Skupina britských komiků MONTY PYTHON se nezastaví před ničím. Jejich humor je co možná nejčernější, absurdita je základním kamenem jejich světa a parodovat lze cokoli. A jestliže sarkasmus nemá hranic, proč omezovat fantazii logikou? Okouzlující nestydatost, s jakou obrací naruby všechna klišé, je jednou z příčin jejich popularity. Koktejl fantazie, magie a všednosti to je Pythonův svět.
Jiří Pavlovský o nich říká: »Humor Monty Pythonů ovlivnila doba vzniku konec šedesátých let. Únava po křečovité hippiesácké radosti se projevila vlnou deziluze a skepse, která ovlivnila i kulturu. Největší šoumeni nihilismu řádili právě v těchto letech. Skepsí a destrukcí jsou díla MPíků prolezlá jako dřevo červotočem. Monty Python parodují všechno se stejným nadšením vládní činitele, soudce a úředníky, stejně jako dělníky, intelektuály, umělce, filozofy. Nemají kladného hrdinu drceného systémem jde o střet jednoho šílenství s jiným šílenstvím v naprosto magoroidním vesmíru. Tento nihilismus však překrývají nejen brilantním humorem, ale i pojetím postav. Každou postavu i tu nejpochybnější existenci pojímají bez odsudku a se sympatiemi obdařují ji spoustou charakteristických rysů a tiků, které ji zlidšťují.
Jejich černý, inteligentní a cynický humor je také případ sám pro sebe, zvláště stavba gagů a jednotlivých skečů. Vytasí nápad, a místo aby ho natáhli a vymačkali z něj co se dá, použijí ho pouze jako odrazový můstek do světa absurdity. Několikrát ho znásobí (z Picasa malujícího při jízdě na kole je hned kubistický Závod míru náležitě komentovaný) a ve chvíli, kdy se divák chytí a řekne si aha, teď do toho vidím prudce zahnou a divák si natluče nos o nečekaně se zjevivší gag. Divák je ustavičně překvapován a šokován nečekanými spojeními, z nichž tryskají bizarní scény náhle uťaté strohým nařízením důstojníka: ,Okamžitě vyzývám tento film, aby přestal být hloupým!' či oznámením opékaného komentátora: ,A nyní něco úplně jiného.' Lineárně se vyvíjející scénka se pomalu odpoutává od reality, aby závěrečná pointa rázně přeťala poslední pouto se zdravým rozumem.«
Anarchistický sextet tvoří v abecedním pořadí: John Cleese, Terry Gilliam, Graham Chapman, Eric Idle, Terry Jones a Michael Palin. Většina z nich má akademické vzdělání, většinou se seznámili ve studentských divadlech. Terry Jones znal Michaela Palina z Oxfordu. Oba působili jako herci a autoři v jednom kabaretu, kde je objevila televize. David Frost z BBC je angažoval jako autory pro pořad »The Frost Report«. K lidem, kteří se pohybovali ve Frostově okolí, patřili také John Cleese, Graham Chapman a Eric Idle. John Cleese a Graham Chapman se znali ještě ze studií v Cambridge tehdy spolu hráli v jednom studentském divadelním spolku.
Terry Gilliam je výjimkou z pravidla, že skupinu Monty Python tvoří samí Britové. Pochází z USA, pracoval jako karikaturista v satirickém časopise Help!. Seznámil se s Johnem Cleesem, který v té době vystupoval se svým Cambridge Circus v New Yorku. Gilliam se na něj obrátil, když o několik let později přijel do Anglie. Zakrátko i on pracoval v BBC; netrvalo dlouho, a byla založena skupina s podivným názvem Monty Python. Všichni tedy spojili své síly a nápady, kolektivně prodiskutovali a odsouhlasili jednotlivé skeče.
