»Čo budeš dnes robiť?« spýtal sa nevinne.
»Čo ja viem,« zívol som, »najprv si dám kúpeľ a potom... Foibos poriada recitačný večierok, robil tajnosti s programom, možno sa na niečo zmôže.«
»Somarina.«
»Alebo Hefi. Rozbieha dnes novú kométu.«
»To je už piata v tomto storočí. Hrubá práca v kováčskej dielni, pchá! Zato ja mám geniálny nápad. Pamätáš sa na človeka?«
Ale ja som ho už nepočúval. Rozbiehanie komét so srandistom Hefim je skvelá zábava a hlavne vyplní veľa času. Naštvaný som sa preniesol do kúpeľne. HMM ONDovo búchanie na dvere som ignoroval.
Cestou som stretol Hestiu. Už dlhšie ju žeriem, preto som nenápadne sondoval, či si to so sľubom panenstva náhodou nerozmyslela. Nerozmyslela.
Dokonca aj Foibos sklamal. Celý večierok mal byť venovaný hexametru a ten neznášam.
Takže predo mnou stála otázka: Čo s načatým večerom?
Ale k HMM ONDovi som sa nedostal. GR& mi povedal, že sa celkom izoloval v laboratóriu a chce čosi vytvoriť. Nestrápňoval som sa búchaním na dvere.
Človek. Hmlisto som sa pamätal na akési obete, smrť a tak. Nie je to mojím zvykom, ale musel som zájsť do archívu po ďalšie informácie. Podľa prachu by som usudzoval, že chodiť do archívu nemá vo zvyku nikto. Ale dozvedel som sa tam zaujímavú vec. Prométheus, ten mrzutý dedo, mal s nimi čosi do činenia.
»A čo sa s ľuďmi nakoniec stalo?« spýtal som sa.
Bum. Asi to bola nevhodná otázka, pretože Prométheus sa zamračil, pozrel na hodiny a povedal, že má neodkladné povinnosti. Neostávalo mi nič iné, len odísť.
»Samozrejme.«
Trocha ho to zarazilo.
»Tým lepšie. Aspoň budeš môcť náležite oceniť moje dielo. Ja som ho opäť stvoril. Určite budeš chcieť vedieť ako.«
Nestaral sa o moju reakciu, už sa dostával do tempa.
»Šiel som na to samozrejme cez genetiku. Predstav si, keď ešte žili ľudia, určité druhy hmyzu sa živili ich krvou. Našiel som taký hmyz uchovaný v skamenenom asfalte. Potom stačilo vypreparovať DNA a zrekonštruovať ju. To nebolo také ľahké. Musel som si dať nainštalovať do mozgu ďalší koprocesor. Kvôli výpočtom, chápeš? Žiadna frajerina. Potom som vytvoril nediferencovanú bunku, z nej zygotu, nechal ju rozmnožiť, až pokiaľ nevytvorila embryo. To som inkuboval, až kým sa nevyvinulo v kompletného samo statného jedinca. Ženu, aby som bol konkrétny. Z geneticko inžinierskeho hľadiska je to jednoduchšie. Poď, ukážem ti.«
A vzal ma do »ich prirodzeného prostredia«, ako to nazval. Celý čas som sa tajomne usmieval a to ho mýlilo.
Tá žena vyzerala celkom schopne. A keď som vedľa nej umiestnil svoj výtvor, tvorili pekný párik. Potom som sa šúľal smiechom z HMM ONDovho výrazu. Skoro celý týždeň.
Ani HMM ONDovi kolegovia neboli nadšení. Oficiálne sa vyjadrili, citujem: Uvedený pokus a použitá technológia neprináša nič nové k rozvoju poznania.
Znechutení sme sa s HMM ONDom o ľudí prestali zaujímať.
Dokonca aj HMM OND sa mi sťažoval, že u nich akési primitívne katapulty zničili parabolické antény.
Čo je najhoršie, Prométheus každému vykladá, že na vine sme my, ja a HMM OND, že sme nechali nových ľudí bez dozoru a oni sa po svojom vyrovnávajú so skutočnosťou. Aby som sa hanbil vyliezť z domu.
A čo je úplne najhoršie, včera som videl moju platonickú lásku Hestiu, ako sa vedie za ruku s chlapom s kančími klami a tretím okom na čele. Mal také svaly, že Héraklés sa šiel schovať. A to som si vždy myslel, že sa jej páčia intelektuálske typy.
