Nic jiného si z té doby nepamatuji, pouze krásnou melodii a přelud rudých plodů, s nímž pozvolna přicházela smrt.
"Bratře Gerharde."
Dveře cely se otevřely tak tiše, že jsem až do chvíle, kdy mne novic oslovil, nic nepostřehl. Stál ve veřejích a pohled rozpačitě upíral na prošlapané dlaždice.
"Rozjímáš?" vyzvídal. "Neslyšíš zvony? Zvou na matutinu už hodnou chvíli... Opat Dolcinus mě za tebou posílá, zda... jestli..."
"Jestli jsem snad nezaspal?" utrhl jsem se na něj. "Co říkáš? Nebo zda prostě a jednoduše neodmítám jít do kaple?" Dříve by si nikdo nedovolil rušit klid starších mnichů..., ale dnes? Z pokory a odříkání se stala živnost a mladík klepající čas od času na vrata doufá, že s konečnou platností řeší tíživou životní situaci.
Novic znovu opatrně spustil: "Otec opat mě důrazně žádal..."
Mávl jsem odmítavě rukou: "Běž! Řekni, že přijdu! Ihned! V okamžiku, kdy dokončím svou modlitbu."
Vycouval ze dveří. V dlouhé chodbě pleskaly jeho pantofle narážející střídavě na paty a dlažbu. Jak jsem mohl jeho kroky přeslechnout? Nechápu. Nejsem ještě tak starý, abych trpěl hluchotou, a nikdy jsem se ještě nepropadl do svých představ tak hluboko, abych vnímal jen je a nic jiného. Neopájím se vínem ani kouřem z trav a ďábelské plody jsem nepojedl od svého šestnáctého roku. V tom mi klášter pomohl, mně ano..., oprostil jsem se od všeho, co mě venku za hradbami ničilo, a oddal se zpěvu - všemocnému zpěvu, jenž očišťuje duši i tělo.
Hudba je věčná a lidský hlas je tím nejmocnějším hudebním nástrojem. Když se jich pak spojí více v nápěv gregoriánského chorálu, nenaleznete nic krásnějšího a silnějšího. V té melodii bez tempa, pouze s vnitřním rytmem, v níž hlas během jediné oktávy zesílí téměř neskutečně a harmonizující slabiky tepají v rytmu srdce, v té naleznete zcela vše.
Poprvé jsem tedy ten zvláštní nápěv slyšel ve svých pěti či šesti letech. Sytý a hluboký tón rozechvívající nitra mnichů byl tak zvláštní, že mě očaroval. Zde zní to slovo nepatřičně - očaroval -, ale přesně vystihuje můj stav. Proto jsem přišel do zdejšího kláštera, hlavně proto, a díky Bohu jsem se tomuto umění vyučil. Nehledal jsem v klášteru ochranu jako řada ostatních, na rozdíl od nich jsem věděl, čeho chci dosáhnout a kde najdu smysl svého života...
K čemu mi to všechno dnes je? Svět se změnil. Moci se chápou ti, kteří krom ambicí neznají nic jiného, a z místa očištění se stal útulek slabochů bušících den co den na bránu a žebronících o vpuštění. Náš starý dobrý opat Vilém byl odstraněn a první, co učinil jeho nástupce Dolcinus ve své úvodní promluvě, bylo zrušení zpěvu. "Bere mnichům čas, který by mohli lépe využít ke chvále Boha, bere čas na práci, bere... bere... Je zbytečný!" Konec. Ze dne na den přestaly stěny kaple po svých předzpěvácích opakovat vznosná slova "Sabbato sancto". Svět se postavil na hlavu a chřestí šaškovskými rolničkami, které na něj hbitě ďábel připíchl. Chce se mi klít! Chce se mi vše vykřičet alespoň do ohluchlých stěn cely, které už začínají zapomínat. Ale brzy se zbavím svého ponížení, dokáži to, a stanu před opatem, abych mu všechno řekl otevřeně do očí. Jednou ten den musí přijít. Je třeba promluvit jasně a bez zábran, třebaže má ten druhý postavení, moc i hlasy všech poddajných a váhajících na své straně. Je mez, kterou již nelze překročit...
Nepřipojil jsem se k tupému zástupu opouštějícímu kapli, ale vstoupil do sakristie a oslovil opata.
"Otče!"
Stál pod obrazem Matky, celý nahrbený, s rukama opřenýma v bok, a dlouhé vlasy mu padaly až na ramena.
Podivný člověk, i svým vzhledem se vysmíval našim starým regulím. Vzpomenu-li na otce Viléma a jeho krátké vlasy, nemohu se zbavit pocitu, že všechno, co se děje dnes, je takové jen proto, aby byla minulost zapomenuta.
"Co si přeješ, synu?" pronesl Dolcinus mdlým hlasem, z něhož čišela rozladěnost.
"Chci s tebou promluvit, otče."
"Dobrá, neodepřu ti svátost zpovědi, i když je na ni, jak jistě víš, vyhrazen jiný čas."
"Nejde o zpověď."
"Oč tedy?"
Znuděná tvář s prasečíma očkama, jež si mě přezíravě prohlížela, mne vyprovokovala k šílenému činu. "Otče, já nedokáži žít bez zpěvu... Chybí mi, a jistě chybí i ostatním. Nepozoruješ, jak zhrubli a zlenivěli...?"
"Co pravíš?" usmál se pohrdavě. "Zešílel jsi? Bože, ochraň jej, protože neví, co činí! Zapomenu na tvá slova, ale okamžitě odejdi."
Vyhrkl jsem: "Klášter bez zpěvu zanikne!"
Odbyl vše mávnutím ruky: "Koho by dnes zajímal gregoriánský chorál. Je k ničemu. Prací chval svého pána a nevyhýbej se jí pod průhlednými záminkami. Ne ostatní, to ty jsi zlenivěl!"
"Hudba pro nás znamená mnohem víc než si dovedeme představit..."
"Obtěžuješ mě svou zatvrzelostí!"
"Otče... Bratr Vilém by ti vše dokázal lépe vysvětlit. Já jen cítím, že tomu tak je..."
Zdvihl káravě prst: "Prvním zákonem je poslušnost vůči svým představeným, pamatuj."
Padl jsem na kolena: "Nedivím se, otče, že nechceš naslouchat hlasům mladíků bez sluchu. To, čeho se jim nedostává, však nalezneš ve mně. Vyslechni alespoň několik tónů chorálu, prosím, potěš se jejich čistotou..." Nabral jsem dech a můj hlas naplnil prostor.
Opatovu tvář pokřivil odpor: "Mlč!" vyštěkl. Dlaně si přitiskl na uši a celý se nahrbil. Pravé oko mu přivřela křeč, sval na skráni se napjal a pokřivil koutek úst. "U-už ml-č-č!" koktal.
Zaraženě jsem zmlkl.
Opat se vrhl ke stolu, uchopil zvonek a zběsile jím začal zvonit. "Stráž!" křičel. "Stráž!"
"Otče," prosil jsem, "vyslyš mě!"
Otevřely se dveře.
"Chopte se ho!"
Dva bratři mě chytili za paže a sevřeli je tak pevně, že jsem se nemohl ani pohnout. Strnule čekali na rozkaz.
"Uzamkněte ho do kobky na tak dlouho, dokud nepřijde k rozumu!"
Vlekli mne dolů po schodech. Vzpíral jsem se jen do okamžiku, kdy mi dali jasně najevo, že je jim zcela lhostejné, zda se poraním. Smýkali mnou o drsné zdi, holeň mi přirazili mezi dveře, až mi bolest vystřelila do celého těla. Vtáhli mne ochromeného úderem do podzemí a potom postrčili, až jsem klopýtl o práh kobky. Upadl jsem na tvář. Dveře zadrnčely a závora zaklapla.
Zůstal jsem ležet sám mezi holými stěnami na chladné kamenné podlaze, na níž stál jen malý stolek, židle a prostá pryčna.
