Dodejme, že povídky Michaela Cobleyho se objevily mimo jiné také v kanadském semiprozinu The Edge Detector, v antologii Other Edens II a v britském časopisu Interzone.
Raketoplán zpomalil a směřoval k mýtině obehnané plotem; na holé ploše stála jediná budova, komolý jehlan betonové pyramidy stanice Augen. Všude dobře, doma nejlíp, trpce si pomyslel Buchanan, a skrz provazce lijáku pozoroval, jak se přibližuje základna. Velká šedivá hmota na helipadu se při bližším pohledu změnila na neforemný transportní modul, který se krčil na přistávacích vzpěrách zakončených trojnožkami muřích nohou. Do břicha modulu mezitím nastupovala jedna za druhou řada postav v kápích. Raketoplán klesal v pomalé spirále na sousední parkovací plochu, a ještě než zpětný tah trysek rozstříkl kaluže do mračen vodní tříště, tak je Buchanan poznal. Altermani z Bojové jednotky. Elita, železní bojovníci, jejichž pověst se pohybovala někde mezi záviděníhodnou prestiží a notoricky nechvalným míněním. Nejsme jako oni, pomyslel si.
A vzápětí si vzpomněl - tohle byl jeden z Gailiných oblíbených výrazů. Gail Connorová, partnerka, milenka, žena s vnitřní silou, o níž věděl, že se jí nikdy nevyrovná. Paměť se otevřela a najednou to bylo, jako by tu stála s ním a říkala, že personál z Rozvědky je lepší než personál z Bojového oddílu, jak je práce v Rozvědce náročnější, jak na člověka nenaléhají, aby užíval výkonové drogy.
Najednou to bylo, jako by zase žila.
Ve chvíli, kdy vystupoval z trupu raketoplánu, transportní mechanika již zespodu vykládala skladištní prostor. Odvrátil zrak od zející dutiny, nepřál si zahlédnout kontejner s mrtvým tělem, o němž věděl, že je mezi nákladem. Místo toho si navzájem zamávali s pilotem, jehož hlavu ukrývala helma s filtry, otočil se a chtěl vykročit přes helipad..., a všiml si, že ho od nosníku rampy mířící do břicha transportního modulu sleduje poslední trojice Altermanů z Bojového. Na chvíli se střetl očima s jejich soustředěnými pohledy predátorů. Altermani se za okamžik podívali stranou a usmáli se, jakoby nějakému společnému tajemství, a vystoupili po rampě nahoru.
Buchanan došel ke vstupní chodbě, počkal u otevřeného výtahu a ohlédl se k transportnímu modulu. Myšlenky mu zalétly zpět. Téměř přede dvěma roky se těžce zranil při sólovém letu k Jupiteru, pravou nohu pod kolenem měl tak spálenou a pořezanou, že mezi sežehlými svaly byla vidět jemná stříbřitá síť jeho infrapavučiny. V kryu ho převezli na Zemi a poslali do sanatoria, aby se dal do pořádku; do přísně střeženého střediska Altercorps u Milána, světlého a vzdušného, s neposkvrněnými trávníky, vyumělkovanými sochami a fontánami. Tenkrát jich tam bylo sedm, sedm z Bojové jednotky, kteří přežili. Mlčenliví muži a nemluvné ženy, všichni zahalení do hmatatelné aury zadržované divokosti, poznávacího znamení výkonových drog. Vybavil si, jak se setkal s jednou z těch žen na prosluněné chodbě s vysokými okny a pokoušel se navázat konverzaci. Jedinou odpovědí mu byl bezcitný, nechápavý pohled. Ona i ti ostatní tvořili, jak se později dozvěděl, testovací skupinu pro Clarity, novou řadu drog čili "prostředků korigujících náladu", jak je nazývali vyšší důstojníci.
Sledoval, jak transportní modul stoupá a sevřené kalichy vzduchu vymetají z mokrého betonu jemnou mlhu. Krátce se věnoval myšlence, kam má asi tento bojový výsadek namířeno a jaké má poslání. Lovit teroristy nebo sabotéry v Pásu? Taktický úder proti instalacím Ligy, které obíhaly kolem Jupitera nebo možná i okolo Saturnu? Pozoroval let stroje, a představoval si je, jak se boří do objetí sklopených sedadel, každý sám, a přesto všichni spojeni společnou sveřepostí.
"Nejsme jako oni," znělo obvyklé prohlášení z Gailiných úst. "My nejsme naprogramovaní zabijáci."
Jenomže Gail byla mrtvá, a smutek mu svíral v prsou studenou pěst. Vkročil do olejem páchnoucího tepla výtahu a dveře se skřípavě uzavřely.
"Máte se okamžitě hlásit novýmu náčelníkovi."
"Novému náčelníkovi? Co se stalo s Chevskym?"
Powellová pokrčila rameny. "Přemístěnej a odvolanej, možná v důchodu, nemám zdání. Já jenom vím, že před třema dnama přiletěl ze Ženevy major Colvin a že plukovník ten samej den odlítl pryč, s Edwardsem. A taky jsme dostali novou šéfdoktorku."
"Chápu. Díky." Buchanan došel ke dveřím a otevřel je.
"Buchanane..." Powellová se odmlčela. "To s Connorovou mě mrzí."
Buchanan jen přikývl a odešel. Nechal dveře, aby se za ním zasunuly samy.
Colvin. To jméno mu bylo vzdáleně povědomé; Gail je musela vyslovit v jednom z těch období nadšení, kdy byla fascinována vrchním velením Corpsu, onou zónou, kde se vojenské cíle překrývaly s cíli politickými. Znala všechny vyšší důstojníky, Millera, Bergena i všechny ostatní, pronikla militaristickou mystikou, která je obklopovala, a pátrala po jejich minulosti a úspěších s vytrvalostí astrologa přeměřujícího nebesa. Ano, Colvin mu byl povědomý.
