Birt se vyklonil z okna, nezavolal, nepokusil se na sebe upoutat pozornost, a přesto hoši na dvoře nechali hry a vydali se po rozeschlých prkenných schodech do patra dřevěného baráku, do ložnice, kterou dnes obsadí šestnáct jiných chlapců. Vstoupili a nepoznali ho. Neměl vůbec nic společného s obyčejným mládencem, s nímž spali v jedné místnosti, jedli, cvičili, pochodovali a rvali se. Muž v jasně červené košili, zdobené batikovým vzorem z drobných růžových lístečků, mechově zelených kalhotech a s vlasy barvy podzimního listí si je změřil očima jako jezera ve skalách a prošel uličkou mezi nimi, jako by tam nebyli, a prošel tak i branou, nestaraje se o doklady a formality. Nikdo ho nezadržel.
Vyhnul se železnici, nádraží, autobusům, všem těm novinkám pro zkrácení cest, jež sem k velkému potěšení věčně uspěchaných ciftů přivezli cizinci ze zámoří. Netoužil po společnosti a víření alkoholu v krvi, po neladícím sborovém zpěvu a objetích včerejších nepřátel. Na cestě mezi poli, nasáklými vodou po nedávném tání, mu zastavil vůz a vozka, venkovan porostlý vousy jako skála mechem, nesrozumitelně zabručel pozvání. Birt si mlčky přisedl. Vousáč pobídl koně.
Na rozcestí čtyř cest, daleko od dálnic a kolejí, Birt otevřel oči, zívl a seskočil. Než se přivítal se starým javorem, povoz zmizel. Jedna z cest byla označena symbolem skalní brány, vyrytým do obyčejného ciftského patníku. Po ní se Birt vydal. V řídkém borovém lese, kde mezi kořeny skřípe písek, potkal neosedlaného koně, jenž projevil ochotu kousek ho nést. Vlastně až k řece, která sice měla svůj ciftský název, její skutečné, pravé jméno však bylo Tichá. Na břehu kdosi z bratrů nechal lehký jednomístný člun. Birt do něj obratně nasedl, odrazil a spolehl se na proud. Za sebou slyšel brumlání a bublání, to jak ho pod hladinou následovali vodní vlci. V zálivu Váhavého Větru, kde cestující ze člunu vystoupí, se plavidla chopí a dopraví ho proti proudu zpět.
Ze zátoky se zvedaly strmé skály. Birt vyšplhal kus nad lesklou hladinu Tiché a rozhlédl se. Padal soumrak a odrážel se od mlhy nad řekou. Malé bytosti se ukládaly ke spánku do skulin v kameni a šeptaly si slova na dobrou noc. Birt se dorozuměl se smrkem, pracně udržujícím rovnováhu na samém kraji skalní plošinky, a schoulil se pod jeho větve. Za svítání se najedl bobulí a šišek ze zásobáren Malých bytostí, zazpíval jim starou natskou píseň díků a za jejich tichého pobrukování znovu vyrazil. Minul pásmo skal, po tajných drnech přeskákal Žabí mokřinu a dosud černým, jen nesměle rašícím listnatým lesem došel k dědince Křápaly. Blížil se k domovu. K dávnému sídlu skalních natů, k Závrtu.
Křápalští bývali vždycky ti nejpřátelštější z ciftů a Birt byl připraven odpustit jim i to udání úřadům, kvůli němuž on a další mladíci ze Závrtu i okolních natských sídlišť museli na vojnu. Nebyl připraven na nadávky, spršku kamení a chlapy se ztvrdlými, okoralými tvářemi, svírající v rukou hole. Nic nechápal, a udělal jedinou možnou věc. Zahodil boty a rozběhl se. Byl mnohem rychlejší než jejich kameny a ruce s holemi. Zahlédl Nalisu, bledou, s nosem přilepeným na okně krajního domku. Proč?
Rozsedlinami, průrvami a tajnými jeskyněmi, které žádný dospělý cift nikdy neobjeví, se spustil až dolů do propasti, kde uprostřed vlahé mlhy vonící vlhkostí země žili jeho lidé. Jeskyně byly tiché až ke dnu. Tady přece býval slyšet dětský křik a smích a dupot malých nožek! Kde jsou naše děti?
"Birte!" Z hloubky se ozval matčin hlas. Birt za ním sklouzl dětskou, klouzavou chodbičkou, cesta dospělých pro něj byla pomalá, dopadl na mokrou trávu a objal matku, div ji nerozmačkal. "Mysleli jsme, že tě taky zabijí," vzlykala matka a Birt si s hrůzou všiml jejích shrbených zad, zapadlých očí a vlasů, jež za tu krátkou dobu, jen o málo delší než rok, téměř zčernaly a ztratily svůj známý podzimní oheň.
"Koho zabili?" Musel si odkašlat, aby mohl promluvit.
"Allei se zastřelil," pronesl chmurně Starý strýc. To už kolem nich postávali a přešlapovali všichni natové ze sídla a někteří viděli, že je Birt bos, a pokyvovali bradami, neboť tušili, proč. Pohasli, cítil Birt, celý Závrt potemněl, mlha už nezáří, a mezi lidmi se jen tu a tam rozhoří plamínek dětských vlasů.
"Hurt prý se zabil pádem ze skály," doplnil jiný strýc.
"Skalní nat spadl ze skály," opakoval tupě Birt a vzpomněl si na rozřezanou deku a probodaný slamník, té noci, kdy ze samého stesku šel spát do koruny jediného vzrostlého stromu v kasárnách, na zbloudilou střelu, jež ho nezasáhla, protože se právě shýbl pro žabku, bezstarostně se vyhřívající na betonové cestě, na zuřivé obličeje vojáků, které potkal večer, ve tmě, na pochodovém cvičení; cítil z nich tehdy vraždu, ale měl plnou náruč klestí z rokle jménem Mírná a stačil ho zapálit, než ho vrahům hodil pod nohy. Jejich vztek se rozplynul v dýmu a kouři... "Vojáci i Křápalští," pokračoval. "Proč? Svět proti nám něco má?"
Nedostal odpověď. Všichni ho postupně objali, potom se hřál u matky v její jeskyňce, dosyta se napil vody z pramene, vyprávěl strýcům o všem, co se mu přihodilo na vojně, a najednou byl večer a Nalisa mu přinesla boty. S úžasem si prohlédl její bříško. "To nebude dítě ciftů, když tě dovedlo až sem, Naliso," řekl.
Smutně se usmála. "Je to nat, i když lesní. Provdali mě, manžel nic neví..."
"Stýskalo se mi," zašeptal s mírnou výčitkou.
"Nikdo nedoufal, že se vrátíš." Nalisa se rozplakala. "Něco se stalo, Birte. Urodilo se tolik nenávisti, a ta úroda je rok od roku bohatší."
"Nikdo neví, proč tomu tak je?" zeptal se Birt.
Nalisa zavrtěla hlavou. "Nikdo. Některé z nás to trápí, věř mi!"
