Seriózní kritici mají s Pratchettem skutečně problémy. Jeho práce se jim líbí, ale uvádí je do stejných rozpaků, v jakých by se ocitl mladý adept tvrdého rocku přistižený při poslechu písní Heleny Vondráčkové. A navíc je Terry Pratchett mimořádně úspěšný spisovatel, přestože píše humorně laděné knihy žánru fantasy, který je pokládán za území okupované pouze politováníhodnými pisálky.
Pratchettovo dílo je však obtížné definovat. Kupříkladu společnost Granada, která se chystá natočit podle jeho knížek televizní seriál, ho nabízí americkým partnerům jako »setkání Star Treku s Monty Pythonem«. Na straně jedné nemají pravdu, ale na straně druhé zas od ní nejsou příliš daleko. Pratchett není spisovatelem science fiction a vlastně ani fantasy. Je však pro fantasy přibližně tím, čím je Douglas Adams pro sci fi.
Zeměplošské romány se odehrávají na planetě ve tvaru pizzy, která pluje vesmírem na zádech čtyř obrovských slonů, kteří zas stojí na krunýři obří želvy. Planetě vládne magie, ale se stejnou nepostřehnutelností či samozřejmostí, s níž našemu světu vládne třeba benzin nebo elektřina. Prostě tam je.
Pratchett si s fantasy žánrem hraje, používá reálie a postavy jako užitečnou perspektivu, ze které se dá komentovat náš reálný svět. Má blíže ke Gulliverovým cestám než k Pánu prstenů. Jakékoli zmínce o tom, že pokračuje v tradicích swiftovské satiry, se však dostane okamžitého odmítnutí. »Čas od času mě někdo obviňuje z páchání literatury,« prohlašuje autor, ale viditelně ho těší, když je kritiky řazen mezi Dickense a Woodehouse.
Jedním z význačných míst Zeměplochy je Neviditelná univerzita, kde se shromažďují největší čarodějové planety. »Jejich základním úkolem je být tam a neprovozovat magii,« vysvětluje Pratchett, »protože to by bylo moc nebezpečné. Takže to vypadá tak, že tam sedí spousta starých tlustých mužů, kteří sice neprovozují magii, ale neprovozují ji velice dynamickým a užitečným způsobem. Univerzitní knihovník se už před dávnými časy proměnil při jedné magické nehodě v orangutana, ale rozhodl se jím zůstat, pr otože se mu tak lépe vytahují knihy z vyšších polic. A také především proto, že nikdy neříká nic než ,Ook', což se často ukazuje jako docela moudré prohlášení.«
V Dobrých znameních (Good Omens), napsaných společně s Neilem Galmanem (autorem komiksů o Sandmanovi) se Pratchett zabývá myšlenkou, že Nebe a Peklo jsou pozoruhodně podobná místa. Vědomě tak rozvíjí nápady z Chestertonova Muže, který byl úterý (The Man Who Was Thursday), že »obě strany jsou stejné«. Na mnoha místech svých knih se Pratchett zaobírá smrtí velmi zvláštním způsobem v Ženci (Reaper Man) dokonce i sám Smrť zjišťuje, že umírá... V Zahraničních čarodějkách (Witches Abroad) zas najdete my šlenku, že příběhy jsou rozumné vnímající bytosti: »Pokud jste na správném místě ve správnou dobu, když příběh začíná, jste chtě nechtě přinuceni kráčet jeho cestami. Příběhy jsou téměř predátorské životní formy, neboť nutí lidské bytosti dělat znovu a znovu stejné věci.«
Terry Pratchett se narodil roku 1948 v Beaconsfieldu, čtenářská radost se v něm probudila, když jako desetiletý dostal výtisk Větru ve vrbách (The Wind in the Willows). Později objevil místní antikvariát a pročetl se celou zásobou komiksových románů. I když mu první román vyšel už ve dvaceti, na plný úvazek začal psát až ke konci třetí desítky let svého života. Do té doby pracoval jako novinář a tiskový mluvčí Central Electricity Generating Board.