Náčelníkova pracovna byla umístěna za dvojicí bezpečnostních dveří, na konci chodby pokryté kobercem. Po druhém senzorovém scanu se dveře odsunuly a melodický strojový hlas ho uvedl dovnitř. Místnost zaplňovaly temné stíny, až na prostor, kde nevtíravé světlo obklopovalo široký psací stůl, osvětlený lampou, jejíž ohebný krk se hadovitě vlnil a mosazně leskl.
"Posaďte se, prosím, poručíku."
U vzdálené zdi stála postava, jejíž silueta se zřetelně rýsovala proti ztlumené luminiscenci jednoho z plukovníkových holopanelů s vybledlými barvami Gorkého parku v létě. Buchanan si sedl do šedého, pohodlně tvarovaného křesla a zadíval se na muže, který přišel blíž a usadil se k psacímu stolu. Mladistvé rysy v ostře řezané tváři. Fyzicky statný, ale štíhlý; všechno, co by mohlo narušovat kouzlo jeho osobnosti, však bylo obroušeno. Vzezření ostražitého, pátravého pohledu, a oči, v nichž se zračila vyšinutá intenzita člověka s dlouhodobým návykem na Clarity.
"Jsem major Colvin," začal major. "Plukovník Chevsky byl převelen, já nastupuji na jeho místo. Několik dní před tím, než byl plukovník odvelen, obdržel shrnutí vašeho hlášení, které jste podal kapitánovi lodi Fremantle poté, co jste se vrátil ze Saturnu s tělem poručice Connorové." Major pohlédl na text zobrazený na monitoru vyčnívajícím z borovicové desky psacího stolu. "Tragická ztráta. Takové schopnosti se nahrazují nesnadno."
"Bylo by možné, pane, abych mohl být přítomen pohřbu?"
"Je mi líto, ale ne. Naši spojenci v Pásu mají obavy ze vzrůstu aktivity Ligy v Archipelagu, a tak jsou veškeré vycházky zrušeny. Ale můžete být ujištěn, že tělu poručice bude poskytnuta odpovídající úcta. Zatím jsem byl instruován, abych vyslechl vaše verbální hlášení, jako doplněk ke kopii videodatazáznamu vaší mise."
Ze zásuvky psacího stolu vytáhl downloadový modul a podal jej Buchananovi přes stůl. Buchanan uchopil zploštělý ovál za špinavě bílé vlákno a potěžkal modul v ruce. Toho se bál. Od chvíle, kdy na orbitální stanici Koroljov vstoupil na palubu raketoplánu, si přehrával záznam, který nosil ve své infrapavučině, a znovu a znovu prožíval agónii onoho zlomku času.
Náhle si uvědomil Colvinův upřený pohled, a napojil datový systém své pavučiny. V tom okamžiku se mu před očima objevila řada složitých piktogramů a částečně mu překryla vidění. Z téměř neviditelné spáry na jeho zápěstí se vysunul protáhlý implantát s výstupem. Zasunul konektor implantátu do modulu, přepnul vyhledávací příkaz na systém, a vzápětí...
...na prach rozdrcený štěrk na vnějším, nejkrajnějším prstenci, obrovský a zamlklý Saturn v pozadí..., beztížné šplhání po děrami posetém, olověně šedém povrchu ledového balvanu, hledání míst, kam umístit pasivní detektory..., letmý pohled vlevo na druhou postavu ve skafandru, pohybující se rovnoběžně s ním, snad deset metrů daleko...
Do zorného pole mu vplynuly tiché, neprůhledné obrazy. Colvin vše sledoval současně na stolním monitoru a kladl otázky, na které Buchanan odpovídal záměrně klidným tónem, i tehdy, když se dostavil okamžik, kterého se obával nejvíc; ten okamžik, kdy se okolo nich vyhrnuly hordy antipersonálních automatů mávajících stříbrnými chapadly, která se roztahovala do dlouhých sítí třpytících se energií, chapadly, jimiž automaty začaly obtáčet oběť a táhnout ji pryč... Obraz se pohyboval trhaně, souhlasně s panikou, která se ho zmocnila.
...jejich malá průzkumná robotizovaná raketa se jim vrhala na pomoc, laser na přídi pálil zářící čáry do smrtelně nebezpečně vířících sítí..., kopnutím se odrazil od povrchu, pryč od sítí..., robot po něm chňapl, jako by vrhal laso, a přitáhl si ho blíž..., jenže Gailina obchvácená postava se zazmítala v křeči, jak automaty vyzářily své články..., o několik minut později jeho prsty v silných rukavicích strhávaly vybité sítě, kterými bylo omotáno její tělo ve skafandru, a kolem se rozrůstalo souhvězdí zmrzlých střepin a drolících se skelných úlomků...
Když videodatazáznam skončil a vidění se mu rozjasnilo, uvědomil si, že downloadový modul pevně tiskne v dlani. A přestože se očekávané vzepětí divokého smutku nekonalo, Buchanan začínal chápat, že vizuální realita Gailiny smrti se nemohla srovnávat s mučivou úzkostí, kterou si jeho mysl vytvořila. Uvolnil sevření, odpojil se od modulu a vrátil jej Colvinovi. Ohebný implantát se mu zvolna zatáhl do zápěstí.
Colvin vhodil modul s vláknem do zásuvky, potom si poposedl a upřel na Buchanana intenzivní pohled. "Měl byste si uvědomit, poručíku, že vaše postavení u Rozvědky se v současné době vyhodnocuje. Ale než o tom začneme diskutovat, myslím, že bychom si mohli dát nějaké občerstvení. Jasone?"
