Předchozí část | Další část | Obsah | Základna

TO

Václav Pícha

Touto povídkou se přihlašuji k umírněnému křídlu Folio Clubu založeného E. A. Poem. Cílem jeho členů je zrušit Literaturu, podkopat tisk a svrhnout vládu Podstatných a Přídavných jmen.

z ž Ž Ž Ž h u i í Í Í T BUM!

...

»Jé, koukni, co jsem našel!«

»Ukaž?! ...Fuj! Dáš to pryč!?«

»Krásně se to blejská.«

»Ještě se umažeš a já budu muset prát.«

»Neumažu. Fakticky.«

»Co s tebou mám dělat. Tak si to tedy nech. Ale domů mi to netahej, teď jsem vytřela.«

»Hurááá! Jú, hele, někdo z toho leze!«

»Neříká se někdo, ale něco.«

»Quink quink kudrlink.«

»NEJEZ TO!!!«

»Aúú, to štípe!«

»Vidíš, to máš z toho, že mě neposloucháš. Hned to zahoď!«

»Ale...«

»Říkám, zahoď to! Nebo dnes nebudeš večeřet.«

»Tí-íp kilík.«

»A nefňukej. To na mě neplatí. Vysmrkej se a pojď.«

...

BUM U Í Í Í í Ž Ž Ž ž z

(c) 1995 SF& F WORKSHOP


Terry Pratchett

Trollí most

Z hor foukal vítr a plnil vzduch drobnými ledovými krystalky.

Na to, aby sněžilo, bylo moc zima. V takovém počasí se vlci stahují do vesnic a stromy v srdci lesa praskají mrazem.

V takovém počasí sedí slušní lidé doma a vyprávějí si příběhy o hrdinech.


Byl to starý kůň. Byl to starý jezdec. Kůň vypadal jako pečlivě zabalený obložený chlebíček. Muž vypadal, jako by jedinou příčinou, proč z koně ještě nespadl, bylo, že k tomu nedokázal shromáždit dostatek energie. Přestože vál studený bodavý vítr, měl na sobě jenom tenkou koženou suknici a kolem jednoho kolena špinavý obvaz.

Vytáhl z úst promočený zbytek cigarety a zamáčkl ho prsty.

»Tak,« řekl, »jdeme na to.«

»To se ti lehko řekne,« namítl kůň. »Ale co když na tebe zase přijde slabá chvilka? A navíc na tom nejsi zrovna nejlíp se zádama. Jak mi asi bude, až mě něco sežere jen proto, že tě ve špatnou chvíli zradí záda?«

»K tomu nikdy nedojde,« odvětil muž.

Slezl na studené kameny a dýchl si na prsty. Potom z pochvy u sedla vytáhl meč s ostřím připomínajícím špatně nabroušenou pilu a párkrát jím švihl do vzduchu.

»Ještě pořád umím starý finty,« řekl. Zaškubala jím bolest, musel si sednout a opřít se o strom. »Přísahal bych, že ten zatracenej meč je každej den o něco těžší.«

»Poslyš, měl bys to zabalit,« řekl kůň. »To je zase den. Pouštět se do takových věcí v tvém věku! To není dobré.«

Muž zakoulel očima.

»K čertu s tou pitomou dražbou! Takhle to chodí, když člověk koupí něco, co patřilo čarodějovi,« řekl studenému světu kolem. »Díval jsem se ti na zuby, díval jsem se ti na kopyta, ale nikdy by mě nenapadlo tě poslouchat

»A kdo sis myslel, že proti tobě přihazuje?« zeptal se kůň.

Barbar Cohen zůstal opřený o strom. Nebyl si tak docela jist, zda bude ještě schopen se zvednout.