Říčka, v níž jsem se kdysi málem utopil, mi nyní připadala úzká a mělká. Kopec byl nižší a klášter menší. Zato jsem si všiml jiných věcí, které mi tenkrát unikly: nezvyklého slohu vyznačujícího se střízlivými geometrickými tvary, malých okének svědčících spíše o pevnosti nežli církevní stavbě a bytelné brány pobité železnými pásy. Stavba to byla pozoruhodná, přestože podle vzpomínek z dětství měla být ještě krásnější a velkolepější. Obepínala ji vysoká hradba z černých čedičových kamenů a nade vším čněla k nebi kulatá kostelní věž. Množství hospodářských budov svědčilo o tom, že mniši nedbají pečlivě jen o duchovno, ale i o všechny další potřeby svých těl. To všechno jsem si uvědomil na široké klášterní cestě, která se lišila od silnic dole jen svým nezpevněným povrchem.
Vydechl jsem: "Konečně."
Zleva i zprava sem ústily další a další stezky a pěšiny vinoucí se po úbočí jako pavučina. Pod chodidly chudých i pod koly povozů těch movitějších poutníků se cesta propadla hluboko do země a já kráčel tím úvozem až k bráně a zaklepal na ni.
Otevřelo se zamřížované okénko a objevila se v něm hladce vyholená tvář klíčníka.
"Co chceš," vyštěkl.
"Rád bych vstoupil do řádu."
"Chceš požádat o náboženský azyl?"
"Ne... Já totiž... už jako dítě jsem přál žít mezi vámi."
Muž nedůvěřivě zdvihl obočí: "Cože? Co jsi to říkal?"
"Líbí se mi váš zpěv..."
Měřil si mne podezřívavým pohledem.
"Věřte mi!"
"Ty chceš dovnitř a nikdo tě k tomu nenutí?" ubezpečoval se užasle.
"Ale ano, nutí," vysvětloval jsem mu, "nutí mě potřeba žít mezi vámi."
Muž se rozesmál: "To nám sem tedy zase jednou přišel pěkný hlupák. Svatá ty prostoto. Víš do čeho jdeš?" křikl výsměšně. V zámku zarachotil klíč a brána se pootevřela. "Tak polez, kondore..."
Veliké nádvoří bylo obklopeno ze všech stran nízkými budovami nalepenými na mohutnou hradební zeď.
"K opatovi," křikl klíčník na mnicha obejdujícího před jedním stavením.
Přiběhl a gestem naznačil, abych jej následoval.
Vystoupili jsme po několika prošlapaných schodech a vešli do sešeřelé místnosti. Točitým schodištěm v rohu jsme se dostali až ke dveřím opatovy cely.
Mnich na ně zaklepal a opatrně je otevřel.
"Přišel novic, otče Viléme," řekl a poté ustoupil stranou, abych mohl vejít.
"Počkej venku," přikázal mu opat úsečně. Mně ale laskavě pokynul. "A ty přistup blíž."
Byl vysoký a tenký, hábit na něm visel v pravidelně uspořádaných záhybech. Zdola vyčuhovala černá, vixem se lesknoucí bagančata a nahoře, z kolárku se šedivými výložkami, trčela vyschlá hlava s centimetrovým ježkem bílých vlasů.
Přívětivě se usmál: "Jsi zdaleka?"
"Pět dnů jsem musel jít," odvětil jsem a pokračoval jedním dechem, "to ale vůbec nic neznamená, šel bych i mnohem dál..." Poučen nedůvěřivým klíčníkem jsem jej ubezpečoval o tom, že šlo jen o mé vlastní, ničím neovlivněné rozhodnutí.
"Ty chceš tedy vstoupit do našich řad?" pronesl potěšeně. "A o své vlastní vůli?"
Důrazně jsem přikyvoval.
"Co tě k tomu vede?"
"Chci se naučit zpívat," odhalil jsem své veliké přání.
"Tak...?" podivil se.
"Víte, už jsem tu kdysi dávno byl - ještě jako dítě. Od té doby mi zní v uších melodie, kterou jsem zde zaslechl..." Tušil jsem, že čeká ještě na něco dalšího, a tak jsem zaplnil slovy i toto prázdné místo: "A také chci mít konečně klid, zbavit se všeho, co rozptyluje, všeho, co mě připravuje o vyrovnanost. Já nevím, jestli mi rozumíte, ale mám dost všeho toho venku."
Chápavě přikyvoval: "To víš, že ti rozumím. Potřebuješ očistit mozek od zbytečností - najít tu jedinou pravdu..."
"Ano, já..."
Shovívavě mne mávnutím ruky umlčel: "Uvěřil jsi nám, protože my pracujeme s tou nejjednoduší statistikou. S takovou, která musí přesvědčit každého. Vychází totiž z jediné jistoty. Rozumíš? Člověk se narodí s pravděpodobností zlomku promile a žije, pokud má štěstí na čas a místo, kde přijde na svět, tak na padesát šedesát procent, ale smrt, smrt přijde na sto - na sto a tečka. My vycházíme z jistoty, která jednou nastat musí."
"Nic jiného smysl nemá?"
"Pochopil jsi! Samozřejmě, všechno je vlastně jen příprava na ni."
"Vlastně si zatěžujeme život úplnými zbytečnostmi."
"Máš pravdu, synu."
"Zůstanu... Pokud mi tedy dovolíte zůstat!?"
Opat stiskl zamyšleně bradu v dlani: "A co vlastně umíš?"
"Já... nezpívám tak dobře..., alespoň zatím..., ale určitě se všemu naučím, jen když mi dáte šanci," přesvědčoval jsem jej usilovně. "Také trochu píši a maluji."
"To by se nám mohlo hodit," řekl a jal se listoval v knize, jež ležela na stole, hledaje pozorně v drobně napsaném textu. "Budeš tedy pracovat v naší dílně na iluminované rukopisy," rozhodl nakonec. Do ruky vzal brk, omočil ho v indigu a krátce v knize cosi poznamenal.
Tušil jsem, že jej potěší můj zájem, ať už jej projevím jakkoli, a tak jsem váhavě poznamenal: "A má v dnešní době práce na rukopisech nějaký smysl?"
"No jistě, to víš, že má," ujišťoval mne. "Třeba si je jednou někdo přečte a utvrdí ho ve víře, nebo mu pomohou v rozhodování. Je to velmi důležitá práce. Chceš ji?"
"Ano... Rád."
"Následuj mě," řekl. Kráčeli jsme zpět dolů po schodech, prošli ambitem a zamířili k dalším dveřím. Otevřel je a posunkem mne vyzval, abych vešel.
V prostorné ložnici stálo několik řad paland, u každé z nich dva na sebe postavené noční stolky.
Byl jsem zaskočen tím podivným prostředím: "Tady budu spát? Kde je mé místo?"
Mnich odpočívající na krajním lůžku ukázal na palandu nad sebou a chraplavě pronesl: "Vyleť si nahoru, holube. Ode dneška budeš můj pták." Měl kulatý blahobytný obličej s hluboko zapadlýma očima a malá ústa, která se při řeči téměř nepohybovala, s neznatelnými rty.
"To je bratr Hibernatus," představil jej můj průvodce a mnich blahosklonně přikývl.
Cinkl zvonek.
Na to znamení muž, jenž se mě tak podivným způsobem ujal, vstal líně z postele: "Napřed se ale půjdeme najíst," řekl a vzal mě majetnicky kolem ramen.
Refektorium bylo hned vedle - dlouhé bytelné stoly, lavice bez opěradel a kovové nádobí. Nad poledním jídlem sedělo několik mnichů.
Jakýsi vousatý muž zabručel: "Tuhle krávu bych zabil taky," zapíchl do masa dvouzubou vidličku, "ale zaručeně bych ji nežral."
Vzali jsme si misky s krmí a usedli na kraji, daleko od ostatních.
"Tak mluv, co ti říkal opat? Co budeš dělat?" spustil ihned Hibernatus.
"Iluminované rukopisy."
