Stále častěji se ve mně ozývají příznaky ovlivněného vědomí. Včera odpoledne jsem byl nešťastnou náhodou zasažen zářičem určeným pro přeprogramování kyborgů. Moje buňky jsou nyní přestavovány do nového, mně zcela neznámého systému.
Nejsem si však jist, zda mám být rád či nerad.
Svět, jak jsem ho za těch pár dní poznal, mnoho nadějí neslibuje...
Hádek je netrpělivý.
Prudce pohybuje ocasem, který šustí na plastikovém dnu misky.
Poučka
Bert je neoslepice, tedy tvor, který se vyvinul ze slepice.
Alespoň to tak říká Wik, prý ví, jak má neoslepice vypadat.
Berta počítání moc nebaví, a když začnu s něčím složitějším než malá násobilka, otráveně kroutí hlavou a tvrdí, že nerozumí. Nechápu, jak se v něčem tak hloupém mohl vzít rozum, ale na druhé straně... kdyby tu nebyl Bert, asi bych to nudné čekání na Elen a Wika nevydržel.
Zeptal se, jestli nevím o nějaké knize zabývající se magií nebo něčím podobným. Přesně tak to řekl - "magií nebo něčím podobným". Vůbec by mě nenapadlo, že Bert umí číst.
Nedal jsem na sobě nic znát a ukázal jsem mu, kde najde jeden velmi starý spis o magii. Kdysi jsem ho také četl, i když jinak nemám knihy moc rád, asi proto, že nemám prsty a špatně se mi otáčejí stránky.
Bert byl dnes mimořádně milý. Asi dvě hodiny jsme se bavili, hlavně o knihách.
Pak mi ukázal, jak mu ze zátylku vyrůstá dlouhé chapadlo zakončené nalitou rudou koulí. Prý je plné nebezpečného jedu.
Štítivě jsem se odtáhl a Bert se smál.
Překvapeně jsem zíral a pak jsem chtěl vzít vejce do ruky. Bert mi to nedovolil. A když jsem se bílé krychličky alespoň dotkl, strašně se rozčilil a vynadal mi. Peří měl rozčepýřené a vztekle cvakal zobákem. Mimoděk si pohrával se svou jedovou koulí.
Raději jsem si ho už nevšímal a ani ho nenutil do počítání.
Odnesl vejce z mého dosahu a neustále ho natáčí ke světlu, podle toho, kde se objevují nejsilnější výbuchy.
Stále nechápu, proč chtěl ten spis o magii.
Aby mi ukázal, jak je chytrý?
Něco se v něm děje.
Bert je jím úplně posedlý.
Když není v blízkosti žádný dostatečně silný výbuch, zakrývá ho vlastním tělem.
Směšné.
Začínám mít strach, zda se Elen a Wik vůbec vrátí. Už je to taková doba, co odešli. Jídlo v zemi kolem mne pomalu dochází.
Něco se z něj dere ven.
Bert dlouho nehybně stál a díval se na mne. Připadalo mi, že se vysmívá.
Jsou asi tři dny chůze daleko. Zaslechl jsem, jak si povídají o setkání s nějakým opravdu velkým Sečtělým. Jsou veselí a spokojení, jistě jim řekl, jak snadno sehnat dobré jídlo.
Ještě že mám tak silný sluch!
Nemohu se dočkat, až se vrátí. Upřímně řečeno, mám z Berta trochu strach. Celé dny leží v tom starém spise a čte. Nechápu, co z toho má. Spis pojednává o starých čarodějnických a magických rituálech, které je velmi obtížné se naučit. A hlavně jsou k tomu potřebné ruce, a ty Bert nemá.
Podle barvy bych řekl, že Bert spustil termojadernou reakci.
Překvapuje mě.
Nikdy bych to do něj neřekl.