"Věřím." Birt jí položil ruku na bříško. "Buď zdráv, synovče."
Nalise stekly z očí dvě zářivé slzy. "Musím jít."
"Já také půjdu," řekl Birt. "Do Vlčí Morny, za starou Fygüe. Pokud ještě žije, donutím ji, aby mi dala odpověď."
"Ona dává odpovědi nerada," poznamenal jeden ze strýců.
"Vím."
"Nepůjdeš sám," prohlásila rázně jeho matka. "Je časné jaro, jídla málo, někdo se o tebe musí starat. Muži nemohou cestovat sami!"
Birt se začal usmívat. Tušil, co přijde. "Koho mi tedy přidělíš, maminko?"
"Ferielu O'Majerovou!" Zazvonil jasný hlas a do jeskyně jako paprsek vlétla zlatovlasá dívka, lehoučká jako pavučina.
"Ferielo, sestřičko," zaradoval se. "Už jsem se málem chtěl vyptávat, kam ses vdala!"
"Vdám se, až se můj bratr ožení," smála se dívka. "Slíbila jsem to trávě pod mlhou, mechu na skalách a sama sobě!" Odhodila přadénko vláken pavoučích květů a vrhla se bratrovi kolem krku.
"To budeme jíst maso?" zděsila se Feriela.
"Ne, neboj se. Ani všichni ciftové nejedí maso. Ale budeme spát v postelích a platit za to."
"Kde vezmeme peníze?"
"Něco jsem vydělal na vojně," vysvětlil jí Birt.
"Dnes večer navštívíme Kvílu," navrhla Feriela. "Máme to při cestě. Kvíla dělá moc dobré kukuřičné placky."
"Skoro jsem na ni zapomněl," zasmál se Birt.
Kvíla, stará vědma, pocházející z natů, bydlela už celá staletí na hradě, kterému ciftové říkali Lukeby, ale jeho opravdové jméno bylo Strmýš. Sourozenci O'Majerovi se ve světle zapadajícího slunce vyšplhali na ostroh nad hlubokým údolím, přešli po provazovém můstku vysoko nad hradním příkopem, oddělujícím zbytky opevnění od lesa, a z polozřícené věže se jim naskytl otřesný pohled. Pod hradem vedla dálnice. Dívali se na ten hladký šedý pás, zaplňující údolí a nořící se do provrtaného boku protějšího kopce, a měli z toho těžkou hlavu i srdce.
"Kdo mě přišel potěšit v mé samotě?" zaskřehotalo to nad nimi. Z nezaskleného okna nejzachovalejší hradní budovy se vykláněla nosatá stařena, vlasy jí vlály přes dvě poschodí a bledé oči chmurně blýskaly.
"Feriela a Birt O'Majerovi," hlesla dívka. "Děsí nás ta šedá cesta."
"Stuha ciftů," prskla stařena. "Za pomoci cizinců jí ovinou celý náš svět... Pojďte dál, natíci, děti moje. Dostanete placky."
Feriela se ohlížela po nějakém vchodu, Birt se zasmál, rozehnal rukou lehký obláček mlhy a narudlá záře od západu zalila stříbrný provazový most. Feriela obdivně vzdychla a vykročila po mostě, udržujíc rovnováhu rozpažením. Oknem vstoupili rovnou do Kvíliny kuchyně, kde to vonělo čerstvými plackami a bylinkami. Kvíla si zaplétala své dlouhatánské vlasy. Hosty uvítala vznešeným pokývnutím, po Birtovi střelila kosým pohledem a usmála se na Ferielu. "Čekám, kdy mi přijdou zbourat střechu nad hlavou," broukla. "Nebo kdy sem začnou vodit výpravy cizinců a vykládat jim smyšlenky o minulosti Strmýše."
"Nic o minulosti nevědí," namítla Feriela. Přitočila se k plotně a jala se bez vyzvání míchat zeleninovou polévku.
"Krátká paměť. To je jejich výhoda," řekla Kvíla. "Já jsem stará a chystám se uložit do hrobu hluboko pod hradbami, kde mě nenajdou, ale vás čeká dlouhý život v divném světě, natíci."
"Ty víš, proč se všechno tak změnilo?" zeptal se Birt. Usadil se pohodlně na lavici v koutě, nohy skrčil pod sebe, nehýbal se, jen jeho vlasy vydávaly tlumenou záři.
"Čas má vlastní vůli, listohlávku," pousmála se stařena. "Chvíli letí, chvíli se loudá. Nevím, proč si právě teď ošklivé změny tolik pospíšily."
"Takže ani netušíš, jak jim čelit," vzdychl Birt.
"Umíš překrásně vraštit obočí," zasnila se Kvíla. "Máš tak hladké čelo... Nedělej si vrásky, chlapče. Času nelze čelit."
"Chceme svou otázku položit staré Fygüe ve Vlčí Morně," prohlásila Feriela.
Kvíla si svinula cop do uzlu a upevnila kostěnou jehlicí. "Fygüe vám neposkytne nic než strach, děti. A dá si zaplatit. I za lži si dává zaplatit..."
"Myslím na to," ujistil ji Birt. "Budu naslouchat velmi pozorně."
Ráno museli přejít dálnici. Nebyl na ní velký provoz, za celou noc prosvištělo pod hradem snad pět vozidel, ale Feriela byla pokaždé vzhůru a vyplašeně uskakovala před žlutými a bílými světly, jež dorazila nocí až sem nahoru, a zakrývala si dlaněmi uši. Teď, za šedivého svítání, opatrně položila špičku nohy na povrch dálničního pásu. Jako by čekala, že se spálí. Bratr ji vzal za ruku a klidně ji převedl na druhou stranu. Neměl strach z dálnic a dalších vymožeností, dovážených ze zámoří, bál se jenom o budoucnost svých bratrů a sester. Svět si přeje, abychom vyhynuli a uvolnili místo dálnicím... Má Kvíla pravdu? Dal se čas opravdu do běhu? Nadešel konec natů? Pohlédl na svou krásnou, bledou sestru. Objal ji kolem pasu a přivinul k sobě. Tak se ponořili do lesa, jehož vlhké větve pleskaly jedna o druhou jako Ferieliny sukně. Na hřebeni se rozhlédli a spatřili cestu. "Po téhle jezdí jen povozy," řekla Feriela s úlevou.
Myslela si, že přivolává koně. Obvykle nat u cesty upoutá pozornost zvířat, a je-li vozka příznivě naladěn, nebrání koním v zastavení a vezme poutníka na vůz. Tentokrát se Feriela mýlila. Povoz zastavil z vůle modrookého mladíka, který se na ni přívětivě, široce usmíval. "Kam máte namířeno, krasavice?"
Feriela se přikrčila. Natům téměř vždycky zastaví staří, zadumaní vozkové, podobní svým koním. Birt se postavil vedle své rozpačité sestry, mladík na kozlíku zamrkal. "Tebe jsem přehlédl, příteli! Tak co, pojedeme?"