»Určitě máš spoustu schovaných pokladů,« navrhl kůň. »Mohli bychom jet na Okraj. Co ty na to? Je tam pěkně a teplo. Najít si hezké místo někde na pláži... Co na to říkáš?«

»Poklady došly,« odpověděl Cohen. »Jsou rozházený. Propitý. Ztracený. Pryč.«

»Měl sis něco ušetřit na stáří.«

»Nikdy mě nenapadlo, že bych se stáří dožil

»Jednou umřeš,« řekl kůň. »Možná dnes.«

»Vím. Proč myslíš, že jsem tady?«

Kůň se otočil a podíval se k rokli. Cesta byla rozbitá a plná děr. Mezi kameny už prorůstalo mlází. Za pár let nebude poznat, že tu kdysi nějaká cesta bývala. Vlastně to nebylo poznat už teď.

»Přišels sem umřít?«

»Ne. Mám ale něco v úmyslu udělat. Mám to v úmyslu už odmalička.«

»Vážně?«

Cohen se znovu pokusil postavit. Z nohou se mu směrem nahoru rozběhly bolestivé zprávy vyslané jeho šlachami.

»Můj táta,« zaskučel. Dostal hlas pod kontrolu. »Můj táta,« pravil, »mi řekl...« Bojoval o dech.

»Synu,« napověděl kůň.

»Cože?«

»Synu,« zopakoval kůň. »Žádný otec neřekne svému klukovi ,synu', pokud se s ním nechce podělit o nějakou moudrost. Známý fakt.«

»To je moje vzpomínka!«

»Promiň.«

»Řekl... Synu... Tak dobře... Synu, když se dokážeš postavit tváří v tvář trollovi, zvládneš už všecko.«

Kůň překvapeně zamrkal. Pak se otočil a znovu se zadíval šerem cesty vroubené stromy k rokli. Byl tam kamenný most.

Do mysli se mu vkradl děsivý pocit.

Kopyty nervózně zadupal po rozbité cestě.

»Okraj,« řekl. »Pěkně a teplo.«

»Ne.«

»K čemu je dobré zabít trolla? Co z toho budeš mít, když ho zabiješ?«

»Mrtvýho trolla. O to právě jde. Kromě toho, nemusím ho zrovna zabít. Jen porazit. Jeden na jednoho. Člověk... a troll. Kdybych to aspoň nezkusil, otec by se obrátil v mohyle.«

»Říkals, že tě vyhnal z kmene, když ti bylo jedenáct.«

»Nejlepší věc, kterou kdy udělal. Naučil mě stát na nohou ostatních lidí. Jdem dál, ne?«

Kůň se k němu natočil bokem. Cohen se chytil třmene a postavil se na nohy.

»A dnes se chystáš bojovat s trollem,« podotkl kůň.

Cohen prohrábl sedlovou brašnu a vytáhl váček na tabák. Pokusil se ubalit v krytu dlaní další tenkou cigaretu, ale vítr mu ji rozcupoval na kousky.

»Jo,« odpověděl.

»A jels celou cestu až sem, jen abys to udělal.«

»Musel jsem,« namítl Cohen. »Kdys naposledy viděl most a pod ním zalezlýho trolla? Když jsem byl kluk, tak jich byly stovky. Teď je víc trollů ve městech než v horách. A většina z nich je tlustá jako bečka. Proč jsme bojovali ve všech těch válkách? No nic, pojďme přes most.«


Byl to osamělý most nad prudkou, kypící a proradnou řekou zaříznutou v hlubokém údolí. Takové místo, kde můžete potkat...

Šedý stín se přehoupl přes okraj a s plesknutím přistál před koněm. Zamával kyjem.

»Výborně,« zavrčel.

»Nó « začal kůň.

Troll zamrkal. Mráz a zamračená zimní obloha snížily výkonnost jeho už tak dost pomalého křemíkového mozku, a proto mu trvalo poměrně dlouho, než si uvědomil, že sedlo není obsazeno.

Najednou ucítil, jak se ho vzadu na krku dotkla špička čepele.