(c) 1995 SF& F WORKSHOP
»Drž hubu, nikdo se tě na nic neptal! Drž hubu a šlapej!« sdělil mu své stanovisko rytíř. Další cesta již probíhala mlčky, ticho rušilo jen zkormoucené pofrkávání ryzáka a peprné kletby jeho pána.
Kvečeru konečně dorazili na konec Fhulmského hvozdu, o kterém někteří třasořitkové tvrdili, že je neproniknutelný. Culwur se zašklebil. Zastavil a seskočil s koně. »Pro dnešek by to mohlo stačit. Zejtra k polednímu tam budem,« vysvětloval, odsedlávaje ho. Kůň nic neříkal. »No tak se už nezlob, prostě sem neměl náladu. Sám víš, že po cestě se tam eště nikdo nedostal.« Ryzák musel uznat, že to je pravda, stále však zarytě mlčel. Tak hrubě se na něj naposledy utrhl jeden pacholek v Malthujském zájezdní m hostinci. Naposledy i pro toho pacholka, který nevěděl, že s cujhalskými válečnými oři si není radno zahrávat.
»Oheň rozdělávat nebudu,« porušil hutné ticho rytíř. »Sme už moc blízko a jen bysme na sebe zbytečně upozorňovali.« Vyndal ze sedlového vaku kus sušeného masa a z druhé strany odepjal poloprázdný měch. »Tak si trucuj, vašnosto,« mumlal, vytrvale žmoulaje mezi zuby tuhou svalovinu. Občas si přihnul z chlupatého měchu. »Esli máš žízeň, tak dvacet kroků vocaď je studánka,« máchl rukou do strany. Ryzák si odfrkl a odešel naznačeným směrem. Culwur si několikrát říhl a uložil se ke spánku, spoléhaje na b ystré smysly svého společníka. Vzápětí usnul.
»Nevím,« prolomil kůň hráz mlčenlivosti, »ale bylo to pěkně rychlé. Hmm...« zamyslel se, »mělo to modrou špičatou čepičku a nebylo to větší než půl sáhu.«
»Tak to byl trpaslík!« konstatoval rytíř. »Proč mi ale ukradl jen to sedlo?« Potom si ostře změřil svého soudruha. »Nemáš v tom náhodou prsty?«
»No dovol, pane! Za koho mě máš?« ohradil se nařčený.
»Bez sedla budu muset šlapat po svejch.«
»Neměl jsi v tom sedle něco, co by mohlo zajímat trpaslíky?« snažil se kůň změnit téma.
»Nezamlouvej to, jo?« Rytíř se chystal dál rozvíjet teorii o spiknutí, potom se ale zarazil. »No jo! Měl sem tam ten šátek, co mi dala Huldur!« Toto poznání jej poněkud vyvedlo z míry. »Co si bez něj počnu?« Začal zoufale lomit rukama a měl co dělat, aby zadržel slzy.
»Nevěš hlavu, rytíři! Ráno toho trpaslíka najdeme. Teď stejně není pořádně vidět.«
Rytíř se napil z téměř prázdné měchuřiny. »Takže mi nezbejvá nic jinýho, než to vyhrát v čestným souboji.« Otřel si vousy, svázal měch s vakem na jídlo a naložil je koni na hřbet. Kuši si přehodil přes rameno, k opasku připjal meč, chopil se uzdy a vyrazil směrem k okraji hvozdu. Pátráním po nočním lupiči strávili celé dopoledne, i museli si pospíšit, pokud chtěli být ve městě do setmění.
Již chvíli se ubírali po zemské cestě, když vtom za sebou zaslechli dusot. Oba se jako na povel ohlédli. Potom si vzájemně pohlédli do očí a pokývli hlavou. Štěstěna se k nim navrátila, protože přibližující se jezdec byl osamělý. Navíc byl ještě tak hloupý, že sám zavdal příčinu.
Když je totiž v oblacích prachu dostihl, prudce zastavil. »Jestli deš s tim koněm na trh, sedláku, ušetřím ti cestu,« vysmíval se opěšalému rytíři.
Ten, chráně si cípem pláště obličej před prachem, sevřel pevněji uzdu, otočil se směrem k městu a beze slova vykročil.
»Hej, pse! Mluvím s tebou!« Neznámý jim zastoupil cestu.