"Jedeš do Uhlova?" zvídal Birt.
"Aha," zazubil se mladík. "Také jste vyrazili na jarní trh?"
"Tak," přisvědčil Birt. "Jsme O'Majerovi z Křápal."
"Já jsem Orvamír z Podhorského Břízoví," představil se modrooký muž. "Tak co, slečno, už se mě nebojíte?"
"Vůbec se tě nebojím," odsekla Feriela a vyhoupla se nahoru. Birt se usadil na voze za jejími zády. Vůz se dal do kodrcavého pohybu. Orvamír se pokoušel zapříst s Ferielou hovor, dívka mu však odpovídala jednoslabičně. Když se mladík z Břízoví zajímal, kde míní v Uhlově přespat, strnula a prosebně se obrátila k Birtovi.
"Neznáme to město," pravil Birt. "Můžeš nám doporučit nějaký levný hostinec?"
"Moc rád!" zvolal Orvamír. "U klasu kukuřice! Tam totiž bydlím já. Majitel je můj vzdálený strýc a jistě pro vás místečko najde."
"Výborně," kývl Birt. "Sestra ještě nikdy nebyla ve městě a má z něj trochu strach. Jsem ti vděčen za pomoc."
"Sestra," opakoval okouzleně Orvamír. "No ano, nevšiml jsem si. Jste si podobní."
Cesta poklidně ubíhala, sedělo se jim pohodlně, Orvamír měl s sebou k jídlu pouze pečivo a sušené ovoce, žádné maso, žádný špek, jak se Feriela obávala, a tak se od něj postupně přestala odtahovat. Birt se však mračil. Krajina kolem nich se měnila. Lesů ubývalo a byly čím dál upravenější, louky bledly a tvářily se učesaně, všude samé cesty, vesnice s chodníky a nádržemi na návsích, stromy podél cest kdosi pečlivě sestříhal, aby byly všechny stejné, dokonce i potoky tady tekly rovně, a skály, ty chyběly úplně. Nejspíš je už dávno rozemleli na písek.
Ciftská země! A to ještě nejsme v končinách, kde se k nebi tyčí věže ze skla, v nichž nahoru a dolů jezdí výtahy, a po hladkých ulicích pod hranatými krabicemi domů se prohánějí vozy bez koní, zlobně vrčící, horké a nebezpečné... Feriele se úpravné vesničky docela líbily, jen kdyby tu nebylo tolik lidí! Tahle země je tak přelidněná!
Cesta zvolna klesala do rovin, do kraje měst. Pozdní odpoledne cestovatele zastihlo před branou Uhlova. Zbytky městských hradeb uhlovští měšťané udržovali jako památku na staré časy, ale brána byla ve dne v noci dokořán. Teď právě proudily dovnitř davy lidí. Feriele připadali všichni úžasně nastrojení a pokradmu se otáčela za jejich nápadnými, barevnými oděvy. Neuvědomovala si, jakou ona sama budí pozornost, jak se zde vyjímá její zářivá kštice a jasné oči pod ní. Birt pro ně oba vybral na cestu šaty šedé a hnědé barvy a jednoduchého střihu, ale viděl, že lidé si jich stejně všímají. Vzdychl. Jsme jiní. Jak mám Ferielu odnaučit zářit? Musela by prožít to, co já na vojně...
Orvamír se obratně proplétal mezi jinými povozy, jeho koně nevzrušeně kladli kopyta na dlažbu a nikoho nepřišlápli. Konečně dorazili na malé náměstíčko s hostincem U klasu kukuřice. Birt ukázal sestře klas, složený ze žároviček, upevněných na vývěsním štítu. "Večer se rozsvítí."
"Vážně?"
"Přesně tak," odpověděl jí Orvamír. "Ve velkých městech jsou takovéhle světelné obrazy a nápisy na každém domě. Celé město pak v noci svítí."
Všechny hostince a ubytovny v Uhlově v době trhu praskaly ve švech a Klas nebyl výjimkou, Orvamírův strýc však pro ně přece vyšetřil kumbálek v podkroví.
"Tvař se nafoukaně," sykl Birt a Feriela se lekla. Proč... Ach, musíme se chovat jako ciftové! Zvedla bradu a pyšně si změřila majitele a nalíčenou ženu za dřevěným pultem s klíči. Ta však měla oči jen pro jejího bratra. Birt se s přemáháním usmál. Pamatuj si, nesmíš vypadat jako kořist, ale jako lovec, připomínal sám sobě. Jsi lovec, a ženy to musí cítit! Neprozraď se!
Sotva si Feriela stačila obhlédnout pokojík a s nakrčeným nosem ohmatat tvrdé lůžko, zaklepal Orvamír a zval ji na procházku. "Ukážu vám nejhezčí části města, staré, slavné domy..."
"A slavné nové domy," skočil mu do řeči Birt. "Radnice patří k těm skleněným krychlím, které všude stavějí cizinci..."
"Povídal jsi, že Uhlov neznáš," projevil zklamání Orvamír.
"Jen jsem pochodoval kolem," řekl Birt. "Na vojně. Běž, Ferielo. Já zatím zkusím najít nejkratší cestu do Jevalanu."
"Dám na tvou sestru pozor," slíbil Orvamír.
Feriela se ho pevně přidržela za loket. Skutečně se bála, že se ztratí. Birt se na ni povzbudivě usmál. Trochu zkušeností ti neuškodí, sestřičko!
Vybalil z tlumoku mapu. Tady, v zemi ciftů, jeho schopnost orientace selhávala. Věděl o tom ze svých vojenských pochodů, a právě proto si tajně opatřil mapu. Rozložil plán na lůžku. Jevalan, pravým jménem Vlčí Morna, je daleko. Je to studené, nedobré město. Kdybychom měli auto! Nebo aspoň vůz, koně! Povozy nám často zastaví, ale po silnicích mezi městy jich jezdí málo. Zdalipak mé krásné Feriele zastaví řidič auta?
Vyrušilo ho zaťukání. "Dále!" zvolal jako správný cift. Vstoupila ta nalíčená žena zdola. Barev na jejích lících ještě přibylo. Proč na sebe plácá barvičky, vždyť to není pěkné!
"Právě končím směnu a napadlo mě, jestli vám něco nechybí," promluvila. Předstírala rozpaky, ale v zeleně obkroužených očích jí jen hrálo.
"Jen dobrá společnost," pravil váhavě. Nebyl si jist, co má teď dělat. Co by udělal cift?
"A možná i tohle," zasmála se a ukázala mu láhev s vínem, kterou dosud skrývala za zády. "Jmenuju se Aquala. A skleničky jsou támhle pod zrcadlem."
"Posaď se, Aqualo," vybídl ji a poslušně nalil víno. "Máš-li kam."
"Jedině na postel," uchichtla se. "Smím?"
"Smíš sedět a pít," kývl. "Dokud tě nenapadne něco jiného."