23. května 1969 se sešli s producentem Ianem McNaughtonem a přesvědčili ho, aby podpořil jejich televizní projekt. BBC jim schválila přípravu třinácti půlhodinových show. První byla vysílána pochopitelně v pozdních večerních hodinách 5. října 1969 pod názvem Monty Python's Flying Circus (Monty Pythonův létající cirkus). Vinou vysílacího času byl počáteční ohlas nevalný, leč ti, kterým se skeče líbily, o tom řekli dalším a zanedlouho se stal Cirkus známým. Kromě kladných ohlasů však docházely i p rotesty dotčených diváků, pro které byl tento humor nestravitelný (v prvních dílech série se často objevují parodie na rozhořčené dopisy, což muselo jejich pisatele dohánět k šílenství). Cirkus pokračoval dál, i když pod zpřísněným cenzurním dohledem ze strany BBC. Celkem vzniklo během pěti let 45 televizních show, prošpikovaných groteskními animovanými vstupy Terryho Gilliama.
První pokus o film se jmenoval And Now For Something Completely Different (A teď něco úplně jiného). Byl to výběr nejlepších televizních skečů (zazní zde i slavný Lumberjack Song) a měl pomoci Monty Pythonovi prorazit v USA. Natočili ho za dva měsíce převážně ve staré mlékárně v severní části Londýna a stál pouhých 80 tisíc liber. Úspěch se dostavil, a tak v roce 1974 následovala svérázná verze artušovského mýtu Monty Python and the Holy Grail (Monty Python a svatý grál). O režii se dělili Terry Jon es a Terry Gilliam, natáčelo se asi pět týdnů převážně ve Skotsku, a to za méně než 230 000 liber. Film se stal v Americe hitem, načež ABC zakoupila i stará televizní show.
A tak vidíme rytíře cválat krajinou na imaginárních koních, přičemž zvuk kopyt vytváří jejich doprovod pomocí půlek kokosových ořechů. Král Artuš se utká s obávaným Černým rytířem, kterému postupně poutíná všechny údy, aby mu zbylý trup s hlavou milostivě navrhl remízu. Anglický historik komentující důsledky porážky Artuše při francouzském obléhání je skolen náhle se zjevivším zabijáckým rytířem Lancelotem. Jednotliví rytíři prožívají při pátrání po grálu ta nejbláznivější dobrodružství, aby se spol ečně utkali se zabijáckým králíkem, kterého skolí svatým granátem. Před strašlivou smrtí ve spárech kreslené obludy je zachrání jen infarkt animátora. Nakonec král shromáždí své věrné pod hradem opovážlivých Francouzů je však spolu se svými rytíři zatčen policií vyšetřující smrt historika a zbytek vojska je rozehnán.
Tento film nelítostně paroduje žánr rytířského filmu a zvláště artušovskou legendu. Jsou zde odkazy na takové filmy jako Falstaff Orsona Wellese či Macbeth Romana Polanského. Je to divoká jízda z výšky jemných intelektuálních narážek do nížin zemitých žertů a naopak. Celkově však film zůstává sledem skečů jen chatrně spojených příběhem, i když mnohé scény se divákovi trvale vryjí do paměti (jako např. závěrečná příprava k útoku, která je pečlivě vybudovaná s patřičným patosem a heroismem, aby byla v zápětí rozmetána tupým zásahem policie, při němž je v přímém přenosu umlčena i kamera).
Další »opus« z roku 1979 již neduhem nesourodosti scén tolik netrpí. Jedná se o velmi nekonvenční verzi biblického Nového zákona: Monty Python's Life of Brian (... život Brianův). MP využili překrásných kulis, které v Tunisu zbyly po natáčení Zeffirelliho filmu Ježíš. Během příprav nastaly finanční potíže, které vyřešili ex Beatle George Harrison a Denis O'Brian založením produkční společnosti Hand-made Films (později produkovali i Time Bandits Terryho Gilliama), a film režírovaný Terry Jonesem byl dokončen.