Z temnoty v rohu kanceláře se ozval hlas. "Pane majore?"
"Drink pro našeho hosta."
Velice tiše zavrzala židle, ve stínu se zvedla jakási postava, otočila se a nahnula nad stůl. Ruce kladly něco na tác. Tichounké cinknutí sklenice. Ten člověk měl průměrnou výšku. Byl rozložitě stavěný a pohyboval se plynule a uvolněně. Když se přiblížil ke Colvinově psacímu stolu, Buchanan si povšiml silných opálených rukou a světle zeleného úboru. Pak se do světla dostala tvář.
Pod slámovými vlasy neviděl linii lebky ani sklon lícních kostí nebo brady. Z jemně tvarované svaloviny mírně vystupovaly prázdné šedé oči. Žádný nos, místo úst štěrbina. Zatímco tento Jason klidně naléval ovocnou šťávu do dvou sklenic, Colvin obešel stůl a pokynul Buchananovi, aby se postavil. Buchanan se snažil udržet tvář bez výrazu, vstal a vzal si nabízený nápoj.
"Myslel jsem, že mu věnujete svoji pozornost," řekl Colvin a chopil se sklenice. "Jasone - sekvence jedna."
Kůže se rozvlnila, jako by byla modelována zevnitř, z hladké plochy se vynořovaly rysy, proměnlivé kontury se zformovaly v hranatou bradu a v čelo zbrázděné vráskami starostí. Skutečná mužská tvář.
Pak se spánky zúžily, tváře se vtáhly dovnitř, kdežto brada se rozplizla do slabošského tvaru. Sanice poklesly, oči se přivřely a zapadly, nos zbambulovatěl a spodní ret se vyšpulil. Imbecilní výraz. Vlnícím se svalstvem se přelilo několik dalších variant tváře: mužská, ženská, stará, mladá. Skončila u původní, té první. Jedinkrát se oči zadívaly do Buchananových, a byl to pohled bezútěšnosti.
"Jenom demoprogram, navržený jako ilustrace potenciálu ukrytého v infrapavučině. Je to působivé, dokonce dramaticky působivé," řekl Colvin. "Jason je opravdu speciální výtvor, tkáně se generovaly bez skeletální struktury a bez myslícího předního mozku. Držení těla, pohyb a manipulace, to vše je umožněno pouze díky infrapavučině. Nitrolebeční implantáty mu propůjčují výjimečnou tělesnou koordinaci a bezchybné zpracování dat, dokonce i jakýsi náznak cítění..." Colvin poplácal jedno široké zelené rameno. "Ačkoli je zakódován pouze na můj hlas. Tohle je perfektní tréninkový stroj, schopný zvládnout jednoho, dva nebo tři protivníky v čemkoli od šermu po thajský box. Expertní systémy vyhodnocují schopnosti trénovaného subjektu a stanovují odpovídající úroveň schopností. Reflexy jsou lepší než reflexy kteréhokoli agenta v terénu."
Buchanan zaslechl v Colvinově hlasu majetnickou rozkoš, pozorně si prohlížel tuto stvůru jménem Jason. Vzpomněl si na Altermany z Bojového nastupující v řadě do transportu, na ty železné bojovníky, a vzpomněl si na báje z dětství, severské mýty o dutých mužích. Pokusil se představit si, jak Jason rostl v těhotenské komoře, stejně jako každý jiný fétus Altermanů, jak pomalu, zevnitř, prorůstal infrapavučinou..., jenže nemohl. Pohlédl na Colvina. "Vážně?" zeptal se.
"Vážně."
V rozmazaném, zpomaleném pohybu vyšplíchl šťávu a sklenici poslal za ní. Jason ukročil a s nečekaným šarmem se vyhnul letící tekutině, pak se ozvalo tiché mlasknutí, jak rukou zachytil sklenici, a hned nato zvuk pokropeného koberce, jak obsah sklenice dopadl na zem.
"Hračka na klíček," řekl Buchanan, nalil si další drink a cítil, jak v něm vře nesmyslná zlost. "Nic než maso poháněné strojkem na pero. Pane."
Colvin na okamžik zaostřil pohled na Buchanana, jako zbraň. Potom se usmál. "Možná nejste u Bojového útvaru, Buchanane, ale i zde stále existuje jistá hranice. Nepřekračujte ji." Colvin odložil prázdnou sklenici na psací stůl. "A objevíte, že Jason není žádná hračka. Budete s ním, vlastně proti němu, trénovat šest hodin denně, dokud nedospějeme k rozhodnutí o vašem budoucím zařazení." Colvin se podíval na bezduchého Altermana a potom na Buchanana. "Teď bych vám navrhoval, abyste poctil návštěvou novou šéflékařku."
"Je to rozkaz, pane?"
"Ne, poručíku. Kapitánka Mercerová mne sama požádala, aby si s vámi mohla pohovořit, hned po vašem příletu. Chápu to tak, že ona a poručice Connorová byly vazebné sestry." Tvář tohoto muže nabyla podoby masky. "Až ji navštívíte, zbytek odpoledne relaxujte. S vaším tréninkovým programem začnete dnes večer."
Přepnul se do systému pavučinových dat, vybral si pár videodokumentů z jednoho starého souboru a začal si je projíždět.