»A já myslel, že to krákorají havrani na poli.« Culwur se tvářil, jako by si teprve nyní všiml jeho přítomnosti.
»Co si to dovoluješ, ty trhane?« Jeho protivník zrudl vzteky a chopil se jílce meče. »Všichni, kdo se o mě otřeli daleko míň než ty, už bloudí Zemí stínů!« Tasil.
»Je načase, abys je tam navštívil!« Culwur shodil z ramen plášť a sáhl po svém meči. »A když už tam budeš, radši tam zůstaň!«
Jeho protivník když spatřil až dosud skrytou zbroj na chvilku zakolísal. Potom se ale vzchopil a vyrazil do útoku. Snaže se využít výhody výšky, zvedl koně na zadní, mocně se rozmáchl a svisle ťal ve snaze rozseknout svého soka vedví. Culwur naproti tomu využil své pohyblivosti. Udělal půlobrat vpravo a o krok ustoupil, čímž se bez potíží vyhnul klesajícímu ostří. Vzápětí se prosmýkl pod koňskou hlavou, povšiml si, že se jezdec nekryl štítem, a jakoby mimochodem namířil hrot meče na jeho nechrán ěný levý bok. Nyní jen stačilo vyčkat, až neznámý s překvapeně vyvalenýma očima dokončí započatý pohyb. Hrot pronikl drátěnou košilí jako nůž máslem. Potom si břišní dutinou a hrudním košem prorazil cestu až k srdci. Jezdec stihl jen zachroptět a svalil se s koně. Na zem dopadl již jako mrtvola.
Jeho bělouš se chystal vzít do zaječích, Culwur se však mrštně vyšvihl do sedla, chopil se uzdy a zatáhl mocně vzad. Překvapený oř zaržál, vzepjal se na zadních, potom se začal točit dokola a občas vyhodil zadníma nohama ve snaze setřást pánova přemožitele. Rytíř na něm seděl jako přikovaný. Pevně jej svíral koleny a uzdu držel přitaženou. »No tak, nezlob!« domlouval jankovitému hřebci. »Jen ti sundám sedlo a postroj a nechám tě běžet.«
»Tos měl říct hned.« Kůň se uklidnil a od té chvíle se choval jako beránek. Rychle oddechuje, nechal se zbavit svazujícího řemení. »Jmenuji se Huruum baal a můj pán...«
»Svého bývalého pána nech na pokoji. Jeho jméno mě nezajímá,« skočil mu do řeči rytíř.
»Dobrá, stejně za moc nestál. Už jsem od něj chtěl odejít.« Uklonil se. »Přesto ti pane děkuji za osvobození. Kdybys někdy něco potřeboval, dej vědět.« Ještě jednou se uklonil a odcválal směrem, odkud přišel.
Ryzák ho vyprovázel lítostivým pohledem, dokud nezmizel za zatáčkou. On musí sloužit alespoň tak dlouho, dokud nezíská jméno. Mrzelo ho, že jeho pán nechtěl znát jméno poraženého. Třeba by se mu líbilo...
Rytíř vysedával u masivního dubového stolu a naoko si hleděl svého korbele, o jehož doplňování se starala švarná krčmářka. Ve skutečnosti jeho cvičený sluch pátral po nějakých informacích a jeho zrak hledal vhodný objekt. Kněžka této svatyně to tentokrát nebyla. I když..., zamyslel se. Možná, že takové toho vědí nejvíc. Mají přece styky se spoustou lidí z města.
Ještě chvíli promarnil snahou zachytit nějaký významnější útržek rozhovoru, potom se konečně rozhodl. Opět jednou spojí příjemné s užitečným. Kývl na pohlednou pivonošku. Ta okamžitě přichvátala a naklonila se nad stůl, aby lépe slyšela. Přitom vystavila na odiv jen a jen pro rytíře své přednosti. »Přejete si ještě něco k pití, vzácný pane?« Byla dobře informována o finančních záležitostech každého hosta. »Nebo snad něco k zakousnutí?« dodala koketně a jakoby mimochodem se ho dotkla kolenem.
»Spíš něco k nakousnutí,« zavtipkoval. »Co mi můžeš nabídnout?«
»Dneska máme čerstvé zboží. Což takhle zajíčka?« Kývla hlavou směrem k nálevnímu pultu, u kterého se činila dívenka ne víc než dvanáctiletá. »Nebo snad jehňátko?« Ukázala na růžolící kyprou blondýnku, která se očividně nudila u protějšího stolu.