Plácl rukou do stolu: "Tak to je veget, přitom se neudřeš... Dost času, abys mi mohl posluhovat. Od zítřka mi pokaždý přineseš bez říkání bufet, jasný mladej? Tak to tu chodí. Až budeš mít nasloužíno jako já, taky se dočkáš svýho novice. A časem možná i vlastní cely." Zabořil nos do misky a dal se do jídla.
"Kdo má tohle žrát," rozeřval se znovu vousatý muž. "Obrací se mi z toho žaludek!"
"Opat šetří," zabručel mezi sousty můj spolustolovník.
"Ať šetří," nepřeslechl jej vousáč, "ale někde jinde. Ať nám dá aspoň pořádně najíst. Kdo je pro koho důležitější - on pro nás, nebo my pro něho? Potřebujeme k životu alespoň to základní - jídlo, pití a čas od času i nějakou tu ženskou. Už jsem žádnou neviděl ani nepamatuju."
"A proč by mu právě tohle mělo vadit?"
"Když to vadí mně, tak jemu musí taky!"
"Co když je teplej," nabídl potměšile Hibernatus.
"Kecy. Musel by bejt kouzelník, aby to utajil."
"Taky může být hermafrodit."
Muž se rozesmál: "Že by si to dělal sám?"
"No," zvažoval Hibernatus, "když máš oboje na sobě a můžeš si to důkladně prohlídnout, když víš, jak to všechno funguje, tak na to třeba ani nemáš chuť."
Vousáč nedokázal opustit původní myšlenku: "Dělá to sám sobě..." opakoval.
Hibernatus mu skočil do řeči: "A co si představuješ ty, když si to děláš? Ten svůj cajk? Sebe? Ňákýho jinýho chlapa?... No? Ženskou! A když budeš současně chlap i ženská... Co si budeš představovat potom?"
"A co když si to sám děláš jen proto, že je ti to příjemný. Třeba při tom na nic ani nemyslíš."
"Tak potom jseš teda divnej ty."
Vousáč si přejel zamyšleně dlaní po vyholené hlavě: "To mě ještě nenapadlo."
Nechápal jsem vztek čišící z každého jeho slova, a tak jsem jej oslovil: "Sám jsi zvolil, že budeš mnichem a zachováš celibát. Když ti to tolik vadí, proč zůstáváš? Proč neodejdeš?"
Loupl po mně očima. "A kam bych šel?" vyštěkl.
"Potom nechápu, k čemu vedeš takové řeči."
Muž udeřil pěstí do stolu: "Hleďte," vykřikl, "holub nás chce poučovat! Sotva přišel, a už nám vykládá své rozumy. Počkej, až tu budeš tak dlouho jako my... Řeční a jeho mazák ho ani neokřikne!" rozčiloval se.
Hibernatus svraštil čelo a husté obočí mu splynulo nad kořenem nosu v jediný pás. "Mluvit budeš, až ti to dovolím," poučil mne důrazně a ruka mu významně zabloudila k provazu, jímž měl přepásánu kutnu.
Zaťal jsem pevně zuby a rozhodl se nepronést už ani jedno slovo. V hrudi mi zatrnulo a na okamžik jsem zapochyboval o správnosti své volby. Bylo mé rozhodnutí žít v klášteře správné? Nezačnu litovat? Pouze zdi prosycené zpěvem mi pomáhaly uvěřit, že se jednou naplní můj dětský sen.
"Ticho," poručil Hibernatus, "nemel se."
Svědivý pot mi tekl po těle a do tváře dřela přikrývka. Bál jsem se odkrýt, bál jsem se třebas jen pohnout prstem.
Hibernatus ulehl.
Milimetr po milimetru jsem odstrkoval deku, aby nic nezpozoroval. Podařilo se. Množstvím zvuků, od svištivého pištění až k dunivému rachotu, jsem se propracovával ke spánku...
Pojednou mne probral pohyb. Lůžko se chvělo. Mé vnímání únavou otupělo natolik, že jsem si zprvu nemohl uvědomit, kde se vlastně nacházím. Vytřeštil jsem oči. Vysoký strop křížové klenby mizel ve tmě a tváře na freskách, pokrývajících stěny kolem, připomínaly nehybné ryby. Postel se pohupovala vysoko nad zemí. Pokusil jsem se nadzdvihnout, ale v tom okamžiku mi všechno došlo, a já uprostřed pohybu zkameněl.
Mnich na dolním lůžku funěl a postel se rytmicky pohybovala sem a tam.
"Zde bude tvé místo," řekl opat, když mě dovedl k jednomu z volných pultů pod oknem obráceným na západ. "Pro začátek dostaneš něco lehčího. Musím poznat, co v tobě je." Šel podél stěny a pečlivě studoval hřbety knih.
Stoupl jsem si na vykázané místo. Deska stolku byla z hladkého tvrdého dřeva, ale hyzdilo ji několik do hloubky vyrytých nápisů vyplněných zažraným indigem a poté částečně přeškrtaných.
OPAT JE VŮL!
LÁSKA JE JEN HONBA ZA
XXXXX XXXXXXXXXXX XXXX
"Třeba tohle," objevil se mi pojednou za zády a zakryl nápisy zaprášenou knihou. "Jsou to kratochvilné příběhy ze života světců. Živý jazyk, budou se ti dobře psát." Odklopil černé desky zdobené kováním.
"Mám je opisovat zcela stejně? Nesmí být žádný rozdíl mezi originálem a kopií?"
"No... Text musí být stejný, ale obrázky můžeš malinko obměňovat. Aspoň tak zjistím, jestli dokážeš zpracovat samostatně i celou novou knihu. V klidu pracuj, do prvního zvonění ještě zbývá dost času."
Položil jsem na stůl čistý list pergamenu, namočil brk v otlučeném kalamáři a opatrně nakreslil konturu prvního písmene, které bylo součástí obrázku...
Oči se mi klížily. Ráno, ještě za tmy, mne totiž probudilo vyzvánění zvoucí k matutinu. Po namáhavé cestě mě bolelo celé tělo, ozýval se každičký sval i každá kost, jako by byly pospojovány žhavými dráty. Protáhl jsem se a spustil dolů přes pelest nohy. Prudký úder mne vyhodil vzhůru.
"Vstávej, holube!"
Skrz tenkou matraci jsem dostal nový kopanec.
"Slez," zaječel Hibernatus, "a mazej do refektoria pro snídani. A koukej, ať je kafe pořádně horký."
Všichni z horních lůžek už byli dávno dole, a tak jsem beze slova skočil na zem, vklouzl do hábitu a obul šlapky.
"Hni sebou. Nenech čekat starou mázu."
Jídelna byla plná mladých, stáli kolem kouřícího kotle, tlačili se jeden přes druhého a nakláněli se přes okraj - už už jsem natahoval ruku po naběračce - cinkla o kotel - mladík s čerstvě vyholenou hlavou ji pustil a dral se ven, odstrčil mne bezohledně ramenem. "Z cesty!" zavrčel.
Několik nově příchozích mne odstavilo od kotle. Znovu jsem stál za nimi a čekal, až na mne přijde řada. Postupoval jsem opatrně krůček po krůčku, aby mě snad neobvinili z toho, že se tlačím, či předbíhám. Konečně jsem se znovu ocitl nad okrajem nádoby. Podařilo se mi ukořistit naběračku, nabrat kávu a nalít do mnichovy misky. Znovu ji ponořit a ještě půl nalít sobě, potom mi ji z ruky vyrval někdo silnější. Couval jsem z chumlu těl, uhýbal nárazům. Kdosi mi vrazil loket pod žebra, další šlápl na nohu. Už jsem byl skoro venku a otáčel se, když mne prudký náraz postrčil. Mnichova miska se nahnula a část obsahu vyšplíchl na zem.
"Nepřekážej," vyštěkl kuchař v pytlovinové zástěře vlekoucí varnici s další dávkou ranního nápoje.
Spěchal jsem do ložnice, prosmýkl se dveřmi kolem jakéhosi tučného mazáka a téměř vběhl dovnitř.