"Napadá mě to už dávno," olízla si kapku vína ze rtů. Bylo to hezké, a umělé barvy přitom malinko ubylo. Zatím jsem snad neudělal žádnou chybu, myslel si Birt. Nejraději bych ji umyl...
"Jsem venkovan," vysvětlil jí. Vzala to na vědomí. Dotkla se límce jeho košile, pak knoflíků, a pomalu, jeden po druhém, je začala rozepínat. Chvíli ji nechal, a pak jí důkladně rozmazal barvy na tváři. Tak mu připadala bližší.
Potom se na něj dívala velikýma rozmazanýma očima. "Proč to bylo takové?"
"Jsem přece venkovan," usmál se.
"A já jsem pěkně hloupá." Ovinula ho pažemi, jako by si ho chtěla nechat napořád, pak paže klesly a ona se vrátila do střízlivého světa. "Ty jistě bereš nejmíň padesátku, hm?"
Birt se prudce posadil. Zbledl a vlasy mu zazářily do šera pokoje. "Spletla ses. Jdi, prosím tě. Jdi."
Aquala se oblékla. "Chtěla jsem... prostě zaplatit," zašeptala nejistě. "Někdy oni platí mně, jindy zas..."
"Jsem venkovan," opakoval Birt. Hleděl přímo před sebe, jako by na oprýskané zdi bylo něco zvláštního.
"Já už vím, kdo jsi," řekla. "Neměj strach, nikdo se nic nedoví. Ode mě ne." Vyklouzla z pokoje, zůstal sám s mapou a pocitem sucha v ústech. Už se vrať, sestřičko, přál si.
Feriela mu oznámila, že Uhlov je celý ošklivý a Orvamír umí hezky líbat a nejspíš už ví, co oni dva jsou zač. Pak začichala a zeptala se, jaké to bylo.
Ráno se tiše plížili po schodech, ale Orvamír vyběhl ze svého pokoje ve spodcích a se zbytkem šatů v hrsti a hnal se za nimi. "Jedu s vámi!" křičel. "Je mi jedno, o jaké obchody přijdu!" Pod očima měl tmavé kruhy a rty bledé. "Nedokážu prodávat a kupovat, když mi utíká moje štěstí!"
"Utíká do Vlčí Morny," upozornil ho Birt suše.
"Mně nezáleží na tom, kdo jste!" Mladý muž se vzdorně ušklíbl. "Pochopil jsem to už včera."
"Nevíš, jestli já chci tebe," vzdychla Feriela.
"Potřebuješ můj vůz," řekl vážně. "Vezmi si ho. Přiber k němu i mě! Vždyť ty bys určitě nelíbala muže, kterého nechceš!"
"Tak tedy pojeď s námi," rozhodl Birt. "Ale je to daleká a nepohodlná cesta."
"Pojedu s vámi do Vlčí Morny nebo na konec světa," prohlásil Orvamír.
Vymotali se z Uhlova, dosud pospávajícího, jeli po široké silnici. Drželi se u kraje a uhýbali rychlým vozům bez koní. Birt zaujal místo na kozlíku, Orvamír a Feriela se usadili vzadu na voze.
"Birte, jak mám pro tebe sbírat bobule a kořínky a zaječí zelí, když jedeme po silnici," ozvala se Feriela a růžově zívla. Opírala se ramenem o hruď svého souseda a nevadilo jí to.
"Strašně zlenivíš," mínil její bratr. "Ztloustneš z nicnedělání a já tě přivezu domů jako odstrašující příklad pro děti."
"Vždyť máme jídla dost," namítl Orvamír. "Rozhodně nezastavuj teď, dokud je silnice skoro prázdná, Birte! Postupně bude přibývat měst a taky aut, aspoň starosta z Břízoví, který tudy putoval pro zboží cizinců, to tvrdí."
"Nejpomaleji pojedeme po Pláni mlh," řekl Birt. "Auta mají světla, ale my jenom oči... Pláň začíná za řekou Ledovou."
"Ceatanem," přeložil bezděčně Orvamír.
"Ano. A za Plání mlh začíná šedé území."
"Co to je?" zvídal Orvamír.
"Neznámo," vysvětlil mu Birt. "Nikdo z našich bratrů, tedy natů z našeho sídla, se nedostal tak daleko. Nebo i dostal, ale už se nevrátil. O Vlčí Morně víme z pověstí."
Feriela se pohodlně opřela a přemýšlela o modrookém muži, který se chová, jako by jí patřil. V Závrtu se už staly takové věci. Dívka se kupříkladu potkala v lese s mladým, hezkým ciftem a přivedla si ho domů. Dokud mladíka hřála horká láska, dokázal žít v jeskyni nebo ve strži a jíst kořínky a houby a dřeň trav, ale později, když už netoužil po milování desetkrát za den, dostal hlad a začalo mu být chladno, neboť příbytky natů nejsou vytápěny, a tak se pokorně vrátil do své vesnice a dívku nechal opuštěnou a smutnou... Až jí do očí vhrkly slzy. Tohle má postihnout i mě? Nechci! Muž vedle ní se pohnul, do nosu jí vnikla jeho zvláštní vůně. Vzpomněla si na chuť jeho úst... Ano, tohle postihne i mě, řekla si, a to přiznání ji podivně uklidnilo.
Prodírali se hustou mlhou Pláně, a ještě hustší, neproniknutelnou mlhou šedého území. Birt šel vedle koní a vedl je, šel bos, aby nohama nahmatal kraj silnice. Feriela se choulila na voze a přikrývala si hlavu šátkem, protože se jí zdálo, že na ni každou chvíli shora něco spadne. Třeba tuhý kus mlhy... Hlavou jí táhly neveselé myšlenky a představy. Jaký je Jevalan? Jaké město mohlo vyrůst uprostřed takové bílé tmy?
Několikrát zastavili, aby se najedli, a večer, když se z bílé mlhy stala skoro černá, vzal Orvamír z vozu provaz a vydal se na průzkum okolí. Nahmatal ve tmě kmeny stromů, nějaký hájek, a tak odbočili ze silnice a utábořili se tam na noc. Orvamír chtěl rozdělat oheň a uvařit aspoň čaj, ale Birt ho zarazil. "Tahle černá mlha nemá oheň ráda, nepřivolávej na nás její kletby!"
Orvamír zvedl obočí, ale nic nenamítal. Spali pod plachtou na voze, všichni tři, nedostatek místa je nutil tisknout se jeden ke druhému a Orvamír překvapeně zjistil, že mu to vůbec nevadí. Birt voněl podobně jako jeho sestra, oddechoval tiše a obracel se i ve spánku opatrně a ohleduplně. Nikdy jsem netušil, že těla natů tak krásně hřejí, pomyslel si Orvamír, usínaje.
