Muž seděl v těžkém dubovém křesle, jež odvrátil od stolu k teplu ohně, a zachumlán těsně do černého pláště ještě teď v noci četl. Louč, vetknutá do držáku na stole, vrhala slabé světlo na stránky jeho knihy a dlouhé stíny na hrubý kámen stěn.
Tu dveře cely tiše zaskřípěly. Muž pozvedl hlavu od knihy, matná zář krbu dopadla na jeho štíhlou tvář a černé oči našly příchozího.
"Bůh s tebou, bratře Bartoloměji," usmál se noční čtenář, "hledáš své spaní v tento pozdní čas? Jak vidíš, u mě se neskrylo."
"I s tebou, bratře Antoníne," odpověděl na pozdrav návštěvník, "mám lehké spaní, vždyť sám víš, podzimní vítr mi je vzal. Zdá se, že dnes zas probdím noc, či aspoň její velkou část. Přes zeď jsem zaslechl, jak praská oheň ve tvém krbu a prská tvoje louč; nač bych rozžíhal oheň ve své cele, nebude-li ti vadit má přítomnost?"
"Jsi vítán, posaď se," pokynul Antonín ke svému lůžku. "A zavři, prosím, dveře."
Bratr Bartoloměj poslechl s radostí; co noha nohu mine donesl své tělo k volné posteli. Nebyl tak štíhlý jako bratr Antonín a léta oslabila jeho krátké nohy: těšilo ho, když mohl usednout. Zatím se Antonín navrátil k četbě.
Chvíli tak seděli mlčky, jen oheň v krbu zlehka praskal, louč sem tam prskala a vítr venku fičel tenkým hláskem. Kulatá hlava Bartolomějova poklesla na prsa a bratr Antonín se zdál též podřimovat, ze spánku zvolna obraceje stránky. Pak se jedno z polen v krbu rozlomilo a se suchým lupnutím vhodilo do komína hrst jisker.
Bartoloměj zdvihl hlavu: "Čteš pěknou knihu, bratře Antoníne?"
"Ani se neptej, bratře," povzdychl si Antonín, "škoda slov."
"Proč tedy nečteš lepší knihy, bratře?"
"Vždyť já je čtu," usmál se trpce Antonín, "Taž se mě na kteroukoliv knihu z naší knihovny a já ti povím, kde ji najdeš, ale nejen to, nýbrž i co najdeš v ní. Čtu knihy latinské, německé i francouzské, sáhnu i po spisech z Anglie či Španěl, a raduji se z jejich krásy. Mám-li však kázat Čechům, musím znát to, co oni čtou, a vědět, o čem píší."
Bartoloměj pokrčil rameny: "Čeština nedovede tak dobře vyjádřit..."
"Bratře," utrhl se naň Antonín, "viděls, jak ti rebelové přeložili Písmo?"
"To byli kacíři, bratře," tišil jej Bartoloměj. "Kdo by si jinak dovolil zneuctít takovým jazykem... Čemu se směješ, bratře Antoníne?"
"Jen jsem si vzpomněl," vypravil ze sebe Antonín, utišiv záchvat smíchu, "jak jsem tě viděl před třemi dny v knihovně. Četl sis v Bibli Kralické, zjevně unesen tím jazykem, jenž nedovede vyjádřit a jímž se zneuctívá, ani sis nevšiml, že stojím za tebou."
"Jen jedno místo v latinském Písmu mi tehdy nedávalo smysl," přiznal zkroušeně Bartoloměj, "musel jsem si..."
Antonín opět propukl v smích: "Přečíst lepší překlad, viď? Proč ty se bratře bojíš přiznat pravdu, proč se ji bojíš vyslovit? Zrovna jako onehdá, když se náš opat polil mešním vínem: nevšiml si, jak víno prosakuje rouchem, ale tys to viděl, jenže ses jenom motal okolo, jako bys váhal - mám, nemám. Nakonec, nebýt ministranta, klučiny z vesnice, sloužil by opat mši v ornátu s rudou skvrnou."
"Jsi ještě mladý, bratře Antoníne," mávl rukou Bartoloměj, "vy čtyřicátníci máte příliš horkou krev."
"No tak, bratře Bartoloměji," napomenul ho Antonín, "nepouštějme se do generačních sporů. Co bychom si počali, kdyby to od nás pochytili svatí? Uznej zkrátka, že sám nevěříš, že by český jazyk nebyl k ničemu."
"Uznávám, bratře, když mne k tomu nutíš; chtěl jsem ti jenom dáti za pravdu, když ses dnes se mnou rozdělil o teplo svého krbu."
"Chtěls mi dát za pravdu a popřel jsi mou víru: tak už to chodí, když člověk začne lhát. Říkám ti, bratře, drž se pravdy. Víš, já mám český jazyk rád - proto je mi tak smutno nad tou knihou. Škoda těch krásných slov!"
Bratr Bartoloměj pokýval hlavou: "V knihách by se mělo psát pouze o věcech toho hodných."
"Což námět, bratře, ten by se dal snést," děl Antonín, "je, pravda, kapku slaboduchý, jak už to dnes chodí, nějaká dýka v zádech a špetka jedu ve víně, láska až za hrob i láska zhrzená... Z jedněch knih dneska kape krev a z druhých můžeš cukr lisovat."
"A nejsou, bratře, také knihy třetí?"