...ostré sluneční světlo tenkrát na ulici v Neapoli, dlažební kostky zaoblené staletími, bosé děti, prodavači ovoce a jejich stánky..., skupinová socha pod perlovým kuželem muzejního světla, tři postavy z erodovaného mramoru, Grácie, možná Fúrie..., zlatovlasá Gail s tmavými brýlemi proti slunci a v křídově bílé letecké bundě, pokoušela se vypadat agresivně turisticky... Ruth měla na sobě obyčejnou modrou kombinézu, její kaštanové vlasy se jako měď leskly ve slunci..., obě ženy spolu, vzadu za nimi čelní stěna bohatě zdobeného kostela..., potom, na mostě z hrubě tesaných kamenů, když se dívali na chudinskou čtvrt, na chatrče postavené z lepenky, Gail se opřela o zábradlí a říkala něco hořkého, sledována mračící se Ruth...
To byly nejkrásnější vzpomínky z doby před třemi léty, z té vzácné dovolené během víkendu, kadeti pod opatrovnickými pohledy poddůstojníků. O rok a půl později byla Gail převelena k Rozvědce, opět se setkala s Buchananem, kdežto její vazebná sestra zůstala u Bojové jednotky. Byly to drogy, řekla mu, zejména ty nové varianty Clarity. Cítila, jak se její osobnost zvolna rozplývá a obrušuje, jak je nahrazována temnotou, a rozhodla se odejít, odstoupit, dokud to je možné.
A najednou se vynořila bolest, když ji spatřil, když ji viděl živou, jak se pohybuje a usmívá se a mluví. Ale Buchanan věděl, co hledá, a rychle zapojil druhý videodokument.
...stísněný pokoj, hromádka osobních předmětů na pečlivě ustlaném lůžku, stříbrné songdisky, pera, drobné ornamenty, úvěrové karty, velká hnědá kniha. Nějaká ruka sáhla dopředu, z niky ve zdi vzala zrcátko a otočila je, aby bylo vidět tvář pozorovatele. Byla to Gail...
Brzy poté, co přišla k Rozvědce, si propojili infrapavučiny, společně sledovali elektronické obrazy a vyměnovali si je, kousky vlastních já z dob, než se setkali na Důstojnické výcvikové škole, a hloupůstky z těch osmnácti měsíců, kdy byli od sebe vzdáleni. To všechno si dosud nikdy neprohlížel tak důkladně, až dnes - dříve nic takového nepotřeboval...
...její ruce zvedly hnědý svazek a položily si jej do klína, otevřely desky a listovaly stránkami anachronických fotografií...
Pamatoval si její fotoalbum, i ten archaický závěrkový fotoaparát, pamatoval si, jak říkala - a smála se tomu -, že některé vzpomínky jsou příliš nebezpečné, než aby si je člověk držel v těle...
...zastavila se u snímku důstojníků z Bojové sekce, ukázala prstem na sebe a na Ruth...
Buchanan spatřil důstojníka stojícího za nimi s rukou na Ruthině rameni. Zastavil obraz, potom najel zoomem na jeho obličej...
Colvin.
Prošel si zbytek videodatadokumentu, momentkové segmenty z jejího dětství v instalaci v Montaně, tréninkové tábory v Arábii, Andách a severní Sibiři. A když si myslel, že už došel na konec a chtěl přepnout do normálního vidění, objevil se poslední obraz...
...z velké blízkosti sledujeme někoho, jak leží a spí...
Trvalo mu vteřinu, než se poznal.
...položila mu ruku na holé rameno, jako by ho chtěla vzbudit. Místo toho se opatrně opřela hlavou o polštář a... dívala se...
A to bylo vše.
Ruth čekala před klinikou. Pod šeříkově fialovým pracovním pláštěm měla čerstvě vyžehlené bílé chirurgické oblečení, stála s rukama v kapsách a dívala se, jak přichází, vteřinu nebo dvě, a pak promluvila.
"Major říkal, žes odešel z kanceláře před pěti minutami. Kde ses zdržel?" Její hlas byl bez výrazu, tvář apatická.
"No, trochu jsem si dal načas," řekl Buchanan. "Víš o Gail?"
Zavrtěla hlavou, nepatrné, přesně vymezené pohyby. "Všechno ne. Promluvme si o tom uvnitř." Potom se otočila a otevřela dveře do zářivého jasu.
Dekorace z ledové zeleně a běloby. Místnost měla nízký strop, jednu dlouhou stěnu klinického oddělení zaplňoval skladovací prostor, v prosklených kabinách bylo vidět nástroje a komponenty uložené v regálech, na policích označených nápisy ležely baňky, dermické náplasti a ampule. Vedle dvojice vysokých mrazicích boxů se jako převrácený chromový pavouk krčil dálkově ovládaný chirurgický manipulátor sevřený držákem umístěným na stole. Na monitoru rudě a modře zářil infrapavučinový scan celého těla, vloženým oknem se plazily údaje. Ruth rychle přistoupila k monitoru a zhasla ho, dřív než za ní Buchanan vstoupil do místnosti.
"O její smrti jsem slyšela jen pár detailů," řekla Ruth. "Pověz mi, co se stalo."
Řekl jí to. Poslouchala, s očima odvrácenýma, pohlížejíc na jakýsi bod visící ve vzduchu, a když skončil, přikývla.
"Takový šmejd, jako je Clarity, Gail nenáviděla," řekla. "Brali to ovšem skoro všichni ostatní. Proto taky odešla, přestoupila k Rozvědce. Tenkrát se o tomhle supresivu vyskytly pochybnosti, jenomže teď je všechno jinak. Ten nový implantát s obsahem Clarity postupně vylučuje dávky potřebného supresiva do krevního oběhu na základě zpětné vazby z pavučinových dat."
"Jasně," řekl Buchanan. "Všechno je jinak."
