A tak zatímco udatný hrdina lítá po světech a zabývá se svou oblíbenou kratochvílí, tj. amputováním částí těl jiných hrdinů, tráví půvabná dívka volný čas lenošením a nevinným pettingem s ukrutným - nebo aspoň ukrutně bohatým - panovníkem. Dlužno podotknout, že hrdinův koníček je velice časově náročný, neboť jen málokterý pacient přežije víc jak dva odstavce, paralelní světy nebývají přelidněny a spotřeba těl je značná. (Znalci fantasy se dosud nesjednotili v názoru, zda se na vysoké úmrtnosti epizodních postav podepisují nesterilní nástroje nebo prostředí, které mívá daleko do aseptického ideálu.) Není proto divu, že mnohdy dojde i k orgazmu.
Ve valné většině fantasy se jezdí koňmo. Když po vcelku náročném denním programu konečně chudák hrdina docválá domů, je rád, že je rád, vleze si do vany, ošetří si šrámy od vlkodlaka a vlka, naleje se vínem a jde spát. Zachráněná dívka, která očekávala žár lásky, zatím chřadne a chřadne... a začíná se nám nudit! Většina spisovatelů - i z řad feministických autorek - však tyto problémy surově přehlíží a jen ve výjimečných případech je řeší útěkem k trpaslíkům.
Ale co si má počít roztoužená děva?
Může si chřestit kouzelným náhrdelníkem.
Kromě náhrdelníků si fantasy oblíbila i mnohé jiné magické artefakty nejrůznějšího druhu a provenience: prsteny a náramky, poháry a salátové mísy, hole a hůlky, rohy a růžky, nože a nůžky, krystaly a krystalky. Mnoho příběhů je koncipováno jako honba za podobnou veteší (jejíž původ je třeba hledat nikoli v zastavárnách, ale ve výprodeji nadnormativních zásob, neboť všechno tohle haraburdí pochází z minulých dob), která nakonec stejně nefunguje, protože se mezitím prošvihla záruční lhůta, nebo výrobce poskytoval záruku jen na jednotlivé komponenty, nebo došlo k poškození zaviněnému hrubým zacházením ze strany nedbalého zákazníka, případně se změnila technologie a uvedené odchylky jsou zcela v normě.
Tyto velice citlivé - a velice nespolehlivé - přístroje mívají na svědomí mágové, čarodějové, čarodějníci, černokněžníci (a sem tam nějaká ta ježibaba). Vesměs jde o bytosti černobílé, hluboko zakořeněné v historii ještě před nástupem technicoloru. Jsou líčeny jako senilní, vilní a úchylní starci (případně stařeny), mají značně vyvinuté sado-masochisticko-scholastické sklony, mesiášské komplexy, napoleonské defekty a schizofrenní halucinace. A smrdí. Vcelku lze tedy říci, že se jedná o vyloženě patologické jedince (například... Ne, jejich jména se nesmí vyslovovat, nechcete-li, aby vám vypadaly všechny plomby!), kteří by měli být od svých spoluobčanů odděleni kvalitními mřížemi a neprodyšnými stěnami. Těžko říci, kdo z odborníků by z nich měl větší radost, zda Freud nebo Pavlov.
Nesmíme samozřejmě zapomenout na bohy. Přemnozí spisovatelé bez imaginace dnes tráví čas prolézáním zaprášených knihoven a vyhledáváním pozapomenutých božstev, aby mohli udělat aspoň imaginární dlouhý nos na své kolegy, kteří se je pokoušejí odvodit z vlastních zkušeností. Obzvláštní pozornosti se těší bohové zachmuření, nerudní, krvežízniví a nedůtkliví, což není žádná sranda, protože být permanentně nasranej je děsná fuška. Obzvláště mytologie severských národů, které se za dlouhých zimních večerů a ještě delší prohibice doslova specializovaly na oslavování deviantních individuí, je nadšeně rabována, přestože i bohové jižních sousedů mají málokdy blízko k obtloustlým dobrotiskům a s nemenším nadšením se ráchají v krvi a mordují navzájem. Většinou však hrají bohové ve fantasy druhořadou úlohu, protože jako záporné postavy mohou všechno, kdežto kladný hrdina...