Ráno našli na plachtě spoustu peří černých ptáků a chuchvalečky černé srsti. Birt se podíval na zbledlého cifta a usmál se. "Nám tihle hosté neublíží, víš. Lidé tvého druhu dobře vědí, že pro ně není bezpečné přespávat venku na šedém území. Proto si pořizují rychlá vozidla."
"Myslíš, že ciftové... Tedy my... Že si zkrátka děláme svět bezpečnějším?" Orvamír zamával rukama, jako by mohl rozehnat mlhu a spatřit za ní nějakou důležitou pravdu.
"Asi," připustil Birt. "Většina ciftů na neznámá nebezpečí nevěří, ale přitom se před nimi snaží chránit... Dost řečí. Vyrazíme. Najíme se cestou."
Trvalo dlouho, než se zbavili hluché bílé tmy. Vyjeli na nízký, plochý kopeček, a náhle se octli na slunci a mlha se válela pod nimi. Jsme na ostrově, pomyslel si Birt. Zahleděl se do dálky. Z moře mlhy vyčníval další, větší ostrov, a na něm se třpytily věže. Skleněné věže Jevalanu. Už jsme hodně blízko.
Město jako by po kapkách stékalo ze svého kopce - ostrova. Nemělo žádné hradby, žádné hranice, bylo rozplizlé jako kaňka, okraje mělo řídké a směrem ke středu pozvolna houstlo. Feriela kulila oči na hranaté budovy s rovnými střechami, zkosenými stěnami, jež zdánlivě hrozily zřícením, na lesklé nátěry, v nichž se okna dočista ztrácela, žasla nad nevídanou výškou domů i nad širokými ulicemi a chodníky plnými spěchajících lidí, oblečených právě tak leskle a zvláštně jako jejich domy. Na jedné z menších křižovatek je zastavil statný muž ve stejnokroji zdobeném zlatem. "Do vnitřních čtvrtí Jevalanu povozy nesmějí," poučil je. "Jste zdaleka?"
"Z Podhorského Břízoví," odpověděl Orvamír. "Je tu někde poblíž místo, kde bych mohl nechat koně i s vozem?"
"Touhle ulicí směrem nahoru," ukázal muž ve stejnokroji, zřejmě místní strážník, "dojedete přímo do dvora Staré hospody. S majitelkou se jistě domluvíte, jsou tam na venkovany zařízeni..."
Orvamír poděkoval za radu a pobídl koně. Feriela se odvážila pohlédnout na toho zlatě se lesknoucího strážníka. Rychle zase sklopila oči. Čeho se ten velký muž polekal? Proč se rychle otáčí a téměř běží, utíká pryč?
"Asi ještě nikdy neviděl natku," zašeptal jí bratr. "Rychle zmizme, než to poví ostatním!"
"Zabijí nás?" zděsila se.
"To ne, tady mají na zabíjení zákony," prohlásil zasvěceně Birt. "Mohli by nás ale vyhnat, a my musíme najít starou Fygüe."
Orvamír je viděl po celou dobu jednání s ochotnou majitelkou hospody pro venkovany přešlapovat na dvoře. Lidé, vcházející do ubytovacích prostor hostince, se po nich ohlíželi, Birt se tvářil nasupeně a Feriela byla okouzlující a rozpačitá. Konečně se dohodli na všech podrobnostech, Orvamír dostal několik dobrých rad a vyběhl ven. "Tudy," zavelel svým přátelům. "Pořád do kopce."
"No jistě, původní Vlčí Mornu postavili na vrcholu kopce," přikývl Birt. Dělal dlouhé kroky, Feriela tančila na dlažbě vedle něj a Orvamír jim sotva stačil. "Můžeš ještě?" otočila se k němu dívka.
"Rád bych," řekl upřímně. "Ale funím, marná sláva."
Zasmála se a počkala na něj. "Jsi upřímný. Nemusíme tak klusat, Birte!"
"Zahlédl jsem stromy." Birt napřáhl prst ve směru, kde mezi dvěma vysokými, strohými domy s omítkou samá slída prokmitla troška zeleně. "Jenže je to jenom pár větviček nad lavičkami." Zvolnil a dával teď pozor, aby pomalejšímu příteli neutíkal. Jak ohleduplné, vztekal se Orvamír, který se až dosud pokládal za rychlého chodce.
"Překročili jsme hranici," zamumlala Feriela. Otřásla se, jako by ji obešel mráz. "Vlčí Morna! Tohle už je její půda."
Birt ji mlčky vzal za ruku. Nezastavili se, pokračovali v chůzi, pozorně se rozhlížejíce. I Orvamír už viděl rozdíl. Domy v téhle čtvrti byly staré, některé i zchátralé, s velkými, zpustlými zahradami, jaké se v novějších, udržovaných částech Jevalanu nevyskytovaly, tu a tam se našlo okno zatlučené laťkami, rozbité dveře, branka, smutně se klátící na jediném zbylém pantu. Dlažební kostky už dávno dohladka uklouzaly nesčetné kroky, pouliční lucerny porozbíjeli dávno mrtví opilci. V porovnání s rušnými ulicemi nového Jevalanu byla nejstarší čtvrť téměř opuštěná. Poutníci za celou dobu potkali snad deset lidí, kteří uhýbali do stínu a sledovali vetřelce podezíravými pohledy.
"Konečně stromy," zaradovala se Feriela. V cestě jim stál plot, vysoká, důkladná hradba či ozdobná mříž, nyní už zrezivělá, místy zprohýbaná, se sloupaným nátěrem, a ta ohrada chránila nebo možná věznila, kdopak ví, opravdový les vzrostlých stromů.
"Mně se ten les nelíbí," prohlásil Birt. "Je tam tma."
"Na městský park nevypadá," mínil Orvamír.
"Myslíš, Birte, že by to mohl být..." Feriela si přitiskla dlaň na rty a oči se jí temně rozšířily.
"Krysí háj," dokončil za ni Birt. "Prokleté místo."
"Tady před mnoha a mnoha lety došlo k veliké bitvě mezi vlky a krysami," vyprávěla Feriela pro Orvamíra. "Mrtvoly zvířat pokryly celý kopec, všechny potoky v okolí byly plné krve. Vlci už mysleli, že zvítězili, neboť nikde neviděli ani jednu krysu, a tak ulehli ke spánku, aby si odpočali. Jenomže krysy, schované v podzemních chodbách, o nichž vlci neměli tušení, vylezly ven a spící nepřátele pobily. Od té doby jim tohle místo patří."
"Patří přece lidem," namítl Orvamír.
Birt sevřel rty. "Za chvíli uvidíš, jak moc Krysí háj náleží ciftům." Stiskl kliku ve tvaru zvířecí tlapy, branka zaskřípala a vpustila poutníky do přítmí pod starými, uzlovatými větvemi. V Háji nebyly žádné cestičky a kdo se tu chtěl procházet, musel dávat pozor na vystouplé, křivolaké kořeny. Feriela je překračovala, vysoko zvedajíc nohy, a zpěvavě kárala trní, jež ji chytalo za sukni. Orvamír klopýtal za mlčenlivým Birtem, a už zase sotva popadal dech. Co je to v tom lesíku za divný vzduch? Co se tu vznáší za nasládlý, protivný pach? Rostou tady snad ty smrduté, černající houby, na jaké člověk u nás v Břízoví občas narazí na loukách kolem potoka? Tamhle je o něco světleji, všiml si, ano, les končí! "Podívej, Birte!" vyhrkl.