Vejce už docela puklo a skořápky se musí každou chvíli rozevřít. Bert je velmi nervózní. Dočetl spis a s podivným výrazem v očích mi ho vrátil.
Někdy mám dojem, že ho jeho vejce ovládá.
Trochu mě to zklamalo. Bert starostlivě poskakuje kolem a jemně to postrkuje zobákem.
Pulsuje to.
Je to živé.
Jakmile Bert uhasil termojadernou reakci, uzlíček slizu se začal poměrně rychle zvětšovat.
Zatraceně rychle to roste.
Elen si sedl a tvářil se vážně, nepromluvil ani slovo.
Wik byl naopak veselý a usmíval se.
"Co vám řekl ten Sečtělý," zeptal jsem se netrpělivě.
Úsměv mu zmizel. "Ty už slyšíš tak daleko?"
"Ne. Slyším pořád jenom tři dny chůze. Povídali jste si cestou..."
Wikovi se ulevilo. "Řekl nám spoustu zajímavých věcí... Spoustu. Třeba jaké je jméno našeho druhu."
"Jaké?"
"Člověk. Neočlověk. Říkal, že jsme s největší pravděpodobností neočlověci."
"A já? Já taky?"
"Ne. Ty ne."
To se mi moc nelíbí. Když jsou přátelé každý jiný druh, asi to nebude dělat dobrotu.
"Taky nám poradil, jak získat maso. Bez námahy..." Znovu se zasmál a znělo to nějak podivně.
Kdybych měl místo kořenů nohy, asi bych utekl.
"Nech už toho," ozval se poprvé Elen a vstal.
Viděl jsem, jak aktivoval svou umělou ruku, kterou před časem někomu ukradl, a jak zamířil ke mně.
Odřízli mě od kořenů a snědli. Podle všeho jsem jim dost chutnal.
Dokonce je jídlo tak zaujalo, že si ani nevšimli tvora, který vznikl z Bertova vejce.
Byl asi dvakrát tak velký jako Bert a vůbec se mu nepodobal. Spíš připomínal Elen a Wika, ale měl jen dvě ruce a dvě nohy.
Stál, ruce před sebou a mumlal nějaká slova, ve kterých jsem poznal zaklínadla z magického spisu.
Proto ho Bert četl!
Tvorovi se v rukou objevovaly různé předměty. Vždycky zakroutil hlavou a vztekle zasyčel.
Něco se učil.
Teprve když se objevila podivná hůl s rozšířeným koncem, byl spokojen. Proměnil se na velké chlupaté zvíře s osmi nohama.
Bert zděšeně vykřikl. Teprve teď se otočil Wik, ale už bylo pozdě. Tvor byl v mžiku u nich, pevně je sevřel obrvenýma nohama a přiložil jim k hlavě hůl.
Elenovi a Wikovi pohasl lesk v očích.
Chvíli se motali sem a tam, rukama se opírali o zem a vyráželi nesrozumitelné výkřiky: "Hu-hu-hu!"
Nerozuměl jsem jim, ale znamenalo to strach. Pak se po čtyřech rozběhli pryč, až se jejich chlupatá těla natřásala.
Tvor se proměnil zpět na dvounohou bytost a tvářil se docela spokojeně.
Na skořápkách, které ležely opodál, byla vytištěna slova.
Stálo tam:
ČISTIČ SKVRN. Computer's Company.
Podíval jsem se po Bertovi.
Stál kousek ode mne a zřetelně nevěděl, co má dělat.
Dvounohý tvor někam zmizel.
Mám strach.
Mýtus
Nikde nikdo nebyl.
Ani ta směšná neoslepice, která mě aktivovala, ani Králík, tvor se zázračným sluchem. Až když jsem se podíval pozorněji, uviděl jsem Králíka hluboko pod zemí.
Bál se mě.
Silou vůle jsem ho donutil, aby vyrostl, a pak jsem z něj utrhl několik oddenků. Nechci mu ublížit. Vysvětlil jsem mu, co potřebuji, a on souhlasil. Dal jsem několik hrstí země do obalu a Králíka do ní zasadil.