"Ano, jako ti sluhové. Byls u majora a měls možnost jednoho vidět. Vypadá to tak, že v laboratořích ve Vancouveru mají dalších šest. Používají je k vývoji ultrajemné pavučiny a k ovládání -"
"O čem to blábolíš? Já jsem přivezl zpátky Gailino tělo, a ne tělo nějaké stvůry bez ksichtu."
Ruth na něj zírala. "Já vím."
"Ale vypadá to, že je ti to úplně fuk."
"Cos čekal? Hysterický záchvat? Slzy?"
Vztek se mu tiskl do hrdla. "Jo, něco takovýho bych bral."
"Jaké ty máš právo trvat na tom, abych trpěla?" Ve tváři se jí poprvé zračila emoce, shromažďovala se jí v očích jako esence vědomé zuřivosti. "To ti tedy povím, Buchanane - žádné. Já mám svůj život, který chci žít, a výzkum, který chci dokončit."
"Víc, než se dostalo Gail. A přece, je mi jasné, že nedovolíš, aby se ti postavilo do cesty něco tak nevhodného, jako je smutek." Buchanan se otočil k odchodu. "Tak mě napadá, pročs mě krucinál volala, že mi chceš něco říct!"
Pozorovala ho s ledovým klidem. "Asi jsem chtěla vědět, komu mám dávat vinu."
Buchananův vak dorazil dřív než on. Teď ležel otevřený a částečně vybalený vedle něho na posteli. Opřel se hlavou o pelest, namířil černé dálkové ovládání na video, procykloval jedním kanálem po druhém, výstup stovky vysílačů - zprávy (Marsmedia hlásí teroristický bombový útok u Lacus Solis; síly sympatizující s Ligou se hlásí k odpovědnosti... Válečné zprávy... Venusat vysílá reportáž o havárii nákladní rakety na náhorní rovině Beta Regio...); filmy (zeleně oděné jednotky umírají čistě na pláži, něco o Iwo Jimě..., nějaká vesmírná opera, nemožná romantika bitev...); lehká zábava (jakási prastará televizní hra přecpaná nefunkčními styly... Soutěžní show v 8); NETZ Teltrans (nejnovější klípky o význačných osobnostech..., obchodní bulletiny..., přehledy galerií a recenze..., profily Velké vědy..., seznamy obchodních položek...).
Zastavil se u toho posledního, náhle fascinován tím, co se masově produkovalo pro křehkou část lidstva. Třpytivé umělecké předměty ze sjednocené Evropy, opulentní projevy ultraobchodu. Prohlížel si je velmi podrobně, jako by z takového zkoumání mohl vydedukovat něco o lidech, kteří ty předměty vytvořili, o jejich technologiích a snad i cílech. Ale získal jen rozbolavělé oči a vytrvalou únavu, jak se letový syndrom z cesty z Koroljova pohyboval jeho tělem. Přepnul na kanál vysílající ze základny informace o zbraňových systémech a lehl si, víčka měl těžká, ruce a nohy malátné. Záhy si již jen napolo uvědomoval, jak se na obrazovce vynořují tichá procesí barokních biozbraní, každá zbraň s oknem zaplněným sloupci specifikací výkonu a se zářící červenou síťovanou postavou, kde smaragdové tečky indikovaly možné lokalizace jednotlivých implantátů. Oči mu zvolna sklouzly do nejasných stínů ohraničených znepokojivými fragmentárními obrazy. Nakonec usnul.
A probudil se, s reflexy uvedenými do stavu bojové pohotovosti, když se zatmívala obrazovka a jakýsi mužský hlas ohlašoval důležitý přenos z Ženevy. Údaj na displeji mu řekl, že uplynuly více než čtyři hodiny.
Úvodních deset minut nepřineslo nic nového: krátký přehled Vzplanutí, vlny nesmlouvavé konkurence, která vrhla korporace a koncerny z oběžné dráhy kolem Země k Marsu, Venuši a Pásu asteroidů. Potom dál k měsícům Jupitera a Saturna, hlavně Kallisto a Phoebe, kde kolem rašícího průmyslu vyrostla malá města. Shrnutí povstání na Jupiteru a Saturnu skončilo zformováním Ligy Kallista a Phoebe a jejího nepřátelství vůči Zemi a státečkům a republikám Pásu. Potom následovaly stručné dějiny jednotek Altercorps od počátečního (a ilegálního) výzkumu, vedeného Terezou Bancroftovou a dalšími, až k jejich založení během prvních let Vzplanutí pod pláštíkem jakéhosi exotického projektu, týkajícího se výzkumu protetických aplikací.
Komentář mimo obraz skončil basovým akordem v mollové tónině a fotografií nahé mrtvoly na kovovém stole. Byla to téměř parodie lidskosti. Její trup a končetiny byly proloženy silnými vrstvami svalových štěpů, z voskovité kůže rašily desítky zplihlých světlých vláken. Buchanan rozpoznal jednu z méně důmyslných variant kyborgů, které vytvořili chirurgové z Ligy - všechny ostatní typy byly vybaveny sebevražednými náložemi. Obraz se poté rozplynul a zaostřil na dokumentační fotografii nějakého mladého muže s hubenou tváří a kudrnatými černými vlasy, a dole se objevilo jméno Phillipe Carreaux.
Buchanan si začal všímat pořadu pozorněji. Carreaux byl první Alterman zabitý v akci. A vlna podezření jím prolétla jako duch, když se obraz zmenšil na okno v pravém dolním rohu obrazovky a odhalil obličej majora Colvina. Pravděpodobně byl zapojen nějaký kosmetizační program, protože Colvinova kůže přímo zářila zdravím a ostré rysy byly potlačeny. Ale pohled, pohled zůstal jasný, nelítostný, neoblomný a houževnatý.