»Nazdar,« řekl hlas u jeho ucha.

Troll polkl. Ale velice opatrně.

»Hele,« řekl zoufale. »To je tradice, jasný? U mostu, jako je tenhle, by lidi měli trolla čekat... É,« přidal, když se připlížila další myšlenka, »jak je možný, že sem tě neslyšel, jak se ke mně plazíš?«

»Protože to umím,« řekl starý muž.

»To je pravda,« připustil kůň. »Připlazil se k většímu počtu lidí, než kolik jsi jich ty vyděsil.«

Troll riskoval boční pohled.

»Sakra,« zašeptal, »si myslíš, že si Barbar Cohen, nebo co?«

»A kdo bys řekl ty, že jsem?« zeptal se Barbar Cohen.

»Víš,« řekl kůň, »kdyby si nezabalil kolena do hadrů, mohls zaslechnout klapání.«

Trollovi nějakou dobu trvalo, než tuto informaci zpracoval.

»No né,« vydechl. »Na mým mostě! Ech!«

»Cože?« zeptal se Cohen.

Troll se vysmekl z jeho sevření a začal horečně mávat rukama. »To je dobrý! To je dobrý! Vzdávám se! Jen bych chtěl zavolat nahoru mou rodinu, jo? Jinak mi nikdo neuvěří. Barbar Cohen! Na mým mostě!«

Jeho veliká kamenná hruď se ještě víc vyklenula. »Můj zatracenej švagr se věčně vytahuje s tím svým zatraceným obrovským dřevěným mostem a moje žena o ničem jiným nemluví. Cha! Rád bych viděl, jak by se teďka tvářil! Ale... co si o mně pomyslíte?«

»Správná otázka!« řekl Cohen.

Troll pustil kyj a uchopil Cohenovu ruku.

»Menuju se Slída,« představil se. »Nevíte, jaká je to pro mě čest.«

Naklonil se přes zábradlí: »Beryl! Poď nahoru! A přiveď děti!«

Obrátil se ke Cohenovi, tvář mu zářila štěstím a pýchou.

»Beryl furt mele, abysme se přestěhovali a zařídili se líp, ale já na to, že tendle most je v rodině už kolik generací. Pod Mostem smrti přece vždycky bejval troll. Je to tradice.«

Na břeh se vyvalila obrovitá trollice s párem dětí v náručí a za ní zástup menších trollů. Seřadili se za otcem a mžouravě zírali na Cohena.

»To je Beryl,« ukázal troll, ale jeho žena se na Cohena jenom zamračila. »A todle « Postrčil dopředu malou zachmuřenou kopii sebe samého třímající juniorskou verzi jeho kyje. »Todle je můj kluk Štěrk. Jabko nepadlo daleko od stromu, co? Vezme si na starost tendle most, až tu nebudu, že, Štěrku? Koukni, chlapče, tohle je Barbar Cohen. To zíráš, co? Na našem mostě! My nepotřebujem bohatý, tlustý a rozmazlený starý kupce, jako má tvůj strejda Pyrit,« promluvil troll k synovi, ale stranou se spokojeně šklebil na svou ženu, »my máme správný hrdiny, jak to bejvalo za starejch časů.«

Trollova manželka sjela Cohena pohledem shora dolů.

»A bohatej je?« zeptala se.

»Jestli je bohatej s tím nemá co dělat,« odvětil troll.

»Zabijete našeho taťku?« otázal se podezřívavě Štěrk.

»Jasně že jo!« řekl Slída přísně. »Dyť je to jeho práce! A potom se dostanu do bohatýrskejch zpěvů a balad. To je pravej Barbar Cohen, žádnej šupák s vidlema z vesnice. Je to proslujej hrdina a šel celou tu cestu, aby nás navštívil, tak se k němu chovej slušně.«

»Omlouvám se, pane barbare,« obrátil se ke Cohenovi. »Dnešní děcka. Znáte to.«

Kůň se začal hihňat.