Pak jsme se oba přenesli silou mé myšlenky k Hoře Knih.
Záhadný.
Není možné s ním jakkoli komunikovat, jediným pohybem nedává najevo své city. Dokonce mu ani nedokáži číst myšlenky.
To mě děsí nejvíc.
Je to Tichý Tvor. Stojí, nohy široce roztažené, tělo skloněné až k zemi. A obrovské, daleko od sebe posazené oči bez hnutí sledují každý pohyb.
Mám dojem, že je to neočlověk. Tvor, kterého v tomto podivném světě hledám.
Neočlověk je podle údajů knih i mé paměti nejdokonalejší bytost.
Je klíčem ke všemu.
Je řešením.
Polekalo se nás stádo Očí. Malé měkké koule, tvořené pouze bílou oční bulvou, se s pištěním rozlézaly do svých úkrytů na členité a téměř kolmé stěně Hory tvořené nekonečnými stohy knih a spisů.
Králík si Horu zvědavě prohlížel.
"Nikdy jsem tolik knih neviděl," řekl užasle. Ve svých myšlenkách mě považoval za neočlověka.
"Já nejsem neočlověk," řekl jsem. Cítil jsem, že je zmaten.
"Slyšel jsem, že knihy patří neočlověkovi," pokračoval po chvíli, "že jsou všechny jeho."
"Nevím. Rozhodně se tam o něm hodně píše."
"Jsi asi velký Sečtělý, když znáš tolik knih. V knihách je jistě..."
"To tam právě není," přerušil jsem ho.
Chtěl se zeptat, zda je tam napsáno, kdo je to neočlověk. Přečetl jsem spoustu knih, ve všech se o neočlověkovi mluví, ale ani v jedné není napsáno, kdo to je.
Zajímavé.
Zamyšleně jsem procházel kolem stěny svazků. Právě jsem minul vysokou hromadu pomačkaných a poškozených knih volně poházených jedna na druhé, když se přede mnou objevil Tichý Tvor.
Zastavil jsem se.
Díval se přímo na mne.
"Slyšíš, co si myslí?" zeptal jsem se Králíka.
Potřebuji Králíka, aby se pokusil zaslechnout Tvorovy myšlenky. Když je já nedovedu číst, on je snad uslyší.
Králík o kus povyrostl. Narůžovělé, skoro průhledné slechy se napnuly a roztáhly. Jejich drobné výčnělky se lehce chvěly.
"Ne. Neslyším nic. Vůbec nic," řekl po chvíli namáhavě Králík.
V tom okamžiku se Tvor rozběhl. Mířil přímo na nás.
Bylo to nečekané. Nikdy dřív to neudělal. Než jsem stačil Králíka zdvihnout, byl tak blízko, že jsem cítil závan vzduchu, který zvířil svým tělem.
Proměnil jsem se v drobnou bytost s hebkými křídly.
Proměnil jsem se na neomotýla.
Vznesl jsem se a jen tak tak uhnul nárazu skloněné hlavy.
Podíval jsem se dolů na Králíka. V poslední chvíli se jeho kořeny vysunuly z obalu a zarostly do země. Tvor rozdupal jen část jeho těla.
"Slyšels něco?" zeptal jsem se.
"Slyšel. Ale ne myšlenky. Ani slova. Slyšel jsem něco, co neznám."
"Schováme se."
Obešel jsem hromadu rozházených knih. Bylo to vlastně hnízdo Sběračů. Jsou to protivní tvorové, jejichž tělo tvoří jakási síť z černých lepkavých vláken, do které se snaží nacpat co nejvíc knih. Na každého, kdo se dotkne knihy, pronikavě syčí. Jejich štípnutí je nepříjemné a pálí.