Potom Colvin promluvil, klidným hlasem zavzpomínal na pět let vojenských operací jednotek Altercorps. Hlas měl posazený hluboko, slova zněla neuspěchaně a upřímně, linula se z něj klidná důstojnost naznačující skrytou sílu a rozhodnost.
Buchanan cítil, jak se podezření prohlubuje, a přestával si uvědomovat potemnělý pokoj. Vnímal pouze chladnou modř obrazovky a Colvinovu tvář probírající statistiky, procenta úrazů, frekvenci mezi jednotkami modifikovanými drogou Clarity ve srovnání s nemodifikovanými, extrapolace...
Náhle věděl, co přijde, a naklonil se dopředu -
"...donutil Velitelský výkonný výbor k vydání následujícího rozkazu. S platností od zítřka bude modifikace prostřednictvím Clarity povinná pro veškeré mužstvo. Negující supresivum, MBS 45, je nyní dostupné jen podle uvážení starších důstojníků-lékařů.
Za druhé, nedávno provedené studie prokázaly, že pro zlepšení celkové účinnosti jednotek je nutná reorganizace výkonných struktur velení. Počáteční fází této reorganizace je spojení či integrace Rozvědné a Bojové divize. Všichni velící důstojníci, jichž se to týká, obdrželi nové rozkazy. Tyto direktivy platí od tohoto okamžiku.
Osobní zájmy jsou druhotné. Veškeré povinnosti a veškerou odpovědnost jsme schopni převzít pouze my. Myslete na ty, kteří jsou na nás závislí, a vzpomeňte na padlé."
Na obrazovce se objevil identifikační snímek Gail Connorové: rozcuchané blond vlasy, tajemný úsměv, šikmý pohled do objektivu. A komentář - Buchananův hlas - vyprávějící příběh smrti.
"Bastardi..." A když stál před obrazovkou ve zdi: "...tohle nemůžou udělat!"
Cítil se polámaný a rozlomený, a z tohoto zlomu se vynořil fragment vzpomínky. Bar v bludišti chodeb na Ceresu, Gail právě nastoupila u Rozvědky, jsou spolu ve vyhřátém, temném výklenku, a on říká: "Ale oni nemohou jenom tak zavést a nařídit užívání Clarity, dokonce ani ne u Bojových jednotek. Nic takového neudělají." A Gail řekla: "Mohou - a taky to nařídí. Je to jen otázka času. Proč si myslíš, že jsem se rozhodla odtamtud vypadnout...?"
Colvin s tím jeho vyšinutým pohledem v klidné, masku připomínající tváři.
...vypadnout odtamtud...
Ta kreatura, sluha Jason, marioneta pohybující se podle zvuku Colvinova hlasu, a dvojitá hlubina zoufalých očí.
...vypadnout odtud...
Tato stanice měla hangár pro vozidlový park, to věděl. Tam by měl být nákladní nebo terénní vůz, něco určitě. Přejel prstem dolů po dotykových voličích kanálů, dotkl se linky skelných výčnělků, obraz se rozkmital, dokud nenašel Teltrans a kanály NETZ přenášené satelity po celém světě.
NETZ. Svatyně.
Díky Mexiku, které během války nezasáhlo do vývoje v Evropě, dosáhla Severoevropská obchodní zóna - North Europe Trade Zone - fúze vojenské síly s podnikatelskými korporacemi a vládními kruhy. NETZ nyní měla v rukou značný politický a ekonomický potenciál a působila jako stát uvnitř států.
Prudce se otočil a popadl svůj vak, vysypal na postel všechen nevypraný obsah a zašmátral po vnitřní kapse uzavřené suchým zipem. Trhnutím ji otevřel. Začínal se rozpalovat vztekem. Živil ho v sobě, nechával jím sytit nedočkavost svých pohybů. Konečně se prsty sevřely kolem chladivé kompaktní hmoty malé automatické pistole. Vztek mu nařídil, že musí vyrazit ven, že musí běžet.
Potom si vzpomněl na negující supresivum, o kterém se Colvin zmínil, vzpomněl si na Ruth a na chlad, který viděl v její tváři. Ano, ona si to antisupresivum vezme a půjde s ním. To by se na to podíval, aby nešla.
Světlo obrazovky se odráželo od hlavně pistole.
Pomalu otáčel knoflíkem kliky, aby mohl škvírou sotva tak na šířku oka nahlédnout do místnosti za delší stranou operačního sálu. Za prosklenou přepážkou vrhala skupina bodových reflektorů, zavěšených u stropu, světlo na vysoké zelené zástěny. Nikdo nebyl v dohledu, vstoupil dovnitř a došel až k průhledné stěně, která se po mírném zatlačení otevřela. Vzápětí ho ovanulo teplo a nějaký zápach, pravděpodobně dezinfekce, po němž mu na jazyku zůstávala měděná pachuť. Potom odsunul zástěny, které se na gumových kolečkách pohybovaly bez nejmenšího hluku.
Nahé tělo leželo v jakési nakloněné kolébce, paže spočívaly předloktím na mělké misce připevněné k ocelovému rámu. Prsty klidně skládaly a rozkládaly něco, co připomínalo dětskou stavebnici z barevných matic, šroubů a podložek. Ty ruce však vypadaly neforemně, prsty se křivily a stáčely jako tykadla. Na kloubech byly vidět jizvy po zahojených řezech. Tenké šedé dráty, vystupující z bezpočtu bodů na zadní straně paží, byly staženy do svazků připojených k velkému procesoru, který stál na pojízdném stolku.
A ta tvář...
Přes Buchanana se přehnala čirá hrůza, a jakmile obraz dorazil do vnitřního oka jeho mozku -
...Jasonova tvář svíjející se v groteskním tanci svalů..., převrácený chromový pavouk se složenými údy...