Na jeden zážitek ze své kariéry v oboru public relations si živě vzpomíná: »Byl jsem v pátek odpoledne v kanceláři, když zazvonil telefon. Byl to ředitel jaderné elektrárny. Vlak, který vezl jaderný odpad, vykolejil, prostě mu z kolejnic vyskočila dvě kola. Vlak zastavil, nepřevrátil se, nic se nepoškodilo, ovšem podle předpisů britských železnic se jednalo o železniční nehodu a navíc s jaderným materiálem! Předpisy v tomto případě vyžadovaly, aby byli přivoláni požárníci, první pomoc a policie. K romě toho si také někdo musel stoupnout na bednu a vykřikovat: ,Pohroma! Pohroma! Pohroma!' Nastal zmatek, ale byl to oficiální zmatek. Neexistovala možnost, aby někdo rozumný navrhl: Pokusme se zjistit, co se vlastně stalo.«
Oficiální zmatek je jedním z Pratchettových oblíbených námětů, vypravěčův hlas vystupuje právě v roli oné »rozumné osoby«. A rád si hraje se slovíčky. Ale je těžké vysvětlit, o čem ty jeho knížky vlastně jsou. Na muže, který je nejlépe prodávaným žijícím spisovatelem nakladatelství Waterstone, má zcela mimořádnou fantazii.
Jednou z klíčových postav Zeměplochy je Zavazadlo. V podstatě je to kufr s nožičkama, napůl věrný společník a napůl psychopatický zabiják. »Vymyslel jsem ho, když mně bylo asi tak dvacet a tvořil jsem různé dobrodružné situace pro hry typu Dungeons & Dragons pro místní děti,« vysvětluje Pratchett. »Vytvořil jsem Zavazadlo jako pohodlný způsob nošení věcí. Když se mi zdálo, že si nahamounili už dost pokladů, Zavazadlo prostě někam zmizelo. Vždycky se řídilo posledním příkazem, který jste mu dali, dok ud jste po něm nechtěli něco dalšího. Takže když jste řekli, aby šlo stále rovně, vydalo se daným směrem. Když se ve hře něco přihodilo, mohli hráči zapomenout vydat příkaz Stůj nebo Zahni doleva. Když viděli mizet své pracně nashromážděné poklady, učilo je to logicky uvažovat.«
Podle množství prodaných zeměplošských figurek je Zavazadlo jednou z nejoblíbenějších postav Zeměplochy. »I když Bábi Zlopočasná jde rychle nahoru,« dodává Pratchett. »Vede Smrť následovaný Zavazadlem a Knihovníkem. Určitě se mi podařilo něco chytrého, protože všechny tři nejoblíbenější postavy mají komplexní osobnost, a přitom se jen jedna z nich vyjadřuje ve smysluplných větách.«
Posledním vzkříšením Zeměplochy se stala počítačová hra firmy Teeny Weeny Games. Mluveným pasážím propůjčili hlasy Eric Idle, Jon Perwee a Tony Robinson. Pratchett se ale nespokojil pouze s hrou o čarodějích zabíjejících draky. Hráč si musí poradit s filozofickým problémem: není to především čarodějova víra v draky, která jim umožňuje existovat? Pratchett se tvorby účastnil jako konzultant »Takový ten člověk, co křičí na ostatní...« aby se zachovala přísná vnitřní logika Zeměplochy.
»Ta hra se mi v podstatě líbí,« říká autor. »Používám sice textový procesor a zajímám se o počítače, ale nenávidím představu, že by romány měly být interaktivní. Mám k dispozici jen 26 znaků a něco interpunkce, a přesto mohu ve vaší mysli tvořit zvuky a obrazy, lidi a krajiny a to všechno zcela specificky pro každého jedince. Nepotřebujete ,interaktivní společnost'. Kniha sama je interaktivní záležitost.«
Podle zahraničních pramenů zpracoval Karel Makovský
a) Zeměplocha
Naštěstí pro nás, čtenáře, se nevzdala, a nakonec uspěla u nikoho menšího, než byl Donald A. Wollheim, tehdy majitel dodnes známého vydavatelství DAW Books. Kvůli komerčnímu úspěchu (drtivá většina autorů byli tehdy muži) si ke jménu přidala ,h' a ponechala ho tam dodnes i přesto, že se nyní stala světově proslulou a její jméno je vyslovováno jedním dechem se jmény Anna McCaffreyová, Kate Wilhelmová, Joana Russová, James Tiptree Jr. (alias Alice Sheldonová) či Ursula K. LeGuinová...