"To je dost," ječel mi v ústrety Hibernatus. "Ještě jednou ti to bude trvat tak dlouho a uvidíš." Natáhl se. "Ukaž... Cos to přines?" rozeřval se znovu. "Dyť je toho po dně. Dej to sem!" sebral mou misku a její obsah přelil do své. "Když seš blbej, tak budeš bez kafe."
Zvonění... Nade vším se vznášelo vytrvalé a pronikavé zvonění zvoucí k modlitbě. Mazáci v rychlosti snídali a mladí uklízeli místnost.
A potom nadešel čas matutina, chladnou kaplí znělo drmolení modliteb a tichý zpěv, dokud první jitřní paprsek neprozářil výplně oken.
"Do práce! Do práce!" rozhulákala se vzápětí služba na chodbě.
Pak přišlo polední zvonění.
"Bufet, mladej, pořádnej kus masa, jinak přijdeš o svý!"
To, které mi kuchař dal pro mazáka, bylo poměrně velké, větší než mé, přesto jsem z vlastní porce ukrojil ještě polovinu a přidal ji do Hibernatovy misky.
Ten spokojeně zachrochtal: "Dobrý, holube, učíš se. Je možný, že tě brzy poctím mazáckou pochvalou."
A znovu modlitba a po ní: "Do práce! Do práce!"
Toho dne jsem obmaloval téměř celou první stranu, zbývalo dokreslit jen obrázek, v němž byla ukryta první litera. Zatím jsem ho jen načrtl: postavu světce v řeholním šatu s běloučkým jehňátkem u nohou, s jednou rukou na klávesnici a druhou udávající rytmus. Pracoval jsem bez odpočinku až do nešpor...
Večer jsem se v kapli konečně dočkal toho, po čem jsem tolik toužil. Znovu zazněl zpěv, znovu se ozval gregoriánský chorál. Zněl ještě krásněji než ten, který jsem v sobě uchovával od dětství. Viděl jsem mnichy, jak se zhluboka nadechují, jak ukládají vzduch snad do každičké části svého těla, aby z nich vyšel s libou melodií, jež elektrizovala je i všechny jejich posluchače.
Večer jsem ulehl dříve než Hibernatus, abych byl ve chvíli, kdy půjde spát, už uložený a přikrytý. Pár minut nato sebou hodil na postel, až se celá rozkývala. Udeřil odspodu do matrace.
"Tak co holube," vykřikl, "jak se ti tu líbí?"
Mlčel jsem.
"Na něco jsem se tě ptal!"
"Líbí," řekl jsem tiše.
"Radostněji!"
"Líbí."
"Nahlas!!"
"Líbí."
"Sahara, holube, mazej pro něco k pití." Nová rána do matrace. "Rychle! Nebo vstanu!"
Sklouzl jsem dolů a běžel pro vodu.
"Cos to přinesl za hnus! Příště doneseš něco lepšího, rozumíš? Pomoz si, jak umíš."
Zhasla světla. Ležel jsem nehybně na zádech a hleděl do klenutého žebroví stropu objevujícího se kousek po kousku v řídké tmě. Mnich o patro níž zafuněl. Dal se do své každovečerní práce. Postel se rozhoupala a jako bárka se nakláněla hned na levou hned na pravou stranu.
Zoufale jsem se pokoušel představit si něco hezkého, něco, co mi dokonale vyšlo, ale před očima se mi stále objevovala jedna děvka z města. Vyzáblá a s tak krvavýma očima, že to nemohlo být jen z nevyspání. Každý den jsem ji vídal stát v centru na okraji pasáže; opírala se o sloup a hypnotizovala jedno místo na špinavé omítce. Chodil jsem kolem ní často, ale nikdy přede mnou nikoho nesbalila a ani nikdo nesbalil ji. Nezpozoroval jsem, že by na kohokoli vrhala vyzývavé pohledy, že by se smála nebo promluvila. Záhada. Jak vlastně sháněla kšefty? Koketoval jsem s myšlenkou, že ji jednou oslovím. Nakonec jsem si to rozmyslel. Došlo mi, že bych se díky své povaze dřel jako na galejích, abych ji ukojil, a nakonec by za tu dřinu, ze které bych pro strach stejně nic neměl, ještě chtěla zaplatit.
Zajel jsem si rukama do rozkroku, nahmátl ho a sevřel. Zdálo se mi, že do něho proudí všechny hmatové buňky. Pojednou nebyl součástí těla. Naopak, celé z něho vyrůstalo a bylo jím ovládáno. Pulzoval, chvěl se, ale já ho jen tiskl, protože jsem se bál třebas jen malinko pohnout. Zdálo se mi, že zešílím, že nevydržím už ani okamžik a budu si to muset, přes slib, který jsem dal, také udělat. Předkožka sama od sebe sklouzla dolů a celá napjatá zabolela. Přitiskl jsem si ho na břicho, aby si toho, co se se mnou děje, nikdo nevšiml, a představoval jsem si ty nejodpornější věci: krev, špínu, výkaly..., jen abych potlačil ten dráždivý pocit, vybavoval jsem si zmrzačená těla, ohyzdné tváře, nemoci... Nakonec jsem se ovládl, vzrušení ustoupilo, penis splihl a visel z podbřišku jako kus povytaženého a pokrouceného střeva.
Tentokrát mi to trvalo jen chvilku.
Už seděl na lůžku a před tělem držel pokrčenou paži jako nějaký sokolník: "Poleť, kondore!" Usrkl z vrchovaté misky. "Vidíš, že to jde. Ty chceš mít klid, já chci mít klid, když to dáme dohromady, budeme se mít oba dva dobře."
A potom byla první hodina zpěvu. Naučil jsem se v ní správně dýchat, vést dlouhý a sytý tón, jenž v hrdle klokotal jako doušek sladké smetany, a dozvěděl jsem se, co znamená porecctus, salicus i torculus...
V dílně jsem po zbytek dne obmalovával písmenka a večer opatrně uléhal na postel, abych se na ní za tmy opět pohupoval jako trpělivý rybář.
"Gerharde," sykl do průhledu ve dveřích. "ještě máš pocit, že ti chybí jen zpěv?"
Stanul jsem proti vchodu a hleděl do černé zornice překrývané co chvíli víčkem s řídkými řasami. "Zatím jsi mě o omylu nepřesvědčil," vmetl jsem mu do tváře.
"Jsi hlupák a zajdeš na svou tvrdohlavost."
Sebral jsem všechnu odvahu a pousmál se: "Přijde čas, otče, a poznáš, že ses mýlil."
"Ty budeš litovat svého omylu. Budeš klečet na kolenou a slibovat poslušnost..."
"To se nikdy nestane!"
Dolcinova tvář zmizela a dřevěná příklopka udeřila o dveře. Usedl jsem opět na pryčnu, z níž jsem před okamžikem vstal, abych mu mohl hledět do očí. Sepjal jsem ruce v klíně, a přemáhaje slabost, znovu jsem se soustředil na myšlenky, jež se s jeho příchodem rozběhly po temné cele.
Vždyť i já sám jsem jej bral jako poctu, když nadešel den, kdy jsem ho měl podstoupit.
Před vybrané mnichy mne přivedl můj mazák Hibernatus.
"Klekni," poručil, když jsme vstoupili do temné síně osvětlené jen několika svícemi. "Bratři," oslovil ostatní, "tento pták dosáhl čísla, které jej opravňuje vstoupit do našich řad."
"Svlékni ho," přikázal mazák a Hibernatus ze mne strhl kutnu. Provaz v pase povolil a látka sklouzla přes ramena a boky dolů. Zmateně jsem se zakryl dlaněmi.
"Ještě se stydíš?" ušklíbl se Hibernatus. "Dolů s rukama. Připaž!"
Mniši vstali od stolu a obstoupili mne.
"Polož se," sykl Hibernatus, "polož se na břicho."