»Nejsem na mláďata. Ty maj moc jemný masíčko,« vysvětlil jí. »Já dávám přednost zralejším a statnějším kusům.« Usmál se na krčmářku a štípl ji do zadních partií. Ani se nemusel přemáhat. Pokud potřebuje vědomosti, ona je tou pravou studnicí. A proč by se při čerpání nemohl zároveň smočit?
»Dobrá, ale musíš ještě chvilku počkat.« Opětovala úsměv a Culwurovi připadalo, že nebyl vůbec strojený. »Počkej ve svém pokoji, budu tam vcukuletu.« Jak brala prázdný korbel, dotkla se jakoby mimoděk jeho ruky a rytířem v tu chvíli projel blesk, až ho zamrazilo v zádech.
Když vstával, podlomily se mu nohy. Dyť sem tolik nepil, napadlo ho. To určitě ona. Aby to tak byla nějaká čarodějnice! zhrozil se. Vzápětí ale mávl rukou a nejistým krokem se odebral do komnaty v prvním patře.
Když na sobě ucítila jeho pohled, tiše zavrněla, zavrtěla se a přitiskla se k němu. »Jak se ti to líbilo? Nemáš ještě chuť? Na probuzení, co?« Objala ho.
Rytíř měl co dělat, aby se ovládl. Teď si musí zachovat chladnou hlavu. Včera večer se mu nepodařilo zjistit nic zajímavého, nezbývá mu, než zkusit to nyní. »Víš, já teď musím do města.«
»Město ti neuteče,« opáčila. Její ruka začala rejdit pod peřinou nebezpečně blízko jeho citlivých partií.
»Ty taky ne,« zchladil ji. Potom si ale uvědomil, že pořád ještě neví, na čem je, a změnil svůj názor. »Když o tom tak přemejšlím,« přetočil se na bok a pohladil ji po vlasech, »mám eště chvilku čas.« Políbil ji na nos.
Šátek, mihlo se mu náhle hlavou. Ten šátek! Otočil tvář doleva a chvíli stál jako solný sloup, snaže se potlačit nechápavý úžas. »Ten šátek visí v támhletom krámku!«
Nejdřív se chtěl na kupčíka osopit a pohnat ho k odpovědnosti, vzápětí si ale uvědomil marnost svého počínání. Když se jakž takž uklidnil, naoko bez zájmu se obrátil na shrbeného kramáře. »Po kolika sou ty šátky?«
»Půl měďáku za jeden, velectěný pane.« Staroch se hluboce uklonil, což mu nedělalo zvláštní potíže, protože jeho páteř byla prohnuta jako luk a nutila jej chodit v předklonu. »A tucet za čtyry měďáky,« dodal ještě výhodnější nabídku.
Culwur již již sahal po měšci, potom si ale uvědomil pravidla nutná při uzavírání obchodů. Kdyby přistoupil na první nabídnutou cenu, byl by podezřelý. »Měďák za jeden šátek a prstýnek navrch,« navrhl.
»Ty mě chceš přivést na mizinu, vzácný pane! Samotný prstýnek má cenu půl groše!« hořekoval hrbáč, lomě rukama. »Tři šátky za měďák.«
»Hm, máš štěstí, že pospíchám,« uzavřel rytíř debatu. »Tady máš tři měďáky a dej mi za to dva šátky a prstýnek.« Hodil na pult tři mince, sebral ten šátek a ještě jeden pestrý k tomu, hrábl do misky s prstýnky z pozlátka a rázně odešel.
Kramář byl zřejmě s cenou spokojen, protože vůbec neprotestoval. Rychle shrábl zašlé mince a ukryl je do váčku, který se mu pohupoval na krku. Přitom se nějak divně šklebil.
U protější stěny stál na malém stupínku trůn a na něm si hověl bělovlasý stařec. Z jeho pohybů však bylo znát, že má v sobě stále ještě dost síly. »Nuže, milý rytíři, pověz, co tě k nám přivádí.«
Culwur se uklonil a předstoupil před trůn. »Vzácný pane, posílá mne za vámi můj kníže Ghubuw Mocný.«
Výraz v starcově tváři se vůbec nezměnil, jeho svaly se ale napjaly. »Copak mi posílá můj milý bratranec?« Pohlédl na herolda. »Co vůbec dělá? Je to tak dlouho, co jsme se viděli naposledy.« Vzápětí se zavřely dveře a Culwurovi se zdálo, že zaslechl tlumené cinkání zbraní a zbroje.