"Ano. To je Mýtina." Birt se zastavil. Feriela si zastrčila rozcuchané vlasy za uši. "Je to přesně tak, jak nám strýcové vyprávěli."
Vyšli z lesa a octli se na okrouhlém prostranství. Před nimi se do výše tyčily mohutné stavby z kamene a plochých cihel, polorozpadlé, se zřícenými kusy stěn, okny s vylámanými skly, s pobořenými komíny, některé zčernalé požárem, pusté, tiché, hrozivé.
"Lidé si mysleli, že tady mohou žít," řekl Birt. "Postavili tyhle veliké domy a nastěhovali se do nich. Jenomže v noci ve svých ložnicích nemohli spát. Do jejich domů pronikly vlčí a krysí přízraky, vyly, pištěly, kousaly je a pily jim krev. Někteří lidé odešli, uprchli, jiní zemřeli, našli je ráno bledé a s děsem ve tváři... Nakonec zůstala na Mýtině v Krysím háji jediná žena. Mladá dívka."
"Terenlyal," doplnila Feriela. "Měla vlasy i oči jako noc a noc byla její přítelkyně. Pomáhala jí unikat přízrakům..."
"A jak to dopadlo?" zvídal dychtivě Orvamír. Ohmatával kameny na průčelí domu, ožehnutého požárem. Zdály se mu vlhké a studené, ačkoli na zeď svítilo slunce.
"To nikdo neví," odvětila Feriela. Ťukla prstem do rozeschlých dveří, a když se ochotně otevřely, vešla do tmy. "Prý tu stále bloudí, zakletá, a čeká na vysvobození."
"Projdeme do dvora." Birt se v nízkých dveřích sehnul, Orvamír ho s nechutí napodobil.
Vnitřek domu byl cítit plísní a Orvamír se ne a ne zbavit té nasládlé pachuti v ústech. Tápal podél zdi. Náhle uslyšel vrznutí a spatřil obdélník světla. Feriela našla vchod do dvora. "Jako bych vylézal z hrobu," zabručel si a podivil se, co ho to napadá za hlouposti. Zamžoural do slunce. Snažilo se dvůr prosvětlit, ale bez úspěchu. V jasném dni ještě víc vyniklo, jak je toto místo neutěšené a prázdné. Tady si určitě nikdy nehrály děti, a pokud sem některá pradlenka pověsila prádlo, jistě ho neusušila.
"Běhá mi z toho mráz po zádech," vyjádřil se nahlas Orvamír. "Co tu vlastně hledáme?"
"Cestu dolů." Birt se rozhlédl. "A už ji mám!" V protějším koutě začínalo venkovní schodiště, jež původně vedlo na terásku ve výši prvního patra. Tato část schodů se zbortila a zpola zasypala vchod do sklepa. Birt přelezl hromadu sutin, opřel se do dveří a bez námahy je vyvrátil. Otočil se k ostatním. "Můžeme vejít."
"Měli jsme si vzít svíčky," brumlal si Orvamír. "Jakpak tam budeme pochodovat potmě?"
"Není tam tma," pravila Feriela. "Tys to věděl, Birte, bratříčku?"
Pohybovali se narudlým přítmím, podobajíce se krvavým přízrakům. Orvamír nebyl s to odhadnout, odkud vychází ta temná záře, a nebýt toho, že Feriela svým lehkým krokem chvátala kupředu, nejspíš by se obrátil a utekl. Cožpak se to děvče nebojí? Představil si krysy, ty udatné a lstivé bojovnice z pověsti. Uf...
Birt se zastavil. "Podívejte," zavolal a ozvěna to mumlavě zopakovala. "Tady to vypadá jako v podzemí těch hranatých městských domů! Samé roury a trubky. Oni si tak dopravují do bytů vodu a teplo a světlo a kdovíco ještě..."
"Vůbec jsem si nevšimla, kdy se tyhle věci objevily!" Feriela se dotkla prstem tlusté trubky na stropě. "Au, pálí!"
"Pojďme se vrátit a zjistit, kde se to vzalo," navrhl Orvamír.
"Zkus to," řekl Birt s podivným výrazem ve tváři.
Orvamír se otočil, zvedl nohu, chtěl udělat první krok, a svalil se na zem. Feriela tiše vykřikla. V chodbě za nimi tlumená červená záře potemněla. "Někdo mi podrazil nohy," zasténal Orvamír.
"A někdo nám zhasl," dodal Birt. Sehnul se a pomohl příteli vstát. "To znamená, že jdeme správně. Stará Fygüe nás chce poznat."
"Krysy," hlesla Feriela. Orvamír si odplivl. Těch ale je! Seděly na trubkách, táhnoucích se podél stěn, pozorovaly vetřelce a pohybovaly čumáky. Kdyby se na nás vrhly všechny najednou... Feriela začala tiše zpívat. Birt se k její táhlé písni přidal hlubším hlasem. Krysy znehybněly. Vypadaly teď jako sošky nebo dřevěné figurky. Co to je za píseň, myslel si Orvamír malátně, já z ní snad usnu... Podepřela ho pevná ruka. Birt. Nezdá se, chlapec, ale má sílu. Jen by mi nemusel prozpěvovat u ucha. Nebo musel? Uspávají krysy. Natové umějí zvláštní věci... V polospánku se nechal vést a postrkovat.
Probralo ho ostré světlo. Stál na roztřesených nohou v sále, ověšeném podél zdí, na stropě i jen tak křížem krážem zlatavými sítěmi s pravidelnými čtvercovými oky. Zlaté nitě či provázky ho oslepovaly, a jak se sítě pohybovaly v lehkém průvanu, vydávaly neurčité jemné zvuky na půl cestě mezi cinkotem a svistem. Protřel si víčka a zjistil, že jeho přátelé se zvolna, s rozevřenýma nevidoucíma očima blíží k sítím. Vlasy jim vlály kolem nepřítomných tváří, už už se zapletou do sítě, tohle je způsob, jak se ta věc obnovuje, je to pavučina uháčkovaná z vlasů, lidských vlasů, je to past na naty, jenomže pozor, strůjce pastiček, jsem tu i já!
Orvamír vytáhl důkladný nůž, který stále nosil u pasu, a zuřivě se jal sekat do zlatých sítí. Páraly se lehce, jako pavučina, ale za zničenými se objevovaly další, jež předtím nebyly vidět, Orvamír sekal, bodal, rval a trhal, až se celý zpocený a s bolavými svaly na pravé paži probojoval na opačný konec sálu. Obrátil se. Birt si nechápavě prohlížel zbytky sítí a protahoval se, Feriela potřásala zlatými vlasy a třela si čelo. Rozběhl se k nim, vtom mu však zastoupila cestu postava v černém hávu, zakuklená v kápi.