Sklouzl jsem na lokty a zvolna ulehl na dlaždice. Chlad se do mě zakousl. Cítil jsem ho v podbřišku i ve slabinách, umrtvil mé břicho a já měl v té chvíli pocit, že ztrácím poslední zbytek mužství, jenž ve mně po dvou letech celibátu ještě přežíval.
"Učiňme pokání, bratři," pronesl slova rituálu nejstarší z mazáků.
Rozezpívali se. Tichounký nápěv mi dodával síly, věřil jsem, že s ním dokáži překonat cokoli.
"Zpívej!" poručili. Přidal jsem se a vibrující tón prochvíval mé strachem stažené vnitřnosti.
"Připrav se," šeptl Hibernatus.
V očekávání jsem zaťal nehty do spáry. Ač jsem věděl, co přijde, zastihl mě první úder nepřipraveného. Provaz namočený do vody mi dopadl na záda. Hlas mi přeskočil o oktávu výš.
"Kaji se," řekl první z mazáků.
Druhá rána mi rozťala kůži.
"Kaji se!"
Napjal jsem svaly, ale pod dalším úderem povolily jako huspenina.
"Kaji se!"
Slaná voda z provazů se mísila s krví. Ret mi praskl pod zaťatými zuby a jazyk hrubší než borová kůra dřel v ústech, ale zpívat jsem nepřestával.
"Kaji se!" A znovu: "Kaji se." Desetkrát.
Chvěl jsem se, zmítala mnou zimnice.
"Vstaň," poručil Hibenatus a já se dokázal jen otočil na bok. "Vstaň!" křičel mi do ucha. "Slyšíš?! Vstaň!"
Opřel jsem se o ruce a nadzdvihl se.
"Vstááňň," řičel Hibernatus a jeho hlas ke mně přicházel z veliké dálky.
"Pomoz mu," poručil nejstarší z mazáků. "Opři ho o zeď, ať můžeme dokončit rituál."
Stěna byla drsná a chladnější než podlaha. V tom okamžiku mi ale posloužila. Chladivý balzám z kamene umrtvil otevřené rány.
Hibernatus vzal ze stolu kovovou misku a znovu ke mně přistoupil.
"Čiň, jak máš činit," vybídl jej hlavní mazák.
"Zdvihni hlavu," řekl Hibernatus, "zdvihni ji a hleď mi do očí."
Svraštil jsem čelo a usilovně se snažil čelit tomu, co mělo přijít.
Hibernatus se rozpřáhl.
Temnotu před očima mi prozářil vějíř z různobarevných hvězd. Necítil jsem tvář a z nosu, z něhož se stal beztvarý cucek, hrčela proudem krev.
Hibernatus ji chytal do misky. První kapka narazila hlasitě o kov, po ní druhá a třetí. Řinuly se ven...
"Pij," vyzval mne.
"Je to jeho krev," odříkal hlavní mazák slova rituálu.
Polkl jsem, byla sladká, a také trochu slaná, teplá a pronikala ústy zpět do mého těla.
Hibernatus mi vyrval misku z rukou a odhodil ji. Se zařinčením dopadla na zem. "Bratře!" vykřikl. Vší silou mne objal a po něm i všichni ostatní.
"Bratři," řekl jsem a to slovo mi zaskřípělo ve staženém hrdle.
Všechno je pryč. Gregoriánský chorál mě očistil a nabil energií, která mi dovolila oprostit se od chtíče i vší té špíny, jež byla všude kolem. Neznal jsem lepšího místa na světě než strohou klášterní kapli opakující tóny našich hrdel... Přál jsem si jen zpívat, cítit zvuk v hrudi a radost z každého tónu dosaženého vlastní pílí.
Dopracoval jsem se však pouze k nicotě nehybného ticha vysávajícího člověka až do morku kostí...
Vstal jsem.
"Ptám se tě. Odvoláš? Slíbíš poslušnost řádu? Už jsi konečně zmoudřel?"
Dostal jsem se až na samu hranici pokory, už jsem nedokázal jen sklánět hlavu před rozkazy. Musel jsem se vzepřít. "Tak, jak si přeješ ty, nikdy nezmoudřím. Klášter umírá. Slyším praštět staré dřevo ve stěnách i ve stropech, kameny se drolí a vysychají..."
"Ty umíráš," přerušil mne tvrdě, "nasloucháš sám sobě."
"Nechápu tvou nenávist! Pochází z něčeho ďábelského!"
Vykřikl: "Rouháš se!"
"Jen hledám vysvětlení..."
"Mě - mě chceš obvinit ze spolků s ďáblem?" Pochodeň se chvěla v jeho křečovitě sevřených prstech.
"Vzdej se postavení a povolej zpět staré mnichy, které jsi vyhnal," přesvědčoval jsem ho, "hledej lásku k hudbě..."
"Hudba," drtil to slovo mezi zuby. "Hudba!" opakoval s odporem. Pěstmi uhodil do dveří, až z pochodně vyšlehl plamen a jiskry vyprskly kolem. Vykřikl překvapením. Řežavé uhlíky prolétly vzduchem a zapadly mu do vlasů. Zajel do nich rukama. Protáhl je mezi prsty od kořínků až ke konečkům a přitiskl k temeni. Pochodeň, již přitom upustil, vzplála jasným plamenem a ozářila chodbu.
Obraz, jenž jsem na okamžik spatřil, se mi svou ošklivostí vpálil do paměti. Netušil jsem, že zvukovod bez boltce může působit tak odpudivě. V šedavém světle jsem spatřil hlubokou zjizvenou ránu, jíž před lety způsobilo ostří mučicího nástroje...
Poznamenaný! uvědomil jsem si. Poznamenaný mazák! Pokud se dnes moci chopili takoví, potom už nemá cenu vůbec nic.
V hrůze jsem couvl.
Dolcinus odskočil ode dveří, záklopka zacvakla a já osaměl.
Usedl jsem na pryčnu a hlavu položil do dlaní. Vědomím mi znělo jedno jediné slovo - konec... Už nikdy neuvidím denní světlo, už nestanu v kapli, abych se rozezpíval, už nikdy...
Proč jsem se Dolcinovi už dávno nepostavil..., již tenkrát, když začal pronásledovat staré mnichy? Sklonil jsem jen hlavu a ustoupil, celý šťastný, že jsem unikl jeho pozornosti... Chránil jsem svou malou ubohou duši. Osud mi teď mou opatrnost a slepotu s výsměchem vrací... Jaká mi zbývá naděje? Vždyť za poznání, jež se týká cti představeného, lze zaplatit i životem...
Beznaděj rozbouřila mé podvědomí. Zaposlouchal jsem jsem se do zvuků znějících podzemím, hledaje v nich plíživý krok smrti, chřestění kostí a její chladný dech... Očekávaje krok kata, vpíjel jsem se sluchem do stěn a soustředil se jen a jen na něj. Se zavřenýma očima a rukama zaťatýma v pěst jsem naslouchal více než kdy jindy... Ponořil jsem se do zvuků jako do kapaliny a zachycoval je každičkou částí svého těla.
Vrátila se mi síla i chuť do života. Znovu jsem vnímal opojnost zpěvu, v němž se můj hlas přidával k hlasu neznámého souseda.
Cítil jsem euforii pramenící z těch zvuků věštících zmar a ve vytržení jsem křičel: "Slyšíš, opate, zdi kláštera pukají!"
S rozkoší jsem se znovu oddal zpěvu... Soustředil jsem se jen na něj. Na umění koloratury, na tajemství hlubokého dechu, na kouzlo tónů odrážejících se nespočetněkrát v žebroví gotické klenby.
Hrubý hlas duněl chodbou: "Jste volní!"
Z kobek vylézaly mátožně postavy, celé kostnaté a nahrbené, nevěřícně vyhlížely ven.
"Jste volní. Klášter byl zrušen."
Nepocítil jsem zadostiučinění, ač jsem podobný konec prorokoval.
"Opusťte klášter," křičel důstojník, jehož zbroj žhnula v živém světle, "bude zbořen!"
"Ven," řval voják, "běžte ven!"