A tak tři králové kladou dary ke kolébce levobočka Briana, aby vzápětí zjistili svůj omyl, sebrali dary a šli o dům dál. Když Brian dospěje, navštěvuje s matkou kázání Mesiáše a zapojuje se do protiřímského hnutí (i když mu jeho římský profil dědictví po neznámém otci způsobuje jisté potíže). Jeho prvním úkolem je napsat v noci na zeď: »Římané jděte domů!« Je přistižen, protože se však jeho výtvor hemží gramatickými chybami, je římským legionářem potrestán musí text stokrát opsat. A tak Brian pokryje tímto heslem celý palác a získává v hnutí odporu důvěru. Při další nezdařené akci je zatčen, podaří se mu však uprchnout. Během honičky se kus cesty sveze v mimozemské raketě a nakonec, aby se zachránil, se vydává za jednoho z řady proroků. Ke svému zděšení má brzy zástup učedníků. Posléze je přece jen Římany chycen a ukřižován. Všechny naděje na osvobození jsou zmařeny a film končí scénou s řadami křížů, na kterých odsouzenci zpívají optimistickou píseň Always Look on the Bright Side of Lif e (Vždy se dívej na život z té lepší stránky).
Tentokrát se řetězec gagů a absurdit podařilo navázat na smysluplný příběh. Film je kompaktnější a ubylo levných náhražek maskujících se humornou nadsázkou. Mnohé scény jsou velmi působivé a co do vizuální síly si nijak nezadají s klasickým zpracováním jenom se vzápětí zvrtnou v parodii nebo sérii groteskních obrazů. Obyčejný smrtelník Brian marně bojuje se soukolím dějin, a tak humor, který jeho zápas komentuje, je nejen černý, ale i hořký. Ačkoli rouhačské pasáže nikdy nepřekročí hranici vkusu, setkal se film s odporem křesťanských kruhů. Zvláště v USA spatřovali katolíci v mnoha epizodách urážku náboženského cítění a cynický výsměch. Díky této kampani byl film v některých státech zařazen do kategorie »nevhodné pro mládež«. Přes četné komplikace byl úspěšný, a tak byl roku 1982 natočen dokument z amerického vystoupení Monty Python Live at the Hollywood Bowle opět s výběrem nejúspěšnějších skečů.
Posledním společným filmem byl Monty Python's The Meaning of Life (... smysl života) z roku 1983. Dílo uvádí předfilm inscenovaný Terry Gilliamem, což je znát na optickém bohatství obrazu: Utlačovaní zaměstnanci The Crimson Permanent Assurance povstanou, pobijí své americké manažery, zdvihnou kotvy a plachtí se svým úřadem ven do světa. Po pirátském útoku dobyjí moderní finanční čtvrť a vyrazí vstříc dalším dobrodružstvím zřítí se však přes okraj Země.
Vlastní film je rozdělen na několik částí:
1. The Miracle of Birth (Zázrak zrození) s podkapitolou The Third World (Rozvojové země);
2. Growth and Learning (Dospívání a vzdělávání);
3. Fighting Each Other (Boj proti druhým);
4. Middle Age (Střední věk);
5. Live Organ Transplants (Transplantace orgánů);
6. The Autumn Years (Podzim života);
6.b The Meaning of Life (Smysl života);
7. Death (Smrt).
Přes nespoutanou fantazii je film vlastně návratem k začátkům sledem nevídaných, ale vzájemně příliš nesouvisejících skečů (např. muzikálová scéna, v níž Michael Palin posílá za zpěvu písně Every Sperm is Sacred tisíc svých dětí do laboratoře na pokusy). Humor je občas jen pro silné žaludky, jako třeba v pasáži s tlustým mužem, který ohromný balon na nohou zakotví v restauraci a poté, co vyzvrací předchozí jídlo, si objedná celý jídelní lístek. Následuje velká žranice, na jejímž konci jsou ser vírovány jemné mátové snítky. Sotva jsou spořádány, přecpaný muž vybuchne a nestrávené zbytky se rozstřikují po sále.