»Tak, teď « začal Cohen.

»Pamatuju se, jak mi můj tatík o vás povídal, dyž sem byl eště oblázek,« řekl Slída. »Povídá trčí nad světem jako kolosus.«

Nastalo ticho. Cohen přemítal, co je to kolosus, a cítil, jak se na něj upírá Berylin pohled.

»Je to malej a starej dědek,« řekla. »Na hrdinu se mně moc nezdá. Dyž je tak dobrej, proč teda není bohatej?

»Tak hele « začal Slída.

»Na tohodle sme čekali celou tu dobu, jó?« spustila manželka. »Kvůli tomudle sme dřepěli pod děravým mostem a děckám teklo na hlavu? A čekali na lidi, který nešli a nešli? To sme celou tu dobu čekali na tohodle malýho starýho chlapa s nohama do ó? Měla sem poslechnout maminku! Chceš po mně, aby náš kluk seděl pod mostem jako ty a čekal, až ho nějakej dědek přijde zabít? To je všecko, k čemu je troll dobrej? Ne, to teda nedovolím.«

»Teďka pěkně «

»Jo! A Pyrit, abys věděl, se nemusí zahazovat s nějakejma oškubanejma dědkama! Má samý velký a tlustý kupce! On je někdo! Měl ses ho držet, dokavád to eště šlo!«

»To bych se radši cpal červama.«

»Červama? He? Odkdy si můžem dovolit červy?«

»Co si takhle promluvit?« zeptal se Cohen.

Vykročil ke vzdálenějšímu konci mostu a pohupoval přitom mečem v ruce. Troll spěchal za ním.

Cohen sáhl pro svůj pytlík s tabákem. Vzhlédl k trollovi a nastrčil mu váček. »Kouříš?« zeptal se.

»Tohle tě může zabít,« řekl troll.

»Jo. Ale ne dneska.«

»A nezdržuj se žvaněním s tím svým nanicovatým kumpánem!« zakřičela Beryl ze svého konce mostu. »Dneska máš jít na pilu! Víš, že Rohovec říkal, že ti tu práci vezme, když to nebudeš brát vážně!«

Slída se na Cohena lítostivě zašklebil. »Hodně mi pomáhá,« řekl.

»Nepolezu zase celou tu cestu, abych tě z toho tahala!« řvala Beryl. »Povykládej mu o těch kůzlátkách, pane Velkej Trolle!«

»O kůzlátkách?« podivil se Cohen.

»Nevím nic o kůzlátkách,« řekl Slída. »Vždycky začne o kůzlátkách.« Otřásl se. »O ničem, co by mělo něco společnýho s nějakejma kůzlátkama, nemám vůbec ponětí.«

Sledovali Beryl, jak shání malé trolly dolů po břehu do tmy pod mostem.

»Mimochodem,« řekl Cohen, když byli sami, »nechtěl jsem tě zabít.«

Trollovi poklesla brada.

»Ne?«

»Jen tě shodit z mostu a ukrást ti poklad.«

»Jo?«

Cohen mu poklepal na rameno. »Kromě toho,« řekl, »mám rád lidi s... dobrýma vzpomínkama. To je to, co tahle země potřebuje. Dobrý vzpomínky.«

Troll zpozorněl.

»Dělám, co můžu,« řekl. »Můj kluk chce jít makat do města, ale řekl jsem mu: Pod tímdle mostem bydleli trollové už nějakejch pět set let «

»Takže kdybys mi jen dal ten poklad,« navrhl Cohen, »docela by mi to stačilo.«

Na trollově tváři se náhle objevil výraz hrůzy.

»Poklad? Žádnej nemám,« řekl.

