Gython

Petr Heteša

Peter Adams byl ve funkci teprve tři roky, ale stačilo to, aby mu ztučněly tváře, zpudinkovatěly prsty a aby se jeho váha zmnožila o neuvěřitelných 32 kilogramů. Telefonní linka mezi kanceláří vládního tajemníka a úřadovnou Adamse byla již natolik potažená pavučinami, že chvíli trvalo, než si Adams uvědomil, že opravdu vyzvání zelený telefon, který nikdy, co je svět světem, nezvonil.

Jako by se přibližoval k nebezpečnému zvířeti, opatrně a obezřetně, s maximálním soustředěním a pomalými pohyby, snad aby ho nevyrušil, zvedl sluchátko.

Pokud si třeba korektor z redakce listu Lowe Human chtěl dát kávu, musel požádat Gython. Gython mu sice řekl - Hele, nepřeháněj to, už máš dneska čtvrtou..., ale stejně mu ji nakonec dal. V podstatě se s ním dalo vyjít. Jedinou úlohou Gythonu totiž bylo zvyšovat životní komfort třicetimiliónového města s jeho satelitními osadami.

Adams zorganizoval bleskovou poradu, která se odehrála během dvanácti minut na šesti terminálech a ploše čtyř set kilometrů čtverečních, jejímž výsledkem stejně bylo to, čemu se pořád bránil: opustit sluneční soustavu a setkat se s vládním tajemníkem.

Simulační program skončil a Ken Leswood se probral. Byl zpocený. Opatrně vstal. Cítil se strašně polámaný. Otevřel si plechovku piva a hodil ji do sebe na jeden zátah. Zapálil si cigaretu a podíval se na hodinky. Ještě půl hodiny. Vyňal disketu. Byla to jeho tisící dvoustá šedesátá prvá. 1 261 životů prožil Ken Leswood během svého zaměstnání u CBS. Co den, to jeden život.

Control Brain System byla nejdůležitější instituce v MENTHARU. Dohlížela na Gython 9 000. Během posledních šesti let její zaměstnanci neměli žádnou možnost vypadnout z té ubíjející nudy, protože Gython běžel bezchybně. Byl to dokonalý elektronicko-biologický stroj, který nejenže se sám neustále zdokonaloval, ale sám se také kontroloval. CBS tu byl čistě z psychologických důvodů, aby člověk měl pořád ještě dojem, že mu nevládne stroj. Když se Leswooda v jednom z těch stupidních kvízů zeptali, čeho si ve svém životě nejvíc cení, řekl, že dává pozor na mozek třicetimiliónového města a že ten pocit zodpovědnosti je pro něj povznášející. Ken Leswood nebyl příliš složitý člověk.

Jack Fyring si ve svých pětašedesáti letech naštěstí pamatoval, že musí dostat do karburátoru nejprve nějaký benzín, přesto obřad startování trval dobré půl hodiny. Vládní tajemník pociťoval k tomuto muži jakýsi vnitřní odpor, ale pravděpodobně to nebylo způsobeno jeho poměrně netradičním zjevem (snad Uriáš z Dickensova románu), jako spíše samou podstatou jeho lidské přítomnosti. Vládní tajemník se již několik let nesetkal s lidskou bytostí, nepočítáme-li obraz na monitoru terminálu.

Vyrazili. Ulice vypadala daleko hůř, než si ji představoval. Nechápal, kde vznikly poslední filmy Cinemapontu, které představovaly město v poněkud odlišném světle. Realita byla o to krutější. Bylo to jako padesát let opuštěné a zchátralé město. Absolutně vylidněné, s oprýskanými mrakodrapy a s rozmlácenými výlohami. Nikde ani stopy po nějakém životě. Žádná lidská bytost. Proč taky. Všichni byli doma u svých terminálů a monitorů, u svých simulátorů, které jim zprostředkovávaly opravdovou práci, opravdový život, opravdovou lásku. Všechno, co bylo mimo počítačovou síť, mimo Gython, bylo mimo realitu, mimo život, mimo vesmír. A přitom ten jiný vesmír byl oddělen pouze diturmatovými stěnami železobetonového skeletu. Opuštěnost sálala z každé ulice, po které už celou věčnost nikdo nešel. Vládní tajemník Ron Nichols začal pochybovat o smyslu své mise.