V tomto díle se naposledy roztáčí cirkus humoru na ostří nože, jednotliví herci jsou ve vrcholné formě, uráženi jsou katolíci i protestanti, nebe vypadá jako televizní revue a smysl pozemského hemžení nepoznají ani rybičky v akváriu je to ostrý a nekompromisní útok na všeobecně uznávané společenské normy. Film získal zvláštní cenu poroty na festivalu v Cannes v roce 1983.
V době natáčení Smyslu života už Pythonovci nebyli delší dobu kompletní John Cleese odešel již roku 1974. Podílel se na televizním seriálu Fawlty Towers (u nás běžel pod názvem Hotýlek), později například na úspěšné krimikomedii A Fish Called Wanda (Ryba jménem Wanda) zde se objevil i Michael Palin, který hrál mimo jiné ve veselohrách jako The Missionary a A Private Function. Terry Jones napsal scénář k fantasy filmu Labyrinth a inscenoval Personal Services a Consuming Passions. Chapman, Idle a Cleese si ještě společně zahráli v nepříliš zdařilé pirátské parodii Yellowbeard. Roku 1983 se tedy dohodli, že Monty Python je mrtev.
Nejúspěšnějším na své sólové dráze se stal Terry Gilliam. Jako režisér se podílel už na úspěchu Svatého grálu. Ve svých dalších projektech zůstal fantastickému žánru věrný, leč obohatil ho pythoneskním černým humorem a nespoutanou obrazotvorností.
Roku 1977 režíroval fantasy parodii Jabberwocky (Tlachapoud - podle básně Lewise Carrolla z knihy Alenka za zrcadlem). Příběh se odehrává v bizarně pochmurných středověkých kulisách. V lese řádí Tlachapoud příšera, která bleskurychle ohlodá svou oběť, s výjimkou hlavy, až na kost. Hlavním hrdinou je Dennis, bláznivý pošetilec, po uši zamilovaný do Griseldy Fischfingerové. Ta oplývá více než kyprými tvary a neskrývaným nezájmem o svého nápadníka. Dennis se nakonec vypraví do hlavního města, kam pře s všechny překážky dorazí. Nedobrovolně se stává panošem Bílého rytíře a doprovází ho na jeho tažení proti lesní příšeře. Bohužel, Bílý rytíř je brzy zbaven života Černým rytířem. Než však může skoncovat i s panošem Dennisem, na scéně se objeví Tlachapoud. Černý rytíř a monstrum se v souboji vzájemně zabijí. Dennis dopraví Tlachapoudovu zdechlinu do města a nechá se oslavovat jako hrdina.
Přes nízký rozpočet (pouhých 800 000 dolarů) film překypuje bohatými obrazy a nádhernými dekoracemi. Středověký svět je syrový, hrozivý, plný exkrementů a krve. Vidíte zde vše, co klasické rytířské filmy vynechávají, všechna klišé žánru jsou zesměšněna dívka hrdinova srdce je skoro stejně odpudivá jako lesní monstrum. Z Pythonovců si zde zahráli Michael Palin v roli Dennise a Terry Jones.
Své režisérské schopnosti prokázal Terry Gilliam i v jednom z nejoriginálnějších filmů o cestách časem: Time Bandits (Lupiči času) z roku 1981. Hlavní postavou je chlapec Kevin žijící se svými rodiči horujícími pro televizní soutěže. Když je zase jednou rodiči uklizen do postele, otevře se uprostřed noci skříň a z ní vyjede rytíř na koni, aby vzápětí zmizel. Příští noci ze skříně vypadne skupina trpaslíků a v nastalém zmatku s sebou vezme i Kevina. Jak se ukáže, trpaslíci byli pověřeni nejvyšší byto stí k opravě děr v časoprostoru místo toho ukradli mapu času, aby mohli putovat historií a loupit. Prvním oloupeným je Napoleon, dětinsky nadšený tím, že trpaslíci jsou menší než on. Vzápětí se skupina setkává s idealistickým Robinem Hoodem, který je o poklad zase připraví. Kevin se propadne do časů krále Agamemnona, jenž ho přijímá za svého syna, leč slavnost překazí trpaslíci a Kevina unesou. Na svém útěku před nejvyšší bytostí jsou sledováni samotným ďáblem, uvězněným v pevnosti temnot. Po krát ké epizodě na palubě Titaniku se družina ocitá v říši bájí. Lstí jsou vylákáni do pevnosti Zla a připraveni o mapu. Dojde k velké bitvě, trpaslíci si přivolají na pomoc lučištníky, rytíře, kovboje, dokonce i tank a kosmickou loď. Když vše selže, objeví se nejvyšší bytost (vypadá jako odměřený britský gentleman). Ukáže se, že se jednalo jen o zkoušku síly Zla zinscenovanou jeho stvořitelem. Zlo je zničeno až na malý zbytek. Kevin se ocitá opět doma a marně varuje rodiče, aby neotvírali kouřící trou bu se zbytkem Zla. Následuje výbuch, při němž zmizí Zlo i s rodiči a Kevin zůstává sám před doutnajícími zbytky domu.