Někde tu ale musel být ten, který mi dodával sílu. Vrhl jsem se k sousední cele bez ohledu na ozbrojence, bez ohledu na zbraň, jíž se mě snažil vytlačit ke schodišti.
"Tam ještě někdo musí být," křičel jsem do nechápající tváře, "tam," ukazoval jsem k sousední kobce. Srazil mě na zem, ale po kolenou se mi podařilo prosmyknout mezi ním a zdí a vrazit dovnitř. Na pryčně ležel bezvládně mnich, přes okraj přesahovaly kostnaté nohy a stařecká scvrklá kůže obkreslovala s děsivou přesností klouby a kosti. Tělo bylo zde, ale jeho duše se vznášela kdesi mezi nebem a zemí. Ústa měl pootevřená a hluboko z hrudi se mu dral mystický nápěv chorálu.
Naklonil jsem se nad ním a vydechl: "Jsme svobodní, slyšíš? Můžeme odejít."
Ani se nepohnul, a venku zatím bouřil voják.
"Ven, všechno ven. Katakomby budou zasypány.
Vzal jsem mnicha kolem ramen, abych jej podepřel, a přitom mu posunul kápi z čela.
"Otče!" hleděl jsem do tváře opata Viléma. Pohubla, rozryly ji vrásky a pokryly stařecké skvrny, které byly patrné i v mdlém osvětlení jeho kobky. Pruh šedavého světla proudící do podzemí šikmou větrací šachtou se v ní zračil jako špinavá vodní hladina.
"Musíme odejít, otče."
Vzepřel se na tenkých pažích a nadzdvihl se. Pomohl jsem mu usednout a potom i vstát. Opíraje se o mé rámě, udělal několik váhavých kroků. Vyšli jsme do chodby a z ní na schodiště, po němž jsme se s velkým úsilím vyškrábali na boží světlo.
Hradby byly pobořeny. Ve vzduchu stál neprůhledný černý prach stoupající z rozvalin a vítr ho honil ve vírech po dvorci, na němž společně s domácími zvířaty zmateně pobíhali mniši.
Hibernatus měl přes rameno hozený obrovitý ranec a pobízel ostatní: "Berte, berte, všechno co vám přijde pod ruku. Všechno se dá výhodně prodat!" Rozerval klec a zakroutil krk kohoutovi s dlouhým baravným ocasem. Pták zplihl, u zobáku se mu zhoupla kapka rubínové krve.
Zběsile kdákající slepice vběhla do doutajícího ohniště. Od žhavého uhlíku se na ní vzňalo peří a ona s téměř lidským lkaním letěla do příkopu pod hradbami.
"Berte všechno," křičel Hibernatus a plnil svůj objemný ranec.
Ze skladiště oděvů vyběhl mnich se zlatem vyšívanou komží a za zády se mu tlačil ven čpavý dým živený plamenem.
"Hoří!" zaječel.
Beranidlo, rozhoupávané několika vojáky svlečenými do půli těla, se zarylo do stěny dormitoria. Zaskřípělo v ní a zeď se naklonila.
"Pryč," zvolal důstojník. "Už padá..."
Nakláněla se zvolna, centimetr po centimetru, ale v určité chvíli její plynulý pohyb přešel ve volný pád. Kameny se rozsypaly a lavina rozrazila ohrady s vepři a hovězím dobytkem. Zvířata se rozběhla troskami, zmateně uskakovala před mnichy stavějícími se jim do cesty. Býček, jemuž jeden z mužů zatáhl smyčku kolem krku, pohodil hlavou a rozběhl se proti němu.
Vedl jsem bratra Viléma podél čelní stěny, jež dosud odolávala. Brána v ní byla doširoka otevřena a snad právě to bránilo vojákům, aby ji zničili jako všechno ostatní. Ona znamenala cestu, znamenala východ, byla symbolem toho, že je ještě kudy a kam odejít.
Opat Dolcinus vyběhl z kaple a stanul uprostřed toho shonu. Stále nemohl uvěřit vlastním očím. "Trest," sípal. "Boží trest na vás!" Těkal kolem sebe očima jako zvíře chycené do pasti. Vykročil, ale hned se zase zastavil. Kde začít, proboha, kam jít nejdřív - letělo mu nejspíš hlavou. Rozeběhl se za důstojníkem, jenž právě ukazoval svým mužům, kde má být veden nový úder beranidla.
Muž ostře pohlédl a přimrazil opata k zemi. "Ničíte to, co vám nepatří!" spínal Dolcinus ruce nad hlavou a hlas mu přeskakoval. "Rouháte se Bohu!"
"Bohu?" ušklíbl se důstojník. "Máš na mysli toho, jemuž tihle slouží?" pokývl směrem k mnichům pobíhajícím zběsile z místa na místo a prohledávajícím každičký kout... "Pokud se mu tohle líbí, a nezakročí, pak s ním já nemám nic společného."
"Kdo ti dal právo soudit?"
"A kdo tebe utvrzuje v tom, že máš pravdu?"
Dolcinus sevřel ruce v pěst. Zdálo se, že je zbytečné vysvětlovat, jak se věci mají, alespoň tomuhle muži. "Jsi voják, nemusíš přemýšlet," odsekával jednotlivá slova. "Jednáš podle rozkazu..."
"Ty snad ne? Co jiného je tvá víra? Kolik nových příkazů a zákazů jsi vydal jen ty sám?"
"Já..."
"Běž!" zvolal důstojník. "Už se sem nikdy nevracej!"
Do Dolcina narazil jeden z nepozorných mnichů a bez omluvy kráčel dál.
"Vidíš?" vysmíval se voják. "Stačí málo a rozpadne se, o čem bys přísahal, že vydrží sta a sta let."
Dolcinus zaťal zuby a prudce se otočil.
Sevřel jsem Vilémovo rámě: "Otče, vidíš tu hrůzu? Co s námi bude?" Dosud jsem pevný stisk, jímž nás doslova spojil, přičítal jeho slabosti. Až nyní jsem mu pohlédl pozorněji do obličeje. Na dně očních jamek měl jen vybledlé slepé bulvy. "Bože," vydechl jsem, "kdo ti to udělal...?"
Jeho tvář se ani nepohnula. "Dnes už na tom nezáleží," řekl. "Vlastně mi tím prokázal službu. Zůstal jsem sám se svým zpěvem... Nikdy mě už o něj nic nepřipraví..."
Tiskli jsme se ke zdi. Jednou rukou se Vilém opíral o ni a druhou nacházel oporu ve mně. Vše, co jsme si chtěli odnést z tohoto domu, bylo v našem nitru. O nic víc jsme nestáli. Prošli jsme branou, sloup dýmu stoupal z ruin k nebi a jemný prach plnil naše ústa i plíce. Všude kolem pobíhali mniši obtěžkaní kořistí. Rozptýlili se a nyní každý sám za sebe hledal cestu z místa, které umíralo. Stejně jako zpěv zaniklo i všechno, co je sdružovalo.
Vyrazili jsme s bratrem Vilémem úvozem pryč od kláštera, a já se poprvé otočil až na dalším z kopců. To už ze stavby zbývala jen hromada sutin. Přebrodili jsme moji starou známou říčku a vydali se na cestu.
Ulice byla pustá, na jedné straně ji ohraničoval plot z vlnitého plechu a na druhé slepá okna činžáků. Skla z nich vymlátili i s rámy, a tak se černala jen začouzenými zdmi, do nichž kdosi vyškrábal intimní obrazce. Z hydrantu vytékala voda a malý potůček stékal až do kanálu na dalším rohu. V příčné ulici stálo několik automobilových vraků a v jednom z nich pár dětí mučilo svázanou kočku. V okamžiku, kdy jsme k nim docházeli, ještě vztekle prskala, o chvilku později už jen přerývaně mňoukala a zběsile sebou trhala v poutech.
"Jsme doopravdy ve městě?" ujišťoval se otec Vilém.
"Ano," přisvědčil jsem.
"Pak nás veď do centra." Položil mi ruku lehce na rameno a krok za krokem mne následoval.