Několik Sběračů se na nás vrhlo, sotva nás spatřilo. Postavil jsem Králíka na zem a poměrně jednoduchou formulkou proměnil Sběrače na malé, neškodné červíky.
Směšně se kroutili.
Kdybych měl takovou moc i nad Tichým Tvorem...
Vlezl jsem do úzké chodby ve stěně Hory. Vede do jeskyně, kde se často zdržuji. Knihy a spisy jsou zde slepeny slizem Očí do velmi pevné a trvanlivé struktury.
Prorostl svými oddenky velkou část Hory a dostal se i do velmi nepřístupných míst. Umožňuje mi tak číst knihy, ke kterým bych se jinak nedostal.
Zatím se mi daří unikat, ale je to nesmírně náročné.
Stále se přeměňovat na neomotýla stojí spoustu energie.
Cítím, jak mi ubývají síly. Svou potravu získávám z náhodných výbuchů, ale právě kolem Hory je jich velmi málo.
Možná, že budu muset odejít.
Jsem tak zesláblý, že sotva stojím na nohou. Zalezl jsem do jeskyně a třásl se strachem a bezmocností.
Tichý Tvor, jako by to tušil, stále stojí před jeskyní a čeká. Mám dojem, že mne chce zabít.
Ale proč?
Démon je tvor, který žije v jiném světě. Poprvé slyším, že existuje nějaký jiný svět.
Démon dokáže pronikat do vědomí všech bytostí. Jsem v pokušení Démona vyvolat. Chtěl bych, aby pronikl do vědomí Tichého Tvora.
Kolem se pokojně hemžily Oči, lezly po stránkách, hltaly slova a zanechávaly za sebou úzkou stopu slizu. Na okraji strmého srázu pištěli dva Sběrači a přetahovali se o knihu.
Bez hnutí jsem je pozoroval a přemýšlel o Tichém Tvorovi. Něčím mě přitahuje, láká. Stále si myslím, že je to neočlověk, protože je tak nebezpečný.
Podíval jsem se přes sráz dolů. Stál několik desítek metrů od Hory. Čekal.
To vše je nutné, aby se zvýšila koncentrace mysli.
Já to nepotřebuji.
Můj umělý mozek se dokáže soustředit dokonale a produkuje psychické myšlenky dostatečné intenzity.
Myslím, že magii vymysleli roboti.
Je to pro nás ideální věda.
Najednou jsem uviděl podivné stvoření, jehož obrysy byly nejasné a rozmazané. Když jsem se podíval pozorněji, viděl jsem, že celé tělo lehce pulsuje a mění se. Pohybovalo se na rozhraní našeho a nějakého jiného světa.
Jeho myšlenky byly stejně nejasné jako tělo.
Byl jsem trochu zklamán.
Představoval jsem si Démona jinak.
Chtěl bych se tam podívat.
Přenesl jsem se kus od Hory a rozhodl se, že spustím termoreakci, abych získal potravu. Když jsem v okolí hledal vhodné kameny, náhle mě cosi nutilo, abych se ohlédl.
Řítil se na mě Tichý Tvor.
Ze zbytku posledních sil jsem se přenesl, jak nejdál to bylo možné. Klesl jsem na zem.
Hora Knih se tyčila na obzoru a před ní se zdvíhal obláček prachu.
Tichý Tvor.
Ohlédl jsem se. Démon stál za mnou, shrbeně seděl na patách, ruce v klíně a oči měl doširoka otevřené.
"Proč... vy mě... nutit... nebýt ve svém světě..."
Netušil jsem, že Démon dokáže mluvit. Jeho a náš svět mají asi něco společného. Neměl jsem ale na podobné úvahy čas.
Blížil se Tichý Tvor.
Nařídil jsem Démonovi, aby vnikl do jeho vědomí a aby ho ovládl.
Nebo zničil.
Neměl jsem na vybranou.
Buď já nebo on.