Film je plný skvělých nápadů, citátů z jiných děl a ironických postřehů. Kromě bláznivého dobrodružství v čase a prostoru nabízí i místa k zamyšlení: ďábla nadšeného počítači a ničícího vztekle své pomocníky, když mu připomenou, že i on byl stvořen nejvyšší bytostí; historické postavy vylíčené jako omezené hlupáky; především pak vztah rodičů k dítěti, jejich konzumní život a neschopnost najít si pro ně čas. Kevin, doma přehlížený, raději uniká do fantastického světa, kde na chvíli nachází i ideálníh o moudrého otce Agamemnona. Z tohoto úhlu pak drsný návrat do reality nepůsobí samoúčelně ve skutečném světě není místo pro happy end a možnost komunikace ne-existuje. Kevin se stává sirotkem uprostřed trosek toho, co mělo být jeho šťastným domovem.
Rozpočet činil 5 milionů dolarů a výsledek opět vypadá na mnohem více. Gilliam popustil uzdu své vášni pro nádherné dekorace a extravagantní vedení kamery. George Harrison, který se podílel na produkci, přispěl svými písněmi. Krále Agamemnona (a hasiče v závěru filmu) hrál Sean Connery, který se místo běžného honoráře spokojil jen s podílem na nejistém zisku (neprohloupil film vydělal 46 milionů). V Time Bandits se mihli i John Cleese jako Robin Hood a Michael Palin v roli střeleného milovníka (ro vněž spolupracoval na scénáři).
Rok 1985 byl rokem vzniku kultovního sci fi filmu Brazil (Brazílie), ne náhodou připomínajícího slavný román George Orwella 1984. Gilliamův svět budoucnosti překypuje monstrózními obrazy, surrealistickou směsicí pseudomoderní techniky a kafkovské úřední mašinérie.
Hlavním hrdinou je úředník Sam Lowry pracující v obludném Úřadu pro vyhledávání informací. Aby unikl z chladné a odlidštěné denní reality, sní létací sny o fantastickém světě. Moucha ve stroji tisknoucím zatykače způsobí, že je zatčen a popraven loajální občan Harry Buttle místo nepřítele zřízení Harryho Tuttla. Sousedka popraveného, dívka Jill, se pokouší úřad na omyl upozornit. Lowry se do ní na první pohled zamiluje (připomíná mu totiž dívku z jeho snů) a po mnoha peripetiích se s ní znovu shledá, považuje ji však za příslušnici vzbouřenců a tím se oba stanou pro stát podezřelými. Díky intervenci jeho vlivné matky je podezření odvráceno a Lowry se tajně vypraví do kanceláře vrchního šéfa, aby změnil záznam o Jill v počítači. Tím, že dívku označí jako mrtvou, ji nevědomky opravdu odsoudí k smrti. Když se spolu milují, do bytu vtrhne policie, Lowry je obviněn z protistátní činnosti a odsouzen. Skončí na mučicím křesle. Náhle do mučírny vtrhne vzbouřenecké komando v čele s Harrym Tuttlem a osvobozeného Lowryho i s Jill odváží za město do bezpečí. Leč vidina osvobození, krutý žert zmučeného mozku, mizí a Lowry je zpátky v realitě, připoután v mučicím křesle. V závěru je s nepřítomným výrazem ve tváři a s písničkou o Brazílii na rtech odvážen z místnosti.