Město se za ta léta změnilo - zpustlo a osiřelo. Vchody se ukrývaly za hradbami z kontejnerů, z nichž odpadky přetékaly na chodníky a valily se dál do ulic vytvářejících koryta plná splašků a špíny. Většina domů byla opuštěná. Jen v několika oknech zářila skrze rolety obrazovka.
Líně se kolem nás prosmykl starý lincoln dutě znějící oříznutými basy. Pod koly ovinutými řetězy mu zapraskaly láhve z plastu a s pšouknutím vyprskl svůj obsah poloprázdný sprej. Venku byly jen děti poskakující kolem juke-boxu a několik staříků a stařen vyhřívajících se na sluníčku a pokyvujících se v rytmu, který udával pouliční hudebník.
"Jen počkej," uklidňoval mne Vilém, jako by tušil, že na mě z toho bezútěšného prostředí padá splín. "Město je velké, každý v něm najde místo. Je třeba jen hledat."
"Kéž by," zabručel jsem.
Rušnější ulice mu dávala za pravdu. Linkové autobusy ji radlicemi vyčistily až na beton. I lidí přibylo a za výklady obchodů stále častěji probleskovalo světlo. Množství zvuků se spojilo v kakofonii tónů, z níž si každý mohl vybrat ten svůj.
Otec Vilém se do nich s úsměvem zaposlouchal: "Tak co? Neměl jsem pravdu?" řekl a stiskl mi povzbudivě rameno.
Lidé nás nevšímavě míjeli, jeden jako by pro druhého neexistoval. Po létech strávených v klášteře mi tahle skutečnost přišla na městě nejzvláštnější, neboť já nevšímavosti odvykl. Často jsem se přistihl, že hledím protijdoucímu do tváře a čekám, až se v ní pohne alepoň sval, až mrkne..., ale byl jsem to já, kdo na každého přihlouple a bez odezvy pokyvoval... Nikoho nezaujal náš nezvyklý šat, nikdo se nepozastavil nad Vilémovou slepotou...
Vzduch pojednou prořízl kvílivý sten. Zarezonoval mi v hlavě a tvář stáhl do stovek drobounkých vrásek. Několik desítek metrů před námi klečel na dlažbě muž v kutně. Dlaně si tiskl na obličej, a mezi prsty mu hrčely praménky krve. Kvílivě vydechl a padl na zem. Nad jeho rancem se skláněli tři útočníci; jeden z nich, tlouštík s komží přehozenou přes ramena, právě ukrýval za opasek zbraň, jíž ho před mýma očima udeřil.
"Stalo se něco?" znejistěl Vilém.
Lidé se rozprchli.
"To je Hibernatus," vykřikl jsem. Z úkrytu za kontejnerem vyběhl druhý mnich. "A... Dolcinus." Vynořil se z temného kouta a sevřel hrdlo tlouštíka. Snažil se jej strhnou na zem. Supěl a zmítal sebou v zoufalé snaze zvládnout mnohem silnějšího protivníka.
Muž pustil ranec a pokoušel se rozevřít Dolcinovy prsty. Jeho druh, oděný do kožené kombinézy, mu přiskočil na pomoc a přejel opatovi čímsi po tváři.
"Pomoc!" zvolal jsem.
Na Dolcinově tváři se rozevřela hluboká rána. Ostří proťalo vlásečnice tak, že z nich zprvu nevytekla ani kapka krve.
Křičel jsem.
Muž čistící dýku o nohavici zdvihl hlavu a otočil se za hlasem.
Vilém sevřel ruce v pěst a celý se napjal. Přidal se ke mně a jeho pronikavý výkřik zarezonoval ulicí.
Lupiči se dorozuměli pohledem. Muž v kombinéze odstrčil Dolcina a vyrazil k temné pasáži za svými rychlejšími druhy.
Vlekl jsem Viléma za sebou. "Co se stalo?" vyrážel udýchaně do mých zad. "Co je s Hibernatem?"
"Zabili ho!"
Stanuli jsme nad nehybným tělem. Mnich dosud křečovitě tiskl poutko splasklého rance, z něhož visel kus přervaného zlatého řetězu. Vítr jím komíhal ze strany na stranu a spona cinkala o litinový kryt kanálu.
"Přepadli nás..." koktal Dolcinus.
Vilém stál strnule nad Hibernatem: "Nač zemřel?"
Dolcinus vyprskl: "Na ránu do hlavy, bratře. A nebyla jediná... Také se brzy dočkáš té své!"
Přistoupil jsem k němu. "Jsi zraněný." Chtěl jsem mu setřít krev ze tváře, ale odstrčil mne.
"Nepředstírej, že ti na mně záleží," vyštěkl. "Také byste mě tu nejraději viděli mrtvého..."
"Jak můžeš něco takového říct?" podivil jsem se. "Zásady víry nám přece zapovídají..."
"Mlč a nepřipomínej mi, v co mám věřit," obořil se na mě. "Za všechno, co se stalo, můžete vy!"
"Mýlíš se, Dolcine," pronesl rozhodně Vilém. "Vztek ti zatemnil rozum. V tobě je chyba, jen a jen v tobě... Proč jsi rušil zpěv, který nás spojoval a dodával nám sílu? Nebýt toho, žil by klášter v klidu a spokojenosti dál..."
"Zpěv," zaječel Dolcinus. "Tvůj zpěv. Rve mi uši stejně jako tenkrát, když jsi mě o ně nechal připravit."
"Já to neudělal!" ohrazoval se Vilém.
"Nebyl jsi snad vrchním mazákem? Mohls ostatní zastavit, záleželo jen na tobě!"
"Taková byla pravidla."
"Pravidla! Řekni mi teď zase ty," syčel Dolcinus, "jaké to je, žít bez očí?"
Hleděl jsem z jednoho na druhého, na Vilémovy oslepené oči a na Dolcinovo znetvoření, a začínal chápat jejich vzájemnou nenávist...
"Pro mě zpěv nikdy nic neznamenal," odsekával Dolcinus jednotlivá slova, "pálil mě v ústech i v uších, byl horší než rozžhavené jehly, mučil mne - a vy jste mne zmrzačili jen proto, že jsem při něm cítil bolest... Přísahal jsem sám sobě, že vám všechno jednou vrátím."
Vilém smutně pokyvoval hlavou: "Jsi ztracený. Neslyšíš a slyšet nebudeš... Nikdy nerozeznáš falešné tóny od čistých..."
"Hlupáku," odsekl Dolcinus, "také skončíš s rozraženou lebkou." Paží máchl kolem sebe: "Těmhle chceš zpívat? Jsi směšný!"
Ve ztemnělé pasáži zarachotil řetěz.
Uchopil jsem Viléma za rameno. "Otče!"
Šoupavé kroky rozezněly klenutý strop.
"Otče! Pojďme!"
Podél stěny pasáže se plížil muž v kožené kombinéze. Z obličeje, mu zářilo jen bělmo. Registroval nás koutkem oka a pravačkou si významně pohrával s dlouho dýkou z matné oceli. Opatrně vyhlédl ven z pasáže a pak do ní křikl: "Nikdo tu není...!"
Ze tmy se vynořily další dvě postavy - tlouštík a dítě s vrásčitým obličejem.
"Všichni z nás mají strach," vychloubalo se předčasně zestárlé dítě.
Muž v kombinéze se na nás zašklebil: "Jste tu sami, bratři?"
"Mniši," zaječelo dítě, když nás spatřilo, "hele, mniši! Saule, máš po ruce kladivo?"
Tlusťoch sáhl pod komži a vytáhl zbraň: "Kde máte zlato, bratři, mluvte, a já se postarám o to, aby se vám před smrtí dostalo rozhřešení."
Vilém se mě chytil za rukáv: "Kdo jsou ti muži?"
"Hloupá otázka," ušklíbl se Saul. "My jsme přece ti, kterým dáš své zlato, mnichu."
"Kde máš ranec?" bouřil člověk v kombinéze. "Mluv. Je těžký? Kdes ho schoval?"