Ano, v tom je podstata problému: Kladný hrdina nesmí nic!
Příště si povíme o jejich frustraci následkem nemírné konzumace akčních filmů.
* Karel Šlajsna
Nad sálem hvězdárny ve Valašském Meziříčí se klene citát: "Malé vědění nám dává pýchu, velké skromnost." Trochu mi to připomíná dějiny (a to nejen astronomie): Země přestala být středem vesmíru, Slunce také; ze Slunce se stala velice obyčejná hvězda, která leží spíše na okraji než v centru velice průměrné Galaxie. A k tomu všemu náš vesmír nemá žádný střed a všude vypadá skoro stejně. Mnoho velkých myslitelů však muselo velice mnoho trpět, než se společnost s tímto "uskrovněním" dokázala vypořádat. Nic z toho však neubralo astronomii na kráse.
Nejsložitější a také nejzajímavější otázky dneška se týkají kosmologie - té části astronomie, která se zabývá strukturou a vývojem vesmíru. Pokusím se je sepsat:
1. Jestliže měl vesmír počátek v čase, jak je starý?
Časovému počátku našeho vesmíru odpovídá teorie Velkého třesku (Big Bang), podle níž se teprve pak začal náš vesmír vyvíjet. Otázka stáří vesmíru má potom jasný smysl: je to jednoduše doba, která uplynula od Velkého třesku do dnešních dnů.
Jinou teorií, dnes většinou zavrhovanou, je model stacionárního vesmíru. Takový vesmír nevznikl Velkým třeskem, nemá tedy počátek v čase, existuje "odjakživa". V čase se mění, ale otázka, jak je starý, nemá smysl. Tento vesmír je vlastně věčný.
2. Jak se bude vesmír vyvíjet v budoucnosti?
Vesmír může zůstat zhruba takový, jaký je a jaký vždycky byl (stacionární). Nebo může stárnout, rozpínat se a postupně vychládat. Nebo se může rozpínat jen do určitého okamžiku (velikosti), než se zase začne smršťovat do tzv. Velkého krachu (Big Crunch), což je v podstatě opak Velkého třesku. Pak opět nastane Velký třesk a vesmír se znovu začne rozpínat.... Tento model se nazývá oscilující vesmír.
3) Jaké má vesmír globální vlastnosti (tedy takové, které jsou stejné ve všech částech vesmíru, i v těch od nás nejvzdálenějších)?
Předpokládáme, že v celém vesmíru platí stejné fyzikální zákony jako na Zemi, v naší Sluneční soustavě, v naší Galaxii.
Astronomická pozorování zatím ukazují, že vesmír je homogenní (všude stejný) a izotropní (ve všech směrech má stejné vlastnosti). Jednou z globálních vlastností vesmíru může být i jeho hustota, jejíž hodnota je rozhodující pro budoucí vývoj vesmíru.
Tady se již dostáváme na půdu filozofie - tedy alespoň pokud jde o obraz našeho světa. Opět podotýkám, že pod pojmem "svět" nemyslím naši malou modrou planetu, ale celý vesmír. Každého člověka aspoň jednou za život napadne otázka, kde se tu vzal, proč tu je, jak to, že tu je, co to znamená, že tu je, atd...
Stephen Hawking, dnes velice známý fyzik, se rozhodl, že tyto otázky vztáhne na celý vesmír. O svém bádání napsal výbornou knížku - A brief history of time (česky Stručná historie času). Z této knihy budu v dalších úvahách vycházet.
Lidé o těchto možnostech začali nejprve snít. Někteří své představy sepsali - vznikly první SF romány s tematikou cest časem. Ale stále to byla jen fantazie - až do dneška. V průběhu posledních desetiletí však začaly být pravda i fikce stále více relativní. Řada vědců přišla na způsob, jak by se cestování časem uskutečnit dalo.
Takové cesty však způsobí, že čas přestane běžet po šipce, na jakou jsme zvyklí. Zničí se historie. Poruší se princip kauzality, základní princip příčiny a důsledku - to je nejpádnější argument vědců, kteří možnosti cestování časem od základu nepřipouštějí. Ale má to jeden háček.