Brutální bezvýchodnost konce patří k nejvíce šokujícím scénám v tomto žánru. To byl také jeden z důvodů, proč společnost Universal chtěla snímek zkrátit na přijatelnějších 100 minut. Po řadě sporů, pokusů o smír a procesů dosáhl Gilliam toho, že snímek trvá 143 minut naplněných strhující atmosférou a skvělými hereckými výkony (Jonathan Pryce, Kim Greistová, Robert De Niro, Bob Hoskins, Michael Palin a další). Bizarní společnost s všudypřítomnými televizními obrazovkami, kde státní opraváři při oprav ě banální závady zdemolují byt, monumentální úřady manipulující lidskými osudy a policie, která se do bytu podezřelého prořeže stropem to je další z Gilliamových vizí. Na rozdíl od většiny antiutopií není brazilský svět prvoplánově plakátový, groteskní prvky jej překvapivě zlidšťují a činí opravdovějším. Harlan Ellison řadí Brazil mezi největší SF filmy všech dob, a ve svých soukromých žebříčcích jej u nás na čelném místě uvádějí např. Ivan Adamovič a Pavel Kosatík.
Návratem do říše fantasy byla jedna z nejdražších evropských koprodukcí The Adventures of Baron Munchausen (Dobrodružství barona Prášila). Tento britsko-německo-italský projekt z roku 1988 stál 60 milionů dolarů. Gilliam nezůstal nic dlužen své pověsti tvůrce barokně okázalých obrazů např. natáčení útoku na město se zúčastnilo téměř osm tisíc statistů a na výrobě sedmašedesáti dekorací se podílel třistačlenný tým řemeslníků. Výtvarnou stránku, inspirovanou původními rytinami Gustava Dorého, měl na starost dlouholetý Felliniho spolupracovník, italský scénograf Dante Ferretti.
Zestárlý baron Prášil se vydává z města obleženého Turky hledat své dávné druhy: jako vítr rychlého běžce Bertholda, bystrozrakého Adolpha, siláka Albrechta a Gustava, jehož dech je jako vichr. Na cestě ho doprovází dívenka, která mu musí neustále připomínat, že jejich výprava není honbou za dobrodružstvím, ale záchrannou misí. Cesta je vede na Měsíc, do nitra sopky i do útrob velryby. Když všichni opět stanou před hradbami, ukáže se, že příliš zestárli a ztratili své síly. Naštěstí při závěrečném b oji s Turky si ještě jednou vzpomenou na staré časy a naposled pomohou baronovi z nesnází. Starý, mírně senilní baron je na své poslední úžasné výpravě neustále ohrožován černou smrtkou, jejíž kosa mu připomíná, že jeho časy fantastických eskapád končí a nastává střízlivý věk rozumu.
V tomto filmu se svět fantazie opět střetává s chladnou praktičností neutěšené skutečnosti. Pragmatičtí radní bombardovaného města se zvráceně starají o sterilní »osvícený« řád a šíleně »zdravý rozum«, fanfaronský Baron se svým fantaskním světem představuje horšího nepřítele než turecký sultán (s ním se dá alespoň donekonečna jednat o podmínkách kapitulace). Sám režisér řekl: »Myslím, že Baron Prášil může dát dnešním lidem hodně. Žijeme ve světě konzumního přístupu k životu. Lidé se stali otroky kom fortu a iluze bohatství. Já to nesnáším a nesouhlasím s tím, stejně jako můj Baron. Oba si však myslíme, že z tohoto chladného světa se dá utéci. Že je to dokonce nutné.«
Film je gurmánskou hostinou triků, kouzelných obrazů a monumentálních dekorací, ale jeho příběh nemá spád a nedočkal se ani přízně diváků, ani kritiky. Podíl na tom měla kromě nekonvenčního pohledu režiséra na starou legendu i snaha producentů (v čele s Thomasem Schühlym) o divácký film pro všechny. A tak výsledek deset let trvající snahy Gilliama o realizaci tohoto projektu neodpovídal jeho představám, film sám bývá hodnocen jako jeho nejslabší. Zůstává tu jen fascinující vizuální koncert s něk olika záblesky pythonovského smyslu pro humor a herecké výkony Johna Nevilla, Sarah Polleyové, Erica Idleho, Jonathana Prycea, Robina Williamse a dalších (např. v epizodní roli hrdinského vojáka se mihne Sting).