"Žádné zlato nemáme," řekl Vilém.
"Jsi z kláštera?"
"Jsem."
"Pak máš tedy zlato."
"Nestojím o ně."
Dítě se hýkavě rozesmálo: "Prý o ně nestojí. Tak to nám je dáš dobrovolně, viď?"
"Nemáme nic..."
"Dost řečí," zamračil se Saul a zdvihl kladivo.
Vilém před sebou zatápal pažemi: "Zloději!" vykřikl. Mezi prsty mu proklouzla komže. "Vrazi!"
"Dědku," zaječel Saul, "ruce pryč."
"Otče!" hlas mi přeskočil.
Saul přiskočil a chytil mě pod krkem: "Tak mluv, kde je zlato? Nebo si tě podáme - a ručím ti za to, že potom zazpíváš!"
Vilém se zmítal na zemi. Muž v kombinéze jej přitiskl k dlažbě a na hrdlo mu přiložil ostří dýky.
Saul na mě významně pohlédl: "Zpívej, mnichu," vyjekl, "nebo chceš dopadnout stejně?"
"Zpívej," opakovalo posměšně dítě.
"Doopravdy nemáme zlato," přesvědčoval jsem je a čelo mi orosily krůpěje potu. "Věřte mi."
Saul pohodil hlavou k Dolcinovi: "To tamti tvrdili taky, a jak měli rance nadité."
"Cožpak nevidíte, že jsme jiní?"
Saul pokrčil rameny: "Mnich jako mnich."
"Jenže pro nás zlato nic neznamená."
Dítě zpozornělo: "Máš diamanty," vyzvídalo zaujatě, "nebo perly?"
Zdvihl jsem ruce zoufale nad hlavu: "Ne, nic takového... Nevím jestli to dokážete pochopit..."
"Vyzkoušej nás," řekl Saul výsměšně a přehodil kladivo z ruky do ruky. "Třeba nejsme tak hloupí, jak si myslíš."
Neměl jsem co ztratit. "Víte, naším jediným majetkem je zpěv. Rozumíte? Gregoriánský chorál."
Dítě opakovalo: "Chorál?"
"Ano," vysvětloval jsem, "to je takový..."
Saul mě důrazným posunkem umlčel: "Ukaž! Mnicha jsem ještě nikdy zpívat neslyšel."
"Teď?"
"Začni!" přikázal a významně v ruce potěžkával zbraň.
Pro zklidnění jsem se několikrát pravidelně nadechl a vydechl. Potom jsem zhluboka nabral dech a vedl svůj hlas z hloubky do výšky. Vysoký strop pasáže se proměnil v klenutí chrámu.
Dolcinus se nahrbil a dlaně přitiskl k uším. Sevřel rty, až se proměnily v uzounkou čárku. Zavřel oči a křečovitě stiskl víčka k sobě.
Dítě se zhouplo v bocích a Saul se plácl do kolen. Dal jsem do zpěvu celou svou sílu, veškeré umění. A když jsem spustil Alelujá, nepotřeboval jsem se již téměř nadechnout. Dokonale frázovaná latina probouzela vědomí. Donekonečna držené tóny ukapávaly v rytmu srdce a zvuk přicházel od stopu ve vlnách. Vysoké frekvence probraly Viléma. Vstal a dlaněmi sevřel poraněné hrdlo, nabral dech a z hrtanu mu vyšel chraplavý vzdech. Rytmický zvuk nám bušil do podvědomí.
Z Dolcinovy hrudi unikalo táhlé zvířecí vytí. Zprvu se mu chvěla jen pravá tvář, ale potom třes projel celým jeho tělem. Toporně se vypjal, rozerval kutnu na prsou a nehty se drásal do krve. "Mlčte," vykřikl nepříčetně, "už mlčte!"
Posvátný zpěv provibrovával naše kosti a nízké frekvence probouzely city. Dítěti vyhrkly slzy, koulely se mu po tvářích. Saul se hýkavě rozesmál. Muž ze sebe strhl kombinézu a nahý se zmítal na zemi.
"Bolest," sténal Dolcinus, "ta bolest." Vykročil ke mně...
Na tváři jsem ucítil jeho teplý dech a tlak z prsou mi stoupal výš a výš, až k hrdlu, do něhož zatínal nehty.
Mozek se mi zastavil a zoufale přešlápl. Před očima jsem měl stále stejný obraz - vztekem staženou Dolcinovu tvář, znetvořenou až do krajnosti. Oči mi vyhasínaly. Pokryla je šedavá blána a já padal do prázdna. Přede mnou vyrůstaly jahody, nabývaly a červenaly se, stačilo jen natáhnout ruku a jíst...
"Pusť ho," uslyšel jsem vzdálený dětský hlas. "Nech ho být."
Úder pěstí Dolcina odhodil.
Mé tělo se vzepřelo. Donutilo mne zhluboka nabrat vzduch do plic. Zalapat po něm... Sladké plody zmizely.
Ty tři zpěv uchvátil. Viseli nám očima na rtech a dosud se pohupovali v rytmu. "Zpíváte slušně," řekl Saul. "Cítím se stejně dobře, jako bych někomu pouštěl žilou. Škoda vás zabít."
"Dál, dál," vřískalo dítě, "zpívejte dál."
Nahý muž chytil Viléma za kutnu a přitáhl ho k sobě: "Dědku, tys nám lhal - máš zlato v hrdle!"
Vzduch prořízl zvuk sirény a majáček natřel stěny domů na modro.
"Ale teď už tu jsou doopravdy," křikl Saul.
Dítě zavrčelo: "Mizíme!"
Zvuk klesal a stoupal, klokotal ve výškách.
Z auta vyskočil policista, vyrval ranec z křečovitě sevřené Hibernatovy dlaně a nahlédl dovnitř: "Pohár, kus řetězu, několik zlatých zlomků," vypočítával. "Už tu byl někdo před námi..."
Vilém jej chytl za rukáv: "Dobrý muži..."
"Pusť," vyštěkl policista a vytrhl se. "Máte ještě něco?"
"Ne," řekl Vilém, "ti, co ho zabili jsou..."
"Tak běžte," řekl a hodil Hibernatův ranec do auta.
Otřesený Dolcinus vstával ze země: "Pane," zachrčel, "vezměte mě s sebou. Vím o zlatu."
"Hmmm," zabručel policista nedůvěřivě.
"Vyznám se v klášterech," žebronil Dolcinus, "znám skrýše, kde ho ukrývají."
Policista jej opřel o auto a zběžně prohlédl. "Nastav ruce," zavrčel. Želízka zaklapala. "Běda, jestlis mi lhal."
Zatlačil jej do automobilu, nasedl a vůz se vzápětí rozjel dolů ulicí.
"Pojďme, synu," řekl Vilém a vzal mne za ruku.
"Kam půjdeme?" ptal jsem se trpce. "Nic nemá smysl..."
Usmál se: "Nepropadej malomyslnosti, synu, vždyť jsme právě zjistili, jakou moc má náš zpěv."
"K čemu nám je. Nenajdeš zde jediného čistého."
Pokýval hlavou. "Možná máš pravdu, ale nezatracuj je. Ti lidé jsou muzikální."
Připadal mi neskonale dětinský: "A co má být?" vyprskl jsem bez pokory.
"Ten, kdo dokáže vnímat hudbu jako oni, nemůže být ztracený," pronesl s jistotou. "Obnovíme klášter a začneme od začátku."
"A kde je vlastně začátek?"
"Ve zpěvu, synu. Ve zpěvu, který má sílu přivést člověka k víře. S mým mozkem, v němž je ukryt nespočet nápěvů, a s tvým hlasem to dokážeme," řekl a přitiskl mne k sobě. "Za pár let možná přijde do kláštera novic a bude se mě ptát, zdali má smysl přepisovat rukopis o světci Gerhardovi."
"A co mu odpovíš, otče?"
"Řeknu mu - naslouchej, synu, dobře mu naslouchej, a nebudeš mít důvod, klást takové otázky."
* 1996