»K mému pánovi se donesly zprávy o jakési záležitosti, která trápí tvou zemi, pane, a podává ti pomocnou ruku, doufaje, že tím napomůže vašemu vzájemnému usmíření,« ozřejmil mu rytíř pevným hlasem, nedávaje na sobě znát žádné obavy.
»Jeho se nikdo o nic neprosil!« zaburácel panovník nahněvaně. Potom se trochu uklidnil. »Ale když už jsi tady, rytíři, dám ti příležitost naposledy posloužit tvému pánovi.« Pohrdavě se ušklíbl. »Doufám, žes obeznámen s úkolem i všemi jeho podmínkami.«
»Úkol je mi jasný, podmínky už méně, o odměnách ani nemluvě.« Culwur se ani neusmál.
»A já myslel, že to děláš kvůli svému knížeti,« chytil se panovník poslední poznámky.
»Nikdy nic nedělám pro pěkný modrý voči,« přešel Culwur do obecné řeči.
Chvíli bylo ticho, potom se z nitra sluje ozval hlas ne nepodobný burácení hromu: »Rychle zmiz, bídný červe! Zmiz, nebo na tebe půjdu!«
Proud smrdutého puchu odfoukl rytíře o pár kroků zpět. Ten se ještě důkladněji zapřel a zahulákal: »Tak už vylez! Hořím nedočkavostí!«
»Beru tě za slovo.« Burácení přešlo do pobaveného tónu.
Vzápětí se začala chvět země. Zpočátku jen lehce, každým netvorovým krokem však čím dál tím citelněji. Rytíř se chopil meče. Štít s sebou neměl. Ani jej nepotřeboval, je-li chráněn mocným kouzlem ukrytým v nepatrném proužku lehoučké látky.
Ve vchodu se zjevila obrovská hlava. Culwura ovanul žhavý a smrdutý vzduch vycházející z pootevřené tlamy. Na jeho vkus až příliš smrdutý a až příliš žhavý. Jeho jistota začala zvolna vyprchávat. Přesto se zmohl na další výhrůžku: »Okamžitě mi vydej princeznu Jyb! Nebo...«
»Nebo co?« skočil mu drak proti všem zásadám slušného chování do řeči. »Nebo mě polechtáš tím svým párátkem?« Začal se smát, až se okolní kopce otřásaly. »Jelikož jsem se díky tobě zase po dlouhé době zasmál, dávám ti poslední šanci, abys zmizel!« Jeho veselá nálada již byla pouhou minulostí.
Rytíř, jehož hrdlo bylo vysušeno sálavým žárem, se ani nepokoušel mluvit. Sňal kuši, zalícil na netvorovo pravé oko a vystřelil.
To draka poněkud překvapilo. Doposud se s podobnou zbraní nesetkal, a tak nevěděl, co od ní může čekat. Novou zkušenost získal za cenu jednoho oka. Bude trvat nejméně půl roku, než mu naroste nové. Protože nehodlal riskovat dočasnou slepotu, rozhodl se to s tím drobečkem skoncovat. Kryje si prackou levé oko, zhluboka se nadechl a zalil rytíře žlutorudými plameny.
Stalo se něco, co jeden z nich nečekal. Shodou nepříznivých náhod byl tím překvapeným Culwur z Culhaje. Jeho šátek totiž selhal. Překvapení mu ale nevydrželo dlouho. Vzápětí se totiž proměnil v nepatrnou hromádku doutnajícího popela.
Drakovi se vrátila dobrá nálada. »Ti lidé jsou hrozně důvěřiví. Copak si myslel, že by mu někdo vrátil pravý kouzelný šátek? Navíc když ten někdo byl můj přítel Whirlhin?« Stočil hlavu dozadu a zavolal: »Jyb, připrav mi nějakou mastičku na oko! Pálí to jako můj oheň.« Chtěl zalézt zpátky do jeskyně, když vtom si na něco vzpomněl. Zařval, až se to rozhléhalo několika přilehlými údolími: »Hej, ryzáku! Jak by se ti líbilo jméno Culwur?«
(c) 1995 SF& F WORKSHOP