Od Einsteina jsme se dozvěděli, že čas není absolutní, ale že souvisí s prostorem, je od něho neoddělitelný a vytváří tzv. časoprostor. Nemůžeme tedy mluvit o "pouhých" cestách časem, ale o cestách časoprostorem. Cesty časem mohou vést k nejrůznějším paradoxům. Co způsobí cesty časoprostorem? Problémem je, jak si takovou cestu vůbec představit. Einstein (a s ním spousta dnešních relativistických fyziků) tvrdí, že časoprostor je čtyřrozměrné kontinuum. Dokážete si však představit třeba jen čtyřrozměrnou krychli, i když si ji nakreslíme v dvourozměrné projekci (viz obr.)?
Představit si čtyřrozměrné objekty je problematické. Navíc čtyřrozměrná geometrie, která se používá pro obecnou teorii relativity, není obdobou geometrie tří rozměrů. Je to dáno tím, že časoprostor je vlivem gravitace hmotných těles všelijak zakřivován.
Budu se snažit demonstrovat cesty časoprostorem bez užití komplikované čtyřrozměrné geometrie. Než přejdu k popisu konkrétních možností cest časem, připomenu ještě několik "astrofyzikálních nástrojů", s nimiž budou tyto stroje času pracovat:
gravitační zakřivení času a prostoru
Místo výstupu z černé, resp. z červí díry by se snad dalo specifikovat, ale mnohem pravděpodobnější je, že se raketa s astronauty vynoří ve velmi odlehlé (vzhledem k Zemi) oblasti vesmíru. Stephen Hawking však zastává názor, že by do odlehlého vesmíru, nebo dokonce do jiných vesmírů, bylo možno takto přenést pouze částice, které by z rakety zbyly. Toto konstatování vypadá pesimisticky, ale je velmi pravděpodobné. Raketa by se při vstupu za kritický (tzv. Schwardschildův) poloměr vlivem obrovské gravitace černé díry urychlila, extrémně by se rozžhavila a poté deformovala tak, že by z ní skutečně zbylo jen záření, konkrétně záření gama.
Přesto někteří vědci uvažují, jak si ještě povíme, že by se tato potíž dala překlenout určitým (definovaným) "tvarem" rotující černé díry.
Málokdo tuší, že černé díry mají dvousetletou tradici. Uvažoval o nich již cambridgeský učenec John Mitchell, který o nich napsal v roce 1783 článek. Mluvil o malých, velmi hmotných hvězdách. Úniková rychlost z takových hvězd by mohla být větší než rychlost světla. Tím pádem by hvězdy nezářily, jevily by se nám černé.
Termín "černá díra" poprvé použil až americký fyzik John Wheeler v roce 1967. Dnes můžeme na základě teorie relativity podstatně pozměnit původní Mitchellův náhled. Protože se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo, může existovat oblast, ze které neunikne vůbec nic. To je právě černá díra. Její hranici se říká horizont událostí - vytváří ji světlo (fotony), které už nemohou z černé díry uniknout.
Černé díry vznikají z velmi hmotných hvězd. Konkrétně jde o závěrečnou fázi života hvězdy. Po vyčerpání termojaderného paliva v nitru dochází k přesunu termonukleárních reakcí do slupky obklopující jádro hvězdy. Výsledkem je nerovnováha mezi gravitační silou, která se snaží hvězdu smrštit, a tlakem záření. Objem hvězdy se zvětší, po milionech let však vyhoří jaderný materiál i v okolní slupce, tlak záření zmizí a hvězda se vlivem gravitace zhroutí do sebe. Je-li dostatečně hmotná (záleží na hmotnosti zbytku hvězdy, jenž podléhá smršťování), kolabuje až do černé díry.
Dnes známe několik kandidátů na černé díry - samozřejmě z nepřímých pozorování. Také se mohou nacházet v kvasarech a v jádrech galaxií.
Gama záblesky skutečně pozorujeme, např. pomocí družice COMPTON, která má za úkol tyto záblesky sledovat a mapovat. Astrofyzikálních zdrojů, které mohou záření gama vysílat, je však mnohem víc (kvasary, pulsary...).
