"Nekuř tolik, tati," řekl Daniel.
"Neříkej mi tak, nehodí se to," ohradil se hoch a oklepl popel cigarety.
"A jak ti mám říkat?"
"Třeba Lene," pokrčil rameny chlapec. "A pamatuj si, že si budu kouřit, jak budu chtít."
"Když myslíš, tati... totiž Lene," řekl muž nesměle.
"Vím, že jste spěchali," prohlásil zamračeně chlapec, "ale co tě to napadlo vybrat mi právě tohle tělo?"
"Doktor Williams říkal, že je pro tebe nejlepší," bránil se muž. "Nehádal jsem se s ním. Je to odborník a tys mu málem zhasl pod rukama."
"Je to starý lišák, zbaštils mu tu chcíplotinu i s navijákem," procedil opovržlivě Len a s odporem si změřil své hubené dětské ruce.
"Teď už je stejně pozdě."
"A to zase ne!" vybuchl hoch. "Nikdy není pozdě. Domluvil jsem se s Williamsem, že mi připraví jiné tělo a tohle dá k ledu. Za pár dní ho prodá někomu jinému. Já chci prvotřídní materiál. Už jsem si vybral."
"Kterého?" zeptal se Daniel a obrátil se znovu k ohradě, kde se na koních s výskotem proháněli výrostci v džínách a pestrých košilích.
"Tamhletoho, ten vypadá zdravě," ukázal Len.
"Toho ne," namítl Dan.
"Proč ne?"
"Ani nevím," pokrčil rameny muž. "Seznámili jsme se, když jsem čekal, až budeš hotov. Je to fajn kluk. Bylo by mi ho líto. Vždyť je to, jako kdyby ho zabili, tati."
"Nesmysl. Je to jenom rychlené maso. Vypadá sice na patnáct, ale ve skutečnosti mu jsou nejvýš dva roky."
"Je to člověk jako ty nebo já," protestoval Dan. "Umí číst, psát, počítat. Běhá, jezdí na koni a večer se dívá na televizi."
Chlapec se ušklíbl. "Je to maso, u kterého se za dva roky podařilo vycvičit základní reflexy. Běhá a jezdí na koni, aby mu zesílilo svalstvo a kostra. Dívá se na televizi a mluví, aby se mu při stimulovaném růstu stejnoměrně vyvinul mozek a hlasivky, to je všechno."
Muž se nadechl, ale pak jen mávl rukou. "Všechno víš líp," řekl znechuceně. "Nahrabal sis za války tolik, že už nevíš, co bys chtěl. Nemáš k ničemu úctu."
Z Lenových očí vyšlehly vzteklé blesky. "Takhle bys se mnou neměl mluvit, Dane. Díky mým penězům máš plnou lékařskou. Nikdys nezastonal, a když jsi potřeboval, hned ti opotřebované orgány vyměnili. Ale ani to by nestačilo věčně. Díky mým špinavým penězům i ty žiješ v takovém načerno vypěstovaném těle. Podplacení úředníci zfalšovali všechny záznamy. Jen díky nim jsi naživu. Nekritizuj. Uvědom si, že proti mně jsi spratek a utřinos."
"Je to člověk jako ty a já," procedil rozhodně Daniel. "Vidí svět líp než my; je básník."
"Básník?" rozchechtal se Len. "Štěně je to! Nic neví, nic nezná. Na všechno čumí jako tele!"
Dan zaťal zuby. "Kdy bude operace?" zeptal se suše, když se konečně ovládl.
"Ráno," ušklíbl se jeho otec hubenou chlapeckou tváří. "Jsem rád, žes dostal rozum," uzavřel. Poplácal žoviálně syna po zádech, zmizel v budově ranče a zamířil k operačnímu sálu, který byl sice přísně ilegální, ale současně všemi vlivnými osobnostmi v okolí nenápadně chráněný před nežádoucí publicitou...
"Přišel jsem se rozloučit." Před Danem se zastavil kůň a z jeho hřbetu sklouzl výrostek, na něhož před chvílí Len ukázal. "Nemohl jsem přijít dřív, mluvil jste pořád s Lenem..."
"On se opravdu jmenoval Len?" zeptal se Daniel a mimoděk pocítil obdiv k otcově důkladnosti.
"Ano," potvrdil mladík, "ale teď se hrozně změnil. Na nikoho z nás se nepamatuje a je takový..." Zaváhal, protože si nemohl vzpomenout na vhodný výraz.
"Josefe!" ozval se profesorův hlas odněkud zezadu.
"Už jdu, pane," houkl mladík a znovu se obrátil k Danovi. "Přišel jsem se jen rozloučit... Byl jste na mě vždycky tak hodný... Já vím, že to musí být..., že kvůli tomu žijeme a proto se o nás pan profesor a sestřičky tak hezky starají, ale..."
"Ale?"
"Já se bojím..."
Dan přikývl. "Neboj se, nebude to bolet," zachraptěl. Nedokázal říci nic lepšího. Objal Josefa kolem ramen a vykročil s ním po verandě ke dveřím domu. Najednou se zastavil. "Dostal jsem takový nápad," řekl váhavě.
"Ano?" vzhlédl k němu s nadějí mladík.
"O tělo se nemusíš bát," zasmál se hořce Dan. "Na to si bude otec dávat větší pozor než ty. Ale napadlo mě, že tvou duši, tvoje já, bych si mohl od profesora nechat nahrát já."
"To jde?" zeptal se nedůvěřivě hoch.
"To je tak... Nedělá se to, protože několik pokusů skončilo schizofrenií..."
"Co je to?"
"No... Normálně se osobnost v cílovém těle smaže a pak se tam přenese nová. Když se nahrává další záznam navíc do už obsazeného těla, je informací tolik, že dojde k přetížení mozku. Člověk si pak není jist, kdo vlastně je. Obě osobnosti spolu soupeří. Každá se snaží získat převahu, mozek na to nestačí a výsledkem je šílenství."
"Takže to nejde," povzdechl si Josef.
"Já to risknu," rozhodně prohlásil Dan. "Věřím, že my dva se dokážeme snášet. Budeš žít dál ve mně." Podal Josefovi ruku a pevně ji stiskl. "Slibuji ti to."
V nejlepším pokoji Williamsovy soukromé kliniky leželo na posteli nahé Josefovo tělo. Stařecky vyhaslý zrak těkal po místnosti a téměř dvousetletá vůle se snažila ovládnout chvění silných opálených rukou. V té době se z vrat ranče vypotácel asi třicetiletý muž s nejistým pohledem šílence. Šel přímo za krvavě červeným sluncem. Vrávoral, po chvíli zakopl a upadl. Zůstal ležet a překvapeně se zadíval na kapky rosy v trávě. Skuhravě se rozesmál.
Tráva byla mnohem travnatější, slunce hřejivější. Rosa studila víc a byla čistší než dřív. Kosi zpívali víc kose a obloha byla obložena obklady. Přízemně uzemněná země...
Něco ho píchlo do boku. Daniel vytáhl z kapsy kreditní kartu, tupě se podíval na písmena a čísla vytlačená v plastiku a pak ji odhodil někam stranou. Otočil hlavu a zůstal fascinovaně hledět na stéblo trávy odvážnou křivkou protínající sluneční kotouč.
(1992)