- sledoval, jak jeho chvějící se ruka zvedá automatickou pistoli a míří na tu hlavu, jak se prst ohýbá a tiskne spoušť -
...Colvinův pohled, v němž se blýskaly nože..., tvář Gail na laminované identifikační kartě...
- a jak se po prvním, utlumeném výstřelu tříští paměťová jednotka na kaskádu tisíce úlomků.
Tělo sebou trhalo, hlava se kývala vpřed a vzad, červené, modré a zelené kousky plastiku se rozsypaly z misky a zacvakaly na podlaze. Paže sebou zaškubaly, svaly se rozvlnily, ruce se znovu daly do pohybu a pokusily se dodržet předchozí postup. Buchanan umístil druhou kulku do krku.
A ta tvář...
Paže bez kostí se svíjely v křeči, ale prsty se stále natahovaly a sahaly po neexistujících předmětech. Třetí výstřel - a tělo sebou smýklo, převalilo se na bok, dráty se z něho vytrhly, jak přepadlo z kolébky a rozpláclo se, stále se třesoucí, na zemi.
Počkal okamžik, díval se, co vykonal. Změť paží a nohou zohýbaných na nemožných místech. Krev na vyleštěné podlaze. Jakýsi zvuk v jeho hrdle, a v závoji dusivého vzteku se zjevila představa ukazující Ruth, jak stojí u operačního stolu a řídí dálkové manipulátory, jak se skalpely sevřené v jejich kleštích zařezávají do Gailina těla...
Zloba, vztek. A trocha vlhkosti, kterou si setřel z očí, když prchal z operačního sálu.
Teď stál u pancéřovaných vrat, jediném možném úniku z hangáru, s rukou vsunutou do rozvodné skříně, a zápěstní implantát ho spojoval s částečně odloupnutou datovou linkou. Jeho infrapavučina přesunovala kódy a příkazy k volnému průjezdu, v zorném poli mu blikaly tajemné údaje. A náhle ho všechna bolest opustila, neuvážený a riskantní vztek zmizel, ztichl jako polámaný stroj, zatímco nelítostná síla chladnokrevně voleného cíle ho hnala dál.
Na pomstu není čas, pomyslel si s pocitem prázdnoty. Jedině únik.
Piktogram signalizoval ukončení. Otočil se ke skříni plné svazků barevných kabelů a zatáhl implantát s konektorem zpět do ruky. Hluk motoru utlumil beton, vrata se začala rozevírat. Došel až do poloviny cesty k čekajícímu vozu, když ho něco zezadu uhodilo, ztratil rovnováhu a zapotácel se.
Dopadl na zem, při pádu si narazil loket. Na okamžik si pomyslil, že ho napadlo nějaké zvíře, snad velký pes. V nejasném světle zahlédl bledou neochlupenou kůži a silné ruce, které se po něm sápaly. Pak už věděl. Byla to ta Colvinova stvůra, ta bezduchá loutka, nyní zdeformovaná tak, že nepřipomínala člověka ani postavou. Sevřela ho a začala se kolem něho ovíjet. Pocítil náhlý vztek. Reflexy odstartovaly charakteristiku senzorické síly jeho pavučiny a její dynamické vzepětí jím problesklo jako vlna rtuti, duch v jeho těle ožil.
Když si strhával nebezpečně silnou a svíjející se ruku z krku, dřely mu její hrubé dlaně kůži. Konečně odtáhl i druhou a vší silou škubl za obě zápěstí, trhnutím zrůdu otočil a kopl do žaludku. Příšera se převalila, ale Buchanan měl sotva čas vstát a přikrčit se, když znovu zaútočila. Skočila po něm s rozvlněnými pažemi a prsty na obou rukou zahnutými do drápovitých háků. Buchanan vykročil kupředu, aby odrazil její útok ramenem a mohl vpálit obě pěsti do toho kamenného obličeje bez výrazu.
Jenže ta hlava se před ním neskutečně stočila a vyhnula se jeho úderům, nestvůra současně podkopla Buchananovi nohy. Buchanan šel k zemi a sluhovy paže ho ovinuly jako had. Jeden pařát mu přejel po hrdle a zanechal na něm šrámy, trhnutím mu rozerval bundu i s košilí, a Buchanan ucítil bodnutí rychlých vpichů. Pak ho zavalila hrůza, když mu údaje v periferním vidění oznámily, že mu do krevního řečiště vstoupilo sedativum.
V náhlé panice divoce bojoval proti smrtícímu sevření. Prolomil je, uvolnil se a lezl pryč, plazil se přes hangár jako krab, dál a dál, směrem k otevřeným dvířkám vozu, ruce na studeném betonu, smysly v jediném víru. Zvýšil si metabolický poměr, ale příliš pozdě. Kontrola vypadla, abstraktní vidění se přefázovalo. Svezl se k patě hranatého sloupu a skrze rozmazanou mlhu uviděl jakousi tmavou postavu, jak něco zvedla ze země. Teprve pak se mu zrak opět zaostřil.
"Za dezerci je normálně trest smrti." Colvin stál ve světle dopadajícím z bočních dveří, v jedné ruce pistoli s tlustou hlavní, pistoli na uspávací šipky, ve druhé Buchananovu automatickou zbraň. Jeho sluha dřepěl poblíž, bledá postava postupně zaujímající lidské proporce. "Protože se mi protiví zbytečné ztráty, jsem připraven přehlédnout tento incident, jestliže se nyní odeberete na kliniku a podrobíte se aplikaci Clarity a malé operaci. Nazvěme to demonstrací loajality a disciplíny."