Když už se zmiňujeme o úspěchu, nesmíme opomenout výčet získaných ocenění: roku 1977 získala cenu J. W. Campbella nejnadějnějšímu debutujícímu autorovi; roku 1979 to byl HUGO za nejlepší povídku Kasandra; 1982 HUGO za nejlepší román Stanice Pell; 1989 opět HUGO za nejlepší román Cyteen oceněný zároveň i cenou LOCUS; 1982 cena WORLD FANTASY za Kámen snů jako nejlepší fantasy román a cena BALROG za nejlepší povídku Zloděj z Koriantu. Plus další tři nominace na cenu HUGO (Kesrith, Odvážná Chanur a Kuka ččí vejce), dvě nominace na cenu NEBULA (Kesrith a Kasandra).
Prvotinou CJC byl Čtenář mysli (1968) napsaný pro ASF. Debutem, kterým se proslavila a vlastně odstartovala svou dráhu profesionální spisovatelky, byla Brána Ivrelu (1976), fantasy román se SF prvky, jehož ústřední postavou je záhadná Morgain, která plní důležitý úkol: za každou cenu uzavřít časoprostorové Brány, které teměř zničily vesmír, neboť nyní hrozí nebezpečí, že se historie bude opakovat...
Velký úspěch si dosud vynutil další čtyři pokračování Studna Shiuanu (1978), Ohně Azerothu (1979) a Brána vyhnanství (1989), která následovala po dlouhých deseti letech. V dalších dílech se však pouze opakuje dějová kostra původního románu a nových nápadů je poskrovnu. Kvalita zpracování však paradoxně neklesá, ale naopak mírně stoupá.
CJC samozřejmě nezůstala jen u fantasy, ale vstoupila i do proudu čisté science fiction. Dalo by se dokonce říci, že ve sci fi spočívá kvalitnější část její tvorby. Pro sladění jednotlivých částí díla si CJC, podobně jako někteří další autoři, vytvořila tzv. »budoucí historii lidstva«, tedy obraz společnosti třetího a čtvrtého tisíciletí. Základním kamenem se stala Stanice Pell (1981) popisující vznik dvou znepřátelených koalicí: Unie a Aliance. V pozadí však stojí třetí síla je to přelidněná a ob rovskými korporacemi ovládaná Země. Právě prostředí boje Unie a Aliance poskytuje CJC potřebný rámec pro velké množství materiálu, aniž by příběhy ztratily na přitažlivosti.
Povídky, zdánlivě izolované od této koncepce, se CJC podařilo do tohoto prostředí včlenit díky románu Čtyřicet tisíc v Geheně (1983), v němž čtenářům předkládá tzv. Gehenskou doktrínu, zakazující kulturní kontaminaci nově objevených planet. Kromě vytvoření vztahu k »izolovaným« příběhům poskytuje doktrína zajímavé možnosti v případě jejího porušení.
Volným pokračováním Stanice Pell je román Obchodníkovo štěstí (1985). Snaha o harmonické ucelení a provázání s pozadím Unie a Aliance vedla v několika případech k částečnému přepracování některých již publikovaných próz. Konflikt při setkání lidí s jinými civilizacemi si CJC vyzkoušela na trilogii Stárnoucí slunce s jednotlivými díly: Kesrith (1978), Shon'jir (1978) a Kutath (1979). Krvavé setkání lidí s najatými bojovníky mri se na závěr překvapivě mění na jejich záchranu před rasou, která si je pů vodně najala a ze strachu před spojením mri s lidmi se rozhodla, že své žoldnéře beze zbytku zničí. Poprvé se zde objevuje nápad, jak může lidstvo dosáhnout kontaktu s cizí civilizací jedinec je »obětován«, přizpůsobí se cizincům do té míry, že s nimi dokonale splyne a stane se potřebným spojovacím článkem.
Později si s malými obměnami totéž vyzkoušela v sérii Chanur: Chanuřina Pýcha (1982), Odvážná Chanur (1984), Kif oplácí (1985) a Chanuřin návrat domů (1986). Průzkumná loď Země proniká do neznámého prostoru vesmírné Jednoty, obývané šesti různými rasami zapojenými do čilého obchodu. Setkání s násilnickou rasou kifů přežije jediný člověk, který se schová na palubě lodi haniů. Nebezpečná politická hra »kdo s koho« o získání člověka a tím i informací o nových možnostech kontaktu s cizí civilizací může začít. V této sérii si přijdou na své i feministky, neboť rasa haniů preferuje ženy ovládající obchod, vesmírné lodě a stanice, zatímco muži samci jsou určeni jen k udržování teritoria a páření. (Abych se jako muž vyhnul nařčení, že se snažím obviňovat autorku CJC z feminismu, odkazuji případné zájemkyně o tento spor na dodatky o vesmírné Jednotě ve druhém díle série. Na její obranu musím dodat, že tento rys stírá v páté části humoristickým nádechem.)