"Jsou, bratře; z těch kape sladká krev. Jak ale pravím, námět, byť tak slabý, by se dal snést. Však mluvnice a sloh, tu lezou mi oči z důlků! Zrovna tato kniha, kterou držím, je psána zpola německy."
"To je tím," podotkl bratr Bartoloměj, "že čeští spisovatelé čtou příliš mnoho německých knih."
"Naopak, bratře!" vybuchl Antonín. "To je tím, že oni jich čtou málo! Čtou-li je vůbec, tedy jen v překladu - v tom tkví ta chyba."
"Obávám se," zachmuřil se bratr Bartoloměj, "že teď ti nerozumím."
"Vždyť je to tak prosté! Vzpomínáš si přece na Babylon?"
Bratr Bartoloměj se podrbal na zátylku: "Já sám ne, ale babička mi o něm vyprávěla."
Bratr Antonín chtěl něco namítnout, potom však mávl rukou a pokračoval v načaté myšlence: "Tak vidíš. Když Pán tehdy rozehnal stavitele věže, dal každému národu na cestu jeho řeč. Dnes příliš mnoho lidí zapomíná, že jazyky jsou dílem Božím a neúcta k nim že je rouháním. Stačí však poznat jedinou část Božího díla, aby člověk pochopil jeho velikost a pojal k němu úctu. Stačí ti poznat jediný strom, aby sis začal vážit lesa, a stačí ti poznat jediný jazyk - ať český, nebo německý - v plné jeho nádheře, aby sis začal vážit všech."
"Tak proto ty peskuješ každého, kdo nedbá o jazyk svých kázání!" pochopil Bartoloměj.
"Proto," přisvědčil Antonín. "Bojím se však, že nestačí slyšet správnou řeč v neděli v kostele. A lidé v ulicích dnes mluví čím dál hůř."
"To máš těžké, bratře," rozhodil rukama Bartoloměj, "když německy se jedná s úřadem a česky se služkou. Cožpak má současný člověk čas na pořádné slovo?"
"I má, bratře," opáčil Antonín, "každý, kdo kupuje knihy, ho má. Jen kdyby ty knihy za něco stály! Nezbývá mi než doufat: snažím se číst vše, co dnes vychází, a stále čekám na obrat k lepšímu."
"Co když se nedočkáš?" zapochyboval Bartoloměj, "Jestliže dnes už nikdo nepíše dobrou češtinou, jak budou zítra psát ti, kteří dneska čtou?"
Bratr Antonín smutně přikývl: "Ba právě, to je, co mě děsí. Ty špatné knihy kazí čtenářům jazyk a ze špatného jazyka zas vzejdou špatné knihy. Někdy si říkám, že taková kniha," pozvedl svazek ve svých rukou, "to je sám ďábel."
"Což neznáš, bratře, způsoby, jak ďábla vymítat?"
"I znám. Avšak moc rád bych věděl, co s těmi knihami! Všechny bych spálil na hranici, všechny. Jenže to nejde, bratře."
"Proč by ne?"
"Kdybych chtěl zničit nějaké knihy tobě, cožpak bys mi je dobrovolně dal? Neschoval bys je za trám nebo do slamníku? A kdybych je i našel, nechtěl bys snad sehnat si rychle jiné takové? A navíc, kdybys jenom slyšel, že tu má někdo na nějaké knihy spadeno a že je pálí, jak jen na ně přijde, nezatoužil bys vlastnit aspoň jednu z nich? Ne, bratře, věř mi, nepřežil bych, kdyby mou vinou začal někdo střežit jak oko v hlavě ten brak."
"A říkáš, bratře, že žádná česká kniha nestojí za nic?"
"Co tě nemá! Ne! Už jsem ti přece vysvětloval, bratřem, jak nádherný jazyk je ta česká řeč. Sám si rád přečteš český překlad Písma, pak je tu Chelčický, Komenský, Štítný ze Štítného; vždyť i ten kacíř Hus dovedl krásně psát!"
"Jsou tedy knihy, u nichž bys byl rád, kdyby je lidé střehli jako oko v hlavě? A mnohé z nich, jak slyším, napsali kacíři?"
"Tak jest."
"V tom případě je spal. Sestav jich seznam, aby každý věděl, jaké že knihy ničí páter Koniáš, a spílej kacířů, i tresty každému člověku, u něhož objevíš některou z oněch knih, vyhrožuj! Brak při tom vezmi prostě s sebou a tiše přilož na oheň. Co tomu říkáš, bratře?"
Bratr Antonín se zamyslel: "To není špatný nápad. Má to však háček: co ty dobré knihy? Zničit je všechny, to by byla škoda."
"Co naše knihovny?" navrhl Bartoloměj.
"Žertuješ, bratře? Kdo nám uvěří, že chceme spálit knihy, které my sami schraňujeme v knihovnách řádu?"
"Toť vskutku problém," připustil bratr Bartoloměj, "ale nevelký. Soudím, že kousek papíru ho snadno vyřeší."
"Chceš dávat lidem potvrzení," užasl Antonín, "že si z nich vážně neděláme blázny?"
"To v žádném případě; ten papír přijde do naší knihovny na skříňku českých knih a na něj napíšeme dvě slova: Libri prohibiti."
Antonín prudce vstal. Kniha mu při tom vylétla z rukou a padla do plamenů.
"Výborně!" zvolal. "Chopme se pochodní!"
Vzpřímil se ve svém černém plášti, a hledě do krbu, kde oheň listoval stránkami zvolna stravované knihy, usmál se spokojeně: "Česká literatura nezhyne!"
* 1995