Buchanan přerývaně dýchal, když k němu vzhlédl a promluvil: "Takže tohle jste řekl Ruth? Že je její povinností změnit tělo vazebné sestry na exponát pro panoptikum zrůd?" Pohlédl na sluhu. "Nebo vám to poroučí přímo Clarity, co s námi máte dělat? Už jsme částečně stroje, ale to vám a vašim šéfům pořád nestačí. Ne, vy nám musíte vyrvat i ten poslední kousek lidskosti..."
"A nakolik se domníváte, že jste ještě člověk?" zeptal se Colvin. "Prožil jste celý život s infrapavučinou; dokážete si představit svou existenci bez ní? Ovšem že ne. My všichni jsme nedobrovolní Faustové, potomci exponenciální vědy. Clarity je pouze její poslední článek, další stadium naší evoluce. Doufám, že vás přesvědčím - nechci dělat jiná opatření."
Buchanan se mu podíval do očí. "Gail byla moje přítelkyně a její smrt pro mne něco znamená. Bolest něco znamená. A já ji chci poznat a pocítit." Jako by se mu náhlý obraz Ruth posmíval.
"Ach ano, smrt." Colvin zamyšleně přikývl. "Naši výzkumní pracovníci nedávno vyvinuli nové metody přeprogramování jádra infrapavučiny pro ultrajemné operace. Což znamená, že brzy dospějeme k precizní regulaci těla, absolutní kontrole na buněčné úrovni. Jinými slovy, dosáhneme dlouhověkosti." Jeho hlas zněl téměř vznešeně. "Je Clarity tak velká cena za něco takového?"
Studený vzduch z blízkého lesa vnikl otevřenými vraty do hangáru a přivál vzdálené vůně vegetace rozptýlené v proudu destilované noci. V Buchananově mysli zhoustla tepající nevolnost, když se zvedal na nejisté nohy. Zachvěl se chladem, a spatřil, jak se sluhovy ruce lesknou vlhkostí.
"A jak se to nové přeprogramování provádí?" uslyšel sám sebe.
Colvin se zlehka usmál, pootevřel ústa, jako by chtěl začít mluvit, a pak s překvapeným výrazem ztuhnul. Upustil Buchananovu automatickou pistoli na beton, kam dopadla s kovovým zařinčením, potom se chytil za zátylek. Z roztřesených prstů mu vyklouzla drobná bílá šipka. Jako další třískla o betonovou podlahu pistole s tlustou hlavní. Colvin zakolébal hlavou a z úst mu vyšel jediný neartikulovaný výkřik, než se v křečích skácel na zem. Za ním stála ve dveřích Ruth Mercerová, v jedné ruce svírala uspávací pistoli, druhou tak pevně zaťala v pěst, až jí zbělela.
Když postoupila o několik kroků dovnitř hangáru, zračil se jí na tváři jakýsi nečitelný záměr. Tlumené světlo jako by překrývalo její rysy lehkým závojem, a dlouhý, šeříkově fialový laboratorní plášť téměř světélkoval. Zastavila se nad Colvinem a nepřestávala na něj mířit pistolí.
"Ruth, musím se dostat pryč..." řekl Buchanan naléhavě.
"Tak běž." Major u jejích nohou dávivě zakašlal. "To Colvin dopravil tamhletu zombii ke mně, hned jak jsme sem dorazili. Musel ji určitě transportovat zvláštním letem. Ukázal mi materiály, jak to vyrobili z nějakého ubožáka, který se utopil při tréninkovém cvičení. A dal mi rozkaz, abych totéž provedla s tělem Gail, a já to udělala." Hlas se jí zlomil. "Oživila jsem ji a... tys ji zase zabil..., a tak jsem si vzala antidotum proti Clarity..., a teď nevím, koho nenávidím víc - Colvina, nebo sebe." Uspávací pistole se pozvedla a namířila na Buchanana. "Nebo tebe."
Okamžik na ostří nože. Výrazy ledového klidu a trnoucí úzkosti se jí střídaly v obličeji. Pistole se zakývala, pak ji nechala klesnout k boku. Klekla si ke Colvinovi, nezúčastněně pozorovala jeho křeče. Buchanan si ji představil, jak se na operačním sále sklání nad tělem...
"Snad abys šel. Hned teď."
"Můžeš jít se mnou," navrhl.
"Nejde to." Zvedla hlavu a na vteřinu jí z očí čišel nesmírný strach. Pak, jak se za jejím čelem spustily bariéry, strach odezněl. "Bezpečnostní jednotky na základně mají vyhlášený pohotovostní stav. Když nebudu v kanceláři velitele, nedostaneš se přes první screening." Prohledala Colvinovi kapsy a vytáhla lesklý svazek magnetických klíčů. "Naučil mě, jak se to dělá, tak sebou hoď..."
Auto ho unášelo osvětlenými komplexy dálničních křižovatek, Buchanan se uvelebil na sedadle a zatoužil po odpočinku. Jenže místo spánku vplul do jakéhosi snového stavu zaplněného nestvůrami z nočních můr, směsicí děsivých kreatur z masa, železa a zrcadel, jejichž rysy se rozplývaly, přelévaly a měnily: Colvin, Gail, Ruth, pohledy prázdné jako vakuum. Jedna tvář připomínala jeho vlastní obličej, tím šokem se probudil. Měl strnulé nohy a doběla sevřené pěsti vražené do opěradla. Naplnil ho neklid, ale byl opět ve střehu, přesunul se na sedadlo řidiče a nechal si oči zaplavit elektrickými vzpomínkami.
A tak se řítil dál, slepý k neúprosnému svítání snášejícímu se na svět, jež ho pronásledovalo na dlouhé, předlouhé cestě na západ.
* 1991
* Přeložil Václav Kříž, 1992