"Stůj, hrdino!" křikl hlas, ostřejší než břitva. "Zničils mi sítě!"
"A kdo chtěl zničit mé přátele, hm?" Je to žena, uvědomil si Orvamír, že by ta slavná Fygüe?
"Upleteš mi nové!" Její hlas skřípal a vrzal. Háv změnil barvu, teď byla zahalena v oblaku krvavě rudé.
"Nech toho, Fygüe." Birt přistoupil blíž. "Přišli jsme s otázkou, nemáme v úmyslu ti škodit. K čemu ty hloupé triky?"
"Hloupé? Ale chytil ses! Nemít s sebou toho cifta, posloužily by tvé vlasy k nastavení sítě!"
"Proto se zlatovlasí natové nikdy nevrátili?" zeptal se Birt tiše.
Fygüe shodila kápi a odhalila tvář, k Orvamírovu údivu krásnou a pravidelnou, lemovanou hustými bílými vlasy. "Nedávám odpovědi každému, milý natíku! Jen tomu, kdo mě přemůže!"
"Jsi posedlá krysím bojem!" Birt znechuceně svraštil obočí.
"Mohla bych být posedlá tebou!" Skočila s napřaženými nehty, podobnými drápům, a Birt měl rázem košili rozervanou až k pasu a na prsou krvavé šrámy. Fygüe si olízla prst. "Sladké."
Birt nevykřikl, neuhnul, jen se na ni upřeně díval. "Koho má přilákat pach krve? Neprozradíš mi ani to? Stejně mi neumíš poradit, Fygüe. Jak bys ty mohla vědět, co si máme počít s nenávistí svých nedávných sousedů a přátel, když sama neumíš nic než kousat a škrábat!"
"Umím leccos," ušklíbla se. "Umím věznit lidi. Nedostanete se odtud. Ne bez mého svolení!"
"Tady je východ!" Feriela se napřímila a ukázala na hladkou stěnu se zbytkem sítě. "Slyšela jsem, že dokážeš oslepit muže, ale mě neoslepíš!" Rozběhla se k východu, který viděla jen ona, bratr vyrazil za ní, i Orvamír se zoufalým úsilím odlepil těžké nohy od země. Vešli přímo do skály. Kolem nich byla tma a nepřirozené ticho, jen vpředu svítily Ferieliny vlasy. Počkej, Ferielo, drahá, chtěl zavolat Orvamír, ale slova se ne a ne prodrat ze ztuhlých rtů. Každý krok ho bolel, srdce pukalo námahou, dusil se vzlyky, neboť ho obklopovala kamenná hrůza a jeho milá před ním utíkala...
Birt cítil ve tmě měkké tvary, těla pokrytá srstí, teplá těla, v uších mu znělo tiché, zlobné vrčení. Na záda mu dopadla tlapa, srazila ho k zemi. Odkutálel se stranou, než mohla udeřit podruhé, zase nahmatal něco měkkého, obrostlého srstí, další pracka útočí ze tmy, uhýbal, kopal kolem sebe, oháněl se pěstmi, svíral prsty hebká hrdla, odíral se o kamení, život se na chvíli proměnil v rudou bolest, než odejde, než odpluje na vlnách krve, prýštící z ran...
Feriela vyběhla po schodech a poškrábala se o trní. Pokárala zlé křoví, jak byla zvyklá z domova, a ono se zastydělo a stáhlo se. Stála pod rozložitým stromem, jehož větve šuměly a jemně potřásaly hustými, sytě zelenými listy. Poznala ty kořeny u svých nohou. Byla pořád v Krysím háji. A bylo léto. Ohlédla se. Východ z podzemí nikde, bratr nikde, i ten Orvamír je pryč... "Neoslepilas mě, ale okradla, Fygüe!" vykřikla zoufale.
"Myslíš?" zaševelilo listí. "Polož svou otázku některému z cizinců!"
Orvamír se prodíral tmou, nabitou krysím pištěním a odpornými pachy. Ztratil cestu a ztratil naději, ale dokud mu zbývala špetka sil, kráčel, bojoval, nevzdával se. Poháněla ho představa krysích zubů, zahryzávajících se do kůže. Jde se. Nezastavuj se. Vždyť ještě můžeš, pobízel své vzdorující tělo. A pak zvedl hlavu, aby si střepal z tváře vlasy mokré potem, a spatřil nad sebou světlý obdélník. Povyskočil a zachytil se, snad dřeva, prkna, přitáhl se a z posledních sil se vyškrábal nahoru. Byl na hřbitově, stíněném ze všech stran rozložitými stromy. Právě vylezl z otevřeného hrobu. Tiše zasténal a rozběhl se ke vrátkům. Ten plot! Je stejný jako ohrada Krysího háje! Prošel brankou a byl v lese. Je to ten les, poznávám ty kořeny, ty mocné, vrásčité kmeny i to trní při zemi... Šel, hledal cestu ven, a teprve po hodné chvíli si všiml, že stromům narostlo listí.
Probíral se těžce, jako ze zlého snu, čekal, kdy vřeštivé zatroubení ohlásí budíček, vzpomínal, kdo z těch cifťáckých mizerů ho takhle zmlátil, ale nevybavoval si žádnou tvář, totiž žádnou mužskou tvář, nad jeho snem se skláněla něžná žena, dívka, stařena, matka a sestra, natáhl ruce a objal ji a na víčka mu skanuly její slzy.
"Nedoufala jsem," šeptala. "Už dávno jsem nedoufala!"
Chtěl se na ni podívat, ale v očích měl slanou mlhu a neuzvedl vlastní hlavu, žena mu ji podepřela a hleděla na něj zblízka. "Nikdo z tvých bratrů se nedokázal postavit vlčím a krysím přízrakům, přízrakům a jejich zajatcům, nikdo, umírali v tichu a nebránili se, nenáviděli mě, mě, zakletou..." Tekly jí slzy a mluvila, jako by nemohla přestat, jako by si zkoušela hlas, po léta zmlklý, zadušený kletbou. Její rysy pomalu vyvstávaly z mlhy. Neznal ji. Měla oči jako noc a vlasy jako noc a Birt pochopil, že ji právě vysvobodil, něčím, co udělal, neměl však potuchy, co to mohlo být.
"Terenlyal," pokusil se říct, ale nestačil mu dech.
"Mlč," položila mu prst na rty. "Nejdřív ti musím vrátit všecku krev, kterou jsi mi půjčil. Můj hrdino, nejstatečnější z natů..."
Birt by rád věděl, jak si vlastně vypůjčila jeho krev a jak mu ji chce vracet, ale neudržel už víčka otevřená a únavou usnul. Spal, a ve snu tušil odpověď na svou otázku.