Co se tedy stane s objekty, které černá díra pohltila? Stephen Hawking zastává názor, že se objeví ve svém vlastním vesmíru, v tzv. baby universe. Tento malý samostatný vesmír se odštěpil od naší oblasti vesmíru, může se s ní však opět spojit. Pak by se nám jevil jako černá díra, která se znenadání vynořila - a nakonec se vypaří. Částice, které spadly do jedné černé díry, se objeví jako částice vyvržené jinou černou dírou a naopak.
Nemůžeme nijak poznat, kolik baby universes čeká na spojení s naším vesmírem. Baby universes zřejmě obsahují málo částic, ale přesto mohou po svém připojení k našemu vesmíru ovlivnit jeho parametry a změnu hodnot základních veličin. (Trochu mi to připomíná Asimovův román Ani sami bohové).
Díky těmto "astrofyzikálním nástrojům" lze o nejrůznějších strojích času uvažovat. A protože je matematický aparát (řešení Einsteinových rovnic) nemůže zakázat, rozvíjejí vědci neuvěřitelné teorie, které vyvolávají nejen senzace, ale i mrazení v zádech.
Tři takové "seriózní" stroje času by bez použití speciální a obecné relativity nefungovaly (přesto lze jejich princip vysvětlit poměrně jednoduše). Představují možné, i když značně vzdálené prostředky k překročení hranic času.
Tento způsob cesty časem je možný jen v případě rotující černé díry. Rotace hroutící se hvězdy, z níž černá díra vzniká, ovlivňuje výslednou strukturu. Hvězda se může zploštit tak, že svým tvarem připomíná talíř. Kdyby se rotující díra zformovala do kruhu (viz obr.) a pak si zachovala stabilitu, teoreticky by umožňovala cestování časem.
Kosmická loď by mohla proletět horizonty událostí i kruhovou singularitou a vynořila by se v hyperprostoru, kde by se vlivem rotace černé díry zdeformovaly časoprostorové souřadnice. V hyperprostoru se loď pohybuje po družicové dráze v blízkosti rotující singularity. Pohyb ve směru rotace posune loď do budoucnosti, zatímco pohyb proti směru rotace ji pošle do minulosti. Jakmile je dosaženo žádaného časového úseku, opustí loď hyperprostor a vrátí se skrze kruh do našeho prostoru - a ocitne se ve zvoleném čase.
Kosmická červí díra bohužel nepatří mezi nejdokonalejší stroje času, neboť dovoluje pouze návštěvu minulosti. Kromě toho ani fyzikové neví, jak je vlastně červí díra vytvořena. Neexistuje však fyzikální zákon, který by ji vylučoval.
Podle Tiplera se může cesta časem uskutečnit, pokud budoucí generace vyrobí obrovský válec, jehož délka bude přibližně desetinásobně větší než jeho průměr. Kdyby válec rotoval poloviční rychlostí světla, vytvořil by kolem svého středu oblast časově zakřiveného prostoru - vznikla by tak v podstatě umělá rotující černá díra, neboť takový rotující válec by se choval obdobně jako rotující kruhová singularita černé díry.
Kosmická loď by musela zamířit přímo ke středovému bodu válce a letět kolem něj. Při pohybu kosmické lodi proti směru rotace by se cestovalo do minulosti, po směru rotace do budoucnosti. Jakmile by cestovatelé dosáhli svého cíle, stačilo by jim pouze válec opustit. Pro cesty do minulosti by však v tomto případě platilo omezení - nedalo by se proniknout hlouběji do minulosti než do okamžiku vytvoření válce.
Tiplerův válec je teoreticky realizovatelný, avšak mnoho vědců se domnívá, že jsme ještě velmi vzdáleni od úplného vyřešení otázek souvisejících s porušováním přítomnosti.
Carl Sagan, Cornellova universita, Ithaca, New York
"Pokud rozumné bytosti na základě příčinnosti zavrhnou takové věci jako stroje času, prozradí nám to více o lidské mysli než o fyzikální podstatě vesmíru."
John Gribbin: Timewarps (Zakřivení času)
* Michaela Kryšková