Démon se vrátil. Třásl se námahou a bez hlesu klesl k zemi. V jeho myšlenkách jsem spatřil něco neuvěřitelného.
Šíleného a přitom docela prostého.
Pozoroval jsem, jak se rychle zvětšuje, a najednou jsem byl úplně klidný.
Přiřítil se.
Byl blíž a blíž, až jsem mohl rozeznávat podrobnosti jeho těla.
A pak se náhle prudce zastavil. Malý kousek ode mne.
Ještě nikdy jsem ho z takové blízkosti neviděl. Jeho tělo bylo částečně průhledné.
Konečně mi to došlo. Už vím, proč nemá žádné myšlenky.
Tichý Tvor je stroj.
Je to automobil.
Neoautomobil.
Na těle automobilu se odklopila deska a já vlezl s Démonem a Králíkem dovnitř. Deska se vrátila do původní polohy a automobil se rozjel.
Dům.
Dům je obydlí neočlověka.
Stará vzpomínka
Robot.
Upřeně sledoval přijíždějící automobil, dokud nezastavil před vchodem. Vystoupila z něj dvě podivná stvoření. První byl Kyborg s nesouměrným a špatně rostlým tělem z jednolité, světlešedé hmoty, který držel v ruce plechovku od konzervy, z níž vykukoval svazek růžových šlahounů.
Na plechovce byl nápis ČISTIČ SKVRN, Computer's Company.
Druhé stvoření bylo drobné, chlupaté, s ustrašenýma očima.
Robot ve dveřích se úslužně poklonil a pozdravil.
"Vítám vás. Pojďte prosím dál."
"Kdo jste?" zeptal se Kyborg.
"Nevím. Mám za úkol přivítat každého, kdo přijde."
"Vy... vy jste neočlověk?"
"Neočlověk? Nevím, co to znamená. Možná jsem neočlověk."
Kyborg dokázal díky jistým magickým znalostem číst myšlenky. Robot však žádné myšlenky neměl, mimo ty, co říkal nahlas.
Bylo to nezvyklé.
Váhavě prošli kolem Robota do domu.
Kyborg cítil, že je blízko svého cíle. Cíle najít neočlověka.
"Prosím tudy," ukázal Robot, "posaďte se do čekárny."
"Do čekárny? A na co máme čekat?"
"Nevím. Vždycky uvedu hosty do čekárny. Myslím, že hosté musí sami vědět, na co čekají."
"Jací hosté sem chodí?"
"Žádní. Nepamatuji se, že by zde nějací hosté vůbec kdy byli."
Kyborg se přestal vyptávat. Cítil, že Robot je porouchaný a že se od něj nic rozumného nedozví. Seděl s Králíkem a Démonem v čekárně a... čekal. Nevěděl na co.
Robot zatím vykonával zvláštní úkony. Přinesl několik nádob a postavil je na stůl uprostřed čekárny. Z větší nádoby nalil do menších nějakou tekutinu. Pak se postavil stranou a znehybněl.
Pojednou se ozval Králík: "Něco slyším. Tam... nahoře."
"Co je nahoře?" zeptal se Kyborg.
"Nevím, jak se to jmenuje. Je tam veliká místnost, ve které je mnoho věcí, které se nazývají hibernátory. Mojí povinností je každý rok všechny zkontrolovat a stisknout zelená tlačítka. V těch věcech leží nehybní tvorové. Když omylem zmáčknu červené tlačítko, tvor uvnitř se začne pohybovat. Ovšem ne dlouho. Opět znehybní a po určité době začne zapáchat. Pak musím pečlivě větrat. Pečlivé větrání patří mezi mé další -"
"Doveď nás tam!" přerušil monotónní výklad Robota Kyborg, "okamžitě nás tam doveď."
Napadlo ho, že v hibernátoru je možná neočlověk.