Svou reputaci Terry Gilliam napravil až v roce 1991 ve filmu s fantastickým žánrem jen okrajově souvisejícím: The Fisher King (Král rybář). Tentokrát se poprvé nepodílel na scénáři. Vznikl strhující příběh bývalého rozhlasového moderátora Jacka Lucase a pomateného tuláka Parryho, oběti Jackovy cynické rady, která přiměla jednoho posluchače ke krvavému zločinu, čímž ukončila Jackovu kariéru a připravila Parryho o ženu a o rozum. Parry označí Jacka za svého vyvoleného pomocníka při výpravě za svatým g rálem, při níž ho pronásleduje hrůzná vidina Ohnivého rytíře. Jack, pronásledovaný pocitem viny, se snaží Parrymu pomoci sblížit se s jeho tajnou láskou, nesmělou Lydií, a nakonec se opravdu vydává pro grál to jediné, co snad může dostat nešťastného Parryho z blázince, kde se posléze ocitl.
Slogan tohoto snímku zní: »Starý dobrý příběh o přátelství, lásce, vině, svatém grálu a bezplatném členství ve videoklubu.« Gilliamovi se povedlo toto motto naplnit skvělým, hluboce lidským příběhem se šťastným koncem, pro něj tak netypickým, a pozitivním poselstvím. Podařilo se mu natočit tragikomické podobenství plné fantazie, poezie všedního dne a opravdových citů. Film je hereckým koncertem Jeffa Bridgese a Robina Williamse ten byl za tuto roli nominován na Oscara (v kategorii vedlejších rolí získala tuto cenu Mercedes Ruehlová představující Jackovu přítelkyni). Sdružení zahraničních novinářů sídlících v Hollywoodu snímek ocenilo hned dvěma Zlatými glóby. Po zásluze byl odměněn i v Evropě: na MFF v Benátkách získal Stříbrného lva.
Artušovský mýtus provází Gilliama v jeho tvorbě i nadále hovořilo se o projektu na motivy románu Marka Twaina pod názvem A Connecticut Yankee in King Arthur's Court. V současnosti pracuje na sci-fi filmu s názvem Twelve Monkeys (Dvanáct opic).
John Cleese loni nezapomenutelně ztvárnil profesora Waldmana v Mary Shelley's Frankenstein, chystá se druhý díl filmu Ryba jménem Wanda pod názvem Fierce Creatures. Terry Jones napsal scénář, režíroval a hrál spolu s Johnem Cleesem ve filmu Erik the Viking. Eric Idle napsal scénář a hrál spolu s Cleesem v komedii Splitting Heirs z roku 1993, nedávno propůjčil svůj hlas čaroději Mrakoplašovi v počítačové hře Discworld (na jejíž přípravě se podílel sám Terry Pratchett), z mnoha dalších vedlejších rolí jmenujme alespoň duchařskou komedii Casper.
Graham Chapman zemřel v roce 1989 na rakovinu.
Co se týče obnovení činnosti, ke kterému je obdivovatelé stále přemlouvají, říká John Cleese: »Rádi bychom, jenže Graham se rozhodl, že bude mrtvý a stále s tím nechce přestat. Počkáme, až ho to přestane bavit, a pak to znovu rozjedeme.«
Martin Žourek