V rámci chronologie Aliance a Unie se Chanuřina série odehrává časově těsně po románech Stanice Pel (1981) a Obchodníkovo štěstí (1982) a současně s dobou románu Čtyřicet tisíc v Geheně. Vesmír Jednoty leží na protilehlé straně Slunce než prostor Unie a Aliance. Pell by měla být Tau Ceti a slunce domovské planety haniů ukazuje na Vegu.
Třetí (dle mého skromného a soukromého názoru nejdokonalejší) zpracování tohoto tématu se objevuje v novele Kukaččí vejce (1985). Zpočátku sledujeme tvrdou výchovu lidského chlapce, pojmenovaného Thorn či Haras, rasou inteligentních vlků. Během velice poutavého děje před námi CJC pomalu odhaluje obraz civilizace, která právě vstoupila do vesmíru a setkává se ve vlastní soustavě s cizí lodí. Díky blíže nespecifikovanému omylu dojde ke střelbě. Po dvou letech a za cenu obrovského úsilí a ztrát je cizí loď s posádkou čítající pouhých pět lidí nakonec zničena. Nad celou rasou se však vznáší noční můra dalšího setkání, které je díky zprávě, kterou lidé stačili z lodi odeslat, nevyhnutelné. Z jednoho člena posádky je vyklonován chlapec, jenž je vychováván podle tradic hataniů a je podrobován až bezcitným pokusům o rozluštění záznamů z lodi to on se stane oním článkem mezi civilizacemi.
Jak jsem se již zmiňoval, snaží se CJC ve svém díle vždy ukázat, že při setkání rozdílných civilizací či jen rozdílných mocenských bloků nemusí vždy dojít ke konfrontaci síly. Díky svému vzdělání a pedagogickému působení se ve svých dílech snaží zobrazovat konflikty z jakéhosi »nadčasového« pohledu. Na začátku obvykle k válečnému střetnutí dojde, ale CJC postupně čtenáře nenásilně přesvědčuje, že taková řešení patří mezi jedny z nejhorších. Místo nich nabízí především koncepci mezihvězdného obchodu jako jednu z možných variant svádějících sice ke konfliktům, ale představujících možnost nenásilného odstranění nepřátelství. V pozadí totiž vždy leží politika.
Zajímavé je také sledovat fyzickou stránku cizích ras. CJC má zalíbení pro rasy příbuzné psovitým, kočkovitým a jim podobným šelmám haniové v cyklu Chanur, mri ze série Stárnoucí slunce, dusei na Stanici Pel, shonunové vystupující v Kukaččím vejci. Ovšem nejsou to jen statické prostředky k odlišení jednotlivých ras, protože CJC také důsledně a dokonale využívá jejich mimické vyjadřovací možnosti (polohy uší, vytažení drápů, grimasy, naježení chlupů ad). Nejrozmanitější rasy se zřejmě setkávají v s érii Chanur, kde mimo lvům podobných haniů vystupují drsní a divocí kifové podobní obrovskému hmyzu. Opeření stshové zase svým peřím a hřebínky připomínají plaché ptáky. Rasy dýchající metan jsou načrtnuty jen v hrubých obrysech například jako kolonie živočichů s více mozky...
Mimo romány z cyklu Unie a Aliance stojí mnoho dalších prací. Pro vyrovnání skóre můžeme připomenout něco z žánru fantasy: Zrcadlo goblinů (1992) a Skřítek ve stínu (1993). Za povšimnutí stojí i zpracování ruských pověstí v cyklu Rusalka (1989, 1990, 1991). Inspirace východními civilizacemi se výrazně projevuje v románu Paladin (1988).
CJC nepohrdla ani tzv. sdílenými světy, kdy příběhy jednotlivých autorů vytvářejí společný svět a autoři zachovávají určité konvence, aby si mohli navzájem půjčovat jednotlivé hrdiny (pro přiblížení stačí připomenout Conana, na kterém si svoje políčko zoral i »zvoral« kdejaký autor). Patří sem série Noci Merovingenu, Hrdinové v pekle a Meč vědění. Podrobné zmapování díla naleznete například v knize C. J. Cherryh A Working Bibliography, kterou napsal Phil Stephensen Payne.
Podle zahraničních pramenů zpracoval Petr Sládek