Zadíval se na ni a zatajil dech. Krátce pouvažoval o barvě jejích očí a připadalo mu to jako nejdůležitější úvaha na světě. "Ano," přikývl, když ten problém rozřešil.
"Moudří lidé mi řekli, že na mou otázku mi může dát odpověď jen cizinec," pokračovala dívka. "Byl byste ochoten věnovat mi trochu svého času?"
"Máme tolik času, kolik si ho vezmeme... Neznám tě a neznám tvou otázku." Měl cizí přízvuk a mluvil rozumně, ne jako ciftové, kteří stále pospíchají. Ohlédl se po nějaké lavičce. "Sedneme si." Vzal dívku za loket a lehce ji postrčil k dřevěnému sedátku mezi dvěma masivními hranatými květináči, v nichž rostly maličké, živé stromy.
"Ptám se, proč ciftové čím dál víc nenávidí naty. A také se ptám, jak tomu zabránit," pronesla dívka odhodlaně.
Cizinec zvedl obočí až ke klobouku. "Vysvětli mi, kdo jsou ciftové a kdo natové."
Vysvětlila mu, kde a jak žijí ti i oni. Zabralo to víc času, než si představovala, ale cizinec nejevil známky netrpělivosti. Klidně seděl a naslouchal. Je jako nat, napadlo Ferielu, a řekla mu to.
Zasmál se. "Ano, něco na tom je. Já tyhle spory a boje nezažil. Pro nás v naší zemi jsou to dějiny. I my jsme měli své cifty a naty..."
"Už nemáte?" zeptala se užasle.
"Jsme obojí."
"Ale žijete jako ciftové," řekla zklamaně. "Je to znát na vašich domech. Na domech, které tady stavíte."
"Vysoké domy zaberou méně místa, a víc ho zbude pro lesy," pousmál se cizinec. "Ostatně, milá natko, těžko bys odhadla, čeho v naší duši a v našich touhách zůstalo víc... Chtěla bys se mnou poobědvat?"
"Ne," polekala se. "Nejím maso a tak..."
"Já také ne," řekl cizinec. "I když to není podstatné... Můžeš mi povědět víc o sobě a o svých lidech. My vás pronásledovat nebudeme, to mi věř."
Orvamír nemohl najít bránu, a tak přelezl plot. Oddechl si, když seskočil na druhé straně. Venku z Krysího háje! A teď, kde jsi, Ferielo? Uvědomil si cizí upřený pohled. Žebrák v hadrech. V tomhle úžasném městě jsou i žebráci?
"Co je?" houkl.
Žebrák se chraplavě zachechtal. "Něco bych ti řekl, ale co mi za to dáš?"
Orvamír se ušklíbl. "Nemám nic, příteli. Všechno jsem ztratil."
Žebrák na něj chvíli hleděl, pak pokývl. "Šla tudy dívka se zlatými vlasy a vzdychala a otáčela se právě tak jako ty." Znovu se zachechtal, když spatřil výraz na Orvamírově obličeji. "Mířila dolů. Tudy!"
Nenajdu ji, říkal si Orvamír cestou dolů. Jevalan je obrovský. Jsem šťasten, že žije, ale budu se muset vydat až do Křápal a opatrně se vyptat na jejich místní naty... Bude to daleká cesta. Těžká cesta za nejistou nadějí. No, to je život vlastně vždycky.
"Ale jak tohle všechno zařídit!" Feriela zvedla oči od talíře a naléhavě je upřela na svého společníka. Jeho vlídná tvář posmutněla. To není jen tak, vyhřívat se ve světle takové dívky. To není zadarmo, připomněl si.
"Začni u sebe. Najdi si hodného muže, cifta, jak vy říkáte, a vychovávej jeho děti po svém. Tak, aby nezapomínaly."
"To bych musela bydlet u něj!"
"Sídla, která tolik milujete, stejně neuhájíte. Přibude měst, silnic, lesy se zmenší..."
"Vaší vinou!" vyhrkla.
Smutně zavrtěl hlavou. "K tomu všemu by došlo tak jako tak. A s větší bolestí, s většími křivdami a ztrátami."
Feriela se zahleděla prosklenou stěnou ven. Venku je léto. Venku je život, a také divná kouzla staré Fygüe. A já sedím na terase skleněného domu a dívám se skrze sklo na lidi na ulici. A poslouchám smutné rady vlídného cizince. Oči se jí zalily slzami, a v té chvíli v rozmazaném davu na chodníku spatřila Orvamíra. Vyskočila. Zamrkala, setřásla slzy z řas.
"To je on!" vykřikla. "Musím za ním!"
"Kdo?" podivil se cizinec.
"Přece otec mých dětí!" Rozletěla se k východu jako zářivý ptáček. Na svého společníka docela zapomněla, ten však nic nenamítal, pohodlně se opřel a vyprovázel ji dlouhým, chápajícím pohledem. Kdyby tě zklamal, vrať se, krásná a světlá, říkal jí, i když věděl, že ho neslyší.
Orvamír se loudal po chodníku a nevraživě civěl na syté a spokojené Jevalanské, zamračeně si obhlížel skleněné tabule výkladů a kaváren a umělou krásu městských žen. Nic z toho nechtěl vidět. Chtěl svou Ferielu, svoje štěstí a život.
Když se mu vrhla kolem krku, myslel, že sní. Pak ucítil na rameni mokro, protože Feriela plakala.
"Musím jít s tebou," vzlykala mu do ucha. "Musím s tebou zůstat."
Orvamír neuměl lapat nevyslovené zlomky vět ze vzduchu, jako to umějí natové, ale v tom okamžiku chápal všechno, co mu neřekla.
"Zachráníme spolu svět," slíbil jí a objal ji pevněji.
Muž se pohnul, vzdychl a víčka se mu zachvěla. "Ještě jsem ti nedošila šaty," polekala se Terenlyal. "Ty, v nichž jsi přišel, jsou na cáry!"
"A já?" zeptal se.
"Zbyla mi špetka kouzelné moci, a tu jsem použila." Dívka maličko zčervenala.
"Aha." Díval se na ni. "Teď už nemáš žádnou moc?"
"Ne," zavrtěla hlavou.
"To je dobře." Protáhl se na lůžku. "Zůstanu v posteli, dokud to nedošiješ."
Potom vystoupili až na střechu nejvyššího domu. Když Birt mávl rukou, rozsypal se kolem něj třpyt zlata. "Tady," řekl, "tady budeme bydlet. Už žádné přízraky, žádné lživé odpovědi poutníkům. Pozveme sem lidi, a Krysí háj už nebude prokletý."
"Chceš sem pozvat cifty nebo naty?" zeptala se nejistě.
Podíval se na ni shora, zasmál se a přitiskl ji k sobě. "Lidi." To byla jediná pravdivá odpověď, kterou mi dala Fygüe, než zmizela spolu s těmi strašidly, pomyslel si. Ne že bych od toho čekal zázraky...
* 1995