"Nevím," řekl Robot, "mám dojem, že mezi mé povinnosti nepatří, abych vás tam zavedl."
"Patří to mezi tvé povinnosti!"
"To je něco jiného. Prosím, následujte mne."
Robot vykročil z čekárny na dlouhou chodbu, která končila schodištěm. Vyšli do patra a opět prošli chodbou. Zastavili se před bílými dveřmi.
Kyborg je nedočkavě otevřel.
Všechny skleněné schránky byly prázdné.
Otočil se na Robota.
"Poměrně často jsem si pletl červené tlačítko se zeleným. Lituji."
"To jsou prázdné všechny?"
"Nikoliv. Tam vzadu je ještě jeden."
Kyborg se rozběhl ke schránce a zahleděl se do ní.
Uviděl zvláštního tvora s jednou končetinou.
Nedočkavě stiskl červené tlačítko.
Kryt se zachvěl a odsunul stranou. Po malé chvilce se tvor začal pohybovat a otevřel své oko.
Sotva si uvědomil, co vidí, vyrazil zděšený neartikulovaný skřek a oko zavřel.
Kyborg se zklamaně otočil a vyšel na chodbu.
Tvor s jednou končetinou a jedním okem rozhodně nebyl neočlověk. Kyborg to zjistil z myšlenek, které tvorovi přečetl.
Nebylo v nich nic rozumného, jen směs emocí a pudů.
Kyborg se postavil k oknu a díval se ven. Byl zklamán.
Najednou se ozval Démon.
"Vy... možná problém v tom... vy... hledat neočlověk ve... svět... možná proto nenajít že... toto ne svět... možná ne vy... ve svět..."
Démon se ustrašeně rozhlédl a unaveně zapotácel. Mluvení mu dělalo obrovské problémy.
Kyborg na něj překvapeně zíral.
Věděl, že Démon je z jiného světa, ale nikdy ho nenapadlo, že by do toho světa mohl patřit i neočlověk.
Samozřejmě, proč by právě tento svět měl být ten pravý...
V Démonových myšlenkách viděl, že není nijak obtížné se do jiného světa dostat. Rozhodl se. Bude hledat neočlověka v Démonově světě.
Otočil se na Robota, který stál tiše a úslužně za ním.
"Půjdeš s námi?" zeptal se.
Nevěděl, proč chce, aby šel Robot s nimi. Ta myšlenka se vynořila náhle z hloubky Kyborgova vědomí.
"Pokud je to moje -"
"Jistě. Tvou povinností je, abys šel s námi."
"Máte pravdu. Ty věci nahoře již, myslím, obsluhovat nemusím, když jsou všechny otevřené. Měl bych ovšem ještě větrat, až poslední tvor začne zapáchat."
"Půjdeš s námi!" rozkázal Kyborg.
Vyšli z domu.
Robot se najednou zarazil a poslušen jakéhosi dávného příkazu řekl: "Musím se ještě vrátit. Mezi mé povinnosti patří i údržba vlastního těla. Je poměrně nenáročná -"
"Pospěš si," přerušil ho Kyborg, "počkáme tady."
Pak odklopil přilbu zrezivělého skafandru a tiše se nadechl.
Robot vlastně žádný robot nebyl.
Jmenoval se James.
Nevěděl ovšem, že se jmenuje James, nevěděl, co to je robot a tím méně, že robotem není.
Podíval se do malého zrcátka na stěně.
Opět se mu zmenšila hlava. Teď měla v průměru sotva pět centimetrů a do úst se mu nevešel ani prst.
Měl velké problémy s jídlem. Nikdo nepočítal s tím, že sousta by měla být tak malá, aby je polkl tvor s hlavou velkou pět centimetrů. Když s obtížemi uhasil hlad a žízeň, vzal si ještě malou oranžovou pilulku.
Neměl ponětí, proč ji bere, prostě to tak bylo zařízeno.
