Mezníkem ve vývoji lidstva byla válka s cizí inteligentní rasou, termiťany. Válka, kterou lidé vyhráli především díky schopnostem geniálního dětského vojevůdce Endera. Nebo spíše, jak si Ender záhy po vyhlazení cizí rasy uvědomuje, díky tvorovi, kterého z něj vytvořil nelidský - nebo snad až příliš lidský? - výcvik. Malý Ender hrál svoje hry, zatímco jeho nadřízení hráli zase svoje hry s ním.
Cíle bylo dosaženo a dospívající chlapec zůstává sám se svou vinou. Uvědomuje si, že přestože byl manipulován, byl to on, kdo zabíjel. A také ví, že nikdo jiný než on nepochopí hloubku jeho viny, protože nikdo nepoznal termiťany lépe než on. K tomu, aby nad nimi zvítězil, se je musel naučit chápat.
Místo přijímání poct se stahuje do ústraní a píše knihu, ve které chce lidem ozřejmit vše, co by jim zřejmě řekli termiťané, kdyby obě rasy riskovaly vzájemný rozhovor. Podepisuje ji prostě "Mluvčí za mrtvé".
*
Od té doby uplynulo přes 2 000 let. Lidé osídlili padesátku dalších planet, cizí inteligenci však objevili jen na jediné. Tentokrát je cizí rasa daleko zaostalejší. Prasečíci - jak byli pojmenováni pro svůj vzhled - jsou dosud jen lovci a sběrači žijící v kmenech.
Lidstvo, jehož vztah k mimozemšťanům se po tisíce let mohl omezit na pohodlné proklínání masového vraha Endera, je znovu postaveno před rozhodnutí, které odhalí jeho skutečnou podstatu. A nebyl by to O. S. Card, kdyby paralelně s otřesy celého světa neodvíjel události otřásající životy konkrétních lidí. Ve druhé knize si klade otázku: Co je vlastně cizinec a proč je nám cizí? A jeho odpověď není jednoduchá.
"Nordický jazyk rozeznává čtyři stupně cizosti. Prvním je osoba odjinud neboli utlännig, cizinec, v němž vidíme člověka z našeho světa, ale z jiného města nebo země. Druhý je... främling. To je cizinec, kterého uznáváme jako člověka, ale je z jiného světa. Třetí je raman, cizinec, kterého uznáváme jako člověka, ale patří k jinému druhu. A čtvrtý stupeň je opravdový cizinec, varelse, který zahrnuje všechna zvířata, neboť s nimi se konverzovat nedá. Jsou živá, ale nedovedeme odhadnout, jakými pohnutkami se řídí jejich chování. Mohou být inteligentní, mohou si sama sebe uvědomovat, ale my nemáme možnost se to dozvědět."
Toto dělení se však ukazuje jako nevyhovující. Neboť i my sami, stejně jako Cardovi hrdinové, se nejednou dozvídáme, že osoby žijící vedle nás dlouhá léta mohou být ve skutečnosti naprostými cizinci, jejichž pohnutky nám zůstávají celý život skryty. Jakou tedy mají šanci na sblížení lidé s prasečíky či termiťany?
Autor, stejně jako skutečný život, nabízí několik možných odpovědí.
"Jelikož se zatím nedovedeme zcela smířit s představou, že lidé ze sousední vesnice jsou stejně lidští jako my, je nanejvýš odvážné se domnívat, že bychom se někdy mohli podívat na přátelské, nástroje vyrábějící tvory vzešlé z jiných evolučních cest a nevidět v nich zvířata, nýbrž bratry, nevidět rivaly, ale naše druhy na cestě do chrámu inteligence.
Ale já to tak vidím, nebo aspoň vidět chci. Rozdíl mezi tím, co je raman a co varelse, není v posuzovaném tvorovi, ale v tvorovi posuzujícím. Když prohlásíme, že nějaká mimozemská rasa je ramanská, neznamená to, že práh morální dospělosti překročila ona. Znamená to, že jsme jej překročili my."
* Václav Pícha
Sérii Enderovských románů u nás uvedlo asi přede dvěma roky nakladatelství Laser prvním z nich - Enderovou hrou. Přibližně po roce následoval v témže nakladatelství od téhož překladatele román č. 2 - Mluvčí za mrtvé. Asi o dva měsíce později se na našem trhu objevil román č. 3 - Xenocida, tentokrát vydaný nakladatelstvím Classic, přeložený jiným překladatelem.
Nic proti změně nakladatele a překladatele - chápu, že další pokračování série mohlo být pro Laser nezajímavé. Co mě však zaráží - a to je právě ukázka typu chování, který kolem sebe vidím stále častěji a který nemohu označit jinak než arogantní - je naprostý nesoulad mezi románem č. 3 a předchozími díly. Jiný formát knihy. Jiný charakter obálky. Odlišné překlady jmen, která se v první části nevyskytovala (prasečíci x vepříci, Člověk x Human apod.).
Zkrátka, tvorba českých verzí 2. a 3. části románového cyklu nebyla koordinována.
Jak se to mohlo stát? Možností je více a ani jedna z nich nedělá nakladatelstvím a překladatelům velkou čest. Zatímco první díl měly oba týmy na stole, dva následující byly vzhledem k minimálnímu časovému posunu v uvedení na trh vytvářeny zřejmě souběžně. A přinejmenším šéfové obou nakladatelství to museli vědět. Jak se ovšem zachovali?
Jeden na druhého se vůbec neohlíželi, snad se dokonce snažili vzájemně trumfnout. To je právě ten typ destruktivního chování, které dnes a denně vidím kolem sebe ve všech oblastech, od sousedských vztahů až po nejvyšší politiku.
Nakladatelství a překladatelé zcela ignorovali nároky díla samotného a zejména čtenářů, kteří si ve třetím díle musí v nejlepším vždy založit prst na řádek a vzpomenout si, že prasečík a vepřík jedno jsou. Čímž vypadnou z proudu děje.
Jak se zdá, bylo nad síly nakladatelů domluvit se na spolupráci a zachovat jednotnou formu série. A nad síly překladatelů domluvit si jednu, dvě schůzky a sjednotit základní jména a názvy ve svých překladech. Myslím si, že všichni zúčastnění by se nad sebou měli zamyslet. A uvědomit si, že kdykoli je vytvořeno velké dílo, je jeho základem pokora tvůrce. Nevytvořím nic, co má skutečnou hodnotu, pokud není v podstatě mé tvorby touha, aby mé dílo přesahovalo mě samotného. Xenocida v české verzi je symptomem skutečnosti, že touhou většiny lidí je dát okolí najevo, že oni přesahují své výtvory. A co to potom může být za výtvory, když i jejich autoři jsou malí duchem?
* Vašek Pícha
* Sestavil Petr Sládek