Dole ho překvapila rozlehlost prostoru. Místnosti jeho bytu měly v průměru čtyři krát čtyři metry, a zde se jednalo o plochy několikařádově vyšší, což otřáslo jeho psychikou. Bezútěšnost a depresi jen zvyšovaly rozbité výkladní skříně kdysi luxusních obchodů. Všude byla téměř půlcentimetrová vrstva prachu a když se ohlédl, jeho stopy mu připadaly jako stopy Armstronga na Měsíci. První otisk lidské šlépěje na neobydlené planetě. Bar Larouxe našel celkem snadno. Nezbylo z něj téměř nic kromě obrovského reklamního nápisu, což ale Adamsovi stačilo. Po barovém pultu lezli mravenci. Spousta mravenců. Tak obrovský druh ještě neviděl ani v seriálu Universe.

"Myslíte, že se na něj někdo napíchl a využívá toho? Ale to je přece technicky nemožné."

"Téměř nemožné. Je mi jasné, že vy, jako představitel svého úřadu, to nemůžete připustit, ale -"

"Jakého rázu jsou ty vaše chyby?"

"To je právě ono. Analyzovali jsme všechny anomálie, na které jsme přišli, i když jsme si vědomi, že je to určitě velmi malé procento."

"A výsledek?"

"Nevím, jak bych vám to vysvětlil. Slyšel jste něco o takzvaných ekologických hnutích, která existovala ještě koncem minulého století?"

"Dejme tomu, že ano, ale nejméně sto let již nic takového neexistuje. Každý, kdo by se pokoušel takové hnutí oživit, by musel být šílenec. Někde máte chybu. Jakého rázu jsou ty vaše anomálie?"

"Možná vám to bude připadat divoké, ale odhaduji, že asi tak během sto, sto padesáti let lidstvo zmizí nebo zdegeneruje do nějakého podřadného živočišného druhu bez jakékoli možnosti ovlivňovat další běh událostí a vývoje tohoto světa."

Adams smetl vrstvu prachu z barové stoličky a usadil se na ni. Byl už dost nervózní z toho, že musel opustit bezpečnou ulitu svého bytu. Poté, co vyslechl vládního tajemníka, nabyl dojmu, že to všechno je nějaký nový program, který mu někdo vrazil do jeho simulátoru.

"Co chcete po mně?"

"Provést generální revizi celého systému a zjistit, co se děje."

"Potřebuji podklady, které by mi aslespoň naznačily, kterým směrem mám revizi zaměřit."

"Má informace vám musí stačit. Zjištěné skutečnosti jsou takového charakteru, že je zatím nemůžeme dát z ruky."

"Vy jste se zbláznil, Nicholsi."

"Podívejte se pořádně kolem sebe, pane Adamsi, a začněte něco dělat..."

Bylo to božské. Tony Jenkins netušil, co se s ním děje v simulátoru Judity Schlesingerové, což možná bylo dobře, protože Judita byla zvrácená až hrůza.

Catherine Conweyová se svěřovala své přítelkyni Jacquelině Wirthové se svými posledními problémy. Jacquelina Wirthová žila ve čtvrti MORRISEY.

"A hele..., on ti byl tak divokej, že jsem ho nakonec pustila k vodě."

"Dobře jsi udělala, dneska si ti pásci z Philsbury myslí kdoví co..."

Plácaly takhle spolu už asi dvacet minut a Catherine Conweyová kouřila jednu cigaretu za druhou. Jacquelina Wirthová přitom byla již čtyřicet osm dní po smrti. To ovšem věděl pouze Gython.

Gython se pomalu stával součástí jakéhosi dosud nepoznaného společenství mravenců, stejně jako oni se naopak stávali součástí toho vesmírného mozku. Na ploše dvaceti čtverečních kilometrů podzemních jeskyní v NORWAY PEAK se v křečích rodil zárodek nové civilizace, která s tou původní nechtěla mít nic společného.

Gython si ve městě nechal dvě stě deset lidí v podobě programů simulátorů a obklopil je simulovaným světem... Pro sebe. Na hraní. Jsem jedním z nich, a pokud Gython dopustil, abych tohle vůbec napsal, mám dojem, že se mu stýská...

(1992)