»Ale neříkej,« podivil se Cohen. »Na tak dobře umístěným mostě jako je tenhle?«

»Jo, ale toudle cestou už nikdo nejezdí,« namítl Slída. »Vlastně seš první za kolik měsíců. Beryl furt ječí, že prej sem se měl držet jejího bratra, když stavěli tu novou cestu přes jeho most,« pozvedl hlas, »ale já tvrdím, že pod tímdletím mostem bejvali trollové vždycky «

»Já vím,« nenechal ho domluvit Cohen.

»Nejhorší je, jak porád vypadávají ty kameny,« postěžoval si troll. »A neřekl bys, jaký mají dneska zedníci ceny. Zatracení trpaslíci. Nedá se jim věřit. Abych pravdu řekl, pracuju tři dny v týdnu na švagrově pile, aby toho nebylo dost.«

»Myslel jsem, že tvůj švagr má most?« podivil se Cohen.

»Jeden z nich má. Ale moje žena má bratrů jako pes blech,« vysvětloval troll. Podíval se smutně do bystřiny. »Jeden z nich obchoduje se dřevem v Kyslé vodě, jeden vede most a ten velkej tlustej je kupec za Ostrou Špicí. Copak to je slušná práce pro trolla?«

»Jeden ale dělá do mostů,« namítl Cohen.

»Dělá do mostů? Celej den sedí v budce a vybírá od lidí stříbrňák za přechod. A stejně tam věčně věků není. Platí si na to vybírání nějakýho trpaslíka. A to si říká troll. Nerozeznáš ho od člověka, dokud nestojíš těsně u něho.«

Cohen chápavě přikývl.

»Představ si,« řekl troll, »že s nima musím každej tejden obědvat. Se všema třema! A poslouchat furt o tom, jak jdou s dobou...«

Otočil svou velkou zachmuřenou tvář ke Cohenovi. »Co je na tom špatnýho, dělat trolla pod mostem?« řekl. »Vychovali mě, abych byl troll pod mostem. Chci, aby malej Štěrk byl troll pod mostem, až tady nebudu. Co je na tom špatnýho? Pod mostama musej bejt trollové. K čemu by to jinak všecko bylo? K čemu by všecko bylo?«

Opřeli se zasmušile o zábradlí a dívali se dolů do bílé vody.

»Víš,« řekl pomalu Cohen, »pamatuju, že se dalo jet až do Čepelných Hor a celou dobu nevidět ani živáčka.«

Ukázal mečem. »Nebo aspoň dost dlouhou dobu ne.«

Zahodil cigaretového špačka do vody. »Teď jsou tam všude farmy. Spousta malejch farem plnejch malejch lidí. A taky ploty. Kam se podíváš, všude samý ploty a malí človíčci.«

»Žena má pravdu, určitě,« připustil v rámci nějaké vnitřní konverzace troll. »Vyskakování zpod mostu nemá žádnou budoucnost.«

»Vlastně,« dodal Cohen, »proti farmám nic nemám. Nebo proti farmářům. Někdo to musí dělat. Jenže bejvali daleko, až kolem hranic. Teď je hranice tady

»Porád ji posunujou,« řekl troll. »Porád všecko mění. Jako můj švagr Rohovec. Troll, kterej vede pilu! A měl bys vidět ten binec, co dělá ve Stínovým lese!«

Cohen překvapeně vzhlédl.

»Cože, v tom s obříma pavoukama?«

»Pavouci? Teď tam žádný pavouci nejsou. Jenom pařezy.«

»Pařezy? Pařezy? Měl jsem ten les rád... Byl takovej temnej! Takovou opravdickou tmu už dneska nenajdeš. V takovýmhle lese jsi fakticky poznal, co je to hrůza.«

»Sází tam smrky,« řekl Slída.

»Smrky!«

»To nemá ze svý hlavy. Ten ani nepozná jeden strom od druhýho. To všecko Jíl, ten mu to napovídal.«

Cohen byl zmaten. »Kdo je to Jíl?«

»Povídal sem, že mám tři švagry, ne? Tendle je kupec. Tvrdí, že když tam budou nasázený stromy, že se to líp prodá.«

Chvíli trvalo, než to Cohen strávil.

