protože fouká studený vítr, a bude se neustále ohlížet, aby se ujistil, že za ním nejde hlídka. V tu chvíli si ještě neuvědomí, že svoji stráž nosí sám v sobě, toho nejkrutějšího hlídače zvaného vzpomínky a svědomí, a bude se snažit na všechno zapomenout... až do zítřejšího odpoledne, kdy se kapsle poprvé ozve...
Na to všechno budu myslet, až ho uvidím odcházet tou ulicí do dálky, dokud ho neztratím z dohledu.
Dívám se z okna na šedivé říjnové nebe, ale najednou se svět kolem mne začne rozdvojovat, zamlží se mi před očima a já vím, že přišla moje chvíle, na čele cítím studený pot. Šedorůžová mlha. Tak to vždycky začíná.
Z té mlhy se vynoří stěny jiné kanceláře, ve které jsem seděl stejně jako teď na místě vyšetřujícího soudce, ale před osmi lety. Proti mně sedí Daniel Zach, starší pán se začínající pleší a strachem.
Podobný případ, vražda manželky. Psychiatrický posudek, svědčící o nervové labilitě vyšetřovaného. Tehdy se to zdálo tak jasné, vyšetřování jsem chtěl mít rychle za sebou. Zach si odseděl sedm a půl roku. Pak vynalezli chronoskop a všechny případy bez doznání viny se přešetřovaly. Chronozáznam ukázal, že případ Zach byla nešťastná náhoda a já jsem se poprvé ve vyšetřovací místnosti ocitl na druhé straně stolu.
Sedím přibitý na židli, v hlavě se mi zvolna, nelítostně odvíjí záznam z kapsle. A stejně jako každý den v tuto hodinu slyším svoje slova: "Danieli Zachu, mlčení vám nepomůže..."
(1986 - 1992)