Právě ona tabletka ho udržovala při životě již přes tisíc let, ale současně zmenšovala jeho hlavu.
Možná v tom byl nějaký skrytý smysl.
V nepatrném kousku mozkové hmoty, která v maličké hlavě zbyla, se uchovaly vlastně jen servilní úsměv, úslužná poklona a zdvořilé souhlasné fráze.
James si znovu nasadil přilbu a dotáhl uzávěr.
Lehce se přitom uklonil. Kloubový mechanismus skafandru se zadřel šupinkami rzi a již nikdy neměl umožnit, aby se Jamesovo tělo vrátilo do vzpřímené polohy. Zbytky Jamesova mozku se ovšem s faktem, že stráví zbytek života v předklonu, brzy vyrovnaly.
Kyborg se otočil k domu a pak ke svým společníkům.
"Jdeme," řekl.
Pak zvrátil hlavu a zadíval se na mohutné pláty oblohy spojené kovovými nýty. Byla to zvláštní podívaná.
Některé schránky obsahovaly stopy zaschlé organické látky. Zřejmě se jednalo o nervovou tkáň.
Vědecká informace
Pak se nad ním sklonila příšerná šedozelená obluda.
Robert vykřikl a omdlel hrůzou.
Když se probral, obluda byla pryč.
Nic nechápal.
Namáhavě se nadzdvihl a snažil se přivolat někoho z personálu nemocnice. Když ho ukládali do hibernátoru, byl v nemocnici.
Slíbili, že ho probudí, až budou dostatečné prostředky k tomu, aby ho dali do pořádku. Aby mu vrátili ruku, oko a obě nohy, o které přišel při havárii ve vnějším pásmu.
Posadil se ve své skleněné rakvi a pokoušel se nahmatat nějaké tlačítko, zvonek, cokoli, čím by na sebe upozornil...
Z čela se mu řinul pot a cítil, jak se mu špatně dýchá.
Nejdříve to přikládal dlouhé anabióze.
Při neopatrném pohybu ztratil rovnováhu a zřítil se na zem. Ucítil prudkou bolest v boku a dostal strach, že ho všichni opustili a že zůstal sám.
Nemýlil se.
Zemřel za dvě hodiny pomalým udušením.
Ocas šustil na plastikovém dnu misky.
Milý Roberte, něco není v pořádku, obávám se. Nechávám ti tento vzkaz, protože doufám, že ty se probudíš až se všechno vrátí do starých kolejí.
Již několik dní se marně snažím zjistit, co se stalo. Je tu strašně málo lidí, jsou lhostejní, neteční a uzavření do sebe. A neustále jich ubývá. Někam odcházejí. Mizí.
Pochopitelně není ani pomyšlení na léčení mé nemoci.
Pokoušel jsem se zjistit alespoň ve starých novinách a knihách, co se vlastně stalo, ale nikde jsem nenalezl nic, co by podivnou změnu lidí vysvětlilo.
Žádná katastrofa, havárie, válka.
Podle všeho se lidstvo kontinuálně ubírá v radostném a optimistickém očekávání k blahobytu a dokonalému životu.
Nechci být špatným soudcem; kam dospělo, vidíš konec konců mnohem lépe než já.
Stala se mi nepříjemná nehoda. Tak nějak se... měním.
Řekl bych, že nyní vypadám jako slepice. Ruce mi zakrňují, tělo se pokrylo černým zrohovatělým povlakem a rty tvrdnou do podoby zobáku. Měj se, BERT.
P.S.: Nevím, co se mnou teď bude, ale rozhodně něco podstatného. Nemyslím smrt, to vůbec ne.
Poslechl jsem si ho až já, mnoho let poté, co Robert zemřel.
Z Roberta nyní byla nelogická kostra.
Kostra s jednou končetinou. Pokud vím, v žádném světě neexistuje tvor, který by měl jen jednu končetinu.
Odporuje to zákonům.
(1988)