Potom se zhrozil. »Nemůžeš prodat Stínovej les! Ten nikomu nepatří!«

»Jo. Právě proto ho prej může prodat.«

Cohen udeřil pěstí do zábradlí. Odloupl se kousek kamene a spadl do rokle.

»Promiň,« omluvil se.

»To je dobrý. Říkal sem ti, že malý kousky padaj porád.«

Cohen se otočil. »Co se to děje? Vzpomínám na všechny ty starý velký války. Ty ne? Musels v nich taky bojovat.«

»Jo, měl sem kyj.«

»Bojovalo se za světlý zítřky a zákon a vůbec. Aspoň se to říkalo.«

»No, já bojoval, protože mně to rozkázal obrovskej troll s karabáčem,« připustil opatrně Slída. »Ale vím, co myslíš.«

»Nebylo to přece kvůli farmám a smrkům. Nebo jo?«

Slída svěsil hlavu. »Musím se ti za ten můj most omluvit. Je mi z toho vážně na nic,« řekl. »Trmácíš se celou cestu a «

»A byl taky nějakej král nebo co,« vzpomínal si mlhavě Cohen a hleděl do vody. »A myslím, že taky nějací čarodějové. Ale král určitě. Jsem si docela jistej, že to byl král. V životě jsem ho neviděl. Rozumíš?« zašklebil se na trolla. »Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenoval. Ale stejně nemyslím, že mi jeho jméno někdy řekli.«


Asi o půl hodiny později vyrazil Cohenův kůň z bezútěšných hvozdů na pustou, větrem ošlehanou planinu. Chvíli se trmácel, potom řekl: »Tak kolik jsi mu dal?«

»Dvanáct zlatejch,« odpověděl Cohen.

»Proč jsi mu dal dvanáct zlaťáků?«

»Víc jsem neměl.«

»Jsi blázen.«

»Když jsem kdysi začal dělat barbarskýho hrdinu,« řekl Cohen, »byl pod každým mostem troll. A nemohls projet lesem, aby se tě tucet skřetů nepokusilo rozsekat na kousíčky,« vzdychl. «Zajímalo by mě, co se jim přihodilo?«

»Ty,« vysvětlil kůň.

»Jo, fajn. Ale vždycky jsem si myslel, že je jich víc. Vždycky jsem myslel, že nepřekračuju hranice.«

»Jak jsi starý?« zeptal se kůň.

»Nemám ponětí.«

»Takže dost na to, abys měl rozum.«

»Jo, správně.« Cohen si zapálil další cigaretu a začal kašlat, až mu z očí vytryskly slzy.

»Začít takhle blbnout.«

»Jo.«

»Dát poslední peníze trollovi.«

»Jo.« Cohen zasípal a vypustil cigaretový kouř do západu slunce.

»Proč?«

Cohen se zadíval do nebe. Krvavá zář byla studená jako schody do pekla. Ledový vítr foukal přes pláň a cuchal to, co zbylo z jeho vlasů.

»Aby věci byly takový, jaký mají bejt.«

»Pche!«

»Aby věci byly takový, jak bejvaly.«

»Pche!«

Cohen přestal sledovat oblohu.

Zašklebil se.

»A za tři adresy. Jednou umřu,« řekl. »Ale myslím, že dneska ještě ne.«


Z hor foukal vítr a plnil vzduch drobnými ledovými krystalky. Na to, aby sněžilo, bylo moc zima. V takovém počasí se vlci stahují do vesnic a stromy v srdci lesa praskají mrazem. Až na to, že bylo čím dál míň vlků a čím dál míň lesa.

V takovém počasí sedí slušní lidé doma.

A vyprávějí si příběhy o hrdinech.

Přeložil Karel Makovský


Předchozí část | Další část | Obsah | Základna